Pražské ostrovy – Kampa

Nejstarší zmínka o Kampě je z r. 1169 v zákládací
listině kostela Maltézského řádu za krále Vladislava II. „Ostrov pod
mostem“ – Kampa dostal svoji rozhodující podobu po obrovském požáru
roku 1541, kdy sem byly naváženy zbytky stavební suti z dřívějších
krásných malostranských domů. Břehy byly pevně zformovány po roce
1600.


„Ostrov pod mostem“ – Kampa dostal svoji rozhodující podobu po obrovském požáru roku 1541, kdy právě sem byly naváženy zbytky stavební suti z dřívějších krásných malostranských domů. Břehy byly pevně zformovány po roce 1600. Sám ostrov kdysi vznikl vytvořením umělého vodního náhonu, ramene Vltavy pro mlýny. Čertovka je tedy umělá strouha, vodní rameno Vltavy, původně roku 1585 pojmenovaná jako „Rožmberská strouha“ podle majitele zdejších pozemků Viléma z Rožmberka. Dnešní pojmenování Čertovka je odvozeno od domu U sedmi čertů. Strouha odděluje Kampu od Malé Strany a také park Kampa od Nosticovy zahrady . Před Michlovským palácem vlevo na Čertovce se točí obnovené velké dřevěné kolo, které připomíná zdejší původní mlýn Huť.

V minulosti se mnohokrát uvažovalo o zasypání Čertovky, ale nikdy k němu nedošlo. Při povodni roku 1940 rozbouřená Čertovka zatopila i malostranské ulice. Jindy se pro změnu ocitla téměř na suchu a 70 přivolaných dělníků ji očistilo nejen od hlubokých nánosů bahna, ale i od vyházeného starého železa a nevybuchlých granátů.

Pan Hrubeš píše v knize Pražské ostrovy dokonce o tom, kolik různých bot a škrpálů bylo z Čertovky vyloveno a také o tom, že při čištění jejích vod a koryta pod prvním domem Lužické ulice bylo pod obloukem Karlova mostu objeveno velké a silné zdivo, z něhož se nakonec vyklubal zbytek mostního pilíře prvního pražského románského kamenného Juditina mostu. Tuto poměrně novou knížku (2007) z nakladatelství Milpo vřele doporučuji každému, kdo se chce o pražských ostrovech dočíst něco zajímavého. Informace o Kampě najdete i v článku na Cestovateli v seriálu Kouzlo pražských zahrad .


Ostrov Kampa byla v minulosti zeleň sama a dodnes tu zbyla spousta zeleně po zahradách rozsáhlých malostranských šlechtických paláců. V zeleni najdeme několik soch . Bělostně svítící a něžná je plastika Réva od akademické sochařky K. Vobišové Žákové. Zajímavá je socha Hrnčířka od akademika V. Vokálka, ale i Žena s nádobou od profesora Korejse. Známý sedící akt v parku na travnaté ploše poblíž Muzea Kampa je plastika Jana Hány z roku 1965. Dílo s názvem Titáni najdeme také na Kampě, před Sovovými mlýny. Jde o tři monumentální sochy z hrubě opracovaných kmenů stromů. Jejich autorkou je Emilie Benes Brzezinská, která je darovala Museu Kampa. Sochy zde budou umístěny nastálo. Původně jich bylo pět, ale při provizorním umístění před galeriií dvě z nich poničila bouře.

Nejstarší zmínka o Kampě je z r. 1169 v zákládací listině kostela Maltézského řádu za krále Vladislava II. Velmi zajímavé jsou na ostrově objekty Sovových mlýnů. Kdysi dávno právě na jejich místě byl zbudován úplně první pražský mlýn. Nejstarší zmínka o mlýnech na Kampě pochází až z roku 1393. Není pochyb, že vznikly daleko dříve. Stopy bádání vedou do 10.stol. Založil je klášter benediktinek u sv. Jiří. Svoji mouku později dodávaly až na Pražský hrad. Jméno nesou po měšťanovi Václavu Sovovi z Liboslavě a jejich minulostí putoval jing a jang, požáry a povodně. Od poloviny předminulého století byla majitelem sídla a mlýna rodina Odkolků. František převedl část mlýnů na parní pohon. Mlýny se v té době nazývaly Odkolkovy a opět jimi zatřásl roku 1896 silný požár, který pohltil nevzhledný komín a z objektu učinil jen torzo, které odkoupilo město Praha. O novější historii se už dočtete na odkazu ve článku.


V předchozím článku jsem se už také zmínila o domku Josefa Dobrovského, čp. 501, který pro mnoho Pražanů je více známý pod jménem Werichova vila. Úplně původně byl dům koželužnou v 17. století. V následujícím století 18. v něm bydlel kněz a učenec Josef Dobrovský, který pedagogicky rozvíjel schopnosti čtyř synů hraběte Nostice. V letech 1948 až 1968 v domě číslo 501 bydlela další známá osobnost, básník a překladatel Vladimír Holan. Od roku 1945 do své smrti zde se svojí rodinou žil především herec, ale i dramatik a spisovatel Jan Werich. Jeden ze zakladatelů Osvobozeného divadla v Praze.

Dnes je Kampa spíš městským parkem než ostrovem. Já sama bych ji dnes mezi ostrovy určitě neřadila. I tak ale patří mezi nejromantičtější a nejkrásnější zákoutí Prahy. Procházky tamním koloritem důstojně opěvoval už T.G. Masaryk. I když je Kampa téměř v centru města, je dosud tichým a klidným místem k odpočinku i procházkám. Je to místo jakoby z jiného světa. Severní část ostrova, která je u toku říčky, či vlastně náhonu, Čertovky, je nazývána Pražské Benátky.

Youth Travel – mladí cestovatelé

Mladí lidé sami sebe spíše než za turisty označují za cestovatele.
„Youth Travel“ sektor je v současnosti jedním z nejrychleji
rostoucích v rámci světového cestovního ruchu. Velmi důležitým
pojmem v souvislosti s cestováním mladých lidí je i tzv.
„Gap Year“.

Mladí lidé sami sebe spíše než za turisty označují za cestovatele. „Youth Travel“ sektor je v současnosti jedním z nejrychleji rostoucích v rámci světového cestovního ruchu. Velmi důležitým pojmem v souvislosti s cestováním mladých lidí je i tzv. „Gap Year“.

Proč jsou právě mladí lidé hybnou silou a nadějí současného cestovního ruchu, se snažil osvětlit průzkum New Horizons II, který provedla WYSE (The World Youth Student & Educational) Travel Confederation v roce 2007.

Podle UNWTO představuje cestování mladých odhadem 20 % světových mezinárodních příjezdů a je jedním z nejdynamičtěji rostoucích sektorů na trhu. Přitom mladý cestovatel dnes nutně nemusí mít nálepku baťůžkáře. Průměrná útrata na jednu cestu vzrostla za 5 let o 40 %, na téměř 2 tisíce eur.

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že:

• mladí lidé cestují častěji,

• navštěvují více destinací a objevují nové,

• utrácejí za cestování více než kterákoliv jiná skupina,

• využívají více internet při plánování své cesty a rezervacích služeb,

• jsou hladoví po nových zkušenostech a informacích,

• jsou odvážní, neodradí je ani hrozba terorismu, přírodních katastrof či epidemií.

Gap Year

Na cesty se mladí lidé vydávají nejčastěji po zakončení určitého studijního cyklu, před startem profesní kariéry nebo při změně zaměstnání. Odtud pochází výraz „Gap Year“, česky by se dal přeložit jako přelomový rok („gap“ doslova znamená „mezera“). Fenomén „Gap Year“ se však nevztahuje jen na mladou generaci. Byly identifikovány tři věkové skupiny: 18–24 let (před, během či po ukončení univerzitního studia), 25–35 let (přestávka v kariéře, zároveň období před založením rodiny) a 55–65 let (před či po odchodu do důchodu).

