Rubrika: Voda

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.

Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!

Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.

Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!

Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.

Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.

Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.

Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.

Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.

V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).

Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.

Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.

Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu .

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.

V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).

Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.

Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.

Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu .

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.

Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.

Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci. Žádná povrchová voda (ani voda proudící ve vysokých nadmořských výškách) není vhodná k pití a vaření bez předchozího vyčištění.

To platí jak při cestování v našich zeměpisných šířkách, tak při cestách do exotických destinacích, kde je riziko podstatně vyšší v důsledku neexistence nebo nedostatečné údržby veřejné vodovodní sítě. Nejčastější příčinou kontaminace vody bývají zvířecí nebo lidské exkrementy, jejichž stopy proniknou do zdrojů pitné vody. Kromě mikrobů může voda z povrchových zdrojů obsahovat také nebezpečné mechanické nečistoty, úlomky hornin, apod.

Problémy se získáním nezávadné pitné vody při cestování je možné předvídat. Je proto otázkou vyspělosti a zodpovědnosti cestovatele, jak je na takovou nouzovou situaci připraven. Stále větší počet cestovatelů si uvědomuje tato zdravotní rizika a tak k základnímu cestovnímu vybavení dnes patří cestovní vodní filtry a chemické dezinfekční prostředky, které umožňují rychlé a bezpečné ošetření pitné vody. Kvalitní cestovní filtry dokáží z pitné vody odstranit jak houževnaté patogenní prvoky (Entamoeba histolytica, Giardia intestinalis, Cryptosporidumparvum) tak i rychle se množící bakterie (Escherichia coli, Salmonella typhimurium, Shigella, Legionella, Pseudomonas aeruginosae, Campylobacter, Vibrio cholerae). Právě tyto nebezpečné mikroorganizmy mohou být původci těžkých onemocnění jako je břišní tyfus, úplavice, legionela, cholera, kryptosporidióza nebo giardióza.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy? Napište nám v diskuzi své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Náš tip: Nikdy nezapomínejte na kvalitní cestovní pojištění.

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku. Nachází se v okrese Nové Zámky v Nitranském kraji.

Pro svou slanou vodu s léčivými účinky bývá Podhájská srovnávána s Mrtvým mořem. Ostatně, nemá k němu příliš daleko. Při vrtu se zde našly zuby třetihorních ryb a zrnka pylu ze stejného období. Voda se ohřívá díky podloží pocházejícímu z tektonické oblasti, která byla aktivní ještě v minulém století.

Bazény

Po celý rok zde můžete využívat osm různých bazénů s rozdílnou teplotou vody. Čtyři z nich jsou napuštěny geotermálním pramenem 28–38°C (jeden z nich je pro děti-32°C), ostatní slouží k zábavě: aquabazén s tobogánem (27°C), plavecký (26°C) a neplavecký bazén (28°C), dětský bazén se skluzavkami (30°C). Do všech bazénů však z hygienických důvodů nesmí děti do tří let.

Léčebné účinky vody

Slaná voda zabraňuje množení bakterií i plísní, takže se nikdo nemusí obávat přenosu infekce. Pramen působí příznivě na onemocnění kloubů, cév, dýchacích cest. Štítnou žlázu stimulují jodidy. Ekzematikům a psoriatikům jistě prospějí sírany spolu s kyselinou křemičitou a boritou, lidem trpícím dnou zase lithium. Voda má též příznivé účinky na oči.

Kde se převléknout?

Zázemí pro návštěvníky koupaliště poskytuje rekondičně-relaxační komplex, kde najdete šatny, sociální zařízení, občerstvení a doplňkové služby – masáže, vodoléčbu, solárium, kadeřnictví atd. Vstupné do areálu se platí na celý den, přičemž nemůžete návštěvu přerušit např. odchodem na oběd. Můžete však využít řadu stánků s občerstvením, posezením, suvenýry apod. V chladnějším počasí je nezbytný teplý dlouhý župan a několik osušek. Počítejte s tím, že je po každé návštěvě budete muset prát, protože od soli ztvrdnou a budou škrábat. I tyto věci však můžete zakoupit přímo v areálu.

