Autor: administrator

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje. Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se totiž na internetu většinou nemluví. Mnoho Čechů má na očích růžové brýle a svému okolí vyhrožuje slovy: „Stěhuju se do Austrálie.“

Než se ale opravdu rozhodnete prodat dům, sbalit svých pár švestek a přestěhovat se na druhý konec světa, zkuste nejprve zjistit, jaká Austrálie skutečně je. Oproti všem ostatním, kteří zemi klokanů jen chválí, přinášíme desatero negativ, s nimiž se budoucí Australan musí smířit.

1. Extrémně pomalý internet

Patříte-li k notorickým počítačovým závislákům, pak v Austrálii spokojeni nebudete. Internet je v celé zemi extrémně pomalý, protože do Austrálie vedou údajně jen dva optické kabely. Většina země je pokryta pouze vzdušným signálem, který ovšem rychlost internetu značně zpomaluje. Stahování filmů nebo hraní online her je, až na několik šťastných ulic v Sydney, téměř nemožné. Ve vnitrozemí dokonce chybí i signál mobilních operátorů, takže si prostě ani nezavoláte. Velký problém se spojením má třeba město Alice Springs, které leží uprostřed pouště.

2. Jedna z nejdražších zemí světa

Pokud se chystáte na studijní pobyt do Austrálie, berte v potaz, že z anglicky mluvících zemí je Austrálie tou nejdražší variantou. Loni byla dokonce Sydney vyhlášena jako celkově třetí nejdražší město světa. Například ve třetím největším Australském městě Brisbane, pronájem bytu 2+1 stojí týdně okolo 12 000 Kč bez služeb. Za litr balené vody dáte kolem stovky, za běžnou večeři pro jednu osobu pak od 500 Kč výš, nebudete-li se stravovat nijak luxusně. A pro kuřáky špatná zpráva – cigarety jsou zde jednoznačně nejdražší na světě – kolem 400 Kč za krabičku.

3. Krize na trhu práce

Vzhledem k vyšším cenám by se dalo očekávat, že budou také vyšší sazby v zaměstnání a na nejrůznějších brigádách. A ano, jsou. Ovšem vzhledem k právě probíhající krizi na trhu práce, je poměrně obtížné získat uplatnění. A je zcela jedno, zda máte v kapse univerzitní diplom a mluvíte několika jazyky. Práce zkrátka moc není. Na druhou stranu, pokud se člověk neštítí pracovat rukama, může si coby uklízečka, barman nebo třeba prodejce novin, přijít na velice slušné peníze, až 800 Kč na hodinu. Ovšem pracovní směny bývají u těchto povolání výrazně kratší.

4. Nepochopitelný rasismus

Konec povídaček o tom, že Australané mají srdce na dlani a vítají každého mezinárodního studenta či přistěhovalce s otevřenou náručí. Vzhledem k akutnímu nedostatku práce se na cizince nikdo z místních nekouká příliš dobře. Rasismus zde sice většinou zůstává spíše v rovině vtípků a dobírání si cizinců. „Nepřibrala jsi dneska, jsi nějaká tlustější?“ nebo „Ty pořád nosíš to stejný tričko. Ale chápu, jsi z té chudé země, kde na nové nemáte.“ A podobné věty patří k tamní dobré zábavě.

Smutným a neopomenutelným faktem jsou však poměrně časté vraždy zahraničních studentů. Ve dvoumilionovém městě Brisbane byly za poslední čtyři měsíce zabiti čtyři studenti z Asie a Evropy. Oběťmi jsou většinou drobné dívky. Za loňský rok bylo obětí 13.

5. Vítejte v Asii

Tento bod není považován za negativní, ale spíše překvapivou skutečnost. Již zmiňované město Brisbane má zhruba čtyřicet procent obyvatel asijského původu. Jedná se většinou o studenty nebo zaměstnance na pracovních stážích. Pokud rádi poznáváte nové kultury, jistě oceníte, že téměř polovina restaurací je korejsko-japonská.

