Rubrika: Sport a cestování

Čtvrtek 8.2.

Ráno se Adam probudil, šel ven a donesl hodiny. Bylo 6:15. Plán byl, že vstanem dřív a pojedeme do KURESSAARE a zpět a u někho si schováme věci. Ovšem 6:15 bylo moc trošku brzo. Další vstávání se ale nezdařilo, navíc jsem zjistil, že do KURESSAARE je to o dost dál, než jsem myslel. Uvařili jsme teda polívku (slepičí), posnídali a vyrazili na silnici. Přes to všechno jsme byli na silnici už ve čtvrt na jedenáct. První zastávku jsme učinili u větrného mlýna kousek před mostem na druhý ostrov. Pán anglicky neuměl, rusky taky moc ne, ale domluvili jsme se, že chceme tři studentské na prohlídku mlýna. Chtěl po nás 3 krát 3 koruny. Nejmenší jsme ale měli 50 EEK, tak nás pustil zadarmo. Mlýn byl hezkej, ale mrňavej. Dál jsme pokračovali po mostě, který nebyl most, ale pouze násep a na levé straně byla cyklostezka.

Za mostem jsme vyrazili na KURESSAARE, po silnici 74. S Věrošem jsme jeli jako vždycky vepředu a asi po 15 km jsme zastavili, abychom počkali na Adama a nabrali vodu. Nabrali jsme vodu, posadili se k silnici a čekali. Když se Adam po půl hodině neukázal, Věroš zavelel, že jedem zpět. Mě se moc nechtělo a navíc tady byla možnost, že Adam nás minul a honí nás dál. Stopl jsem tedy Golf přijíždějící od KURESSAARE a slečny se lámanou angličtinou zeptal, jestli neviděla člověka ve stejném tirčku. Domluvili jsme se, že jo a že je to poměrně dlouho a že měl černou helmu. Dohnal jsem tedy rychle Věroše, otočili jsme to a začal stíhací závod na 30 km. Věrošovi jsem velmi rychle ujel, takže každý jel sám za sebe. Adam honil nás, já honil Adama a Věroš honil mě. Spočítal jsem si, že na 30 km nemám šanci Adama dojet, tak jsem si říkal, ať zůstane na začátku KURESSAARE.

A taky že jo. Adam čekal u cedule a čekal 40 min. Věroš dojel asi za 15 minut po mně. Snědli jsme čoko a vyrazili na oběd. Kousek za začátkem obce byla sámoška, kde jsme nakoupili spoustu jídla, které jsme pak společnými silami sežrali. Až na to kilo cukru a tři jablka. Od samošky jsme jeli do středu města, kded jsme chvíli projížděli a pak jsme jeli do přístavu ROMANASSAARE. V přístavu jsme chvilku očumovali lodě, pána co právě přijížděl jsme se zeptali kam jezdí, on nám řekl, že jezdí na ostrov Abruka, což se nám nehodilo. Vyrazili jsme tedy zpět. Tentokrát ovšem proti větru. Jeli jsme směrem na PIHLU, kded jsme v autobusové zastávce zdlábli další čoko a trochu cukru. Odtud jsme odbočili a jeli zpět na 74, kousek po ní a pak na Laimjalu. Asi po osmi kilometrech jsme začali shánět místo na stan. V první chalupě nám paní řekla, že ne. Vlastně ani nevíme, jestli nám vůbec rozuměla, ale zavolala si muže a ten už uměl trochu rusky. Spustili jsme tedy nacvičenou větu. Pán nám v první chvíli dovolil postavit si stan hned u domu, pak nás vzal k řece, kde jsme se taky ubytovali. Já se s pánem ještě vrátil pro vodu. Kluci mezitím postavili stan. Ještě než jsme se pustili do vaření vyzkoušeli jsme s Adamem teplotu říčky. Moc teplá nebyla, ale bylo to fajn. Udělali jsme oheň, na něm Věroš těstoviny a já s Adamem na vařiči omáčku od Knorra. Téměř vše jsme zdlábli a šli spát.

–Damon

Pátek 9.7.

Den jako každý jiný. Teda ne zas až tak. Dneska máme stan ve stínu, a proto je vše mokré od rosy. Věroš šel vařit písmenkovou polívku Knorr. S Damonem jsem se koukal do mapy, kudy kolmo a kudy vlakem.

