Zkus projít jedním dnem, možná dnem svých schopností, snad ne dnem svých sil… S tímto sloganem v titulu se v Brně letos již po šesté připravuje městská a terénní orientační a šifrovací hra DNEM… I přes to, že se jedná o klon jiné, slavnější hry, je DNEM… mezi ostatními jedinečná.
Když se řekne šifrovací hra, mnozí si možná vzpomenou na své dětství a různé hrátky převážně s morseovkou nebo hry typu honba za pokladem, které absolvovali třeba na táborech nebo výletech pořádaných některou z dětských organizací. Princip her založených na postupném hledání šifrovaných zpráv obsahujících údaje o umístění dalšího stanoviště může někomu připadat docela banální. Když se ale trošku přitvrdí jak v obtížnosti šifer, tak v náročnosti a délce trasy a doba konání se přesune ze dne na noc, může za určitých okolností vzniknout bezmála fenomén.
Registrace účastníků hry DNEM… 2008 trvá od 1.4. do 16. 5. 2008. Vlastní hra proběhne 24. 5. 2008 od 9 do 17 hodin.
Obliba terénních šifrovacích her pro dospělé začala v listopadu roku 2000 prvním ročníkem hry Tmou. Ten spustil lavinu, která se začala velice rychle šířit i do dalších měst včetně zahraničních a pořadatelé musí omezovat počet účastníků, kteří jsou často kvůli účasti ve hře ochotni cestovat i stovky kilometrů. Popularita šifrovacích her pak vyvolala v některých místech i potřebu uspořádat hru pro lidi, kteří buď ještě nejsou plnoletí, nebo z různých důvodů nemohou trávit podzimní nebo předjarní noci v terénu. Jako první, přímo na žádost této skupiny lidí, tak vznikla v roce 2002 hra DNEM… , která je primárně určená pro týmy lidí starších patnácti let, ale má i dětskou kategorii. I přes to, že probíhá ve dne a šifry jsou připravovány tak, aby jejich luštění nevyžadovalo zvláštní znalosti (v prvních ročnících se dokonce pořadatelé vyhýbali i užití morseovky) a dětské týmy mají možnost použít nápovědu, nelze tuto hru považovat za méně obtížnou, než hry dospělácké. Rozhodující úlohu zde hraje omezený herní čas. O obtížnosti svědčí to, že celou trasu hry absolvuje v daném limitu obvykle kolem 20% dětských týmů a u starších kategorií bývá úspěšnost ještě nižší. To však nezbavuje hru přitažlivosti. Právě naopak. Do hry DNEM… se začali hlásit i účastníci dospělých šifrovaček a pořadatelé byli nuceni zavést pro ně exhibiční kategorii expertů.
Cestovatel.cz byl mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.
Ptáte se, proč v nadpise píšeme, že se Brno stává Mekkou šifrovacích her? Stačí si najít kalendář tohoto typu her a zjistíte, že největší koncentrace je právě v Brně. Co do počtu pořádaných her i účastníků pak následuje Praha a s větším odstupem pak další města. Nalákali jsme vás? Přijeďte si tedy třeba zrovna v květnu zašifrovat do Brna na DNEM…. Přihlásit se k účasti je ale potřeba už teď.
Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.
Je už březen (2006), mám za sebou pěknou várku výletů na sněžnicích, prošel jsem kupu krásných míst, ale stále nejsem spokojen. Před rokem jsem se hodně namlsal při březnové tůře kolem Labského dolu, ale tentokrát stále čekám na svůj „majstrštich“. Fotky se sice hromadí, ale uvnitř cítím takové to napětí. V hlavě mi klíčí nápad na dvoudenní tůru s ranním focením východu slunce. S přibývajícími dny se noc zkracuje a musím počítat s tím, že je potřeba vyrazit dřív. V půlce března už začínám být zoufalý. Je stále šeredně, mlha, mraky, sněžení. Všude hromady sněhu, hezky mrzne, ale na focení to není. Začínám být netrpělivý. Nakonec se na víkend 18. a 19. března rýsuje zajímavá kombinace, v neděli ráno by mělo být krásně, v sobotu sice bude šeredně, ale předpověď je hodně optimistická. V sobotu dopoledne padá rozhodnutí. Jako tradičně, bágl připraven, fotovýbava taky. Už mám zabalenou novou D200, je nutno ji ozkoušet v náročných zimních podmínkách.
Plán je jasný – ještě v sobotu dorazit na Martinovku (volno mají), v neděli ráno úsvit na Smielci a pak se uvidí – buď Polsko nebo courání po hřebenech. Ale lákají mě Sněžné jámy, je tam tolik sněhu, že to musím vidět zdola….. Uvidíme. Ve dvě odpoledne parkuji ve Špindlu, o půl třetí odjíždím autobusem na Špindlerovku. Tentokrát nejde o výškové metry a našlapané kilometry, ale o pohodu a o focení. Mám kupu času, tak moc nespěchám.
Nahoře je totální mlíko. Mlha, nevlídně, vlhko, námraza se tvoří na všem rychlostí blesku. Nikde nikdo, stopy na Petrovku jsou sice prošlapané, ale je to smutné pokoukání. U Petrovky uhýbám na Martinovku přes Ptačí kámen, jdu v mlze, vidět opravdu nic není, na focení je to velmi špatné. A to mám tu mlhu tak rád. Začínám propadat skepsi, jestli jsem to nějak nepřekombinoval… U Ptačího kamenu přece jen nějakou tu „mlhu“ nafotím, ale je to jen z povinnosti. Cesta mě nebaví, ťapu bez nadšení, kam se poděl můj elán a radost? Za chvíli jsem na Martinovce, ještě si prověřuji cestu na hřebeny, ale kdoví jestli tam vůbec polezu…. Klasika na horské boudě – ubytování, večeře, pár piv a radši spát. Ještě si všechno překontroluji a zabalím, ať ráno můžu déle spát. Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu. Konečně se v zimě podívám do jámy lvové….