6. Za nedopalek cigarety pokuta 200AUD

Pokud patříte mezi kuřáky, budete zřejmě překvapeni restrikcemi, které proti kouření tamní vláda vede. Nekuřácké restaurace a bary jsou standardem stejně jako třeba v USA nebo většině evropských zemích. Avšak v Austrálii naleznete i nekuřácké ulice. Pokud si na takové ulici dopřejete cigaretu, čeká Vás pokuta od 200 australských dollarů výš. A stejná sazba je v případě, že kdekoli ve městě odhodíte nedopalek z cigarety na zem či na kanál. A věřte, že díky bezpečnostním kamerám a množství policistů v ulicích, opravdu neuniknete.

Podobně existují také ulice, na nichž si smíte dát drink (např. před bottle shopem) a ulice, kde nesmíte s alkoholickým nápojem v ruce ani stát.

7. Sušení prádla může být problém

O krásném australském počasí není pochyb. Proto je zcela logické, že každé oblečení musí na slunci v Austrálii rychle uschnout. Ale ejhle – nikde viset prádlo neuvidíte. Z etického důvodu je to totiž zakázané a obyvatelé jsou povinni sušit doma v sušičkách. Visící spodní prádlo na balkonech zkrátka místní obyvatele pohoršuje.

8. Víc reklam než filmů

Jakožto filmový fanoušek budete zřejmě trpět. Když pomineme skutečnost, že díky pomalému internetu je prakticky nesmyslné, si filmy stahovat (ať už legálně či nelegálně), v televizi na Vás čeká téměř více reklam než filmů. Bezplatných kanálů najdete hodně, avšak připravte se na to, že každých pět až deset minut bude film přerušen zhruba pětiminutovou reklamou. Nejlepší variantou je zkrátka chodit do kina nebo si kupovat dvd. Ovšem počítejte s tím, že na australský trh se americké filmy dostávají s výrazným zpožděním. A jejich výběr je velmi omezen.

9. Feminismus

Moc se o tom nemluví, ale pokud v Austrálii nějaký čas žijete, je vám to jasné. V současné době probíhá silná vlna feminismu. Mnoho žen zastává manažerské funkce, zatímco pánové se starají o potomky doma. V souvislosti s tímto trendem také roste průměrný věk prvorodiček, například je zcela běžné mít své první dítě až kolem čtyřicítky. Moderní medicína si s tím umí poradit a Australanky toho velmi rády využívají. Umělá oplodnění jsou zde velmi častá.

10. Byrokracie

Problémy s laxními úřady a nepřehlednou byrokracií jsou snad všude, Austrálií nevyjímaje. Ovšem zde se občas dostanete do kuriózních situací. Zkuste si představit, že bydlíte v pronajatém bytě, kde nejdou zamykat dveře od bytu. A protože dle smlouvy smí opravu objednat a nechat provést pouze majitel bytu, žádáte opravu a čekáte na ni pět měsíců. Mezitím pochopitelně spíte v nezamčeném bytě, protože „nikdo s n´tím nemůže dříve nic udělat“. A podobných situací, kdy se na jednoduchou věc, čeká neúměrně dlouho, jsou v Austrálii mraky.

Závěrem by se slušelo říci, že Austrálie i přes mnoho nevýhod, je krásná země. A pokud si tam najdete práci a přátele, opravdu hezky a pohodlně se tam žije. Na přísné předpisy a drobnosti jako je třeba pár měsíců nezamčený byt, se zvyknout dá. Ale přece jenom, než tam odcestujete, je dobré vědět i o těch stinných stránkách. Ten šok z nedokonalého ráje bude potom menší!

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže, příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech, budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?

Na Srí Lanku za polovic

V době ekonomické krize každý počítá, co si může dovolit a kde se dá něco málo ušetřit. Pochopitelně dovolená je jednou z položek, na které lidé šetří v první řadě. Přece jen, není třeba jezdit na druhý konec světa, když chceme teplo a moře. A mnoho z nás se spokojí s průměrným hotelem namísto luxusní „pětihvězdy“.