Pak jsme se nasnídali. Věrošovi se přitom šprajclo ypsilon v krku 🙂 Po snídani jsme přenesli stan na sluníčko, aby uschnul. O půl dvanácté jsme byli na silnici jak na koni. Věrošovo koleno a protivítr zpomalovali náš postup vpřed. Nejhorší to bylo na silnici mezi ostrovy Saarema a Muhu. Pak už to šlo docela dobře. Ve vesnici jsme se rozšoupli v obchodě a koupili si oběd a něco k večeři. To jsme nabalili na kola a vyrazili na trajekt. Loď kupodivu stála stejně peněz jako směrem na ostrovy. Na trajektu jsme zaujali místo u stolečku a začali obědvat. Nechali jsme akorát pár drobečků pro lodní myši 🙂

Z Virtsu jsme pokračovali proti větru směrem na Lihulu. Pak jsme odbočili vpravo a jedné chalupy nabrali vodu. Pak jsme pokračovali po menší silničce na Pärnu Cesta ubíhala příjemně. Po 10 km se silnice rozšířila a stalo se z ní záložní vojenské letiště. Po 3 km se opět runway změnila v silnici a pokračovala dále.

My jsme zastavili a dali si jahody, co rostly u silnice. Potom jsme ještě spořádali čokoládu. Sedli jsme na kola. Před námi se objevila cedule „okres Pärnu“ a silnice změnila povrch. Z asfaltky se stala široká prašná cesta, po které jsme jeli 4 km, kde se na křižovatce opět z prašné cesty stala asfaltka. Čas se pomalu chýlil k večeru, a tak po 20 km jsme zastavili u domečku a požádali o přespání.

Postavili jsme si stan, dali si pomeranče a začali vařit večeři. Přitom se k nám přidal místní kocour a začal loudit. Když neuspěl, tak (jak jsem později zjistil) se spokojil s mým toaletním papírem, ze kterého nadělal hromadu malých toaleťáčků.

Už nevím ,co bych dál napsal, tak končím.

–Adam

Sobota 10.7.

Když jsem se ráno vzbudil a přesvědčil se, že mám vstát, bylo přesně 10:30 nebo tak nějak. Bylo by vhodné vyhlásit, že v 8:00 se začíná vstávat, do 9 už je sbalený stan a (nebo) snězená polívka. Zkrátka takovou menší tyranii.

Trochu času jsme ušetřili užitím paralelismu, neb zároveň s vařením snídaně se balil stan. Na silnici jsme zase šlapali okolo půl dvanácté. Před výjezdem jsme ještě nabrali vody, což bylo s místní studnou malé dobrodružství.

V pohodě jsme dojeli asi 6 km do Parnu, kde byla na mapě nakreslená dálnice. Šlo o obyčejnou dvouproudovou silnici, po zjištění, že na ní jezdí i traktory, jsme na ni odvážně vyrazili taky. Aby byl pocit dálnice lepší, udělali silničáři výluku a provoz svedli do jednoho pruhu.

Do Pärnu jsme dorazili v pohodě, místní cyklostezky jsou šikovné, ale Adamovi se na ní povedlo přetrhnout lanko od zadní brzdy. Damon ho přesvědčil, že to nic není, a jelo se dál až na konec Pärnu k nádraží. Nádraží je postaveno daleko za koncem města, což je určitě praktické, neboť dým a saze z lokomotiv nelétají do města.

Po zběžné prohlídce nádraží jsme zjistili, že nádraží je dokonale zavřené, jedna kolej chybí, druhá kolej vlak už asi dlouho neviděla a po třetí se asi jezdí. Po detailnější prohlídce Adam našel něco, co vypadalo jako jízdní řád a vyvěštil, že vlak nádraží navštěvuje dvakrát denně a jezdí pouze z Tallinnu. Usoudili jsme, že přes hranice nás to nedostane, bohatýrsky poobědvali a vyrazili na Valgu.

Cesta na nás zkoušela různé úskoky, jako třeba odbočky, zatáčky a kopce, ale vydrželi jsme. Snědli jsme i cestovní čokoládu, vyrobili ji v Německu, dovezli ji lodí na ostrov Muhu, tam jsme ji koupili my a najeli s ní něco přes 100 km.

