Rubrika: Sport a cestování

Několik dní v hlavním městě Austrálie

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň využíváme. Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeřře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.

Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nově vybudované město na zelené louce, které bylo zbudováno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček, která obklopují lesy a louky uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání. Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku třeba ještě stojí, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se strají výhradně jen o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na které vlaje australská vlajka velikosti kamionu.

Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeřře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšimi Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Všichni pak společně večer sedíme a povídáme.

Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeřře je tzv. War memorial neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo v obrovské hale Anzac se zúčastnit letecké bitvy mezi stíhačkami a bombardéry. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl velmi jedinečný a zajímavý zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.

Celá Canberra na nás nechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a bruslaře na kolečkových bruslích.

Posledních pár dní v sedle bicyklu

Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Citíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeřře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.

Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru. Směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola a Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!

Další den je velmi zajímavé počasí, silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.

Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong, za nimž kousek nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme celkem velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové netradiční. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Muselo to tam být už ale mnoho dní, neboť led byl zašpiněný od prachu atd. Byli jsme z toho hodně překvapeni. Vždyť jsme byli u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.

Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney

Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji Royal NP. Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím do Sydney a druhá blíže k pobřeží středem národního parku Royal. My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále se na co dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet na kole po rovince podél říčky a že bysme si tím ušetřili tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, kolem potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak stálo určitě za to. Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, hned na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP se najíždíme na hlavní tah do Sydney z jihu. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nas povede až do centra. To bude ale trvat ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.

Poslední kilometry a jsme v cíli…

Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem této čtyřmiliónové metropole. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky kde jinde než u Opera house a Harbour Bridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic težkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem… . Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje…tohle je ale opravdu už konec. Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisiců krásných chvil…. tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se misí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách… . Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít… .

Poznámka: příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše lze zde vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás na své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.

Znovu v Melbourne

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě 2 noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Příjemné setkání po několika měsících. Celkově nís Melbourne opravdu zaujalo a ani se nám nechce dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.

Písečné stavby ve Frankstonu

Vyrážíme směrem na jih do Frankstonu, kde se setkáváme s našimi známými z maďarské farmy na Tasmánii. Společně se jedeme podívat na expozici staveb z písku. Letošním námětem jsou pohádky. A tak zde potkáváme obrovského pískového kocoura v botách, Sněhurku, vlka a karkulku a další známé postavičky. Vše precizně postavené z písku. Něco podobného vidíme prvně v životě a žasneme.

Nocujeme nedaleko u Čechoaustralana Pavla Kulkuse, mimo jiné také velikého cyklocestovatele, který projezdil velkou část Asie, Evropy, Austrálie atd. Velmi příjemné setkání! Za zmínku ještě stojí, že ten den během jízdy z kopce na frekventované silnici mi zničehonic na nějakém hrbolu ulétla zadní brašna. I když jsem jel hodně rychle, naštěstí se nic nestalo a i brašna zůstala neporušena. Tentokrát jsme měli štěstí.

Akce “pavouk na silnici”

Projíždíme oblastí hnědouhelných dolů a tepelných elektráren. Silnice je frekventovaná a cesta nezáživná. Najednou Renča prudce zastaví a volá: “Viděl jsi to?” Ja na to, že ne. Prý byl na silnici obrovský pavouk. Vracíme se. A opravdu. Černý pavouk, veliký asi 8–10 cm. Bestie jako hrom. Vypadá živě, ale nehýbe se. Chci ho nějak pošťouchnout. Velmi opatrně se k němu nahýbám a fotím z absolutní blízkosti na makro. Neustále dávám bacha, aby na mě neskočil. Pak mi to nedá a zkouším ho rozhýbat. Nereaguje. Asi je mrtvý, suchý. Klackem se ho snažím obrátit. Přetáčím ho na záda. A ejhle, co nevidím: Nápis “Made in China”! Nemůžeme se udržet a umíráme smíchem. Tak to jsme dobře naletěli. Fakt vypadal jako živý! Kdo nevěří, ukážu mu ho. Vzali jsme si jej jako suvenýr!

Doma u pana komisaře

Jednu noc trávíme na pozemku policejního komisaře ze Sale. Tento velmi srandovní chlapík nám předvádí svoji limuzínu o 320 koních, luxusní motorku BMW – prý jich je jen 7 v celé zemi, dále historický veterán atd. No je vidět, ze se páni policajti nemají v Austrálii zase tak špatně!