Snaha ušetřit na dovolené však začíná už v momentě, kdy vybíráme město, kam vyrazit. A právě v tomto ohledu lze jednoznačně považovat Srí Lanku za vítěze tohoto pomyslného souboje. Zpáteční letenky na Srí Lanku lze sehnat v cenách kolem patnácti tisíc korun za osobu. Cena samostatné zpáteční letenky na Bali bývá mnohdy i dvojnásobná, protože, pochopitelně, ostrov Bali leží výrazně dál – až pod rovníkem. Pokud jde o ceny cestovních kanceláří za kompletní zájezdy, lze i zde mluvit o výrazném cenovém rozdílu. Samotná doprava však není zdaleka jediný výdaj na dovolenou. I hotely jsou na Bali poměrně dražší.

Na druhou stranu, obě země jsou poměrně levné, pokud jde o běžné denní nákupy, restaurace a vnitrostátní cestování. Večeře v restauraci v obou státech vyjde kolem stokoruny na osobu, nealkoholické nápoje stojí doslova pár korun. Alkohol je na Srí Lance dražší, neboť jeho konzumaci chce vláda vysokými cenami regulovat. Jedná se totiž především o muslimskou zemi. Obecně lze tedy říci, že průměrná dovolená na deset dnů na Srí Lance stojí se vším všudy kolem dvaceti až pětadvaceti tisíc korun na osobu. Na Bali za průměrnou desetidenní dovolenou dáte čtyřiceti tisíc korun.

Méně je někdy více aneb turisty prolezlé Bali

Pokud nepatříte mezi pohodlné cestovatele ve věkové kategorii 60+, neplánujete sedět na hotelu a koupat se v přilehlém bazénku, pak pravděpodobně oceníte kouzlo nedotčené přírody a klasického životního stylu Srí Lanky. Tam totiž, na rozdíl od turisty prolezlého Bali, snadno narazíte na vesnice, kde se žije velmi tradičně. Můžete se vydat například do přístavu a na vlastní oči se přesvědčit, jak se zpracovávají ryby, které se následně rozváží v konzervách do celého světa. Můžete nahlédnout na rýžová pole, do řeznického stánku, kde vedle živých kuřat máte hned i ta zabitá a připravená do kuchyně. Místní lidé jsou velice ochotní a vstřícní, takže se bez sebemenších problémů dostanete prakticky všude. A většinou bez jakékoli úplaty. Je to díky mentalitě tamních lidé, kteří jsou velice otevření a vstřícní vůči cizincům. A také díky tomu, že zde turistický ruch není v takové (otravné) míře, jako je tomu na Bali.

Bali je jedna velká turistická show. Je krásné, že cokoli chcete vidět, navštívit můžete. Avšak je třeba za to zaplatit a zařadit se do některé z turistických skupinek. Jízda na slonu, krmení slonů, focení s medvědem a mnoho dalších atrakcí je zde k dispozici. Avšak vše zavání jednoznačným byznysem a snahou vydělat na bohatých turistech, co se dá. Jednoduše řečeno, kdo nemá rád turisticky rušná místa a dává přednost originálním a cestovním ruchem nedeformovaným místům, pak ať jede raději na Srí Lanku. Tak třeba za celý den turistu ani nepotkáte.

Panenská příroda Srí Lanky

Milovníci přírody chtějí vidět čisté pláže, civilizací nedotčenou přírodu a zvířata ve svém domovském prostředí. A i v tomto případě je třeba opět vyzdvihnout, turisticky poněkud opomíjenou, Srí Lanku. Pláže zde jsou v průměru výrazně čistší, než na Bali, kde vlivem turistů i na těch nejhezčích plážích jako je Sanur či Kuta, sem tam nějaký ten nepořádek zahlédnete. A pokud nejde přímo o odpadky, je třeba podotknout, že mnoho pláží na Bali je těsně u pobřeží zaplněno řasami.

