Rubrika: Cykloturistika

Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.

Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.

Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.

V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.

— Damon

Úterý 29.6. – ven z Ruska

Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.

Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.

Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.

Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.

— Damon

Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.

Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.

Přeji si dobrou noc.

— Adam

Sobota 26.6. – Gdaňsk

Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.

–Damon

Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.

Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.

Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.

— Adam

Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.

Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.

— Věroš

Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad

Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.

V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.

Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.

Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.

Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.

J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.

Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.

Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.

— Jirka

Jak to vlastně začalo

Bylo nebylo… Ale spíš bylo…

V roce 1998 jsme založili sdružení 137.NRS Klub bludný kořen. Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému zaostávání ducha a těla (inspirace knihou Proč bychom se netěšili a sdružením PCW byla velká). V dobách největší slávy a rozmachu mělo naše sdružení šest členů a podnikli jsme mnohé povedené i méně povedené akce. Jednou z akcí byla i expedice Pobaltí `99, ze které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při expedici Pobaltí `99 jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vyjeli jsme vlakem z Brna, u Českého Těšína přejeli česko-polské hranice a pak přejeli Polsko vlakem až do Gdaňsku. Z Gdaňsku už jsme jeli po svých, na kolech přes výše popsané země až do Talinnu, odkud jsme se s různými odbočkami vraceli zpět do vlasti. Celkem jsme na kolech najeli asi 1500 km.

Původní syrové zápisky z expedice psal pokaždé každou psal jiný účastník expedice přímo na cestě. Po několika letech jsem je zkusil srovnat zápisky z cesty do trochu čtivějšího kabátku. Případné pochvaly tedy prosím původním autorům, popel na moji hlavu.

–Věroš Kaplan

Den první (Začátek) — Pátek 25.6.

Začalo to celkem nevinně …. — Delegace, Hop-Trop

Sraz na brněnském nádraží byl v 13:00. Když jsem 13:00 přijel, nikdo ze dalších členů expedice tam ještě nebyl. Pak jsem zjistil, že už všichni Bludnokořeni přijeli, ale jinam. Nakonec jsme se sešli, zakoupili lístky do Těšína a vyrazili plni nadšení k vlaku.

Znáte scénku Šimka a Grossmana o byrokratech? Tak přesně tak jsme si připadali my, když jsme podávali kola na nádraží.

Podat kola není to tak jednoduché jako za mých mladých let, kdy člověk přišel, podal, zaplatil a odjel. Dneska se na víc musí vyplnit dva formuláře. Nezalekli jsme se šimla úředního, formuláře jsme vyplnili, prošli jsme i testem na znalost kola (součástí hry na podávání kola do vlaku je i úkol „popiš svoje kolo“) a dostali jsme propustky pro kola na nástupiště. První level splněn.

Kola jsme převedli na místo, kam měl přijet vlak. Přijel, dokonce to byl i náš vlak. Nejsa však ve věcech dráhy dostatečně honění, netušili jsme, že každý kousek vlaku jede jinam. Druhý level splněn.

Poté co jsme kola do služebního vagónu naložili a zase vyložili (byla to špatná polovina vlaku) (-10 bodů), dovedli jsme je k druhému hytláku a dozvěděli jsme se, že chybí nějaký děsně důležitý papír, bez kterého nám kola nenaloží. V té době, už měl být vlak pomaličku v Heršpicích. Vyjednávání dopadlo dvakrát neúspěšně, my jsme žádný důležitý papír neměli a paní průvodčí trvala na tom, že nám ho musel dát. Dodneška nevím, kde byl, nakonec to skončilo remízou. Když se přišla ptát vlaková četa z druhé poloviny vlak, proč ještě nejedeme, paní průvodčí to vzdala a kola nám (do vlaku) vzali. Třetí level splněn.

Ve vlaku jsme se usadili, ti šťastnější začali svačit a ti méně šťastní psát expediční deník.

