Rubrika: Železnice

Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.

Tak nejprve co celé golfové safari je!

Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.

Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.

Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?

Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.

Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.

Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.

Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.

Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.

A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?

Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.

Kde si můžu Golf Safari koupit?

Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaS­nu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.

Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.

Tak nejprve co celé golfové safari je!

Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.

Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.

Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?

Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.

Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.

Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.

Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.

Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.

A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?

Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.

Kde si můžu Golf Safari koupit?

Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaS­nu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.

Kanada se pokládá za zemi rozprostřenou mezi dvěma oceány, za místo, kde se lidem nejlépe žije. Nádherná příroda, nevyčerpatelné zásoby pitné vody, až tisíc kilometrů široký pás velehor, nedozírné prérie s nekonečnými obilnými lány, bohatá ložiska nerostů, množství zvěře a především lidé, jejichž nejcharakteris­tičtějším rysem je tolerance. To všechno dohromady je Kanada. Vydejte se poznat její východní část po jedinečné železnici položené v průsmycích Skalistých hor.

Cestování s Rocky Mountaineer (skalním horolezcem) je nezapomenutelná zkušenost z úchvatné přírody Kanady. Romantická cesta vinoucí se mezi skalami od Vancouveru k Jasperu nebo do Calgary je jedinečným zážitkem z okolní přírody. Vyhlídkové jízdy se konají pouze přes den, a tím zajišťují kouzelné chvíle sledování skalních štítů, třpytících se jezer a peřejí divokých řek.

Společnost funguje trochu na jiném principu, než jiné luxusní vlakové společnosti světa. Jejím krédem je ukázat svým hostům krásy kanadské přírody z paluby vlaku. Vlaková souprava je přizpůsobena jízdě přes den a maximálnímu výhledu během cesty. Vlaky míjí monstrózní horské masívy a čistá jezera. Pokud se v okolí soupravy vyskytuje jakákoliv zajímavost, ochotný personál na něj hosty upozorní a vlak v některých případech zpomalí nebo i zastaví, aby bylo možné pořídit snímky. Během večerních hodin vlak dojíždí do jednoho z měst, kde je připraveno ubytování v hotelech (kategorii hotelu si sami zvolíte). Jediná změna je v případě trasy Trans-Canada, kdy vlak jede přes noc tři nebo čtyři noci. Protože vlakové soupravy vezou dva typy vagónů pro hosty, je tedy možné vybrat ze dvou kategorií služeb během cesty, a to z GoldLeaf a RedLeaf. Výhody varianty GoldLeaf spočívají v pohodlí sedaček, panoramaticky prosklenými okny a střechou, rozsáhlejším servisem, jídlem podávaným v restaurační části vozu, ubytováním v hotelech vyšší kategorie.

Ten koho tyto řádky trošku zaujaly, se určitě bude ptát: „A jaké programy mě budou čekat?“. Variant je bezpočet a lze je krásně kombinovat mezi Britskou Kolumbií a městy Vancouver, Whistler (město rekreace), Jasper, Lake Louise, Banff, Calgary a Alberta. Klasický okruh na 6 nocí, spojený okruh vlakem s plavbou na luxusní lodi směrem k Aljašce, vydat se na cestu skrz druhou největší zemi světa od Pacifiku k Atlantiku nebo jen se na dva dny projet jedním z nejzajímavějších vlaků světa. Program v Kanadě lze zpestřit vyhlídkovými lety, lyžováním, výletem za velrybami, medvědy, a to i ledními, prodloužením pobytu v jednom z měst, zapůjčením auta s rezervacemi hotelů. Možnosti jsou veliké, stačí jen projevit přání. Za úvahu stojí i spojení cesty s pobytem na Aljašce nebo výlet i Niagarským vodopádům během Transkontinentální cesty.

A co ceny? Vlakový program kupříkladu na 6 nocí Vás přijde od 38.000,– Kč v měsících nižší sezóny a v plné sezóně, která je během července až září je cena od 48.000,– Kč. Záleží vždy na výběru kategorie hotelu a třídy ve vlaku. Pro opravdové fajnšmekry je pak vlaková cesta s plavbou nebo transkontinentální cesta, zde je potřeba počítat s částkou od 80.000,– Kč. Ceny letenek do Kanady jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (cca 30tis včetně tax).

Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program včetně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaS­nu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.

Dalo by Ti, můj milý příteli trochu práce, nalézt na mapě Indie železniční stanici a město Siliguri. Je skryto v úzkém pruhu země mezi Nepálem a státem Bangladéš. Hranice obou států jsou téměř napohled, území je jakýmsi hrdlem, umožňujícím dopravu do podhimalajského Darjeelingu, kam směřujeme. Darjeeling je ale ještě daleko, několik set kilometrů vlakem a autem.

Máme za sebou již jednu noční jízdu vlakem, z Agry do Varanasi a máme představu o tom, co se skrývá za názvem „Sleeper Class“, to je lehátkový železniční vagon. Poznali jsme jízdu v noci, kdy je chladněji.