Pokud jde o zvířata, na Srí Lance žije ve volné přírodě nejvíce leopardů na světě. A při průjezdu divočinou je snadno spatříte i z jeepu. Podobně je tomu třeba se slony, kterých je všude plno. Oproti tomu na Bali zase s pravidelností potkáváte volně živící malé opičky. Slony však zde mají spíše jako lákadlo na turisty.

Rozdílný přístup místních obyvatel k turistům

Každý turista jistě ocení, když se k němu místní obyvatelé chovají přátelsky a s úctou. Ne, že by v některé z porovnávaných zemí panoval rasismus nebo dokonce odporu vůči cizincům, to naštěstí ne. Přece jen cizinci představují v obou případech jistý přísun financí. Avšak v turisticky rušnější oblasti ostrova Bali velmi tvrdě platí, že kdo platí víc, má právo. „Tady je všechno o úplatkách. Ti, co se sem přistěhovali třeba z Evropy, nestačí žasnout. Například pokuty za špatnou jízdu po silnici odhadují policisté podle toho, jak drahým autem jedete a zda jste místní nebo cizinec. Prakticky kdykoli cizince kontroluje policista, očekává, že dostane nějaké peníze. Jinak Vás nenechá jít. Jednání na úřadech je zde zdlouhavé, a i tak musíte každému dávat nějaké peníze bokem, aby se na vaši žádost vůbec podíval. Turistů se pak týká problém úplatků v situaci, kdy potřebují lékařskou péči. Pokud nezaplatíte hodně a předem, nemusí Vás ošetřit nebo se o Vás postarají velmi nekvalitně,“ popisuje vlastní zkušenost pětadvacetiletá Hanka, která na Bali jakožto turistická průvodkyně působí již druhým rokem. Oproti tomu na Srí Lance moc peněz a bohatství turistů až takovou roli nehraje. „Za příplatek máte lepší službu, což je pochopitelné. Ale vyloženě uplácení tu moc nefunguje,“ vysvětluje Nishan Fernando, provozovatel hotelu v Negombu.

Doba trvání cesty na Bali a na Srí Lanku

Posledním bodem, v němž lehce válcuje Srí Lanka Bali, je délka letu. Pro někoho záležitost méně podstatná, avšak ti, kteří cestují často, jistě preferují kvalitu dosažitelnou za přiměřený čas. Na Srí Lanku se létá většinou kolem třinácti hodin s jedním přestupem (v Istanbulu, Dubaii apod.).

Lety na Bali trvají kolem třiadvaceti hodin. Nejlepší variantou je letět s jedním mezipřistáním v jihokorejském Soulu. Tamní letiště je totiž považováno za druhé nejlepší letiště světa a pro cestující je k dispozici například bazén, sprcha či masáže přímo v areálu letiště. Případně, pokud to časová prodleva mezi lety dovolí, je možné snadno vyrazit přímo do ulic a prohlédnout si městu. S Koreou totiž nemáme vízovou povinnost, resp. dostanete víza bezplatně přímo na letišti.

Kam tedy za exotikou?

Obě země jsou nádherné a beze sporu stojí za zhlédnutí. Cílem toho článku je však upozornit na to, že obecně tolik propagovaný ostrov Bali, který podle Čechů platí za jednu z nejluxusnějších dovolených, není o nic lepší, než levnější a, pokud jde o přírodu, tak i čistší varianta v podobě ostrova Srí Lanky.

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů, bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik cestovatelů básní?

