Rubrika: Hory a pohoří

Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..

V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.

S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.

Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.

Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.

U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.

Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.

Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.

Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…

Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…

Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí

Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.

Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.

Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…

Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.

Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.

Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.

1. den 4. července – středa

Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky

Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn

Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.

Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci

Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.

Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr

2. den 5. července – čtvrtek

Lanovka Dachsteinseilbahn * Jeskyně Mammuthohle * Sprška * Krippenstein * Přespání na chatě

Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…

Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…

Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.

Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.

Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.

Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…

No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Pokud jste se ale byť jen lehce dotkli malého městečka Mittersill v rakouských Vysokých Taurech, jistě jste zpozorněli. A máte pravdu, do takové parády se obec neobléká každý den. Zástupy mužů i žen oblečených do nejroztodivnějších obleků, vzbuzovaly skutečně neodolatelnou zvědavost. Na téměř zaplněném náměstí stojí vedle sebe jednotky myslivců, střelců, živnostenských cechů a vše objímá příjemnými, ale svižnými tóny tyrolská hudba přítomných dechovek.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

U vchodového portálu radnice je připravena malá tribuna, všichni, kteří v Mittersillu něco znamenají jsou připraveni a poněkud nervózně pobíhají kolem. Dav přihlížejících je usměrňován pouze několika příslušníky hasičského sboru, kteří se občas marně pokoušejí shluknout neforemné zástupy do útvaru, který by nijak nenarušil událost, kterou všichni netrpělivě očekávají. Napětí by se dalo skutečně téměř krájet, pár jedinců se nedá odbýt a nic je nedokáže udržet v předepsané vzdáleností od středu náměstí a improvizované tribuny.

A pak se to stane. Na náměstí vjíždí policejní motocykl a za ním v těsném závěsu několik vozidel, z nichž jedno je prezidentská limuzína. Je to tak, skutečně přijel. Z černého vozu vystupuje rakouský prezident Heinz Fischer s chotí a vesele mává na pozdrav všem kolemstojícím.

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Ale nikdo z obyvatel malého Mittersillu by s Vámi nesouhlasil. Pro ně to byl den nejvyšší důležitosti. Po nezměrném a dlouhodobém úsilí se jim podařilo postavit nové turistické a informační centrum, které je nejen vybaveno nejmodernějšími technologiemi a některými raritami (jako například informační místnost věnovaná ledovcům, ve které je umístěn kus skutečného ledovce), ale především v něm potkáte příjemné pracovníky, kteří Vám kdykoliv rádi pomohou a poradí.

A protože práce spojené s otevřením střediska byly skutečně veliké a jeho význam není pouze místní, přijal pozvání na slavnostní otevření také prezident Rakouska. Musím se přiznat, že paleta dojmů, byla toho dne neskutečně bohatá. Jedno z velkých překvapení bylo, že pan prezident se pohyboval bez doprovodu ochranky, pouze po boku s manželkou, paní premiérkou a hejtmanem místního kraje.

Uvítací ceremonie, která na náměstí proběhla, byla vskutku dojemná. Panu prezidentovi zahrála místní dechovka typické a především svižné tyrolské lidovky, velitelé jednotlivých přítomných regimentů mu složili hold a pronesli krátké hlášení, po kterém vždy následovala salva z pušek. A aby si příznivci historických palných zbraní přišli skutečně na své, po každé salvě zazněl i výstřel z děla, které bylo ukryto v každém rohu náměstí.

Snad nejúchvatnějším vystoupením byli jezdci na koních, kteří předvedli práskání provazovými biči do rytmu. Po nich se již naplno rozhořela série plamenných projevů, takže i malá tribuna si nakonec přišla na své.

Poté se pan prezident, následován členy všech přítomných historických skupin pomalu přemístil k asi 400 metrů vzdálenému novému turistickému centru. Zde již byla připravena nejen další tribuna, ale improvizované hlediště pro pozvané hosty, včetně delegace nejvyšší. A právě zde proběhlo slavnostní zakončení veškeré namáhavé práce spojené s vybudováním tohoto střediska a otevření jeho dlouho očekávaného provozu.

Naše skupina z Čech byla také u toho a musím říci, že celé středisko je skutečně nádherné, multimediální a plné mnoha důležitých a někdy i překvapujících informaci. Ale nikdy se i to nejkrásnější turistické centrum nevyrovná sběru informací vlastními silami při výletech po nádherném okolí. Mittersill určitě navštivte, na jednom centrálním místě získáte v krátkém čase veškeré informace, které budete jistě potřebovat. Ale neplýtvejte časem natolik, abyste opomněli hlavní důvod, proč byl celý komplex vybudován. Aby byl pouhou branou do světa Vysokých Taur, ve kterém zapomenete na lecjaká trápení a bolesti, které se Vás snad cestou z Vašeho domova nestačily pustit. Věřte mi, já to prožil.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.

Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.

Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.

Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.

Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.

Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.

Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.

Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.

Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.

O půl páté budíček Ano, tak brzy jsme vstávali (já a táta), abychom se v sedm hodin ráno dostali na startovní čáru všech těch, kteří se rozhodli zdolat vrchol – na parkoviště Prionia. Je opravdu potřeba tak brzy vstávat, protože Olymp není Sněžka a cesta na vrchol zabere víc hodin, než si možná myslíte. Na neplaceném parkovišti jsme nechali naše auto, sbalili vše potřebné (hlavně dostatek vody, teplejší oblečení, foťák a kameru) a začali se šplhat nahoru. Nemůžu nedodat, že si můžete najmout muly, aby vás do půli cesty vyvezli, ale nepředstavujte si, že to na jejich hřbetě bude dvakrát pohodlné. Nehledě na to, že to nestojí zrovna málo. Mluvila jsem o šplhání, ale ono vlastně zpočátku žádné nebylo – prvních pár kilometrů jsme stoupali mírnou stezkou krásným lesem. Od parkoviště až na vrchol je to 11 km, což vůbec není moc. Až na to, že na těch 11 km musíte překonat 1818 výškových metrů. Brzy jsme se dostali nad hranici lesa. Přes krásné počasí jsme nepotkali moc turistů a těch pár byli Češi jako my. A to je skvělé, protože to dokazuje, že jsme národ turistický a ani na dovolené si neodpustíme nějaký ten výšlap. Zhruba v půlce výstupu čeká na znavené turisty chata, kde spousta lidí přenocuje a až druhý den vyrazí na vrchol. Pokud ale máte čas, směle do výstupu hned. Dá se to v pohodě stihnout.

Kameny, skály a červencový sníh Nad chatou už je vidět, že se blížíme do velkých výšek. Odolné keře kleče ubývají, nahrazují je kameny a skály. Stezka se neustále zvedá, začínají bolet paty a achilovky od strmého výstupu. Brzy zmizí i poslední rostliny a před námi se objeví suťové pole – svah plný malých kamínků, které kloužou, kdykoliv na ně došlápnete. Prostředkem se vine nepřesvědčivá cestička, kolem nás leží ostrůvky sněhu, který tu vydrží celý rok. Už jsme hodně unavení, ale Olymp se nám za námahu odměňuje krásnými výhledy na řeckou krajinu – na moře, městečko Litochoro a ostatní vrcholky hor. Po několika kilometrech zdolaných hlemýždím tempem padáme únavou na rozcestí dvou cest – jedna vede na vedlejší vrchol Olympu a ta druhá, zahalená v mlhách, nás zve na nejvyšší bod hory, na Mytikas. Tady potkáváme i jinou národnost než tu naši, a to Poláky. V průvodcích jsem četla, že spousta lidí to tu vzdává a při pohledu na poslední úsek cesty – „horolezeckou“ Kaki Skalu – se otáčí a míří dolů nebo aspoň na vedlejší vrchol Skolio (o šest metrů nižší). Můj první pohled tedy patří mým teniskám (kdo by se do Řecka tahal s pohorkami) a druhý na následující cestu. Už dole ale vlastně bylo rozhodnuto, že samozřejmě lezu až na vrchol.

Horolezcem v teniskách a v pohodě Cesta není tou pravou cestou, je to jen naznačený směr červenými šipkami. V mých možná trochu nevhodných botách celkem lehkovážně skáču přes kameny, není to tak hrozné, jak jsem čekala. Kdyby noha sklouzla, skutálíte se sice možná až na Prionii, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že tatranské Priečne sedlo je větší horolezecký nářez. Jenže tam jsou řetězy, namítnete možná. Ano, jsou. Tady by taky nebyly marné, zvláště v posledním úseku Kaki Skaly, kdy už opravdu zapojujete při vybírání další cesty ruce, nohy i hlavu. Jenže tohle nejsou Tatry, kdepak řetězy, kdo by se tu s nimi vláčel. Když jsem tu cestu v teniskách zvládla já, zvládnete ji i vy, ale tím nechci říct, abyste výstup podceňovali. Pokud máte turistické boty, samozřejmě berte. Po dlouhé době (asi 2 km) konečně zdoláváme poslední překážku a ocitáme se na nejvyšší hoře Řecka. Hledám nějaké známky přítomnosti bohů, ale jsou tu jen balvany, plechová vlajka Řecka a vrcholová knížka. Trošku zklamaná do ní píšu zápis: „Tak jsme sem vyšplhali a Zeus tu zrovna není…“ Jak je ze zápisů vidět, nejsme první, kdo si na bájného boha tady vzpomněl. Po obědě ještě samozřejmě děláme vrcholové foto a pak už honem zpátky dolů.