Historie koupaliště

První vrt v obci Podhájská se uskutečnil v roce 1973 pracovníky Geologického ústavu L. Štúra v Bratislavě. Vrt byl součástí výzkumu, jehož cílem bylo vyhledávání termálních vod, což se také podařilo. Když vrt dosáhl hloubky 1900 metrů, vytryskla z něj přibližně 80°C horká voda, hnědě zbarvená jodidy. Místní obyvatelé nelenili a v několika příštích měsících vybudovali první dva bazény. Rekreační zařízení převzala Okresní správa rekreačních služeb a cestovního ruchu v Nových Zámcích. V příštím roce zde byly zřízeny převlékárny, sociální zařízení a sprchy. Postupně vznikaly další bazény, restaurace a bufety. Na konci devadesátých let započala rekonstrukce areálu opravou bazénů, dále byl zřízen autokemp a vybudován rekondičně-relaxační komplex. Práce byly dokončeny v roce 2003, kdy se uskutečnila generální oprava vrtu včetně celkové přestavby jeho nadzemní části.

Okolní krajina a lesy přímo vybízí k romantickým procházkám, cykloturistice. Turistické stezky vás dovedou k historickým památkám např. ke zřícenině Paulínského kláštera na Mariánskej Čeladi.

(Telefonát pár dní před odjezdem) „Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft, že jo?“ Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný vodopád nebude…“

Snažíme se přivázat na střechu půjčeného Transita dvě kánoe a kajak a dovnitř naházet všechno potřebné. Konečně vyrážíme (pouze o čtyři hodiny později než bylo v plánu).

„Honzo, je to velký rozdíl řídit Transita a normální auto?“ ptá se Vlaďka. „Trochu jo, ale já to nemůžu moc srovnávat, do dneška jsem nic jiného než naši Feldu neřídil,“ odpovídá kolega od volantu, čímž nás všechny uklidňuje.“

Měl bych upřesnit, že v autě je pět statečných, kteří se nezalekli poměrně živelné organizace (ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, jaká plavidla vezmeme a čím je odvezeme apod.), a míříme na Dunajec. Před chvílí se setmělo a právě ukazujeme pasy mezi Českým Těšínem a Cieszynem. Teď řídí Vlaďka a já se pokouším navigovat podle deset let starého polského autoatlasu. Dobře to dopadlo, okolo půlnoci přijíždíme do cíle – Noweho Targu. Místo na spaní se v noci s autem hledá špatně, ale po chvíli se podařilo a usínáme na louce za městem.

Horní Dunajec

Ráno nás probouzí zvonečky okolo se pasoucích ovcí. Běžíme se vykoupat do řeky a proti nám se tyčí panorama Tater. Popojíždíme autem k mostu v centru města a spouštíme lodě na Bílý Dunajec. Po chvíli se zprava přidávají vody Černého a od této chvíle se řeka nazývá jediným kouzelným slovem – Dunajec.

Pod kýlem máme tak průzračnou vodu, že vidíme hejna ryb i oblázky na dně; nad hlavou nám občas proletí volavka či černý čáp. Řeka svižně teče neporušenou přírodou, střídají se peřeje a klidnější úseky, jezy potkáváme za celý den jen dva. K večeru vplouváme na stojaté vody Czorsztyńské přehrady. Večeříme, koupeme se, odpočíváme a mezitím Honza stopuje zpátky, aby přivezl auto. Přejíždíme pod přehradu do vsi Sromowce Wyżne a protože se nám nechce platit za kemp, stavíme stany na trávníku mezi fotbalovým hřištěm a řekou.

Soutěska

Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat. Míjíme skály zvučných jmen, vyhlídky i turisty jak na břehu, tak na pltích. Po devíti kilometrech, které nám utekly až moc rychle, přijíždíme do Nižné Szczawnice. Poblíž centra visí nad řekou barevné tyče, zkoušíme (nepříliš úspěšně) svou šikovnost ve vodním slalomu. O něco níže kotvíme v parku na levém břehu (nazvali jsme jej pracovně Stromovka), vaříme večeři a stavíme stany. Okolo nás prochází zamilované dvojice, maminky s kočárky i důchodci; jedni na nás koukají jako na zvířátka v zoo, druzí jako na bezdomovce na nádraží. Nenecháváme se tím odradit, koupeme se v řece a následně, se zvukovou kulisou přicházející bouře, usínáme.