Jaký je prototyp mladého cestovatele?

Je to poměrně vzdělaný člověk, většinou ještě student, který dosáhl v průměru 24,5 roku. Jeho hlavní motivací je poznávat jiná místa a kultury, dalšími důvody jsou pak rekreace a zábava. Obvykle se mladí vydávají na jednu kratší a jednu delší cestu ročně. Čím zkušenějšími cestovateli jsou, tím více se vydávají mimo hlavní turistické destinace, objevují okrajové části nepříliš poznamenané turismem.

Nejdůležitějším zdrojem informací je pro ně pochopitelně internet, dále rodina a známí. Ve větší míře než jiní turisté využívají internetu také k rezervacím. Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje plány mladých cestovatelů, je cena. Je nutné si však uvědomit, že v destinaci tráví více času než běžný turista. Nejčastějším typem ubytování je nadále hostel (62 %), ovšem podíl zařízení hotelového typu neustále roste a v současnosti je na druhém místě (48 %).

Oblíbené destinace

Nejoblíbenějšími regiony, které navštíví více než polovina mladých cestovatelů, jsou jižní a severní Evropa. Více než 40 % jich navštíví také severní Ameriku a východní Evropu. Za 5 let se zdvojnásobila obliba jihovýchodní Asie, Australasie, Číny a Japonska. Tyto nové destinace ukrajují podstatné podíly z návštěvnosti tradičních evropských destinací. Nejoblíbenější státy jsou Austrálie, USA a Francie.

Z výzkumu vyplynuly i zajímavé informace o postavení České republiky z pohledu mladých cestovatelů. Zdá se, že Česko je ve světovém kontextu poměrně oblíbenou destinací (nachází se ve 2. desítce navštěvovaných zemí). Pokud se jedná o baťůžkáře („backpackers“), zaujímá ČR dokonce devátou pozici. Co z toho plyne? Dlouhodobým cílem agentury CzechTourism je podporovat návštěvnost regionů mimo Prahu. Pokud se opravdu jedná o tak dynamicky rostoucí sektor trhu, nestálo by za to, zaměřit se při propagaci regionů i na tuto cílovou skupinu?

Význam

WYSE Travel Confederation a UNWTO vydaly letos studii (“Youth Travel Matters: Understanding The Global Phenomenon of Youth Travel”), která upozorňuje na potenciál tohoto segmentu trhu a na to, že by neměl být podceňován. Většina mladých lidí (přes 70 %) cestuje za nějakým účelem, tím může být např. zdokonalení jazykových dovedností, dobrovolnická činnost, práce nebo studium. Většina mladých lidí přiznává, že je cestování naučilo větší toleranci vůči jiným lidem, kulturám a přimělo je více se zajímat o dění kolem sebe. Kromě toho, že vede k pozitivnější percepci světa, přispívá také k šíření principů udržitelného rozvoje a zodpovědného způsobu cestování.

6 z 10 národních organizací podporujících cestovní ruch se dnes domnívá, že tento segment je důležitý pro další rozvoj turismu v jejich zemi a pracuje na způsobech, jak mladé cestovatele přilákat. Jedním ze způsobů je např. rozvoj sportovních a adrenalinových atraktivit, nezbytné je také budování příslušné infrastruktury (levné ubytování, zavádění systémů slev pro mladé, apod.) a v neposlední řadě kvalitní a moderní internetová prezentace.

Zdroje:

New Horizons II, The Young Independent Traveller 2007

Wikipedia

UNWTO

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Zimní české hory 8x jinak

Zimní dovolená nemusí nutně znamenat jen Alpy nebo Pyreneje.
Přesvědčte se, že si skvělou zábavu na sněhu můžete užít i v
Česku. Nečekejte superdlouhé sjezdovky, ale zato svahy různé náročnosti,
snowparky, bobové nebo sáňkařské dráhy. Výborné podmínky tu mají
běžkaři, pro které jsou pravidelně udržovány stovky kilometrů
běžeckých tratí.

Zimní dovolená nemusí nutně znamenat jen Alpy nebo Pyreneje. Přesvědčte se, že si skvělou zábavu na sněhu můžete užít i v Česku. Nečekejte superdlouhé sjezdovky, ale zato svahy různé náročnosti, snowparky, bobové nebo sáňkařské dráhy. Výborné podmínky tu mají běžkaři, pro které jsou pravidelně udržovány stovky kilometrů běžeckých tratí. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních střediscích.


1. Hory pro zkušené lyžaře

Ideální podmínky pro náročnější lyžaře nabízejí horská střediska v Krkonoších (). V nejvyšších českých horách se nacházejí známá střediska – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černá hora – Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Samozřejmostí jsou kvalitní ski servisy, půjčovny lyžařského vybavení či lyžařské školy.

Skiareál Špindlerův Mlýn () je s 25 km sjezdových tratí, 90 km běžkařských tratí, 11 vleky a 5 lanovkami, širokou nabídkou ubytování i volnočasových aktivit stále považován za jedničku mezi českými středisky. Zakoupený skipas využijete v areálech Svatý Petr, Horní Mísečky, Labská, Hromovka a Medvědín. Hlavní lyžařské areály Svatý Petr a Medvědín spojují linky skibusu. Sjezdové tratě ve Svatém Petru patří díky svému převýšení mezi nejkvalitnější v ČR, což potvrzují i významné sportovní akce, které se zde pravidelně konají. (Cena 1950/1260 Kč*)

SKIREGION.CZ () zastřešuje největší lyžařskou oblast v České republice, nacházející se na pomezí západních Krkonoš a Jizerských hor. Lyžařská střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Rejdice a Příchovice společně nabízejí 6 lanových drah, 36 vleků, 40,5 km sjezdovek a 200 km upravovaných běžeckých tratí. Lyžařské středisko Harrachov (www.skiareal­.com) s řadou sjezdových a běžeckých tratí znají dobře fanoušci skoků na lyžích. Na zdejších skokanských můstcích padlo několik světových rekordů a na závodech světového poháru se tu pravidelně potkává skokanská špička. V Rokytnici nad Jizerou (www.rokytnice­.com) si díky rozmanitému terénu (n. v. 620–1315 m) výborně zalyžují začátečníci i ti nejzkušenější. V areálu jsou v provozu dvě moderní čtyřsedačkové lanovky. (Cena 1680/1350 Kč*)

Skiareály Pec pod Sněžkou (), Černá hora – Janské Lázně a Velká a Malá Úpa spojily svou nabídku pro lyžaře pod hlavičkou Skiarena Krkonoše. Skiarena zahrnuje 4 lanové dráhy, 31 lyžařských vleků a 28 km sjezdových tratí. Mezi středisky jezdí v zimní sezonu pravidelné linky skibusu. Skiareál Černá Hora (www.cerna-hora.cz) v Janských Lázních se může pochlubit novou 8místnou kabinkovou lanovkou, jedinou svého druhu v ČR. Nároční lyžaři ocení jedny z nejdelších sjezdových tratí v Česku, rodiče zase cvičné louky pro děti. (Cena 1670/900 Kč*)

Jizerské hory a město Liberec, Liberec a televizní vysilač Ještěd, nerozlučná spojení a zároveň výborné podmínky pro lyžování na severu Čech. Do areálu Ještěd () pohodlně dojedete tramvají, při lyžování vám budou k dispozici 4 lanovky a 6 vleků. Hlavní město je jen hodinu cesty odsud, takže sem z Prahy zajíždějí pravidelné linky skibusu. Vítanou možnost relaxace v aquaparku nebo při bowlingu nabízí multifunkční Centrum Babylon (www.babylon-lbc.cz). (Cena 1200/800 Kč*)

