Rubrika: Přírodní zajímavosti

17.07.2005 neděle

V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.

„Dneska se nikam nejde, prší.“

Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.

Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.

„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“

Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.

„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“

No, hrabe nám už docela dost.

„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“

Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.

„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“

Večeříme. Žvýkačky.

„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“

Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.

Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.

18.07.2005 pondělí

V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:

„Je tu ale nasráno, co?“

A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.

V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.

Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.

Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.

V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.

Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.

Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.

Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.

Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.

19.07.2005 úterý

Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.

Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.

Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.

Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.

Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:

„Kolik stojí kilo?“

Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.

„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“

Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.

„Skolko kilo?“

Baba pochopila.

„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“

Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.

„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“

Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.

Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.

Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.

Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.

Podgorica, Kotor

11. den – 9. 8. – pondělí

Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.

Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.

Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!

Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.

Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.

12. den – 10. 8. – úterý

K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.

Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…

Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.

Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).

Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

14.07.2005 čtvrtek

Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.

V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.

V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.

Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“

Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.

„Kurva, nemáme sůl.“ „Ty sis ještě nezvyk‘?“ „Ne.“

Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.

Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.

My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.

15.07.2005 pátek

Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.

Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.

V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.

Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.

Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.

Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.

Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.

A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.

Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.

Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.

Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.

Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.

Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:

„Ty vole, oni hrajou Visáče…“

A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…

16.07.2005 sobota

Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.

Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů. „Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“ Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme. „Musíme ale valit, už je dost pozdě.“

Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.

„Tady to je trochu do kopce.“

Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.

Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.

Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.

Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.

Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.

V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.

„Kam jsi šel?“ „Nahoru.“ „A kde jsi byl?“ „Nahoře.“

Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.

Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.

„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“

Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.

12.07.2005 úterý

Budí mne hukot okolo. Je jedna hodina ráno a vstáváme. Letím se s čelovkou ještě pro jistotu vysrat, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Protože jsem spal víceméně oblečenej, beru jenom flísu, bundu, návleky, mačky, kuklu, čepku a dvoje rukavice a jsem ready.

4170 m.n.m. – Před druhou hodinou ranní vyrážíme z šopy. Je logicky tma, zima a dost kurevsky fouká. Taky se ten vítr nemá o co rozbít, Elbrus trčí kilometr a půl nad ostatní kopce kolem. Protože absolutně nevím kudy máme jít, jelikož včerejší aklimatizaci jsem doslova prosral, držím se Karafa, kterej mi tu dělá sparing partnera a trochu se orientuju podle světýlek jdoucích nad námi.

Jde se mi moc dobře, podle rady jsem vyrovnal dech s kroky, dva až tři nádech, teprve potom výdech, no, jde to. Jde se nám až moc dobře, protože za necelou hodinku jsme nad těma světýlkama, takže má jediná orientace je ta tam. Dohání nás Petr, Martin a Jarda, tak se probíjíme dohromady. Ještě cestou sbíráme Slávu a potom se k nám přidává Petra s Martinem. Pod nás přijíždí rolba, tady se tomu říká ratrak a vyhazuje nějaký lidi. To je teda výstup.

4690 m.n.m. – Pastuchovy kameny. Opouštíme hradbu šutrů a dostáváme se na volný ledový pole, který je nekonečný. Nějak se nemůžeme shodnout, kam jít. Já jsem ticho a jdu jak ovce se stádem, protože fakt netuším. Ostatní tu včera na otočku byli. Zatáčíme doleva.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot.

4800 m.n.m. – Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

5000 m.n.m. – Krize. Pomalounku vylízá slunce, mám toho dost, motá se mi hlava, je mi jasný, že jsme zakufrovali, vidíme postavičky lidí jdoucích po cestě. Je od nás napravo a dost daleko. Ostatní jsou už nahoře pod sedlem. Jsem schopnej udělat tak tři kroky, celou vahou napadám do hůlek. Není mi vůbec dobře. Jeden krok a vždy to pode mnou celý ujede. Do toho ten vítr, chvílemi jdu na všechny čtyry aby mě to nesmetlo. Do hajzlu. Karaf si toho vyloženě všiml, a tak v pauzách mezi focením východu slunce fotí mě. Pěkný. Dává mi ale napít čaje, na chvíli si sedám, vytahuju ještě jedny rukavice, který mají na sobě ještě jedny bez prstů. Soukám do sebe Carbosnack a snažím se nějak ty prsty rozehřát. Do údolí z mých úst vyletí několik nadávek. Vlastně docela dost. Prsty brní a pálí, což je příznak toho, že se mi tam vrací krev, teď už jen chvilku počkat. Kurva, ono se řekne chvilu, ale to co teď v prstech probíhá je masakr. Nasazuju ty rukavice, takže teď mám na sobě čtvery.

