Rubrika: Cykloturistika

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci

Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.

Postelový týden

Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.

Nullarbor plain

Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!

V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.

Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.

Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.

V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.

Jižní Austrálie

Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Někdy to jede, někdy ne!

Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…

Venkovské školy

Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.

Australština

Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.

Síla slunce

Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.

Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Vozový park

V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.

Skalní útvary

U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.

Postřehy a zajímavosti

1. V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
2. Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
3. Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
4. V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Od poslední písemně zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Profil trasy

Ač se to člověku nezdá, jízda na kole po Austrálii není zase až tak lehká. I kdyžtu v podstatě v západní části země žádné hory nejsou, cyklistů tu čekají nekonečné stovky kilometrů pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… My tomu říkáme „hupy“. Jedna se vždy o tak 200–500 metrů dlouhá stoupání a hned zase klesání a tak se to mnohdy opakuje celé hodiny. Průměrná rychlost tu tedy je poměrně nízká. Když udržíme 15 km/h, býváme rádi. Vyskytují se tu ale občas i rovinky. Nejdelší absolutně rovný úsek bez sebemenší změny směru jsme zaznamenali u Perthu. Jednalo se o 15 km dlouhou rovinku, která končila kdesi v dái a my ji museli zdolat. Zatím si vůbec nedovedu představit Nullarbor plain. Tam je totiž jeden rovný úsek neuvěřitelných 155 kilometrů!!! Silnice prý za tu doby neuhne ani neklesne o centimetr! Jsme tedy zvědaví na tuto raritu.

Fauna

O klokanech už jsme psali. Vídáváme je v podstatě denně. Jsou to krásná roztomilá zvířátka. Narazili jsme už i na několik hadů různých druhu. Sami neútočí, ale i tak je třeba mít se na pozoru a při procházkách buší se dívat pod nohy. Viděli jsme také želvu se strašně dlouhým krkem. Vypadala hrozně srandovně. Z ptáci říše tu žijí různé druhý papoušků, kormoráni, pelikáni, bílí čápi, emu,… Z domácích zvířat jsou asi nejčastější ovce, dobytek a koně. Kozy nebo prasata jsme tu ještě neviděli. Při projíždění kolem jedné z farem se za námi rozběhl rozzuřený rotvajler. Měli jsme co dělat, abysme mu ujeli. Pořádně jsme se při tom zapotili. Bylo to taktak!

Tingle Tree

Tento fantastický strom, jeden z několika druhu eukalyptů, dorůstá obrovských rozměrů, hlavně co se kmene týče. Těchto stromů jsme viděli desítky a byly se podívat i na ten největší, jmenuje se Giant tingle tree („velikán, obr“). Jeho podstava, tedy dolní část kmene má obvod neuvěřitelných 20 metrů! Uvnitř je kmen vykotlaný, ale strom jinak žije. Dá útrob kmene se dalo zajet s kolama a postavit i stan. Jeho stáří se odhaduje na 400 let.

Tree Top Walk

Jedná se o australskou raritu, kdy máte možnost pohybovat se po kovových mostech v korunách vysokánských eukalyptů ve výškách 40 m nad zemí. Celá procházka v říši ptáků je dlouhá asi 600 metrů a můžete tak pozorovat život, který byste jinak nikdy že země neměli šanci vidět.

Zima, vítr, déšť a kroupy

Tak takovéto počasí nás teď provázelo několik posledních dní. Přišla velmi studená fronta od JV a znepříjemňovala nám tak šlapání. Bohužel jsme zrovna projížděli minimálně obydlenými oblastmi a tak nezbývalo nic jiného, než navléknout pláštěnku, zatnout zuby, opřít se do pedálu a šlapat. Některé dny jsme jeli mnoho hodin v dešti. V jedné chvíli, když jsem zrovna píchnul kolo a spravoval to, přišlo k tomu všemu ještě kroupy! Jak na potvoru! Ale co, i to k tomu patří. Vítr, to je kapitola sama pro sebe. Hodně se tu mění a bývá hodně silný. Jsou hodiny, kdy tvrdě šlapáte proti silnému větru a i když jste na rovince, jedete maximálně 10 km/h. No a někdy i z kopce musíte šlapat. A to už je opravdu maximálně nepříjemné.

Voda

Určitě jedna z nejdůležitějších věci, které tady cyklista a v podstatě kdejaký cestovatel potřebuje. Zatím jsme s obstaráváním tekutin problémy neměli. Byly sice úseky kolem 50 km, kde voda nebyla, ale na to jsme se vždy připravili a nějakou tu rezervu s sebou vozili. Ve všech městečkách je voda z vodovodu strašně moc chlorovaná. Jiná ale bohužel není. Na farmách to funguje jinak. Vodovod nikde nemají a tak sbírají dešťovou vodu do obrovských plechových či plastových nádrží. Prostě to, co steče že střechy domů, stáje či stodoly, je svedeno do nádrží a to se pak používá jako pitná voda. Nijak se to už chemický neošetřuje. Není ani proč. Průmysl tady v podstatě nikde nemají. Hustota obyvatelstva je minimální a tak i ovzduší a tím pádem i deště jsou čistě. Rádi si tedy od farmářů „dešťovku“ na pití bereme. Brzy nás čekají dlouhé úseky až 190 km bez vody. Bude to v poušti Nullabor plain a právě tady budeme muset tahat vodu i na více dní. Je nutné mít zde rezervu. Voda je to nejdůležitější. Počítáme tedy s dalším zatížením na osobu okolo 10–12 litrů určitě.

Komáři a mouchy

Na komáry jsme si už nějak zvyklí. Otravují hned po západu slunce. Někdy jich jsou tisíce a je to strašně nepříjemné, až utrpení. Je nutné se namazat repelentem, vzít moskytiéru nebo ještě lépe už před setměním postavit stan a úkryt se v něm. To se ale vždy nedaří. Mouchy nás začaly otravovat až na jižním pobřeží. Do té doby nebyly. Kolem nádherných bílých pláži u Esperance je much mraky. Lezou nám všude – do uši, nosu, oči atd. Jsou strašně dotěrné. Otravují i za jízdy, když jedeme pomaleji než 16 km/h. Nejhorší to je tedy při stoupání do kopce. Někdy nezbývá nic jiného než zase převléknout moskytiéru přes helmu.

Pláže na jižním pobřeží

V okolí městeček Denmark a hlavně Esperance se nacházejí úžasné pláže s bílým pískem, blankytně modrou vodou a krásnými kamennými útesy. Je to jak v pohádce. Nejvíce nás zaujala skaliska Elephants Rock. Voda tu je ale studená po celý rok a ani v létě se nepřehoupne přes 18–19 °C. I tak je to ráj pro surfaře. Vlny tu bývají pro ne ideální.