–Věroš

Tak jsme jeli a jeli, až jsme přes moravskou zemi a Slezko dojeli až do Bohumína. Tam jsme koupili vodu a zapalovač, nechali se od hodného domorodce vyfotit a vyrazili k hranicím. Přejeli jsme most přes Olši (Olzu, co za ní žije Jacek) a ukázali pasy, ani to nemuselo být, vyměnili tvrdou polskou měnu a vyzkoušeli silnice. Popojeli jsme asi 20 km a dojeli do Wodzisława Śl. Tam jsme koupili lístek přes celé Polsko do Gdańska a teď sedíme ve vlaku do Katowic a čekáme, až vyrazíme. Pak sedneme na rychlík a pojedeme nocí do Gdaňsku, kde ráno vystoupíme a budeme dělat kdo ví co.

–Jirka

Vytáhli jsme trička a začali je v klidu přemalovávat na klubová. Po nějaké chvíli přišel pan průvodčí a začal se rozčilovat, že nemáme nárok na 50% slevu. Máme nárok na slevu, jsme přece studenti. Ne, nemáme, jsme studenti z cizí země. Museli jsme tedy doplatit poměrně dost peněz, které jsme neměli. Naštěstí nám vzal i marky, trošku nás natáhl, prohodil nějaký vtípek o tom, že kola nemusí být z Polska a odešel. Dojeli jsme do Katowic.

V Polsku mají vysoké peróny, takže vykládání našich těžkotonážních kol nebylo žádný problém. S Jirkou jsme šli zjistit odkud pojede náš vlak do Gdaňska. Štěstěna stála opět při nás a vlak byl po hodince a půl přistaven ke stejnému nástupišti, kde už jsme byli, jen na druhou kolej, takže jsme nemuseli zaposilovat při stěhování po schodech dolu a nahoru. Milé. V první chvíli po příjezdu vlaku to vypadalo, že kdo se nebude prát, nebude sedět. Protože jsme před sebou měli ještě 9 hodin cesty, tak jsme se s Věrošem jsme prali jako lev (jako lvi ne to už je moc) a nakonec se nám podařilo zabrat místa v jednom kupé spolu s dalšími cestujícími. Začali jsme skrz okno nakládat naše věci.

Když už bylo vše ve vlaku nechali jsme tam Věroše, aby hlídal, zbytek výpravy vzal kola a šel hledat bagažový vůz. Poté co jsme navštívili oba konce vlaku, jsme se zeptali (tedy Jirka zeptal, protože jako jediný tvrdil, že umí polsky). Zodpovědný ajzlboňák nám vynadal a řekl ať si ty kola vyndáme a dáme do posledního vagónu.

Naložili jsme tedy kola do uličky posledního vozu druhé třídy a zahájili jsme skrz vlak stěhování našich věcí ke kolům (asi 4 vagóny). Věroš mezitím navázal družbu se dvěma Polákama. Nabízeli nám vodku a nemohli pořád pochopit, kam ty věci stěhujeme. Konečně se nám podařilo vše odstěhovat. Věroš si ještě na tričko přimaloval vlaječku a z Jirkou šli na polskou vodku za našimi novými kamarády. Adam si zatím dodělával svoje tričko. Já jsem si taky namaloval vlaječku na rukáv a vyrazil za Jirkou a Věrošem. Po chvíli jsme šli zase za Adamem (přes několik vagónů, takže z nás měla průvodčí strašmou radost). Jelikož poslední vagón druhé třídy, tedy ten náš byl prázdný, zabrali jsme ji každý jedno čtyřsedadlo a zalehli. Já jsem ještě pomocí mého univerzálního klíče vypnul topení a světlo a uložili jsme se ke spánku.

–Damon

Tím zatím končí zápisky z cesty vlakem, ráno jsme se už probudili v Gdaňsku.

Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.

Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.

Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.

Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…

Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.

Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.

Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.

V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.

Jedním z míst, kde jsou tyto stezky již velmi dobře vyznačeny, je krásný kout Východních Čech – Broumovský výběžek. Dnes se chci zaměřit hlavně na samotné Broumovské stěny, kde vede dokonce 6 těchto cyklostezek. Cyklostezky jsou zde značeny pásovým značením, podobným značení pěších turistických značek. Od těch se však liší velikostí – jsou o něco větší, a zejména barvou krajních proužků, které jsou žluté (místo bílých u turistických značek). Už dnes jsou zde tyto cyklostezky opravdu velice dobře vyznačené a je těžké se na nich ztratit.