5100 m.n.m. – Je světlo a vidím kousek od sebe cestu, která se stáčí do traverzu do sedla. Neuvěřitelný. Supím tam. Najednou před obličejem vidím mačku. To ke mně přiskákal nějakej místní guide s tím, že asi trochu zamachruje před svými klienty.

„Where are you from?“ „Čechia.“ „What are you here?“ „I‘m look for a way.“ „It‘s a glacier, a lot of marginal crevasse, it is a very dangerous!“ „I’m know…“

Tím jsem ho odzbrojil, tak zas hopká ke svým klientům, kteří jsou sotva živí a jeden se chystá toto potvrdit tím, že to tu pozvrací. Koneckonců, jeho informace o trhlinách mě utvrdila v tom praskání. Kurva teda, ještě že jsem to nevěděl tam.

Jsem ale na cestě, do kopca to je jen už mírně. To je silně pozitivní, ke všemu vylezlo slunce. Ne, že by nějak pálilo, ale ta žlutá koule dodává sílu. Při traverzu předbíháme nejen ty jeho klienty, ale i jeho samotnýho.

5200 m.n.m. – Ještě se teda schováváme za šutr, kterej nás vůbec nechrání a já opakuju proceduru s prstama na rukách s tou vyjímkou, že už na ně nic nedám. Tentokrát bolestí řvu. Že zase sprostě je nasnadě. Všude kolem nás je nablito, tak se tu Karaf ještě vyhrčí a už traverzem do sedla. Dostávám se do pohody, vydejchávám tak po dvaceti krocích, musím teda ještě odolávat tomu rozvířenýmu sněhu. Už nehejbu prstama na nohách. Zmrzly mi na kost pohory a nějak se stáhly, takže jsem jak ve skeletech.

5416 m.n.m. – Sedlo. První koho vidím je Fugas. Sakra, myslel jsem, že už to mají všichni od nás za sebou. Jako že jsou nahoře, ne mrtví. Spravuje Martinovi mačku, ten sem došel jenom s jednou. Pomáháme mu. Poprvý se dívám na hodinky, je devět.

„Ty vole, to je bomba, já myslel, že je tak poledne.“

Vedle nás leží nějakej totálně vyčerpanej Rus. Vedle sebe tradičně nablito, ale všichni ho překračujou a kašlou na něj. Když se k němu přiblížíme, trochu se pohne a dělá pokusy o posazení se. To se mu nakonec daří, tak si ho už nevšímám. Při pohledu nad sebe vidím na cestě asi 15 lidí a všichni sedí. To mi, zároveň se zjištěním toho času, dodává novou sílu. Vyrážíme k vrcholu. Jdu první, za mnou Martin, Karaf a Fugas. Nějak jsem ožil, to se mi pod vrcholama, nevím proč, stává vždycky, ale tady ožívám takovým stylem, že během deseti minut mám těch patnáct lidí za sebou, odpočívám po padesáti krocích tak na tři, čtyři nádechy a zase supím dál. Jako lokomotiva.

5500 m.n.m. – Dohnal jsem Slávu s Richardem. Dostávám trochu čaje a vyrážím vpřed. Cesta se narovnává, tak se jde ještě líp. Vůbec mi nepřijde, že jsem tak vysoko.

5600 m.n.m. – Potkávám Petra, Martina, Jardu, Vlastu, Jirku a Goráče jak se vrací z vrcholu. Ten už je na dohled. Už kolem mne proběhl Honza. Mažu to, ať tam už jsem. Ti tři, co vyrazili ze sedla se mnou nejsou vidět.