Setkání

Kousek od Denmark nás k sobě pozval farmář Charlie, jehož praděda se do Austrálie do Austrálie jako anglicky trestanec v řetězech za ukradení kusů látky. Bylo mu pouhých 13 let. Těžký to osud, ale taková byla doba. Charlie byl velmi milý chlapík a i ve svých 75 letech velmi aktivní. Staví si nový dům, maluje obrazy a ukázal nám i malé zlaté nugety, které hledá v písku. Další zajímavé setkání, vlastně pozvání bylo od farmářů Williamsových, ti nás vzali k sobě domů na noc, pohostili a obdarovali teplou sprchou. Podobně pohostinnosti se nám dostali i od Smithových z Esperance, u kterých jsme nakonec strávili dvě noci a udělali síť u den volná a prohlídli si tak nádherné okolí Esperance. Potkali jsme dalšího dálkového cyklistů. Tentokráte Angličana George, byl to velmi bujarý a zábavný chlapík kolem padesátky. Nevozí brašny na nosičích, ale nezvykle za sebou táhne místo toho vozík.

Stirling range and Dutch windmill

Pohoříčko Stirling range byly první hory, které jsme viděli. Jedna se o skalnaté hory vysoké kolem tisíce metro, ale přesto velmi dominantně vystupující nad okolní krajinou. Na okraji pohoří stojí replika nádherného holandského mlýnů, který je plně funkční.

Mořská akvárium v Esperance

Fantastická atrakce a koníček nadšence Markuse. Na ukázku zde jsou stovky ryb, korálů, mořských koníků a dalších živočichů že všech australských moři. Zlatým hřebem všeho je, že si můžete za Markusovy asistence pohladit žraloka, rejnoka, mořské ježky a další živočichy. Opravdový a velmi nevšední zážitek. Markus je odborník a nadšenec, který Vám s radosti vše předvede, vysvětlí a ukáže.

Závěrem

Nyní nás čeká 200 km dlouhý přesun z Esperance do Norseman a potom už dlouho očekávaná 1300 km dlouhá poušť Nullabor plain. Po dobu 2–3 týdnu budeme tedy mimo mobilní signál i internet. Čeká nás smažení se na absolutně rovných cestách, kde vůbec nic neroste a není tady žádný stín. Úseky bez vody tu měří až 190 km! Bude to zabiracka. Je to ale velká výzva. Držte nám palce, ať vše dopadne dobře.

Postřehy, zajímavosti, nevšednosti

1. Australané mají hodně pih, je to dáno silným zářením slunce
2. Pokladní Vám v obchodech vše automaticky naskládají do tašky – velmi příjemné!
3. Každý supermarket zaměstnává 1–3 sběrače nákupních košíku a ti pobíhají po parkovišti a koše hned uklízejí.
4. Když si chcete koupit jedno mýdlo, máte smůlu. Prodávají se jen balení po 3–5 kusech.
5. Velké množství aut tady má automatickou převodovku.
6. Právě v těchto dnech obnovuje po mnoha letech česká Škoda prodej svých vozů v Austrálii.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Z Perthu na jih

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned několika lidí (nejen Australanů). Sice podél pobřeží bude nutno ujet nějakých 1500 km než se dostaneme do zmiňovaného Norsemanu. Alternativou se nabízela 650 km dlouhá trasa vnitrozemím. Prý ta ale více než dvojnásobná vzdálenost bude stát za to – ujišťovali nás všichni. Tak se necháme překvapit.

Problémy s internetem a stahováním fotek

Již v Perthu jsme narazili na občasné komunikační problémy naší databanky, do které stahujeme fotky z SD karet s australskými počítači, které nám často hlásily přetížení elektrického napětí. Vyšší je zde cena internetového připojení. Když už někde je, cena se pohybuje kolem 80–100,– korun na hodinu. Snažíme se tedy využívat možnosti knihoven a škol. Jde to ale jen někdy. V Perthu jsme hledáním internetu a hlavně nemožností kopírovat fotky ztratili téměř celý den.

Počasí

Střídají se hezké dny s dešťovými. Když svítí sluníčko, bývá okolo 30°C. Když se ale zatáhne a prší, je kolem 15°C i méně. Noci bývají dost chladné, teplota je kolem 5°C! Dal jsem na doporučení “znalců” Austrálie a vzal si letní spacák. Příště se raději spolehnu na vlastni rozum a zabalím zimní. Přeháňky nebývají dlouhé, ale zato vydatně. Snažíme se je přečkat někde pod střechou což nás brzdí. S tím ale tady na JZ Austrálie musíme holt počítat.

Jaro

Zde v Austrálii máme teď jaro. Všechno krásně kvete a ožívá po zimě. Nádhera. Jindy, jinak suchá buš, září různými barvami všelijakých květin, keřů a stromů. Australské jaro opravdu stoji za to.

Jihozápadní cíp – Margaret River Region

Je vymezen dvěma mysy – ze severu Cape Naturaliste a z jihu Cape Leeuwin. Jedná se o krásný zelený region plný národních parků, vápencových jeskyní, farem, vinných sadů a sklípků. Zároveň je největším dovolenkovým rájem pro Západoaustralany.

Australská havěť

Mezi Perthem a Margaret River regionem nás obtěžovali nepříjemní komáři. Byla místa, kde nás při večeři a stavění stanu napadaly tisíce těchto otravných, nesnesitelných tvorů. Dozvěděli jsme se též o tzv. Ross-River viru, ktery je přenášen právě komáry a způsobuje dlouhodobou únavu. Snad nás nepotká! Už jsme oba také měli po jednom klíštěti, která jsou tady v Austrálii přenášena hlavně klokany. Tak snad z nich též nic nechytneme. Co se týče hadů a pavouků, tak těch jsme moc nevideli. Pár přejetých hadů a jen jednoho živého. Na něj jsme narazili při procházce buší. Byl asi metr dlouhý, ale hned zmizel. Z atlasu plazů jsme pak vyčetli, že se jedná o prudce jedovatého hada jménem Tiger Snake. Pavouky žádné kromě malinkých jsme neviděli. Zato jsme videli hodně různých ještěrů. Většinou se jedná o 20–30 velké ještěry jménem bobtails. Spatřili jsme jedenkrát obrovského, asi 1 metr dlouhého černého ještěra. Ležel ale mrtvý u silnice.

Narodní parky

Projeli jsme již na kole několika národními parky. Jsou nádherné. Ty v jihozápadní Austrálii jsou významné díky úžasným vysokým stromům Karri, které zde dorůstají do výšky 80 metrů a jsou třetími nejvyššími rostlinami planety. Nejrozsáhlejší lesy jsou v okolí Pembertonu, například v Karri Valley. Menší, ale stejně krásný les je u Busseltonu, v národním parku Ludlow Tuart Forest. Cykloturistika v těchto lesích pod těmito velikány je opravdovým zážitkem.

Zajímavosti a pozoruhodnosti na trase

Od té doby, co jsme opustili Perth máme na trase plno různých pozoruhodností a přírodních zajímavostí. A tak se místo šlapání seznamujeme blíže s australskou přirodou, historií a kulturou. Díky tomu jsme za poslední moc nenajeli (viz. itinerář). Ale nevadí, my to doženeme v jiných částech Austrálie, kde toho k vidění tolik nebude. Tady na jihozápadě je třeba kazdé moznosti využít. Nepřijeli jsme sem přece jen hltat kilometry, ale hlavně něco vidět!

Busselton Jetty – jedná se o druhé nejdelší dřevěné molo na světě, měřící 1841m. Na jeho konci je podvodní observatoř, odkud je možné pozorovat podmořský život. Tuto hodně drahou atrakci za 20 AUD (350 kč) jsme si údajně neměli nechat ujít. Nakonec nám ale tak super nepřipadala.