V rámci celorepublikového číslování cyklostezek mají tyto cyklostezky čísla 4000 až 4005, kde trasy 4000 a 4001 jsou středně obtížné okruhy. Cyklostezky č.4002 až 4005 jsou spíše spojky, které mohou zkrátit celkový okruh. Tyto spojky však vedou převážně po nezpevněných, či starých cestách, zpevňovaných velkými pískovcovými kvádry, po kterých se jezdí velmi obtížně. Pro silniční kola jsou tyto čtyři spojky skoro nesjízdné a pro jejich využití je zapotřebí velké zkušenosti, hlavně s ohledem na nebezpečí při cestě z kopce.

Abych však začal popořádku. Cyklostezka č.4000 je značená červeným pásovým značením. Zabíhá i na polskou stranu Stolových hor, kde je také mnoho krásných míst, které stojí za shlédnutí. Cyklostezka vede převážně po silnicích třetí kategorie a jen v malé části po zpevněných lesních cestách. Přesto je však tento okruh spíše středně obtížný, protože přece jenom vede dosti kopcovitou krajinou. Okruh je dlouhý zhruba 52,5 kilometrů. Pokud si ho však chcete projet celý, nezapomeňte si přibalit pas.

Trasa nezasahuje přímo až do nejvyšších partií Broumovských stěn. Poskytuje však nádherné výhledy nejen na samotné Broumovské stěny, ale i na stolové hory v okolí, jako je Ostaš a Bor na České straně a Hejšovina či Bledné skaly na straně polské.

Cyklostezka začíná v Polici nad Metují. V Polici se například nachází správa CHKO, dále je zde muzeum, bývalý benediktínský klášter a nádherné náměstí. Odtud se vydáme do Suchého dolu, přímo k Brou-movským stěnám. Zde odbočíme doleva, přes Hlavňov, kde odbočíme na zpevněnou lesní cestu, po které dojedeme až na silnici z Police do Broumova. V Hlavňově si můžeme po neznačené odbočce zajet na turistickou chatu Hvězda na hřebenu Broumovských stěn s kaplí P.Marie Sněžné, která má půdorys hvězdy. Až k chatě vede asfaltová cesta, je sem však pěkné stoupání. Po silnici se vydáme doprava až na vrchol – tzv.Pasa. Odtud sjedeme pod Honský Špičák, kde opět zahneme doprava po zpevněné cestě, kolem kaple sv.Huberta a křížové cesty až na letovisko Amerika nad Křinicemi s možností občerstvení. Odtud sjedeme již po silnici do Křinic, které projedeme až k Broumovu, kde se vydáme opět doprava. Z křižovatky za Křinicemi je to však už jenom skok do Broumova – metropole Broumovského výběžku. Asi největší zajímavostí je broumovský Benediktínský klášter ze 14.století s klášterním kostelem sv.Vojtěcha. Z řady dalších zajímavostí stojí asi za zmínku Muzeum Broumovska umístěné v klášteře. Z křižovatky za Křinicemi pak můžeme pokračovat dále přes Martínkovice do Božanova, kde můžeme vidět barokní kostel. sv.Máří Magdalény, či Mariánskou studánkou s poutní kaplí P.Marie. Z Božanova pak pokračujeme přes kopec na hraniční přechod, odkud naše pouť bude pokračovat Polskem. Od hraničního přechodu sjedeme do Radkowa. V tomto polském městečku můžeme vidět například renesanční radnici či několik kostelů. Z Karlowa budeme opět stoupat, pěkně dlouhým kopcem až do Karlowa – turistické osady ve Stolových horách na úpatí Hejšoviny. Zde je nejlepší místo pro výstup na Hejšovinu. Přes nutnost nechat kola pod Hejšovinou, určitě doporučuji si na Hejšovinu zajít. Nahoře se nachází nádherné skalní město, odkud jsou při dobrém počasí překrásné výhledy na okolí. Z Karlowa již sjedeme na turistický hraniční přechod v Machovské Lhotě a přes Machovskou Lhotu budeme pokračovat do Machova. V Machově můžeme vidět barokní kostel, několik roubených domů nebo památný strom "Šrůtkova Lípa". Z Machova už přejedeme přes kopec přes obec Bělý a pak už přes menší kopeček sjedeme do Police nad Metují, kde tento okruh končí.