Cesta zkusila ještě jeden trik, udělala opravu. Ani to nás neodradilo, dojeli jsme na autobusovou zastávku a snědli zbytek potravin. Takový jabka s cukrem vůbec nejsou k zahození, co má taky člověk žrát, když už mu nic nezbvývá.

Jeli jsme ještě chvíli a potom se ubytovali. Dneska žádné myšlenky nebdou. Za pár dní už jsme doma

— Věroš

Úterý 6.7.

Tak jsme se probudili. Svítilo sluníčko a foukal vichr. Začal jsem vařit polévku – hrachovku a dal do ní tři vejce, co jsme získali večer. Po jídle jsme se začali balit. Stan umí dělat kotrmelce. Udělal jich pět a pak mu to Damon zatrhl. Raději jsme ho spakovali.

Poděkovali jsme pánovi za mléko, jahody a vejce a vyrazili do Tallinnu. Cesta s větrem v zádech ubíhala příjemně. U veliké cedule s nápisem TALLINN se Damon s Věrošem rozhodli, že se necháme vyfotit. Nastal ale problém. Nebyl tam nikdo, kdo by nás vyfotil. Věroš se tedy vydal do blízké benzinky přesvědčit někoho k vytvoření fota. Kupodivu uspěl. Pán při fotografování už méně, ale to jsem zjistili až v Brně.

Pokračovali jsme dál a bez větších problémů jsme dorazili do centra. V národní knihovně Estonska jsme se dostali k Internetu, a rozeslali jsme tak hromadu mailů a SMS-ek.

Neboť jsme hladověli, vybrakovali jsme nejbližší obchod s „pood“em a odnesli si chleba a další věci. Věroš se rozhodl, že koupí 1 kg cukru, aby byla energie. Stalo se. Pak jsme si šli (tedy jeli) prohlížet centrum. Na terénní vložku uličkami dlážděnými kamením Věroš doplatil defektem zadního kola. Poté jsme použili báječnou cyklostezku, kudy je těžké projít i pěšky. Věroš pak jel vyměnit peníze do banky. Zvítězil. Poté jsme se vydali na nádraží.

Tallinn se mi moc líbil. Asi nejhezčí město, které jsme navštívili. Vlakem, který se spíše podobal metru nebo šalině (tramvaji 🙂 – pozn. redakce) jsme vyjeli 40 km za Tallinn. Dál už místo vlaku jezdí autobus, do kterého se s kolem nastoupit nedá.

Tak jsme si koupili zmrzku a pokračovali dál na kolech. Naše pouť vedla po silnici nakreslené v mapě 1:500 000 žlutě. Ta se spíš podobala polní nebo lesní cestě s hromadou kamení. Po 2 km jsme se dostali na normální silnici. Asi po dalších deseti jsme dorazili k železničnímu přejezdu, kde blikala světla. Vlak ale nejel. Možná tam stále ještě blikají… Pak jsme si vybrali stavení, kde bychom mohli přespat, ale měli tam nicht freundlich hund a ukázali nám místo u souseda. Ten ale nebyl doma, tak jsme raději jeli dál. Asi po kilometru jsme se opět zeptali a paní, která uměla anglicky nás pustila na svou „apple garden“ a nechala nás vysprchovat u nich doma. K večeři byla bramborová kaše Blitana se špekem a cibulí. Končím, protože na to přestávám vidět.

— Adam

Věrošův dodatek: Adam zapomněl napsat, že na místě, kde jsme spali bylo hafo komárů. Na síťce stanu jich jenom Damon napočítal šest z jedné a pět z druhé strany. Venku jsme chodili nabalení jako Eskymáci, aby komáři neprokousli několik vrstev.

Středa 7.7.

Ráno jsem se vzbudil a kupodivu jsem neměl hlad. Aby mne náhodou nepřepadl, obrnil jsem se proti komárům a rozhodl se uvařit polévku.

Rozhodl jsem se uvařit polévku začky „Pejsek & Kočička“, dal jsem tam samé dobré věci, což bylo s obsahem mých brašen dost problematické. Nakonec jsem našel hovězí polévku, zeleninovou, kudrnaté nudle a humrovou příchuť. Ačkoliv jsem snědl velký díl kudrnatých nudlí za syrova, zbylo jich ještě dost.