Únava, radost, bolest lýtek a žádné puchýře Na parkoviště Prionia se dostáváme v šest hodin. Sestup dolů byl nekonečný, v kempu na pobřeží potkáváme Čechy, kteří s námi lezli nahoru, jak kulhají s pohorkami v ruce. Já v obutí, na které se všichni spolulezci dívali skrz prsty, žádný puchýř nemám. Olymp si ale za zdolání svého vrcholu vybírá daň, skoro tři dny jsem pomalu nemohla chodit, protože mě hrozně bolela od cesty dolů lýtka. Přesto vynaložené námahy nelituji, zůstala mi krásná vzpomínka a pokud budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se vydám opět nahoru. A třeba tam Zeus náhodou bude…

Když jsem dostal nabídku navštívit s několika novináři na pět dní Vysoké Taury v Rakousku, nadšením jsem právě nejásal. Ačkoliv cestuji nesmírně rád a každá, byť sebenepatrnější cesta ve mně dokáže vyvolat téměř vnitřní třes, tentokrát jsem odjížděl s pocity více než rozpačitými. Hory totiž nepatří k mým vysněným cílům a nenavštěvují mne zahaleny oparem vábení v tom krásnem čase, těsně před usnutím.

Snad právě proto, že s tímto koutem naší Země ještě nemám osobní zkušenost, přemluvil jsem sám sebe a na cestu se vydal. To jsem ale ani v nejmenším netušil, s jak rozdílnými pocity a vnitřním naplněním se po pár dnech budu vracet.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu.

Národní park Vysoké Taury je největší přírodní oblastí v Alpách. Je jedním z nejkrásnějších míst na Zemi a po právu je nazýván Noemovou archou, díky tisícům druhů rostlin a zvěře, která toto místo obývají. Sobota 28.7.2007 byl docela obyčejný den. Vyšlo slunce, svět se stále točil směrem, který mu byl určen, ale jedno místo, takové malé městečko ve Vysokých Taurech jménem Mittersill to vnímalo úplně jinak. Ten den se zde totiž otevíralo zbrusu nové turistické a informační středisko Národního parku Vysoké Taury.

Vedení Národního parku pozvalo novináře z Anglie, Německa, Rakouska a také z České republiky. Cílem bylo umožnit skupině reportérů poznat krásy tohoto koutu rakouských Alp a dát jim dostatek prožitků i materiálů k napsání článků, které by přilákaly záplavy turistů. Cokoliv ale budete v tomto a dalších článcích číst, není vynucená propaganda, nýbrž můj osobní pohled na Vysoké Taury a věřte nebo ne, je to opravdu jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy viděl.

Naše česká výprava byla ubytována asi tři kilometry od Mittersillu v malé vesničce jménem Stuhlfenden. Penzion, který se na čtyři noci stal naším přechodným domovem, dýchal nefalšovanou rodinnou atmosférou a ve svých přátelských útrobách skrýval nejen útulné pokoje s výhledy na okolní hory, ale také velmi dobře vybavený vinný sklípek. Uvítací večeře, která se konala ve středu 26.7. v den našeho příjezdu, byla pro některé z nás skutečným překvapením. Nějak jsme se museli vyrovnat se skutečností, že naše výprava nejen že nebude ohrožena smrtí hladem, naopak bude muset napnout veškeré dostupné síly k boji proti neodolatelně vonícím pokrmům, které se na nás valily a nutno podotknout, že nad námi téměř vždy zvítězily.

S vědomím, že druhý den, tedy ve čtvrtek 27.7. budeme poměrně brzy ráno vstávat a čeká nás první z naplánovaných tras, jsme se přeci jen odhodlali opustit příjemné společenství vepřo – knedlo – zela a plni všech dojmů, netřeba dodávat, že především těch gastronomických, jsme usnuli.

Druhého dne nás rána vítalo rozesmáté slunce a zlatavými paprsky lákalo z objetí vyhřátých pelíšků a nabízelo náruč plnou alpské romantiky. Na vší tu krásu jsme nebyli sami. Celkem nás bylo asi osmnáct novinářů, kteří pracují pro nejrůznější cestovatelská periodika, či média. Z velké části to byli aktivní sportovci nejrůznějšího věku, ale mládí převládalo.

