Autor: administrator

Maďarsko – země plná zajímavostí

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu projektu byl uveden
denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící
u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu,
„progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně
nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se
omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton,
klobásy a pálivá paprika.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.


Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.


Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště (byla nutná dálniční známka Maďarsko) a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.


Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.


Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.


Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.


Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jak ušetřit na cestách?

Cestovat se dá jak s miliony na účtu tak také s pár
tisícovkami. Jen člověk musí vědět, jak a na čem ušetřit
v případě, že spadá do druhé jmenované kategorie.

Cestovat se dá jak s miliony na účtu tak také s pár tisícovkami. Jen člověk musí vědět, jak a na čem ušetřit v případě, že spadá do druhé jmenované kategorie. Existují lidé, co ke spokojenosti musí vycestovat do dalekých končin, aby uspokojili touhu poznávat svět, jsou ale naopak také lidé, co touží po objevování a znovuobjevování své vlastní domoviny. Ti se pak vydávají do odlehlých zákoutí našich hor a hledají tam levné ubytování ve snaze ušetřit každou korunu navíc. S tímto jim může pomoci portál, který byl vytvořen pro všechny příznivce cestování a pro všechny, kdo hledají, kde by na svých toulkách hlavu složili. Na stránkách ubytovani.kam­si.cz/jizerske-hory/levne-ubytovani mohou najít nespočet možností.


Vydají-li se turisté do oblasti Jeseníků, díky ubytování Jeseníky si budou moci odpočinout po náročných túrách. Ubytování Jizerské hory, které zajišťuje nespočet hotelů, penzionů, apartmánů a jiných ubytovacích zařízení, je schopné zajistit příjemné chvíle při odpočinku po procházkách a výletech v této oblasti.

Ušetřit se při cestování ale dá také jinými způsoby, než jen tím, že si člověk sežene a zamluví levnější ubytování. Peníze šetří také vhodná volba dopravy. Do zahraničí se dá, pokud má člověk neomezené množství času, dojet kromě předražené letecké dopravy také autobusem či jinými levnějšími dopravními prostředky, případně zvolit známou a hojně využívanou spolujízdu. Stejně tak člověk může levně cestovat i na našem území. Vlastníci automobilů dobře ví, že se jízda autem finančně vyplatí pouze v případě, že automobilem cestují více než dva cestující. V různých zemích platí různá pravidla, co má například obsahovat povinná výbava, před cestou se ujistěte, že vám nechybí lékárnička, či hasicí přístroj, který je povinný v sousedním Polsku.

Myslet ekonomicky se dá na cestách i v oblasti stravování. Člověk nemusí snídat a obědvat v pětihvězdičkových hotelech. Doma všem obvykle stačí jogurt s müsli nebo pečivo namazané máslem a marmeládou. Proč tedy zbytečně utrácet za předražená snídaňová menu?

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Pouť do Santiaga na vozíku

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.


S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.

A tohle je úryvek z našeho deníku:

Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.

Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.


Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.

Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.

Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.

Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia

Ohio, mé vzpomínky na Ameriku

Ohio, mé vzpomínky na Ameriku


Cestování miluju. Vyrazit poznávat nová místa a lidi, zkoušet nové chutě, získávat nové zážitky, nové vzpomínky… Tentokrát jsem se bez většího rozmýšlení rozhodla vyrazit za Oceán. Do amerického státu jménem Ohio.   Ohio je 37. stát ve Státech. Sousedí s jedním z Velkých jezer: Erie a zbytek Ameriky mu přezdívá „podpaždí Ameriky“. Rozměrný, placatý stát s vysokou hustotou nákupních center, kde dále kromě typicky tlustých Amíků, žijí také například Amishové, náboženská menšina, takový přežitek ze starých časů. Je zcela obvyklé potkat je v neslušivých konzervativních černých nebo modrých šatech, muže s dlouhými vousy a klobouky, ženy bez makeupu a s drdoly. Bohužel do „Amish county“ jsem se za můj čtvrtroční pobyt v Ohiu už nestihla podívat, ale i to jedno setkání na zastávce autobusu bylo pro mě silným zážitkem. Jako z filmu. Ale fotit jsem si netroufla. To třeba příště.


  V Americe jsme se ocitla trochu nedopatřením. Ségra tam už podruhé jela na léto pracovat a tak jsem si řekla, že to zkusím taky, proč ne, znělo mi to „cool“. Ta lhostejnost se mi ale trochu vymstila, tedy zdánlivě. Zpětně to totiž hodnotím jinak, ale když jsem tam tehdy konečně dorazila, proklínala jsem celý svět a z celé té středoamerické betonové nádhery se mi chtělo brečet.

Do programu „Work and travel“ jsme se přihlásila sama, protože žádného parťáka jsem už narychlo nesehnala. Agentura mě vyslala do Ohia, konkrétně do Sandusky v Ohiu, malého městečka známého například z filmu Někdo to rád horké (hlavní hrdinka Sugar odtamtud pocházela), no ale hlavně v Sandusky se nachází obrovský zábavní park „Cedar point“ (jen nechápu proč „cedrový“, když tam vůbec žádné cedry nejsou). V parku jsou největší a nejrychlejší horské dráhy na světě a jezdí se na nich projíždět slavné celebrity jako třeba Huge Jackman nebo dokonce i Obama. Z toho město žije, takže je tu dále ještě spousta obchodů, restaurací, v čele s McDonaldy a Wallmarty.