Překročení Mekongu na thajsko-laoské hranici

První laoská peripetie přichází již na hraničním přechodu mezi Chiang Khong a Huai Xai. Míjíme starý hraniční přechod s přívozem přes Mekong, který sice funguje, ale nejsou zde imigrační úředníci. Jakožto cizinci máme smůlu, na přívoz nás bez razítka v pase nepustí. Jedeme tedy 10 km ke Čtvrtému mostu thajsko-laoského přátelství, kde sice razítko obdržíme, ale pro změnu nemůžeme na kole překonat 200 metrů betonu nad Mekongem. Proč? Král tak rozhodl a strážci mostu jsou neústupní. Nabízí se možnost jet s razítkem v pase zpět k přívozu, přejet na laoskou stranu, jet 10 km k druhému konci mostu pro laoský štempl a 10 km zpátky k přívozu, odkud nám nazítří vyplouvá loďka do Pak Bengu. Zkoušíme se hádat, navrhujeme, že si domluvíme korbu, co nám kola převeze, ale celníci jsou neoblomní. Zbývá poslední varianta: naložit kola do busu a za nehorázný poplatek (desetkrát vyšší než cena přívozu) přejet dvě stě metrů nad řekou tímto potupným způsobem. Lenost vítězí, skláníme hlavy, sundáváme brašny a vezeme se do Laosu.

Lenošení na Mekongu a první „Sabajdííí“

Jedna z věcí, kterou chci v Laosu absolvovat je plavba po Mekongu. Bručení drahé polovičky mě překvapuje, vždyť to není žádný velký sportovec. Ale když ráno sedíme pohodlně usazeni v autosedačkách, bahnitý veletok šplouchá, kola se vezou na střeše kocábky a my degustujeme Lao Beer a laoské bagety, přechází bručení ve spokojené mručení. V Pak Bengu opouštíme posádku pokračující do Luang Prabang a vrháme se vstříc laoským dobrodružstvím. První kilometry slavíme lepením dvojího defektu za asistence zvědavých dětiček všech věkových kategorií. Děti jsou všude a hrozně rády křičí, každý průjezd bambusovou vesnicí doprovází stovky výkřiků „Sabajdííí“. Jsem nadšena, takhle mě ještě nikde nevítali. Přemýšlím, kdy nadšení opadne a správně tuším, že brzy.

I cyklistický ráj má své mouchy

Laos oplývá relativně malým vozovým parkem a vydáte-li se mimo hlavní tahy, jistota, že na vozovce budete sami, je téměř stoprocentní. Znovu přicházíme na chuť rozbitému asfaltu a šotolině a radost nekazí ani absence thajských pouličních jídelen a klesající venkovní teplota. Alespoň přes den. Po nocích klepeme kosu v pozemcích buddhistických chrámech a v brzkých ranních hodinách, vyprovázeni bušením do gongů, teskníme po zimních rukavicích. Nejedno ráno trávíme ohříváním zmrzlých končetin před chýšemi pohostinných domorodců. Chýše jsou stejně jako náš stan nezateplené, a tak u ohně nejsme sami, alespoň si pokecáme. Už umíme zakřičet „Sabajdí“ a víc není potřeba.

Když přijde hlad, nejezte vejce

Týden jízdy po laoském severu přináší otužení, ale i lehké hladovění. Pohled na bambusové chýše a ušmudlané polonahé děti začíná ztrácet své romantické kouzlo, v bříšku kručí a chuťové buňky se děsí dalšího talíře nudlové polévky. Nudlová polévka dle šéfkuchařů laoského venkova skrývá nejrůznější zvířecí i jiné těžko identifikovatelné součástky. Co by zhýčkaný Evropan, doporučuji konzumovat se zavřenýma očima. Slabším povahám radím zůstat na banánech, které jsou při troše štěstí k sehnání každých padesát kilometrů, smíchané se zahuštěným mlékem (k sehnání každých dvacet kilometrů) poskytnou dost energie i pro strmé laoské kopce. A nezvedá se po nich žaludek. Hlavně neexperimentujte s vejci tvářícími se, jako by byly uvařeny na tvrdo. S velkou pravděpodobností z nich vyteče neskutečně smrdutá černá hmota. Laosané totiž s oblibou zakopávají slepičí vejce do země a po několika letech vyčkávání je servírují jako výtečnou lahůdku.