Canal Rocks – jsou růžové žulové útesy, podivuhodně zvlněné a tvarované neúnavným mořským přibojem. Tady se nám strasné moc líbilo. Úžasné místo.

Jewel Cave – jedna z asi 350 vápencových jeskyní v oblasti Margaret River. Údajně nejkrásnější jeskyně, významná hlavně díky svým více než 5m dlouhým křehkým útvarům zvaným heliktity,které jsou zde nejdelší na větě. Tyto formace připomínají stébla trávy. Tahle jeskyně byla opravdu správnou volbou pro návštěvu. K vidění zde bylo i plno stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. V minulosti se v ní našly i ostatky psa dingo, tasmánského vakovlka a possuma.

Maze – malé soukromé bludiště vytvořené z keřů. Tato malá aktrakce nám zpestřila šlapání nekonečnými lesy a zablbli jsme si tu jako malé děti.

Eagles Heritage – unikátní ukázka australských dravců. Po prohlédnutí voliér jsme měli štěstí účastnit se živé ptačí show. Chovatel dravců vypustil volně do prostoru několik orlů a my jsme byli svědky jejich krmení za letu, náletu dravců na kořist a dalších ukázek. Na závěr celé show byla možnost vzít si orla na ruku. Bohužel tohle nám nevyšlo, nedostala se na nás řada. Celá ukázka a vše s ní spojené je dílem ochránců dravců, jejichž nadšení pro tyto ptáky je téměř hmatatelné.

Cape Leeuwin – nádherný mys na jihozápadě Austrálie. Nachází se zde vysoký bílý maják, který leží geograficky přímo mezi rovníkem a Antarktidou. Zklamalo nás, že i do okolí majáku se vybírá vstupné. Na prohlídku interiéru samozřejmě ještě vyšší částka. I přesto jsme radi navštívili toto úžasné místo s nádhernými bílými plážemi v okolí.

Klokani – konečně se Renče splnil sen. Mohla si úplně zblízka prohlédnout australské chlupaté mazlíčky. Na jedné farmičce u Augusty mají tři klokany ochočené. A tak jsme je mohli dokonce i krmit z ruky. Pohladit se ale nenechali. Tak snad někdy příště.

Gloucester Tree – tento slavný strom rodu Karri stoji asi 3 km od dřevařského městečka Pemberton. Strom je nejvyšší živou rozhlednou na planetě. Vylézt nahoru a kochat se pohledy do dálek zde můžete z úctyhodných 61m! Už samotné lezení nahoru vyžaduje nemálo odvahy a člověk nesmí trpět závratěmi. Dle údajné statistiky jen asi ¼ lidí, co sem zavítá, vyšplhá až nahoru. My jsme samozřejmě vrcholové pozorovatelny dosáhli a výhled si nenechali ujít. V okolním lese je plno nádherných barevných papoušků, kteří jsou tak odrzlí, že vám klidně přistanou na hlavě, zobou vám z ruky atd. I my jsme se stali jejich cílem a nechtěli nás nechat na pokoji ani poté, co jsme je nakrmili.

Hygiena a koupání

Pro někoho možná životně důležitá věc, bez které se každodenně neobejde. Když je ale člověk na cestách, musí se holt teplé sprchy zřeknout a to někdy i na mnoho dní. A jak to dělame my? No asi jako většina cestovatelů. Koupeme se jak se dá. Obvykle tak jednou za 3–4 dny. Ale samozřejmě, že ne vždy teplou vodou. A proč taky?! Vzdyť stačí hadice se studenou vodou a “sprcha” je připravena. Nebo řeka či jezero a máte “vanu”. Člověk by si řekl: “Austrálie – teplo”. No ale když tu je 13°C a máte lézt do studené řeky, tak to zrovna ta teplá Austrálie není! Teoreticky máme možnost nocovat v kempech, kde teplá sprcha je, což by ale nabouralo naši expediční pokladnu. Za celou dobu naší dlouhé cesty by to znamenalo cca 30.000 kč jen za kempovné! Navíc každý den stejně na kemp nenarazíme zrovna navečer, když by to bylo třeba. A hlavně, naše cyklocesta by tak ztratila na dobrodružství, improvizaci, romantice a celkovém duchu našich cestovatelských povah.

Nocování

Stále nocujeme volně v přírodě. Kempy či hostely nevyužíváme. Není nad krásné noci v australské buši. Všude kolem je plno nočního života, různé zvuky, šustění a cvrlikání nočních ptáků. Prostě dobrodružství a nádhera. Nocovali jsme i u oceánu, jehož šumění nás krásně uspávalo. Fantazie.

Setkání

Potkali jsme další dva cyklocestovatele. Oba byli Němci, ale každý šlapal sám svou cestou. Jeden měl v plánu cestu kolem světa, asi 50.000 km. Za sebou už měl 19.000 km. Bohužel ho na jeho cestě přepadli ozbrojenci v Pakistánu. Přesto tenhle mladík šlape dál. Nic podobného doufám nečeká nás! Seznámili jsme se take se třemi Taiwankami, které zde pracují na vinici a pak mají v plánu procestovat Austrálii. Tyhle holky pak Renče zajistily u nich na ubytovně teplou sprchu. Já se těsně předtím stihl vykoupat ve studeném říčním koupališti plném raků.

Závěrem

Máme za sebou úžasný, přírodou naplněný jihozápad Austrálie. Dobře, že jsme tu byli. Za mnoho dní jsme sice najeli málo kilometrů, ale o to více jsme viděli, zažili a poznali. Nyní už jsme na jihu a budeme pokračovat přes Albany a Esperance do Norsemanu a odtud dále do pouště Nullarbor.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

1. australské rodiny jsou celkem početné (3–4 děti)
2. vodovodní baterie (kohoutky) u umyvadel jsou tu tak krátké, že si sotva umyjete ruce
3. chlapi zde rádi nosí plnovous, často velmi neupravený
4. každé městečko mívá krásně vybavené informační centrum
5. obchody zde mají většinou otevřeno 7 dní v týdnu
6. australské silnice jsou v perfektním stavu a řidiči až na výjimky celkem ohleduplní
7. všude se staví domy a prodávají pozemky, až neuvěřitelně moc!
8. Lidé jsou tu přijemní a rádi si povídají a sami od sebe nás oslovují

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3–4 dny jízdy. Realita byla ovsem jiná.

Cesta na sever

Směrem tam jsme se rozhodli pro pobřežní silnici Ocean Reef Road vedoucí z přístavu Fremantle podél oceánu směr Lancelin. Zpět jsme zvolili vnitrozemskou Brand Highway, abychom pokaždé nejeli to samé. Pobřežní cesta se různe klikatila přímořskými letovisky a my se cítili jako v botanické zahradě. Parky jsou totiž všude plné nádherných stromu a květin. První noc jsme nocovali v krásném jehličnatém lese na písečném podkladu. Spali jsme si jako v bavlnce. Další dny se již krajina mění, stromu ubývá a my projíždíme převážně nekonečnými úseky australské buše.