Další možností je projet si okruh přímo pod Broumovskými stěnami. Částečně vede po výše popsané cyklostezce č.4000. Okruh začíná v Suchém Dole, odkud vede po výše zmíněné červené cyklostezce. Po té projedeme až do Křinic. U výletní restaurace Amerika odbočíme z červené cyklostezky a dáme se po modré cyklostezce č.4001. Ta vede kousek po lesní cestě, kde navazuje horší asfaltka, která sjíždí do Martínkovic. Odtud trasa pokračuje po lesní cestě náročnějším stoupáním přes rozcestí Pod Velkou Kupou a rozcestí Pod Špičákem až na Pánův Kříž. Tento úsek cesty je asi nejobtížnější z celého okruhu, protože trasa dost stoupá a vede po horší cestě. Cestou je několik míst s krásným výhledem na Broumovský výběžek i na přilehlé skály. Mimo to občas můžeme narazit na odpočívadlo se stolem a lavicemi. Na rozcestí u Pánova kříže si můžeme oddechnout. I zde je upraveno krásné odpočívadlo dokonce i s malým altánem, kde se můžeme schovat při nepřízni počasí. Odtud je také možno projít si přilehlé skály. U Pánova kříže se nacházíme na hřbetu Broumovských skal, kde můžeme vidět mnoho krásných skalních útvarů. Od Pánova kříže nám už zbývá pouze sjet přes Slavný do Suchého Dolu. Nad Slavným můžeme vidět překrásné výhledy, tentokráte na západ – Ostaš, Krkonoše a další pohoří. Celý okruh je dlouhý 27 kilometrů. Samotná modrá cyklostezka měří 15,9 kilometrů.

Kromě těchto dvou hlavních cyklostezek vedou přes Broumovské stěny též další tři propojky. První – modrá cyklostezka č.4002 vede z Machova, odkud stoupá přes Řeřišný důl a rozcestí U Zabitého na Machovský kříž. Stoupání je dost obtížné i vzhledem ke špatné cestě. Z Pánova kříže pak vede dál prudkým klesáním po velkých pískovcových kostkách až na rozcestí U Božanova, odkud pokračuje až dolů do Božanova. Tato propojka se hodí pro zkrácení prvního okruhu, pokud se nám nechce přes Polsko. Tato cyklostezka je dlouhá 8 kilometrů. Další propojka – zelená cyklostezka č.4003 vede z Křinic (osady Amerika) přímo přes hřeben Broumovských stěn Kovářovou roklí a napojuje se na červenou cyklostezku mezi Hlavňovem a Suchým dolem. Toto je jedna z nejobtížnějších tras. Vede převážně prudce do kopce, takže je nutná velká opatrnost, hlavně při sjezdu. Kromě cesty od kravína k rozcestí U sv. Václava, vede trasa po nezpevněné cestě nebo po cestě zpevněné velkými pískovcovými kostkami, po které se jede velmi obtížně. Tuto stezku bych doporučil pouze zkušeným cyklistům, kteří mají horská kola. Stezka však prochází přímo srdcem skal, takže poskytuje krásné pohledy na okolní skály. V údolí u Hlavňova cesta projíždí kolem nádherného srubu se spoustou krásných totemů. Určitě také stojí za shlédnutí. Tato cyklostezka je dlouhá 3,8 kilometrů.

Zelená cyklostezka č.4004 začíná na rozcestí U Božanova. Vede krásnou přírodou, nejdříve kus po nezpevněné lesní cestě. Pak najíždí na zpevněnou cestu a vede kolem chaty pod Korunou až na rozcestí s modrou cyklostezkou Pod Velkou kupou. Až sem cesta jen mírně stoupá. Odtud cyklostezka pokračuje do velkého kopce až na hřbet Broumovských stěn. Výstup je obtížný, stejně jako u předchozí cyklostezky, kdy je obtížné nejen stoupání, ale i povrch. Cyklostezka nakonec ústí na asfaltku pod Pánovým křížem na rozcestí Pelovka. Propojka je dlouhá 6 kilometrů.

Poslední propojka je zelená cyklostezka č.4005. Ta spojuje Machovský kříž s modrou cyklostezkou č.4001 a je díky tomu dlouhá jen půl kilometru. Vede však kus po dlažbě, ale ještě větší kus po písčité cestě, která je opravdu velmi obtížně sjízdná.