Na nádraží ve Varanasi přijíždíme včas. Rozloučili jsme se s posvátným městem s ghaty na břehu mohutné a posvátné Gangy. Nebyl žádný svátek, který by na schodiště vedoucí k řece, na její břehy a do vody posvátné řeky přilákal tisíce věřících. Hořelo jen několik hranic s těly zesnulých, dále v řece plavalo tělo nebožtíka, zabalené do plátna, ze kterého vyčnívaly jen nohy od kotníků. Pomalý tok Gangy snad někde nechá tělo uvíznout u břehu a supi, kteří si na protějším břehu již pochutnávají na jakýchsi pozůstatcích, postarají se i o tohoto nebožtíka.

Nahoře, nad schodištěm sedí na bobku žena, hlavu ve dlaních, drží poslední stráž u nebožtíka, zabaleného do oranžové látky, posypané několika květy a červeným práškem – jak je zde zvykem. Zdá se, že žena patří ke kastě chudších, zdá se že tělo nebožtíka nebude spáleno na hranici. Dřeva je u nedalekého obchodníka připraveno dost, není ale laciné. Pro chudé je na břehu Gangy připraveno jednoduché krematorium. Betonová stavba s dvěma plechovými komíny. Trčí ze stavby krematoria jako dva lodní stožáry. Odtud je popel nebožtíka donesen na břeh Gangy a vysypán do řeky. Ta jej přijme, jako již přijala popel i těla nesčetných zesnulých a ukončila jejich duším neustálé převtělování. Zde duše nalézají cestu do věčného míru, takovou moc má posvátný tok Gangy a Varanasi.

Opouštíme toto posvátné město s očekáváním dalších zážitků.

Na nádraží máme čas zakoupit si vychlazenou Pepsi Colu, sladké, piškotové pečivo v celofánu se zdá být čerstvé, dokupuji další láhev s pitnou vodou. Je také vychlazená, během jízdy se ale značně zahřeje. V druhé lahvi mám vodu „ochucenou“ instantní kávou a obě litrové lahve později smíchám. Teplá voda s kávou chutná přece jen přijatelněji.

Vlak ve stanovený čas nepřijíždí. Jede až z Delhi, daleko na západě a není divné, že se cestou zpozdil. Zde není místo pro spěch ani nervozitu. Jsme v Indii a čas zde má jinou dimenzi. Zvykl jsem si nedívat se na hodinky, vůbec bych je nepostrádal. Nástupiště je kryté, nejsme vystaveni stravujícímu žáru na slunci. A tak jen hlídáme zavazadla a čekáme. Na konci nástupiště ještě doplňuji zásoby banánů. Ty jsou jedním ze zdravotně nezávadných a bezpečných druhů potravin a jsou i laciné. Sladké pečivo, sušenky a několik pomerančů doplňují moji zásobu jídla na cestu, která má trvat asi 19 hodin.

Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří o 50 mrtvých. Celý rozsah neštěstí ale může být vážnější. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme mohli sedět i my.

Dlouhý vlak, na který bylo nutné zakoupit místenky dva měsíce předem, konečně přijíždí. Naše skupina se trhá na skupinky po dvou a po čtyřech. Máme místenky v různých vagonech, opět Sleeper Class. Nalézám náš a pokouším se se starší společnicí, Slovenkou, nastoupit do vlaku. Ten zvenčí vyhlíží, jako by přepravoval zločince. Malá okénka s pěti železnými pruty, za nimi dvě, tři hlavy a dlaně cestujících „odsouzenců“.

Vagon je, jak se zdá, naplněn k prasknutí. Muži stojí ve dveřích, v uličce, neuhýbají a tak mi nezbývá, než se násilím prodírat do nitra vagonu, s velkou tornou na zádech a malou na prsou.

Daří se mi prodírat se dovnitř a nelézt u okna naše dvě sedadla, ze kterých je možné vytvořít jedno lehátko, druhé je zavěšeno nad hlavou: Tato dvě sedadla jsou oddělena uličkou od oddělení pro 3 a 3 cestující proti sobě, to je v noci po třech lehátkách nad sebou.

Problém je v tom, že na našich dvou místech sedí čtyřčlená indická rodina. Vytahuji z kapsy naši jízdenku a upozorňuji Inda, že toto je naše „reservation“. Ten ale kroutí záporně hlavou a prohlašuje, že tato místa jsou jeho. Ukazuje, že i on má jízdenku s týmž číslem. Zůstávám bezradný, nevím co počít. V tomto přecpaném voze není naděje na řešení. Jako strážný anděl se objevuje Stašek, vedoucí zájezdu, domlouvá se s Indem a zjišťuje, že Ind má sice stejné číslo, ale v jiném vagoně a tak obě místa rodina opouští. Jde bojovat o své právo jinam. Horní lehátko je také obsazené Indy. Nekompromisně jim naznačuji, že lehátko musí opustit a uvolnit místo pro naše objemné batohy. Za chvíli jsou ale Indové opět nahoře, naše batohy odsunuli trochu stranou a slouží jim jako podložky pro nohy.