Počasí a klimatické poměry

Počasí se nám hned při startu umoudřilo a celý týden jsme měli v podstatě jen slunečno. Jen občas nějaké ty obláčky. I když je přes den jen nějakých 25°C, síla slunečních paprsku je tu u protinožců obrovská. Je nutné se stále mazat krémem a dávat si pozor. Jenže když celý den šlapete na kole a tělo je v podstatě jen v jedné poloze, nějaké tomu drobnému spálení se jen těžko uniknete. Některé partie jsou totiž celý den vystaveny bez hnutí přímému záření. Teplota přes noc ale hodně klesá a pohybuje se kolem 10°C, takže v mém slabém spacáku je občas zima a musím se řádně obléknout.

Denní harmonogram

Vstáváme kolem 5:30–6:30. Obvykle hodinku nám trvá, než se vždy sbalíme, složíme stan a naložíme vše na kolo. Poté se snažíme ujet vždy nějakých 10–30 km a pak teprve snídáme. Další pauzy jsou pak vždy po 15–30 km. Kolem 13.-15. hodiny si dáváme delší obědovou pauzu, při které kromě baštění a odpočívání sušíme také stan, který vždy přes noc navlhne hodně rosou. Vzhledem k tomu, že se tady v Austrálii stmívá už kolem 18:30 hodin, jsme nuceni už takto brzy končit jízdu. Spát chodíme tedy nejpozději kolem 19:30–20:00. Spánku máme tedy zatím až až. Radši bychom chodili spát později a ještě něco ujeli. Noční jízda na kole se tady zásadně nedoporučuje, neboť hrozí střety s kamióny, tzv. Road Trains. Nocujeme stále volně v přírodě. Zatím jsme neměli problém vždy nějaké vhodné místo najít. Denní plán 80 kilometrů překonáváme. Průměr nám zatím vychází přes 100 km denně, což při daných teplotách a váze plně naložených kol je celkem dost.

Potraviny a voda

Obchody s potravinami a místa s vodou tu nejsou tak běžnou věci jako u nás v Evropě. S tím se musí počítat a podle toho také plánovat kolik vody tahat s sebou na další úsek. Zatím jsme narazili na úseky, kde třeba na 150 km nebyla možnost žádného nákupu. Nejdelší úseky bez vody měly zatím max 50 km. To se ještě dá. Bude to ale horší – hlavně pak na jihu v poušti.

Převážně se stravujeme podobnými věcmi, na které jsme zvyklí od nás z domova nebo jiných cest po Evropě. Na jídelníčku máme tedy chléb (bohužel toustový, jiný tu nemají), sýry, salám, corn flakes, rýže či nudle s nějakou omáčkou, muesli, ovoce a samozřejmě nějaké ty sladkosti na dobytí energie.

První setkání s klokany

Než jsme prvně narazili na divoce žijící klokany, viděli jsme jedno stádo za ohradou nějaké farmy – asi je zde chovají na maso. Mimo to bohužel denně míjíme podél silnice plno přejetých klokanů a jiných zvířat. Jsou to opravdu smutné pohledy. Klokani se prý rádi v noci válí po vyhřátém asfaltu a pak to pro ně končívá takto tragicky.

V národním parku Nambung nocujeme volně v buši. Probouzíme se do krásného rána a když vylézáme ze stanu, nestíháme se divit. Kousíček za naším stanem „panáčkují“ 3 klokani a pozorují vetřelce (nás). Je to úžasný zážitek vidět tyto australské symboly takto volně v přírodě. Jsme nadšeni. Později nám dokonce několik klokanů přeskákalo přes cestu. Viděli jsme již také několik divokých emu, králíky a též asi 50 cm velké ještěry zvané bobtails.

Renča terčem agresivního útoku

Na jedné ze zastávek na benzínové pumpě byla Renča opakovaně napadána agresivním ptákem magpie vypadajícím trošku jako česká straka. Straka neustále nalétávala na její hlavu. Když už jsme odjížděli, byl jeden nálet tak silný, že Renča dokonce spadla z kola. Nic se ale naštěstí nestalo. Žádná újma na zdraví ani na vybavení. Později jsme se dozvěděli, že tito ptáci v době hnízdění takto hlídají své teritorium a je třeba mít se před nimi na pozoru.

Pinnacles

Tyto pozoruhodné a tajuplné vápencové útvary připomínající les vížek a sloupců se nacházejí asi 270 km severně nad Perthem poblíž městečka Cervantes. Pinnacles vznikly podpovrchovou erozí a vlivem stálých JZ větru se zbavily písku, který je pohřbíval. Největší z útvaru dosahují až 4 metrů na výšku. Mezi těmito útvary vede dokonce 3,5 km dlouhý okruh, kde se smí jezdit autem. To nás absolutně šokovalo. Ihned bychom to zakázali být správci parku. Taková geologická zajímavost a oni zde povolí v bezprostřední blízkosti dopravu. Bohužel lenivost a pohodlnost mají přednost před ochranou přírody. No ale když už tudy tedy vedla cesta, projeli jsme si to celé na kole, abychom mohli nafotit pár snímku i s našimi koly. Jako důkaz toho, že jsme tam opravdu dojeli. U Pinnacles jsme celkem strávili 3,5 hodiny. Byl to opravdu fascinující zážitek. Vůbec nelitujeme té dlouhé zajížďky sem.

Martin a Renata obětí tasmánského čerta

V parku Pinnacles jsme narazili na mladého Tasmánce a po kratším rozhovoru jsme se s ním domluvili, že nás i s koly vezme těch skoro 300 km do Perthu autem. Byli jsme moc rádi, neboť, tahleta neplánovaná zajížďka navíc nám sebrala hodně času a nechtěli jsme jet zpět tou samou trasou, kterou jsme již znali. Domluvili jsme se s ním, že si nezávisle prohlídneme Pinnacles a pak se setkáme na parkingu před parkem. Když jsme se ho ptali, v kolik tam máme být, tak furt jen odpovídal: „No stress, don’t worry“ (žádný stres, buďte v klidu). Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme přijeli na parking a on tam nebyl. Byl to šok! Tak moc jsme se těšili, že si ušetříme 3 dny šlapání po nám již známé trase. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než šlápnout do pedálů a vyrazit zpět na vlastní pohon. Po pár km jsme chytli navíc ještě defekt, takže nálada byla o to horší. Ve skrytu duše jsme doufali, že by na nás nás Tasmánec mohl ještě čekat v o 17 km vzdáleném Cervantes. Nestalo se. Nečekal. Čert jeden, Tasmánec!

Doprava

Hustota dopravy je celkem velká, neustále je třeba mít se na pozoru. Síť silnic tady není nijak velká. Nedá se tedy jednoduše jet po vedlejších, jak jsme tomu zvyklí z Evropy. Denně se setkáváme s kamióny „Road trains“ (silniční vlaky). Jedna se o tahače, které za sebou táhnou táhnou několik návěsů či vleků. Doposud jsme narazili na nejdelší, který měl celkem kolem 35 metrů. Jsou to obrovské kolosy, které se jen tak před něčím nezastaví a trvá jim několik set metrů než zabrzdí.

Příroda

Krajina je tu na západě zatím velmi různorodá. Jsou tu lesy, háje, pastviny, sady, ale hlavně nekonečné úseky australské buše. Je právě jaro a tak tu kvete plno nádherných rostlin. Ve dvou dolinách s potoky jsme objevili stovky květů podobných nám známým bílým kalám. Byla to nádhera. Velmi nás také zaujala kytička „Klokaní tlapka“ – takový zajímavý červenozelený chlupatý květ.