Díky všem těmto cyklostezkám jsou Broumovské hory opravdu pěkně prošpikovány různými cyklostezkami. Určitě stojí za to projet si alespoň část těchto cyklostezek. Kromě krásné přírody, kterou tu můžeme potkat na každém kroku, můžeme na cestě potkat spoustu krásných ukázek lidové architektury, od vesnických statků po krásné venkovské roubené chalupy. Mimoto je Broumovský výběžek plný krásných kapliček a božích muk, které můžeme potkat skoro na každém kroku.

Kromě těchto cyklostezek vede celými Stolovými horami 126 kilometrů dlouhá cyklostezka č.4020 značená silničním značením. O této cyklostezce však zase někdy příště.

Hodně krásných zážitků v Broumovských horách a hlavně žádné nehody.

PS.: Po dopsání tohoto příspěvku jsem zjistil, že se v roce 2002 plánuje vyznačení několika dalších spojek v oblasti Broumovska, kdy jedna kupříkladu vede pod Ruprechtický Špičák. O těch však snad někdy jindy.

http://home.cestovatel.cz/netopyr/

Hned, jak jsem napsal článeček o jaru, nachumelilo. A protože sníh pomalu mizí, je čas napsat něco o zimních radovánkách. Když jsem v sobotu viděl, kolik je sněhu, rozhodl jsem se provětrat své kolo. Sluníčko svítilo a ptáčci nezpívali. Plán cesty byl jasný a několik let už stejný. Okolo lesem, pozvolna na Palici (613 m n. m.) a pak opět lesem, v divokém sjezdu, dolů.

Cesta nahoru probíhala naprosto bez problémů. Sněhu bylo málo, kopec mírný, nálada veselá. A už jsem byl nahoře. Stačilo odbočit na tu správnou cestu a frrr dolů. Stačilo správně odbočit. Jedu z kopce, stále z kopce, postupně se však cesta ztrácí a sněhu přibývá. Když už i kolo odmítlo prodírat se tím hlubokým sněhem, slezl jsem, nechal ho stát po držák na láhev ve sněhu a šel jsem obhlédnout terén vpředu. Mezi tím se zatáhlo a začalo hustě chumelit. Přelezl jsem padlé stromy a divil se, jak se může taková velká cesta úplně ztratit.že bych někde špatně odbočil? Věděl jsem, že moje oblečení je čistě sportovní a že jakmile moje srdce přestane udržovat zvýšenou tepovou frekvenci, umrznu. Zkontroloval jsem zásoby potravin a zjistil, že jsem si tentokrát nevzal ani tatranku. Na moment mě přepadly chmurné a pesimistické myšlenky. Jak dlouho asi vydržím? Za jak dlouho mě najdou? Začal jsem uvažovat, do jaké pozice bych měl zmrznout, aby to vypadalo alespoň trochu důstojně.

Sněžilo tak hustě, že jsem se musel vrátit ke kolu, než se moje stopy ztratí pod vrstvou nového sněhu. Najednou jsem uslyšel šramot z roští. Ha myslivec, napadlo mě. Moje záchrana! A div jsem se do roští nevrhl střemhlav, abych ho objal a vroucně políbil. Najednou jsem uviděl původce zvuků. Myšlenka na vlčáka zachránce byla okamžitě vystřídána myšlenkou na vlka predátora. Všechny moje životní problémy se najednou zdály malicherné a vzdálené a důležité bylo jen to, v jaké fázi stravovacího režimu se vlk právě nachází. Pak ale zvítězilo racionální uvažování. U nás žádní vlci přece nejsou. Násilím jsem přinutil třesoucí se kolena ke klidu, předpažené ruce jsem si strčil opět do kapes, v poslední chvíli opět zatnul svěrač a pořádně jsem zaostřil. Najednou už vlk nebyl vlk, ale byl divoké prase. Oddechl jsem si. Stačilo tedy jen počkat až přejdou selátka (znám pravidla předností v lese), úsměvem mamince sdělit, že její dětičky jsou ta nejrozkošnější prasátka, která jsem kdy viděl (jen o to maminkám vždycky jde) a mohl jsem nerušeně pokračovat v cestě. Místo selátek však vylezlo druhé prase a já si tak uvědomil, že tato dvojíce je, co se potomků týče, teprve u plánování (nebo těsně po). Šťastně jsem dorazil ke kolu, chvíli ho hlubokým sněhem tlačil, než se cesta zase začala objevovat a já mohl nasednout. Netrvalo dlouho a našel jsem se. Oproti původnímu plánu jsem si to sice trochu prodloužil, ale za to jsem se krásně ošidil o sjezd. Ale co, slunce pak zase vykouklo zpoza mraků a já se dostal unavený a spokojený až domů.