V uličce bychom batohy nechat nemohli, není tam ani žádné místo a pod sedadla by se nevešla. Navíc po obou stranách uličky jsou kufry, které Indové připoutali ke konstrukci sedadel solidními řetízky a zámky. Toto opatření naznačuje, že bezpečnost zavazadel takto nezajištěných může být problematické. S tím jsme nepočítali a řetězy nemáme.

Ani po hodině jízdy je prvá zastávka. Vlak se ale nerozjíždí, slunce žhne, železný vagon se zahřívá, pot teče, od stropních ventilátorů vane teplý vzduch, je to začátek cesty utrpení. Asi za hodinu se vlak dává do pohybu, ale jen do další stanice. Zde se opakuje totéž, hodinové stání na slunci. Kolem vlaku nabízí prodavači zdejší, přeslazený čaj s mlékem, cigarety, cosi k jídlu, což podávají na útržcích novin. Vyhlíží to jako hrášek, kukuřice, zelenina a bůh ví co ještě. Jí se to prsty. Přijatelnější je koupit si opět několik banánů. Další muž nabízí salátové okurky, asi 20 cm dlouhé. Pro zájemce je bleskurychle okrájí, rozřízne podél na 4 části, posype čímsi načervenalým a podává opět v útržku novin.

Vlak se opět asi po hodině rozjel, na další zastávce stojíme dvě hodiny, popojíždíme takto od jedné zastávky ke druhé a zatím netušíme na kolik hodin se zpoždění rozroste.

Krajina podél vlaku je vyprahlá, tato část státu Uttar Pradeah nepatří mezi nejúrodnější, i když jsme stále v povodí a nedaleko mohutného toku řeky Gangy, v jejíž blízkosti zůstaneme po celou dobu naší cesty, než odbočíme na sever.

Uličkou se občas protlačí prodavač čehosi k jídlu, nebo drobného zboží, baterek, hraček, laciných fotoaparátů a jiných nepotřebných zbytečností. Přistupují prodavači látek, na pohled kvalitních, cenově přístupných, ale my zde nejsme potenciální zákazníci. Kdesi musí být ve vlaku jídelní vůz nebo bufet. Zaměstnanec nabízí cosi k večeři, nemám ponětí o jaké jídlo se jedná, nejsem ochoten pojídat nic, co by mohlo vyvolat střevní potíže a tak nereaguji.

Znovu se objevuje Stašek s informací, že trať před námi je ucpaná předchozími vlaky, snad nás budou pouštět objížďkou, což se ale ukázalo jako omyl.

Vjíždíme do státu Bihár, občas se objevují primitivní cihelny, ve kterých pracují převážně děti a ženy, za neuvěřitelně nízké mzdy. Za 1 000 ručně vyrobených cihel dostane 80 rupií. Žena, aby nezemřela hlady musí např. pracovat až do poslední chvíle před porodem, protože ze měsíc si vydělá jen 1 200 rupií. Na příliš bohatá večeře v jednoduché jídelničce stojí 100 i více rupií, půl litrová láhev piva 40 – 65 rupií.

Blíží se noc a mně nezbývá, než opět nutit Indy, sedící na horním lehátku s nohama na našich zavazadlech, aby prostor vyklidili. Moje společnice si zamlouvá místo nahoře, kde doufá, že bude méně obtěžována. Já budu ležet dole, kde doufám propustí okénko aspoň v noci závan chladnějšího vzduchu.

Lehátko je skromné, snad samotné by poskytlo ležícímu přiměřené pohodlí. Já ale musím na ně umístit obě zavazadla, velkou tornu se vší výbavou a menší s fotoaparátem, objektivy a trochou zásob k jídlu. Nemám řetěz, kterým bych zavazadla zajistil. Prostor na spaní se díky zavazadlům zmenšil tak, že jsem nucen zaujímat polohu skrčence, hlava mně co chvíli sklouzne z torny do uličky a je po pokusu o usnutí.

Za úplné tmy projíždíme místem, na kterém došlo k onomu neštěstí. Nic ale nevidím, vše se odehrávalo na druhé straně trati. Na mé hoří podél trati ohníčky a u nich temné postavy. Zda zachránění, pozůstalí, či pracovníci odklízecí vraky se nedá zjistit.

Propocen, unaven a jako přeražený upadám kolem půlnoci do přetrhávaného spánku, jsem již ale zcela apatický. Ráno je o něco příjemnější, železniční vagon v noci vychladl, vzduch je osvěžující, ale s přibývajícím dnem se vše otepluje. Zanedlouho teplota venku opět přestoupí 30 stupňů C. Na další zastávce zakupuji opět několik banánů a další láhev vody.