O půl páté už nevydržím a vyskakuji z pelechu, dávám krátkou snídani, zabalím, čelovku nechávám v báglu a vyrážím na hřebeny. Je fakt nádherně, proč jsem jen neudělal pár fotek v noci… Za 40 minut jsem na rozcestí nad Martinovkou, už vidím na můj oblíbený kopec – Smielec. Do Polska ještě moc nevidím, v Čechách je to ale nezajímavé. Na Smielci koukám do Polska … a … koukám na mraky shora!!! Celé Polsko je pod příkrovem inverze, vyčnívají jen hřebeny Krkonoš, na východě začíná rudnout horizont. Stojím, koukám – spíš jen zírám – tak tohle je opravdu odměna i se šlehačkou a pixlou třešniček na tom dortu… V šest ráno je ale pekelná zima, navíc docela fouká, ale není čas na slabost. Konečně se proberu, stavím stativ a fotím, fotím, fotím. Uvnitř se rozlévá takové to teplo uspokojení, jo, tohle je ono, sezona může skončit. Východ slunce je opravdu famózní, na východě je světlo a západ se topí ve tmě. Užívám si sobecky svého osamění, nemusím se s nikým dělit o své zážitky. Po sedmé balím nádobíčko, liju do sebe dva hrnky teplého čaje a poskakuji jako cvičenec na spartakiádě…
Scházím po úbočí Vysokého kola do Polska v dostatečné vzdálenosti od lavinových svahů, nikde žádná stopa. Vše je panensky čisté, Sněžné jámy se probouzejí do nového rána. Úchvatný pohled. Sluníčko je už výš, ale přesto vrhá nádherné stíny. Paprsky osvětlují inverzní mraky, sníh má nádhernou strukturu, krásný prašan hraje všemi barvami. Zase se neudržím a fotím. Najednou mě přepadnou 3 Poláci – samo – od Horské služby…Kde se tu vzali? No, to je průs… Chlapi nejdřív pouštějí hrůzu, pak už jen tak brblají, že jsem sám, že v zimě jsou polské Krkonoše úplně pusté a že Sněžné jámy jsou velmi nebezpečné. Nakonec uznávají, že jsme dost daleko od lavinové oblasti, dostali odkaz na moje fotky z Polska a bylo dobře 🙂 Docela jsme si pokecali o sněžnicích, skialpech a snowboardistech – a ti to mají v Polské části Krkonoš opravdu těžké. Ničí tam hodně vršky smrčků a ty pak špatně rostou. Pokuty jsou prý dost vysoké. Loučím se s prima kluky, ještě mi popřejí šťastnou cestu a už si to mašíruji směr Czarny Kociol Jagniatkovski, česky Černý kotel. Je to nádherné místo jak v létě, tak v zimě. Jsem tu asi popáté, v zimě ale teprve podruhé a takto brzo poprvé. Je devět hodin, sluneční paprsky už perou, sedím v pustém kotli, kam za celou zimu přijde pár nadšenců na skialpech. Černý kotel má tak jako Sněžné jámy jednu špatnou vlastnost – špatně se tam fotí. Je to severní svah, takže je stále ve stínu nebo je to v poledne přesvětlené. Nejhezčí vzpomínky tak zůstanou jen v hlavě. Zdržím se skoro hodinu a půl, mám výčitky, že zanechávám stopy a ničím ten nádherný „aljašský“ kout Krkonoš. Ale létat neumím…
Čeká mě cesta zpět. Buď na Rozcestí nad Martinovkou, ale tam to už znám nebo po severním hřebeni směrem k Petrovce. V létě tam vede značená cesta, ale ta je v zimě neidentifikovatelná. Severní hřeben Krkonoš je v této části Polska jeden velký mrtvý les. Mezi suchými kmeny začínají růst nové smrčky, postupně se vše opět zazelená, ale bude to ještě dlouho trvat. V létě je hlavně část svahu u Černého kotle hodně neschůdná, tlející stromy porostlé mechem a travou jsou pro nohy nebezpečnou pastí. Hromady sněhu a mráz ale vše překryjí pevným příkrovem. Sněžnice jen kloužou po povrchu, stoupám nahoru. Je to docela fuška, ale šlapu si jen v triku, sluníčko pálí, sníh měkne a něco se vytrácí. Vytrácí se zima, kterou někteří označují za šílenou, protože byla dlouhá a možná i trochu studenější. Ale byla krásná, nádherná a… krátká 🙂 Ze stromů opadává námraza, smrčky se nesměle narovnávají, skály na Hutnickém hřebeni se zbavují sněhu… Courám se Polskem, nasávám zbytky těch krásných zimních pocitů a mísí se ve mně euforické pocity s těmi smutnými. Jsem v místech, kde to znám – kolem Špindlerovky. Hledám nějaké podněty pro focení, ale po tom dnešním ránu to fakt už nemá cenu. Těším se domů, musím se podívat, co jsem vlastně s tím foťákem napáchal. V jednu odjíždím autobusem ze Špindlerovky, lidi trochu nechápou, proč se v zimě poflakuji po horách jen v tričku… je to jen taková drobnost… vysvětlete pak dětem, že musí mít rukavice, čepici, šálu a tlustou bundu, když ten pán je taky svlečenej… Babička byla nekompromisní, já bych v tom nevydržel. Pak mají být dnešní děti odolné proti nemocím.
Ze Špindlu odjíždím bez placení, parkoviště je i při vícedenním stání zadarmo. Potěšující… Večer doma „vyvolávám“ fotky z digitálu, fotospoušť můžete vidět v galerii – hodně fotek z této cesty je ve fotogalerii k článku Začínáme na sněžnicích – trasa č. 6.