5642 m.n.m. – 10:30 hodin místního času stojím na vrcholu. Mazec. Strkám nějakým Estonkám foťák, ať mě vyfotí když už tady jsem.

„Spasiba, chvala, danke, díky…“

Na thank’s jsem si nějak nevzpoměl. Už vidím Slávu a Richarda, ten poslední výšvih se škrábou pomalounku, ale jsou tu. Ještě mi to nedá a že si zkusím zapálit. No, stálo mě to osm sirek, předělání zapalovače v plamenomet a dvacet minut času, ale podařilo se.

Karaf doráží necelou hodinu po mě. Tak ještě fotku s vlajkou Rajbas a mažeme dolů. Na vrchol jsem šel 8,5 hodiny, na vrcholu hodinu, tak schválně, za jak dlouho se dostaneme dolů.

Cestou dolů mám zase trochu náskok. Fugase potkávám, jak se škrábe nahoru, je někde v místech, kde jsem potkal toho Slávka a Richarda.

„Nic si z toho nedělej, už nejsi nejmladší.“

Není nad to prohodit k někomu pár povzbuzujících slov. Čekám v sedle na ty tři. Asi půl hodiny. Ale nefouká tu tolik, sedl jsem si na bágl, tak to jde. Dolů to je hodně z kopce, hodně dlouhý a hodně na hovno. Pokusy o sjezdy na prdeli nejsou nic moc. Když vidím, kudy jsme to šli potmě, tak mi z toho jde hlava kolem.

Na boudě jsme po třech a půl hodinách. Konečně. Po třinácti hodinách sundávám mačky. Fasujeme čaj v termosce, supr. A žereme. Fugas přichází tři hodiny po nás. Z nás jsem byl na vrcholu osmej, dohromady se tam vyškrábalo 13 lidí z 19. Mám ranky okolo očí, jak mi vítr hnal do obličeje ledový krystalky. Oči byly totiž v noci jediný nezakrytý. Karaf má pobodaný jedno oko, jak se mu to povedlo vážně netuším. Vypadá jak boxer.

Vlasta povídá, jak dole potkal borce z Adventury, který měli před výstupem školení:

„Tak, teď se trochu prospíme, po půlnoci vyběhneme na brdeček…“

Poměrně zajímavej popis jeden a půl kilometrovýho převýšení. V pěti tisíci metrech nad mořem.

„Vy rychlejší půjdete trochu pomaleji, vy pomalejší půjdete trochu rychleji. Je to jasný? Opakuju, vy rychlejší…“

Většina z nich to prej otočila poměrně brzy. Fugas se ještě vrací k mé povzbuzující větě.

„To je hrozný, člověk leze úplně vyfluslej, Angličani mu říkaj samý good luck a on mi řekne todle.“

Spát jdeme záhy. Ještě aby ne.

13.07.2005 středa

Budíme se před devátou. Snídáme kaši s chilli. V deset opouštíme budku a částečně po nohách, částečně po prdeli se dopravujeme k horní stanici lanovky. Tam se nachází Garabashi botchki, 11 velkejch ocelovejch rour, kde se bydlí a garáž pro ratraky. Mám asi halucinace, bo slyším saxofon. Mezi těma barelama na bydlení stojí boreček, fakt hraje na saxík a okolo lidi tancujou. Zjišťujeme možnosti ubytování v zimě a helio ski.

Sedačková lanovka nejezdí, tak zase po prdeli dolů, nacházím Karafův cepín, co právě ztratil, aniž by o tom věděl.

Kabinka jezdí, tak se tam rveme zadara, chlapovi jsme nakecali, že to už máme zaplacený. Takže zase načerno. Sice trvá asi dvacet minut než se to dá do pohybu, ale dolů se dostáváme.

Poslední lanovka taky nejezdí. Tak naši lest ženeme do extrému a chceme vrátit prachy který jsme nikdy nikomu nezaplatili. Prej, že jo, ale ať mu dáme lístek. Vzhledem k tomu, že tady dostat od někoho lístek, je úkol nadmíru obtížný dostáváme hovno a jdeme pěšky. Brutální kopec, brutální šotoliště.