Nesplnilo se ale to, co nám bylo předem oznámeno. Náš vagon, tzv. Sleeper Class – lehátkový, měl být obsazen jen tolika cestujícími, kolik je lehátek. Požadavek na přepravu je ale značný a tak vláda prý povolila cestovat i těm, kterým se podaří získat obyčejnou jízdenku. Tito cestující jsou ale povinni vystoupit nejpozději do 21 hodiny. Taková je teorie, praxe jak se ukázalo jiná. Nikdo nevystoupil tak někdo přečkal noc v sedě na svém kufříku připoutaném k sedadlu, jiný vleže na zemi v uličce mezi lehátky, další v sedě na kousku prostoru v mých nohách.

Jsme již druhý den na cestě, krajina ve střední části státu Bihár začíná být zelenější, vodou zalitá rýžová políčka, buvol táhnoucí dřevěné rádlo, ženy na bobku uprostřed vodou zalitého rýžového políčka. Vesnické domky stále stejně ubohé, uplácané z hlíny a kryté rákosím. Nelze rozeznat, která chaloupka je obydlím a která přístřeškem pro drobná zvířata. Nepředstavitelná chudoba indického venkova.

Jsem již natolik unaven, že přestávám vnímat krajinu, ubíhající podél vlaku. Propocen upíjím teplou vodu, občas usínám, zmožen nepohodlným sezením, ze strany se na mně tlačí Ind sedící na svém kufříku. Na zastávkách se opakuje totéž, prodavači vyvolávají své čaj, čaj….., zní to stejně jako naše čaj, další nabízí okurky.

Dle jízdního řádu jsme již měli být u cíle naší cesty, ten je ale v nedohlednu. Krajina jednotvárně ubíhá, nekonečná rovina, vesničky, osamocené chaloupky, občas na dohled silnice a na ni kára, či dvoukolový vůz tažený jednohrbým velbloudem. Na zastávkách ve větších městech se otevírá pohled do ulic se zástupy Indů a Indek v pestře barevných sárí. Pak opět monotónní krajina s políčky, oddělenými hrázkami, svědčícími o zavodňování. Políčka jsou zde holá, je asi po sklizni. Na obzoru stále žádná silueta kopců nebo hor.

Ubíhá nekonečně se vlekoucí den, nemá smysl se dívat na hodinky a tak apaticky nechávám plynout čas. Pak náhle nastává změna. Přední část vlaku se mění v zadní a my jako bychom v táhlém oblouku couvali směrem na sever, ke konečnému cíli strastiplné cesty. Krajina je zelenější, ale podhůří Himaláje je stále ještě daleko. Trvá to ještě dlouhé hodiny, než vlak zastavuje odpoledne na konečné.

Cesta do Siliguri třicet a půl hodiny, zpoždění 11 hodin. Byla to má nejdelší jízda vlakem, zhruba víc než 4× cesta letadlem z Asie do Evropy.

Trvá ještě asi hodinu, než se podaří zajistit autobus, kterým v nekonečných serpentinách, podél úzkokolejné železnice, kterou kdysi postavili Angličané a která je stále v provozu, vyjíždíme již podél čajových plantáží, stále výš a výš, až do někdejšího sídla bohatých Angličanů, do Darjeelingu.

Zde mně čekají plné čtyři dny odpočinku s očekávaným pohledem na dalekou, 8598 m vysokou Kančenčongu.

Milý příteli, končím cestu po několika městech severní Indie. Poznal jsem památky, připomínající moc, slávu a bohatství někdejších vládců a viděl jsem chudobu venkovského indického lidu dnes. Viděl jsem v úzkých uličkách měst obchůdky s potravinami, ne větší než naše koupelna, ve kterých sedící žena čekala až si někdo ze sousedství přijde koupit za pár rupií to nejpotřebnější. Viděl jsem mnohé napřažené ruce a slyšel mnohé prosby o almužnu. Viděl jsem muže bez nohou, ploužícího se mezi chodci a chlapce znetvořeného křivicí. Hleděl jsem do dětských očí, v jejichž pohledu byla prosba o almužnu, očí zasazené do tváře, která se neusmívala. Procházel jsem kolem nich s vědomím, že nemohu dát všem, že problém chudoby je součástí života této země.

Viděl jsem chlapce, obklopující cesty k památkám a snažící se prodat několik pohlednic, jiné nabízející cigarety nebo suvenýr. Všude přítomný boj o výdělek několika rupií.