Setkání

V neděli jsme potkali první dálkové cyklisty jako jsme my. Byl to holandský pár okolo čtyřicítky. Jejich cílem cestování je objetí celé Austrálie na kole – asi 20.000 km! Mají na to ale celý rok. Oproti ním jsme tedy s našimi 6–7 tisíci km jako začátečníci. Holanďané prý už na své cestě potkali více „dálkoplazů“, ale Renča prý je první ženou. Ostatní byli vždy muži.

Nevysvětlitelné

Na jednom asi 1 km dlouhém úseku, který evidentně vedl mírně z kopce a ani nefoukal žádný vítr, jsme i při nejvyšším nasazení mohli jet maximálně 12 km/hod. Nedokážu si to vysvětlit. Vedlo to z kopce, vítr nebyl, asfalt se nelepil… Jako kdyby nás nějaká magnetická síla nechtěla pustit vpřed. Pak to najednou zničehonic zmizelo a už jsme šlapali rychlosti 25 km/hod.

Návrat do Perthu

Zpáteční cesta z Pinnacles vedla co nejrychleji do Perthu. Po trase nebylo už nic zajímavého, navíc většinu úseku jsme již znali z cesty na sever. Cesta dolů nám trvala 2 dny. Delší zastávku jsme udělali pouze v samotném centru hlavního města západní Austrálie. Tady jsme si prohlédli pár zajímavostí: „London Court“ – obdoba naší Zlaté uličky, mrakodrapy v centru Perthu, park se zajímavým kostelem atd. Pak už jsme frčeli k naším známým do Attadale, kde nás po týdnu „strádání“ čekala teplá sprcha, měkká postýlka a trošku civilizovaného života.

Máme za sebou tedy prvních 6 dní šlapání a ujeto 616 kilometrů. A tak si dnes dáváme volno a zítra vyrazíme na jih směr Bunbury.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

1) směrové cedule podél silnici velmi často neukazují na města, ale na názvy hlavních silnic

2) směrové tabule většinou neobsahují údaj o kilometrové vzdálenosti do dalšího místa

3) automobily značky OPEL se zde prodávají pod jménem HOLDEN

4) v Austrálii jsou helmy pro cyklisty zákonnou povinností

5) příkopy podél silnic jsou hodně zaházené odpadky od projíždějících řidičů – stejný problém jako v Česku

6) jezdí tu velké množství velkých aut typu combi a pick-up

7) v západní Austrálii je plno lomu a dolů – těží se písek, titan, zircon atd.

Neděle 11.7.

Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.

Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..

Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.

Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.

Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).

Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.

— Damon

Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.

Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.

Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.

— Damon

Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.

Pondělí 12.7.

Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.

Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.

Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…

Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.

Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.

Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.

Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.

V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.

Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.

Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.

— Adam

Úterý 13.7.

Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.

Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.

Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.

V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.

Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.

V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…

–Věroš

Čtvrtek 8.2.

Ráno se Adam probudil, šel ven a donesl hodiny. Bylo 6:15. Plán byl, že vstanem dřív a pojedeme do KURESSAARE a zpět a u někho si schováme věci. Ovšem 6:15 bylo moc trošku brzo. Další vstávání se ale nezdařilo, navíc jsem zjistil, že do KURESSAARE je to o dost dál, než jsem myslel. Uvařili jsme teda polívku (slepičí), posnídali a vyrazili na silnici. Přes to všechno jsme byli na silnici už ve čtvrt na jedenáct. První zastávku jsme učinili u větrného mlýna kousek před mostem na druhý ostrov. Pán anglicky neuměl, rusky taky moc ne, ale domluvili jsme se, že chceme tři studentské na prohlídku mlýna. Chtěl po nás 3 krát 3 koruny. Nejmenší jsme ale měli 50 EEK, tak nás pustil zadarmo. Mlýn byl hezkej, ale mrňavej. Dál jsme pokračovali po mostě, který nebyl most, ale pouze násep a na levé straně byla cyklostezka.

Za mostem jsme vyrazili na KURESSAARE, po silnici 74. S Věrošem jsme jeli jako vždycky vepředu a asi po 15 km jsme zastavili, abychom počkali na Adama a nabrali vodu. Nabrali jsme vodu, posadili se k silnici a čekali. Když se Adam po půl hodině neukázal, Věroš zavelel, že jedem zpět. Mě se moc nechtělo a navíc tady byla možnost, že Adam nás minul a honí nás dál. Stopl jsem tedy Golf přijíždějící od KURESSAARE a slečny se lámanou angličtinou zeptal, jestli neviděla člověka ve stejném tirčku. Domluvili jsme se, že jo a že je to poměrně dlouho a že měl černou helmu. Dohnal jsem tedy rychle Věroše, otočili jsme to a začal stíhací závod na 30 km. Věrošovi jsem velmi rychle ujel, takže každý jel sám za sebe. Adam honil nás, já honil Adama a Věroš honil mě. Spočítal jsem si, že na 30 km nemám šanci Adama dojet, tak jsem si říkal, ať zůstane na začátku KURESSAARE.

A taky že jo. Adam čekal u cedule a čekal 40 min. Věroš dojel asi za 15 minut po mně. Snědli jsme čoko a vyrazili na oběd. Kousek za začátkem obce byla sámoška, kde jsme nakoupili spoustu jídla, které jsme pak společnými silami sežrali. Až na to kilo cukru a tři jablka. Od samošky jsme jeli do středu města, kded jsme chvíli projížděli a pak jsme jeli do přístavu ROMANASSAARE. V přístavu jsme chvilku očumovali lodě, pána co právě přijížděl jsme se zeptali kam jezdí, on nám řekl, že jezdí na ostrov Abruka, což se nám nehodilo. Vyrazili jsme tedy zpět. Tentokrát ovšem proti větru. Jeli jsme směrem na PIHLU, kded jsme v autobusové zastávce zdlábli další čoko a trochu cukru. Odtud jsme odbočili a jeli zpět na 74, kousek po ní a pak na Laimjalu. Asi po osmi kilometrech jsme začali shánět místo na stan. V první chalupě nám paní řekla, že ne. Vlastně ani nevíme, jestli nám vůbec rozuměla, ale zavolala si muže a ten už uměl trochu rusky. Spustili jsme tedy nacvičenou větu. Pán nám v první chvíli dovolil postavit si stan hned u domu, pak nás vzal k řece, kde jsme se taky ubytovali. Já se s pánem ještě vrátil pro vodu. Kluci mezitím postavili stan. Ještě než jsme se pustili do vaření vyzkoušeli jsme s Adamem teplotu říčky. Moc teplá nebyla, ale bylo to fajn. Udělali jsme oheň, na něm Věroš těstoviny a já s Adamem na vařiči omáčku od Knorra. Téměř vše jsme zdlábli a šli spát.

–Damon

Pátek 9.7.

Den jako každý jiný. Teda ne zas až tak. Dneska máme stan ve stínu, a proto je vše mokré od rosy. Věroš šel vařit písmenkovou polívku Knorr. S Damonem jsem se koukal do mapy, kudy kolmo a kudy vlakem.