Jsem spálenej, vysušenej, hubu mám rozpraskanou, kolem očí ranky od toho lítajícího ledu a ještě se šinu prachem dolů.

První co dole dělám je koupě piva a později i sýrový chičiny. Potom se nás třináct rve do maršrutky pro osm a jedeme do Base Campu. Karaf ještě valí pěšky do toho kšeftu se šroubama.

Stavím stan, lezu do sprchy a zároveň i peru. Dáváme si kafe s 80% rumem. Přijíždí žigul a vysypává tu Karafa a spol. Karaf má v ruce igelitku s jídlem. Vajca, ajran, 2 kila sýra a chleba.

Děláme smaženici a po tom, co nám kdosi jedno vejce rozšlápl a co jsem jedno rozbil já radši zbytek vaříme na tvrdo ať z nich ještě něco máme.

Přišlo pár lidí z přechodu Kavkazu. Osman instaluje světla. Na večer si nás svolává, jenže večer je jak nudla, tak to tlumočí Ivan. Zkrátka, už tu vybrali tři tábory, takže všechno budeme zamykat. Včetně bot. Vzhledem k tomu, že mají pistole, tak by to z jejich strany bylo vyřízený rychle.

Večer nad flaškou Four Roses slavíme úspěchy. Potom přesun dovnitř na středeční disco. Já vyžeru půl piva a jdu spát. Ve stanu se skoro napíchnu na cepín, co si Karaf připravil na obranu a případný protiútok proti brokovnici. Asi mu to chce narvat do hlavně. Před půlnocí jsem tuhej.

Klášter Morača, kaňon řeky Mrtvice

9. den – 7. 8. – sobota

Scházíme do vesničky Kolašin. Nakupujeme ovoce, zeleninu, chleba, cukrovinky a těstoviny. Když jsme na jednom z prvních obydlí spatřili nápis SLADOLED (česky zmrzlina), tak jsme na ni dostali neskutečnou chuť. Shazujeme batohy, hledáme peníze ááááááá… dozvídáme se, že nanuky tady nevedou. Z toho plyne poučení, že ne vše co je psáno, je dáno!

V Kolašinu si zjišťujeme autobusy – jezdí každou hodinu, tak se vracíme na náměstíčko, kde si dáváme Nikšičko pivo (za 1 EUR), minerálku (0,7 EUR), džus v plechovce (1,20 EUR). Pivo kluky moc nezaujalo, zato spící pes na křižovatce ano 🙂 Stále přebíháme mezi náměstím a autobusovým nádražím (asi třikrát). S Naďou okukujeme supermarket a pak vyrážíme na autobus, který má plánovaný odjezd ve 13:20 hod. Po chvíli zjišťujeme, že paní, která tu sedí, čeká na bus s dobou odjezdu ve 12:15.

Jdeme na stopa, to bude třeba rychlejší. Jenže jsme vyrazili špatným směrem, tak se zase vracíme na autobusák. Z dálky vidíme přijíždět autobus, dáváme se do poklusu, platíme, nastupujem a jedeme ke klášteru Morača. V autobuse je děsný dusno a vedro, tak jsme rádi, když vystoupíme.

Prohlídka monastýru byla příjemná. Je moc hezký a kolem to mají pěkně upravené. Těch ibišků a dalších květin!!! Někde jsem se dočetla, že vstup dovnitř je povolen pouze mužům, ale já tam byla také. Tak nevím, co si o tom myslet. Před klášterem je venku nějaká velká žranica, asi svatba. Uvažujeme že bysme se přidali, ale s těma našema báglama by to bylo asi trochu nápadné :-).

Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.