Mě prosím vyslali do oblíbeného TGI Fridays, konkrétně na Cleveland road (takže naštěstí ne přímo do onoho parku, tam bylo další). No kdybych tehdy aspoň trochu tušila, co mě v celém Ohiu všechno čeká, snad bych i obrátila letadlo.

Od začátku to byl totiž docela adrenalin. Vyrazila jsme přesně s 19ti dolary v kapse, sirotčí důchod mi měl přijít do týdne, ale zase je pravda, že práci a ubytování jsem měla jisté. Připadala jsem si docela dobrodružně, méně už maminka, co se mnou v 5 ráno jela na letiště. Když jsem procházela přepážky, dlouze se na mě dívala a snad i uronila slzičku. „Eliško, dávej na sebe prosím tě pozor!! A piš…!!“ Já jsem se ale cítila neutrálně. Amerika rozhodně nebyla nějaká moje srdcová záležitost. Zábavní parky nesnáším a doufala jsem, že v jezeře Erie se bude aspoň dát normálně plavat. (Nedalo!). Těšila jsem se ale, že poznám americkou kulturu, Američany, vyzkouším ty jejich burgery a steaky no a hlavně přestupuju v New Yorku, kde strávím celý víkend s kámošem kámošky Phillem, Američanem z Filipín!

Takže, málem mi uletělo přestupní letadlo v Bruselu. Z vegetariánského jídla v letadle jsem se málem pozvracela a v televizi pouštěli blbosti. Jetlegs se po výstupu projevily okamžitě a když jsem sháněla Philla, co mě mel vyzvednout na letišti, provolala jsem celý kredit. Když jsme se konečně našli tak mi sdělil, že doma nemá gauč navíc, ale že můžu spát u jeho kámošů. To jsem tedy spala, ale v přízemním byte, takže tam v newyorském parném létě bylo snad 50 stupňů a navíc na zemi. Gauč už gentlemansky zabral jiny koučserfer. Ale jinak byl ten kámoš a jeho další čtyři kámoši v pohodě. Byteček byl v nebezpečné čtvrti Brooklinu, ale večer mě vzali na koncert a na večeří a bylo to fajn. V sobotu a v neděli mě pak Phill obětavě prováděl po New Yorku. Viděla jsem všechny hlavní atrakce od Brooklinského mostu po Emipre State Building a hlavně Central park! New York mi připadal jak z jiné reality, hlavně 5. avenue, plná mrakodrapů, kde jsem nejdřív vystoupila z metra a začala se prvně rozhlížet. Davy lidí tepující mezi mrakodrapy a auty, strašný hluk, ale specifická živelná energie. Jenom jsme zírala. Nakonec jsme si s Phillem dali ještě kafe ve Starbucksu a pak už mi jen popřál hodně štěstí. Prý: „Ohio?? What the hell u wanna do in Ohio?? There s NOTHING in Ohio!!!“ Taky jsem jen kroutila hlavou a s trochu pokaženou náladou vyrazila na legendární autobus firmy Greyhound, na několika hodinovou cestu do Sandusky, pres tři Státy.


Cesta začala slibně, hned si vedle mě sedl mlady černoch, oblečený jako raper (tzn. dost mu padaly kalhoty) a když se ptal, co studuji a zjistil, že antropologii, tak mi tvrdil, že on studuje antropologii sexu a že si teda budem skvěle rozumět. Naštěstí v příštím státě vystoupil, ale byl vcelku milej a po cestě mi nabídl brambůrky. Na antropologii naštěstí nedošlo, nic nevěděl:-). Jedna kámoška na tom ale byla hůř. Prý vedle ni seděl chlápek, co měl místo ruky hák.


