Ferraty v Totes Gebirge

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko
Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních
Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a
z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž
nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.


Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.

{{reklama()}}

Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.

Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.

Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klet­tersteig.com/…001sca­le.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergstei­gen.at/de/tou­ren.aspx?…).


Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.

Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.

Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.

Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.

Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.


Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.

Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.

Další informace

Mapa oblasti: KOMPASS-Wanderkarte 19 – Almtal-Steyrtal-Totes Gebirge

Vybavení: Helma, ferratový set, sedací + prsní úvazek, (rukavice, smyčka s karabinou na odsednutí)

Info o ferratách a lezení: www.bergsteigen­.at

Pozor: V celém pohoří je nedostatek vody. Sníh se zde drží dosti dlouho a chůze po příkrých svazích může být nebezpečná.

Z Adelaide do Melbourne přes Kangaroo Island

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem
týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního
parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská
zvířata jako klokany, emu, dingo, wombaty, ježury atd. Největším lákadlem
jsou koalové.

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Poslední dny v Adelaide


Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Největším lákadlem jsou koalové. A právě zde máte možnost si za poplatek koalu pohladit, vzít do náručí a nechat se s ním vyfotit. To jsme si nemohli nechat ujít! Pro Renču to byl nezapomenutelný zážitek, na který se celých 5000 km těšila. Kromě parku ze zvířaty jsme ještě navštívili nádhernou botanickou zahradu a v centru Adelaide také největší aboriginské muzeum na světě.

V Adelaide jsme se také měli sejít s dánským cyklistou Nicolaiem. Na místo srazu jsme nechtěně dorazili se zpožděním a Nicolai už na nás bohužel nečekal. Tak snad v Melbourne – jede totiž stejnou trasu.

Neplánovaně trávíme další tři noci v Adelaide navíc a to u Pavla Kohouta, který je zde na stáži. Společně s ním vyrážíme na první koupání k moři. Dosud jsme se kvůli nízké teplotě vody nikde nekoupali. Tady je tomu podobně, moc teplá není. Renča zůstává na břehu a já lezu do oceánu sám.

Huráá na Kangaroo Island

Tento ostrov plný původní fauny se nachází asi 100 km jižně od Adelaide. Cesta lodí trvá asi 2 hodiny. Do přístavu Wirrina nás doprovází Pavel a pak už plujeme sami do hlavního města Kingscote. Teprve až na lodi se dozvídáme, že téměř 85 % ostrova bylo evakuováno a zavřeno policejními zatarasy kvůli obrovským požárům. Jsme rozčarováni, neboť zaměstnanci lodní společnosti nám informaci sdělili až po nástupu na palubu a zaplacení lodních lístků. Zároveň jsme strašné zklamaní, že asi nic neuvidíme. Po připlutí zjišťujeme aktuální stav v infocentru a je tomu opravdu tak. Můžeme jen do 60 km vzdáleného přístavu Penneshaw. Váháme, zda jet, a vidět aspoň tučňáky, anebo se vrátit na australskou pevninu. Nakonec tučňáci vítězí. Pozorování těchto tvorů při návratu z moře za setmění stálo opravdu za to. Vracíme se zpět do Kingscote kde se dozvídáme, že byla otevřená další malá část ostrova. Zde se nachází další park se zvířaty. A tak se jedeme podívat na klokany, medvídky koala, krokodýly, papoušky, dravce a dokonce i possumy. Měli tam take wombata, toho jsme viděli úplně poprvé. Před odplutím pozorujeme ještě krmení pelikánů a potom nám nezbývá nic jiného než se vrátit na australskou pevninu. Ohně zuří dále, zvětšují se a nedaří se je uhasit. Přijíždějí požárníci z celé Austrálie, dokonce až z Tasmánie. Konvoje stovek vozů. Nepříjemný pohled. Myslíme jen na ta všechna nádherná zvířátka, která se asi nepodaří zachránit… .

Podél pobřeží směrem k Melbourne

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem k Victor Harbor a Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Ve Victor Harbor musíme s mým kolem do servisu, mám něco se středem. Profesionální a příjemný chlapík během 30 minut vše perfektně opravuje a účtuje si jen 15 AUD.

V tomto městečku nás zaujala historická, koňmi tažená tramvaj, ktera po náspu vozí turisty na ostrůvek Granit Island. Následující kilometry následují po atraktivní pobřežní cyklostezce.

Velmi nás zaujalo historické městečko Strathalbyn. Doposud asi nejhezčí město na naší cestě. Odsud dále jedeme několik set kilometrů velmi neatraktivní a nudnou krajinou. Jediným zpestřením, kromě několika vyschlých bílých solných jezer, je snad překonání slavné řeky Murray, po které se v historii plavily krásné kolesové parníky.

Začíná nás trápit počasí, začíná pršet, máme hodně silný protivítr. Nedá se nic dělat, musíme bojovat.

V městečku Kingston nás vítá 20 metrů vysoká socha humra. Člověk by se skoro až lekl. Za Kingstonem už začíná být cesta konečně trošku zajímavější, občas nějaké kopečky, lesy a vinice. Musíme ale spěchat, čeká nás další den více než 130 km do Mount Gambieru. Kdyz to stihneme do večera, budeme mít šanci krmit possumy.


A vychází nám to. 139 kilometru přibylo na tachometru a večer se jdeme podívat do propasti plné malých nor, ze kterých po setmění vylézají possumi za potravou a lidé je tam chodívají krmit. Je to krasny zážitek. Tyhle zvířátka – něco jako veverky velikosti kočky se vůbec nebojí, žerou ovoce klidně z ruky, můžete si je pohladit, no paráda. Mount Gambier má ovšem ještě jednu raritu. Nádherné kalderové jezero Blue Lake o obvodu 5 km, které se třpytí fantastickou tyrkysovou barvou. Fantazie. Nemůžeme se nabažit. Tady také končí naše putování Jižní Austrálií. Vstupujeme na území dalšího státu – Victoria.

Great Ocean Road

K této pobřežní silnici jsme dorazili přes města Portland a Warrnambool. První slavné útesy které potkáváme jsou skaliska v místě zvaném Bay of Islands. Přijíždíme k nim před setměním. Zrovna přichází silná bouřka, spousta blesků a silný déšť. Je to ale jen přeháňka a hned po ní přichází západ slunce – neuvěřitelné divadlo stínů a barev. Takové přírodní show jsme tady ještě nezažili. Fotíme co to jde, ale hlavně vše jen pozorujeme a užíváme si to. Tak tohle bylo opravdu skvostné přivítaní na Great Ocean Road. Druhý den ráno je ještě hezky, projíždíme kolem bizarních útesů ve tvaru mostu – London Bridge. Pomalu se ale počasí horší, sluníčko se ztrácí. V Loch Ard Gorge a pak dále na slavných Twelve Apostels sice ještě neprší, ale už to není na focení.

Zde se prvně setkáváme s proudícími davy turistů. Skoro jak v Praze na Václaváku. Turismus a s ním spojená komerce dorazila bohužel už i sem. V Austrálii naštěstí zatím pouze sem…

Zbytkovou část po Great Ocean Road překonáváme v dešti. Hlavne v okolí Apollo Bay jsou velké lijavce. Krajina je kopcovitá. Nedá se nic dělat, musíme šlapat. Chceme být přece včas na vánoce v Melbourne.

Na závěr Great Ocean Road jsme narazili na medvídky koala, žijící poblíž cesty, v malém eukalyptovém lesíku. Tak přece jen nejsou pouze v parcích, ale i divocí ve volné přírodě.

Setkání s blbcem

V městečku Princetown jsme byli požádat v místní restauraci o vodu. Odmítli nás s tím, že podzemní voda není pitná. Máme si koupit balenou. O tom, že mají dešťovku, se nezmínili. Tak jsme vyšli ven a chtěli si nabrat z kohoutku, který jsme objevili pár metrů vedle na pozemku kempu. Odtamtud nás ale sprostě vyhodil jeden místní obyvatel. Rezolutně nám odmítl dát vodu, máme si ji koupit u něj v obchodě. Vysmál jsem se mu a řekl, ze on je prvním a jediným nepříjemným Australanem kterého jsme potkali a že ostatní jsou moc fajn. O vodu jsme nakonec požádali v nedaleké farmě, kde nám ji bez problémů velmi ochotní Australané dali. Ostatně jako vždy.

Příjezd do Melbourne.