Pak jsme se nasnídali. Věrošovi se přitom šprajclo ypsilon v krku 🙂 Po snídani jsme přenesli stan na sluníčko, aby uschnul. O půl dvanácté jsme byli na silnici jak na koni. Věrošovo koleno a protivítr zpomalovali náš postup vpřed. Nejhorší to bylo na silnici mezi ostrovy Saarema a Muhu. Pak už to šlo docela dobře. Ve vesnici jsme se rozšoupli v obchodě a koupili si oběd a něco k večeři. To jsme nabalili na kola a vyrazili na trajekt. Loď kupodivu stála stejně peněz jako směrem na ostrovy. Na trajektu jsme zaujali místo u stolečku a začali obědvat. Nechali jsme akorát pár drobečků pro lodní myši 🙂

Z Virtsu jsme pokračovali proti větru směrem na Lihulu. Pak jsme odbočili vpravo a jedné chalupy nabrali vodu. Pak jsme pokračovali po menší silničce na Pärnu Cesta ubíhala příjemně. Po 10 km se silnice rozšířila a stalo se z ní záložní vojenské letiště. Po 3 km se opět runway změnila v silnici a pokračovala dále.

My jsme zastavili a dali si jahody, co rostly u silnice. Potom jsme ještě spořádali čokoládu. Sedli jsme na kola. Před námi se objevila cedule „okres Pärnu“ a silnice změnila povrch. Z asfaltky se stala široká prašná cesta, po které jsme jeli 4 km, kde se na křižovatce opět z prašné cesty stala asfaltka. Čas se pomalu chýlil k večeru, a tak po 20 km jsme zastavili u domečku a požádali o přespání.

Postavili jsme si stan, dali si pomeranče a začali vařit večeři. Přitom se k nám přidal místní kocour a začal loudit. Když neuspěl, tak (jak jsem později zjistil) se spokojil s mým toaletním papírem, ze kterého nadělal hromadu malých toaleťáčků.

Už nevím ,co bych dál napsal, tak končím.

–Adam

Sobota 10.7.

Když jsem se ráno vzbudil a přesvědčil se, že mám vstát, bylo přesně 10:30 nebo tak nějak. Bylo by vhodné vyhlásit, že v 8:00 se začíná vstávat, do 9 už je sbalený stan a (nebo) snězená polívka. Zkrátka takovou menší tyranii.

Trochu času jsme ušetřili užitím paralelismu, neb zároveň s vařením snídaně se balil stan. Na silnici jsme zase šlapali okolo půl dvanácté. Před výjezdem jsme ještě nabrali vody, což bylo s místní studnou malé dobrodružství.

V pohodě jsme dojeli asi 6 km do Parnu, kde byla na mapě nakreslená dálnice. Šlo o obyčejnou dvouproudovou silnici, po zjištění, že na ní jezdí i traktory, jsme na ni odvážně vyrazili taky. Aby byl pocit dálnice lepší, udělali silničáři výluku a provoz svedli do jednoho pruhu.

Do Pärnu jsme dorazili v pohodě, místní cyklostezky jsou šikovné, ale Adamovi se na ní povedlo přetrhnout lanko od zadní brzdy. Damon ho přesvědčil, že to nic není, a jelo se dál až na konec Pärnu k nádraží. Nádraží je postaveno daleko za koncem města, což je určitě praktické, neboť dým a saze z lokomotiv nelétají do města.

Po zběžné prohlídce nádraží jsme zjistili, že nádraží je dokonale zavřené, jedna kolej chybí, druhá kolej vlak už asi dlouho neviděla a po třetí se asi jezdí. Po detailnější prohlídce Adam našel něco, co vypadalo jako jízdní řád a vyvěštil, že vlak nádraží navštěvuje dvakrát denně a jezdí pouze z Tallinnu. Usoudili jsme, že přes hranice nás to nedostane, bohatýrsky poobědvali a vyrazili na Valgu.

Cesta na nás zkoušela různé úskoky, jako třeba odbočky, zatáčky a kopce, ale vydrželi jsme. Snědli jsme i cestovní čokoládu, vyrobili ji v Německu, dovezli ji lodí na ostrov Muhu, tam jsme ji koupili my a najeli s ní něco přes 100 km.

Cesta zkusila ještě jeden trik, udělala opravu. Ani to nás neodradilo, dojeli jsme na autobusovou zastávku a snědli zbytek potravin. Takový jabka s cukrem vůbec nejsou k zahození, co má taky člověk žrát, když už mu nic nezbvývá.

Jeli jsme ještě chvíli a potom se ubytovali. Dneska žádné myšlenky nebdou. Za pár dní už jsme doma

— Věroš

Úterý 6.7.

Tak jsme se probudili. Svítilo sluníčko a foukal vichr. Začal jsem vařit polévku – hrachovku a dal do ní tři vejce, co jsme získali večer. Po jídle jsme se začali balit. Stan umí dělat kotrmelce. Udělal jich pět a pak mu to Damon zatrhl. Raději jsme ho spakovali.

Poděkovali jsme pánovi za mléko, jahody a vejce a vyrazili do Tallinnu. Cesta s větrem v zádech ubíhala příjemně. U veliké cedule s nápisem TALLINN se Damon s Věrošem rozhodli, že se necháme vyfotit. Nastal ale problém. Nebyl tam nikdo, kdo by nás vyfotil. Věroš se tedy vydal do blízké benzinky přesvědčit někoho k vytvoření fota. Kupodivu uspěl. Pán při fotografování už méně, ale to jsem zjistili až v Brně.

Pokračovali jsme dál a bez větších problémů jsme dorazili do centra. V národní knihovně Estonska jsme se dostali k Internetu, a rozeslali jsme tak hromadu mailů a SMS-ek.

Neboť jsme hladověli, vybrakovali jsme nejbližší obchod s „pood“em a odnesli si chleba a další věci. Věroš se rozhodl, že koupí 1 kg cukru, aby byla energie. Stalo se. Pak jsme si šli (tedy jeli) prohlížet centrum. Na terénní vložku uličkami dlážděnými kamením Věroš doplatil defektem zadního kola. Poté jsme použili báječnou cyklostezku, kudy je těžké projít i pěšky. Věroš pak jel vyměnit peníze do banky. Zvítězil. Poté jsme se vydali na nádraží.

Tallinn se mi moc líbil. Asi nejhezčí město, které jsme navštívili. Vlakem, který se spíše podobal metru nebo šalině (tramvaji 🙂 – pozn. redakce) jsme vyjeli 40 km za Tallinn. Dál už místo vlaku jezdí autobus, do kterého se s kolem nastoupit nedá.

Tak jsme si koupili zmrzku a pokračovali dál na kolech. Naše pouť vedla po silnici nakreslené v mapě 1:500 000 žlutě. Ta se spíš podobala polní nebo lesní cestě s hromadou kamení. Po 2 km jsme se dostali na normální silnici. Asi po dalších deseti jsme dorazili k železničnímu přejezdu, kde blikala světla. Vlak ale nejel. Možná tam stále ještě blikají… Pak jsme si vybrali stavení, kde bychom mohli přespat, ale měli tam nicht freundlich hund a ukázali nám místo u souseda. Ten ale nebyl doma, tak jsme raději jeli dál. Asi po kilometru jsme se opět zeptali a paní, která uměla anglicky nás pustila na svou „apple garden“ a nechala nás vysprchovat u nich doma. K večeři byla bramborová kaše Blitana se špekem a cibulí. Končím, protože na to přestávám vidět.