Shrnutí: Jestliže nechcete vidět východ slunce, celá trasa se dá zvládnout za jeden den. Nebo musíte vyjít hodně brzo ze Špindlerova mlýna. Variant cesty je opravdu hodně – např. Špindl – Martinovka – Smielec – Sněžné jámy – Černý kotel – Petrovka – Špindlerovka – cca 18 km, nebo vyjít ráno ze Špindlerovky přes Petrovku na Smielec a dále stejnou trasou. Kombinací je hodně. Obtížnost odpovídá délce trasy a převýšení – od středně těžké po velmi těžkou.
Občerstvení: Chata na Martinovce a pak dlouho, dlouho nic. Až v závěru trasy Petrovka nebo Špindlerovka. Sebou hodně pití a energetických potravin.
Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, doporučuji GPS navigaci s vyznačenou trasou a záchytnými body. Záložní prádlo – další vrstvu pro případ zhoršení podmínek. Znalost místních poměrů – počasí, sněhové podmínky – více než vhodná.
Čas: Od 6 do 10 hodin podle zvolené trasy. Ale pozor na sníh. Při větší vrstvě čerstvého sněhu se může prima výlet zvrhnout na hodně vyčerpávající až krutou tůru naprostou pustinou bez možnosti pomoci (až na Horskou službu). Když se Vám začnou bořit sněžnice po kolena, je pohyb po severním hřebenu opravdu extrémně náročný.
Vhodná doba: Konec února až březen (duben) – spíše ten březen. V každém případě je nutná velká opatrnost s ohledem na lavinové nebezpečí.
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě téměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo!
21. července
Auto jsme nechali v údolí Saisera a vyrazili na Rifugio Grego (1389 m). Stále jsem se necítila dobře. Celý předešlý den jsem ležela. Dále jsme stoupali k bivaku Stuparich (1578 m), kde se mi už udělalo lépe, a vyrazila jsem vpřed nadšená tím, že už jsem zase v horách. Můj návrh na výstup 800 m dlouhou nezajištěnou trojkou Direttogy byl zamítnut. Lehounce rozmrzelá jsem tedy vystartovala „Amálkou“ Via Amalia k vrcholu. Výhledy byly úžasné a tak se moje rozladění velmi rychle rozplynulo v pocitu svobody a radosti z pohybu a hor.
Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo! Traverzovala jsem travnatým úbočím až jsem se dostala na stezku jakoby vykousnutou ve skále. Střežili ji kozorožci.
Stezka zatáčela za roh a tam byl zářez trošku větší a v něm seděl bivak Suringar (2430 m). Krásnější místo na přenocování jsme si vybrat nemohli.
Usadila jsem se na skalním výběžku nad propastí a kolem mě nebyla žádná skála, jen úžasný prostor okolo mě a pode mnou a asi čtyři či pět dalších hřebenů v dáli, jen tmavě modré siluety proti večernímu nebi, kde se v záplavě zlatavých a nachových mraků koupalo rudé zapadající slunce. Pode mnou zakroužil orel královský a poté zmizel v modravé dálce. Připadala jsem si, jako bych také letěla nad krajinou jako on. Na travnatých úbočích dováděly kozorožčí samice s mláďaty.
Večer jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a mně se pak zdály strašidelné sny.
22. července
Jako ranní rozcvičku jsme podnikli výstup na Jôf di Montasio ohrožováni kameny shazovanými krvelačnými kozorožčicemi.
Pak jsme slézali dolů šedesátimetrovým lanovým žebříkem. Houpal se.
Dále jsme šli cestou Sentiero attrezz. Ceria Merlone a potom hřebenovkou s malou odbočkou na mapou nejmenovaný vrchol (když se řekne že tam má být oběd, tak mě nezajímá, že to není po cestě). Zplesnivěl nám chléb, tak jsme poobědvali piškoty se sýrem. Na mapě byla černými tečkami naznačena cesta přímo po hřebeni. Nikdo z ostatních nesdílel mé nadšení pro průzkum této varianty, tak jsem se tam vydala sama. Zpočátku to bylo velmi příjemné a dokonce to vypadalo, že je tam pěšinka. Později jsem zjistila, že ne všechny stezky kudy chodí kozorožci jsou vhodné a bezpečné i pro mě.
Ukázalo se, že postup po hřebeni by byl velmi pomalý a velmi nejistý a pěšinka se již definitivně ztratila, tak jsem se rozhodla sestoupit zpět na cestu.
Šli jsme dále značenou hřebenovkou směrem k Jôf Fuart. Na jednom místě vedla cesta z hřebínku kousek dolů a tam se proti mně najednou vynořil jako duch starý kozorožec, samec s obrovskými rohy, jeho silueta proti obloze vypadala opravdu hrozivě. Podívala jsem se na nebe a tam plul krásný mrak s okraji rozzářenými sluncem a paprsky kolem něj pronikaly dolů, scéna jako z barokních obrazů s anděly a čerty, podívala jsem se zpět na kozorožce…
Mraků na obloze přibývalo a některé začínaly vypadat podezřele. Postupovali jsme dále po hřebeni, zatáhlo se úplně a začaly nás znepokojovat vzdálené zvuky bouře. Ochladilo se a zvedl se vítr. Na obou stranách od hřebene se během chvilky vytvořila hrozivá hradba černých bouřkových mraků. Zrychlili jsme, ale do sedla bylo ještě daleko. Bouře se k nám blížila z obou stran, spadlo pár kapek a ve vzduchu bylo cítit napětí. Všechno ztichlo, setmělo se a jako by se zastavil čas, bylo zvláštní světlo a nic se nehýbalo. Pak přišla bouře. Oblohu na obou stranách od hřebene křižovaly blesky a dunění hromu rezonovalo všude kolem. Konečně jsme dorazili na jedno ze dvou míst hřebene, odkud se dalo sejít dolů. Sestupovala jsem co nejrychleji, litovala jsem, že jsem si sundala úvazek, ale už jsem se nemohla zdržovat jeho oblékáním. Bouřka nebouřka, musela jsem se držet ocelového lana, protože skála byla kluzká jako zrcadlo. V jednom místě se mi noha smekla na kameni, kousek jsem sjela po mokré skále, ale naštěstí se mi podařilo opět se chytit lana. Zastavila jsem se na chvilku, uklidnila se a dál postupovala opatrněji. Ale ani dole jsem neměla ještě vyhráno, čekal mě přechod suťoviště k sedlu Forc. Livinal dell’Orso a z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit, jeden malý človíček vyčnívající ze suti… jak jsme křehcí a zranitelní tváří v tvář zuřivosti živlů. Uvědomila jsem si, že mi z batohu trčí hroty teleskopických holí a to mi klidu nepřidalo. Utíkala jsem po cestičce stále dolů, suť vystřídala příjemná tráva. Na hraně údolíčka jsem se zastavila, úplně dole byla nějaká stavení, vypadala lákavě, ale značka k chatě Rifugio Corsi ukazovala směrem k úbočí hory, za kterým se rýsovala temná mračna a křižovaly blesky. Dohodli jsme se, že se sejdeme tam, tak jsem se rozběhla nahoru po úbočí. Po cestě jsem viděla černého mloka. I Janča ho viděla, nejspíš toho stejného. Na chatě bylo samozřejmě narváno, v jediné místnosti nás spalo asi šedesát a ne všichni oplývali ohleduplností. Uvařili jsme si v kuchařově domku – dřevěné kůlničce za chatou.