Znovusetkání s Georgem

Je to až k neuvěření, ale po 6000 km a 3 měsících se podruhé setkáváme s angličanem Georgem, který cestuje na kole již několik let v kuse. Prvně jsme ho potkali v západní Austrálii u Esperance. Georgovi je 58 roků a denně kouří 50–100 cigaret a přitom ujede v pohodě 100–150 km za den! Večeříme společně, nocujeme poblíž a ráno usedáme ke společné snídani. A osud tomu chtěl, George potkáváme za další 2 týdny znovu, tentokráte v Canbeře. Svět je opravdu malý.

100 km po cyklostezce

Dozvěděli jsme se o netradiční stezce pro cyklisty, která byla zbudována na bývalé železniční trati mezi městy Bairnsdale a Orbost. Projedeme ji od začátku do konce a tak si konečně po několika dnech můžeme odpočinout od frekventovaných cest, po nichž jsme šlapali doposud z Melbourne.

New South Wales a okraj Snowy Mountains

Z Cann River pomalu stoupáme až na náhorní plošinu, kde je podstatně chladněji. Zároveň opouštíme Victorii a vstupujeme na území New South Wales a do pohoří Snowy Mountains.

V městečku Bombala hledáme českého rodáka, na kterého jsme dostali tip od Pavla z Mentone. Víme o něm jen to, že dělal pošťáka. Víc nic. Kupodivu se nám daří ho vyhledat. Zve nás k sobě a večer a celé dopoledne trávíme na jeho farmě v krásném zeleném hornatém prostředí. Velmi příjemné místo k bydlení.

Následující den šlapeme po další náročné šotolinové cestě zkratkou do hor. Na náhorní plošině jsme byli odměněni nádhernými sceneriemi téměř nedotčené krajiny. Všude kolem rozeseté veliké granitové balvany, hry světla a stínů při západu slunce a k tomu nekonečná divočina. Na noc sjíždíme do horského městečka Dalgety, kde druhý den ráno pozorujeme desítku projíždějících aut, převážně limuzín, v nichž jsou všichni v šatech a oblecích. Dozvídáme se, že se koná pohřeb velmi významného a uznávaného farmáře. Sjeli se lidé z obrovského okolí. Později projíždíme přímo kolem místa pohřbu, který se koná v malinkatém kamenném kostelíku uprostřed polí. Kousek za ním nás čeká strašně prudký, ale asi jen 2 km dlouhý stoupák. Začátek byl fakt tvrdá zabíračka. S vypětím všech sil jsme vyjeli a pak už pozvolna sjížděli do Jindabyne, sportovního střediska na úpatí nejvyššího australského pohoří Snowy Mountains.

Výjezd na střechu Austrálie, aneb na kole na Mount Kosciuszko 2228 m.

2 ze 4 našich cykloplášťů jsou sjeté, potřebujeme nové. Několik posledních set km nebyl žádný cykloshop. V Jindabyne je, ale nemají žádné gumy, co bychom chtěli. Nakonec dostáváme dvě použité. Zdarma. Hned ten den večer ale jedna z nich na Renčiném kole za jízdy bouchla. Přišli jsme tedy o duši i plášť najednou. Ještěže jsem ten náš sjetý nevyhodil a schoval pro nouzovou rezervu.