Koloniální oáza Luang Prabang a pálenka Lao Lao

Banánová dieta nás žene rychle kupředu až k branám Luang Prabangu. Dříve hlavní město Laosu pyšnící se starými buddhistickými chrámy a přívětivou koloniální architekturou otvírá konejšivou náruč civilizace. Nic proti bambusovým chýším, nudlovým polévkám a stloukané rýži, ale kuřecí bagety v Luang Prabang jsou samy o sobě důvodem k několikadennímu odložení bicyklu. Pětidenní oraz ospravedlňujeme vyřizováním vietnamských víz, na způsob Křováků plníme žaludky do zásoby, testujeme rýžovou pálenku Lao Lao (vřele doporučuji zejména v kombinaci s mangovým koktejlem) a sbíráme síly vyrazit dál.

Thakek loop, krasojízda laoským krasem

Čím dál na jih, tím více přibývá civilizace. Jízda po hlavních silnicích dokazuje, že Laos je pro cyklistu skutečně země zaslíbená. Cesty slušné, provoz minimální, jen ta černá vajíčka straší všude. Zase jsme se nachytali. Odpočinková etapa podél Mekongu zpočátku těší zmožená lýtka, jenže třetí den na rovině působí již značně monotematicky. Nejvyšší čas udělat odbočku do hor a projet si Takhek loop. Čtyři sta padesát kilometrů dlouhá trasa vede pohádkovou krajinou kolmých vápencových stěn a krasových jeskyní, máme v plánu projet tu hezčí část. Zadaří se, ale trochu jinak, než si představujeme. Drahá polovička kolabuje pod dojmy z nudlové polévky s kohoutími hřebínky a já odchytávám první kolemjedoucí vozidlo. Pantomimou předvádím aktuální stav a projevy partnerovy trávící a vylučovací soustavy, majitelé automobilu s korbou a dalších asi 10 zúčastněných patřičně oceňují herecký výkon a odváží umělce o 150 km dál do Takheku, kde se chorý zavírá na záchod a já si otvírám Lao Beer. Zbytek laoské krasojízdy se odehrává ve znamení rozryté silnice, strachu z nudlových polévek a těšení se do Vietnamu.

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. V tomto miniseriálu se s vámi podělím o své nejen cyklistické zkušenosti a zážitky z pestrobarevného asijského světa.

V prosinci na kole? Proč ne? V Thajsku!

Druhý prosinec, to je nejvyšší čas nasednout na letadlo a nechat se přenést někam, kde málokdo tuší, co jsou zimní gumy. Tentokrát padá volba na Bangkok. Teplo tam je, lacino taky, na dobré lidi a dobré jídlo snad také narazíme a proč to tentokrát nezkusit na kole? Času máme dost na to abychom se po jihovýchodní Asii trochu projeli, a navíc ulehčíme rozpočtu za místní dopravu a nervům za nekonečné stání na stopu. Je rozhodnuto, balíme bicykly do krabic a letíme.

Na sever či na jih?

Z Bangkoku mizíme, co nám kola stačí. Zprvu mě láká odjet na jih a kouknout se na zapomenuté ostrůvky a pláže, o nichž mořemilní cestovatelé tolik básní, ale pak dám na radu zkušenějšího a poslušně namířím azimut k severu. První kilometry jsou ve znamení děsu a hrůzy na bangkokských dálnicích, které korunuje levostranný provoz. První zkušenost s asijskou dopravou a hned takhle z ostra. Nezbývá než zdrhnout do rýžových polí a doufat, že cestičky podél zavlažovacích kanálů neskončí v hladové tygří tlamě. Promotat se spletí cest a kanálů pomáhá GPS, mapy z openstreet maps kupodivu znají kdejakou ovčí stezku. Bod pro satelitní navigaci. V bývalém hlavním městě Ayutthaya slavíme královy narozeniny. V Sukothai, centru prvního thajského království, obdivujeme hromady cihel z 13. století a v Lopburi si necháváme ohlodat sedlo drzým makakem. V každém městě velebíme naše dvoukolé oře, slouží nám jako dokonalá obrana proti všudypřítomným tuktukářům (taxikářům).

Projektanti silnic, běžte raděj pěstovat rýži!