Poslední den plavby

Probouzíme se v naší známé Stromovce, opět nás okukují místní, tak radši rychle balíme a odrážíme. Řeka je krásná, pořád teče svižně, míjíme louky, lesy, vesničky s kostely. Bohužel je málo vody a tak každou chvíli dřeme o dno. Je to jediná vada na kráse, ale natolik závažná, že po jedenácti kilometrech v Ochotnici končíme, a já si vytahuji pomyslného černého petra, značícího stopování pro auto. Poláci staví ochotně, jsem zpátky právě ve chvíli, kdy ostatní vynesli lodě na cestu. Tentokrát už víme, jak přivázat lodě na zahrádku, za chvíli vyjíždíme ke státní hranici a dále do Spišské Staré Vsi. Vychutnáváme slovenské speciality v restauraci a spokojeně usínáme na kopci za vesnicí.

Za krásami Slovenska

Z nápadu strávit zbývající den splutím Popradu sešlo kvůli nízkému vodnímu stavu, takže nás čekají suchozemské aktivity. Nikam nespěcháme, před polednem vyjíždíme k jihu.

Na křižovatce nás zaujala směrovka na Belanské jeskyně, rozhodujeme se ji následovat. Kluci jsou nadšení unikátním diagonálně orientovaným systémem chodeb i pěknou výzdobou; holky naše nadšení nesdílí, prý by o jeskyní tmě a pověsti o tom, že každý kdo se dotkne tohoto krápníku do roka otěhotní, dokázali povídat z fleku lépe než průvodkyně.

Druhá zastávka je v Kežmarku. Krásným historickým centrem přicházíme ke hradu a za 40 Sk kupujeme vstupenky. Prohlídka se tentokrát líbila všem – od zbraní, přes středověká řemesla a vybavení dávné lékárny, až k expozici o místním průkopníkovi rentgenu.

Večer míříme do Liptovského Jána. Za posledními domy vesnice, nedaleko kostela, se nachází minerální vřídlo. Uprostřed parku jsou volně přístupná jezírka bublající vody. Sedíme po krk v lehce teplé vodě se sirným zápachem, vzpomínáme na uplynulé dny a voda z nás smývá všechnu špínu i nemoci (podle místních působí blahodárně na všechno od kožních chorob po potenci).

Následující den se dělíme, část se vrací domů, přidávají se k nám další kamarádi a míříme do Roháčů. Ale to už je jiné povídání…

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.

Když mi přítel navrhl jízdu na divoké vodě, byla jsem nadšená. Že budu háček a tím pádem budu na vodě makat jak šroub, mi oznámil raději až v autobuse. On má již zkušenosti, jak řídit loď, a tudíž budu motorem já. Háček se však těšil na svůj křest ohněm /nebo vodou?/.

Ze Zlína jsme vyjeli večer a snažili se v autobuse dobře vyspat. Nad ránem přijíždíme do kempu ve Wildalpenu. Všude se vznáší lehký opar a taky je nám zima. Rozespalí rozbíjíme stany a honem ještě na tři hodiny do spacáků! V osm hodin nás probudí ruch a hlasitý hovor. Instruktoři nás popohání, za chvilku je odjezd na start. Právě zde skončilo období dešťů, takže hladina řeky je zvýšená a to slibuje zajímavou jízdu. Mě se již zmocňuje nervozita. Říká se, že sjíždění vody buď pár stmelí, nebo rozdělí. Viděli jste přece český film Svatební cesta do Jiljí, že?

Po dvaceti minutách jízdy proti proudu nás autobus vysadí a my fasujeme neopreny, přilby, nafukovací loď Pálavu a pádla. No mám teda ránu! Na suchu jsme vyslechli instruktáž a jdeme na to! Na mělké vodě si zkoušíme nasedání do lodi. Řeknu vám, není to žádná sranda. Celé je to vratké, jedna noha vevnitř, druhá venku, loď uhýbá od břehu a kýve se, pádlo padá do vody, do toho na mě křičí přítel… Ale nebyla jsem v tom sama, začátečníků nás bylo víc. Takže jsme se nakonec naší neobratnosti zasmáli a začali pádlovat.

