Cestopisy

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na
jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu
stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před
palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího
psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži
na koních a následuje sama stráž…

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu
typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se
se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko,
protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo
nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat?

První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické
skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá
jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být
považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií
získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou
univerzity pařížské.

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat.
Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před
půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech
nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno
se na trajektu nachází.

V první části cestopisného seriálu se dočtete o cestě autobusem přes Německo do Belgie o níž se také dozvíte mnoho zajímavých informací. Než se s autory nalodíte na trajekt absolvujete procházku, během níž navštívíte památky bývalého přístavního města Bruggy. Příjemnou četbu přeje redakce…

Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor.

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta.

Někdy brzo na jaře jsem já a Radek začali přemýšlet o nějaké další společné cestě a rozhodli se tentokrát jet trochu dál a přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán se dostat do Pákistánu. Tam jsme chtěli samozřejmě především do hor Hindukúše a Karákoramu. Nejtěžší bylo samozřejmě vydělat peníze, jelikož rozpočet se pohyboval něco kolem 20 000 Kč na 2 měsíce, ale zdařilo se.V červnu jsme obdrželi pákistánské a díky němu pak i íránské tranzitní vízum, koupili lístek na bus Praha – Istanbul za 2 300 Kč a čekali na odjezd.