Zatímco Tanvaldský Špičák () je díky tratím rozdílné obtížnosti vhodný pro všechny lyžaře, jsou střediska Bedřichov a Severák určena především pro rodiny s dětmi. (Cena Tanvaldský Špičák 1350/1000 Kč*)

2. Hory pro běžkaře

Česká republika je světovou velmocí v běžeckých dálkových trasách, které jsou často vedeny po hřebenech hor. Všechny trasy jsou dokonale značeny a pravidelně udržovány. V Krkonoších je v sezonu k dispozici přes 550 km dobře vyznačených běžeckých cest, mnoho z nich navazuje na devadesátikilo­metrovou Krkonošskou lyžařskou magistrálu. Jizerskými horami prochází cca 115 km upravovaných běžeckých tratí Jizerské magistrály. Kvalitně udržovaná síť lyžařských tras v Národním parku Šumava přispívá nejen k pohodlí sportovců, ale i k ochraně přírody. V Beskydech je pro běžkaře upravováno více než 100 km tras. Mezi nimi např. Lysohorská magistrála, běžecké trasy v okolí Pusteven či traverzové cesty Těšínských Beskyd. Také běžecká magistrála v Jeseníkách nabízí vše, co si jen můžete přát: holé pláně, hluboké lesy, daleké výhledy, prudší i pozvolné sjezdy a stoupání…

3. Hory pro relaxaci

Spojit zimní sporty a relaxaci v lázních můžete v České republice hned na několika místech. V blízkosti Krušných hor najdete nejznámější české lázně Karlovy Vary (), Mariánské Lázně (www.ensanaho­tels.com/…ian­ske-lazne) a Františkovy Lázně (www.franzensbad­.cz). Největším lyžařským střediskem Krušných hor je Skiareál Klínovec (www.klinovec­.cz), vzdálený přibližně 120 km od Prahy. Všechny trati jsou uměle zasněžovány, takže se lyžuje i při nízké sněhové pokrývce. V Božím Daru (www.bozidar.cz), nejvýše položeném městečku ve střední Evropě, jsou k dispozici sjezdovky lehké až střední obtížnosti. V lázních Jeseník (www.priessnit­z.cz) vznikl první vodoléčebný ústav na světě a v Jeseníkách se nachází i nejvýše položené lyžařské středisko v ČR – skiareál Praděd–Ovčárna (www.figura.cz). Lyžovat a těšit se z krásné přírody Jeseníků můžete také v ostatních areálech: v Červenohorském sedle (www.skiklub-su.cz) se 4 sjezdovkami nebo v Klepáčově (www.klepacov.cz) a Ramzové (www.bonera.cz). (Cena Praděd 1100/700 Kč*)

4. Hory pro rodiny s dětmi

Nedotčená příroda, menší lyžařská střediska, lehké až středně obtížné sjezdovky, rodinné balíčky – to jsou ideální podmínky pro rodinnou dovolenou, které nabízejí areály na Šumavě, v Orlických horách a Beskydech.

V nejmodernější české středisko se má počátkem prosince proměnit šumavský Skiareál Lipno (). Díky velkým investicím se tu rozjedou hned tři 4sedačkové lanovky a 3 pohyblivé koberce, dojde k prodloužení stávajících sjezdovek a garantováno bude také 100% zasněžování. Lipno se profiluje jako rodinné středisko s moderním výukovým hřištěm nebo vyhřívanou hernou pro děti. Rodinné a dětské slevy jsou zde samozřejmostí, společné zážitky je možné ještě znásobit v aquaworldu Lipno. (Cena 1400/980 Kč)

Orlické hory () zvou do lyžařských středisek Deštné a Říčky, moravské Beskydy do areálů Pustevny (www.skialpin.cz) a Bílá (www.skibila.cz).

5. Hory pro fanoušky zimních sportů

Seriál významných sportovních akcí v Česku zahájí běžecký závod Zlatá lyže v Novém Městě na Moravě (31. 12. 2008 – 1. 1. 2009). Ten je součástí FIS Tour de Ski (), jehož druhá etapa se 29. 12. 2008 poběží opět v Praze. Sportovní akce číslo jedna v roce 2009 potěší právě fanoušky zimních sportů. V Liberci se od 18. 2. do 1. 3. 2009 uskuteční FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování (www.liberec2009­.com). Prezidentka podniku a zároveň vynikající bývalá běžkařka Kateřina Neumannová slibuje divákům souboje lyžařské špičky v moderním areálu. Legendou mezi běžeckými závody se za 42 let trvání stala Jizerská padesátka, která odstartuje v Bedřichově 11. 1. 2009 (www.jiz50.cz). Mezi netradiční sportovní akce se řadí nejtěžší středoevropský etapový závod psích spřežení Šediváčkův long – 21.–25. 1. 2009 (www.czechlon­gtrail.com).

6. Hory pro snowboardisty

Svůj prostor na českých horách mají i snowboardisté. Snowpark ve Svatém Petru s řadou skoků, crossovou tratí a prostorem pro akrobatické lyžování dobře znají čeští a zahraniční závodníci. V snowparku v Horních Mísečkách mohou změřit své síly zkušení borci, ale i začátečníci. Další snowparky najdete také v Peci pod Sněžkou, Harrachově nebo Božím Daru, třetím rokem smějí snowboardisté i na Lysou horu. V Tanvaldském Špičáku v Jizerských horách je snowpark pro začátečníky i pokročilé a kvalitním snowparkem disponují rovněž krušnohorský Klínovec a šumavský Špičák.

7. Hory pro hravé…

Výbornou zábavou pro lyžaře i nelyžaře jsou . Černou horu a Janské Lázně spojuje 3,5km Zvonková cesta, po níž se jezdilo na sáňkách už před 100 lety (). U Špindlerovy boudy v Krkonoších začíná další čtyřkilometrová sáňkařská jízda (www.sankarska-draha.cz). Zalíbilo se vám svištění větru v uších při prudkém sjezdu? Zkuste ve Špindlerově Mlýně a Harrachově (). Při se zase spustíte dolů ledovým korytem na speciálních nafukovacích duších a na snow trampolíně se vyřádí především děti (). Nudit se určitě nebudete ani při . Při snowkitingu vás dopředu požene vítr opírající se do kitu, při motoskijöringu dokonce terénní motocykl!

8. Hory pro netradiční zážitky

S historií Harrachova je úzce spjata výroba skla a ve zdejší sklárně s muzeem skla () můžete nově vyzkoušet také pivní lázně. Ty první byly otevřeny v rodinném pivovaru Chodovar (www.chodovar.cz) nedaleko Mariánských Lázní, na své hosty čekají také nové lázně v Beskydech (www.pivnilaz­ne.eu).

Přehled všech zimních středisek v České republice najdete na webových stránkách nebo www.ceskehory.cz.

*cena za třídenní skipas v hlavní sezoně dospělý/dítě/př. rodina

Portugalsko: Lisabon, město objevitelů.

Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San
Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost
připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém
kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma
rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru.

Po nové dálnici míříme na sever. Naším cílem je Lisabon. Asi v polovině cesty zastavujeme na odpočívadle. V motorestu si chceme koupit občerstvení. Tato zdánlivě jednoduchá činnost je pro nás však dosti komplikovaná. Je zde totiž zaveden specifický systém placení. Zákazník nejprve musí zboží, které si chce koupit, zaplatit u pokladny. Zde dostane lístek a s ním jde k pultu, kde dostane zaplacené zboží. Problém je však v tom, že nevíme jak se co portugalsky jmenuje a zboží za pultem není vůbec nijak označeno. Postupně tedy pokladní ukazujeme na jednotlivé druhy zboží, které chceme koupit. Než jsme zaplatili, utvořila se za námi dlouhá fronta.