Začínáme tedy stoupat z Jindabyne směr Perisher. Cesta vede do kopce, ale nijak drasticky. Za lyžařským střediskem Perisher následuje mírnější stoupání, ale zato táhlejší. Až do strategického průsmyku Charlotte Pass ve výšce 1850 m jedeme po asfaltu. Tady si dáváme přestávku na oběd a povídáme si s jednou českou turistkou. Poté už po šotolině pozvolna stoupáme k chatičce Seaman’s hut, kde kopec začíná být strmější. V sedle Rawson’s Pass (asi 2150 m) narazíme na rangery a ceduli, že dále už se může jen pěšky. Projíždějící cyklista nám ale říká, že stačí jít s kolem vedle sebe – což rangerovi vadit nebude. K tomu dodává, že když nasedneme za rohem na kolo, dá se vyjet až na samotný vrchol. To si nemůžeme nechat ujít. Podle rady činíme, kousíček jdeme pěšky a když jsme z dohledu rangerů, nasedáme na kolo, tvrdě se opíráme do pedálu a zanedlouho, kolem 17. hodiny odpolední dorazíme na nejvyšší horu Austrálie, 2228 metrů vysoký Mount Kosciuszko. Porušení nařízení rangerů je sice prohřešek, ale protože je to prý jen z důvodu možného střetu s pěšáky na úzké stezce, si to moc nebereme. Nikdo totiž na celé hoře není, jsme tu úplně sami. Napadne nás přenocovat zde. Jsou tu krásné výhledy, a bude tu jistě úžasný západ a východ slunce. Vaříme si večeři, kocháme se výhledem na všechny světové strany. Náhle pozorujeme pomalu přicházející bouřku. Stan ještě nestavíme a vyčkáváme. Kolem půl osmé večerní je jasné, že pršet bude. Rychle sjíždíme kousek pod vrchol do bezpečí kamenné chatičky Seaman’s hut ve výšce 2030 m, kde jsme opět úplně sami. Chvíli poté začíná neskutečné přírodní divadlo. Přicházejí husté mraky, začíná pršet a na zem létají stovky blesků ze všech směrů. Z bezpečí nadšeně pozorujeme světelnou show 360 stupňů kolem nás. Jaké štěstí, že jsme nezůstali na vrcholu. To by byl děs a hrůza. Druhý den se počasí jakžtakž umoudřilo a pouští nás z hory zpět dolů do údolí. Po sehnání dalšího použitého pláště pokračujeme dál skrz Sněžné hory.

Po horské silnici Alpine Road – aneb, prý že nejsou v Austrálii kopce!

Protože máme rádi hory a kopce, a zatím jsme na žádné v Austrálii nenarazili, rozhodujeme se pro okružní horskou silnici Alpine road. Mnozí nás zrazují před jízdou tak náročným terénem. Nedáme se. Každý o Austrálii říká, že je to placka. Tak se necháme překvapit.

Z Jindabyne stoupáme až do moderního lyžařského střediska Thredbo, kde lyžují i čeští imigranti. O tom svědči názvy horských chat a hotelů jako Sněžník atd. Odtud pokračujeme hodně prudce přes dva kopce do Khancoban. Další celý den se v horku tvrdě lopotime stále do kopce. Dřina jako hrom. Počasí nám přeje, okolní divočina hor je nádherná, ale jedeme pomalu a stojí nás to hodně sil. Další den je podobný. Nejdříve plno kilometrů do kopce, pak prudký sjezd mnoho set výškových metrů a znova do kopce do nejvýše položeného města v Austrálii – Cabramurra 1488 m. Odsud pozorujeme velkou bouřku přecházející v údolí. Po chvili tím směrem vyrazíme. Zdá se, že je po bouřce. Po 20 km nás dohání dalši nepříjemná bouřka. Lije jako z konve, úplná průtrž, šlehjí blesky, je chladno a nejede se vůbec příjemně. Nám ale nezbývá než do setmění šlapat. Úplně promočení a zmrzlí dorazíme do Adaminaby, kde dostáváme povolení nocovat pod velikým přístřeškem v Bowling Clubu a navíc se můžeme osprchovat teplou vodou. Krásný pocit po tvrdém dni!