Měli jsme štěstí, tři další lidé ve Francii ten den takové štěstí neměli…
23. července
Ráno jsme vyrazili do sedla Forc. Mose. Čekal nás sestup cca 1500 výškových metrů. Moje včerejším sprintem zmožená kolena vypovídala službu. Došli jsme zpět na sedlo Livinal dell’Orso a teprve teď jsem si všimla, že ve skalním výklenku je soška Ježíše. Možná nad námi včera držel ochrannou ruku. Sestoupili jsme adrenalinovým suťoviskem (zejména pro ty níže sestupující) a poté krásným údolím, kde se mísila středomořská a horská flóra, kolem nádherných vodopádů a jezírek (i koupání bylo) dolů a k autu.
Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily…
Čekám na počasí, na horách stále sněží, na Labské je už skoro 3 metry sněhu. Tolik ho v Krkonoších nebylo ani nepamatuju. Na sněžnicích jsem od ledna pilně trénoval, postupně přidával kilometry. Naplánoval jsem si krásnou trasu, kterou znám z léta i z běžek. Ale na sněžnicích je to něco jiného. Cesta začíná na Špindlerovce a pokračuje přes Petrovku a Dívčí kameny na Vysoké kolo, Sněžné jámy a dále na Labskou, Vrbatovu boudu a Kotel. Pak už jen seběhnout (ano, seběhnout, na sněžnicích to nejede) dolu do Špindlu. Celková porce asi 21 km. Teď už jen to počasí… Jsem připraven, bágl sbalený, foťák připravený. Konečně přichází ten správný den, přestává sněžit, zítra bude sluníčko, sice trochu chladněji, na horách hlásí „až“ -15°C. Ale co, ruším schůzky v práci, beru si dovolenou, šéf má pochopení . Večer ještě vše zkontroluju, uvařím 2 litry čaje do termosky a už se nemůžu dočkat…
Ráno vyrážím z Prahy směr Špindl, v 8:30 musím stihnout autobus na Špindlerovku. Dole je -15°, přidávám jednu vrstvu, a už frčím nahoru. Na Špindlerovce to pěkně fouká, teploměr na chatě ukazuje -20. Tak to nám to pěkně začíná. Nikde nikdo, stopy zaváté, se mnou přijeli jen dva policajti, kteří se statečně vydávají na cestu na Petrovku. Tak přidám ještě jednu vrstvu – kamaše, flísku, druhé rukavice , foťák za bundu. Ještě namazat klasickým jelením lojem, ten v sobě nemá žádnou vodu, krásně ochrání před mrazem a větrem.
Připínám sněžnice, za tu chvilku mám ruce jak rampouch. Vyrážím vstříc sluníčku a záplavě sněhu. Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. To teda hoši moc daleko nedošli…. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily… No nic, pokračuju v cestě, mám lehké zpoždění, první zastávka bude až na Dívčích kamenech. Mrzne opravdu fest, nad Petrovkou docela fučí, ale stoupání mě rozehřeje. Je mi fajn, je krásně, takovou nádheru jsem fakt dlouho v Krkonoších neviděl. U Dívčích kamenů zalezu za šutry a dávám první občerstvení. Nikde v dohledu nikdo není, jsem na hřebenech úplně sám, jen vítr mi dělá kulisu a sem tam křupání sněhu pod nohama. Obloha je krásně čistá, světlo ještě příjemně měkké a stíny dlouhé. Poflakuju se kolem, fotím, co mi přijde pod ruku.
Vyrážím směrem k rozcestí na Martinovkou. Je tam taková budka, tam si dám znovu oraz a trochu toho čaje. Pít se musí – spíš víc než míň. Po cestě je krásně vidět Labský důl, Mužské kameny, při pohledu zpět je už vidět Sněžka a celé Kozí hřbety. Konečně se objevují i sněžné jámy. Od rozcestí nad Martinovkou se po odpočinku dávám mírně doprava na první cíl mé cesty – vrchol Smielec. Odtud je krásný výhled na Sněžné jámy. Pekelně tam fouká. Stativ nemá vůbec cenu vybalovat, tak vše z ruky…. Ale výhledy jsou to překrásné. Po chvíli začínám stoupat na Vysoké kolo (1.508 m.n.m.) – nejvyšší vrchol dnešní cesty. Stoupání opravdu zahřeje, sundávám vrchní rukavice, je fakt teplo…. V poledne jsem na Sněžných jámách, tam se opravdu zdržím…. Focení nemá konce, musím sebou trochu hodit, mám zpoždění. Čeká mě cesta na Labskou boudu – přes Labskou louku nebo Tabulovou pláň – není to přesně popsáno. Je to plochá pláň, není se kde schovat, trochu se oteplilo, tipuju to tak na -15°, ale vítr si tady fakt dává záležet. Probíjím se směrem k Labské, viditelnost je opravdu skvělá, i když se nad Kotlem začínají vytvářet lehké řasy. Ze Sněžných jam vyrážím asi ve ¾ na jednu, mám za sebou něco přes 1/3 cesty. Snažím se trochu přidat, ale proti větru to moc nejde. Bojuju s mrazem a větrem, zima mi není, ale musím kontrolovat uši, nos a tváře. Přece jen počasí přeje omrzlinám … Ve dvě jsem na Labské, 3 km mi trvaly 1 ¼ hodiny. To je teda rychlost….Ach to focení….