Ze 70 km vzdáleného Geelongu vede dvouproudá dálnice. Cyklisté mají vjezd povolen. Tak tedy jedeme. V jednom místě je zničehonic zákaz. Hledáme náhradní řešení. Asi po půl hodině marného hledání se vracíme na dálnici a frčíme dalších 20 km k Melbourne. Je to hrozně nepříjemná jízda a navíc se bojíme, že nás bude pokutovat policie. Těsně před městem dálnice začína stoupat na obrovský dlouhý most. Tak tohle určitě nezvládneme. Tady by šlo o život. Sjíždíme z dálnice dolů a jdeme se motat předměstskými uličkami, abychom se dostali do centra. První pohledy na Melbourne jsou úchvatné. Je vidět plno skleněných mrakodrapů i historických budov. Je až překvapivé, jak k sobě docela ladí. Na několik hodin se zastavujeme u Kořínkových, kteří zde žijí už mnoho let. Je zde zrovna na návštěvě Mirek, bývalý Renčin spolupracovník. Povídalo by se, jenže my se musíme prokousat na druhý konec Melbourne k našim známým, u kterých budeme trávit vánoce. Jedeme podél řeky Yarra po parádní dlouhé cyklostezce. Pro cyklisty je Melbourne opravdový ráj. Začíná se stmívat, cesta je dlouhá a komplikovaná. Nemáme podrobnou mapu a trošku bloudíme. S pomocí kolemjdoucích se nakonec daří dosáhnout cíle. Jsme na místě. Tachometr ukazuje 6506 km. Tak tady u Marka a Prue ve čtvrti Ivanhoe budeme trávit vánoce.

Závěrem

Na průběh australských vánoc, zážitky z Melbourne se můžete těšit v další reportáži. Bude zároveň spojena s prvními zážitky z Tasmánie, kam se vydáváme už 28.12. a strávíme zde Silvestra.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Česká republika je součástí schengenského prostoru

Tolik očekávaný okamžik je tady. V noci z 20. na 21. prosince
2007 se Česká republika (ČR) připojí k zemím schengenského
prostoru. Hraniční závory oddělující sousední země jsou minulostí a
cestování po Evropě tak bude zase o něco snadnější. Společně
s ČR dosavadní patnáctku schengenských států rozšířilo Estonsko,
Litva, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko, Malta, Slovensko a Slovinsko.

Tolik očekávaný okamžik je tady. V noci z 20. na 21. prosince 2007 se Česká republika (ČR) připojí k zemím schengenského prostoru. Hraniční závory oddělující sousední země jsou minulostí a cestování po Evropě tak bude zase o něco snadnější. Společně s ČR dosavadní patnáctku schengenských států rozšířilo Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko, Malta, Slovensko a Slovinsko.

Česká republika tímto krokem ruší pasové kontroly na svých pozemních hranicích, na mezinárodních letištích by měly být kontroly zrušeny až 30. března 2008. Po tomto datu už budou pasovou kontrolou procházet pouze cestující z /do zemí mimo schengenský prostor. Na mezinárodních letištích v Praze-Ruzyni, Brně-Tuřanech, Ostravě-Mošnově, v Pardubicích a Karlových Varech byly provedeny i stavební úpravy, které rozdělí cestující z/mimo schengenského prostoru. Na letišti Praha-Ruzyně už odbavování v tomto režimu probíhá od 28. 10. 2007 (při zachování pasových kontrol).

Schengen přináší také další pozitivní změny pro cestovní ruch. Především zjednodušení vízové politiky. Jednotné schengenské vízum, které umožňuje pobyt na území schengenského prostoru až po dobu 90 dnů, nyní platí i pro Českou republiku. Odpadá tak zdlouhavé vyřizování národních víz při návštěvě více evropských států. Žádost o vízum podává zájemce na velvyslanectví nebo konzulátu toho členského státu schengenského prostoru, který je jeho jedinou, hlavní, případně první vstupní destinací. Poplatek za vyřízení víza byl stanoven na 60 eur, pro občany Ruské federace na 35 eur.

Cesta volnému pohybu osob je otevřena, nezapomeňte ale, že povinnost prokázat svou totožnost na území jiného státu stále platí. Ať už tedy plánujete svou dovolenou v zahraničí kdekoli, platný doklad totožnosti vždy mějte u sebe!

Více informací o tom, co přináší vstup ČR do Schengenu, najdete na www.euroskop.cz/schen­gen či na stránkách Evropské komise http://ec.euro­pa.eu

Zpátky do civilizace

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme
definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a
dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více
obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Port Augusta

Tento přístav byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj dojeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká “3 corner jacks”. Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné desítek těchto trnů a duše propíchané na několikrát. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit.


Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme 1–2 stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí. Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí, je pozdě a začínají tam šílená spalující horká. V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 stupňů, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Holt jsme sem dorazili pozdě díky cca 1500 extra kilometrům v Západní Austrálii. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abysme se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.

Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásné se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže…opět trny v kole a plno der. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města… Hrůza, zase opravování. Ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle…! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: „Welcome to Port Augusta“. Co dodat…

Pozor na „pricles“ alias „three-corner-jacks“

Jedna se o nebezpečné trny, které sem do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde a Asie. Prvním přístavem, kde velbloudí přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostře hroty každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věci. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciálně tvrdě duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem.

Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buší, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se nejvíce zabránili možnému proseknuti. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, pricles tu jsou opravdu všude!

Na Uluru nejedeme!

U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme a necháme na jindy. Důvodů pro to je více – na 1300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radši strávíme někdy jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánu, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.


Flinders Ranges

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha, v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasné veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Jedna se o horský pas táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St.Máry Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge. Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Celá túra se nám moc líbila. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Krajina byla ale tak krásná, že i přes velké puchýře na mých nohách jsme dorazili do cíle. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. Byl to tedy hodně náročný, ale krásný den. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli.

V tomto národním parku jsme též navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách. Bylo to velmi zajímavé.

Konečně jsme si pohladili klokany

Při návratu z túry jsme narazili na nebojácně klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidí a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhl pytel s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní a tváří v tvář Renče. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan furt za ní. V jednu chvíli se Renča už dost lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ne musíme dávit bacha. Oni můžou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách. Na každé noze vždy jen jeden.

Na kole do Aligátoři soutěsky


Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligátor Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla šíleně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmě sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmě. Zvládli jsme to ale a stalo to za to. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. T znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiná turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpání jsme v neděli večer uprostřed „džungle“ usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky.

Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stalo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoři soutěska.

Setkání s Nicolaiem

Na dánského dálkového cyklistů Nicolaie jsme narazili v Port Auguste. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako nás Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelně celkem je, že z dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě 2 týdny v Maroku žádné zkušenosti. A přesto se vydal na takové dobrodružství. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P.A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges ještě navíc a on přímou cestu. Co nás hodně překvapilo bylo, že Nicolai je kompletně sponzorován několika firmami, které ani často nemusel hledat, sponzorství mu nabídli sami. To je u nás v Česku věc nevídaná, aspoň tedy v cykloturistice. Další prostředky získává Nicolai formou článku pro cestovatelský deník. Výše honoráře 150,– EUR za jednu stránku A4 nás též šokovala. Z toho se dá opravdu úžasné cestovatelský vyžít. Domluvili jsme se s ním, že se ještě po cestě párkrát potkáme, máme totiž stejný směr Adelaide, Kangaroo Island a pak Melbourne a Tasmánii. Tak uvidíme, zda to dopadne. Nicolai je opravdu velmi fajn kamarád.

První technické problémy

A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu vikle zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Mička a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude OK. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady a tak to musím trpět dál. Nečekaně je, že to ale nebude kde v opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodu skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloshopech řekli. No, uvidíme, co dál… Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě nějaký servis.

Další gurmánská specialita

Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Huť. Jedna se o tzv. „pies“ s klokaním masem. Byl to takový košík z listového těsta plněny právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to ale chutnalo.

Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.

Komáři opět útočí!

Dlouho dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplně nálety stovek komárů a kousavých minimušek jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.

Adelaide

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistů velmi nepříjemné. Už jsme úplně, za ty poslední dva měsíce bez velkých měst, zapomněli na to, co je to doprava, zácpy, smrad z aut atd.

V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak 3 dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4800 najetých km. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to strašně fajn lidí, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka. Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidně zóně na okraji města. Máme tedy dostatek prostoru udělat kompletní údržbu kol a všeho vybavení, vyprat a vyčistit všechny věci atd.

Prohlédli jsme si také město a jeho zajímavosti. Centrum je celkem malé a je celé obklopené zelenými parky. Parádně navržené.