Milý příteli, toulal jsem se několik dnů Darjeelingem. Sešel jsem od chrámu a monastýru do úzkých uliček chudých a snažil se nahlédnout do obydlí. Jsou ale tak temná, že dále než ke vchodu jsem nedohlédl. Jen z vnějšího vzhledu jsem mohl se domýšlet, na jak malém prostoru musí lidé žít. Na jejich domech nejsou TV antény, koupelna je věc neznámá. Prošel jsem uličkami, ve kterých prodejna masa nebyla větší než na rozpažení mých rukou a kde visel jediný kus masa, ze kterého muž odsekával malé kousky. Jinde přímo na zemi, na kameni s prkénkem sekal muž rybu na kousky menší než dlaň a čekající ženě je balil do novin. Mohl bys mně, můj příteli, říci, že Ti líčím dantovské sociální předpeklí. Snad ale ani neumím popsat realitu života.

Opusťme tuto část města a vystoupejme až na vrchol k templu, obklopenému věřícími. Vzpomínám zde, jak královský syn Sidharta Gautama, pozdější Buddha se vydal na cestu, hledat řešení, jak zbavit člověka utrpení. Po 6 letech našel řešení, dospěl k osvícení. Od dob života Buddhy se ale počet trpících zmnohonásobil.

Zdá se mi, můj milý příteli, že tyto řádky nemusím uzavírat, zůstávají věčnou a nezodpovězenou otázkou …

Dne 20. května 1998

Postojenská jeskyně, (slovinsky Postojnska Jama, v angličtině Postojna Cave) je největší jeskyní ve Slovinsku a druhou největší zpřístupněnou jeskyní v Evropě. Kromě toho drží i jiná „nej“: Postojenská jeskyně a okolní chodby je jediným místem na světě, kde žije macarát jeskynní a je také jedinou zpřístupněnou jeskyní na světě, ve které je zavedena železnice.

Dodneška bylo objeveno bylo cca 20 km suchých, vodních i trvale zaplavených chodeb, turistům je zpřístupněno přibližně 5 km chodeb. Prohlídka začíná dvoukilometrovou jízdou vláčkem dovnitř, pak pěší prohlídkou asi kilometru nejhezčího úseku a opět 2km vlakem zpět.

Postojenskou jeskyni byla objevil 1818 Luka Čeč, který také v jeskyni začal poprvé provádět. Jeskyni však navštěvovali lidé i dříve, v jeskyni se našly podpisy na stěnách z 13. století a některé archeologické nálezy jsou datovány až 50 tisíc let zpátky.

V roce 1872 byla v jeskyni vybudována první dráha, zatím jednokolejná. V roce 1967 byla železnice zdvojkolejněna, v současné době jezdí po okružní dráze dlouhé 2 km několik vlaků pro návštěvníky.

Pokud nechcete parkovat přímo u jeskyně (za parkování se platí několik euro), můžete zaparkovat na velkém parkovišti ve městě – při příjezdu z dálnice na světelné křižovatce vpravo a ke vstupu do jeskyně dojít cca kilometr pěšky.

Pokud jste zvyklí na malé skupinky návštěvníků napřílad z Moravského krasu, varuji předem, jeskyní může projít denně až 14000 turistů, tedy okolo 500 turistů na jednu prohlídku. 🙂

Ilustrační obrázky povolil použít Jochim Duckeck z www.showcaves.com. Děkujeme.

Zubrnice 6. – 8. 7. 2006

Zubrnická museální železnice (web ZMŽ) si Vás dovoluje pozvat na již třetí ročník setkání historických drezín a jiných kolejových kuriozit. Setkání je naplánované od 6. do 8. července 2006 v prostorách železničního muzea na nádraží v Zubrnicích.

Letošní setkání drezín se uskuteční za přispění Komunitní nadace Euroregionu Labe a Česko-Německého fondu budoucnosti jakožto i dalších sponzorů: Viamont DSP a.s., AŽD Praha, COM PLUS, KPM Consult, ČD a.s. SDC České Budějovice a SDC Ústí nad Labem, GESTA a.s. a Mostecká uhelná společnost a.s.

Organizace akce

Vlastní akce pro veřejnost začíná ve čtvrtek 6.července 2006 a potrvá do sobotního odpoledne 8.července 2006. (volné dny před a po akci nám slouží pro nezbytnou přípravu akce a proto bude provoz v museu omezen) Na každý ze tří dnů jsou plánované dvě komentované přehlídky vozidel. V předvedeném konvoji bude přibližně dvacet pojízdných drážních vozidel, drezín a kolejových kuriozit, ostatní neprovozní vozidla budou pouze vystavena bez komentovaného představení. První přehlídka začne vždy v 10:45 hodin a druhá v 14:30 hodin. Vyjímku bude tvořit pátek 7.července 2006, kdy je naplánovaná ještě třetí a to noční přehlídka od 21:30 hodin (zajištěn autobus z Ústí a zpět). Čas před noční přehlídkou bude krátit živá hudba. Každý den mezi přehlídkami bude možnost se na vybraných drezínách svést. Na volné ploše u nádraží bude připravena úzkorozchodná dráha také s možností se svést.