10. den – 8. 8. – neděle

Měníme náš snídaňový režim a místo vloček vaříme čokoládový pudink s biscuity. Všemi velmi vítaná změna ;-)). Nalehko vyrážíme do kaňonu Mrtvice. Docela dlouho se proplétáme takovým pralesem. Je zde velmi bujná vegetace a také hadi, žáby a pavouci, protože kaňonem proudí teplý přímořský vzduch. Kdo jde první, musí klacíkem čistit cestu od spousty pavučin. Ještě teď, když to píšu, mi z toho naskakuje husí kůže. Nemám ráda pavouky! Brrrrr!

Blížíme se ke kaňonu a tam jdeme po cestě Danilov put, kterou vytesali v roce 1972 do skály vojenské jednotky generála Danilova. Pod námi proudí Mrtvice. Scházíme přímo k řece a já s velkým odhodláním tvrdím, že do ní vlezu. Ta nádherně modravá voda tak láká. Ale nezvládám to, je to tak šíleně ledový a navíc ve stínu… takže zase se rychle obléct. O kousek dál se před námi objeví úžasná tůňka ozářená sluncem. Tak tady odpočinem, poobědváme a konečně se i vykoupem. Do vody postupně lezeme Pavel, já a Roman (toho jsme museli dloooooouuuho přemlouvat). Vlézt do té ledovky chtělo hodně odvahy. Už víme, proč se jmenuje Mrtvice ;-). Já a Pavel se tam odvažujeme dokonce dvakrát, Roman už na podruhé nejde. Vždy to proběhlo ve velké rychlosti – nožičku ovlažit, tělíčko namočit, tři zběsilá tempa tam, co nejrychleji zpět a ven. Pak už jen chytat sluneční paprsky. Ale byl to zážitek!!! Jak jsme si tam my tři naháči seděli, přilákali jsme takové zajímavé zvířátko. Horskou kozu s naprosto dokonalým výrazem ve „tváři“. Pěkně dlouho na náš čučela, hlavičku na stranu. Byla zřejmě vykulená z toho, co tady vyvádíme. Naďa s Lukášem se koupačky neúčastnili, ani se jim nedivím ;-).

Dáváme si poslední společný oběd. Pak už se rozdělujeme na dva týmy: LUNA se vrací ke stanům, sbalí svoje saky paky a vyrazí k moři. ALPARO pokračuje v poznávání kaňonu a k moři pojedeme až později. Smutné to loučení :-(. Už jen výměna telefonních čísel a AHOOOOOJJJJ!

Roman, Pavel a já jdeme ještě asi hodinu kaňonem a v místě, kde se řeka ztrácí pod kamením, to otáčíme zpět. Ohromně se bavíme házením kamínků, kamenů a maxi šutrů ze skály do vody a napětím vždy očekáváme, kdy to šplouchne ;-). Občas se někdo netrefí, že Pájo 😉 Při návratu nás zastihla bouřka a déšť. Schováváme se pod skalní převis a čekáme až ten nejhorší liják přejde. Bouřka se stahuje pryč, všude kolem přestává pršet, jen přímo nad námi stále lije. Zákon schválnosti! Přicházíme k dřevěnému mostu. Nádhera! A ta kýčovitě modrá voda. Neodoláme a jdem aspoň házet žabky. Přecházíme na druhý břeh Mrtvice, míjíme luxusní vilu a u dalšího mostu, tentokráte kamenného, se opět koupeme. Stávají se z nás otužilci (a skoro nudisti – je zbytečné namáčet plavky, které stejně nemáme s sebou ;-)). Vracíme se k našim hostitelům. Paní nám přináší skvělou kávičku. Následuje vaření kaše, praní sebe i svršků, nedobrovolné hrátky se psem (bylo to štěně a nedalo nám pokoj) a po zbytek dne volná zábava.

10.07.2005 neděle

Půlnoc už zmizela v časovém propadlišti a my pořád sedíme a chlastáme. Teda, někteří už leží, ono to jinak dost dobře nejde. Kavkazské tance už tancujeme všichni. Totálně našrot jsme už taky všichni.

