Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.

Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště (byla nutná dálniční známka Maďarsko) a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.

Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.

Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.

Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

Začátkem tohoto roku (leden 2014) jsem při svých toulkách po internetu narazil na stránky neziskové organizace Brontosauři v Himalájích. Dočetl jsem se tam, že hledají dobrovolníky, kteří by s nimi rádi jeli do Himalájí, konkrétně do indického státu Jammu a Kašmír, oblasti Ladakh (zvané Malý Tibet), do malé vesnice Mulbekh, kde by pomáhali se stavbou tamní školy, a nebo učili místní děti.

Bylo to jako znamení, nebo výzva. Velká příležitost pro mne jakožto pro budhistu amatéra podívat se do míst, kde je budhistická kultura stále ve své původní podobě, nikým nepotlačena. V podstatě během několika málo minut jsem byl rozhodnut, že chci jet. A během několika málo dalších minut jsem měl vymyšleno, co že tam vlastně budu dělat. Jakožto budoucí strojní inženýr, byl pro mne jasnou volbou technický předmět. Zvolil jsem si proto fyziku. V rychlosti jsem sesmolil motivační dopis a napsal přihlášku a odeslal organizaci pár dní před uzávěrkou přihlášek.

Na základě těchto dopisů jsem pak byl pozván na přípravné setkání, kde proběhlo seznámení s ostatními potenciálními dobrovolníky a hlavně s organizátory, kteří si každého jednoho z nás vyslechli a posoudili, jestli jsme vhodnými kandidáty pro tuto cestu. O několik málo dní později mi přišel dopis, že mne berou a zvou mne na druhé setkání, kde plně definujeme obsah kurzu, který povedu.

Jako kolegu mi přidělili čerstvě plnoletého Jirku Nováka, šikovného kluka s nadáním pro techniku. Spolu jsme vymysleli, že by bylo dobré dětem na praktickém projektu ukázat principy jednoduchých strojů, což je, jak všichni víme, první, co se ve fyzice v šesté třídě učí. Zrodil se nápad postavit s dětmi Rube-Goldbergův stroj, který je pro tento účel ideální. Podstatou tohoto stroje je dělat jednoduchou věc, velmi složitým způsobem. Funguje na principu přenosu energie a může obsahovat mimo jiné i jednoduché stroje. Cestou z tohoto setkání mne také napadlo, že bych mohl zkusit oslovit společnost Merkur a požádat je o sponzorský dar ve formě stavebnice. Protože jak jinak bych dětem ukázal kladky, páky, nakloněné roviny atd. než za pomocí oblíbené stavebnice z dětství, Merkuru. A navíc bych do Himalájí přivezl něco ze svého rodného kraje.

Dobrá tedy, rozhodl jsem se zavolat do Merkuru. Nebyl jsem nijak zkušený lobbista, a tak úvod telefonátu byl z mé strany poněkud nesmělý. Nicméně majitel firmy pan Ing. Jaromír Kříž byl trpělivý a dal mi šanci mu vše vysvětlit a posléze mne pozval na osobní schůzku k němu do firmy, za což jsem mu velmi vděčný. Po krátkém rozhovou, při kterém jsem se mimo jiné dozvěděl o jeho vytrvalém boji za lepší technickou vzdělanost české mládeže, mi přislíbil stavebnici. A o několik týdnů později, když jsem se balil na cestu, mi jí věnoval. Za což jsem mu vděčný podruhé. Krabice Merkuru zabírala většinu místa v mém batohu, ale já byl šťastný, že se mi povedlo jí pro děti získat. A těšil jsem se, až s dětmi něco postavíme.

O výuce v Himalájích jsem nevěděl mnoho a nepředstavoval jsem si zrovna Harvard, ale to co jsem uviděl, mne šokovalo a asi jsem na to nebyl připravený. Pár tříd s rozbitými okny, „lavice“ bez desek, všudypřítomný prach a písek, vůbec žádné vybavení. Do těchto malých prostor bylo nutno vměstnat žactvo o počtu asi 190ti žáků. Což bylo pochopitelně nemožné, a proto se několik ročníků učilo venku. Nedokázal jsem pochopit, jak může někdo v takových podmínkách fungovat, vzdělávat se.

A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí. A všechny s úsměvem na tváři zdravili nás cizince: „Good morning sir!“ „Good morning mam!“ Školní den začínají v deset hodin společným srocením, kterému říkají Assembly. Zde si zazpívají (ani nevím, co to zpívali), přečtou několik anglických textů a dozví se novinky od vedení školy. O půl jedenácté pak začala výuka. První hodinu a půl jsme s Jirkou měli sedmou třídu a druhou hodinu osmou třídu spojenou se třídou devátou.