Na Labské je zasloužený odpočinek, svlékám vše, co můžu, abych se moc neprohřál. Foťák je hned orosený, jo, jo. Musím počkat… Ale mají slušnou svíčkovou, dávám si 2x kafe, trochu energetických bonbónů a ve 3 hodiny odpoledne vyrážím na zbytek cesty. Cestu si zase komplikuju pobíháním kolem Labského dolu a dalším focením. Ve čtyři dorážím ke Kotli. Je nad ním takové divné světlo, jsou tam takové divné řasy. Už se trochu smráká, ale viditelnost je perfektní. Nakonec jsem tu udělal nejhezčí fotky Kotle, co mám. Ale to zjistím až po čase….
Vrbatka je už zavřená, mají jen do 16 hod., ale není čas. Vítr se uklidňuje s tím, jak klesá nadmořská výška, ale zase přituhuje mráz. Nikonek už odmítá spolupráci, přece jen displej dostává zabrat. Ale jinak ještě fotí…. Před sebou mám posledních 8 km, 5 na Mísečky a 3 km do Špindlu na parkoviště. Zase je to z kopce. Už cítím únavu v nohou, mráz taky silám nepřidá. Za chvíli je tma, nasazuju čelovku a asi km na Mísečkama si dávám RedBull. Nikdy jsem to nepil, ale kluci tvrdí, že to zabírá… Za chvíli jsem fakt fit, už za úplné tmy scházím na Mísečky a za další ¾ hodiny do Špindlu. K autu přicházím o půl sedmé večer. Jsem unavený, ale šťastný. Za sebou mám 22 km cik-cak pochodu přes hřebeny v počasí, které bylo sice slunečné, ale přesto teplotně mírně extrémní. Na cestě jsem byl skoro 10 hodin.
Převlékám se do čistého a jedu domů. Fotky počkají až na víkend. Ráno sem jak po výprasku gumovou hadicí. Necítím nohy, pálí mě obličej, bolí lýtka a stehna. Za dva dny ale o ničem nevím, zůstaly perfektní vzpomínky. Byl to určitě vrchol sezóny, prostě to všechno klaplo a vyšlo. Dnes už je to pro mě úsměvná historka, trasa se dá zvládnout za 7 hodin, celou trasu jsem od té doby šel několikrát, ale takové jako poprvé to už nikdy nebylo. Kdo fotí, tak by neměl spěchat. Večerní vrcholky Krkonoš jsou nádherné.
Shrnutí: Klasická krkonošská túra, která vede spíš „dolu“. Přesto je agregované převýšení kolem 600m. Délkou trasy ale patří k těm delším, proto nepodceňovat. Za hezkého počasí nádherné výhledy na celé Krkonoše.
Zajímavá místa * „Mrtvý les“ od Špindlerovky na Petrovku – opravdu úchvatné * Dívčí a Mužské kameny * Smielec – od rozcestí nad Martinovkou se stočte mírně doprava směrem na malý vrcholek pod Vysokým kolem. Ze Smielce jsou nádherné výhledy na celé Krkonoše a do Sněžných jam * Vysoké kolo a Sněžné jámy – Vysoké kolo je nejvyšší bod na celé trase, zaslouží si vaši návštěvu, Sněžné jámy jsou nádherným fotogenickým místem. * Labský důl – od Labské boudy se můžete courat směrem na Zlaté návrší podél hrany Labského dolu – ale pozor, ať to nepřeženete!!! * Kotel – krásný je zejména navečer, kdy je osvětlen příjemně teplým světlem
Čas Ráno vyjeďte na Špindlerovku autobusem ze Špindlerova mlýna v 8:30. Ušetříte si mačkanici a nahoře budete alespoň chvíli sami. Opravdu loudavým krokem trvá túra max. 10 hod., standard by neměl přesáhnout 7 hodin.
Vhodná doba Od chvíle, kdy napadne sníh, optimální doba je první polovina března – už je dlouho vidět a je ještě hodně sněhu.
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu.
(14. – 23. července 2006)
Účastníci expedice
Janča, Míša, Honza, Já
14. července
Ráno jsme vyrazili s Míšou a Honzou z Náměště a zpátky jsme se vraceli jen jednou. Směr Znojmo a hraniční přechod Hatě, poté údolí Dunaje se starobylými zříceninami, vinicemi a upravenými vesničkami. Cíl – Jižní Tyrolsko a vesnička Klobenstein, rezidence rodiny Müllerů, odkud jsme plánovali unést Janču. Unést? Ale ano… takové místo by totiž nikdo neopustil dobrovolně! Jako by před vás umístili fotografii z reklamního letáku lákajícího turisty do Dolomit – nádherné panorama vápencových věžiček Rosengartenu a masiv Schlernu, vše osvětleno zapadajícím sluncem. A na to celé se díváte z bazénu. Večer probíhaly orgie obžerství – příprava do hor.
15. července
Janča bohužel onemocněla, tak jsme ji museli odložit v kempu a vydat se do hor jen ve třech. Zvolili jsme kemp Castelpietra a první den jsme kvůli nepřívětivému počasí šli pouze prozkoumat okolí a objevili jsme stejnojmenný hrad a u něj skálu. Krásný, neolezený vápenec měl pouze jedinou vadu – byl celý převislý. Vykoupali jsme se v jezírku, které bylo tak čisté, že v něm bylo tolik ryb, až nebylo vidět dno.