Když jsem začal volat „Polívka“, nikdo se neozýval, zařval jsem tedy na Damona „spite?“, on odpověděl, že spí, ale po chvíli přemlouvání se mi podařilo ho přesvědčit, že je vzhůru a nespí.

Venku by nás sežrali komáři, proto jsme polívku snědli ve stanu, dávajíc tím mládeži špatný příklad. Když už bylo po polívce, náhodou jsem zřel tachometr a zděsil jsem se. Bylo tři čtvrtě na sedm, tedy 6:45. Bylo mi jasné, že takové brzké vstanutí mohlo zanechat stopy na mém zdraví, proto jsem si lehl a usnul. Zdálo se mi o vláčcích a zrovna když na mne měla přijít řada (hrát si s vláčkem), tak mne Damon vzbudil. To je kamarád, co?

Rychle jsme se zabalili a v jedenáct jsme už zase šlapali na silnici. Cesta byla docela zajímavá až na tři úseky ofrézované silnice v souhrnné délce okolo 7 km. To se ale popsat nedá, to se musí zažít a nejlépe projet. Obzvlášť působivé bylo, když proti nám na té štěrkohlíně prohrnul Land Rover úžasnou rychlostí. Koupili jsme si zmrzlinu a jechali dál.

Dnes je velký den. Dosáhli jsme tisícího kilometru. Toto památné místo je přesně někde mezi pátým a šestým sloupem elektrického vedení. V Lihule jsme nakoupili a snědli oběd, potkali místního člověka (dědka) a věnovali mu dvoukorunu (českou) oplátkou za suvenýry, které jsme nechtěli, ale nedal se ukecat.

Z Lihuly jsme uháněli přes benzinovou pumpu přímo do Virtsu, kde jsme se natrajektili a přepluli na ostrov Muhu. Já bych se Muhu jmenovat nechtěl, ale ostrovu to zřejmě nevadí. Na ostrově byla krásná silnice, asi po 4 kilometrech jsme potkali billboard s reklamou na mumzeum větrného mlýna. Stopl jsem si 400 m, pak jsme odbočili. Viděli jsme mlýn, potom vylezla paní, která neuměla anglicky, ani rusky a zavolala si na nás pána, který uměl anglicky stejně jako ona a rusky o něco méně. Ačkoliv anglicky neuměl, řekl si za prohlídku o dolar a 35 centů (30 EEK). Pěkně jsme mu poděkovali a jeli dál. Někde před mostem na Saarema je prý funkční větrný mlýn. Až pojedeme kolem, tak se nakoukáme aspoň za 100 korun (místních), ať má vztek.

Za vesnicí Liiva jsme našli dobré lidi a rozbili stan. Teď Adam s Damonem předstírají práci na večeři – rýži s masem. Zatím tu nejsoou žádní komáři, což je po včerejší noci příjemné. Je tu krásně, ale přece jenom doma je doma.

Útržky: – V průběhu jsme plánovali výpravu k Blatenskému jezeru. – Adam pravděpodobně vyvaří další bombu. Měl jsem jednu, vařil jsem s ní po různých akcích asi rok, pak mu přišla do ruky a úplně ji vyvařil. Právě se chstá něco podobného udělat s Damonovou bombou. – Nevím, jak ostatní, ale já se děsně těším dom. Damon se zase těší, až si dáme v Bohumíně smažák, joj to bude dobrota. Těším se i na kamrády a kamarádky. – dochází nám cukr. V Tallinnu jsme koupili kilo cukru (suhkur) a už jsme skoro na dně. – Má písnička „Už se ten Tálinskej rybník nahání“ něco společného s Tallinnem? Asi ne, dost dobře si nedokážu představit, jak se nahání moře. – Pečlivý čtenář si jistě povšimnul, že u té řvoucí krávy (-týden) jsem vyměnil pravé šlapátko. ještě ten samý den mi v autoservisu vyměnili i levé, ale stál to za to. Když pán vyndal osičku, vytáhl ji i se závitem z kliky a vypadalo to, že už tam nové šlapátko nedá, protože nebude mít za co držet. Nakonec ji tam dostal a díky mu za to. Nic za výměnu nechtěli, což nás samozřejmě potěšilo. Cenu v našem cykloservise si dovoluji odhadnout tak na 70 Kč a ještě by mě přesvědčovali, že bych měl vyměnit středové složení (ne že by to nepotřebovalo) a vůbec. Konec útržků.