První lekci jsme chtěli pojmout formou teorie, kterou v následujících lekcích aplikujeme v praxi. To ale byla chyba, neboť jsme se okamžitě stali nudnými patrony. První hodina se tedy moc nevyvedla. Ještě že osmáky a deváťáky měla místo nás děvčata, která tam jela vyučovat zubní hygienu. Měli jsme tak do druhého dne dostatek času přehodnotit styl naší výuky.

Druhou lekci jsme už pojali formou práce na projektu. Rozdělili jsme děti do skupin po pěti, a abychom jim byli schopni přesně říct, co po nich chceme, pustili jsme jim pár videí s Rube-Goldbergovým strojem. Pochopili to a pustili se do práce. Nejprve jsme jim dali za úkol pořádně si promyslet, co bude jejich stroj dělat a jak toho dosáhne. Svůj návrh pak měli nakreslit na papír jako schema stroje.

Zajímavé bylo, že pět ze sedmi skupin navrhovalo stroj, který nazvali „Balloon blaster“ a mělo stejné schema jako Rube-Goldberg z jednoho videa. Ukázalo se, že děti jsou naučené opakovat a kopírovat. Což bylo smutné. Nejsou zvyklé využívat vlastní kreativitu a vymýšlet vlastní návrhy. A ikdyž slovo kreativita bylo po celou dobu pobytu učiteli a vedením školy opakováno jako mantra, děti k ní přesto nejsou vedeny. Respektive nejsou na ně kladeny takové nároky, aby svou tvořivost rozvíjely. Přesně jak o tom mluví učitelka angličtiny Komal v tomto videu. Rád bych zde uvedl na pravou míru, že v žádném případě nepodrývám učitelské schopnosti učitelského sboru. Ti byli také nějakým způsobem vychováváni a vyučováni a ikdyž neradi, aplikují stejný systém výuky ve svých hodinách. A právě proto tu je program prázdninového dobrovolnictví. Pro vzájemnou inspiraci.

V momentě, kdy jsem uviděl, že kopírují, jsem si konečně uvědomil svou roli. Místo kamaráda na pokec a na hraní jsem se stal prudičem. Chtěl jsem po nich, aby vymysleli vlastní návrh, aby uvažovali, aby zapojili všechny své mozkové závity, aby využili principy co nejvíce jednoduchých strojů, které jsem jim namaloval na tabuli. Mohli také použít některé kroky, některé nápady, které ve formě jednoduchých schemat a popisů funkce předem připravil Jirka. Věděl jsem, že to dokáží, jen bylo nutné je k tomu nasměrovat a tak dlouho „prudit“, že to nakonec udělají. Chodil jsem od jedné skupiny ke druhé a říkal: „Balloon blaster? Ale to měla ta holčička ve videu, udělejte něco vlastního!“ Viděl jsem to zmatení, které měli v očích, jak nevěděli, co mají dělat. Nakonec ale dali hlavy dohromady a vymysleli vlastní návrhy. Sláva! Z pěti skupin, které navrhovaly Balloon Blaster byly nakonec jen dvě a i ty se snažily prásknout balónek jiným způsobem, než jak to viděly ve videu. Někteří navrhli vytažení kyblíku s vodou ze studny, někteří zapínali elektrický vypínač atd.

Když dokončili návrhy, pustili se do díla. Z Čech jsme přivezli spoustu materiálu. Od špejlí, různých balónků a kuliček, přes různá lepidla až po zmíněnou stavebnici Merkur. K merkuru nejdříve přistupovali opatrně, protože nevěděli co to je, k čemu to je a jak se s tím pracuje. Pak si ale prolistovali sešit s návody, a když zjistili, co vše se dá se stavebnicí dělat, snesli se nad krabici doslova jako kobylky a začali stavět. A vůbec ne za pomoci návodu. Protože auta a letadla by jim asi k ničemu nebyly. Stavěli konstrukce a to dokonce tak složité, že jsem je kolikrát musel krotit a ukazovat jim jiné způsoby z jiných materiálů, protože jinak by se nedostalo na všechny. Zanedlouho byla krabice zcela prázdná. Panu Kříži jsem na oplátku za stavebnici slíbil profesionální fotografie od našeho fotografa, ale vzhledem k tomu jak rychle se krabice rozebrala, nebyl vůbec čas ho povolat. Merkur prostě slavil úspěch.