Nevím jaké informace o programu dostali před odjezdem ostatní, ale nevzít si na výšlapy do hor kotníkové boty pokládám za poměrně značný prohřešek. Já jsem si ty své poctivě vzal a domů jsem si přivezl pouze zkrvavené puchýře na patách. Ještě si k tomu vymknout kotníky, to už by bylo příliš darů z tak krátké cesty.

Malý autobus nás odvezl z Mittersillu na druhou stranu Vysokých Taur. Díky pět kilometrů dlouhému tunelu (na jehož konci zaplatíte za osobní automobil 10 EUR) jsme se rázem ocitli daleko od svých penzionů. Místo, kde jsme vystoupili, se jmenovalo Matreier Tauernhaus. Je to turistická chata ležící v nadmořské výšce 1512 m a již ve 13. století byla výchozím bodem místních obchodníků se solí a vínem, kteří po stezce, spojující severní a jižní Tyrolsko čile obchodovali s tímto zbožím. K jeho převážení využívali koně, kteří byli každý schopni unést až 100 kilogramů nákladu.

Velmi milým překvapením pro nás byla nejen přítomnost pracovníka Narodního parku Vysoké Taury, který nás po celou dobu provázel, ale především dvou koní, kteří jsou místními obyvateli pro potřeby turistů a zachování dávné tradice využíváni. Dnes už ale na svých bedrech nevozí sůl, či víno, ale prohýbají se pod batohy lidí. V našem případě pod zavazadly naší početné novinářské skupiny.

Cesta započala velmi mírným stoupáním středem nádherného údolí. Po malé chvíli, jakmile jsme vystoupali potřebné výškové metry, se nám naskytl úchvatný pohled na ledovec Schlaten Kees, který svým chladivým dechem zpřijemňoval poměrně horký den. Zanedlouho jsme opustili úroveň lesa a ocitli se na rozlehlých loukách, kde jedinými zvuky bylo cinkání kravských zvonců a bublající potůček. Zelená barva trávy se vkusně doplňovala s občasnou skalou a my pomalu stoupali vzhůru. Konící si po horské cestě vyšlapovali poměrně jistě a jakékoliv krátké zastavení využili ke spásání svěžího travnatého porostu.

Musím ještě zmínit, že dalším zvířecím souputníkem byl malý kudrnatý psík jménem Konrád. Doprovázen svou paničkou, zvesela si vykračoval i po těch nejnáročnějších úsecích cesty a zatímco někteří z nás lapali mnohdy beznadějně po dechu, či u cesty zanechávali obsahy svých žaludků, Konrád si cestu evidentně užíval. A kdykoliv jsme zastavili, neopomněl svým koňským přátelů patřičně hlasitým štěkotem dokazovat, kdo je tu na horách vlastně pánem.

Po několika hodinách cesty jsme se dostali do sedla Alter Tauern ve výšce 2512 m.n.m., které je jen kousek od horské chaty St. Polten Hute. Jakmile jsme dosáhli prahu sedla, otevřel se před námi pohled hodný olympských bohů. Dvě nádherná ledovcová jezera hluboko pod námi zářila modro zelenou barvou a jiskřivě odrážela sluneční paprsky. Obersee a Langsee. Seshora se zdálo, že leží ve stejné výškové úrovni, ale rozdíl byl mezi nimi poměrně značný. Cesta po jejich obvodu byla zkrášlena odrážejícími se okolnimi velikány na jejich hladinách. Husím pochodem se zvukovou kulisou odfrkujících koní, jsme pomalu sestupovali na druhou stranu pohoří. Čekala nás skalní soutěska, která dala zabrat především našim okovaným přátelům. S hrůzou v očích a neochotou pokračovat v cestě se jen velmi pomalu posunovali krok za krokem po kluzkých kamenech a co chvíli podklouzli v nerovném a nebezpečném terénu. Jen díky vytrvalosti a neoblomnosti svých průvodců se byli schopni odhodlat k náročnému sestupu.

Po delší polední pauze, kdy jsme nasávali teplo a bezmezný klid, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Vedla příkrým směrem k Hintersee – Mittersill, kde někteří z nás, značně pokulhávajíc po náročném sestupu neodolali a osvěžili své slepené rty chladivým alpským pivem. Ale to už jsme zaslechli motor našeho minibusu, který nás přijel vyzvednout a zanedlouho již odvážel únavou ztichlé turisty zpět do Mittersillu a Stuhlfeldenu. Ještě pár posmutnělých pohledů ke skalnatým horizontům a už jsme opět vystupovali ve světě plném kamenných domů, aut a zvuků vpravdě nepřírodních. Ale zítra, zítra se tam opět vrátíme.