Večeře byla dobrá, jdeme spát. Doufám, že jsem na nic nezapomněl.

— Věroš

Neděle 4.7.

Ráno jsme jako obvykle vstali, neobvyklé bylo to, že jsme se probudili na seně. Asi od šesti hodin vyřvával nějaký kohout, proč to netuším. Domnívám se, že byl špatně nařízený, nebo se předbíhal. V sedm jsem to vzdal a vylezl jsem ze spacáku. To zvíře bylo podlé hanba mluvit, jen co zjistil, že jsme venku, tvářil se jakoby nic. „Já nic, já muzikant“ a byl zticha. Magie!

Asi tak hodinu po mně vstali i Damon s Adamem a začali se rozhlížet, co bude k snídani. U Maggi mají nějaké malé hrnce, polévka se jmenovala „Plný hrnec (2 litry)“, ale v kotlíku jí bylo sotva na dně. Magie podruhé!

Po zabalení kol jsme vyrazili na Tallinn. Čísla na směrovkách se pořád zmenšovala, ráno tam bylo okolo 283 km, večer už míň, ale nepředbíhejme.

Sypali jsme si to po silnici A1 směrem na Tallinn, za námi se zvedala oblaka prachu, ve kterých jsme mizeli a zase se objevovali a najednou z ničeho nic (romantik by napsal jako blesk z čistého nebe) se objevila na rovné silnici veliká budova. Nebyla sice na kuří nožce, ale stejně nás překvapila. Byla to celnice a hraniční přechod. Přešli jsme hranice, přesunuli se z Lotyšska do Estonska a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím.

Naučná vložka

Dovolím si malou vložku, která by se lépe hodila jinam, ale lépe teď, než nikdy:

<NAUČNÁ VLOŽKA>

• Litva se litevsky píše LIETUVA, anglicky LITHUANIA
• Lotyšsko – lotyšsky LATVIJA, anglicky LATVIA
• Estonsko – estonsky EESTI KELES, anglicky ESTONIA

Zmatky s Latvija nás trošku zmátly, zejména na hraničních přechodech, když celníci měli na ramenou nápisy Latvija a byli z Lotyšska.

</NAUČNÁ VLOŽKA>

Protože jsme chtěli mít nějaké peníze (konečně rozumná země, používají koruny, 1 estonská koruna má 100 centů), začali jsme hledat místo, kde se mění marky za koruny. Dva pokusy byly neúspěšné, potřetí Damon zmizel za dveřmi s námpisem „Hotell“ s 50 DEM a objevil se se spoustou peněz, asi 400 EEK. Zaparkovali jsme před barem a Damon a Adamem se vydali do obchodu (o dvoje dveře vedle) nakoupit. Snědli jsme všechno, co donesli a vyrazili dál. Silnice byla patrně vzorkovnicí asfaltu pro nějaký místní asfaltový veletrh, tolik různých druhů povrchu jsem na tak krátkém úseku silnice ještě neviděl – na pěti kilometrech deset různých barev a vzorků.

Třetí zastávka byla před hospodou, tam jsme si vzali židle a snědli jsme pytlík zrní. Plánujeme vydat kuchařku „Zrní na 100 způsobů“. (hned po příručce „1000 neskautských způsobů rozdělávání ohně).

Ještě chvíli a dojeli jsme do Pärnu, u benzínové pumpy jsme doplnili zásoby tekutin, koupili jsme láhev kvasu, tady se mu říká jinak a koupili jsme mapu Estonska, kterou Jirka zapomněl v Brně. Projeli jsme bludištěm města a hledali pláž. Našli jsme směrovku, která byla estonsko-anglicky a bylo na ní napsané „beach“. Už jsem chtěl vyjet směrem, který naznačovala, ale Damon mě včas zarazil, že ji nějaký chuligán ohnul. Budiž za to blahořečen a vzdán mu dík. Nebýt jeho, možná bych do této chvíle bloudil po ulicích Pärnu a dělal turistickou atrakci „Bludný cyklista“. Bez cedulky jsme se tady vrhli za davem a na pláž dojeli taky. Damon zavelel, „Podřaď a jedem!“, ačkoliv jsme podřadil, uvízl jsem. V písku se prostě jezdit nedá, obzvlášť po jemné pískové pláži s plně naloženým kolem.