Vstupné

Cena jednodenní vstupenky pro dospělého je 50Kč, děti (6-15 let) 30Kč, děti do 6 let zdarma, rodinné vstupné 120Kč (max. 2 dospělí + max. 3 děti).

Doprava

Pro návštěvníky kteří přijedou do Zubrnic vlastním autem je připraveno parkování na louce vedle železničního nádraží v Zubrnicích. Parkování na okraji místní silnice bude zakázáno z důvodu bezproblémového průjezdu autobusové hromadné dopravy. Parkovné po zaplacení vstupenky na akci je zdarma. Vstupenky se prodávají přímo na ploše nádraží ve „vstupním“ historickém služebním voze.

Hromadná doprava je zajištěna v podobě historického motorového vozu M131.1280, který bude jezdit ze stanice Ústí nad Labem – Střekov do stanice Velké Březno. Odtud je zajištěna návazná autobusová doprava v podobě historického kloubového autobusu Ikarus do Zubrnic na náves. Odpoledne se návštěvníci dostanou stejným způsobem zpět na nádraží Ústí n. L. – Střekov. Vstupenky na přehlídku drezín bude možné zakoupit již ve vlaku. Po jejich zakoupení je jízdné v historickém vlaku a autobuse zdarma.

Odjezdy z nádraží Ústí nad Labem – Střekov

9:05 autobus – přímý spoj do Zubrnic na náves (platí vstupenky na akci) 9:47, 11:02, 12:10 a 14:02 mimořádný historický vlak ZMŽ (platí vstupenky na akci, návazný autobus do Zubrnic) 10:04 pravidelný vlak ČD (jízdné podle tarifu ČD – neplatí vstupenky na akci ) ve V.Březně zajištěn navazující autobus do Zubrnic

Odjezdy autobusu ze Zubrnic z návsi do Velkého Března k nádraží

11:00, 13:23, a 16.53 přestup na mimořádný historický vlak ZMŽ do Ústí n.L. Střekov(doprava z akce zdarma) 12:00 a 18:00 k pravidelnému vlaku ČD (ve vlaku jízdné podle tarifu ČD – neplatí vstupenky na akci setkání drezín)

Autobusová doprava na noční přehlídku v pátek 7.7.2006

Historický kloubový autobus Ikarus bude odjíždět od hlavního nádraží ČD Ústí n.L. v 21:00 přímo do Zubrnic. Po skončení přehlídky se s návštěvníky vrací opět do Ústí n.L k hlavnímu nádraží ČD. Plánovaný odjezd ze Zubrnic v 23:15.

Muzejní lokálka Česká Kamenice – Kamenický Šenov se nachází na přelomu Českého středohoří a Lužických hor, v blízkosti Českosaského Švýcarska.

Trať z Kamenice do Šenova je vlastně torzem z původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Její počátek se datuje do roku 1885, kdy byly zahájeny práce na úseku do Kamenického Šenova.

Trať v Šenově byla dokončena v 10.2.1886. Do slavnostně vyzdobeného Šenova vjel první vlak a změnil místnímu obyvatelstvu život. O pár týdnů později byla dokončena i první sklářská huť Rückl a nastal rozvoj města.

Skláren přibývalo, bylo i víc peněz v tomto chudém kraji, odváželo se odtud užitkové ale i ozdobné sklo, lustry a zdobené sklo se staly ve světě pojmem. Souběžně s výstavbou huti bylo vystavěna i vlečka, po které putovalo zboží do celého světa.

Následovalo protažení dráhy až do České Lípy, kam vlak poprvé vjel 25.8.1903, trať provozovala společnost České severní dráhy. Zdejší krajinou zazníval pískot píšťal a odfukování parních lokomotiv 320.1 a 313.4, ale třeba i motorových vozů Komarek M124.001 a M124.002. Ty se zde však mnoho úspěchů neslavily, trať má místi i 34 promile a proto po čase dráhu opustily.

Lokálka, která prožila ve zdraví obě světové války, nepřežila vládu strany a lidu a byla dne 30.9.1979 pro cestující veřejnost uzavřena. Následoval jen občasný nákladní provoz, který byl v roce 1992 už úplně zastaven. Koleje od Kamenického Šenova do České Lípy byly posléze rozebrány a začala devastace zbytku.

Totální devastace budovy dolního nádraží, ze které zbyly jen obvodové zdi a střecha, zarůstajicí trať a krádeže čehokoliv rychle následovaly. Tehdy se o trať začal zajímat čerstvě vzniklý Klub přátel lokálky a tím začal nekonečný příběh oprav a prací na trati.

Členové KPL se složili a zakoupili pro tuto trať typický motorový vůz M131, zkouší se o prázdninách víkendový provoz, který se ujal a pokračuje až do dnes. Kalendář akcí KPL – včetně brigád je k dispozici na webu www.kpl.cz.