U Mikuláše v Československém klubu v Adelaide


V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to moc fajn odpoledne, kde jsme se dozvěděli spoustu věci o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce. V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávali se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a záštity nad naší cykloexpedici. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bysme si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.

Závěrem

Z plánovaných 3–4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobře jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošit se nám už také nechce a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Clealend parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Loučení se Západní Austrálií a Nullabor Plain

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již
3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky
kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem
Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní
Austrálie).

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci


Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.

Postelový týden

Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.

Nullarbor plain


Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!


V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.

Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.

Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.

V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.

Jižní Austrálie

Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Někdy to jede, někdy ne!

Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…

Venkovské školy

Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.

Australština

Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.

Síla slunce


Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.

Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Vozový park

V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.

Skalní útvary


U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.

Postřehy a zajímavosti

  1. V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
  2. Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
  3. Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
  4. V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Kam o zimní dovolené? Přece na hory!

Loňská zima sněhem šetřila, a tak lyžaři doufají, že si letos vše
vynahradí. Při dobrých sněhových podmínkách totiž mohou v České
republice využít stovky kilometrů udržovaných běžeckých tratí,
sjezdové svahy různé náročnosti, snowparky či sáňkařské a bobové
dráhy. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech
hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové
lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních
střediscích (aprés-ski).

Loňská zima sněhem šetřila, a tak lyžaři doufají, že si letos vše vynahradí. Při dobrých sněhových podmínkách totiž mohou v České republice využít stovky kilometrů udržovaných běžeckých tratí, sjezdové svahy různé náročnosti, snowparky či sáňkařské a bobové dráhy. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních střediscích (aprés-ski).

KRKONOŠE

Ideální podmínky pro zkušené lyžaře nabízejí horská střediska v Krkonoších (www.ergis.cz). V nejvyšších českých horách se nacházejí známá horská střediska – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černá hora – Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Samozřejmostí zde jsou kvalitní ski servisy, půjčovny lyžařského vybavení či lyžařské školy.

Špindlerův Mlýn

Ski areál ve Špindlerově Mlýně (www.mestospin­dleruvmlyn.cz, www.skiareal.cz) je s 26 km sjezdových tratí, 90 km běžkařských tratí, 11 vleky a 5 lanovkami, širokou nabídkou ubytování i volnočasových aktivit stále považován za jedničku mezi českými středisky. Zakoupený skipas využijete v areálech Svatý Petr, Horní Mísečky, Labská, Hromovka a Medvědín. Hlavní lyžařské areály Svatý Petr a Medvědín spojují linky skibusu. Sjezdové tratě ve Svatém Petru patří díky svému převýšení mezi nejkvalitnější v ČR, což potvrzují i významné sportovní akce, které se zde pravidelně konají. Cvičné svahy v Horních Mísečkách jsou pak ideální pro rodiny s dětmi a začátečníky. V hlavní sezoně (22. 12. 07 – 4. 1.2008, 26. 1. – 14. 3. 2008) přijde 3denní skipas pro dospělého na 2000 Kč (71 eur), pro děti 1350 Kč (48 eur)

Skiregion.cz

Značka SKIREGION.CZ (www.skiregion­.cz) zastřešuje největší lyžařskou oblast v České republice, nacházející se na pomezí západních Krkonoš a Jizerských hor. Lyžařská střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Rejdice a Příchovice společně nabízejí 6 lanových drah, 36 vleků, 40,5 km sjezdovek a 200 km upravovaných běžeckých tratí. Lyžařské středisko Harrachov (www.skiareal­.com, www.harrachov.cz) s řadou sjezdových a běžeckých tratí znají dobře fanoušci skoků na lyžích. Na zdejších skokanských můstcích padlo několik světových rekordů a na závodech světového poháru se tu pravidelně potkává skokanská špička. S historií Harrachova je úzce spjata výroba skla a ve zdejší sklárně s muzeem skla (www.sklarnaha­rrachov.cz) můžete nově vyzkoušet také pivní lázně. V Rokytnici nad Jizerou (www.rokytnice­.com) si díky rozmanitému terénu (n. v. 620–1315 m) výborně zalyžují začátečníci i ti nejzkušenější. V areálu jsou v provozu dvě moderní čtyřsedačkové lanovky a za 3denní skipas dospělý utratí 1680 Kč (60 eur), dítě 1350 Kč (48 eur).

Skiarena Krkonoše

Ski areály Pec pod Sněžkou (www.skipec.com), Černá hora – Janské Lázně (www.cerna-hora.cz) a Velká a Malá Úpa spojily svou nabídku pro lyžaře pod hlavičkou Skiareny Krkonoše. Skiarena zahrnuje 4 lanové dráhy, 29 lyžařských vleků a 27 km sjezdových tratí. Mezi středisky jezdí v zimní sezonu pravidelné linky skibusu. Cena třídenního skipasu v hlavní sezoně (od 25. 12. 07 do 30. 3. 08) je 1670 Kč (60 eur) pro dospělého a 900 Kč (32 eur) pro dítě.

Ski areál Černá Hora (www.cerna-hora.cz) v Janských Lázních se může pochlubit novou 8místnou kabinkovou lanovkou, jedinou svého druhu v ČR. Nároční lyžaři ocení jedny z nejdelších českých sjezdových tratí, rodiče zase cvičné louky pro děti. V Janských Lázních (www.janske-lazne.cz) si sportovci báječně odpočinou při některé z fitness, wellness nebo beauty procedur, které nabízejí zdejší lázeňské domy.

JIZERSKÉ HORY

Dominantou severočeského města Liberec je vrchol Ještěd s unikátní stavbou televizního vysílače. Do sportovního areálu Ještěd (www.snowhill.cz) se dostanete velmi pohodlně – z Liberce sem totiž jezdí tramvaj! O kvalitě zdejších podmínek pro lyžování zase svědčí to, že se zde od 18. 2. do 1. 3. 2009 uskuteční FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování (www.liberec2009­.com). Letošní novinkou areálu je samoobslužná restaurace s českými specialitami a rozšířené zasněžování. Z Prahy a dalších měst odvezou zájemce na Ještěd speciální skibusy. Za 2denní skipas zaplatí dospělý 1030 Kč (40 eur), dítě 720 Kč (28 eur). Vítanou možnost relaxace v aquaparku nebo při bowlingu nabízí multifunkční Centrum Babylon (www.babylon-lbc.cz).

Zatímco Tanvaldský Špičák (www.tjbizute­rie.cz) je díky tratím rozdílné obtížnosti vhodný pro všechny lyžaře, jsou střediska Bedřichov a Severák určena především pro rodiny s dětmi. Třídenní skipas v Tanvaldském Špičáku vyjde dospělého na 1350 Kč (48 eur), dítě na 1000 Kč (36 eur).

Jedinečná kombinace zimních sportů a lázeňské relaxace Spojit zimní sporty a relaxaci v lázních můžete v České republice hned na několika místech. V blízkosti Krušných hor najdete nejznámější české lázně Karlovy Vary (www.karlovyva­ry.cz), Mariánské Lázně (www.marienbad­.cz) a Františkovy Lázně (www.franzensbad­.cz).

Největším lyžařským střediskem Krušných hor je Ski areál Klínovec (www.klinovec­.cz), vzdálený přibližně 120 km od Prahy. Všechny trati jsou uměle zasněžovány, takže se lyžuje i při nízké sněhové pokrývce. Nabídku tohoto střediska doplňují 2 lyžařské školy, 2 půjčovny lyžařského vybavení nebo 9 bufetů a restaurací. V Božím Daru (www.bozidar.cz), nejvýše položeném městečku ve střední Evropě, jsou k dispozici sjezdovky lehké až střední obtížnosti.

V lázních Jeseník (www.priessnit­z.cz) vznikl první vodoléčebný ústav na světě a v Jeseníkách se nachází i nejvýše položené lyžařské středisko v ČR – ski areál Praděd – Ovčárna (www.figura.cz). Lyžovat a těšit se z krásné přírody Jeseníků můžete také v ostatních areálech: v Červenohorském sedle (www.skiklub-su.cz) se 4 sjezdovkami nebo v Klepáčově (www.klepacov.cz) a Ramzové (www.bonera.cz). Z Červenohorského sedla se na obě strany Hrubého Jeseníku rozbíhají běžecké tratě. Ta nejvyhledávanější vede jižním úbočím Velkého Klínovce, dále na Švýcárnu a do oblasti Pradědu.