Tak jsem tedy vystoupila rozlámaná ze smradlavého Greyhundu v Sandusky po mnohahodinové jízdě. Tam už mě cekala správkyně Cedar pointu, co vypadala jako paní Lary Fary a odvezla mě na místo. Administrativu se mnou vyřídil nějakej Slovák, až později jsem zjistila, že je to známý místní teplouš, ale těch tam bylo tak 50% No mě se chtělo brečet, takže bylo nakonec docela milé potkat hned z kraje skorokrajana. Už u vchodu do parku bylo slyšet to charakteristické hučení horských drah a vřískání. Připadala jsem si jak v hororu, ale ten pravý horor mě cekal až na „hotelu“. Tedy lépe řečeno jedné z ubikací, kde jsme měla bydlet. V oploceném areálu se nacházelo asi 20 podlouhlých nízkých baráků, trochu jako z Osvětimi a několik domků. Hurá, budu mít domek! Řikala jsem si vítězně, když mě tam vedli. Každý barák měl několik pokojů a společnou kuchyň a koupelnu. No, takový bordel nebyl ani u nás doma, když máma na týden odjela. Odpadky, špinavé nádobí, ale hlavně to osazenstvo! Dvousetkiloví Američané, černí i bílí, neustále telefonující, televize puštěná nonstop a pojídající jídlo z mikrovlnky. Skončila jsem v pokoji s dvěma XXL černoškama, na horní palandové posteli. Jako holky to byly milé, to zase jo, ale americkou výchovu nezapřely. Non stop mobilování, televize puštěná i přes noc a neustálé návštěvy dalších Američanek jako přes kopírák. Když jsem se vrátila po první 10hodinové pracovní šichtě unavená a vystresovaná a chtěla jsem hned skočit do postele bylo jich v našem pokoji snad 10, koukaly na nějakou americkou slaďárnu a česaly se u toho a skvěle se bavili… Říkala jsem si na tohle fakt nemám, ale zas jsem to nechtěla hned vzdávat a přetáhla si deku pres hlavu. A druhý den jsem si šla koupit špunty do uší. Když se ale další noc opakovala to samé, hlavně ta strašná televize, tak jsem se začala balit a přestěhovala se do té ubikace vedle. Až ráno jsem zjistila, že to chrápající stvoření je další černoška a druhá holka Mery by zas mohla dělat reklamu na americkou přitroublost. No ale televizi vypínaly v 11 večer, tak jsem si vlastně nakonec polepšila. Jen ten vzkazík na papírku, co jsem první ráno našla na stole nebylo milé uvítání, jak jsem si pomyslela, nýbrž: „Vyndej si sakra svý jídlo z MOJÍ ledničky!!!“ Jak milé, opět se mi chtělo brečet. To nakonec byla naše největší komunikace, ale postupně jsme si na sebe docela zvykly. Několik měsíců jsme bydlely v jednom pokoji a navzájem jsme si víc nepřekážely. V pokoji jsem stejně trávila jen noci a tak jsme se úspěšně míjely.

Má práce v TGI Fridays nebyla jednoduchá. Vyfasovala jsme pozici tzv. „food runnera“, tedy roznášela jsem jídlo hladovým Američanům, ještě méně než servírka. Práce to byla docela drsná, 10 hodin vybíhat z rušné kuchyně do obrovské restaurace a na velkých tácech roznášet jídlo a pití. Ještě horší než super XXL whooper Farmer burger, bylo zapamatovat si číslování stolů. Nemělo totiž vůbec žádnou logiku, a že jich tam bylo! Zaučovat mě začala mladá Polka Monika, jejíž neskutečné polské angličtině nebylo vůbec rozumět, ale nakonec to nějak šlo. Takových poskoků bylo i se mnou na směně vždy asi 8, a v práci tak byla často legrace. S kuchařema, číšníkama, uklízečema, prostě s mladýma lidma ze všech koutů světa. Můj šéf byl tak 200 kilový Američan jménem DOG, většinou byl zavřený nahoře v kanceláří a občas sešel dolu servat zaměstnance nebo řešit se zákazníky proč jejich steaky nejsou správně propečený. Ale měli jsme i dýška. To byla má oblíbená činnost, každý den po šichtě, vyzvednout si obálku s dolary navíc.


Co se týče jídla tak jsem se dost hlídala, ochutnala jsme sice ty jejich Burgery a hranolky a brownies atd., ale jinak jsem si dávala pozor a vůbec jsme nepřibrala. To však neplatilo o ostatních. Většina se vracela domu s depresí z několik kil navíc. Dalším tématem a často jediným programem volných dnů bylo nakupování. V nedalekém Walmartu a dalších outletových centrech jsme trávili hodiny. A nakupovalo se tam vážně skvěle a za super cenu. Doteď nosím oblečeni, které jsem si tam nakoupila. Hlavně značky American Eagle a Amercian Navy.


Brzy mě napadl geniální nápad. Najdu si druhou práci, vydělám tak víc peněz a budu moct víc nakupovat! V TGI jsem mela odpolední směny, takže mě bez problému vzali na ranní směnu do nedalekého McDonaldu. Takže jsem vstávala v 5 ráno a od 6 do 2 odpoledne jsem začala dělat na snídaních a hranolkách v konkurenční firmě. Abych si urychlila přesun, koupila jsem si kolo (od jednoho veterána z vietnamské války v „garage sale“).


Když jsem mela padla v mekáči, sedla jsem na kolo, došlapala si to do TGI, jen převlíkla tričko a jelo se dál. Nějakých 16h denně. Byla to makačka, ale musím říct, že pak ty dny volna jsem si dokázala naplno vychutnat. Takový čistý pocit svobody a odpočinku. Ve dnech volna jsem hodně jezdila na kole, nakupovala a jednou i navštívila známou z Íránu ve vedlejší Pensylvánii. Byla to krásná změna z toho fastfoodového koloběhu. Také jsem se jela podívat například na Niagárské vodopády a to byl skutečně jedinečný zážitek. Ty hektolitry vody a nádherná scenérie se nedají slovy popsat. Bohužel jsem ale ten den byla strašně unavená. Noc předtím nás několikrát vzbudil požární poplach a spolubydlící měla do noci puštěný oblíbený seriál. I tak to ale bylo skvělý a nikdy na to nezapomenu. Další atrakcí v Sandusky byl samozřejmě Cedar point. Jasně, že jsem si ti megahorské dráhy šla vyzkoušet. Ale od každé mi stačilo jednou. Jako byl to zážitek, ale přeci jen už mi nebylo 10. Někteří mí kamarádi tam byli schopni chodit denně a měli své oblíbené atrakce, to doteď nechápu.