Den blbec aneb naše útrapy před Canberrou

Z Anaminaby do Canberry máme dvě možnosti trasy – buď 170 km po asfaltu oklikou anebo 105 km přes NP Namadgi, z čehož 40 km je stoupání po šotolinové cestě. Chceme do Canberry dojet za den, volíme tedy kratší variantu. Od rána téměř nepřetržitě prší. Navlékáme na sebe včerejší mokré věci, neb suché nemá smysl si brát. Jedeme do kopce. Po včerejších bouřích to jde špatně, šotolina je mokrá, občas se boří a stoupání je prudké. Šlapeme vzhůru asi 4–7 km/hod a to několik hodin v kuse. Odpoledne dojedeme na vrchol a tam Renča chytla první defekt. Opravujeme a sjíždíme opatrně dolů. Ne více než 10 km/hod – kluzká šotolina je nebezpečná. Po pár km mám defekt já a objevuji proraženou 1×1 cm díru v plášti. Opravuji a přitom zjišťuji, že druhý plášť má zboku bouli a rozpraskané švy. O jeee, honem rychle sundat. Prasknutí na předním kole za jízdy by mohlo mít děsivé následky. Takže už i druhý použitý plášť z cykloshopu v Jindabyne je na nic. Nasazuji náhradní nouzový a jedeme dál. Po 5 km mám znovu prázdné kolo. Lije jako z konve. Další defekt opravujeme na blízké farmě. Telefonujeme našim známým do Canberry, že asi dorazíme později. Chtějí pro nás přijet, což odmítáme. Další defekt opraven a my v dešti šlapeme dál. Stmívá se. Po dalších 15 km, už kousek před Canberrou, mám znova píchlé zadní kolo. Měním duši, nafukuju a v tom: Baaac! Duše praskla a vyvalila plášť ven. Prší, je tma a zima. Nesnáším to! Voláme známým a ti nám dnes už potřetí nabízejí odvoz. Tentokrát přijímáme. Dnes jsme si už dost užili a moc jiných možností stejně nemáme. Brzy přijíždí terénní náklaďáček, do něj nacpeme kola, tašky i sebe a frčíme do Canberry, kde nás čeka příjemné zázemí u našich litevskoaustral­ských hostitelů, které jsme před dvěma dny potkali v Cabramurre. Takto byl tedy zakončen jeden z našich nejnepříjemnějších dnů. Vše ale dobře dopadlo.

Pokud je vašim společníkem na cestách kolo, tak byste si rozhodně neměli nechat ujít festival Cyklocestování, na kterém se sjedou známí cyklocestovatelé aby se podělili o své zážitky. Setkání plné besed a doprovodných akcí proběhne již 23.-24. února v kině Vlast ve Frýdku-Místku.

Cílem festivalu Cyklocestování je shromáždit „všechny“ známé i neznámé cyklocestovatele, cykloturisty a další cyklonadšence pod jednou střechou, společně se poznat a formou cestovatelských besed s fotoprojekcí, workshopů, diskuzí atd. si předat zkušenosti. Organizátory akce jsou Martin Stiller a Tomáš Skotnica.

Program CYKLOCESTOVÁNÍ 2008

Sobota 23.2. 2008

10:00 – 11:00 – Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“ 11:15 – 12:30 – Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“ 12:45 – 14:00 – Josef Kozák – „Cesta na východ“ 15:00 – 15:30 – workshop 15:45 – 17:00 – SPECIAL – Miloš a Katka Motani – „Amerika inkognita“ 17:15 – 18:30 – Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“ 18:45 – 20:00 – Josef Zimovčák – „Španělská Vuelta na vysokém kole“ 20:15 – 21:45 – PREMIÉRA – Martin Stiller – „Napříč Austrálií na kole Vertec“

Neděle 24.2. 2008

09:00 – 10:15 – manželé Sztulovi – „Kolem kolem Švédska“ 10:30 – 11:45 – Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“ 12:00 – 13:15 – Jozef Trabalka – „Madagaskar“ 13:30 – 15:00 – Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“ 15:15 – 16:30 – J.Bošek & K.Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“

Pořadatelé kromě zajímavého programu také slibují zajištění ubytování ze soboty na neděli ve vlastním spacáku.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde nacházíme parádní přístřešek. Postavíme si stan, kola dáme pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se počasí umoudří. Jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku po strmě klesající štěrkové cestě, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás zajímavější sýrárna nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem. Během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly otisky i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, dále povídá o svém otci, který velmi rád běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme na úplně druhém konci ostrova, Zanedlouho totiž dostáváme email od otce-sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání – od tak výjimečného člověka – nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní tedy přijíždíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běžecké výpravy. Například okolo Tasmánie, nebo z jihu Tasmánie na sever Austrálie (cca 5500 km). Tuhle šílenou trasu bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku bere. Nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a poznali opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z těch, které jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písek, málo lidí, pohoda. Také je tu ráj pro surfaře. Mnohokrát jsme obdivovali, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na infocentra

Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Odtud jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli stejnou cestou zpět. V infocentru nám bylo řečeno, že loď už nejezdí. Čas na objíždění jsme neměli, rozhodli jsme se tedy tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že lodní doprava běžně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet se bohužel ale nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit. Zda kratší šotolinu, či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok a není do kopce. Vydáváme se dle její rady. Zatím nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to, a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení dorazíme po 30ti km do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. Navíc při jednom z nejúžasnějších západů slunce, který jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Za navštěvu určitě stály. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí, která později vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v propadlině. Délka tunelů bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní tůru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla po útesech. Vylezli jsme na dominantní vrchol Mt. Brown a slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jako v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující. Do cesty se nám dokonce postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi, mučeni a napravování trestanci z Anglie. Věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dnů se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců – návštěvník prochází muzeem jako jeden z nich a velmi věrně prožívá osudy onoho ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie, především kvůli postupně čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali před dvěma týdny na trajektu. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory, s působivým výhledem na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o Tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci, predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal jeho spatření. Další zajímavá expozice je věnovaná tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, především kvůli nádorovému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším důvodem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá umírají pod koly aut, když na okrajích cest požírají sražené klokany. Úbytek těchto tvorů je tak značný, že je během pár let očekáváno jejich úplné zmizení z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci přežívat, ovšem pouze několik málo kusů. V jednom z parků jsme se na ně byli podívat a opravdu je to velká škoda.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti šílenému větru. Celkem utrpení.

Brzy nato nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se oteplilo během chvilky na více než 30°C, odpoledne a večer jsme měli opět během jízdy zmrzlé ruce. V noci byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ovšem velká nepříjemná oblaka kouře jsme museli překonat.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou továrnu na výrobu medu, kde jsme ochutnali asi třicet druhů zde vyráběného medu – malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a jiné.

Zajeli jsme také do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Na jeskynním stropě zde žijí červi “glow worms”, kteří jsou zajímaví tím, že produkují světlo. Při úplné tmě si připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.

Cradle Mountains

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahuje ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás udělali opravdu velký dojem. Příroda byla nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánií – jak jinak než se zvířátky

Na závěr našeho pobytu na Tasmánii, při odjezdu z Cradle Mountains, jsme zažili něco velmi výjimečného. Najednou nám přeběhl před očima Quoll – hnědobíle puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu mašíroval Wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde – kolem cesty běžel Tasmánský čert! K tomu všemu krásný západ slunce… Krásnější rozlučku s Tasmánií jsme si nemohli přát.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a Sydney.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Vánoce v australské rodině v Melbourne

K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a lidé jdou běžně do práce. Neprobíhá ani štědrovečerní večeře, ani se nerozdávají dárečky. Spíše se všichni na Vánoce připravují, shánějí poslední dárky, vaří se, zdobí atd. Jakási „štědrovečerní hostina“ je až 25.12. odpoledne a dárky se rozbalují hned po snídani, kterou pro nás byl ovocný salát s jogurtem. Mezi rozdáváním dárků a odpolední hostinou mnohé rodiny ještě chodí na procházku do parku, zahrát kriket atd. Nelze ale říci, že je toto typický průběh australských Vánoc. Ten v podstatě ani neexistuje. Austrálie je multikulturní, tradic je mnoho. Ale způsob, jakým svátky slaví naši hostitelé je prý nejčastější. Na hostině se podávají různé pokrmy – v mnoha rodinách ryby či mořské plody a také velmi často pečená krůta (náš případ).A abychom si trošku připomněli naše české Vánoce a ukázali Markovi a Prue naše zvyky, udělali jsme typický český bramborový salát. Pro nás netradičně na stole nebylo žádné cukroví, jenom ovoce a různé druhy oříšků a mandle.

Dlouho jsme s Renčou nevěděli, co našim hostitelům koupit za dárek. Nakonec jsme ale dostali super nápad – koupili jsme jim nádhernou knihu (průvodce) po České a Slovenské republice. Je tištěna na lesklém křídovém papíře s množstvím úžasných fotek československých zajímavostí. Fakt povedená kniha. No a jako doplněk se nám podařilo v Melbourne sehnat i plzeňský Prazdroj. Mark i Prue byli z dárku nadšeni, neboť příští rok plánují dovolenou na kolech do Evropy a tak tato kniha byla pro ně zároveň pozvánkou do naší země. Oba slíbili, že určitě přijedou.

Během následujících dní strávených v Melbourne jsme provedli generální revizi všeho vybavení, vše vyprali, vyčistili, seřídili kola atd. To vše je třeba jednou za čas udělat, aby se mohlo pokračovat dál.