Eisriesenwelt – největší ledové jeskyně na světě

Nás osud neměl opravdu rád, od těchto podvečerních hodin lilo celý večer, celou noc až další den do pozdních odpoledních hodin. Z toho důvodu jsme změnili plány a navštívili Eisriesenwelt, ledovou jeskyni též v Salcbursku, v pohoří Tennengebirge v Severních Alpách, kvalifikovanou jako největší ledové jeskyně na světě. Vchod do jeskyně se nachází ve výšce 1641 m n.m., samotná jeskyně se nachází ve výšce 1400 až 2000 m. n.m.) Její celková délka je 42 km. Celoročně je zde teplota vzduchu kolem 0 stupňů C a to díky proudění vzduchu. Nejchladnější částí je také nejnižší část, kde je asi kilometr dlouhá souvislá vrstva ledu, která má místy tloušťku až 20 metrů. Objevena byla tato jeskyně roku 1879, našel ji přírodovědec Anton von Posselt Czorich ze Salzburgu, od roku 1928 je uznána za chráněnou přírodní památku. Dcera Karolína tam pro zajímavost napočítala 762 schodů vzhůru a jinudy 705 schodů dolů v podstatě ve tmě a bez možnosti se jakkoli rozhlédnout. V jeskyních se chodilo po 40 lidech s průvodcem a to po 6 minutách, takže celá kolem hodiny trvající prohlídka bylo jen postupné stoupání neosvětlenými temnými prostory vzhůru krok za krokem za něčíma nohama a před jinýma nohama. Šel jeden za druhým jak na popravu a když nedej bože nějakému staršímu člověku došel dech, celý lidský had se zastavil do temného ticha. Ze čtyřicítky návštěvníků bylo jen 8–10 zásobeno karbidkou s šajnem asi tak na metr a něco málo navíc. Několikrát se průvodce zastavil, lokálně z ruky osvětlil malou část ledu a provedl krátký výklad v němčině. Dozvíte se tak, že nejznámějšími útvary jsou Posseltova věž, Hymirova jeskyně, Dóm Alexandera von Mörka.

My zhýčkaní Koněpruskými, Punkevními, ale i všemi slovenskými jeskyněmi s krásným nasvětlením jsme si tady jen uvědomili jak jsme „nalítli“ na fotky z prospektů a pohlednic. Nic z toho zde beze světla vidět nebylo a také zde byl přísný zákaz focení a filmování. Hodně lidí fotilo z ruky a bez blesku, zkusila jsem to též, takže minimum fotek přikládám. Zákaz focení s bleskem a ze stativu chápu, nebylo by to ani prakticky proveditelné.

Nedalo mi to se nezeptat, proč ani v dnešní době nemá jeskyně elektrické osvětlení. Odpovědí byla strohá a nepopiratelná fakta. Elektrické vedení, reflektory a především světlem způsobený růst zelených řas by narušovaly vzhled ledové výzdoby.

Turistika do těchto jeskyní je opravdu masová, část cesty vzhůru každý dojede lanovkou, která má sklon kolem 50 stupňů a za hodinu přepraví kolem 250 cestujících v každém směru. Její kapacita je 15 osob, ale vzhledem k tomu, že mnoho pasažérů jsou i děti, napočítali jsme v průměru vždy 17–18 lidí, které obsluha vpustila. I tak je tam možno čekat na lanovku více než hodinu. Do jeskyní směřuje skutečně nepřeberné množství výletníků všech věkových kategorií a tak ani kapacita parkoviště vždy nedostačuje. Studentka staví auta asi kilometr pod parkovištěm a pouští je nahoru vždy, když jiné auto sjíždí.

Přelidněnost a absence světla mi nedovolila prožít monumentálnost prostor ani vstřebat krásu ledových chodeb, dómů a labyrintů, které jsem takřka marně v polotmě a polosvětle (vzpomněla jsem si na Erbenova Vodníka v polotmě a polosvětle plyne tu den po dni) unavenýma očima z dlouhotrvající tmy hledala. Jejich skutečnou krásu podpořenou lidskou zásluhou jsem ocenila mnohem více na profesionálních fotografiích prospektů a pohlednic z toho místa. Myslím, že je to velká škoda a že alespoň nejzajímavější 2–3 útvary by se pro potěšení návštěvníků osvětlit mohly, vždyť v mnoha jiných jeskyních je osvětlení běžné (nebo se zapíná při průchodu skupiny) a podmínky jsou podobné, ale nejsem odborník, bylo by to pouze mé přání…

Siesenbergklamm

Siesenbergklamm jsme navštívili až o několik dnů později, opět po dlouhotrvajícím dešti. Výlet sem ale stál opravdu za to. Tuto oblast považuji ze všech třech za nejkrásnější. Přírodní chráněná oblast Siesenbergklamm ve Weissbachu u Loferu, začala vznikat asi před 12 tisíci lety, kdy začal roztávat alpský ledovec z poslední doby ledové. Voda si tady prorazila cestu hluboko mezi skalami. V roce 1831 dřevaři poprvé postavili skrz soutěsku cestu pro dopravu dřeva.