Cesta rychle ubíhá a za nějaký čas se již blížíme k řece Tejo, u jejíhož ústí do Atlantického oceánu se rozkládá hlavní město Portugalska, Lisabon, který má asi tři čtvrtě milionu obyvatel. Projíždíme předměstím na levém břehu, kde jsou soustředěny především průmyslové závody. Kolem velkých hal a rozlehlých areálů přijíždíme ke starému mostu, po kterém míříme do centra. Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru. Přijíždíme na pravý břeh. Projíždíme diplomatickou čtvrtí plnou pěkných vilek s krásnými zahradami. Sjíždíme z kopce do parku, který lemuje ústí řeky do oceánu. Ústí střeží majestátní věž Torre de Belém, která sloužila jako pevnost a maják. Masivní věž a její ochozy jsou bohatě zdobeny, tak že vypadá spíše jako zámek než zařízení sloužící k obraně. Jdeme podél nábřeží až k věži. Po mostě, který jí spojuje se břehem, vcházíme dovnitř. V přízemí je muzeum věnované historii věže. Z ochozu věže je krásný výhled na okolí. Od věže se vracíme parkem proti proudu řeky až k Památníku objevitelů. Ten má tvar lodi, na jejíž přídi je socha Jindřicha Mořeplavce. Za ním stojí v řadě sochy dalších slavných postav portugalské historie. Památník připomíná, že odtud vyplouvaly flotily na objevitelské cesty. Přecházíme přes širokou ulici a parkem se blížíme ke klášteru Jeronýmů s katedrálou. Vcházíme do katedrály a přes gotickou halu se dostáváme do mauzolea, které je místem posledního odpočinku pěti králů. Šerem mauzolea přicházíme k místu, kde má sarkofág slavný mořeplavec Vasco de Gama. Z chladivých prostor chrámu vycházíme na prudké polední slunce a vydáváme se do vnitřního města.


Na rozlehlém náměstí Praca do Comércio obdivujeme jezdeckou sochu krále Josefa I. Vítězným obloukem procházíme na pěší zónu a jdeme až na náměstí Pedra IV. Právě zde probíhá ukázka vystoupení cvičenců světového setkání gymnastů, v rámci kterého se uskuteční několik hromadných vystoupení cvičenců. Celého podniku se účastní na dvacet čtyři tisíc sportovců. Stojíme uprostřed náměstí u velikého pódia zastřešeného plachtou. Asi dvacet cvičenců oblečených do tmavých dresů předvádí své cvičení, napodobují chod imaginární výrobní linky. Na začátku přenáší cvičenec nataženou paží, napodobující rameno stroje, neviditelné polotovary ze zásobníku na pomyslnou linku. Druhý cvičenec jakoby odebírá součástku z linky a přenáší ji pod lis. Další napodobuje svislý pohyb lisu. Pak se polotovar vrací na linku. Takto probíhá ještě několik dalších výrobních operací, až je pomyslný výrobek hotov. Poslední cvičenec pak napodobuje balící stroj. Pohyby všech cvičenců jsou dokonale synchronizovány, tak že vzniká iluze, že před námi skutečně běží výroba nějakého výrobku. Vystoupení končí a my se vydáváme na náměstí Praca de Figueira, kde usedáme v malém bistru ke krátkému odpočinku. Sedíme pod slunečníkem a kolem nás beze spěchu korzují lidé. Po ulici projíždí výletní autobusy bez střechy, plné turistů. Po úzkých kolejích pomalu projíždí žlutá historická tramvaj. Posíleni výbornou kávou se vydáváme na pevnost sv. Jiří, jejíž zubatá cimbuří se vypínají na kopci vysoko nad náměstím. Uličkami starého města stoupáme po kamenných schodech k cíli.

Přicházíme k bráně pevnosti, která byla do své dnešní romantické podoby přestavěna v letech 1938–40. Vcházíme branou dovnitř a přes zahrady plné exotických rostlin jdeme k hradbám, na kterých je umístěno několik starých bronzových děl. Z hradeb je krásný výhled na město a na ústí řeky Tejo. Pod hradbami stojí historické domy se střechami pokrytými červenými taškami, které nám připomínají střechy malostranských domů. Usedáme na lavičku ve stínu vzrostlých stromů a vychutnáváme si krásný pohled na město zalité zapadajícím sluncem. Kolem nás prochází hloučky turistů a nedaleko nás se v zahradní restauraci mezi stoly proplétá páv, který vystavuje na odiv svá dlouhá pestrobarevná pera. Sestupujeme zpátky na náměstí a vydáváme se na zpáteční cestu.

Po nábřeží se dostáváme na východní okraj města. Projíždíme čtvrtí nových domů s moderní architekturou. Přes most Vasco de Gama, který velikým odvážným obloukem překonává široký záliv, který zde vytváří řeka Tejo, se dostáváme na levý břeh. Tento moderní most je jeden z nejdelších silničních mostů v Evropě. Za mostem již najíždíme na dálnici a opouštíme Lisabon, město, které se pyšní mnoha pamětihodnostmi, místo odkud slavní mořeplavci vyplouvali na velkolepé objevitelské cesty ale i město moderní architektury a pozoruhodných stavebnětechnických děl.

Cameron Highlands letem světem

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým
čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj
v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala
Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů.

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů. Podnebí je oproti ostatním částem poloostrovní Malajsie velmi příjemné a svěží, takže už žádné nepříjemné a vyčerpávající vedro. Dešťové přeháňky jsou však na denním pořádku a asi právě proto jsou zde ideální podmínky pro pěstování čaje.

Mezi Kuala Lumpur a Cameron Highlands jezdí několik spojů denně, vesměs se jedná o luxusní klimatizované autobusy s pohodlnými sedačkami a dostatkem místa na nohy, což lidé vyššího vzrůstu velmi ocení. Po necelých 5 hodinách jízdy se ocitnete uprostřed zelených kopců v městečku Tanah Rata, kde se můžete ubytovat v některém z místních hostelů a zajistit si výlety po okolních zajímavostech. My jsme měli na pobyt necelé dva dny, a tak jsme tuto možnost využili a zaplatili si půldenní výlet s agenturou (cena 25 RM na osobu).

Následující den v 9 hodin ráno nás průvodce s ostatními cizinci naložil do minibusu a vyrazilo se. První zastávka byla růžová zahrada Rose Garden (vstupné 5 RM), kde se pěstovaly nejen různé druhy růží, ale i jiné, a pro Malajsii typické květiny. Mohli jsme obdivovat např. tzv. „motýlí květinu“ – měla krásnou modrou barvu, a pokud se její dva květy utrhly a daly zrcadlově k sobě, vypadaly jak motýlí křídla. Viděli jsme i zvláštní růži, která kvetla zeleně – popravdě řečeno, květ rozhodně nepřipomínala. Dále tu měli i nádherné obrovské ibišky, což je národní květina Malajsie. Na prohlídku jsme měli zhruba 40 minut, což se záhy ukázalo, že je málo, protože nad zahradami vedlo velké množství cestiček k vyhlídkám na nádhernou okolní krajinu, a tudíž nebylo možné se všude podívat. Škoda.

Druhým bodem programu byla jahodová farma (Strawberry Farm), kde jsme si mohli v rychlosti prohlédnout zvláštní způsob pěstování jahod – záhony s jahodami byly umístěny na třístupňové dřevěné konstrukci asi 1 až 1,5 metru nad zemí, aby mohli být lépe a jednodušeji zavlažovány a aby se k nim lidé při sklízení nemuseli zbytečně ohýbat.

Po občerstvení jahodovým nápojem u nedalekého stánku jsme se přemístili do motýlí zahrady Butterfly Gardens (vstup 3 RM), která se skládala z několika částí. V té první jsme si mohli prohlédnout různý hmyz a bezobratlé živočichy, kteří byli vskutku obrovští – nosorožík (12 cm), saranče (9 cm), šváb (7 cm), pakobylky (15 až 30 cm!) a velcí jedovatí černí štíři. Kdo projevil zájem a trochu odvahy, mohl se s nimi seznámit na vlastní kůži. Mít pár štírů na chvíli na tričku nebo na předloktí je opravdu zvláštní pocit.


