Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.
Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.
{{reklama()}}
Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.
Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.
Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klettersteig.com/…001scale.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?…).
Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.
Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.
Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.
Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.
Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.
Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.
Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.
Další informace
Mapa oblasti: KOMPASS-Wanderkarte 19 – Almtal-Steyrtal-Totes Gebirge
Vybavení: Helma, ferratový set, sedací + prsní úvazek, (rukavice, smyčka s karabinou na odsednutí)
Info o ferratách a lezení: www.bergsteigen.at
Pozor: V celém pohoří je nedostatek vody. Sníh se zde drží dosti dlouho a chůze po příkrých svazích může být nebezpečná.