Proto se není čemu divit, že mám okno jak prase…

Probouzí mne chlad. Hledám spacák a akorát vidím, že se mi do něj sápe Martin, kterej se nějak ocitl v našem stanu. Je z toho zmatenější než já. Nějak se mi daří odeslat ho do éteru, ale do spacáku se už nedostávám. Tak se aspoň tak napůl přikrývám a tuhnu. To že mám u hlavy Karafovy boty už nevnímám. Kde jsou moje boty absolutně netuším.

Probouzí mě hic. Lezu ven, kde zjišťuju, že boty jsou pod stromem a taky, že mám poblitý záda. Ale tak rafinovaně, že já jsem to být nemohl, to bych musel mít zlomenej krk. Což díkybohu nemám. Už se tu motá i Martin.

„Ty vole, mě údajně do toho vašeho stanu donesl Osman.“

Když nad tím tak přemejšlím, tak mě taky kdosi zvedal před hospodou, a vzhledem k tomu, že lidi odnáší jenom právě Osman, tak i já jsem se stal objektem vhodným dopravy do stanu. Aspoň, že se mnou trefil do správnýho. Vaříme vajca a žereme k tomu nahnilýho sejra ze včerejška. Karaf dokonce sehnal i sůl.

„Ty jo, ty vajca jsou nějaký sladký.“ „To jo, to asi po tý vodce.“ </em

To, že Karaf místo soli vyfasoval cukr nás nenapadá. A je to tak. Hotovo. A Osman tu obchází a jenom se směje. V deset odjíždíme cestovkovým autobusem k lanovce na kopec jež se zove Cheget-Karabashi.

Dvousedačkou jedeme do mezistanice, to chcou za zpáteční 100,-. Snad nám to nahoře vezmou. Pak jednosedačkou za sedmdesát rublů. Pak hodinu do kopce, to je akorát na zdolání 400 výškových metrů. Jsme na bodu 3461 metrů. Vidíme do Gruzie, ale víc mne zaujímá severní stěna Donguzorunu. Každou chvíli tam jezdí lavinky, no veselo. Vedle nás je nějaká výprava Japonců co tu jsou ve skeletech a vůbec, vypadají spíš jako kosmonauti.

Dolů sjíždím po sněhových polích po nohách. Kdosi schází k jezeru, já na to dnes nemám morál. Zpáteční lístek na lanovku využívám na úplně jinou, ale jedu. Na druhou lanovku je řada nekonečná, tak jdeme na pivo. K tomu fasujeme supr krígl. Po dopití ho chcu od babky koupit, ta mně jej nakonec věnuje. Tak toho využívá i Karaf.

Další lanovkou jedeme načerno, mají být rychlejší, ujeli jsme jim. Dole ve stánku kupuju vlněný tlustý fusakle za šedesát rublů, ty jsou výborný. Velikost tipuju, protože mi nepřijde jako dobrej nápad vyzouvat si tu pohory. Dokonce tu i jedna dívenka mluví anglicky. Karaf si kupuje ty chlupatý fusky jako jsem koupil včera Hance.

Jdeme do jednoho lezeckýho kšeftu. Ten se dělí na dvě půlky. Jedna je v podstatě Hudy Sport, takovej ten styl, druhá je prodejní půjčovna. Mají tam jedny skelety, rámový mačky, ledovcový šrouby, ledovcový skoby a mapy. Kupujeme s Karafem každej po dvou titanovejch šroubech s kličkou, kus za 350,- a Karaf si ještě pořizuje mapu Bezingerský stěny. Vedle ještě kupujem každej jednu ruskou HMS za 130 rublů, Fugas mapu okolí za šest kil a jdeme na stopa.

Prvně nám staví nějakej žigul, ale chce 250 rublů za odvoz, tak ho posíláme kamsi, potom stopuju Gazelu. Upravenou na polonákladní vůz.

„Jedete do Elbrusu?“ „Nasedněte.“ „A za kolik?“ Cena se musí domluvit předem. „Kolik dáte?“ „Kilo, řekni mu kilóóó,“ huláká Karaf ze zadu. „Tak nasedněte.“

V campu Petr, kterej jako jedinej nebyl schopnej ráno vstát marně hledá svoji flísku. Už je dost nešťastnej, vidí se zmrzlej pod Elbrusem (vzhledem k tomu, že mu z Brna neodjely skelety a má jen takový hadrový botky to je víc než pravděpodobný), když mu ji Osman nese.

