Vysoké Tatry s lanem II.

0
557

4. července


Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.

Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a tak lezení přináší jakýsi životní nadhled.

5. července

Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies, ještě tam nikdo nebyl, tak jsme v klidu posvačily. Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera… Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.

Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.

Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.

6. července

Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno