2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.