Já, jakožto naprostý vodácký nováček, jsem byla ze začátku dost zmatená ze všech příkazů, co se na mě valily od zadáka. „Zaber!“ střídalo „Přestaň!“ a já nevěděla, co dělat dříve. Naštěstí začátek sjezdu byl celkem jednoduchý, obtížnost I-II, takže jsme měli dost času se spolu navzájem sžít a taky si vychutnat okolní kopce. Nedotknutá alpská příroda podél křišťálově čisté řeky nás uchvacovala. Kochali jsme se tak dlouho, až jsme málem přehlédli, že v korytu začíná přibývat balvanů a řeka nabírá spád. Sotva jsme se vzpamatovali, už téměř najíždíme na kámen. „Kontruj!“, křičí přítel. „A co to sakra je?!“ začínám hystericky řvát já na něj. To mi jaksi zapoměl vysvětlit! Situaci jsme naštěstí zvládli, ale jakmile jsme v mírnějším úseku zastavili a čekali na zbytek vodáků, začala ostrá hádka. Jeden z instruktorů nás slyšel, připlul k nám a říká: „Klid, než dojedeme do cíle, ještě se párkrát pohádáte, to je normální.“ No, to nás tedy uklidnil. Ale světe div se, za chvíli jsme se sehráli a šlo to docela dobře. Z nezvyklého pokleku v neoprenu mě však začala bolet kolena, takže se ráda protáhuju při každé zastávce, kdy vyléváme vodu z lodi.

Kemp ve Wildalpenu se blížil a s ním nás čekaly nejtěžší chvíle tohoto dne. Zde je totiž závěrečná peřej, obtížnost III. Proud je velice silný a s lodí to pořádně hází. V jednu chvíli jsme se tak naklonili na stranu, že převrácení se zdá být nevyhnutelným. Silou vůle se to snažíme vyrovnat a povedlo se! Nadšeni dojíždíme, přirážíme ke břehu a taháme loď z vody. Večer jdeme do nejbližší hospůdky ochutnat šnaps a sdělujeme si své dojmy. Jdeme raději brzy spát, čeká nás náročný den.

Ráno balíme stany a nasedáme do lodi přímo u kempu. Dnes nás čeká přibližně dvacet kilometrů peřejnaté vody se soutěskou na konci. Řeka zde má obtížnost III. Každou chvíli musíme vylévat vodu z lodi, ale zatím projíždíme „bez ztráty kytičky“. Ruce mě bolí, ale prostor k odpočinku není žádný. Blížíme se k dalšímu úseku plnému balvanů. Poslední z nich výhružně trčí z vody. Někteří jej objíždí zprava, jiní zleva. Před sebou vidíme dvě lodě dnem vzhůru. Moc povzbuzující to není. Ale už se blíží naše chvíle. Proud nás hodil doleva, nemáme na vybranou. Tentokrát se nám to srovnat nepodařilo. Za pár vteřin jsme se poprvé cvakli. Narážím rukou na balvan, hlava jde pod vodu, lokám si. Kotrmelec, už jsem nad vodou. Přítel chytá loď, já jedno pádlo, to druhé rychle odnáší proud. Naštěstí poblíž dohlíží instruktoři a rychle nám pomáhají. No, jednou se to stát muselo, říkáme si. Nasedáme do lodi a jedeme dál.

Následuje přestávka, musíme se posilnit. Čeká nás velmi atraktivní, ale také technicky náročný úsek cesty. Je to pět kilometrů dlouhý průjezd romantickou soutěskou. Řeka je zde široká 3–5metrů, peřeje skrývají nepravidelné proudy, válce a víry. Okolí vnímáme jen letmo, sjezd je náročný. Adrenalin stoupá! Jsem přesvědčená, že se musíme rozmlátit o kameny. Už chápu, proč jsou na Salze přilby povinné a pokud je nemáte, můžete dostat tučnou pokutu. V trochu klidnějších místech zdviháme hlavy a jsme unešeni. Po stranách se vypínají skály, mezi nimi se modrá tenký pruh oblohy. Jízda je rychlá a těžká, ale daří se nám mít loď pod kontrolou. Za soutěskou se uklidňujeme my i voda, naše jízda končí. Balíme, nasedáme do autobusu a hurá domů! S ostatními musíme konstatovat, že Salza je nádherná. Sjezd byl super, všem můžeme tento zážitek vřele doporučit!

Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete. Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak. Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na šířku.

Nasedáme do lodí

Ploučnice je splavná od silničního mostu ve Stráži pod Ralskem (toho u centra a autobusového nádraží), nad mostem je i možné zaparkovat a je zde dobrý přístup k vodě. Pokud nemáte vlastní plavidlo, půjčovna lodí VOKOTUR se nachází právě tady. První úsek není příliš zajímavý – poznamenala ho nedaleká chemická těžba uranu. Řeka je vlastně jen úzké vybagrované koryto, které občas kříží potrubí, o jehož obsahu se můžeme jen dohadovat.

Druhou, pro víkendové splutí výrazně lepší, možností je začínat až těsně nad průrvou. Přijíždíte-li od Mimoně přes Noviny pod Ralskem, odbočte za cedulí označující konec obce po vozové cestě vpravo (jsou tam dvě – tu do kopce podél plotu nebrat). Zaparkovat je možné těsně nad řekou, pokud popojdete asi sto metrů proti proudu, narazíte na pěknou loučku na táboření.

Průrva Ploučnice

Nad Novinami se najednou po obou stranách zdvihají svislé pískovcové stěny a po několika zatáčkách vplouváme do tunelu. Sice má dohromady přes padesát metrů, ale kříží puklinu, kterou přichází světlo, takže se bez baterky obejdeme. Pozor, zaklíněná kláda v průrvě by byla za vyššího stavu vody velmi nebezpečná. Je lépe se nejprve podívat svrchu a odspodu, zda je průrva průjezdná. Na konci voda padá asi třiceticentime­trovým stupněm do jezírka. Můžete jet přes hranu uprostřed nebo těsně u pravé stěny, kde je nižší.

Toto podivuhodné dílo vzniklé součinností přírody a lidských rukou původně sloužilo jako náhon hamru, později soutěskou zvanou Pekelný jícen vozil místní mlynář za svitu pochodní ohromené návštěvníky.

K Mimoni

Vyplouváme od průrvy a projíždíme Noviny. Následující kilometry obeplouváme horu Ralsko, její sopečný kužel s hradem na vrcholu se stále tyčí na levém boku. Řeka svižně teče, lemují ji stromy, plavbu zpestřuje několik jízků, všechny jsou po předchozí prohlídce sjízdné.

Vplouváme do Mimoně, zprava přitéká Panenský potok a před námi je klenutý most. Stojí za to zakotvit vpravo před ním a vystoupat pár kroků na náměstí. Je to poslední setkání s civilizací a upravený park přímo láká, abychom si dali obídek v trávě, případně vytáhli z loďáku míč.

Do divočiny

Za městem vplouváme do Země Nikoho. Území bylo od roku 1947 vojenským újezdem, mezi lety 1968 a 1991 zde sídlila vojska sovětských okupantů. Nevybuchlé munice se už bát nemusíme a příroda se většinou už vzpamatovala, takže můžeme obdivovat zapomenuté krásy tohoto území.

Řeka zde nikdy nebyla regulovaná, meandruje v široké nivě a možná potkáme padlé stromy (v létě 2006 nebyl na řece žádný, v květnu 2008 jsme lodě přetahovali asi na dvaceti místech, možná řeku zase někdo prořeže).

Najednou se před námi objevuje starý železniční most, koleje už dávno někdo zpeněžil. Pokud se chcete podívat na bývalé vojenské letiště Hradčany, vydejte se po traťovém tělese vlevo. Můžete si prohlédnout třeba hangáry zvané „včelí úly“, které měly odolat i bombardování, nebo jednu z nejdelších runwayí, která byla připravena pro přistání sovětského raketoplánu Buran.