Rodinná dovolená na horách

Téměř nedotčená příroda, menší lyžařská střediska, lehké až středně obtížné sjezdovky – to jsou výborné podmínky pro rodinnou dovolenou. které nabízejí areály na Šumavě, v Orlických horách a Beskydech.

Nejlepší možnosti lyžování na české straně Šumavy (www.sumava.net, www.sumava-info.cz) nabízí středisko Špičák (www.spicak.cz), které udržuje i jednu z nejstrmějších černých sjezdových tratí v ČR. Za třídenní skipas tu dospělý zaplatí 1175 Kč (41 eur), děti pak 790 Kč (28 eur). Snowboardisté mají vyhrazen prostor na Zadově (www.lazadov.cz), běžkaři si pak mohou vybrat některou z více než 150 km běžeckých turistických tras. Po dni stráveném na sjezdovce unavení sportovci ocení relaxaci v aquaworldu Lipno (www.lipno.info) nebo něco dobrého na zub, např. místní specialitu nazvanou povidloně.

Orlické hory (www.orlickeho­ry.cz) zvou do lyžařských středisek Deštné (www.destne.info) a Říčky (www.skiricky­.cz), kde vás lyžování s 3denním skipasem vyjde na 1230 Kč (44 eur). Mezi netradiční sportovní akce se řadí nejtěžší středoevropský etapový závod psích spřežení Šediváčkův long, který se koná v Deštné ve dnech 22. – 26. 1. 2008 (www.czechlon­gtrail.com).

Nejznámějšími středisky v Beskydech jsou Pustevny (www.skialpin.cz) a Bílá (www.skibila.cz), kde loni přibyla moderní čtyřsedačka.

Běžecká velmoc

Česká republika je světovou velmocí v běžeckých dálkových trasách, které jsou často vedeny i po hřebenech hor. Všechny trasy jsou dokonale značeny a pravidelně udržovány. V Krkonoších (www.ergis.cz) je v sezonu k dispozici přes 550 km dobře vyznačených běžeckých cest, mnoho z nich navazuje na Krkonošskou lyžařskou magistrálu.

Oblíbenou běžkařskou destinací jsou Jizerské hory (www.jizerky.cz), jimiž prochází cca 115 km upravovaných běžeckých tratí Jizerské magistrály. Ta 13. 1. 2008 již po jednačtyřicáté přivítá veřejnost i nejlepší sportovce v mezinárodním závodě Jizerská padesátka (www.jiz50.cz).

V Beskydech (www.beskydy.com, www.beskydy-valassko.cz) je pro běžkaře upravováno více než 100 km tras. Mezi nimi např. Lysohorská magistrála, běžecké trasy v okolí Pusteven či traverzové cesty Těšínských Beskyd.

Nové Město na Moravě (www.nmnm.cz) v oblasti Žďárských vrchů proslavil především závod Zlatá lyže. Ten je součástí FIS Tour de Ski (www.tour-de-ski.com) a v Novém Městě se poběží ve dnech 28. 12. a 29. 12. 2007. Zajímavostí je, že se druhá fáze turné – sprint – uskuteční 30. 12. 2007 v Praze. Bude to vůbec poprvé, co se akce tohoto druhu uskuteční přímo v Praze a navíc v bezprostřední blízkosti Pražského hradu.

Snowboarding

Svůj prostor na českých horách mají i snowboardisté. Snowpark ve Svatém Petru s řadou skoků, crossovou tratí a prostorem pro akrobatické lyžování dobře znají čeští a zahraniční závodníci. V snowparku v Horních Mísečkách mohou změřit své síly zkušení borci, ale i začátečníci. Další snowparky najdete také v Peci pod Sněžkou, Harrachově nebo Božím Daru, druhým rokem smějí snowboardisté i na Lysou horu. V Tanvaldském Špičáku v Jizerských horách je snowpark pro začátečníky i pokročilé a kvalitním snowparkem disponují rovněž krušnohorský Klínovec a šumavský Špičák.

Sáňkování, bobování, snowtubing i snow trampolína

Výbornou zábavou pro lyžaře i nelyžaře jsou sáňkařské dráhy. Černou horu a Janské Lázně spojuje 3,5km Zvonková cesta, po níž se jezdilo na sáňkách-rohačcích už před 100 lety (www.janskelaz­ne.cz). U Špindlerovy boudy na Malém Šišáku začíná čtyřkilometrová sáňkařská jízda, která končí na Dívčích Lávkách u Bílého Labe (www.sankarska-draha.cz). Zalíbilo se vám svištění větru v uších při prudkém sjezdu? Zkuste jízdu na bobové dráze ve Špindlerově Mlýně a Harrachově (www.bobovka.cz). Při snowtubingu se spustíte dolů ledovým korytem na speciálních nafukovacích duších a na snow trampolíně se vyřádí především děti (www.activegu­ide.cz). Nudit se určitě nebudete ani při jízdě na sněžném skútru nebo na čtyřkolkách. Za příznivého počasí se nechte vyvézt lanovou dráhou z Pece pod Sněžkou (www.pecpodsnez­kou.cz) až na nejvyšší českou horu Sněžku. Výhled na českou a polskou stranu Krkonoš i hřebenová běžecká túra slibují nezapomenutelné zážitky.

Přehled všech zimních středisek v České republice najdete na webových stránkách www.czecot.com, www.holidayin­fo.cz a www.ceskehory.cz, www.nasehory.cz.

Od eukalyptových lesů k poušti

Od poslední zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů
v okolí Pembertonu přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do
přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do
vnitrozemí do pohoří Stirling Range a znova k pobřeží do Esperance.
Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje
pouště Nullarbor plain.

Od poslední písemně zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Profil trasy


Ač se to člověku nezdá, jízda na kole po Austrálii není zase až tak lehká. I kdyžtu v podstatě v západní části země žádné hory nejsou, cyklistů tu čekají nekonečné stovky kilometrů pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… My tomu říkáme „hupy“. Jedna se vždy o tak 200–500 metrů dlouhá stoupání a hned zase klesání a tak se to mnohdy opakuje celé hodiny. Průměrná rychlost tu tedy je poměrně nízká. Když udržíme 15 km/h, býváme rádi. Vyskytují se tu ale občas i rovinky. Nejdelší absolutně rovný úsek bez sebemenší změny směru jsme zaznamenali u Perthu. Jednalo se o 15 km dlouhou rovinku, která končila kdesi v dái a my ji museli zdolat. Zatím si vůbec nedovedu představit Nullarbor plain. Tam je totiž jeden rovný úsek neuvěřitelných 155 kilometrů!!! Silnice prý za tu doby neuhne ani neklesne o centimetr! Jsme tedy zvědaví na tuto raritu.

Fauna


O klokanech už jsme psali. Vídáváme je v podstatě denně. Jsou to krásná roztomilá zvířátka. Narazili jsme už i na několik hadů různých druhu. Sami neútočí, ale i tak je třeba mít se na pozoru a při procházkách buší se dívat pod nohy. Viděli jsme také želvu se strašně dlouhým krkem. Vypadala hrozně srandovně. Z ptáci říše tu žijí různé druhý papoušků, kormoráni, pelikáni, bílí čápi, emu,… Z domácích zvířat jsou asi nejčastější ovce, dobytek a koně. Kozy nebo prasata jsme tu ještě neviděli. Při projíždění kolem jedné z farem se za námi rozběhl rozzuřený rotvajler. Měli jsme co dělat, abysme mu ujeli. Pořádně jsme se při tom zapotili. Bylo to taktak!

Tingle Tree

Tento fantastický strom, jeden z několika druhu eukalyptů, dorůstá obrovských rozměrů, hlavně co se kmene týče. Těchto stromů jsme viděli desítky a byly se podívat i na ten největší, jmenuje se Giant tingle tree („velikán, obr“). Jeho podstava, tedy dolní část kmene má obvod neuvěřitelných 20 metrů! Uvnitř je kmen vykotlaný, ale strom jinak žije. Dá útrob kmene se dalo zajet s kolama a postavit i stan. Jeho stáří se odhaduje na 400 let.

Tree Top Walk


Jedná se o australskou raritu, kdy máte možnost pohybovat se po kovových mostech v korunách vysokánských eukalyptů ve výškách 40 m nad zemí. Celá procházka v říši ptáků je dlouhá asi 600 metrů a můžete tak pozorovat život, který byste jinak nikdy že země neměli šanci vidět.