Hned vedle se nacházela voliéra, v níž poletovali motýli nejrůznějších druhů a barev. Největší zastoupení měl motýl zvaný „Bílý Rádža Brooke“, další motýlí druhy jsme sice neznali jmény, ale díky nim jsme si vzpomněli na Fata Morganu v Praze, kde některé tyto motýly mají také. V dolní části tohoto malého areálu byla kaktusová školka s mnoha kaktusy roztodivných tvarů a dalšími tropickými květinami.


Dalších zhruba 40 minut nás minibus vezl úzkou klikatou silničkou vedoucí mezi nádherně zelenými čajovými plantážemi až k továrně na zpracování čaje Sungei Palas, kde se vyrábí čaj značky Boh. Nejdříve jsme s místním průvodcem absolvovali malou exkurzi výrobní linkou, kde jsme si udělali alespoň základní obrázek o těžké práci obyčejných zaměstnanců továrny a také o procesu výroby zdejšího čaje, který se skládá z 5 fází.


Zelené čajové lístky (sbírají se pouze ty horní) putují z plantáží ihned do továrny, kde postupně vadnou a poté jsou válcovány, lámány a deformovány, čímž se vylučuje tekutina v nich obsažená. Rozdrcené lístky jsou posléze rozprostřeny na tácech, aby mohlo dojít k jejich okysličení. Jedná se o rozhodující stupeň výroby trvající obvykle 2 až 3 hodiny, během něhož musí být pečlivě kontrolována chuť a vůně, aby bylo dosaženo optimálních výsledků. Následuje přibližně dvacetiminutové sušení, kdy se polotovar přivádí do strojů, přes které proudí horký vzduch o teplotě téměř 100°C. Obsah vody v lístcích se sníží na méně než 3 % a rostlinky získávají důvěrně známou černou barvu a tvar. Nakonec se usušené lístky musí roztřídit – jde o poslední stupeň celého výrobního procesu, který je kompletně ukončen po 2 dnech.

Kromě výrobní haly jsme si v areálu Sungei Palas mohli ještě prohlédnout výstavu, která byla věnována historii pěstování čaje v Cameron Highlands a vzápětí zavítat do „čajového“ obchůdku, kde nabízeli nejen různá balení čaje Boh, ale i další dárkové předměty jako např. čajové konvice, hrnečky nebo obrázky. Po nákupu jsme si ještě stihli několik krásných fotek okolních plantáží, k čemuž jsme využili terasu vyhlídkové restaurace, a mohlo se pokračovat dál.

Čekala nás včelí farma (Bee Farm), kde kromě několika dřevěných hranatých včelích úlů, u kterých létaly roje včel, měli i několik metrů vysoké a dost kýčovité sochy včelích vojáků a královny, které trochu připomínaly postavičky z kresleného seriálu Včelka Mája. Před odchodem jsme ještě ochutnali včelí nektar, ale dalším nákupům medu a ovoce jsme odolali.


Ještě nás čekala krátká zastávka v čínském buddhistickém chrámu Sam Poh, kde nás zaujalo ohromné množství malých Buddhů na kamenných dlaždicích. A to byl již poslední bod našeho pětihodinového výletu, který nám za poměrně slušnou cenu nabídl spoustu zajímavých a rozdílných zážitků.


Po výborném obědě jsme měli ještě pár hodin času, než se začne stmívat. Sice bylo zataženo a vypadalo to na déšť (ostatně jako téměř každé odpoledne v Cameron Highlands), ale i přesto jsme se rozhodli pro krátký hodinový pěší výlet k vodopádům Robinson Falls. Šli jsme nejdříve městem a poté jsme odbočili na cestičku vedoucí podél řeky v džungli. Jelikož začalo pršet a kameny na cestě dost klouzaly, rozhodli jsme se pro cestu zpět – ale jeden pěkný vodopád (cca 10 metrů vysoký) jsme si prohlédnout stačili.

Jelikož jsme se na závěr dne chtěli podívat i na jinou čajovou plantáž, odchytli jsme si taxi, které nás dovezlo k plantážím Cameron Bharat. Viditelnost byla sice špatná, ale na krátkou procházku mezi čajovými keříky a nasátí atmosféry to stačilo. Taxikář na nás 30 minut počkal a kolem 18. hodiny jsme se vrátili do hostelu. Byl to opravdu povedený den, a pokud člověk nemá moc času na prozkoumání okolí, je tato varianta (půldenní výlet a krátká procházka po okolí) vhodným řešením.


Pražské ostrovy – Petržilkovský a Dětský ostrov

Petržilkovský ostrov je dnes nejmenším pražským ostrovem. Jeho rozměry
jsou pouhých 60 metrů délky a 10 metrů šířky. Leží na levém
Vltavském břehu stejně jako ostrov Dětský. Není přístupný veřejnosti,
ale jeho krásně zrekonstruovaná věž bývalé Malostranské vodárny
přitáhne vaše oko už z dálky ať jdete odkudkoliv. Dětský ostrov je
přístupný z Janáčkova nábřeží na Smíchově. Své dnešní jméno
získal v 60. letech 20. století, kdy zde byl vybudován komplex
dětských hřišť.


Petržilkovský ostrov je dnes nejmenším pražským ostrovem. Jeho rozměry jsou pouhých 60 metrů délky a 10 metrů šířky. Leží na levém Vltavském břehu stejně jako ostrov Dětský. Není přístupný veřejnosti, ale jeho krásně zrekonstruovaná věž bývalé Malostranské vodárny přitáhne vaše oko už z dálky ať jdete odkudkoliv.

Ostrov byl pojmenovaný podle pekaře a mlynáře Jana Petržílka, který tady roku 1483 přestavěl a vlastnil mlýn. Vybudoval ho na spáleništi, kde kdysi býval kartouzský mlýn, který lehl popelem v husitských bitkách. Městská obec pak roku 1502 vybudovala u mlýna dřevěnou vodárenskou věž. Ta byla později nahrazena stavbou z cihel a kamení. To ale ostrov zabavil v 16. století král Ferdinand Habsburský. Zpět do rukou obce se dostala až roku 1859. V letech 1911 až 1922 ostrov z velké části zanikl při stavbě plavební propusti, Plavební komory Smíchov. Byl natolik zmenšen, že z některých map úplně zmizel, ale přesto je tam, i když z něj zůstalo už pouze torzo s vodárenskou věží.

Dětský ostrov o rozloze 1,48 ha v nadmořské výšce 188 metrů je přístupný z Janáčkova nábřeží na Smíchově. Své dnešní jméno získal v 60. letech 20. století, kdy zde byl vybudován komplex dětských hřišť. První zmínky o něm jsou již z roku 1355. Jeho majitelem byl maltézský klášter s kostelem. Nesl tedy jméno Maltézský. Záplavy si na něm ale několikrát smlsly a tak tam někdy byl a jindy ne. Záleželo, který živel vyhrál a kolik nánosů voda dokázala odnést a kolik jich jindy naopak přinesla.


Století 18. a 19. mu přineslo několik jmen podle jeho majitelů, a tak byl Funkovský, pak Hykyšův a nakonec Židovský. Jeho majitelem byl továrník Leopold Jerusalem, Žid. Ten byl majitelem kartounky, která stála nedaleko na pevnině a na ostrově se bělily její látky. Na ostrov bývala jen dřevěná lávka.

Začátek 20. století přinesl ostrovu velkou změnu. Celý jeho západní břeh zabrala stavba dvoudílné plavební komory podle plánů architekta Františka Sandera, která vznikala s mnoha těžkostmi. Má dvě zdymadla a překračuje dva jezy. Roku 1917 byla dokončena. Na jihu byl k ostrovu připojen kus Petržilkovského ostrova a na severu byla vybudována dlouhá dělící zeď z kyklopského zdiva. Roku 1917 proběhla i kolaudace. První dvě lodě tudy ale slavnostně propluly až květnu 1921. V současnosti tudy proplouvá až několik tisíc lodí ročně.