V této spolkové zemi Německa jsem strávil celý rok a mnoho času tam projezdil na kole a tak mě napadlo něco málo o této krásné zemi napsat.

Hory i nížiny

Bavorsko je určeno všem cyklistům, jak těm co milují kopce, tak i takovým, co raději dávají přednost rovinám. Kdo má chuť trápit své tělo a dát zabrat i kolu, tak by si měl vyjet do Alp, někam do oblasti Garmisch Partenkirchenu či Füssenu, kde je velké množství cyklistických stezek jak pro silniční, tak i pro horská kola. I v oblasti Bavorského lesa se člověk zahřeje. Kdo upřednostňuje lehké vyjížďky, ten by se měl vypravit třeba někam do okolí Regensburgu, kde vede jistě všem již známá Dunajská cyklostezka. Jak jsem se již zmínil na začátku, Bavorsko je prostě pro všechny kolaře.

Cyklostezky

Ty najdete úplně všude, jak v horách, tak ve městech. Jejich síť je velice dobře vymyšlená a pořád se zvětšuje a vylepšuje. Značení je poměrně dobré, i když z vlastní zkušenosti vím, že jsou i místa, kde to není „pünktlich“. Cyklostezky jsou ve většině případech vedeny mimo hlavní tahy a tak člověk projíždí v klidu krásnou krajinou nikým a ničím neohrožován. V tomto případě se máme od Němců stále ještě co učit.

Bavoráci

Ti jsou velice milí a laskaví. Na mých cestách jsem se snad setkal jen s jedním člověkem, který nebyl ochoten pomoci! Často se ptají odkud člověk jede, jak se mu daří, zda něco nepotřebuje a popovídání stojí určitě zato.

Kulturní památky

Těch uvidíte všude plno. Mezi ty, co mě velice zaujaly, patří například nejkrásnější zámek Evropy Neuswanstein u Füssenu, dále Walhalla u Regensburgu, která je velice podobná Parthenonu na Akropoli, krásné je také náměstí v hlavní metropoli Bavorska, Mnichově, za navštívení stojí určitě také Befreiungshalle v Kelheimu či nejstarší klášterní pivovar světa Weltenburg, který se nachází v údolí Dunaje nedaleko Regensburgu. Kdo má rád kulturní památky a nebyl ještě v Bavorsku, měl by se tam určitě vypravit.

Po stopách Víti

I všem známý Víťa Dostál jel na své cestě kolem světa přes Bavorsko a to zrovna tou oblastí, kde jsem loni pobýval já a tak jsem na svých vyjížďkách projížděl místy, která byla na počátku velké cesty tohoto borce.

Obliba cyklistiky

Je myslím docela velká. Na kole zde jezdí děti, dospělí i důchodci. Jezdí se zde závodně i jen tak relaxačně. Já potkával obrovská množství cyklistů hlavně na Dunajské cyklostezce a v Alpách, tam jich byly „mraky“, ale mimo turisticky vyhledávané trasy jsem moc cyklistů nepotkával.

Byl jsem svědkem i několika cyklistických akcí, jak závodů horských kol v Olympijském centru v Mnichově, tak silničního etapového závodu týmů, který se jel přes celé Německo a dalších akcí.

Setkal jsem se i s jedním starým pánem, který již před více než šedesáti lety podnikl s několika přáteli velkou cestu po Německu na kolech! Jeho vyprávění bylo velice zajímavé.

Kolo se zde používá ale velmi zřídka jako dopravní prostředek, na rozdíl od nás, k tomu zde slouží auta. Bohužel či bohudík, to těžko posoudit, obojí má své pro a proti.

Všeobecně si myslím, že cyklistika v Bavorsku je velice oblíbená a stále více lidí se k ní obrací.