Samostatnou kapitolou byly například dále americké farmářské trhy. Neměly sice takový šarm jako ty francouzské, ale i tak stálo za to se přijít podívat a koupit si tak vzácné čerstvé jídlo. Jednou mě tam pobavila trojice postarších obézních sester, které prodávaly domácí omáčku na špagety, recept jejich maminky. Vyprávěly mi ten dojemný příběh s americkými úsměvy od ucha k uchu s baculatými tvářičkami, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si ho nakonec koupila. Přeci jen rozmixovat rajčata taky dovedu. Když pochopily, že ze mě prachy nekoukaj, okamžitě jsme je přestala zajímat.


Do podobné skupiny patřily i ty „ garage sales“. Místní před barák vytahaly staré nepotřebné krámy a snažili se je prodávat. Moc mě bavilo se tím vším prohrabávat, občas se tam našly skutečné poklady, třeba mé kolo, a také to byla dobrá příležitost popovídat si s místními. Jinak jsem totiž byla ve styku hlavně s mladými kolegy z celého světa. Hodně Asiatů, Východoevropanů, černochů…Všechny nás ale spojovalo jedno. Přijeli jsme si vydělat peníze, takž všichni tvrdě makali. Mít dvě práce nebyla vyjímka. Nejvíc mě ale dostal jeden Slovák, který měl práce dokonce tři, stačilo mu totiž spát jen pár hodin denně. Na cestování mu už ale nezbýval čas a to byla velká škoda. Kromě Niagár se jezdilo ještě třeba do Clevelandu, Chicaga, Pensylvánie…Nes­tihla jsem všechno, ale myslím, že za ty tři měsíce, které jsem tam strávila, jsme viděla hodně a z americké kultury jsem stihla poznat leccos.

Na samotnou práci v TGI vzpomínám nakonec ráda. Kromě mé kamarádky z Polska Moniky, jsem tam pracovala ještě třeba s Tifanny, malinkou Taiwankou. Na první pohled působila, že neumí do pěti počítat, ale brzy jsme zjistila, že je sice malá, za to ale šikovná. Většinou si odnášela největší dýška a kolem prstu měla obmotané všechny manažery. Pořád jezdila někam na výlety, na odpracovaných hodinách ji totiž příliš nezáleželo, byla dcerou bohatého bankéře. Byla ale děsně v pohodě a čas v práci s ní přímo letěl. No a pak tu byl Kieth, moje láska Kieth! Dvoumetrový černoch se širokejma ramenama, který v TGI řídil rozdělování jídla v kuchyni. Když jsem ten systém viděla první den byla jsem na omdleni. Jídla ve čtyřech patrech se vršila na sobe a pocítač vykřikoval čísla stolů a jména jídel. Kieth tomu ale skvěle rozuměl a když byl na směně on, vše hladce běželo ke spokojenosti všech zaměstnanců a hlavně zákazníků. Na tom jak rychle dostanou jídlo totiž závisela výše dýšek pro nás. Kieth byl ale terno, když šel na směnu on všichni jsme si spokojeně klepali na rameno, protože to znamenalo hladký průběh celého večera bez fronty stydnoucích jídel. Byl rychlý, bezchybný a klidný a práce s ním byla dokonale pohodová. „Kieth is comming!“, říkali jsme vesele, když jsme zjistili, že má dnes s námi směnu on. Vždycky jsme po něm pokukovala, ale brzo jsme zjistila, že má rodinu a stejně, z černochů mám respekt. Byla to ale vzrušující zábava;-)


Nemam tu dost místa, abych mohla popsat všechny své kolegy a kamarády, co jsem ve Státech potkala, ale všichni to byli skvělí mladí lidé, kteří se nebáli na delší dobu opustit domov a taky se nebáli těžké práce. Nakonec mě ale stejně nejvíc zaujali místní Američané. Bylo pro ně zcela přirozené celé prázdniny tvrdě makat, často ale většinu peněz utratili v místních barech a cestování je vůbec nezajímalo. Žili ze dne na den a o Čechách nikdy neslyšely. Nejvíc mě ale dostali, když se slavil Den nezávislosti 4. července. V parku se sešlo tisíce místních, na několik pláten se promítaly všechny ty americké symboly jako JFK, veteráni, vojáci bojující v Avghanistánu, americká vlajka, Národní parky, dokonce i hamburgery… K tomu hrála americká hymna a spustil se obrovský ohňostroj. Dojatí Američané stáli v pozoru s rukou na srdcích a zpívali. Až jsem jim trochu záviděla.