To, že Rusko je policejní stát se opět potvrdilo a to, když se řidič vracel, zastavili ho policajti a chtěli flastr, že před tím nezastavil. Pět set dolarů. Problém je v tom, že oni nás cestou tam nestavěli. To by vyváděli jinak. No, ukecal to na tři kila, ale jsou to zmrdi, že to snad není ani možný.

Všelijak se kaboní, čas od času spadne pár kapek, ale nakonec to je dobrý. Prádlo se mi už dosušilo, tak to je v pohodě. Karaf se už nějakou dobu morduje s mačkama, protože měl pučený Vlastovy rychlonasazovací, protože jemu sice seděj na skelety, ale už ne na pohory. Tak udělali change. Když Vlasta viděl ty indický, tak asi na chvíli pochyboval o výhodnosti kšeftu, ale byl v situaci, kdy nic jinýho dělat nemohl. Něco málo sežereme, kaši s chilli, holt, život je boj. Už mě zas tak nejede. Spravujeme Vlastovu trekovou hůlku, kterou mu Fugas v sedle Irikchat zmrzačil dvojím úderem cepínem. Nakonec to dopadá tak, že ji máme rozloženou na prvočinitele, ale alespoň základu bylo dosaženo. A to, že jde použít na chození.

Je večerní sezení, kde se dozvídáme co a jak a že zejtra teda ten Elbrus a že nás všechny bude bolet hlava, nebudeme mít chuť na jídlo, nebudeme moct spát a jistojistě se všichni do jednoho poblijeme. A beztak i omrzneme. Načež to Fugas zakončuje.

„Netvařte se tak smutně.“ „A vy se, synovci, nesmějte!“

Smál jsem se jen z důvodu, že jsem si nějak vzpomněl na bitku s pětačtyřicetimetrovým vodopádem v Maltatalu. Karaf si asi vybavil něco podobnýho. A aby to měl Vlasta jednodušší, nazývá nás oba jako synovce. Nikdo před zítřkem nejde chlastat, tak si kupujeme piva a pomocí bodla na nožíku děláme z hliníkový lopaty co má Karaf (a z který se po nasazení na cepín stane celkem mocný nástroj) deadmana, a zároveň desku na ukotvení stanu. Ještě vážeme na stanový očka z repky, aby se mohl kotvit i pomocí cepínu tak mi to nedá a jednu repku si instaluju na ruku. Ta předchozí mi tam vydržela přes sedm let, tak jsem zvědavej, kolika se dožije tato.

11.07.2005 pondělí

Celou noc štěkal a vyl debil hlídací pes, tak kolem osmý lezu ven abych ho zabil. Už se o to asi pokusil někdo jinej, protože pes utekl do lesa. Balíme si bágly na tři dny, stan necháváme tady, protože Osman domluvil spaní na Prijutu 11, respektive kdesi okolo, protože Prijut jim před deseti lety vyhořel a ještě nebyli schopní ho dát dohromady. Ještě ani nezačali.

Táhnu s sebou 4,7 litru vody, ať nemusím plejtvat plynem při tavení sněhu. Pro jistotu beru i žďárák, jeden nikdy neví. Ještě navařit do termosek čaj z koky, co Fugas dotáhl z Ekvádoru, pučit si od Pavly krém s UV 100, tož to jsem ještě neviděl a po desátý nás bus veze k lanovce. Ona totiž kousek pod Prijut 11 vede lanovka. Pěšky se musí po hrozný cestě po nějakým šotolišti, radši si budu ty kolena šetřit, no ne?

Lanovka stojí 210 rublů, tři jízdy po sedmdesáti. Tohoto nevyužívá Honza, kterej se rozhodl si ty klouby stůj co stůj zničit a vyráží pěšky. Bojujeme o místa s ruskou snowboardovou mládeží a ve dvou skupinách jedeme nahoru. Lanovka vrže tak děsným způsobem, že začínáme závidět Honzovi, kterej v podobě červený tečky supí kdesi pod náma.