Vraťme se ale k projektu. Co mne velmi překvapilo, byla obrovská znalostní propast mezi sedmou třídou a osmou třídou s devátou. Ale opačně, to bylo to překvapení. Sedmáci znali víc, uměli víc, byli kreativnější, uměli i lépe anglicky a byli o projektu mnohem více zapálení, než osmáci a deváťáci. S tím jsem se setkal poprvé za dobu mé praxe s dětmi. Ptal jsem se, jak je to možné. Bylo mi řečeno, že sedmáci se od začátku učí odlišným systémem výuky, než vyšší ročníky. Proto jsou na tom ve všech ohledech lépe. Ten rozdíl je ale neuvěřitelný.

Nakonec ale všechny skupiny dokončily své stroje víceméně vlastními silami. Nejvíce jim pomáhal Jirka a mulbecký kolega Wangchok spolu s kolegyní Stanzin. Já jsem hrál svou roli prudiče, který pouze postrkoval ke zdárnému výsledku. Na závěrečném vystoupení své stroje spustili před publikem rodičů a spolužáků. A ačkoliv nebylo z publika vůbec nic vidět, mohu potvrdit, že všem jejich výtvory fungovaly.

Doufám, že jsme tímto projektem děti inspirovali a motivovali k další práci. Doufám také, že tento projekt byl inspirací i pro Stanzin a Wangchoka, naše mulbecké kolegy. Pro mne rozhodně inspirací a motivací byl. A zkušenost s mulbeckými dětmi v tak skromných podmínkách s tak omezeným vybavením, nicméně s ohromným nadšením a dychtivostí po kvalitním vzdělání je pro mne nezapomenutelná. Doufám, že se tam někdy zase vrátím.

Dodatek: V průběhu našeho dobrovolnického působení se dokončily dvě nové budovy školního kampusu. Budova s učebnami a internát. V obou budovách se nyní usilovně pracuje na jejich vybavení. Jejich otevření požehnal samotný 14. Dalajlama.

Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát. Své o tom vědí školáci – některé ladacké děti od školy dělí až tříhodinová cesta. Číst a psát umí v Ladakhu jen každý druhý. Na zlepšení této situace se podílí i organizace Brontosauři v Himálajích, která v této oblasti působí již osmým rokem.

Poslední ostrůvek autentické tibetské kultury

Severoindický stát Džammú a Kašmír je křižovatkou třech náboženství. Zatímco v Džammú převládá hinduismus, v Kašmíru jsou spíše muslimové. A v Ladakhu? Tam na mešity a hinduistické chrámy zapomeňte – hlavní slovo mají buddhisté. Ladakh je historicky silně ovlivněn tibetskou kulturou. Když Čína v roce 1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov právě zde.

Takzvané „počínšťování“ Tibetu (přemísťování čínského obyvatelstva na tibetské území), ve kterém Čína přes kritiku dalších států či lidskoprávních organizací, pokračuje, činí z Ladakhu jediné místo na světe, kde je tibetská kultura nepotlačená. Tradice tibetského buddhismu v oblasti pokračuje nepřetržitě přes více než tisíc let. Ostatně, říká se mu Malý Tibet.

Cesta do vysokých hor Ladakhu. Značka: Jednoduše

Tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou láká čím dál tím víc cestovatelů. Kdo by nechtěl alespoň na moment spatřit dechberoucí scenérie nejvyššího pohoří světa, do kterého jsou zasazeny buddhistické kláštery ověšené pestrobarevnými praporky třepotajícími se ve větru?

Pokud jste se nechali zlákat, vězte, že cesta do jednoho z nejvýše položených obydlených míst na planetě není ani trochu složitá. Vše, co musíte udělat, je koupit si letenku do indické metropole Dillí. Do Lehu, hlavního města Ladakhu, dojedete jeepem za pět hodin. Důležité je jedno – dát si pozor na výškovou nemoc. Leh se totiž nachází úctyhodných 3500 metrů nad mořem. Až se tělo po pár dnech aklimatizuje, můžete vyrazit na jeden z mnoha treků. Třeba vás okolní krajina okouzlí tak jako režiséra Rona Frickeho, který v Ladakhu natočil scény filmu Samsara.

Život na úpatí Himálají

Ladakh se nalézá ve srážkovém stínu Himálají. Ročně tu spadne jen 150 mm srážek, jedná se tedy o pouští oblast. Tradičně si místní v nehostinném Malém Tibetu zajišťovali obživu pastevectvím a zemědělstvím. Ještě před čtyřiceti lety v oblasti běžně fungoval směnný obchod. Vlna, maso a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny, které byly vypěstovány v níže položených údolích. I mzda se nejčastěji vyplácela právě v ječmeni a obilí.