Ostrov je ukončen kamennou kruhovou pergolou a pod ní je schodiště vedoucí přímo do řeky. Kdysi tam bývala fontána. Když přestala být funkční, byla zasypána hlínou a osázena různou zelení. Na kamenném podstavci je pylon s bronzovou sochou Vltavy, která má u nohou miniaturu plachetnice od sochaře Pekárka. Pod ní jsou plastiky dívek, které znázorňují přítoky Vltavy, Berounka, Sázava, Lužnice a Otava.


Po první světové válce byl ostrov skladištěm sportovních lodí. Lidé sem ale stejně chodili za sportem, procházkami a také na filipojakubskou pouť, která tady měla tradici už od roku 1815. Mezi roky 1933 až 1941 byl na ostrov postaven podle architekta Vlastislava Hofmana most. Jedná se o železobetonový oblouk se spolupůsobící mostovkou. Dnes spravuje městská část Praha 5 na ostrově 3 dětská hřiště, fotbalové hřiště a skatepark. Hojně využíváno je hřiště na malou kopanou s umělým travnatým povrchem. Stejně tak se tady dá po cestách jezdit na kolečkových bruslích.

Na jižní straně ostrova je příjemné posezení v restauraci Rezavá kotva, kde si můžete dát vynikající steak připravený na venkovním grilu. Restaurace je zařízena v námořnickém stylu a ze své terasy nabízí nádherný výhled k Národnímu divadlu a Tančícímu domu. Milovníci lodí mohou pozorovat lodní dopravu na Vltavě a skrze plavební komoru i její provoz.

U sochy Vltavy se každý rok konají dvě tradiční události. Ta příjemná je, že se tady u sochy Vltavy každoročně otevírá vodácká sezona. Ta smutná, že se tady před svátkem Dušiček pokládají za pietní akce věnce obětem řeky. Dříve to dělával Spolek mistrů plavčích, kdy na památku ve vodě zesnulých vyjížděl smutečně vyzdobený parník ze Štěchovic. Dnes v tradici pokračuje spolek Vltavan. Pražané často přihlížejí akci z mostu Legií.

Po povodni z roku 2002 byl ostrov zrekonstruovaný již v březnu 2003. Od té doby tu jsou krásná dětská hřiště s komfortním vybavením. Prostory jsou opatrované hlídačem. Rok 2008 přinesl ostrovu již desátý ročník akce zvané Bambiriáda, největší prezentační přehlídky občanských sdružení dětí a mládeže a středisek volného času.

Setkání cestovatelů v Brně, podzim 2008

Letošní setkání cestovatelů a příznivců webu Cestovatel.cz spojené
s promítáním se uskuteční v sobotu 29. 11.
Začínáme ve 14 hodin v čajovně nového Klubu cestovatelů v Brně
.

POZOR, změna termínu

Letošní setkání cestovatelů a příznivců webu Cestovatel.cz spojené s promítáním se uskuteční v sobotu 29. 11. Začínáme ve 14 hodin v čajovně nového Klubu cestovatelů v Brně .


Promítání v sobotu 29. 11.

Island…


země ohně a ledu, vodopádů, ledovců a gejzírů. Island, to je především divoká, člověkem nedotčená příroda, městeček, které se od tří set obyvatel považují za metropole, každodenního aprílového střídání počasí, vodorovného deště a průměrné srpnové teploty 10°. Zvu vás na procházku po nejkrásnější části Islandu, po jižním pobřeží. Pohorky nechte doma, poctivě jsem všechno odšlapala a vyfotila za vás. :-)

Promítá: Pavla Lžičařová

„Sex, drogy a reggaeton“


Povídání o Kolumbii, nejbezpečnější zemi Jižní Ameriky. Pláže, hory, džungle a nejlepší kafe na světě! Pár fotek a trocha kolumbijské hudby.

Promítá: Tomáš Peterka


Klub cestovatelů Brno

Nabízí arabskou a indickou kuchyni, vodní dýmky s exkluzivními tabáky, orientální tanečnice, 60 druhů čajů, pravidelné přednášky, promítání a etnické večery, každý měsíc nová výstava fotek, internet a WiFi zdarma, kouzelná mapa přání, cestovatelská seznamka…

… to vše nyní v Brně – Králově Poli, Veleslavínova 14.

Více na webu: www.hedvabnas­tezka.cz/brno

Pokud máte zájem se s námi sejít, povykládat o cestách, tak neváhejte a přijďte. Pokud byste chtěli, tak můžete promítnout i své fotografie. :-)

Na shledanou se těší tým webu Cestovatel.cz

Festival Rajbas Outdoor Kotlík

Desátý ročník festivalu filmů setkání a dobrodružství nabízí kromě cestoavtelských promítání také soutěže a závody, koncert i tancovačku…

Více se dozvíte na webu: www.festivalraj­bas.cz

V původně ohlášeném termínu se již konají 2 cestovatelské festivaly, tak se omlouváme za zmatky. Pokud si s námi chcete popovídat tuto sobotu, tak budeme k zastižení na výborném Festivalu Rajbas Outdoor Kotlík v Blansku.

Osvětim – Továrna na smrt

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy
páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky
pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve
vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém
statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny,
pracovaly, cítily, toužily…

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny, pracovaly, cítily, toužily…

Tématika koncentračních táborů mě vždy zajímala, přečetla jsem o nich spoustu knih. Jako završení mého soukromého „vzdělávání“ jsem se rozhodla navštívit Osvětim. Myslela jsem, že mě zde nemůže nic překvapit. To byl ale hluboký omyl! Něco jiného je o tom číst knihu, něco jiného pak stát vlastníma nohama na místě, kde vylétlo komínem milion a půl lidských duší.



Koncentrační tábor Osvětim-Březinka leží v jižním Polsku, asi 60km západně od Krakowa. Název dostal podle přilehlého města Osvětim (německy Auschwitz) a vesnice Březinka (německy Birkenau). Oba tábory jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Většina objektů se dochovala, některé objekty zničené příslušníky SS byly rekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematoriu. Některé objekty byly však zničeny nenávratně ve snaze zamést stopy zločinů. Státní muzeum v Osvětimi, jenž má tábor ve správě, několik z nich rekonstruovalo a umístilo tam, kde se nacházely v době existence. Jedná se o tzv.popravčí zeď a hromadnou šibenici na shromaždišti.

Vstup do táborů je zdarma, připlatíte si za průvodce. V muzeu můžete v kinosále shlédnout dobový dokument o táboře. Ručím vám za to, že už na něho nikdy nezapomenete.

KL Auschwitz I /Konzentration­slager-pozn.aut./

Nad vstupní branou do tábora vás uvítá nápis: Arbeit mach frei. Práce osvobozuje. Tento cynický výsměch vyčerpaným vězňům, kteří jej denně četli při návratu z práce, je typickým příkladem nacistické zvrhlosti.


Tábor v Osvětimi byl založen r.1940 na Himmlerův rozkaz. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss. Po rozšíření bývalých kasáren a přístavbách celkem tábor čítal 28 poschoďových obytných budov plus hospodářské budovy a kuchyně. Průměrně zde bylo vězněno asi 16 000 osob. Vězni, převážně muži, byli ubytovaní v blocích. V nich je umístěna stálá expozice představující dějiny koncentračního tábora. Vedle spousty fotografií a dokumentů se zde nachází velmi působivé expozice původních předmětů zabavených transportovaným lidem. Uvnitř bloků se samozřejmě nesmí fotografovat, ale ty hromady kufrů, bot, kartáčků apod. si budu pamatovat do smrti. Uvidíte zde také kolekci děl vytvořenou bývalými vězni, která ukazuje různé scény z táborového života. Velmi mě zasáhly expozice přibližující denní život vězňů – kde a jak spali, co a jak jedli, tzv.lékařskou péči, způsoby trestů…Nachází se zde také modely plynové komory a krematoria II.