Přesedáme do další kabinty, která už tak nevrže, ale když vidíme, jak za plnýho provozu opravují jedinej sloup, co tu v cestě stojí a přes kterej vede lano od tý naší lanovky, tak to taky moc happy není.

Přesedáme na sedačku. Jsme tu všichni, krom toho sebeničícího se Honzy a Jirky, kterej se nám nějak ztratil. Vlasta na něj čeká, my s batohem na břiše, takže se můj výhled omezuje na hroty maček, sedačkujeme nahoru. Do 3800 metrů. Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

A jsme, poměrně lehce, na Prijutu 11. Je to tu 4157 metrů. Vyhořelej kér, pod ním nějaká kamenná bouda. Borec neví nic o nějaký rezervačce, pořád chce pět minut, po pěti minutách dalších pět minut, až se nasereme a jdeme pryč. Při nahazování batohu samozřejmě zapomínám otevřený víko, takže si mačkama perforuju hlavu.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

O asi patnáct metrů výš je taková dřevěná budka, borec vypadá jako Messner, jsou tu v pohodě, vejdeme se sem a je to jen za 200,- na hlavu a noc. Dole to je o 150,- dražší. Už tu jsme skoro všichni, když přibíhá kdosi od toho spodního baráku, že na nás čeká, vyhazuje nějaký ubytovaný Rusy a že to bude jenom za tři kila, ale už jsem ubytovanej tady a kašlu na to. Tak nakonec pět lidí zůstává dole, čtrnáct nás je nahoře. A ještě to tu dopadá tak, že jsme tady sami, ti tři co tu byli se přesunuli vedle do podobný budky. Je tu k dispozici plyn, tak tavíme sníh.

Jinak bouda se sestává z místnůstky s dvouma stolama a lavicema tak na půl prdele a třema cimrama, kde jsou dva fleky na spaní nad sebou, každej tak pro tři lidi. A půdičku, kterou pořád prolízá majitel a něco pořád hledá. A onen avizovaný sporák, kde jsou funkční dva hořáky.

Vaříme bramborovou kaši s chilli. A sejrem. Změna. Bereme místní hrnec velikosti menší vany, Karafovu lopatu a jdeme znovu na sníh. Je tu sice trubka z který vytýká voda, ale minule se tu z toho všichni posrali, tak to neriskujem. Což nemůže pochopit domácí, ale i jemu to vysvětlujeme.

Šup a jsme v mraku. Nějak to ve mně začíná bublat, tak zatímco jdou skoro všichni na aklimatizačku na Pastuchovy kameny o 500 metrů výš, já lítám do takový zajímavý kadibudky, která už je několik let plná. A to jsem se šel schválně vysrat dole, abych tady nemusel. No, za večer jdu šestkrát. Fakt supr. Jsem totálně odvodněnej, zrovna tady to moc sranda není. Zachraňuje mě až Jarda, kterej se živí jako dětskej doktor, sype do mě Smectu, což je takovej prášek, kterej by šel použít i jako beton. To by bylo, aby mě to ty střeva nějak nezalepilo. Ještě do sebe sypu endiaron.

Vrací se zbytek a celej večer se jenom žere, hlava nikoho nebolí, blít se taky nebude, no zkrátka přesně proti příručce horský medicíny. „Laďo, jak pískáš na tu píšťalku, když nemůžeš popadnout dech?“ „To musíš zkoušet různý otvory…“

Furt vaříme čaje a pokračujeme ve žraní. Do spodního baráku přichází Jirka, kterej si to přebral kolem sebe, jel jenom dvěmi lanovkami a to si na každou ještě koupil zpáteční, třetí trasu šel pěšky a ještě ho lapl ochranář, kterej ho skásnul o 20 $, protože papír s povolením na vstup sem má u sebe Fugas. Prej si šel dole koupit chleba a pak už tam nikdo nebyl. No hotovo. Zkrátka, líná huba, holý neštěstí.

Jdeme spát, a spí se mi vyloženě výborně. Ach ty příručky…