Zima, vítr, déšť a kroupy

Tak takovéto počasí nás teď provázelo několik posledních dní. Přišla velmi studená fronta od JV a znepříjemňovala nám tak šlapání. Bohužel jsme zrovna projížděli minimálně obydlenými oblastmi a tak nezbývalo nic jiného, než navléknout pláštěnku, zatnout zuby, opřít se do pedálu a šlapat. Některé dny jsme jeli mnoho hodin v dešti. V jedné chvíli, když jsem zrovna píchnul kolo a spravoval to, přišlo k tomu všemu ještě kroupy! Jak na potvoru! Ale co, i to k tomu patří. Vítr, to je kapitola sama pro sebe. Hodně se tu mění a bývá hodně silný. Jsou hodiny, kdy tvrdě šlapáte proti silnému větru a i když jste na rovince, jedete maximálně 10 km/h. No a někdy i z kopce musíte šlapat. A to už je opravdu maximálně nepříjemné.

Voda

Určitě jedna z nejdůležitějších věci, které tady cyklista a v podstatě kdejaký cestovatel potřebuje. Zatím jsme s obstaráváním tekutin problémy neměli. Byly sice úseky kolem 50 km, kde voda nebyla, ale na to jsme se vždy připravili a nějakou tu rezervu s sebou vozili. Ve všech městečkách je voda z vodovodu strašně moc chlorovaná. Jiná ale bohužel není. Na farmách to funguje jinak. Vodovod nikde nemají a tak sbírají dešťovou vodu do obrovských plechových či plastových nádrží. Prostě to, co steče že střechy domů, stáje či stodoly, je svedeno do nádrží a to se pak používá jako pitná voda. Nijak se to už chemický neošetřuje. Není ani proč. Průmysl tady v podstatě nikde nemají. Hustota obyvatelstva je minimální a tak i ovzduší a tím pádem i deště jsou čistě. Rádi si tedy od farmářů „dešťovku“ na pití bereme. Brzy nás čekají dlouhé úseky až 190 km bez vody. Bude to v poušti Nullabor plain a právě tady budeme muset tahat vodu i na více dní. Je nutné mít zde rezervu. Voda je to nejdůležitější. Počítáme tedy s dalším zatížením na osobu okolo 10–12 litrů určitě.

Komáři a mouchy

Na komáry jsme si už nějak zvyklí. Otravují hned po západu slunce. Někdy jich jsou tisíce a je to strašně nepříjemné, až utrpení. Je nutné se namazat repelentem, vzít moskytiéru nebo ještě lépe už před setměním postavit stan a úkryt se v něm. To se ale vždy nedaří. Mouchy nás začaly otravovat až na jižním pobřeží. Do té doby nebyly. Kolem nádherných bílých pláži u Esperance je much mraky. Lezou nám všude – do uši, nosu, oči atd. Jsou strašně dotěrné. Otravují i za jízdy, když jedeme pomaleji než 16 km/h. Nejhorší to je tedy při stoupání do kopce. Někdy nezbývá nic jiného než zase převléknout moskytiéru přes helmu.

Pláže na jižním pobřeží


V okolí městeček Denmark a hlavně Esperance se nacházejí úžasné pláže s bílým pískem, blankytně modrou vodou a krásnými kamennými útesy. Je to jak v pohádce. Nejvíce nás zaujala skaliska Elephants Rock. Voda tu je ale studená po celý rok a ani v létě se nepřehoupne přes 18–19 °C. I tak je to ráj pro surfaře. Vlny tu bývají pro ne ideální.

Setkání

Kousek od Denmark nás k sobě pozval farmář Charlie, jehož praděda se do Austrálie do Austrálie jako anglicky trestanec v řetězech za ukradení kusů látky. Bylo mu pouhých 13 let. Těžký to osud, ale taková byla doba. Charlie byl velmi milý chlapík a i ve svých 75 letech velmi aktivní. Staví si nový dům, maluje obrazy a ukázal nám i malé zlaté nugety, které hledá v písku. Další zajímavé setkání, vlastně pozvání bylo od farmářů Williamsových, ti nás vzali k sobě domů na noc, pohostili a obdarovali teplou sprchou. Podobně pohostinnosti se nám dostali i od Smithových z Esperance, u kterých jsme nakonec strávili dvě noci a udělali síť u den volná a prohlídli si tak nádherné okolí Esperance. Potkali jsme dalšího dálkového cyklistů. Tentokráte Angličana George, byl to velmi bujarý a zábavný chlapík kolem padesátky. Nevozí brašny na nosičích, ale nezvykle za sebou táhne místo toho vozík.

Stirling range and Dutch windmill

Pohoříčko Stirling range byly první hory, které jsme viděli. Jedna se o skalnaté hory vysoké kolem tisíce metro, ale přesto velmi dominantně vystupující nad okolní krajinou. Na okraji pohoří stojí replika nádherného holandského mlýnů, který je plně funkční.

Mořská akvárium v Esperance


Fantastická atrakce a koníček nadšence Markuse. Na ukázku zde jsou stovky ryb, korálů, mořských koníků a dalších živočichů že všech australských moři. Zlatým hřebem všeho je, že si můžete za Markusovy asistence pohladit žraloka, rejnoka, mořské ježky a další živočichy. Opravdový a velmi nevšední zážitek. Markus je odborník a nadšenec, který Vám s radosti vše předvede, vysvětlí a ukáže.

Závěrem

Nyní nás čeká 200 km dlouhý přesun z Esperance do Norseman a potom už dlouho očekávaná 1300 km dlouhá poušť Nullabor plain. Po dobu 2–3 týdnu budeme tedy mimo mobilní signál i internet. Čeká nás smažení se na absolutně rovných cestách, kde vůbec nic neroste a není tady žádný stín. Úseky bez vody tu měří až 190 km! Bude to zabiracka. Je to ale velká výzva. Držte nám palce, ať vše dopadne dobře.

Postřehy, zajímavosti, nevšednosti

  1. Australané mají hodně pih, je to dáno silným zářením slunce
  2. Pokladní Vám v obchodech vše automaticky naskládají do tašky – velmi příjemné!
  3. Každý supermarket zaměstnává 1–3 sběrače nákupních košíku a ti pobíhají po parkovišti a koše hned uklízejí.
  4. Když si chcete koupit jedno mýdlo, máte smůlu. Prodávají se jen balení po 3–5 kusech.
  5. Velké množství aut tady má automatickou převodovku.
  6. Právě v těchto dnech obnovuje po mnoha letech česká Škoda prodej svých vozů v Austrálii.
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Podél pobřeží jihozápadní Austrálie

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem
na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť
z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila
varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned
několika lidí (nejen Australanů).

Z Perthu na jih


Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned několika lidí (nejen Australanů). Sice podél pobřeží bude nutno ujet nějakých 1500 km než se dostaneme do zmiňovaného Norsemanu. Alternativou se nabízela 650 km dlouhá trasa vnitrozemím. Prý ta ale více než dvojnásobná vzdálenost bude stát za to – ujišťovali nás všichni. Tak se necháme překvapit.

Problémy s internetem a stahováním fotek

Již v Perthu jsme narazili na občasné komunikační problémy naší databanky, do které stahujeme fotky z SD karet s australskými počítači, které nám často hlásily přetížení elektrického napětí. Vyšší je zde cena internetového připojení. Když už někde je, cena se pohybuje kolem 80–100,– korun na hodinu. Snažíme se tedy využívat možnosti knihoven a škol. Jde to ale jen někdy. V Perthu jsme hledáním internetu a hlavně nemožností kopírovat fotky ztratili téměř celý den.

Počasí

Střídají se hezké dny s dešťovými. Když svítí sluníčko, bývá okolo 30°C. Když se ale zatáhne a prší, je kolem 15°C i méně. Noci bývají dost chladné, teplota je kolem 5°C! Dal jsem na doporučení “znalců” Austrálie a vzal si letní spacák. Příště se raději spolehnu na vlastni rozum a zabalím zimní. Přeháňky nebývají dlouhé, ale zato vydatně. Snažíme se je přečkat někde pod střechou což nás brzdí. S tím ale tady na JZ Austrálie musíme holt počítat.

Jaro

Zde v Austrálii máme teď jaro. Všechno krásně kvete a ožívá po zimě. Nádhera. Jindy, jinak suchá buš, září různými barvami všelijakých květin, keřů a stromů. Australské jaro opravdu stoji za to.