Jak se blížil můj odjezd, tím víc jsem se těšila, až přejedu do státu Severní Karolina, kde zas přes léto pracovala moje sestra Veronika. Rozdílnější místa k životu si jen těžko představit. Do Elisabeth Town v Severní Karolině jsem se dopravila opět pomocí autobusu Greyhound. Jen jak jsem vystoupila, pocítila jsem naplno ten rozdíl. Vlhký vzduch vonící mořskou solí, radostní, smějící se opálení lidé, klid a pohoda všude kolem. Ségra tu na ostrovech v Kill Devil Hills pracovala v obchodě se surfama a kitama a oba sporty se za léto obstojně naučila. Abych ještě přiblížila ten rozdíl, zatímco v Ohiu byl typickým vzorkem obyvatelstva dvousetkilový táta od rodiny, tady to byl opálený a osvalený Mich Bjukenen, prostě jeden chlap hezčí než druhej. Takže tady tráví celé léto moje dvojče, zatímco já nosila hamburgery těm prďolům v Sandusky? Bohužel ano. Cítila jsem strašnou nespravedlnost a vztek, takovou zvláštní úzkost a pocit marnosti…No co se dá dělat, měla jsem tam být týden, tak jsem si řekla, že si to aspoň pořádně užiju. A taky že jo, ten týden na břehu oceánu byl jedinečnej a vůbec jsme se nedivila ségře, že se tam ještě na další dvě léta znovu vrátila pracovat.


Levné cestovní pojištění do Ameriky

Zpět jsme se ségrou letěly společně. Já už jsme se strašně těšila domů. Měla jsem kufr plný oblečení navíc a trochu rozporuplné pocity, přesto jsem na sebe byla pyšná, že jsem to tak zvládla. Připadala jsem si prostě zase o něco bohatší. V New Yorku jsme tentokrát spaly ve čtvrti jménem Queens, kde se nám podařilo sehnat přespání za deset dolarů na noc u jedné čínské kuplířky. V pokoji sice byly blechy a šváby, ale zase nekup to. Na večeři nás pozval Michal, rodák z Čech, na kterého jsme náhodou narazily v supermarketu a přilákala ho mateřština. Když jsem odjížděla, tak jsem si říkala, že v Americe je skutečně možné všechno a že se tam rozhodně chci jednou vrátit. S Monikou jsme se třeba domluvily, že si jednou půjčíme auto a projedeme celou slavnou Road 66. A co teprve všechny ty národní parky, Kalifornie a tak dále. Ohio sice nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější místa, ale ty tři měsíce, které jsem tam strávila byly rozhodně bohaté, i když jsem často prožívala těžké chvíle. Jsem ale za tu zkušenost ráda a o to více se těším do dalších států. Takže pokud je vám kolem dvaceti, nebojíte se pracovat a chcete zažít ten pravý maloměstský americký život (a taky se projet na ultra rychlé horské dráze), neváhejte se vydat do Ohia. Stojí to za to, i když tomu nejdřív nebudete chtít věřit.

Autor: Eliška Cieslarová

5 nejlepších zemí pro život

Jste s pokojeni s kvalitou života v České republice?
Napadlo vás někdy, že byste se přestěhovali za lepším životem? Kam by to
bylo? Přinášíme vám přehled zemí, které jsou podle OSN
nejšťastnější na světě v roce 2016.

Jste s pokojeni s kvalitou života v České republice? Napadlo vás někdy, že byste se přestěhovali za lepším životem? Kam by to bylo? Přinášíme vám přehled zemí, které jsou podle OSN nejšťastnější na světě v roce 2016.

Průzkum srovnává subjektivní pocit blaha obyvatel 156 zemí. Ukázalo se, že osobní pocit štěstí je směrodatnějším ukazatelem měření blahobytu, než samostatné srovnávání jednotlivých kategorií jako jsou výše příjmu, chudoba, vzdělání, zdravotní péče, spokojenost s vládou a podobně.


Kde se žije nejlépe v roce 2016?

V pětici nejšťastnějších zemí na světě v letošním roce se vyskytuje Dánsko, Švýcarsko, Island, Norsko a Finsko.

Dánsko

Nejšťastněji se cítí obyvatelé Dánska. Tento fakt není žádnou novinkou, protože Dánsko se v žebříčku nejšťastnějších zemí vyskytuje již po několik let. Tamní obyvatelé se těší vysokým příjmům a dobrému zdraví. K blahu lidí přispívá také nízká úroveň korupce a málo přírodních katastrof.

Švýcarsko

Druhou zemí s nejspokojenějšími obyvateli je Švýcarsko. Krásná příroda, stabilní řízení země, dobrá ekonomika a další faktory přispívají k tomu, že se obyvatelé Švýcarska cítí být šťastni. K radostnému pocitu samozřejmě také přispívá dobré zdraví, kterému se také díky zdravému životnímu prostředí Švýcaři těší. Dalším faktorem, který přispívá ke spokojenosti obyvatelstva je bezpečnost. Když vám vaše země dokáže zajistit bezpečné, zdravé a ekonomicky stabilní prostředí, není důvod dělat si starosti.