(Myslím, že rusky na té ceduli bylo azbukou napsáno „ženskyj plaž“, ale to jistě nevím a není to podstatné.) Jestli je pravda to co si myslím, dámy prominou.

Kola jsme dotlačili na pláž, položili a smočili se ve vlnách Baltu. Smočení jsme odjeli hledat ubytování. Asi se lepšíme, v prvním stavení nám nikdo neotevřel, ale už v druhém jsme měli úspěch. Povečeřeli jsme a šli spát. Toto píšu, když už ostatní spí. Já jdu spát taky

— Věroš

Pondělí 5.7.

Ráno jsme se postupně začali probouzet, slunko svítilo, vstávat se nám nechtělo. Věroš vstal a začal se živit sušeným mlíkem, já jsem se pustil do vaření snídaně. Když byla polívka hotová, tak jsme ji snědli, aniž bychom vylezli ze spacáku.

V jedenáct už jsme byli zase na silnici a šlapali směrem na Tallinn. Po cesě jsme nabrali vodu u prvního motorestu a pak jsme zastavili až u „létajícího talíře“, který byl u odbočky na Pärnu-Jagupi. Když dojel Adam a chvíli si odpočinul, chystali jsme se na odjezd. Věroš si s sebou ještě chtěl vzít cedulku, ale pán tam sekal trávu. Projeli jsme tedy městem a pokračovali po silnici č.4 na Tallinn. Kousek před Märjamaa jsme potkali cyklistu, který měl nabalené kolo, že ho skoro nebylo vidět (kolo, cyklistu vidět bylo docela dobře). Zamávali jsme mu a Věroš si všiml, že má nějaké povědomé brašny (měl ty samé co on) a když popojel ještě kousek, bylo vidět i nápis Czechia na blatníku. Věroš zařval: „To je Čech“ a on se otočil a přijel za náma. Pokecali jsme a dověděli se, že jede z Německa, že projel Švédsko a Finsko a že mu pršelo a že jezdí až 200 km za den a… že je taky z Brna. My mu vylíčili naše zážitky. Mezitím nás dohnal Adam a pokračovali jsme do Märjamaa, kde jsme zastavil ipřed obchodem. S Adamem jsme nakoupili vše k obědu (chleba, salám, sýr, kvas) a špek k večeři a čokoládu na pozdějc. Před obchodem jsme to všechno snědli včetně banánů, na které jsem předtím ve výčtu zapomněl – před výjetím jsme zapomněli zjistit, z které strany loupeme banány a jestli jsme banánově kompatibilní. Asi dva páni se nás ptali, odkud jsme.

Po bohatýrském obědě jsme se pomalu rozjeli dál. Po cestě jsme ještě nabrali vodu, snědli kus čokolády a dorazili jsme na začátek dálnice na Tallinn. Podle mapy jsme si našli, že chceme jen na městečko Keila, a tak jsme se vydali podle cedulek přes spoustu odboček. Věroš to označil za hlavolam. Vyplivlo nás to, ale špatně. Adam tvrdil, že jsme špatně odbočili asi 200 m zpátky. Tak jsme se začali nenápadně vracet jednosměrkou, abychom zjistili, že tam co si Adam myslel, nic nebylo. Zeptali jsme se tady pána a ten nás poslal zpátky, že tam je odbočka na Keila a opravdu asi o 200 m dál, než jsme to otočili byla ta správná odbočka.

Po ujetí asi 100 m (Nemyslíš náhodu 10 km Damone 🙂 ) jsme se začali rozhlížet po noclehu. Vydali jsme se do nejbližšího stavení, kde Věroš s Adamem domluvili spaní u jezírka na čerstvě posečené louce. Pán, který uměl i anglicky nám ukázal, kde si můžeme postavit stan. Postavili jsme tady stan, Adam a já jsme se šli vykoupat. Akorát jsme se chystali pustit se do vaření, přijel a přivezl nám litr mlíka přímo od krávy a 10 vajec a krabičku jahod. Chvíli jsme konverzovali a pak jsme se pustili do vaření. Plánovanou brkaši jsme vyměnili za čočku, do které jsme si udělali míchaná vajíčka. Po té, co se nám podařilo všechno sníst a že toho bylo dost, vlezli jsme do spacáků.