Dnes už směnnému obchodu odzvonilo. Jeden či dva lidé z každé rodiny mají nyní možnost získat na místní poměry dobře placenou práci. Ostatní členové rodiny dál pracují na poli – ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s teplotami až – 30 °C. Místní přečkávají zimu v prostředních patrech svých třípatrových domů, která jsou vyhřívána jen a pouze teplem, které vyprodukují hospodářská zvířata ustájená o patro níž. Dovoz dřeva je příliš drahý a nic jiného není. A tak se prostě netopí. V místnosti je běžně okolo – 10 °C.

Renesance mulbecké školy

Umět číst a psát bohužel v Malém Tibetu stále není samozřejmostí. V oblasti Mulbek, která obklopuje stejnojmennou vesnici asi pět kilometrů od hlavního města Leh, je gramotnost 58%. Velký rozdíl je přitom mezi pohlavími. Zatímco číst a psát umí sedm z deseti mužů, u žen jsou to jen čtyři z deseti.

Přelomem pro mulbecké děti i rodiče byl rok 2008. Místní školy, která byla těsně před zavřením, se ujal nový ředitel Tsewang Norboo. Tomu se nelíbilo, že by žáci měli docházet do školy někam daleko. Jeho, dnes již více než desetileté, úsilí si postupně získávalo uznání místních. Rodiče do mulbecké školy posílají stále více dětí. Místo původních osmdesáti jich nyní do lavic usedá na sto osmdesát.

Pomoc od Brontosaurů: Finance, odborníci a dobrovolníci

Úspěchy mulbecké školy jsou tak trochu i úspěchy českými. Když se v roce 2008 ředitel Norboo obrátil s prosbou o pomoc na zahraniční organizace, iniciativy se chopila česká organizace Brontosauři v Himálajích. “Naše dlouhodobá pomoc je rozdělena do tří hlavních oblastí – posíláme do oblasti finance, odborníky a dobrovolníky,” řekl Jiří Sázel, předseda Brontosaurů v Himálajích.

V současné době se organizace zaměřuje na realizaci a další zlepšování komplexního rozvojového plánu, který platí až do roku 2022. Jeho hlavním cílem je zvýšení kvality vzdělávání a rozšíření školních prostor. Jedním z dílčích cílů je například otevřením nových tříd a internátu, naplánované na příští rok. Budoucí směřování Ladakhu je ale podle Jiřího Sázela plně v režii místních obyvatel: “My jako organizace jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit,” dodal.

Prázdninový přerod – z právničky učitelkou angličtiny

Do chodu školy se každoročně zapojuje i skupina dobrovolníků, která do Mulbeku přijíždí během léta. Takzvaní “prázdninoví dobrovolníci“ mají na starosti výuku místních dětí. Anna Maixnerová, členka loňské dobrovolné výpravy: “Snažila jsem se ve svých hodinách spojit hru s učením. S malými dětmi člověk nepotřebuje tak hluboké znalosti angličtiny, ale je potřeba vymýšlet aktivity, které by je bavily.“ Protože většina jejích žáků byla školního nebo předškolního věku, hodiny s českou paní učitelkou pro mnohé z nich představovaly první kontakt s angličtinou vůbec.

Stabilně pracuje jako právnička v neziskové organizaci, ale kvůli měsíčnímu dobrovolnickému pobytu si Anna Maixnerová vzala volno. Na novou roli angličtinářky se připravovala vzorně, osnovy i hry chystala s několikaměsíčním předstihem. Naučila se dokonce základy ladačtiny. „Když jsem pak dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to slovy v ladačtině. Lépe jsme si pak rozuměli,“ popsala dobrovolnice.

Dalajláma a jeho armáda mnichů

Touha vyzkoušet nové věci, pomoct smysluplnému projektu a taky naučit se něco víc o sobě samém – to jsou jen některé z motivací, které prázdninové dobrovolníky do vesničky Himálajích přivedou. Za jejich pomoc jim v roce osobně 2011 poděkoval sám Dalajláma. Yvona Vera Ragasová, která strávila na projektu tři měsíce mimo jiné jako koordinátorka dobrovolníků, popsala poslední půl hodinu před audiencí takto: „Vzala si nás do parády armáda mnichů. Nebyla to ochranka, ale měli vážnou tvář a ostré oči. Běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme nebo nemáme dělat.“

Dalajláma, který se na podpoře Mulbecké školy finančně podílí, vyslovil dík za pomoc, kterou dobrovolníci z Hnutí Brontosauři v Himalájích nezištně poskytují. V průběhu půlhodinové audience měli dobrovolníci možnost položit Dalajlámovi tři otázky. A jaké je nejsilnější poselství, které si ze setkání odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Konej to, co cítíš. A když to konáš, tak to dělej naplno,“ říká Ragasová.