Vstup do soutěsky se nachází přímo ve městě. Pod soutěskou je velké parkoviště. Cesta touto přírodní zajímavostí trvá bez průvodce (opět je možno chodit podle libosti a fotit podle libosti) asi hodinu až dvě a je taktéž výborným výchozím místem pro mnoho dalších nádherných vycházek. My se ještě kus prošli dál podél řeky. Byla úchvatná, temná, plná bílého kamení a šlehačkové pěny. Spousta stromů podél řeky byla celá porostlá mechem, mezi kameny podél řeky rostly květiny a kapradí, člověk si připadal jako v pohádce Z mechu a kapradí.

Celá cesta soutěskou byla vedena dřevěnými chodníky a můstky vysoko nad vodou, vinula se mezi jednotlivými skalami a kusy kamene, odkud byly vidět scenerie vody plné obřích i malých kamenů a skály vymleté vodou do roztodivných tvarů, některé vytvářely dokonce průzory. Kameny hladké jako alabastr byly šedé, protože slunce nezasvítilo, a mokré od deště i vody šplíchající široko daleko jak se mlela v roztodivných kotoučích po dopadu ze skal, do toho sem tam malé vodopádky a zase spousty schodů vzhůru vysoko nad vodou. Těch schodů, které jsme vystoupali, dcera napočítala rovné tři stovky.

Zpátky na parkoviště jsme se vraceli lesem a loukou druhou stranou kopce s výhledem do kraje a později na město a kostel. Před sestupem na parkoviště byl na vrchu kopce kříž s Ježíšem. Mám odtud ale i jednu humornou příhodu. Klasika, děvčata se táhla jako med a já se zdržela focením vody na dlouhý čas a manžel byl už dávno kdesi v dálce před námi. Když jsme se dostaly (já a dcery) na plochu, kde se vycházelo z placeného prostoru jedinými vrátky na kladku a okolo dřevěná ohrada, zjistily jsme, že není kudy ven. Před vrátky stály neústupně krávy a vypadalo to, že se nemíní vzdát, chutně ukusovaly kolem rostoucí šťavnatou zeleň a občas lenivě mrkly okem na nás turisty. Každý to řešil po svém. Vpravo již přelezlý rakouský otec chytal do náručí děti od své ženy, které je ztěžka přehazovala přes plot. Za nimi se pak drápala ona. Vlevo naopak matka stojící rozkročmo na nejvyšší podestě dřevěné ohrady tahala syna za límec vzhůru a otec mu podepíral nožky a podporoval matčin výtah. Byl to celkem groteskní pohled.

Dcery ustrašeně stály za mnou a bylo jednoznačně jisté, že přes plot je jen tak nepřehodím a samy se už nikam drápat nehodlají. „Mami, co teď?“ S pokřikem „Oláááááá“ jsem krávy rozehnala a tu největší navalenou na vrátka popleskala po zadku až to zasvištělo. Nevěřícně se na mě zadívala z očí do očí, v tu chvíli jsem v nich měla všechnu statečnost české matky, pak se líně ohnala ohonem po pár mouchách a dala se na ústup. Vlastně dal, byl to býk jako poleno. Sklidila jsem (možná zasloužený) potlesk rakouských otců a rozkročené maminky shůry (jak na divadle) a uplakaný deštivý den mi rozzářily jejich fandící úsměvy. Dcerky pak položily jednu zcela nevinnou otázku: „ A kudy se odtud dostal táta?“

Národní park trochu jinak

Slovenský ráj má rozlohu okolo 19 tisíc hektarů a rozkládá se na východním Slovensku, mezi městy Poprad a Spišská Nová ves. Za národní park byl prohlášen až roku 1988, od roku 1964 však působil jako chráněná krajinná rezervace. Nyní si ho Slováci dobře chrání: za vstup vybírají 40 Sk, které putují na úpravu turistických stezek a jiné účely související s parkem. Ve Slovenském ráji nepolezete na moc vrcholů, všechny pahorky se pohybují okolo 1000 m. n. m. Taková výška se u nás samozřejmě bere jako vysoké hory, ale uvědomte si, že Slováci pár kilometrů na sever mají Tatry a proti nim jakékoliv pohoří pod 1500 metrů vypadá jako trpasličí vesnice proti městu obrů. Slovenský ráj je tak trochu jiný hlavně proto, že v něm nejsou kromě jedné chaty žádná další civilizovaná místa. Chodí tu dost turistů, ale je to příjemné, když za celou túru potkáte tak maximálně odpočívadlo s dřevěnými lavičkami. Nejvýhodnější místo pro nejnavštěvovanější túru soutěskou Suchá Belá je parkoviště a rekreační centrum Podlesok. Odtud stačí ujít pár desítek metrů a ocitnete se přímo ve Slovenském ráji, tak trochu jiném světě, než je ten venku.

Vše pro dobrodruhy – stupačky, žebříky, řetězy

V úvodu jsem naťukla, že Slovenský ráj je pro všechny, které už tak trochu nudí obyčejné lesní cesty. Najdete jich tu dost, kromě toho vás tu čeká ale docela velké množství stezek, jejichž exponovaná (tzn. normální chůzí nezdolatelná) místa jsou zajištěna různými žebříky, stupačkami a řetězy. Nejvíc jich je na cestě soutěskou potoka Suchá Belá, kam se také vydává nejvíc turistů (v létě za den až 1000). Procházíte několikakilome­trovou soutěskou se strmými vápencovými skálami, balancujete na dřevěných lávkách nad Suchou Belou, na kluzkých, příkrých stěnách se přidržujete řetězů a kocháte se pohledem na vodopády, kterých tu uvidíte opravdu dost (např. Okienkový vodopád, Korytový vodopád). Abyste je zdolali a mohli pokračovat, musíte zlézt žebříky ukotvené ve stěnách kolem nich a projít po stupačkách a lávkách ve výšce ne zrovna zanedbatelné. Když prší, trošku to klouže, všechny žebříky a lávky jsou však bezpečné a určitě se s vámi neutrhnou. Nezapomeňte také, že soutěska Suchá Belá je jednosměrná, tedy od Podlesku na vrchol. Těžko byste se na mnohametrových žebřících a úzkých stupačkách vyhýbali.

A ještě krásnější Prielom Hornádu

Další turisty hojně navštěvovanou trasou je soutěska řeky Hornád, která se doslova „prolamuje“ skálami a proto se jí říká Prielom. Nastoupit na tuto túru můžete jednak znovu od Podlesku, ale tentokrát i z druhé strany, Letanovského mlynu. I na této stezce vás čekají stupačky a žebříky, nejsou tak náročné jako v Suché Belé, na druhou stranu nic pro osoby trpící závratí – hned v prvním exponovaném místě polezete po stupačkách, které jsem připevněné kolmo ke svislé skále, pod vámi bude v hloubce několika metrů vesele bublat Hornád a buďte si jisti, že skály nejsou vytesané tak, abyste mohli projít vzpřímeně, budete se muset naklánět a dobrou službu vám při tom prokáží řetězy. Na cestě vás čeká několik mostů, včetně jednoho, který se při chůzi hezky houpe. Nazpátek se můžete dostat stejnou cestou anebo vylézt nahoru a projít se po vršku soutěsky. Obě túry – Suchá Belá a Prielom Hornádu – vám dohromady zaberou tam i zpět cca 8 hodin a dají se zvládnout v jednom dnu.

Pokud tedy budete mít cestu kolem anebo třeba budete trávit dovolenou v Tatrách a budete si chtít jeden den trošku odpočinout, Slovenský ráj se na to skvěle hodí. Je to zkrátka pěkný kout země se soutěskami, výhledy, vodopády a hlubokými, krásnými lesy.

Takže konečně sedím v teréňáku, úplně vzadu, spolu se dvěmi Argentinci, přede mnou tři starší dámy a v první řadě sedí už jen řidič řidič a kuchařka. Opouštíme neuvěřelná a nádherná solná jezera vstříc něčemu, co se jmenuje Laguna Colorada a Laguna Verde. Z počátku k celému výletu přistupuji s nedůvěrou a nechci být zklamán, tak už po obrovských bílých plochách Salaru nic moc raděj neočekávám.

Nevím, jak to napsat jinak, ale mýlím se. Celá tahle turistická akce, kdy se turisti naženou do teréňáků a za tvrdý dolary provezou po pár výhledech prostě a jednoduše funguje. Za celou dobu nemám pocit masovosti, krajina je tak strašně obrovská, že se tam auta ztratí. Nejsou tam totiž silnice a každý řidič jede tak trochu jinudy. Nevím, jestli je to jejich profesionální hrdost, kdy ukazují, jak se dokáží v pustině orientovat, nebo jednoduše nechtějí jet v prachu za někým jiným, ale chvílemi jsme úplně sami. Uvědomuji si, že cena je více než adekvátní tomu, co za ní dostávám a poté, co jsem se sám přesvědčil, že emhádéčkem to nejde, jsem spokojený a vychutánávám neuvěřitelné scenérie.