Srovnání cestovních agentur

Island

Obyvatelé Islandu mají bezplatnou zdravotní péči i vzdělání a nízké daně z příjmů. Tyto podmínky přispívají k tomu, že místí lid nemá důvod si stěžovat a cítí se šťastně. Pokud se přesto na mysl tamního obyvatelstva přikrade smutek, pohled na panenskou přírodu, horké prameny a přírodní rezervace jistě každý smutek rozežene. Island je třetí nejšťastnější zemí pro život roku 2016.

Norsko

Zdá se, že ke štěstí člověk ani tak nepotřebuje teplé podnebí, jako mír, zdravé životní podnebí, svobodu a ekonomickou stabilitu. Norsko svým obyvatelům nabízí vysokou životní úroveň, ochranu a nádhernou přírodu. Není divu, že se místí cítí být šťastni.

Finsko

Severské země se tradičně umísťují vysoko v žebříčcích spokojenosti obyvatelstva. Výjimkou není ani Finsko, které opět dokazuje, že svým obyvatelům má co nabídnout. Finsko se v průzkumu OSN umístilo na pátém místě nejlepších zemí pro život. Svým občanům nabízí život ve zdravém životním prostředí, vysokou životní úroveň, stabilní ekonomiku a bezpečnost. Dalšími faktory jsou pak dobrý přístup ke vzdělání, vysoká úroveň zdravotní péče a dobré možnosti pro seberealizaci.

Zdá se, že lidé toho k životu mnoho nepotřebují, stačí uspokojit základní lidské potřeby. Kéž by se tak šťastně cítili obyvatelé všech zemí na světě.

Zdroj: Lottoland

Už jsi to slyšel? S námi můžeš jet na několik měsíců do USA a to ZDARMA!

Zúčastni se soutěže o pobyt v Americe od společnosti Smaller
Earth a odškrtni si další položku z tvého listu “must see“. Ve
hře je tříměsíční program

Zúčastni se soutěže o pobyt v Americe od společnosti Smaller Earth a odškrtni si další položku z tvého listu “must see“. Ve hře je tříměsíční program Work and Travel nebo letenka z Prahy do New York City a zpět. A to vše zadarmo!

Ve Spojených státech můžeš zažít nezapomenutelné léto, získat nové přátele a vybrousit svou angličtinu. Máš přesnou představu co bys v Americe podnikl, kam by ses chtěl podívat a co by ti pobyt mohl všechno dát? Napiš nám o tom, vyhraj a proměň sny v realitu!

Pro účast v soutěži o letní program Smaller Earth zdarma bude tvým úkolem napsat krátký motivační text v angličtině o tom, jaké jsou tvé důvody k návštěvě USA. Napiš esej na 1-2 normostrany, která nám ukáže, že jsi plný vášně k cestování a Amerika je tvou srdcovkou. Zadání práce je „Proč chci vyjet do USA“ a neboj se odvázat! Jsme zvědaví, proč právě ty toužíš po cestě za oceán!

Jaké jsou podmínky soutěže?


Zašli nadupaný text v anglickém jazyce o rozsahu 1-2 normostrany na náš email czech@smallerearth.com a do předmětu emailu uveď „Soutěž o vysněné léto v USA“. Esej zašli ve formátu PDF. Soutěž je otevřena od 1. října 2016 do 31. prosince 2016, do 23:59 hodin. Podmínkou tvé účasti je studium na vysoké či vyšší odborné škole.

9. ledna 2017 oficiálně vyhlásíme vítěze a umístíme jeho fotku s vítězným výrazem „VYHRÁL JSEM LÉTO V AMERICE!“ na naše webovky.


Soutěž najdete zde: http://www.smallerearth.com/cz/soutez/

Společnost Smaller Earth je tvým prostředníkem k získání nezapomenutelných zážitků z cestování po světě. Specializujeme se na letní programy Work and Travel, které umožňují studentům VŠ a VOŠ pracovat v amerických dětských táborech či v luxusních hotelových resortech. Naší specialitou je možnost pro studenty doplatit větší část poplatků až během léta z vydělaných peněz na místě. Mimo práce na účastníky čekají desítky nových přátel ze všech koutů světa, každodenní zlepšování angličtiny, našetření peněz na cestování a po odpracovaném létě například legendární roadtrip po západě USA. Více o našich programech se dozvíš na www.smallerearth.com.


Andrea Mocmannová

Jak ochránit kufr při přepravě letadlem

Jistě si dokážete představit, jak se s vaším zavazadlem
v letadle zachází. Doufat, že se s cestovním kufrem bude zacházet
opatrně, je zbytečné. Proto není vhodné cestovat s kufrem, který už
dosluhuje a vyplatí se zainvestovat do nového. Nicméně, nový
i starší kufr je vhodné ochránit, alespoň trochu.

Jistě si dokážete představit, jak se s vaším zavazadlem v letadle zachází. Doufat, že se s cestovním kufrem bude zacházet opatrně, je zbytečné. Proto není vhodné cestovat s kufrem, který už dosluhuje a vyplatí se zainvestovat do nového. Nicméně, nový i starší kufr je vhodné ochránit, alespoň trochu.