Podobně jako trať v Zubrnicích, i šenovská trať si několikrát zahrála ve filmu. Natáčely se zde například scény útoku na vlak z filmu Tmavomodrý svět Zdeňka Svěráka.

V současné době je trať vedena v jízdním řádu ČD pod číslem 901 jako muzejní s víkendovým provozem.

Článek byl připraven ve spolupráci se sdružením Klub přátel lokálky.

Železniční trať Brno – Tišnov (mezi přáteli důvěrně zvaná Stará Tišnovka) má poměrně zajímavou historii. Některé její části slouží dodnes, z jiných potkáte už jenom zbytky náspů a některé zachovalé mosty.

Jednokolejná trať Brno – Tišnov byla slavnostně otevřena v červenci 1885 za účasti c.k. polního maršála arcivévody Salvátora. Koncesi na stavbu trati získala soukromá společnost StEG (Společnost státní dráhy). Dodnes se v okolí náspu můžeme setkat s jejími hraničními kameny. Postupem času byla trať prodlužována, v roce 1905 vedla až do Žďáru nad Sázavou (zhruba dnešní trať Tišnov – Bystřice nad Pernštejnem – Nové Město na Moravě Žďár nad Sázavou). Ze Žďáru trať poté navázala na již existující trať do Havlíčkova (Německého) Brodu.

Po okupaci Československa v roce 1938 nabyla tišnovská trať strategického významu, protože neprocházela zabraným územím, druhá trať do Prahy (přes Českou Třebovou) už ležela v Sudetech. Proto začala rychlá stavba nové dvoukolejné trati Brno – Havlíčkův Brod, která měla původní jednokolejku nahradit. Stavba pokračovala i po válce a první části trati byly otevřeny v roce 1953. Nová trať už byla trasována jinak než původní a tak většina nádražních budov staré trati přestala sloužit svému účelu.

Zbytky trati můžete najít na leteckém snímku v různých částech Brna (např. starý most v Husovicích nebo vlečka do armádního skladu v Kr.Poli), některé části jsou volně přístupné dodnes a můžete je navštívit. Pravděpodobně nejdostupnější je část z Mokré Hory do České, podél které vede značená stezka.

Jak trať navštívit?

Cestu můžete začít na nádraží v Brně – Řečkovicích. Nejlépe se tam dostanete vlakem z hlavního nádraží či z nádraží Brno – Královo Pole, popř. autobusem MHD 42. Stanice Brno – Řečkovice je stále ještě v zóně brněnské IDS 101 (takže můžete jet i na šalinkartu). Za nádražím je podchod pod tratí a za ním most přes říčku Ponávku. Pokud se vypravíte se proti proudu, na silnici zahnete doprava, dostanete se až k městské části Mokrá Hora, kde začíná Stezka zdraví. Ta Vás povede podle říčky Ponávky a bývalé trati až do České (cca 5 km).

Stezku můžete projet na kole i pěšky. Pěší turisté mohou pokračovat třeba na Babí lom, cykloturisté mohou zamířit třeba do Kuřimi či přes Vranov do Blanska.

Pokud se dostanete na nádraží v České, můžete si všimnout i původní staniční budovy (jako jedna z mála sloužila i po přetrasování) po levé straně trati a zajímavé nakládací rampy po pravé straně trati. A že na té rampě nemůžete najít nic zajímavého? Už není u kolejí…

Bývalá místní dráha Velké Březno – Verneřice – Úštěk je jednou z nejzajímavějších železničních tratí v České republice vůbec. Zubrnické železniční muzeum najdete právě na této trati – 15 km severovýchodně od Ústí nad Labem, v prostorách nádraží v Zubrnicích. Kromě exponátů spojených s místní tratí se v muzeu nachází i mnohé unikátní kousky z celé Evropy.

Dráha byla postavena v letech 1889-1890. Provoz v úseku Velké Březno – Verneřice byl zahájen v den šedesátých narozenin císaře Františka Josefa I. dne 18.8. 1890. Na odbočce z Lovečkovic do Uštěka začaly vlaky jezdit v září téhož roku. Stavitelé rakouské firmy Stern Hafferl se mistrně vypořádali s náročným členitým terénem bez drahých mostů a tunelů. Trať důsledně kopíruje kopcovitou krajinu Českého středohoří, strmě stoupá z labského údolí od Velkého Března (149 m.n.m) a po patnácti kilometrech dospěje do svého nejvyššího bodu v zastávce Mukařov (576 m.n.m.). K dosažení tohoto převýšení musí koleje každým metrem průměrně nastoupat zhruba 30 milimetrů, v nejvyšších spádech až 42 milimetrů. Toto stoupání řadí tuto trať hned za ozubnicové dráhy a činí ji s takovými parametry výjimečnou.