— Damon

Pátek 2.7.

Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.

Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.

Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.

Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.

Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.

— Damon

Sobota 3.7.

Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.

Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)

V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.

P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)

Adam

Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.

Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.

Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.

Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.

Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)

Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:

• na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
• ze dřeva se limonáda dělá špatně
• etiketě nerozumíme
• limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
• ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.

Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.

Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.

Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.

— Věroš

Čtvrtek 1.7.

Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.

Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“

Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš

Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.

V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.

Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.

— Jirka

Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.

Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.

Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.

V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.

— Damon

Úterý 29.6. – ven z Ruska

Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.

Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.

Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.

Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.

— Damon

Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.

Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.

Přeji si dobrou noc.

— Adam

Sobota 26.6. – Gdaňsk

Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.

–Damon

Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.

Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.

Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.

— Adam

Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.

Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.

— Věroš

Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad

Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.

V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.

Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.

Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.

Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.

J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.

Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.

Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.

— Jirka

Jak to vlastně začalo

Bylo nebylo… Ale spíš bylo…

V roce 1998 jsme založili sdružení 137.NRS Klub bludný kořen. Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému zaostávání ducha a těla (inspirace knihou Proč bychom se netěšili a sdružením PCW byla velká). V dobách největší slávy a rozmachu mělo naše sdružení šest členů a podnikli jsme mnohé povedené i méně povedené akce. Jednou z akcí byla i expedice Pobaltí `99, ze které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při expedici Pobaltí `99 jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vyjeli jsme vlakem z Brna, u Českého Těšína přejeli česko-polské hranice a pak přejeli Polsko vlakem až do Gdaňsku. Z Gdaňsku už jsme jeli po svých, na kolech přes výše popsané země až do Talinnu, odkud jsme se s různými odbočkami vraceli zpět do vlasti. Celkem jsme na kolech najeli asi 1500 km.

Původní syrové zápisky z expedice psal pokaždé každou psal jiný účastník expedice přímo na cestě. Po několika letech jsem je zkusil srovnat zápisky z cesty do trochu čtivějšího kabátku. Případné pochvaly tedy prosím původním autorům, popel na moji hlavu.

–Věroš Kaplan

Den první (Začátek) — Pátek 25.6.

Začalo to celkem nevinně …. — Delegace, Hop-Trop

Sraz na brněnském nádraží byl v 13:00. Když jsem 13:00 přijel, nikdo ze dalších členů expedice tam ještě nebyl. Pak jsem zjistil, že už všichni Bludnokořeni přijeli, ale jinam. Nakonec jsme se sešli, zakoupili lístky do Těšína a vyrazili plni nadšení k vlaku.

Znáte scénku Šimka a Grossmana o byrokratech? Tak přesně tak jsme si připadali my, když jsme podávali kola na nádraží.

Podat kola není to tak jednoduché jako za mých mladých let, kdy člověk přišel, podal, zaplatil a odjel. Dneska se na víc musí vyplnit dva formuláře. Nezalekli jsme se šimla úředního, formuláře jsme vyplnili, prošli jsme i testem na znalost kola (součástí hry na podávání kola do vlaku je i úkol „popiš svoje kolo“) a dostali jsme propustky pro kola na nástupiště. První level splněn.

Kola jsme převedli na místo, kam měl přijet vlak. Přijel, dokonce to byl i náš vlak. Nejsa však ve věcech dráhy dostatečně honění, netušili jsme, že každý kousek vlaku jede jinam. Druhý level splněn.

Poté co jsme kola do služebního vagónu naložili a zase vyložili (byla to špatná polovina vlaku) (-10 bodů), dovedli jsme je k druhému hytláku a dozvěděli jsme se, že chybí nějaký děsně důležitý papír, bez kterého nám kola nenaloží. V té době, už měl být vlak pomaličku v Heršpicích. Vyjednávání dopadlo dvakrát neúspěšně, my jsme žádný důležitý papír neměli a paní průvodčí trvala na tom, že nám ho musel dát. Dodneška nevím, kde byl, nakonec to skončilo remízou. Když se přišla ptát vlaková četa z druhé poloviny vlak, proč ještě nejedeme, paní průvodčí to vzdala a kola nám (do vlaku) vzali. Třetí level splněn.