16. července
Dopoledne jsme se rozhodli vylézt si alespoň některé cesty u hradu, abychom mohli doma říkat, že jsme „lezli“ v Dolomitech.
Po vydatném obědě jsme se vydali do hor, směr masív Pala. Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu. Stoupali jsme úbočím masívu příjemným lesíkem. Občas se tu a tam otevřela průrva mezi kamennými věžemi, kterou jsme nahlédli do uzavřených prostor mezi skalami a stromy. Pak už byla jen holá skála. Nahoře jsme se usadili v bivaku Minazio (2250 m), byl skutečně luxusní – dva pokojíky a kuchyňka i se stolem a lavicemi. Povečeřeli jsme, shlédli nádherný západ slunce a pak přišli Italové.
17. července
Ráno jsme posnídali a vydali se do sedla Passo delle Lede (2696 m). Nad námi čistě modré nebe, mezi štíty se převalovala mlha.
Se sedla jsme sestoupili na chatu Rifugio Pradidali (2278 m). Poté, vyplašeni hlasy blížících se turistů, zamířili jsme na Ferratu del Porton a tou jsme vystoupali až na Passo Porton (2480 m). To jsme si ale mezi námi přejmenovali na „Bránu do pekel“, zejména z dálky, plná šedé neprostupné mlhy, vypadala opravdu pekelně.
Zanechali jsme Honzu znechuceného ocelovými lany a žebříky u batohů a vydali jsme se s Míšou na Ferrata Nico Gusella, ale počasí nevypadalo příznivě, tak jsme se vrátili, vyfotili pár horských bylin a skrze Ferrata del Velo jsme zamířili na chatu Rifugia Velo della Madonna, kde jsme přenocovali.
18. července
Cestou Sentiero Dino Buzatti jsme vystoupali na Cimerlo (2503 mnm).
Odtud jsem ještě naposledy měla možnost obdivovat ladné tvary místní krásky, věžičky Sass Maor, od které jsem už od včerejška nemohla oči odtrhnout… inu láska na první pohled.
Pak jsme sešli více než 1400 výškových metrů dolů zpět do kempu, kde jsme našli Janku k naší obrovské radosti živou a zdravou. Po obědě jsme se sbalili a zamířili směr Benátky. Ubytovali jsme se v kempu Serenissima.
„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není.
Část první – Podzimní Tatry
Náš podzimní výlet do Hor provázela neobvyklá tíseň. Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Možná to bude i tím, že slunce již postrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf už není mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na mě měly zvláštní vliv, cítila jsem podivný smutek, ale zároveň to byl krásný a vznešený pocit něčeho neobyčejného a hlubokého.
Večer byl nádherný západ slunce. Na Jihozápadě zářily zlatavé okraje temně fialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly již modrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotě a na Severovýchodě Roháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí v modravém stínu.
Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.
Já jsem nedisciplinovaný chodec, lákají mě cestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují mě větrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené…
Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještě chvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještě kousíček, na vrcholek, ať vidím, co je za ním… A jsem nahoře a otřásá mnou ledový vichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještě odolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvě vrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraně srázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a už je dost pozdě, na Roháč už to nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.
Když už stoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá příliš rychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na mě píská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. „To znamená ústup“ povídám si a jelikož jsem od sedla hodně daleko, vydávám se z hřebene přímo dolů.
Travnatým úbočím se jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila nový způsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech. Úbočí přecházelo v travnatý kuloárek a jak jsem jela dolů, přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole… Ano, přesně to, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, kluzká suť. Opatrně jsem scházela kamenitým kotlem a několikrát už jsem skoro letěla do Doliny, když se mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo když jsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost. Slunce již osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodně vysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehož nástrah jsem právě unikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehož druhé straně jsem tušila Cestu. Ale skrze hustý porost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolů potokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžet po břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Když jsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti už jistě museli být někde dole, určitě se jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straně potoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplně v pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolů k Chatě. Ale tam na mě nikdo nečekal. Už byla tma, tak jsem šla po silnici.
Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj… povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali mě na stanici. Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Když jsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni mě nenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatě se sice dozvěděli, že jsem tam byla („Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy“) ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranáře už odvolat nemohli.
Nakonec všechno dobře dopadlo. U Masárů jsme dostali pořádný guláš, tři panáky na zahřátí a narozeninový dort a v Zanzibaru jsme oslavili šťastný návrat. Miro z Horské nám tam povídal, že to vlastně není tak zlé, protože může pařit až do rána a ženě říct, že měli výjezd.
Část druhá – Tatranská bleskovka
Domluvily jsme se s Evičkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovský štít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.
V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikož nás vícero zdrojů děsilo historkami o krvelačných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodně jsme spěchaly. Pak jsme se dostaly ven z lesa, neviděla jsem sice dál než na pár metrů, ale najednou jsem kolem sebe cítila prostor a taky vítr, kterému nic nestojí v cestě. Vedle stezky jsem tušila sráz, podívala jsem se tam, ale světlo se ztrácelo v bezedné propasti.
Podařilo se nám bez problémů dojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečně velkým avšak značně hrbolatým přístřeškem. Z lan a batohů jsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takový výkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého, chvilku si povídaly a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout.
Bivak byl průchozí na obě strany a foukal jím vítr, který rozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mně se zdálo, že si pro mě přišel medvěd a vytáhl mě zezadu ven…
Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo… Padaly kroupy!! Ráno už bylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. A na Horské mi řekli, že má být pěkně! Sbalily jsme své vlhké batohy a aniž bychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolů do Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy asi nezvedly, no jo, konzervy a friendy se zase jednou povozily po Tatrách). Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masívem Tater se objevilo čistě modré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoň na Kriváň, ale samozřejmě lilo jako z konve.