Balení potravinářskou folií

Klasická vynalézavost a kutilství se nevyhnula ani v ochraně kufrů. V dnešní době na letištích uvidíte nepřeberné množství kufrů, které jsou obaleny klasickou potravinářskou folií. Každý si všimne, že to nevypadá nejlépe, ale důležitější je neprakticktičnost této ochrany. Fólie se snadno roztrhne a různě se lepí. Navíc po příletu obal ihned zničíte a nezapomínejte, že je to velice neekologické řešení.

O úroveň nahoru

Hned po domácky obaleném kufru přichází na scénu kufry omotané díky balící službě na letišti. Dnes už snad na každém letišti najdete místo, kde vám cestovní kufr obalí pevnou folií. Cena za tuto službu bývá poměrně vysoká a je stejně nepraktická jako domácí balení potravinářskou folií. Je dobré myslet na to, že většina cestujících bude mít kufr zabalený stejně jako vy, takže v příletové hale budou kufry těžko k rozeznání.

Popruhy na kufry

Popruhy vám zajistí, že se váš kufr během cesty neotevře a celkově získá větší odolnost. Jsou k dostání v různých barvách, to jistě oceníte, pokud máte nevýrazný kufr. Popruhy váš kufr viditelně odliší od ostatních zavazadel.

Trefa do černého

Pokud hledáte takovou ochranu, která velice dobře ochrání váš kufr a zároveň je módní a stylová, zvolte originální obal na kufr. Obaly jsou vyráběny z kvalitního materiálu, který je lehký, skladný a pratelný. Váš kufr ochrání před poškrábáním a před otevřením během letu. Ke všem těmto kvalitám můžete navíc připočítat skvělé designové vzory a univerzální velikosti.

Rozhovor s Alešem Hámou

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná
postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem
Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává
s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být
široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi.

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi. Aleš bude přímo od protinožců zásobovat webové stránky projektu www.australiesha­mou.cz a zároveň facebookové stránky. Nebude uveřejňovat pouze fotografie, ale i krátká videa a postřehy z cesty např. i v psané formě a dá nám možnost autenticky téměř v přímém přenosu prožít jak našinec tento kontinent vnímá. My jsme se Aleše zeptali na pár otázek, které s cestou souvisí a přinášíme Vám jeho odpovědi.

  1. Začneme zlehka, víme, že cestujete rád, hlavně za rybami. Podle čeho si vybíráte své destinace?

No ono s tím cestováním za rybami není tak horké, vlastně jen využívám místa, kam cestuji a tam rybařím, když jedu sám,nebo se starším synem, tak se rybaří víc, ale když jedeme celá rodina, tak to musí být vyvážené a každý si musí přijít na své.Například na Yukonu, na Aljašce toho rybaření bylo hodně, ve Skotsku už ho bylo méně, protože tam jsme právě byli všichni. V Peru či Ekvádoru jsem nechytal vůbec, protože tam jsem byl jen s manželkou.Ale nechybí mi to, nejsem bigotní rybářský fanatik.

  1. Aleši, obligátní otázka, proč Austrálie? Hodláte rybařit i zde?

Austrálie je děsně lákavá destinace, která mne vždycky lákala tou pestrostí a možnostmi a hlavně přírodou, která je pro mne v životě fakt zásadní a pobyt v ní mne naplňuje a dopřává mi možnost bejtšťastnej. Navíc vždycky říkám, že v lidech se často zklamete, ale v přírodě nikdy. Itinerář a plán cesty je tak nadupaný, že na rybolov asi nedojde, byť i v Austrálii je kde rybařit, ale to si nechám na příští návštěvu, kterou mám v plánu spojit s Novým Zélandem.

  1. Je něco, čeho se vyloženě bojíte při Vaší cestě?

Mám klasické standartní obavy spojené s předodletovým stresem, například nezapomenout něco důležitého, jako třeba nabíječku nebo tak. V Austrálii je asi větší koncentrace tý jedovatý havěti, tak na to si musíme dávat bacha, no a taky na koupačku s Čtyřhrankou Fleckerovou. Koupel s touhle medúzou není nikdy radostnou událostí.

  1. A naopak něco, na co se hodně těšíte, ať už Vy nebo Vaše rodina?

Jasně, že se děti těší na operu v Sydney, klokany, pláže a další lákadla. Já i manželka se nemůžeme dočkat pohledu na Ayers Rock neboli Uluru.

  1. Co si myslíte o projektu „Austrálie s Hámou“? Proč jste na něj kývnul?

Karel Topič, majitel CK Viva, travel chce propagovat Austrálii jelikož se jedná o jeho srdcovou destinaci a já chci Austrálii vidět, poznat, zažít a podělit se o to.Něco zažít je krásný, ale sdílet to s ostatními je bonus navíc, takže podle mne ideální spojení.