Co na závěr?

Bavorsko je krásná země a pro cyklisty jako stvořená, každý si zde přijde na své a nemusí mít strach, že bude smeten nějakým silničním pirátem. Ohleduplnost řidičů k cyklistům jakožto i německá síť cyklostezek by měla být pro nás inspirací. Snad se toho my cyklisté jednou i u nás dočkáme…

Po představení dvou okresních měst, na jejichž území se Orlické hory nacházejí, si nyní budeme všímat nejrůznějších oblastí vhodných pro turistiku či jen obyčejný krátkodobý výlet. A protože je dnes velmi vyhledávanou, a proto i nebývalým tempem se rozvíjející složkou turistiky i tzv. cykloturistika, začneme dnes nabídkou pro Orlické hory.

Přirozeným výchozím bodem lze zvolit Žamberk, ležící asi v polovině celé okružní trasy a prakticky (spolu s Jablonném nad Orlicí) v nejnižší nadmořské výšce – cca 400 m n.m. Nejvyšším bodem celé trasy je naopak vrch Šerlich (těsně nad 1000 m n.m.). Okruh je dlouhý necelých 190 km a není problém si jej rozdělit na několik etap, protože se zde nachází nejen množství hotelů a ubytovacích zařízení, ale i nemálo nejrůznějších cyklo servisů.

Faktický popis trasy ze Žamberka směrem na východ:

Klášterec nad Orlicí (pozdně gotický kostel z poloviny 15. století), Pastviny (přehradní nádrž – letovisko s možností vodních sportů, ubytování, stravování), Nekoř (barokní kostel z roku 1698 – maloval zde Al. Kalvoda), Studené, Těchonín, Jablonné nad Orlicí (kdysi název Gablona, na náměstí Ulbrichův roubený dům z roku 1750, původně gotický kostel ze 14. století – dnes v barokním stylu z roku 1725 s rokokovým zařízením, barokní fara z roku 1725, zajímavost – u nádraží ČD lze vidět křídové vrstvy fylitu, tzv. transgrese), Červenovodské sedlo (nedaleko Suchý vrch 995 m n.m. – nejvyšší vrchol východní části Orlických hor), Červená Voda, Hedeč, Červený potok, Dolní a Horní Morava (pod Jelením vrchem – 936 m n.m. – obrátka na jihozápad a později na severozápad podél hranic s Polskem), Králíky (město založeno již ve 12. století jako hornické centrum – stříbro a železo – renesanční kostel z roku 1600, barokní poutní kostel z let 1696 – 1706 – vlastivědné muzeum), Mladkov (na jihovýchod od obce je radioaktivní pramen), Adam (762 m n.m.), Zemská brána (zde Divoká Orlice, tvořící doposud hranici s Polskem, proniká divokými skalami na naše území – velmi zajímavá a podivuhodná přírodní scenérie), Bartošovice v Orlických horách, Neratov (zřícenina velkého barokního poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie – 1723 až 1733), Černá Voda, Orlické Záhoří (lidová architektura), Bedřichovka, Šerlich (z původní osady dnes zbylo jen několik chalup, turistická chata otevřena 14. 9. 1925 Klubem českých turistů), Šerlišský mlýn (výletní místo v údolí říčky Bělé – ve II. světové válce rekreační středisko německých prominentů), Polom (vrch Stenka 752 m n.m.), Olešnice v Orlických horách (asi 600 m n.m. – zpět východním směrem podhůřím Orlických hor), Sedloňov, Deštné v Orlických horách (největší rekreační středisko v Orlických horách, dřevorubecká osada s názvem Dešny se připomíná již v roce 1362, barokní kostel z let 1723 – 1726 – vzácné barokní varhany, pozdně rokokové sousoší z roku 1781), Luisino údolí, Zdobnice, Říčky v Orlických horách (velké zimní lyžařské středisko), Rokytnice v Orlických horách (na náměstí dřevěné domy s podloubím), Kunvald (zde byla v roce 1457 založena Jednota bratrská – pomník Jana Amose Komenského) a konec opět v Žamberku.

Příjemnou jízdu bez nehod a krásné zážitky v Orlických horách – v jednom z nejkrásnějších českých pohoří.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.

Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.

Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).