Čím dál na sever, tím méně provozu, krajina se stává hornatější, jízda příjemnější, džungle přibývá a civilizace ubývá. Nejkrásnější úseky na nás čekají v divočině thajsko-barmského pohraničí a v horských oblastech kolem města Chiang Mai. Ale zadarmo rozhodně nejsou. Thajští inženýři mají jednu velmi nepěknou vlastnost: stavějí silnice do převisu. Nad takovým sklonem zůstává rozum a kolo nejprve stát a posléze i s cyklistou padá na zad. A nedej Buddha, když skončí asfalt, pak už se poměr šlapání do pedálů a tlačení bicyklu povážlivě naklání k druhé variantě. Po několika vytlačených kopcích slibujeme absolutní věrnost asfaltu. Jenže pak se objeví lákadlo v podobě výrazné terénní zkratky v údolí řeky Kok.

Vydařený single track aneb „Kokská cyklostezka“

Trasa vedoucí kolem řeky musí vést zákonitě po rovině a kolem klikatících se meandrů a rybářských vesniček jsme ještě pořádně nejeli. Dle map odhadujeme pohodový, mírně se houpající terén s minimálním převýšením. Chyba. Kokskou cyklostezku záhy překřtím na Kokotskou. Rozbitá bahnitá cesta sice vede pár metrů od řeky, ale to jí v žádném případě nebrání, aby svým profilem připomínala záznam z EKG silně rozrušeného slona. V polovině trasy, kdy už není úniku se i cesta plná hlubokých kráterů ztrácí a zbývá úzká pěšinka obrostlá trnitým křovím, což ocením, když uhýbám dvojici členů thajského motorkářského gangu (tento gang zahrnuje asi 96,7 % thajského národa). Jinde bych si řekla, že je to v pohodě, když projede motorka, projedu i já, jenže tady platí zcela jiná pravidla. Za chvíli už tlačíme do převisu, nohy podkluzují v bahně a písku, kloužeme z kopce dolů a takhle stále dokola až do setmění. Odteď už to s asfaltem myslím opravdu vážně, dost bylo experimentů.

Kam hlavu a bicykl složit?

Rozpočet jako tradičně našponovaný, takže rozmazlování se pod střechou hotelů omezujeme na minimum a většinu nocí trávíme ve stanu. Kde ho postavit? V poli rýžovém, banánovém, třtinovém či papájovém. Záleží na tom, která plodina právě lemuje silnici. Pole jsou téměř všude a najít v nich dvakrát dva metry pro plátěný domek není problém, jenže chybí voda na umytí zaprášené a zpocené tělesné schránky. Na radu domorodkyně zkoušíme žádat o azyl v buddhistických chrámech, které jsou úplně všude. Dobrotiví mnichové poskytují kus trávníku, bezpečí a brzký ranní budíček v podobě bušení do gongů. Co si budeme namlouvat, má to své rezervy. Po týdnu nocležení v polích a chrámech postupujeme do dalšího levelu: noclehy na hřištích škol. Na večer se zde schází sportů chtivá omladina a mezi ní nechybí ani několik dospělých. Pantomimou se ptáme, zda lze na hřišti přenocovat a jsme vítáni, přesněji řečeno, nejsme vyhozeni. Bonus v podobě hadice s vodou motivuje k zahájení pravidelné školní docházky. Na seznam kurióznějších nocležišť zapisujeme uprchlický tábor Mae La a zahradu thajské armády.

Když Asie, tak se slony a tygry

Opravdu se jich prvních pár týdnů bojím. Poprvé v asijské džungli, úzká provozuprostá silnička, nikde nikdo… zdá se mi vcelku pravděpodobné, že za zatáčkou číhá tygr a čeká právě na mě. Dobrodružného setkání se vzácnou šelmou se nedočkáme, zato slonů je dostatek. Slon, thajsky Chang, je totiž nejen chobotnatec, ale i značka dobrého a silného thajského piva. Doporučují dva ze dvou členů výpravy.