  1. Je něco, co byste chtěl závěrem vzkázat našim čtenářům?

Ano, ať sledují www.australiesha­mou.cz a celou tu cestu projedou s námi.Ale pozor vyrážíme už tuto neděli… Asi nemáme co dodat. Snad jen, sledujte cestu s námi, a pokud budete mít na Aleše Hámu otázky, můžete je zveřejnit přímo na webových stránkách v komentářích, či nám je zaslat a my se Aleše rozhodně zeptáme!

SOUTĚSKA SAMARIA

Příjemným dobrodružstvím, které obohatí váš pobyt na Krétě, může
být túra soutěskou Samaria. Leží na jihovýchodě ostrova a je součástí
krétského Národního parku Samaria. Vydejte se tedy společně s námi
obdivovat kouzlo přírody mezi skalami.

Příjemným dobrodružstvím, které obohatí váš pobyt na Krétě, může být túra soutěskou Samaria. Leží na jihovýchodě ostrova a je součástí krétského Národního parku Samaria. Vydejte se tedy společně s námi obdivovat kouzlo přírody mezi skalami.

Dílo dešťové vody

Historie soutěsky Samaria sahá hluboko do minulosti. Podle odhadů odborníků na geologii vznikla asi před 14 miliony let. Posuv zemských ker tehdy způsobil propad půdy. Nevšední dílo přírody má dále na svědomí především dešťová voda. Hloubila tvar od severu k jihu země tak dlouho, až vytvořila skalní průrvu. Její stěny jsou někde vysoké až 3,5 metru. Zachování přírodního útvaru v neporušeném stavu pomohly především hory, které dělí Národní park Samaria od východu ostrova. Na délku měří soutěska 16 kilometrů, a proto se o ní hovoří jako o vůbec nejdelší v Evropě. V některých místech se zužuje na pouhé 3 metry a průchod v ní tedy příliš nedoporučujeme lidem, kteří trpí klaustrofobií.

Nezapomeňte si pevné boty

Pro mírně zkušené turisty je ale dovolenkový výlet do soutěsky nespornou výzvou. Celá trasa se vyznačuje kamenitým terénem, takže si obujte pevné boty, které vás nebudou tlačit ve špičce. Nezapomeňte na pokrývku hlavy chránící před všetečnými slunečními paprsky. Do batohu či tašky si přibalte lahev s vodou a také malé občerstvení, abyste měli z čeho doplňovat energii. Na cestě nepotkáte žádné stánky s bagetami, a tak se musíte spolehnout na vlastní zásoby. Vodu si ovšem můžete doplňovat z pramenů, které v soutěsce vyvěrají. Myslete na to, že se v soutěsce nesmí kempovat, rozdělávat oheň, koupat se v potůčcích a odhazovat odpadky. Také neničte rostliny a historické budovy, ani nelovte živou zvěř. Kouřit můžete jenom na vyhrazených místech. Domácí mazlíčci, kteří vás budou doprovázet, nesmí být volně puštěni. Určitě ale budete tato omezení respektovat, jistě jste ohleduplní k přírodě.

Obdivujte vzácné orly i historické stavby

V průběhu pochodu mějte oči otevřené a dívejte se kolem sebe. Najdete zde přes 450 různých druhů rostlin a některé patří mezi naprosté unikáty. Nikde jinde na světě je neuvidíte. Takovou vzácností je třeba léčivý Dictamus nebo Ebenus cretica s překrásnými květy. Nebudete-li dělat příliš velký hluk, možná spatříte i některá zvířata, především krétskou ještěrku, stromovou žábu či dva druhy vzácných orlů – orla Bonelliho a orla zlatého. Narazíte i na pozůstatky historického osídlení, například kostel z roku 1379 zasvěcený Panně Marii.

Vyzkoušejte si hřbet osla

Může se stát, že vám na konci vaší pouti budou docházet síly. I na takové případy ale jsme připraveni. Můžete se posadit na hřbet některého ze svalnatých oslíků. Zvířata jsou na lidi zvyklá a bezpečně vás dopraví do cíle. Budete mít ještě jeden nevšední a lehce adrenalinový zážitek navíc. Vždyť kolikrát za život se vám podaří jet na oslu? Soutěska na Krétě je pro turisty otevřena od 1. května do 31. října od 7 do 16 hodin. Je ovšem příjemnější absolvovat túru mimo hlavní letní sezónu. Tehdy se do soutěsky vydává méně turistů a i počasí bývá příznivější pro fyzickou aktivitu.

Dostanete se až k moři

Vstup do soutěsky Samaria začíná v Xiloskalu na náhorní planině Omalos ve výšce 1200 m. n. m. Odtud následuje poměrně prudký sestup až na dno kaňonu, kde se můžete kochat pohledem na krásnou neporušenou přírodu. Dál budete pokračovat nejužším místem soutěsky, nazývaným Železná brána. Postupně se dostanete až k moři, kde soutěska končí u vesnice Agia Roumeli. Narazíte zde na několik menších taverniček. Obzvlášť romantické je, že odsud už nevede žádná silnice. Můžete si zde dopřát příjemnou relaxaci ve vlnách Libyjského moře. Pak už na vás bude čekat loď do Chora Sfakion. Jakmile tam doplujete, autobus vás doveze zpátky do vašeho místa pobytu na Krétě.