Ve vlaku jsme se usadili, ti šťastnější začali svačit a ti méně šťastní psát expediční deník.

–Věroš

Tak jsme jeli a jeli, až jsme přes moravskou zemi a Slezko dojeli až do Bohumína. Tam jsme koupili vodu a zapalovač, nechali se od hodného domorodce vyfotit a vyrazili k hranicím. Přejeli jsme most přes Olši (Olzu, co za ní žije Jacek) a ukázali pasy, ani to nemuselo být, vyměnili tvrdou polskou měnu a vyzkoušeli silnice. Popojeli jsme asi 20 km a dojeli do Wodzisława Śl. Tam jsme koupili lístek přes celé Polsko do Gdańska a teď sedíme ve vlaku do Katowic a čekáme, až vyrazíme. Pak sedneme na rychlík a pojedeme nocí do Gdaňsku, kde ráno vystoupíme a budeme dělat kdo ví co.

–Jirka

Vytáhli jsme trička a začali je v klidu přemalovávat na klubová. Po nějaké chvíli přišel pan průvodčí a začal se rozčilovat, že nemáme nárok na 50% slevu. Máme nárok na slevu, jsme přece studenti. Ne, nemáme, jsme studenti z cizí země. Museli jsme tedy doplatit poměrně dost peněz, které jsme neměli. Naštěstí nám vzal i marky, trošku nás natáhl, prohodil nějaký vtípek o tom, že kola nemusí být z Polska a odešel. Dojeli jsme do Katowic.

V Polsku mají vysoké peróny, takže vykládání našich těžkotonážních kol nebylo žádný problém. S Jirkou jsme šli zjistit odkud pojede náš vlak do Gdaňska. Štěstěna stála opět při nás a vlak byl po hodince a půl přistaven ke stejnému nástupišti, kde už jsme byli, jen na druhou kolej, takže jsme nemuseli zaposilovat při stěhování po schodech dolu a nahoru. Milé. V první chvíli po příjezdu vlaku to vypadalo, že kdo se nebude prát, nebude sedět. Protože jsme před sebou měli ještě 9 hodin cesty, tak jsme se s Věrošem jsme prali jako lev (jako lvi ne to už je moc) a nakonec se nám podařilo zabrat místa v jednom kupé spolu s dalšími cestujícími. Začali jsme skrz okno nakládat naše věci.

Když už bylo vše ve vlaku nechali jsme tam Věroše, aby hlídal, zbytek výpravy vzal kola a šel hledat bagažový vůz. Poté co jsme navštívili oba konce vlaku, jsme se zeptali (tedy Jirka zeptal, protože jako jediný tvrdil, že umí polsky). Zodpovědný ajzlboňák nám vynadal a řekl ať si ty kola vyndáme a dáme do posledního vagónu.

Naložili jsme tedy kola do uličky posledního vozu druhé třídy a zahájili jsme skrz vlak stěhování našich věcí ke kolům (asi 4 vagóny). Věroš mezitím navázal družbu se dvěma Polákama. Nabízeli nám vodku a nemohli pořád pochopit, kam ty věci stěhujeme. Konečně se nám podařilo vše odstěhovat. Věroš si ještě na tričko přimaloval vlaječku a z Jirkou šli na polskou vodku za našimi novými kamarády. Adam si zatím dodělával svoje tričko. Já jsem si taky namaloval vlaječku na rukáv a vyrazil za Jirkou a Věrošem. Po chvíli jsme šli zase za Adamem (přes několik vagónů, takže z nás měla průvodčí strašmou radost). Jelikož poslední vagón druhé třídy, tedy ten náš byl prázdný, zabrali jsme ji každý jedno čtyřsedadlo a zalehli. Já jsem ještě pomocí mého univerzálního klíče vypnul topení a světlo a uložili jsme se ke spánku.

–Damon

Tím zatím končí zápisky z cesty vlakem, ráno jsme se už probudili v Gdaňsku.