Jihozápadní cíp – Margaret River Region

Je vymezen dvěma mysy – ze severu Cape Naturaliste a z jihu Cape Leeuwin. Jedná se o krásný zelený region plný národních parků, vápencových jeskyní, farem, vinných sadů a sklípků. Zároveň je největším dovolenkovým rájem pro Západoaustralany.

Australská havěť


Mezi Perthem a Margaret River regionem nás obtěžovali nepříjemní komáři. Byla místa, kde nás při večeři a stavění stanu napadaly tisíce těchto otravných, nesnesitelných tvorů. Dozvěděli jsme se též o tzv. Ross-River viru, ktery je přenášen právě komáry a způsobuje dlouhodobou únavu. Snad nás nepotká! Už jsme oba také měli po jednom klíštěti, která jsou tady v Austrálii přenášena hlavně klokany. Tak snad z nich též nic nechytneme. Co se týče hadů a pavouků, tak těch jsme moc nevideli. Pár přejetých hadů a jen jednoho živého. Na něj jsme narazili při procházce buší. Byl asi metr dlouhý, ale hned zmizel. Z atlasu plazů jsme pak vyčetli, že se jedná o prudce jedovatého hada jménem Tiger Snake. Pavouky žádné kromě malinkých jsme neviděli. Zato jsme videli hodně různých ještěrů. Většinou se jedná o 20–30 velké ještěry jménem bobtails. Spatřili jsme jedenkrát obrovského, asi 1 metr dlouhého černého ještěra. Ležel ale mrtvý u silnice.

Narodní parky

Projeli jsme již na kole několika národními parky. Jsou nádherné. Ty v jihozápadní Austrálii jsou významné díky úžasným vysokým stromům Karri, které zde dorůstají do výšky 80 metrů a jsou třetími nejvyššími rostlinami planety. Nejrozsáhlejší lesy jsou v okolí Pembertonu, například v Karri Valley. Menší, ale stejně krásný les je u Busseltonu, v národním parku Ludlow Tuart Forest. Cykloturistika v těchto lesích pod těmito velikány je opravdovým zážitkem.

Zajímavosti a pozoruhodnosti na trase

Od té doby, co jsme opustili Perth máme na trase plno různých pozoruhodností a přírodních zajímavostí. A tak se místo šlapání seznamujeme blíže s australskou přirodou, historií a kulturou. Díky tomu jsme za poslední moc nenajeli (viz. itinerář). Ale nevadí, my to doženeme v jiných částech Austrálie, kde toho k vidění tolik nebude. Tady na jihozápadě je třeba kazdé moznosti využít. Nepřijeli jsme sem přece jen hltat kilometry, ale hlavně něco vidět!

Busselton Jetty – jedná se o druhé nejdelší dřevěné molo na světě, měřící 1841m. Na jeho konci je podvodní observatoř, odkud je možné pozorovat podmořský život. Tuto hodně drahou atrakci za 20 AUD (350 kč) jsme si údajně neměli nechat ujít. Nakonec nám ale tak super nepřipadala.


Canal Rocks – jsou růžové žulové útesy, podivuhodně zvlněné a tvarované neúnavným mořským přibojem. Tady se nám strasné moc líbilo. Úžasné místo.

Jewel Cave – jedna z asi 350 vápencových jeskyní v oblasti Margaret River. Údajně nejkrásnější jeskyně, významná hlavně díky svým více než 5m dlouhým křehkým útvarům zvaným heliktity,které jsou zde nejdelší na větě. Tyto formace připomínají stébla trávy. Tahle jeskyně byla opravdu správnou volbou pro návštěvu. K vidění zde bylo i plno stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. V minulosti se v ní našly i ostatky psa dingo, tasmánského vakovlka a possuma.

Maze – malé soukromé bludiště vytvořené z keřů. Tato malá aktrakce nám zpestřila šlapání nekonečnými lesy a zablbli jsme si tu jako malé děti.

Eagles Heritage – unikátní ukázka australských dravců. Po prohlédnutí voliér jsme měli štěstí účastnit se živé ptačí show. Chovatel dravců vypustil volně do prostoru několik orlů a my jsme byli svědky jejich krmení za letu, náletu dravců na kořist a dalších ukázek. Na závěr celé show byla možnost vzít si orla na ruku. Bohužel tohle nám nevyšlo, nedostala se na nás řada. Celá ukázka a vše s ní spojené je dílem ochránců dravců, jejichž nadšení pro tyto ptáky je téměř hmatatelné.

Cape Leeuwin – nádherný mys na jihozápadě Austrálie. Nachází se zde vysoký bílý maják, který leží geograficky přímo mezi rovníkem a Antarktidou. Zklamalo nás, že i do okolí majáku se vybírá vstupné. Na prohlídku interiéru samozřejmě ještě vyšší částka. I přesto jsme radi navštívili toto úžasné místo s nádhernými bílými plážemi v okolí.

Klokani – konečně se Renče splnil sen. Mohla si úplně zblízka prohlédnout australské chlupaté mazlíčky. Na jedné farmičce u Augusty mají tři klokany ochočené. A tak jsme je mohli dokonce i krmit z ruky. Pohladit se ale nenechali. Tak snad někdy příště.

Gloucester Tree – tento slavný strom rodu Karri stoji asi 3 km od dřevařského městečka Pemberton. Strom je nejvyšší živou rozhlednou na planetě. Vylézt nahoru a kochat se pohledy do dálek zde můžete z úctyhodných 61m! Už samotné lezení nahoru vyžaduje nemálo odvahy a člověk nesmí trpět závratěmi. Dle údajné statistiky jen asi ¼ lidí, co sem zavítá, vyšplhá až nahoru. My jsme samozřejmě vrcholové pozorovatelny dosáhli a výhled si nenechali ujít. V okolním lese je plno nádherných barevných papoušků, kteří jsou tak odrzlí, že vám klidně přistanou na hlavě, zobou vám z ruky atd. I my jsme se stali jejich cílem a nechtěli nás nechat na pokoji ani poté, co jsme je nakrmili.

Hygiena a koupání

Pro někoho možná životně důležitá věc, bez které se každodenně neobejde. Když je ale člověk na cestách, musí se holt teplé sprchy zřeknout a to někdy i na mnoho dní. A jak to dělame my? No asi jako většina cestovatelů. Koupeme se jak se dá. Obvykle tak jednou za 3–4 dny. Ale samozřejmě, že ne vždy teplou vodou. A proč taky?! Vzdyť stačí hadice se studenou vodou a “sprcha” je připravena. Nebo řeka či jezero a máte “vanu”. Člověk by si řekl: “Austrálie – teplo”. No ale když tu je 13°C a máte lézt do studené řeky, tak to zrovna ta teplá Austrálie není! Teoreticky máme možnost nocovat v kempech, kde teplá sprcha je, což by ale nabouralo naši expediční pokladnu. Za celou dobu naší dlouhé cesty by to znamenalo cca 30.000 kč jen za kempovné! Navíc každý den stejně na kemp nenarazíme zrovna navečer, když by to bylo třeba. A hlavně, naše cyklocesta by tak ztratila na dobrodružství, improvizaci, romantice a celkovém duchu našich cestovatelských povah.

Nocování

Stále nocujeme volně v přírodě. Kempy či hostely nevyužíváme. Není nad krásné noci v australské buši. Všude kolem je plno nočního života, různé zvuky, šustění a cvrlikání nočních ptáků. Prostě dobrodružství a nádhera. Nocovali jsme i u oceánu, jehož šumění nás krásně uspávalo. Fantazie.

Setkání

Potkali jsme další dva cyklocestovatele. Oba byli Němci, ale každý šlapal sám svou cestou. Jeden měl v plánu cestu kolem světa, asi 50.000 km. Za sebou už měl 19.000 km. Bohužel ho na jeho cestě přepadli ozbrojenci v Pakistánu. Přesto tenhle mladík šlape dál. Nic podobného doufám nečeká nás! Seznámili jsme se take se třemi Taiwankami, které zde pracují na vinici a pak mají v plánu procestovat Austrálii. Tyhle holky pak Renče zajistily u nich na ubytovně teplou sprchu. Já se těsně předtím stihl vykoupat ve studeném říčním koupališti plném raků.