Řeka se dále rozděluje na dvě ramena, pokud nejste zrovna příznivci extrémní divočiny, dejte se vpravo. Postupně se kolem řeky objevuje asi padesát stejně vypadajících komínů (zlí jazykové tvrdí, že je to pořád jeden a jezdíme stále okolo).

Podplouváme menší most a vzápětí borečský silniční. Na levém břehu je louka využívaná jako tábořiště, lze na ni i zajet autem. Pokud však nepotřebujete mít svého plechového miláčka u sebe, bude lepší ještě kilometr či dva popojet – zítřejší úsek nebude tak dlouhý a v noci vás nebudou rušit projíždějící auta.

Kus za mostem se řeka opět rozděluje na množství meandrů, zkratek a slepých ramen. Osvědčila se strategie „stále vlevo“. Asi po kilometru se na levém břehu objevuje rovná louka, o kousek dál lávka a skála vpravo. Někde zde pro dnešek postavíme stany. Pokud máte žízeň, přes lávku vede žlutá značka, která nás asi po kilometru dovede do Hradčan, kde je hospoda.

Meandry a vrbičky

Ty pravé meandry teprve přicházejí. V následujících kilometrech se nám mnohokrát stane, že projedeme mnoho zatáček, abychom se znovu ocitli u povědomého stromu či posedu. Postupně ztrácíme pojem o vzdálenosti i o čase, když přichází změna. Meandry se narovnávají, zato se z obou stran naklání vrbičky.

Projet metrovou klikatící se mezerou je náročný úkol i pro sehranou posádku, ale i ta se občas seznámí s okolní zelení až moc zblízka. Nenadávejte svému háčkovi či zadákovi, oni za setkání s vrbičkami opravdu nemohou, to řeka je taková…

Konec plavby

Koryto se po čase rozšiřuje a přijíždíme k Brennskému mlýnu. Chceme-li se vrátit večer domů, ukončíme plavbu nejspíše již zde. Třešničkou na dortu je sjízdný jez, těsně za ním (ještě před mostem) zakotvíme. Na levém břehu je sice louka s příjezdovou cestou, pokud však nemáme traktor, je lepší na nakládání lodí zaparkovat na pravém břehu mezi mostem a jezem.

Máme-li čas a chuť v plavbě pokračovat, podjedeme historický most a zanedlouho se zprava vlévá Svitávka. Pod soutokem je řeka širší a rychle zvládneme tři zbývající kilometry k mostu v Heřmaničkách. Pokud máme na plavbu ještě jeden den, dojedeme do Žizníkova (7 km od Heřmaniček), kde je vyhlášená hospoda, či až do České Lípy (dalších 6 km). Tábořit je možné třeba u Brenenského mlýna nebo u mostu v Heřmaničkách.

Užitečné odkazy

• Popis řeky a vodní stav na raft.cz
• Kilometráž na webu půjčovny VOKOTUR, odkazy na další stránky o Ploučnici
• Fotogalerie ze splutí
• Popis řeky na Wikipedii
• Vojenský prostor Ralsko
• Průrva Ploučnice

Z Puna na ostrovy je na jezero Titicaca asi jedna hodina plavby motorovým člunem po jezeře ve výši 3827 n. m.

Ostrůvky, dnes již zřejmě zakořeněné ke dnu, jsou jen převážně turistickou atrakcí. Okraj ostrůvku je lemován chýšemi z rákosu, tu a tam klec s domácím zvířectvem, před chýšemi v půlkruhu sedící ženy, nabízí textilie s inkaickými motivy, svetry, rukavice, atd. Děti pestře oděné se nabízí postát za odměnu před objektivem fotoaparátu či videa. Malé muzeum s vycpanými ptáky, budova školy z lehkých prefabrikátů ruší prostředí.

Realita dokazující, že bez turistů by život na ostrovech nebyl snadný.

Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.

Moderní doba nepatrně zasáhla i na tyto ostrovy, ojediněle je nad chýší sluneční panel, ale i když historie obyvatel ostrovů je podivuhodná, lze se pouze obdivovat vůli v tomto prostředí vytrvat.