— Adam

Věrošův dodatek: Adam zapomněl napsat, že na místě, kde jsme spali bylo hafo komárů. Na síťce stanu jich jenom Damon napočítal šest z jedné a pět z druhé strany. Venku jsme chodili nabalení jako Eskymáci, aby komáři neprokousli několik vrstev.

Středa 7.7.

Ráno jsem se vzbudil a kupodivu jsem neměl hlad. Aby mne náhodou nepřepadl, obrnil jsem se proti komárům a rozhodl se uvařit polévku.

Rozhodl jsem se uvařit polévku začky „Pejsek & Kočička“, dal jsem tam samé dobré věci, což bylo s obsahem mých brašen dost problematické. Nakonec jsem našel hovězí polévku, zeleninovou, kudrnaté nudle a humrovou příchuť. Ačkoliv jsem snědl velký díl kudrnatých nudlí za syrova, zbylo jich ještě dost.

Když jsem začal volat „Polívka“, nikdo se neozýval, zařval jsem tedy na Damona „spite?“, on odpověděl, že spí, ale po chvíli přemlouvání se mi podařilo ho přesvědčit, že je vzhůru a nespí.

Venku by nás sežrali komáři, proto jsme polívku snědli ve stanu, dávajíc tím mládeži špatný příklad. Když už bylo po polívce, náhodou jsem zřel tachometr a zděsil jsem se. Bylo tři čtvrtě na sedm, tedy 6:45. Bylo mi jasné, že takové brzké vstanutí mohlo zanechat stopy na mém zdraví, proto jsem si lehl a usnul. Zdálo se mi o vláčcích a zrovna když na mne měla přijít řada (hrát si s vláčkem), tak mne Damon vzbudil. To je kamarád, co?

Rychle jsme se zabalili a v jedenáct jsme už zase šlapali na silnici. Cesta byla docela zajímavá až na tři úseky ofrézované silnice v souhrnné délce okolo 7 km. To se ale popsat nedá, to se musí zažít a nejlépe projet. Obzvlášť působivé bylo, když proti nám na té štěrkohlíně prohrnul Land Rover úžasnou rychlostí. Koupili jsme si zmrzlinu a jechali dál.

Dnes je velký den. Dosáhli jsme tisícího kilometru. Toto památné místo je přesně někde mezi pátým a šestým sloupem elektrického vedení. V Lihule jsme nakoupili a snědli oběd, potkali místního člověka (dědka) a věnovali mu dvoukorunu (českou) oplátkou za suvenýry, které jsme nechtěli, ale nedal se ukecat.

Z Lihuly jsme uháněli přes benzinovou pumpu přímo do Virtsu, kde jsme se natrajektili a přepluli na ostrov Muhu. Já bych se Muhu jmenovat nechtěl, ale ostrovu to zřejmě nevadí. Na ostrově byla krásná silnice, asi po 4 kilometrech jsme potkali billboard s reklamou na mumzeum větrného mlýna. Stopl jsem si 400 m, pak jsme odbočili. Viděli jsme mlýn, potom vylezla paní, která neuměla anglicky, ani rusky a zavolala si na nás pána, který uměl anglicky stejně jako ona a rusky o něco méně. Ačkoliv anglicky neuměl, řekl si za prohlídku o dolar a 35 centů (30 EEK). Pěkně jsme mu poděkovali a jeli dál. Někde před mostem na Saarema je prý funkční větrný mlýn. Až pojedeme kolem, tak se nakoukáme aspoň za 100 korun (místních), ať má vztek.

Za vesnicí Liiva jsme našli dobré lidi a rozbili stan. Teď Adam s Damonem předstírají práci na večeři – rýži s masem. Zatím tu nejsoou žádní komáři, což je po včerejší noci příjemné. Je tu krásně, ale přece jenom doma je doma.

Útržky: – V průběhu jsme plánovali výpravu k Blatenskému jezeru. – Adam pravděpodobně vyvaří další bombu. Měl jsem jednu, vařil jsem s ní po různých akcích asi rok, pak mu přišla do ruky a úplně ji vyvařil. Právě se chstá něco podobného udělat s Damonovou bombou. – Nevím, jak ostatní, ale já se děsně těším dom. Damon se zase těší, až si dáme v Bohumíně smažák, joj to bude dobrota. Těším se i na kamrády a kamarádky. – dochází nám cukr. V Tallinnu jsme koupili kilo cukru (suhkur) a už jsme skoro na dně. – Má písnička „Už se ten Tálinskej rybník nahání“ něco společného s Tallinnem? Asi ne, dost dobře si nedokážu představit, jak se nahání moře. – Pečlivý čtenář si jistě povšimnul, že u té řvoucí krávy (-týden) jsem vyměnil pravé šlapátko. ještě ten samý den mi v autoservisu vyměnili i levé, ale stál to za to. Když pán vyndal osičku, vytáhl ji i se závitem z kliky a vypadalo to, že už tam nové šlapátko nedá, protože nebude mít za co držet. Nakonec ji tam dostal a díky mu za to. Nic za výměnu nechtěli, což nás samozřejmě potěšilo. Cenu v našem cykloservise si dovoluji odhadnout tak na 70 Kč a ještě by mě přesvědčovali, že bych měl vyměnit středové složení (ne že by to nepotřebovalo) a vůbec. Konec útržků.

Večeře byla dobrá, jdeme spát. Doufám, že jsem na nic nezapomněl.

— Věroš

Neděle 4.7.

Ráno jsme jako obvykle vstali, neobvyklé bylo to, že jsme se probudili na seně. Asi od šesti hodin vyřvával nějaký kohout, proč to netuším. Domnívám se, že byl špatně nařízený, nebo se předbíhal. V sedm jsem to vzdal a vylezl jsem ze spacáku. To zvíře bylo podlé hanba mluvit, jen co zjistil, že jsme venku, tvářil se jakoby nic. „Já nic, já muzikant“ a byl zticha. Magie!

Asi tak hodinu po mně vstali i Damon s Adamem a začali se rozhlížet, co bude k snídani. U Maggi mají nějaké malé hrnce, polévka se jmenovala „Plný hrnec (2 litry)“, ale v kotlíku jí bylo sotva na dně. Magie podruhé!

Po zabalení kol jsme vyrazili na Tallinn. Čísla na směrovkách se pořád zmenšovala, ráno tam bylo okolo 283 km, večer už míň, ale nepředbíhejme.

Sypali jsme si to po silnici A1 směrem na Tallinn, za námi se zvedala oblaka prachu, ve kterých jsme mizeli a zase se objevovali a najednou z ničeho nic (romantik by napsal jako blesk z čistého nebe) se objevila na rovné silnici veliká budova. Nebyla sice na kuří nožce, ale stejně nás překvapila. Byla to celnice a hraniční přechod. Přešli jsme hranice, přesunuli se z Lotyšska do Estonska a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím.