Blok 11– blok smrti, je izolován od zbytku tábora. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je obehnán vysokou zdí. Uprostřed je popravčí zeď, kde nalezly smrt tisíce vězňů. V expozici zde uvidíte původní nástroje k mučení a popravám. V podzemí se nacházela táborová věznice. Zde lze vidět tři druhy kobek, jedna děsivější než druhá. V první z nich se umíralo vyhladověním, v druhé – temnici – udušením. Třetí cela se dělí na 4kobky o rozměrech 90×90cm, kde si vězni odpykávali zvláštní tresty.

Táborové shromaždiště – apelplac. Během apelů se zjišťoval početní stav vězňů.Trvaly několik hodin, během kterých museli všichni nehybně stát. Při trestných apelech museli celou dobu třeba klečet, dřepět apod. Na apelplacu stála také hromadná šibenice. Prováděly se zde také veřejné popravy.

Krematorium a plynová komora byly v provozu v letech 1940–1943. V plynové komoře, vytvořené z bývalé márnice, byli vražděni sovětští váleční zajatci a Židé z ghett v Horním Slezsku. V krematoriu se nacházejí dvě pece, původně zde byly tři. Denně v nich bylo spáleno přibližně 350 těl. Spravedlnost alespoň jednou nebyla slepá, na šibenici před vchodem zde byl v roce 1947 oběšen sám Rudolf Höss.



KL Auschwitz II -Birkenau Přesunuli jsme se asi 3 km a stanuli před hlavní branou do koncentračního tábora Březinka. Jeho budování začalo v roce 1941. Rozloha činila asi 175ha, na kterých bylo postaveno na 300 baráků pro 100000 lidí. Dochovalo se však jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Z ostatních zbyly jen komíny nebo obrysy rozvalin. Území bylo rozděleno na několik sektorů, které tvořily samostatné tábory.

Hned na začátku tábora je železniční rampa, kam přijížděly transporty a kde se konaly tzv.selekce. O tom, kdo bude dále živořit, a kdo půjde rovnou do plynu, rozhodoval často Dr.Mengele. Tento lékař se také „proslavil“ svými nelidskými pokusy na dětech, těhotných ženách apod.

Tábor v Březince byl vybudován jako vyhlazovací. Proto zde byla postavena zařízení pro hromadné vraždění – čtyři krematoria s plynovými komorami (na konci rampy), další dvě plynové komory v bývalých selských domech, spalovací jámy a hranice. V plynových komorách se vraždilo Cyklonem B. Ze dvou krematorií jsou sice trosky, lze v nich však zřetelně rozlišit plynové komory i kremační pece. Nepodařilo se tak nacistům zlikvidovat důkazy, přestože krematoria vyhodili do povětří a baráky s vězni zapálili. Krematorium IV bylo poničeno vězni během vzpoury v roce 1944.

Mezi krematorii č. II a III stojí Mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi. Slavnostně byl odhalen v roce 1967.

Zděné baráky byly vystavěny bez základů přímo na bahnité půdě. Uvnitř byly třípatrové palandy se shnilou slámou. Na každém poschodí spalo asi 8 osob. Údiv i odpor budí pohled na toalety a umývárny. Dřevěné baráky byly původně stáje pro 52 koní. Nyní zde žilo až 1000 vězňů. Celý barák vytápěl pouze rozvod komínu, kterým procházel kouř. To bylo samozřejmě naprosto nedostačující a tak vězni krutě trpěli zimou.

Životní podmínky v koncentračním táboře byly nelidské. Kdo přežil otřesný transport do tábora a měl štěstí při selekci, toho čekalo jen utrpení, hladovění, vyčerpávající práce a mučení. V Osvětimi-Březince zahynulo celkem asi 1,1 – 1,5 milionu osob. Dodnes není přesné číslo známo. Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27.ledna 1945. Našli zde asi 2800 zubožených vyhladovělých osob, hromady mrtvol, balíky vlasů…


Říká se, že kdo Osvětim-Březinku jednou navštíví, je navždy poznamenán. Můžu to jen potvrdit. Tato místa jsou prosycena atmosférou smrti. Myslím si ale, že by to měl každý vidět na vlastní oči. Neboť: „Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

Informace čerpány z tištěného průvodce Auswitz-Birkenau a z www.holocau­st.cz.

Dunajec – řeka pstruhů, černých čápů a Jánošíka

„Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej
Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft,
že jo?“


Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že
Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný
vodopád nebude…“

(Telefonát pár dní před odjezdem) „Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft, že jo?“ Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný vodopád nebude…“

Snažíme se přivázat na střechu půjčeného Transita dvě kánoe a kajak a dovnitř naházet všechno potřebné. Konečně vyrážíme (pouze o čtyři hodiny později než bylo v plánu).

„Honzo, je to velký rozdíl řídit Transita a normální auto?“ ptá se Vlaďka. „Trochu jo, ale já to nemůžu moc srovnávat, do dneška jsem nic jiného než naši Feldu neřídil,“ odpovídá kolega od volantu, čímž nás všechny uklidňuje.“


Měl bych upřesnit, že v autě je pět statečných, kteří se nezalekli poměrně živelné organizace (ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, jaká plavidla vezmeme a čím je odvezeme apod.), a míříme na Dunajec. Před chvílí se setmělo a právě ukazujeme pasy mezi Českým Těšínem a Cieszynem. Teď řídí Vlaďka a já se pokouším navigovat podle deset let starého polského autoatlasu. Dobře to dopadlo, okolo půlnoci přijíždíme do cíle – Noweho Targu. Místo na spaní se v noci s autem hledá špatně, ale po chvíli se podařilo a usínáme na louce za městem.

Horní Dunajec

Ráno nás probouzí zvonečky okolo se pasoucích ovcí. Běžíme se vykoupat do řeky a proti nám se tyčí panorama Tater. Popojíždíme autem k mostu v centru města a spouštíme lodě na Bílý Dunajec. Po chvíli se zprava přidávají vody Černého a od této chvíle se řeka nazývá jediným kouzelným slovem – Dunajec.

Pod kýlem máme tak průzračnou vodu, že vidíme hejna ryb i oblázky na dně; nad hlavou nám občas proletí volavka či černý čáp. Řeka svižně teče neporušenou přírodou, střídají se peřeje a klidnější úseky, jezy potkáváme za celý den jen dva. K večeru vplouváme na stojaté vody Czorsztyńské přehrady. Večeříme, koupeme se, odpočíváme a mezitím Honza stopuje zpátky, aby přivezl auto. Přejíždíme pod přehradu do vsi Sromowce Wyżne a protože se nám nechce platit za kemp, stavíme stany na trávníku mezi fotbalovým hřištěm a řekou.

Soutěska

Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat. Míjíme skály zvučných jmen, vyhlídky i turisty jak na břehu, tak na pltích. Po devíti kilometrech, které nám utekly až moc rychle, přijíždíme do Nižné Szczawnice. Poblíž centra visí nad řekou barevné tyče, zkoušíme (nepříliš úspěšně) svou šikovnost ve vodním slalomu. O něco níže kotvíme v parku na levém břehu (nazvali jsme jej pracovně Stromovka), vaříme večeři a stavíme stany. Okolo nás prochází zamilované dvojice, maminky s kočárky i důchodci; jedni na nás koukají jako na zvířátka v zoo, druzí jako na bezdomovce na nádraží. Nenecháváme se tím odradit, koupeme se v řece a následně, se zvukovou kulisou přicházející bouře, usínáme.