Závěrem

Máme za sebou úžasný, přírodou naplněný jihozápad Austrálie. Dobře, že jsme tu byli. Za mnoho dní jsme sice najeli málo kilometrů, ale o to více jsme viděli, zažili a poznali. Nyní už jsme na jihu a budeme pokračovat přes Albany a Esperance do Norsemanu a odtud dále do pouště Nullarbor.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

  1. australské rodiny jsou celkem početné (3–4 děti)
  2. vodovodní baterie (kohoutky) u umyvadel jsou tu tak krátké, že si sotva umyjete ruce
  3. chlapi zde rádi nosí plnovous, často velmi neupravený
  4. každé městečko mívá krásně vybavené informační centrum
  5. obchody zde mají většinou otevřeno 7 dní v týdnu
  6. australské silnice jsou v perfektním stavu a řidiči až na výjimky celkem ohleduplní
  7. všude se staví domy a prodávají pozemky, až neuvěřitelně moc!
  8. Lidé jsou tu přijemní a rádi si povídají a sami od sebe nás oslovují
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

S tancem do světa – Rozhovor s Ivou Langerovou a Jindřichem Činčurou

Je mezi námi mnoho lidí, kteří procestují velkou část světa díky
svým koníčkům nebo povolání. Mezi takové patří i Iva Langerová a
Jindřich Činčura, jeden z nejlepších českých tanečních párů
v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců.

Jak dlouho spolu tančíte a jaké soutěže patří mezi vaše nejoblíbenější?

Jindřich: Na konci května to bylo šest let. Za tu dobu jsme společně protančili desítky párů bot a tisíce kilometrů na tanečním parketě. oba: Nejoblíbenější soutěže jsou pro nás ty, ze kterých si odvážíme nejlepší výsledky. Rádi máme soutěže reprezentačního charakteru, za kterými jsme cestovali na Mistrovství Evropy v 10T do Portugalska (Algarve) nebo Moldávie (Kišiněv). Na Evropský pohár ve standardu do Finska (Helsinky) nebo na Světový pohár v 10T v Rakousku (Salzburg). V průběhu celého roku se pořádají soutěže mezinárodního charakteru, které jsou určeny pro všechny taneční páry z celého světa. Mezi největší soutěže patří například srpnový Stuttgard grand slam, nejprestižněji obsazovaná soutěž s tisíci párů ve všech kategoriích, která se počítá do rank listu mezinárodní taneční federace IDSF. Potom jsou zde soutěže zvané international open, na kterých soutěží kolem stovky párů v kategorii dospělých. Z těch máme rádi například soutěže ve Vídni, Lipsku, Červii, Římu, Antverpách, Bratislavě nebo Ostravě. Třetí kategorie soutěží jsou tzv. Openy, kde se číslo soutěžících párů pohybuje kolem padesátky. Našimi oblíbenými jsou openy v Bratislavě, Trnavě (Slovensko), Schladmingu, Linzi (Rakousko), Praze (ČR), Jelenia Gora, Zabrze (Polsko).


Iva Langerová a Jindřich Činčura tvoří jeden z nejlepších českých tanečních párů v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců (10T). Jsou členové národního reprezentačního týmu, vicemistři ČR a druzí vicemistři střední Evropy v 10T, semifinalisté Evropského poháru ve standardních tancích, třináctí na Světovém poháru v 10T, semifinalisté mistrovství ČR v latinskoame­rických i standardních tancích. Oba jsou nejen aktivní tanečníci, ale i trenéři a působí jako lektoři největší taneční školy pro veřejnost, Centra tance. www.centrumtan­ce.cz

Iva: Narodila se a žije v Praze, je absolventkou Pedagogické fakulty UK, obor učitelství prvního stupně s anglickým jazykem. Odmala se věnovala baletu, jazzu, lidovému tanci a základům stepu na základní škole Emy Destinnové. S Jindrou se poznala v jejich domovském klubu STK Praha na Vltavské. Mezi její koníčky patří cestování, návrhy tanečních šatů, vaření, hra na kytaru, posezení s kamarády a spánek. Od listopadu ji budete vídat na České televizi v pořadu StarDance…když hvězdy tančí.

Jindřich: Narodil se v Mělníku a od svých sedmi let žije v Praze. Vystudoval VŠE obor Účetnictví a finanční řízení podniku a nyní tam studuje postgraduální studium. Vedle tance vyučuje i účetnictví na Vysoké škole cestovního ruchu hotelnictví a lázeňství a na vyšší odborné škole. Společenskému tanci se věnuje od svých dvanácti let. Ve volném čase Jindra staví modely letadel druhé světové války. Z knih dává přednost žánru sci-fi, fantasy a literatuře faktu. Rád cestuje, jezdí na kole a zajímá se o historii a techniku.

Kde a s kým trénujete?

Iva: Už několik let pravidelně jezdíme na lekce standardních tanců do Itálie – Říma nebo Livorna za našimi italskými trenéry, Fabiem Selmim a Simonou Fancello. Dnes již aktivně netančí, ale dosáhli třetího místa na Mistrovství světa ve standardu v kategorii profesionálů a trénují světovou taneční špičku. V České republice na náš standard dohlíží pan Zdeněk Landsfeld a pan Miroslav Brožovský. Latinu trénujeme ve Freiburgu s německým mistrem světa v latinskoame­rických tancích, Holgerem Nitsche. Holger je výborný trenér, aktivně už také netančí. V Čechách spolupracujeme například s Petrou Kostovčíkovou a dalšími přínosnými trenéry.

Taneční soutěže jsou hodně spjaty s cestováním po Česku i v zahraničí. Cestujete oba rádi a můžete-li zhodnotit, převažují na Vašich cestách zážitky pozitivní nebo negativní? Stíháte také osobní dovolenou?

Cestujeme často a rádi, i když doma je doma. Nejlepší dovolená je spojena s tréninkem a šňůrou soutěží v Itálii, Římě nebo Alassiu a Červii. Nejsme tam sami, dochází ke střídání tlup tanečníků, se kterými se setkáme na soutěži i na pláži nebo u příjemného večerního posezení u vínka. Párkrát jsme také byli na dovolené s rodiči a to na Mallorce a Krétě. Zážitky z cest jsou především pozitivní.


Můžete sdělit čtenářům svůj nejhezčí a nejhorší zážitek na cestách?

Nejhezčím zážitkem je objevovat něco nového a krásného, takže většina cest na nová místa byla o krásných zážitcích. Nádherným městem je například Kyjev se svými pravoslavnými kostely a velmi milými lidmi (celý autobus se začal dohadovat, aby nám poradil, kudy se máme vydat a jedna dvojice nás doprovodila až do metra – a dali nám lístky – ne, že bychom si je nechtěli koupit…). V Helsinkách (mimochodem také krásném městě) nás přivítal jejich ministr kultury a sportu. V Portugalsku v Loulé nás pro změnu ubytovali v nádherném čtyřhvězdičkovém hotelu. Řím, Benátky, Vídeň jsou plné krásných památek a v Livornu může Čech suchozemec obdivovat přístav.

Špatné zážitky nakonec dobře dopadly a dnes budou znít úsměvně. V Kyjevě měli na evropském poháru v deseti tancích tak zabedněnou sportovní halu, že okolo druhé odpolední byla úplně vydýchaná a Ivča si namohla mezižeberní svaly a v Čechách dostala obstřik. Při návštěvě Benátek jsme nechali auto před městem (ještě na pevnině) a do města jsme dojeli autobusem ze stanice na níž bylo napsáno „FERMATA“. Prošli jsme si krásné Benátky, plni zážitků jsme došli na centrální autobusové nádraží a dostalo se nám ledové sprchy, když jsme z odpovědí pochopili, že fermata je stanice italsky a my její jméno nevíme. Prostě jsme tak pět minut ubezpečovali člověka, který nám radil, jak se vrátit, že ta stanice, ze které jsme jeli, se stoprocentně jmenovala Fermata, tak ať nám poradí, do jakého autobusu nastoupit…Měl trpělivost…Nakonec jsme opět měli štěstí na lidi a podle našeho popisu správně vytipovali, kam máme jet. Do třetice bychom se mohli zmínit o Kišiněvě v Moldávii, na který skutečně nevzpomínáme rádi. Pro mistrovství Evropy byl zarezervován nejlepší místní hotel, s cedulkou „best eastern hotel“ , který ale měl k nejlepším hotelům opravdu hodně daleko. Ubytování na pokoji, kde bylo 5° nad nulou a všude vylepené cedulky „desinfected“ opravdu bylo nad naše očekávání. Vše završila odbavovací prohlídka, kdy nám celník po prošacování kufru ochutnával isotonik a div nás nenutili svléknout donaha.

Máte nějaké společné oblíbené místo na světě, nějaké, které je nejbližší Vašemu srdci?