Každá zkušenost má pro člověka jistý význam, tento výlet sice zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představovala, ale ukázal mi, že si musím umět i ledasco odříci, že telefon ležící doma u postele mi v horách nepomůže a že skutečnost, že mám narozeniny, mi nezaručuje pěkné počasí… Ale skrze takové zkušenosti, se člověk nejvíc naučí. Nechť jsou mé chyby poučením pro ostatní.
Část třetí – Pojistná událost aneb Boj s větrnými mlýny
„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není. Volá mi bráška: „Ty, ségra, táta už je trochu nervózní z toho dopisu vod Horský co ti tu už tejden leží“. Donutím ho dopis otevřít. „Píšou tu, žes byla podchlazená a vyčerpaná a bude tě to stát 80 Euro“. Volala jsem na centrálu AF v Praze (777 600 997 či 257 328 388) a paní povídala, že mi všechno proplatí. Na tento typ záchrany se ani nevztahuje žádný poplatek za spoluúčast (ten se platí v případě odborného ošetření a činí 70 Euro). Ale všechny dokumenty je nutné zaslat v originále a v angličtině či němčině plus vyplnit formulář na stránkách AF. Horská služba sice požaduje platbu v Eurech (ručně přeškrtnuté Sk a propiskou dopsané EUR), ale fakturu dodala ve Slovenštině (další telefonát na Slovensko, paní tvrdí, že fakturu v angličtině po ní ještě nikdy nikdo nechtěl, ale prý udělá, co bude v jejích silách). Aby mi pojišťovna vrátila také poplatky za bankovní transakci (a to se ještě uvidí), můžu zkusit poslat výpis z účtu nebo potvrzení, které mě bude stát dalších 75 Kč a ty už ničím nedoložím (leda dalším potvrzením v hodnotě 75 Kč atd.). Ano, pojištění je super, ale čas ztracený vyřizováním a psaním formulářů mi už nikdo nevrátí… už NIKDY ale telefon zřejmě doma nenechám.
Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů. Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.
Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha. Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?
Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.
Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.
Shrnutí: Trasa se vyhýbá pokud možno velmi frekventovaným místům: Pec pod Sněžkou – Obří důl – Modrý důl – (pouze přejít cestu na Luční boudu) – Luční hora – Kozí hřbety – Luční bouda – Studniční hora (při časovém skluzu možno vynechat) – Polská bouda pod Sněžkou – Sněžka – lanovkou do Pece. Délka 16-19 km, podle zvolené trasy. Převýšení 800 m, agregované převýšení cca 1200 m.
Občerstvení: Chata na Výsluní v Modrém dole, Výrovka, Luční bouda, Polská bouda pod Sněžkou – pozor, za Zloté, českou měnu berou a ve zlodějském kurzu, Česká poštovna na Sněžce, bufet u lanovky a Polská bouda na Sněžce – za zloté.
Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, mapa, pokud možno navigační přístroj s vyznačenou trasou – do zhoršených podmínek – přece jen se pohybujeme na hranici lavinových pásem, dostatek pití – cca 2 l na osobu, náhradní prádlo a teplé oblečení, sluneční brýle, opalovací krém min. faktor 20.
Čas: Celá tůra se dá pohodlně zvládnout za 8 hodin. Poslední lanovka ze Sněžky jede v 18 hodin, pokud vyjdete ráno po osmé hodině, je dostatek času jak na odpočinek, tak i na případné pokochání se zimními Krkonošemi a nějaké to pivečko na Luční boudě 🙂
Vhodná doba: Leden – březen (duben) – podle stavu sněhové pokrývky. Je potřeba si uvědomit, že jak Luční tak i Studniční hora jsou porostlé klečí a jen dostatečná sněhová peřina zabrání poničení vegetace.
Horám zdar a sněžnicím zvlášť
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let více kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama.
Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama. Řeka se mi zdávala divoká, kameny mohutné a z okolních trampských osad býval slyšet zpěv a smích. Prostě vzpomínky krásné a romantické a tak jsem se tam vypravila po letech znovu jako dospělá s manželem a dětmi. Zjistila jsem, že řeka je stále divoká, vyčnívající kameny stejně monumentální, jen jako dítěti se mi zdávaly ještě větší a ty trampské osady zmizely.
Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.
Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.
U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.
My jsme se pro začátek vydali naučnou stezkou Povydří, která se právem nazývá nejkrásnější a je proto nejnavštěvovanějším místem Šumavy. Šli jsme po červené turistické značce, která je pouze pro pěší a to od Antýglu do Čeňkovy pily. Cestu je ale možno jít i v opačném směru (parkoviště pro auta i stanice autobusů jsou na obou stranách) a trasu zvládnou bez problému i malé děti nebo starší lidé. Na trase je pro ně také několik míst pro odpočinek a po celé trase jsou zastavení s informačními tabulemi. Cesta od Antýglu k Čeňkově pile klesá a line se nádherným kaňonem řeky, která je známá svým velmi kamenitým korytem.
Antýgl, vzdálený asi 30 km od Sušice, má název původně od německého ein Tiegel – pánev, původně byla na tomto místě sklárna, kde se vyrábělo duté sklo a pateříky, skleněné korálky do růženců našich prababiček. Později byl původní královácký dvorec upraven na zájezdní hostinec a ještě později na autokemping. Jako autokemp a tábořiště slouží dodnes. V králováckém dvorci nepřehlédnete zvoničku a kapličku., bývalý dvorec je skupinou roubených i zděných stavení.
Zhruba 2 km za Antýglem jsme došli k rozcestí se žlutou značkou. Poznáte ho i podle můstku přes Vydru. Za ním jsou z druhé strany řeky ještě vidět zbytky nedávno zbořené Hálkovy chaty. Kdysi, před rokem 1938 to bývala jediná turistická chata v Povydří. Toto místo je zajímavé tím, že je zde možné vidět v řečišti Vydry právě ty největší balvany z celého jejího toku. Západně je viklan Panna. Kdo by chtěl jít po žluté, dojde přes Hrádky do Srní. My se ale vydali dál stále po červené a po zhruba dalším kilometru došli k Turnerově chatě, je asi tak v polovině naučné stezky a dá se tam nejen občerstvit, ale i ubytovat. Když tudy půjdete, tak pár desítek metrů před chatou nepřehlédněte upozornění na kamenné útvary, tzv. obří hrnce.