Poslední den plavby

Probouzíme se v naší známé Stromovce, opět nás okukují místní, tak radši rychle balíme a odrážíme. Řeka je krásná, pořád teče svižně, míjíme louky, lesy, vesničky s kostely. Bohužel je málo vody a tak každou chvíli dřeme o dno. Je to jediná vada na kráse, ale natolik závažná, že po jedenácti kilometrech v Ochotnici končíme, a já si vytahuji pomyslného černého petra, značícího stopování pro auto. Poláci staví ochotně, jsem zpátky právě ve chvíli, kdy ostatní vynesli lodě na cestu. Tentokrát už víme, jak přivázat lodě na zahrádku, za chvíli vyjíždíme ke státní hranici a dále do Spišské Staré Vsi. Vychutnáváme slovenské speciality v restauraci a spokojeně usínáme na kopci za vesnicí.

Za krásami Slovenska

Z nápadu strávit zbývající den splutím Popradu sešlo kvůli nízkému vodnímu stavu, takže nás čekají suchozemské aktivity. Nikam nespěcháme, před polednem vyjíždíme k jihu.

Na křižovatce nás zaujala směrovka na Belanské jeskyně, rozhodujeme se ji následovat. Kluci jsou nadšení unikátním diagonálně orientovaným systémem chodeb i pěknou výzdobou; holky naše nadšení nesdílí, prý by o jeskyní tmě a pověsti o tom, že každý kdo se dotkne tohoto krápníku do roka otěhotní, dokázali povídat z fleku lépe než průvodkyně.

Druhá zastávka je v Kežmarku. Krásným historickým centrem přicházíme ke hradu a za 40 Sk kupujeme vstupenky. Prohlídka se tentokrát líbila všem – od zbraní, přes středověká řemesla a vybavení dávné lékárny, až k expozici o místním průkopníkovi rentgenu.

Večer míříme do Liptovského Jána. Za posledními domy vesnice, nedaleko kostela, se nachází minerální vřídlo. Uprostřed parku jsou volně přístupná jezírka bublající vody. Sedíme po krk v lehce teplé vodě se sirným zápachem, vzpomínáme na uplynulé dny a voda z nás smývá všechnu špínu i nemoci (podle místních působí blahodárně na všechno od kožních chorob po potenci).

Následující den se dělíme, část se vrací domů, přidávají se k nám další kamarádi a míříme do Roháčů. Ale to už je jiné povídání…

Nevšední zážitky z jižní Afriky

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou
necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí
v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a
Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik, Zimbabwe, kde
se nedá nic koupit a Zambie.

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik a Zimbabwe, kde se nedá nic koupit. Poslední zemí je Zambie, kterou dělí přírodní hranice Viktoriiny vodopády na řece Zambezi od Zimbabwe.


K cestování jsme si zvolili jeden z exkluzivních vlaků jezdících po této části afrického kontinentu a to Shongololo Express. Na každý den jsme měli připravenou jednu či dvě varianty programu ať už se jednalo o poznávání měst, kultur místních lidí nebo adrenalinových zážitků. Za sedmnáct dní jsem si vytvořila obrázek o životě lidí, jak v bohatých městech Johannesburgu a Pretorii, které se pomalu spojují. Nebo chudého hlavního města Mozambiku Maputa. Bohužel zde chátrají krásné stavby z doby kolonizace, nikdo se o ně nestará. Ještě ubožejší pohled je na předměstí tohoto města, kde lidé bydlí v podstatě na skládce. Nedá se říct, že je to chyba bohatých zemí. Tento problém je v místních lidech, stejně tak i nedostatek zemědělské výroby. Je to země s krásným pobřežím, klasickým venkovem a možnostmi, ale nikdo je nechce nebo neumí využívat.

Ve Svazijském království je zajímavé sledovat místní vesničky s malými políčky. Jedná se o druhou nejmenší zemi na Africkém kontinentu, kde je hlavou státu král. Najdou se tu i luxusní hotely, golfové hřiště a všude přítomné tržiště pro místní i pro turisty.

V Jihoafrické republice je mnoho a mnoho zajímavého. Hlavní naší zastávkou byl Kruger Park s velkou populací slonů, antilop, nosorožců a šelem. Z otevřeného auta se lehce nechá sledovat zvěř na několik málo metr. Další zastávky jsme měli v Pretorii a ve zlatokopeckém skanzenu na severu země. Uchvátil nás i pohled na druhý největší kaňon na světě, který vytvořila řeka Blyde.


V Zimbabwe nás čekali pak adrenalinové zážitky, na které se nedá snad nikdy zapomenout. V parku pro podporu návratu lvů do volné přírody (Antilope Park) jsme se hned ráno podívali, jak se krmí dospělí lvi. Při čaji jsme si poslechli hudební umění místních dětí. Pak přišel hřeb tohoto dne, procházka s lvíčaty. Na naši skupinku vyšli půlroční sourozenci. Na pohled se zdáli být jako dva plyšáčci, ale jejich srst je hrubá. Doufejme, že tito dva se budou moci vrátit do přírody. Se svými ošetřovateli se v ranních hodinách chodí projít do buše a v žádném případě nejsou nijak omezováni. Projekt vrácení lvů do přírodních rezervací je podporován světovými granty a právě turistickým ruchem. Nejen, že se v základně můžete ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu, ale zažijete tu i mnoho zajímavého. Zmíněné procházky s lvíčaty, projížďky na slonech, koupání se slony (což je velká legrace), po řece se projedete na kanoích nebo si půjčíte koně. Prostě je tu co zažít.

Zimbabwe je sice velice chudá země, která po vyhnání bílé populace v osmdesátých letech velice chátrá. Nicméně je tu co zažít a vidět. Další naší zastávkou byl národní park Matobo, kde na nás čekal průvodce, se kterým jsme vyrazili hledat divoké nosorožce do buše. K našemu údivu jsme se dostali k několika skupinkám těchto nebezpečných, ale velice úchvatným zvířatům. Nejblíže jsme byli od matky s mládětem na 5 metrů a od dospělého samce na 20 metrů. Na tohle se opravdu nedá zapomenout. Další parky a další zvířata z džípu a stovky zajímavých fotek to byly dny před příjezdem do Victoria Falls. Malého městečka nebo spíše vesnice na hranicích se Zambií. Nejen, že jsou zde jedny z nejhezčích vodopádů světa „Viktoriiny vodopády“, ale i úchvatný Livingstone Bridge. Z tohoto železničního mostu si odvážlivci, můžou zkusit let volným pádem 111 m, samozřejmě na laně. Řeka Zambezi zde tvoří přírodní hranici a pod vodopády jsme si vychutnaly rafting na tomto úchvatném toku.

Cestování vlakem nám nabídlo perfektní útočiště pro návraty z jednotlivých výletů, které jsme dennodenně absolvovali. Vlak si veze sebou vlastní mikrobusy, které každý den řídí a průvodci s perfektní znalostí místních poměrů. Každá dvojice či jednotlivec má vlastní kupé, kde je minimálně tekoucí voda nebo dokonce vlastní koupelna. Což byl i náš případ. Je to fajn, že se nemusíte denně stěhovat z hotelu do hotelu. Je postaráno i vynikající jídlo, kdy večeře je o několika chodech. Pro spřátelení se s ostatními spolucestující je tu vagón s barem, zde se dokonale mísí celý svět. Je super popovídat si s lidmi z Austrálie, Kanady, Evropy a USA najednou.

Moje poděkování patří cestovní kanceláři DovolenaSnu.cz a samozřejmě vlakové společnosti i všem jejich zaměstnancům, kteří se o nás bezvadně starali. Asi bychom se nevydaly do Afriky bez průvodců, člověk se opravdu cítí v těchto zemích bezpečně v doprovodu osob znalých a zkušených. Všem vřele doporučuji takovouto poznávací cestu vlakem. Je to super.