Hnědá, hnědá a hnědá. Celá náhorní plošina zobrazuje snad všechny odstíny hnědé, co znám. Jedeme po naprostý rovině v dálce ohraničené horami a já si připomínám, že jsme ve čtyřech tisících a nechápu to. S takovou rozlehlostí jsem se ještě nesetkal. Jsem u vytržení z krajiny a nevím, že to nejlepší teprve přijde.

Celý můj výlet zahrnuje tři noclehy a plnou penzi. Kuchařka vaří výborně, ubytování je velmi, ale velmi jednoduché, ale čisté a pohodlné. Vesnice, kterými projíždíme jsou chudé, napůl opuštěné. Šíleně smutné a depresivní. Celá krajina je hodně emotivní.

Jedeme autem a děláme zastávky. Vylezeme z auta, protáhneme nohy a fotíme. Depresivní hnědá krajna je vystřídána krajinou trochu živější, s občasnou, v tomto ročním období spíše žlutou trávou, růžovými pelikány, modrou oblohou a bílími vrcholky hor. Krajina je tak fotogenická, že mi je trochu líto, že nemám pořádný foťák, paměť, ani baterky. Ale dělám co můžu. A taky mám dokořán otevřené oči, aby mi něco neuniklo. Druhý den cesty přijíždíme do národního parku, ve kterém je Laguna Colorada. Zaplatíme poplatek, trochu se cukám, ale platím, zpátky se mi nechce a přijíždíme k jezeru. Na břehu jezera je vybudovaná taková osada pro turisty, shluk hotelů, u kterých se pomalu plní místo přijíždějícími teréňáky. Ale to není to, co poutá mojí pozornost. Hodím batoh na postel a omámený se potácím k jezeru.

Laguna Colorada znamená Barevné jezero. A to jezero je opravdu barevné. Jsou prý v něm nějaké bakterie, které v závislosti na teplotě vody a hloubce mění její barvu. Je to naprosto neuvěřitelný pohled. Červená, bílá, modrá, černá. Jezero je orámované žlutě zbarvenou trávou, na které se pasou lamy. V mělké vodě balancuje na jedné noze obrovské hejno plameňáků. A taky hodně fouká, což mi připomíná, jak drsná krajina to je. A zase si uvědumuji, jak daleko a vysoko jsem. Jsem tu sám a nutně potřebuju někoho, komu bych svoje pocity zakřičel. JE TO PARÁDA! Křičím to alespoň na papír.

Večer trávíme všichni kolektivně u večeře a u debat, jak nejlépe využít ty dvě jediné zásuvky, které tu jsou k dispozici tak, aby si foťáky nabyli všichni. Další den vstáváme velmi brzo. Můj budík ukazuje peruánský čas půl čtvrté ráno. Balíme, nasoukáme se do auta a vyrážíme. Po pár kilometrech se vracíme pro sluneční brýle jedné z Italek. Znova se soukáme do auta a znova vyrážíme. Cílem naší cesty jsou gejzíry. Opět ve mne hlodá nedůvěra, jestli to bude za to vstávání stát. A opět to za to stojí. Procházím se mezi dolíky, ve kterých se vaří bahno, všude smrdí síra a připadám si jako v pekle. Snažím si to co nejvíc užít a vychutnat pro případ, že bych se dostal do nebe.

Nadýchaní sírou popojíždíme kus cesty, kde kuchařka připravuje piknik a my si namáčíme nohy do termálního pramene. Nikdo mi to asi neuvěří, ale je to fakt teplý a na nohy docela příjemný.

Po cestě, která prověřila pružiny našeho auta přijíždíme k hlavní atrakci dne, k Zelenému jezeru – Laguna Verda, které však tak zelené zrovna není, jak prý normálně bývá. Voda v jezeru je tak nadopovaná minerály, že prý ani při –20 stupních nezamrzá. Krajina je samozřejmě spektakulární a tak fotím, jak mi dovolují baterky a paměťová karta.

Laguna Verde je takovým bodem obratu a tak i my se obracíme na cestu zpět do Uyuni. Vracíme se okolo Barevného jezera, tentokrát po opačné straně a uháníme přeš opuštěné vesničky dom. Cesta pokračuje ještě další skoro dva dny, ale po zbytek dne se mnou už není pořádná řeč. Zážity a pocity jsou příliš hluboké.