Naučná vložka

Dovolím si malou vložku, která by se lépe hodila jinam, ale lépe teď, než nikdy:

<NAUČNÁ VLOŽKA>

• Litva se litevsky píše LIETUVA, anglicky LITHUANIA
• Lotyšsko – lotyšsky LATVIJA, anglicky LATVIA
• Estonsko – estonsky EESTI KELES, anglicky ESTONIA

Zmatky s Latvija nás trošku zmátly, zejména na hraničních přechodech, když celníci měli na ramenou nápisy Latvija a byli z Lotyšska.

</NAUČNÁ VLOŽKA>

Protože jsme chtěli mít nějaké peníze (konečně rozumná země, používají koruny, 1 estonská koruna má 100 centů), začali jsme hledat místo, kde se mění marky za koruny. Dva pokusy byly neúspěšné, potřetí Damon zmizel za dveřmi s námpisem „Hotell“ s 50 DEM a objevil se se spoustou peněz, asi 400 EEK. Zaparkovali jsme před barem a Damon a Adamem se vydali do obchodu (o dvoje dveře vedle) nakoupit. Snědli jsme všechno, co donesli a vyrazili dál. Silnice byla patrně vzorkovnicí asfaltu pro nějaký místní asfaltový veletrh, tolik různých druhů povrchu jsem na tak krátkém úseku silnice ještě neviděl – na pěti kilometrech deset různých barev a vzorků.

Třetí zastávka byla před hospodou, tam jsme si vzali židle a snědli jsme pytlík zrní. Plánujeme vydat kuchařku „Zrní na 100 způsobů“. (hned po příručce „1000 neskautských způsobů rozdělávání ohně).

Ještě chvíli a dojeli jsme do Pärnu, u benzínové pumpy jsme doplnili zásoby tekutin, koupili jsme láhev kvasu, tady se mu říká jinak a koupili jsme mapu Estonska, kterou Jirka zapomněl v Brně. Projeli jsme bludištěm města a hledali pláž. Našli jsme směrovku, která byla estonsko-anglicky a bylo na ní napsané „beach“. Už jsem chtěl vyjet směrem, který naznačovala, ale Damon mě včas zarazil, že ji nějaký chuligán ohnul. Budiž za to blahořečen a vzdán mu dík. Nebýt jeho, možná bych do této chvíle bloudil po ulicích Pärnu a dělal turistickou atrakci „Bludný cyklista“. Bez cedulky jsme se tady vrhli za davem a na pláž dojeli taky. Damon zavelel, „Podřaď a jedem!“, ačkoliv jsme podřadil, uvízl jsem. V písku se prostě jezdit nedá, obzvlášť po jemné pískové pláži s plně naloženým kolem.

(Myslím, že rusky na té ceduli bylo azbukou napsáno „ženskyj plaž“, ale to jistě nevím a není to podstatné.) Jestli je pravda to co si myslím, dámy prominou.

Kola jsme dotlačili na pláž, položili a smočili se ve vlnách Baltu. Smočení jsme odjeli hledat ubytování. Asi se lepšíme, v prvním stavení nám nikdo neotevřel, ale už v druhém jsme měli úspěch. Povečeřeli jsme a šli spát. Toto píšu, když už ostatní spí. Já jdu spát taky

— Věroš

Pondělí 5.7.

Ráno jsme se postupně začali probouzet, slunko svítilo, vstávat se nám nechtělo. Věroš vstal a začal se živit sušeným mlíkem, já jsem se pustil do vaření snídaně. Když byla polívka hotová, tak jsme ji snědli, aniž bychom vylezli ze spacáku.

V jedenáct už jsme byli zase na silnici a šlapali směrem na Tallinn. Po cesě jsme nabrali vodu u prvního motorestu a pak jsme zastavili až u „létajícího talíře“, který byl u odbočky na Pärnu-Jagupi. Když dojel Adam a chvíli si odpočinul, chystali jsme se na odjezd. Věroš si s sebou ještě chtěl vzít cedulku, ale pán tam sekal trávu. Projeli jsme tedy městem a pokračovali po silnici č.4 na Tallinn. Kousek před Märjamaa jsme potkali cyklistu, který měl nabalené kolo, že ho skoro nebylo vidět (kolo, cyklistu vidět bylo docela dobře). Zamávali jsme mu a Věroš si všiml, že má nějaké povědomé brašny (měl ty samé co on) a když popojel ještě kousek, bylo vidět i nápis Czechia na blatníku. Věroš zařval: „To je Čech“ a on se otočil a přijel za náma. Pokecali jsme a dověděli se, že jede z Německa, že projel Švédsko a Finsko a že mu pršelo a že jezdí až 200 km za den a… že je taky z Brna. My mu vylíčili naše zážitky. Mezitím nás dohnal Adam a pokračovali jsme do Märjamaa, kde jsme zastavil ipřed obchodem. S Adamem jsme nakoupili vše k obědu (chleba, salám, sýr, kvas) a špek k večeři a čokoládu na pozdějc. Před obchodem jsme to všechno snědli včetně banánů, na které jsem předtím ve výčtu zapomněl – před výjetím jsme zapomněli zjistit, z které strany loupeme banány a jestli jsme banánově kompatibilní. Asi dva páni se nás ptali, odkud jsme.

Po bohatýrském obědě jsme se pomalu rozjeli dál. Po cestě jsme ještě nabrali vodu, snědli kus čokolády a dorazili jsme na začátek dálnice na Tallinn. Podle mapy jsme si našli, že chceme jen na městečko Keila, a tak jsme se vydali podle cedulek přes spoustu odboček. Věroš to označil za hlavolam. Vyplivlo nás to, ale špatně. Adam tvrdil, že jsme špatně odbočili asi 200 m zpátky. Tak jsme se začali nenápadně vracet jednosměrkou, abychom zjistili, že tam co si Adam myslel, nic nebylo. Zeptali jsme se tady pána a ten nás poslal zpátky, že tam je odbočka na Keila a opravdu asi o 200 m dál, než jsme to otočili byla ta správná odbočka.

Po ujetí asi 100 m (Nemyslíš náhodu 10 km Damone 🙂 ) jsme se začali rozhlížet po noclehu. Vydali jsme se do nejbližšího stavení, kde Věroš s Adamem domluvili spaní u jezírka na čerstvě posečené louce. Pán, který uměl i anglicky nám ukázal, kde si můžeme postavit stan. Postavili jsme tady stan, Adam a já jsme se šli vykoupat. Akorát jsme se chystali pustit se do vaření, přijel a přivezl nám litr mlíka přímo od krávy a 10 vajec a krabičku jahod. Chvíli jsme konverzovali a pak jsme se pustili do vaření. Plánovanou brkaši jsme vyměnili za čočku, do které jsme si udělali míchaná vajíčka. Po té, co se nám podařilo všechno sníst a že toho bylo dost, vlezli jsme do spacáků.

— Damon

Pátek 2.7.

Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.

Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.

Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.

Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.

Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.

— Damon

Sobota 3.7.

Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.

Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)

V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.

P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)

Adam

Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.

Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.

Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.

Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.

Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)

Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:

• na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
• ze dřeva se limonáda dělá špatně
• etiketě nerozumíme
• limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
• ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.

Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.

Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.

Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.

— Věroš

Čtvrtek 1.7.

Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.

Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“

Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš

Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.

V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.

Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.

— Jirka