Spousta míst je krásných, ale pro nás je nejhezčím místem náš domov. Praha je opravdu krásná a to i ve srovnání s ostatními hlavními městy zemí, které jsme zatím navštívili. I další česká města jsou nám blízká spojením s rodinou a přáteli, například Liberec, Turnov, Rakovník nebo Litomyšl. V zahraničí se nám asi nejvíc líbí v Itálii, kam pravidelně jezdíme, ať je léto nebo zima. Smějeme se Italům v zimním čase, kdy je u nich tak 12 stupňů a oni jsou zachumlaní do bund s kožešinkou a my chodíme ve svetru.

Můžete mi prozradit, čemu jste se v poslední době nejvíce zasmáli?

Smějeme se rádi a často, nejvíce sami sobě.

Nejenže reprezentujete republiku na soutěžích, trénujete také sami ostatní taneční páry?

Trénujeme páry jak v Praze, tak v Benešově nebo v Chebu. Mezi jinými i dvojnásobné mistry republiky ve standardních tancích seniorů, manžele Šimáčkovi. Věnujeme se také taneční veřejnosti v největší taneční škole v ČR, Centru tance, kde vyučujeme latinskoamerické tance i standard. Učíme v pravidelných kurzech sólové tanečnice, tanečníky a páry pracovat při tanci s tělem, neboť tanec není jen o zvládnutí kroků, ale o výrazu, o pohybu paží, ladných vlnách v taneční chůzi. Vedeme též semináře pro páry, které chtějí plout po parketu a tanec si užívat. Mottem je: Tančit může každý. Přijďte si s námi zatančit!

Letos už dovolená proběhla nebo se ještě chystáte?

Letos nám bohužel dovolená v pravém slova smyslu – moře, leháro, výlety apod. kvůli vlastním tréninkům, soutěžím a učení našich tanečních svěřenců nevyšla. Během prázdnin jsme sice byli v Itálii, Německu, Rakousku, nebo na Slovensku, ale vždy za účelem soutěže nebo tréninku. V Itálii jsme alespoň dva, tři dny u moře pobyli, to byla pro nás taková prémie. Letos ještě do Itálie zavítáme, za našimi trenéry na tréninkový kemp, soustředění. Příští léto si ale dovolenou užijeme o to více.


Ivo, od listopadu Vás diváci budou vídat v televizním pořadu StarDance II jako partnerku akrobatického lyžaře Aleše Valenty. On je známý především svým talentem, odvahou, vytrvalostí i snahou. Odráží se tyto jeho povahové rysy i v tanečním tréninku?

Jako odvážný se Aleš projevil už když do samotného StarDance šel. Odvahu bude muset projevit znovu při přímých přenosech před televizními kamerami. Je moc šikovný a má snahu se všechny kroky a taneční pohyby co nejlépe naučit. Je to příjemný člověk, který ví, co je to sportovní trénink a jeho nároky si nenechá zkazit stále dobrou náladu.

Je zvyklý na tvrdý trénink, i Vy ho trénujete tvrdě?

Chci, aby Aleše naše tréninky bavily a samotné tancování se mu líbilo. Střídám nácvik techniky s vlastním tancováním. Na Aleše platí to samé jako na menší děti. Nemučit ho dlouho, ale v kratších intervalech a opakovaně. Jak se nám vše podařilo natrénovat, posuďte sami.

Přeji mnoho úspěchů v další taneční kariéře oběma a Vám, Ivo, úspěch ve StarDance II, na kterou se od 3. listopadu na ČT1 jistě budu dívat s dcerami i já.

Podněsterská moldavská republika

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se tváří
jako suverénní demokratická země mající vlastní parlament, prezidenta,
vládu, peníze, armádu, policii a pod. Bohužel vše má pod kontrolou
prezident Smirnov, jeho rodina a KGB.


Absolutní nejistotu bezpečnosti a nejtěsnější kontakt se svéráznou státní mafii jsme měli v Podněsterské moldavské republice. Republiku vyhlásil v roce 1990 sovětský generál Igor Smirnov na moldavském území mezi řekou Dněstr a ukrajinskou hranicí. Smirnov byl hlavním velitelem armády na tomto území a v letech 1992–94 vedl válku proti rumunizaci Moldávie a za práva Slovanů na své jazyky a kulturu. Válka byla přerušena a od té doby se (ne)vedou mírová jednání.

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se tváří jako suverénní demokratická země mající vlastní parlament, prezidenta, vládu, peníze, armádu, policii a pod. Bohužel vše má pod kontrolou prezident Smirnov, jeho rodina a KGB. Země je živa především z prodeje zbraní, které na území Podněstří zůstaly po sovětské armádě, daňových a celních úniků a z korupce.

Paradoxem celé situace je, že tuto samozvanou republiku nikdo neuznává (ani Rusko, přestože je tu asi 70% Rusů a Ukrajinců) a ona neuznává moldavskou vládu v Kišiněvě. Ale při vstupu do Podněstří z ukrajinské strany se kontrolují moldavská víza, podněsterští občané k cestování si vyzvedávají moldavské pasy, fotbalová liga je společná, na exportním zboží z Podněstří je nápis Made in Moldova atd.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/ a http://www.mol­davie.nazory.cz/

Řadu turistů tato schizofrenie odrazuje, jiné přitahuje. Nás přitahovala. Původně jsme měli v plánu jednodenní výlet do Podněstří a pak asi za dva dny jet přes Podněsterskou republiku dál na Ukrajinu. V Kišiněvě jsme si našli autobus, který jel do podněsterského Tiraspolu. Řidič nám tvrdil, že by na hranicích neměly být problémy, že stačí jen registrace za pár drobných peněz. Dobře, jedeme. Na hranicích si nás hned vzali stranou a jeden z pohraničníků nás vyslýchal. Mimochodem na této hranici nikde nejsou moldavští vojáci či policisté, jen podněsterští.

Voják či policista nebo co to bylo, se nás ptal, kam jedeme, co tam chceme dělat a podobně. My jsme mu vše vysvětlili a on začal s tím, že budou problémy: „Pokud chcete jet do Podněstří, já Vám musím ukončit moldavská víza a nevím, jak se dostanete zpět“. Když jsme se ho zeptali, jestli se to dá nějak jinak vyřešit, řekl si sprostě o úplatek 60 USD a že vše bude v pohodě. To se nám zdálo moc a on nechtěl slevit. Tak jsme se vrátili zpět do Moldávie.


Za dva dny jsme přijeli na hranice znova a již lépe připraveni a naladěni na problémy. Opět výslech, kam a proč jedeme. Opět nás překvapili: „No jo, ale my tady nemůžeme ukončit moldavská víza. Jestli chcete jen na Ukrajinu musíte na oficiální moldavsko-ukrajinský přechod (je asi 150 km daleko).“ Zeptali jsme se ho, jestli se to dá udělat nějak jinak. „Ano dá, ale na to vy nemáte peníze“, opověděl pohraničník. Byli jsme tam známí z předchozí cesty. Chtěl 40 USD, ukecali jsme ho na 30 USD a zaplatili. Stvrzenku jsme nedostali, logicky. Ještě jsme se ho zeptali, jestli už teď nebudou problémy. „Vso v parjadke“, odpověděl. Když vso v parjadke, tak vše v pořádku. Hranice jsme přejeli již v pohodě a v klidu dorazili do Tiraspolu. Pořád nám vrtalo hlavou, proč jsme nedostali potvrzení o registraci. Před nádražím jsme potkali řidiče autobusu z naší první neúspěšné mise. Řekli jsme mu o našem problému a on, že to není problém, že se stačí zaregistrovat na policii. Tam si s námi nevěděli rady a celý závěr našeho jednání byl: „Když jen projíždíte, nemusíte se registrovat.“ Nezdálo se nám to, ale nic jiného nám nezbývalo, než jet na podněstersko-ukrajinskou hranici.

Tam se pochopitelně začali shánět po registraci. Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale nešlo to. „Buď se vrátíte a tam se zaregistrujete a nebo zaplatíte pokutu 40 USD“. Pohraničník byl neoblomný a nedal se přesvědčit. Zaplatili jsme 40 USD a byli jsme rádi, že jsme z té bláznivé země pryč. Nedovedli jsme si představit, jak bychom řešili nějaké naše problémy, když podněsterská vláda není pro naši diplomacii partnerem.

Přispěli jsme do státního – rodinného rozpočtu prezidenta Smirnova částkou 70 USD za tranzit dvou turistů. Později na internetu jsme se dočetli, že běžná taxa je 100 USD za osobu.