Martin Stiller Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.
První kopce na trase a za odměnu vodopády
Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde nacházíme parádní přístřešek. Postavíme si stan, kola dáme pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se počasí umoudří. Jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku po strmě klesající štěrkové cestě, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.
Návštěva sýrařských fabrik
První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás zajímavější sýrárna nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem. Během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly otisky i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.
Setkání s českými krajany
Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, dále povídá o svém otci, který velmi rád běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme na úplně druhém konci ostrova, Zanedlouho totiž dostáváme email od otce-sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání – od tak výjimečného člověka – nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní tedy přijíždíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běžecké výpravy. Například okolo Tasmánie, nebo z jihu Tasmánie na sever Austrálie (cca 5500 km). Tuhle šílenou trasu bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku bere. Nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a poznali opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!
Pláže na východním pobřeží
Většina z těch, které jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písek, málo lidí, pohoda. Také je tu ráj pro surfaře. Mnohokrát jsme obdivovali, jaké kousky na vlnách dokážou.
Nespoléhejte se na infocentra
Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Odtud jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli stejnou cestou zpět. V infocentru nám bylo řečeno, že loď už nejezdí. Čas na objíždění jsme neměli, rozhodli jsme se tedy tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že lodní doprava běžně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet se bohužel ale nedalo.
Další mylná informace
V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit. Zda kratší šotolinu, či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok a není do kopce. Vydáváme se dle její rady. Zatím nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to, a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení dorazíme po 30ti km do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. Navíc při jednom z nejúžasnějších západů slunce, který jsem kdy zažil.
Tasman Peninsula
Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Za navštěvu určitě stály. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí, která později vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v propadlině. Délka tunelů bývá od pár metrů do několika set metrů.
Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní tůru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla po útesech. Vylezli jsme na dominantní vrchol Mt. Brown a slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jako v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující. Do cesty se nám dokonce postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi, mučeni a napravování trestanci z Anglie. Věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dnů se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců – návštěvník prochází muzeem jako jeden z nich a velmi věrně prožívá osudy onoho ubožáka.
Hobart
Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie, především kvůli postupně čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali před dvěma týdny na trajektu. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory, s působivým výhledem na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o Tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci, predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal jeho spatření. Další zajímavá expozice je věnovaná tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.
Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení
Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, především kvůli nádorovému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším důvodem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá umírají pod koly aut, když na okrajích cest požírají sražené klokany. Úbytek těchto tvorů je tak značný, že je během pár let očekáváno jejich úplné zmizení z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci přežívat, ovšem pouze několik málo kusů. V jednom z parků jsme se na ně byli podívat a opravdu je to velká škoda.
Další úmorná trasa
Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti šílenému větru. Celkem utrpení.
Brzy nato nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se oteplilo během chvilky na více než 30°C, odpoledne a večer jsme měli opět během jízdy zmrzlé ruce. V noci byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ovšem velká nepříjemná oblaka kouře jsme museli překonat.
Okolím města Mole Creek
Zde jsme navštívili známou továrnu na výrobu medu, kde jsme ochutnali asi třicet druhů zde vyráběného medu – malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a jiné.
Zajeli jsme také do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Na jeskynním stropě zde žijí červi “glow worms”, kteří jsou zajímaví tím, že produkují světlo. Při úplné tmě si připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.
Cradle Mountains
Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahuje ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás udělali opravdu velký dojem. Příroda byla nezapomenutelná.
Loučení s Tasmánií – jak jinak než se zvířátky
Na závěr našeho pobytu na Tasmánii, při odjezdu z Cradle Mountains, jsme zažili něco velmi výjimečného. Najednou nám přeběhl před očima Quoll – hnědobíle puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu mašíroval Wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde – kolem cesty běžel Tasmánský čert! K tomu všemu krásný západ slunce… Krásnější rozlučku s Tasmánií jsme si nemohli přát.
Závěrem
Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a Sydney.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