Dalším, pro nás velmi netradičním, zážitkem byla návštěva mezinárodního utkání v kriketu mezi Austrálií a Indií. Kriket je totiž u Australanů velmi populární a zápasů se účastní desetitisíce fanoušků. Tenhle se zrovna konal na obrovském olympijském stadionu, kam se vejde přes 100 tisíc diváků. I když jsme si byli kriket na vlastní kůži vyzkoušet den předem, moc jsme pravidlům neporozuměli a hlavně nechápali, jak davy fanoušků mohou takto šílet. Nám tento sport přišel velmi nudný a zdlouhavý. Jeden zápas se totiž hraje třeba 3–5 dní! Co se nám ale strašně líbilo, byla atmosféra na stadionu. To byl fakt super zážitek. V jednu chvíli dokonce na hřiště mezi hráče vběhl nahý fanoušek a běžel po celém hřišti, než ho ochranka zpacifikovala a odtáhla do zákulisí. Tahle sranda ho prý přijde na 6000 AUD,v přepočtu asi 100 tisíc korun.

Během týdne stráveném v tomto druhém největším městě Austrálie jsme také zavítali několikrát do centra, abychom si ho prohlédli. Melbourne na nás zanechalo velký dojem. Je to krásné, čisté a zelené město s evropským nádechem. Je tu totiž velká komunita Němců, Italů a hlavně Řeků. Pro cyklisty tu mají plno parádních cyklostezek a pro ostatní spousty parků atd. S Renčou jsme se shodli, že tady by se nám na bydlení opravdu líbilo. Velmi zajímavé je, jak zde celkem dobře k sobě zapadají staré kamenné stavby a obrovské skleněné mrakodrapy.

S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9ti hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili v lodním kinosále, kde proběhla velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichu jménem Tasmánský čert (Tasmanian devil).

První kilometry Tasmánií a první dojmy z ní

V podvečerních hodinách připlouváme do přístavu Devonport a odtud se vydáváme k východnímu pobřeží. Hned na prvních desítkách kilometrů poznáváme základní rozdíly mezi pevninskou Austrálií a ostrovní Tasmánií. Tasmánie je mnohem zelenější, je tu mnoho lesů, všude jezera, potoky, řeky… Také je zde hodně kopců a hor, svěžejší vzduch a s tím spojené nižší teploty. Řádově o 5–10 stupňů méně než na kontinentu. Pro cyklisty jedině dobře.

První noc v Tasmánii spíme na pozemku u místních farmářů a ráno když se probouzíme, u stanu vidíme černoušky. Farmářka totiž nemohla mít vlastní děti a tak spolu s manželem adoptovali tři děti z Etiopie. K snídani nás pozvali do sadu, kde bylo mnoho druhů ovoce – maliny, ostružiny, kanadské borůvky a další. To byla dobrota.

Silvestr na Tasmánii uprostřed buše na maďarské farmě

V podvečer před Silvestrem dorazíme do Lilydale na maďarskou farmu, kam nás naši hostitelé pozvali, když jsme se s nimi potkali před mnoha týdny na Nullarbor Plain. Tato, původem maďarská rodina emigrovala v 80. letech do Perthu a když už je komerční způsob života ve městě přestal bavit, koupili si část pralesa na Tasmánii a odstěhovali se tam. První měsíce žili ve stanu a postupně káceli stromy, z nichž si pak postavili srub, na vykáceném prostranství začali pěstovat zeleninu, ovoce a vinnou révu. Vše pouze pro vlastní potřebu. Pan domácí, Sandor, je technik a konstruktér a tak si sestavil svou vlastní vodní elektrárnu, která vyrábí energii pro celou farmu. Vodu mají přímo z pramene z hor, pečou si vlastní chleba, pěstují zeleninu a ovoce, takže jsou v podstatě soběstační. Tento život všichni velmi milují a jsou také patřičně hrdí na vše, co si sami uprostřed pralesa vlastníma rukama vybudovali.

S těmito přátelskými lidmi jsme strávili Silvestr a zůstali u nich celkem 3 noci. Na silvestrovský oběd jedeme všichni na další maďarskou farmu poblíž, kde je celkem asi 20 lidi různých národností, kteří se pravidelně setkávají. Oslava Silvestra probíhala u našich hostitelů ve srubu uprostřed buše ve velmi přátelském a klidném duchu. Žádné opíjení se nebo ohňostroje, prostě jen pohodové klábosení, hraní karet a celkově fajn atmosféra. Nový rok trávíme ještě na farmě a druhého ledna už vyrážíme dál vstříc dalším tasmánským zážitkům…

O Tasmánii více v další reportáži.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!