Malé parní lokomotivy se čtyřmi vagónky každý den stoupaly údolím vzhůru a namáhavě supěly, jako když štěká pes. Proto se pro ně vžil název ,,Čokl“ a jezdily zde plných 70 let. Po druhé světové válce vlivem národnostních proměn v pohraničí však klesly počty cestujících i nákladů a na trati postupně převládla rekreační doprava. Kdo by nepamatoval přeplněné motoráčky směřující k úštěckému rybníku Chmelař. Přestože dráhy vykazovaly velmi solidní výkony v osobní dopravě, nepřežila trať vlnu rušení tratí v sedmdesátých letech. Velký zármutek přihlížejících doprovázel dne 27. května 1978 dvojici motoráčků při posledních jízdách.

Mnoho nadšených lidí se však s krutým osudem lokálky nehodlalo smířit a již od roku 1980 byly podnikány první brigády i nesčetná jednání k zachování alespoň šestikilometrového úseku z Velkého Března do Zubnic. Myšlenku také z části podporovalo Okresní vlastivědné muzeum které dráhu chtělo začlenit do nově budovaného skanzenu v Zubnicích. Po listopadu 1989 převzaly osud trati do svých rukou soukromé iniciativy, kterým se v roce 1993 podařilo krátkodobě prosadit i zkušební provoz. V tomto roce vzniká také občanské sdružení Zubrnická museální železnice (ZMŽ), které se o trať stará dodnes. Stav trati však volal po důkladnější opravě, některé kolejnice pochází často i ze třicátých let. Řada mostních staveb (někdy i dřevěných) je dokonce v původním stavu ještě z roku 1890. Díky tomu byl nesnesený úsek trati Velké Březno – Zubrnice – Lovečkovic v roce 1989 vyhlášen kulturní památkou České republiky.

Od té doby také probíhají daleko intenzivnější opravné práce. Jen počty vyměněných pražců jdou do tisíců. Jen malé srovnání, na šestikilometrovém úseku Velké Březno – Zubrnice leží zhruba pět tisíc pražců. Do dnešní doby bylo vyměněno něco přes čtyři tisíce pražců. Opravy jsou prováděny převážně ručně a za současného respektování památkového charakteru trati. Proto se vlakem dnes bohužel stále nesvezeme nejen pro pracovní ruch, který na trati vládne, ale také díky průtahům při privatizaci.

V roce 1996 bylo pro veřejnost otevřeno železniční muzeum. K původní expozici o historii dráhy se postupně přidala unikátní sbírka historických drezín, malá dopravní kancelář, či zajímavá železniční kolejová vozidla. Mezi největší lákadla patří jistě svezení na drezíně a to jak na ruční nebo motorové. Za pozornost stojí například velocipédová šlapací drezína z dvacátých let nebo inspektorská drezína Tatra.

Svou vlastní sílu si můžete vyzkoušet na ručním kolejovém jeřábu. Funkční technický unikát pochází z roku 1877. Zájemce o válečnou techniku jistě zaujme zřejmě nejstarší dochovaná motorová lokomotiva u nás. Pochází z roku 1916. Byla vyrobena pro francouzskou armádu. K vidění jsou i jiní svědkové železniční historie.

Samotná trať i dopravní staby byly několikrát využity při filmování. Kdo viděl film Rebelové, tak si určitě vzpomene na vyzdobenou drezínu, na které jezdili hlavní hrdinové. Film byl natáčen na trati a na nádraží v Zubnicích v roce 1999. Neméně slavný film Páni kluci se natáčel jen o pár kilometrů dále na nádraží Levín v roce 1975.

Aktuální informace o pořádaných akcích, další fotografie a podrobnosti naleznete na webových stránkách: http://www.zmz.cz/

Článek byl připraven ve spolupráci s občanským sdružením Zubrnická museální železnice. Děkujeme.

V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují České Dráhy.

Nejlepší doprava je po železnici do stanice Třemešná ve Slezsku. Když vystoupíte z vlaku v této stanici, stačí obejít nádražní budovu, na druhé straně se nachází roztomilé malé koleje.

Celková délka této železnice je 20km, nachází se na ní 105 oblouků o malém poloměru, nejmenší z nich má poloměr 75m. Trať byla postavena na začátku tohoto století a je velice dobře udržovaná. Vcelku podrobné informace o historii se nacházejí v nádražní budově ve Slezských Rudolticích.

Pokud začnete své putování v Osoblaze, doporučuji ke shlédnutí zříceninu, která stojí kousek za Bohušovem. Cesta je značená od bohušovské pošty. Na zřícenině se dá i přespat, nachází se tam několik stojících kamených oblouků, pod které nezatéká. Další šikovné místo na přespání je čekárna v Horních Povelicích.

Pokud hodláte projít trať po kolejích, předem upozorňuji, že místy je okolí tratě osekané pouze do průjezdného profilu lokomotivy a nemusíte mít před vlakem kam uhnout – nezapomeňte si proto prostudovat jízdní řád – je téměř na každé zastávce či v jízdním řádu.