Cestou Povydřím uvidíte jak viklany, tak obří hrnce a kamenné moře, tak spousty fotografů se stativy, protože místo je jedním z nejkrásnějších pro focení zasněných a pohádkových obrázků vody pořízených na dlouhý čas. Taky určitě potkáte plno dětí radostně poskakujících po kamenech, protože hravost mládí zůstává neměnná víc jak majestátné kamenné moře. Kamenné moře je rozsáhlé suťoviště, které vzniklo postupným mrazovým zvětráváním skal a sesouváním zvětralých bloků do údolí a můžete ho vidět na okolních svazích. Obří hrnce zase vznikaly činností písku a štěrku v žule a rule. Různé skalní útvary zde mají svá jména, např. Panna, Baba,Mnich…
Další autorčiny fotky a nejen z povodí řeky Vydry, si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz
Divoká hravost Vydry, jejíž vody, které jsou napájené z horských slatí a uhánějí tu a kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny Vás chytne u srdíčka. Málokdo odolá nesmočit si nohy v její ledové osvěžující vodě, sednout si na břeh a vnímat její odvěkou sílu a spěch. Já si prohlédla hodně zblízka spoustu detailů řeky a jejích romantických zákoutí, vybavila se jak stativem tak filtrem Hoya ND4 a nezměrnou dávkou trpělivosti a cestou tady pořídila stovky fotografických záběrů. Pro Vás jsem vybrala ta místa, která mi utkvěla v srdíčku na zbytek života.
Konec naučné stezky je u elektrárny v Čeňkově pile. Kdysi ji na soutoku řeky Křemelné a Vydry postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček ( jako dítěti mi nikdy nešlo do hlavy, proč se tedy nejmenuje Bubeníčkova ale Čeňkova, pak jsem si to vysvětlila tím, že ho tu asi lidi měli rádi a familiérně ho nazývali křestním jménem). Zpracovávalo se tady dřevo hlavně z lesních kalamit. V létě roku 1867 navštívil pana Bubeníčka dokonce Bedřich Smetana spolu s tehdejším dirigentem Národního divadla. Prý tu spolu zasadili sazenice smrčků a prý je tu Smetanův strom k vidění dodnes, jen nevím, který to je, nehledala jsem ho. Pila prošla v roce 1908 modernizací, ale stejně v roce 1912 byla přebudována na hydroelektrárnu využívající vodu z Vychnicko-tetovského kanálu a napájela energií město Kašperské Hory. Dnes je objekt národní technickou památkou a elektrárna je součástí výstavy, která je umístěná v areálu. Čeňkova Pila – obec slouží jako rekreační osada stejně jako obec Srní, odkud jsou krásné výhledy do kraje.
Naučná stezka Povydří je dlouhá 7 km. Podle starých záznamů vede po bývalé svážní cestě, vybudované po lesní kalamitě roku 1870.
Na fotkách v galerii si můžete prohlédnout záběry z Hamerského potoka, ale hlavně se můžete pokochat zákoutími řeky Vydry. Jsou zde jak detaily jednotlivých kamenů a jejich rozličných tvarů, tak pohled na strhující peripetie vodního živlu v cestě za svobodou. Mnohé z nich mě nechaly stát v němém úžasu než jsem nastavila foťák, umístila stativ na optimální místo a našla tu správnou kompozici pro zastavení času na fotografii i ve svém srdci.
Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek
civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.
Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím
více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení
hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych,
že jsem byla první zájemce o tuto atrakci.
Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.
Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych, že jsem byla první zájemce o tuto atrakci („Co mám teď zmáčknout? Tady ten ‚Cancl‘?“).
Budou vás fotit! To je též dobré vědět. A platí se předem. Jediný doklad, který je k úkonu potřeba, je platný OP.
A jak to probíhalo? Nejprve byla potíž dorozumět se s počítačem, neboť odmítal komunikovat s kamerou. Po deseti minutách marných pokusů a několika restartech počítače („Teď to ale zhaslo, to budu muset zase zapnout?“ „Aha, už se to zaplo samo“) jsem paní upozornila, že na aparátu nesvítí zelené světýlko. Pak stačilo už jen poslední restartování PC a můžeme začít fotit!
Paní si mě naaranžovala, já se koukla pěkně do objektivu. Cvak. Paráda, ani jsem nemrkla! „Hlásí to, že se nedíváte přímo do objektivu“. Tak ještě jednou. Hypnotizovala jsem černý tunýlek. Cvak. „Nedíváte se přímo do objektivu“. Po dalších dvou pokusech jsem zjistila, že se musím dívat trochu dolů, aby měl aparátek pocit, že se dívám přímo. Cvak. „Není zaostřeno“. Cože?? Tak znovu. Cvak. „Příliš světlé pozadí“. Nevadí, upravíme. Cvak. „Příliš tmavé pozadí“. Nejmenuje se to tady náhodou Kocourkov? … Asi dvacátý pokus. Cvak. „Teď to žádnou chybu nehlásí“ paní byla očividně ještě překvapenější než já. Tak úporně jsem se snažila zírat přímo do objektivu, že mám sice pěkně vykulený výraz „jak žaba z kyšky“, ale za čtrnáct dní (v Brně měsíc, kyš kyš) si můžu vyzvednout kýžené veledílo.
Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba.
4. července
Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.
Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a tak lezení přináší jakýsi životní nadhled.
5. července
Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies, ještě tam nikdo nebyl, tak jsme v klidu posvačily. Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera… Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.
Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.
Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.
6. července
Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!