Cesty do pouště

Prodloužený víkend nám naservíroval žhavé letní počasí a já to
páteční ráno měla chuť vyrazit někam do přírody. Vjíždíme do
nejstaršího státního parku v Kalifornii a druhého nejstaršího
v celých USA vůbec – Anza Boreggo Desert State Park. Po pár
mílích zastavujeme. Jsme ve výšce 2.000 stop a před námi se
rozprostírá kalifornská poušť v celé své kráse.


Na Den Nezávislosti počasí vybízelo spíše ke koupání v oceánu, ba ještě lépe, zůstat v příjemně klimatizovaných domovech. Prodloužený víkend nám naservíroval žhavé letní počasí a já to páteční ráno měla chuť vyrazit někam do přírody.

Pojedeme do Palm Springs, řekla jsem manželovi a ten jen nevěřícně zakroutil hlavou. Tak do hor, říkám a jdu pro cestovní ledničku. Nezbytný foťák, kameru, sluneční brýle, krém na opalování a vyrážíme. Teploměr ukazuje příjemných 30 stupňů Celsia ve stínu, je 10 hodin ráno.

Z Escondida vjíždíme na East 78 Highway, protínáme St. Pasqual Valley s alejemi pomerančovníku a avokád, jež za několik minut střídají porosty kaktusu. Odbočka vlevo avizuje velikou atrakci Escondida, Vild Animal Park, jež tentokrát míjíme. Držíme se stále naší cesty, převýšení narůstá, cestu lemují opětovné kaktusy střídavě s piniemi. Ve výšce něco málo přes 2.000 stop se před námi otvírá městečko Ramona, neblaze proslulé loňskými ničivými požáry. Ještě dnes vidíme stopy po řádění ohně. Kolem cesty prořídly stromy a objevujeme pásma hor a kopců, dříve bezpečně skrytá.

Projíždíme kolem řady farem a rančů, míjíme pastviny s ušlechtilými koňmi, jenž jsou chloubou této oblasti. Ramona je pyšná na svou historii, patří mezi nejpůvabnější westernová městečka. Naše auto vytrvale stoupá po silnici, pastviny s koňmi střídají ještě svěží louky nijak nepoznamenané žhavými slunečními paprsky.

Vjíždíme do malebného Santa Ysabel Valley, kde také v městečku Santa Ysabel zastavujeme. Tohle místo je pro našince i širší okolí přitažlivé hned dvakrát. Výtečným chlebem a vynikajícími jablečnými koláči. Bohužel, 45 let oslavující Dudley’s Market má dnes zavřeno, naštěstí je tomu naopak v případě Julien Pie Company. Výrobna své produkty dodává nejen do marketů v celé Kalifornii, ale máte také možnost ochutnávky přímo na místě. Čerstvé, lahodné a voňavé. Sliny se sbíhají už při pohledu a vůně se line nejen v krámku, ale v celém prostranství kolem dokola. Ochutnávám jablečný koláč s karamelem a šlehačkou a řeknu vám – mňam.

Po téhle sladké přestávce je čas na protáhnutí, krátkou procházku a pár fotek v okolí. Údolí, jak už jsem předeslala, je velmi hezké, louky a pastviny okupují krávy a nad námi panorama vzdálených hor a kopců. Obloha jen září svou jasnou modrou tváří.

A jedeme dál… Odbočujeme na silnici 79, zpovzdálí se napravo rýsuje Lake Hencha a my se dáváme doprava na silnici S2. Protínáme pásmo hor, jež mění barvu jako duha. Zprvu šedivé, hnědé, dožluta, červené. Obrovské kameny, kdy máte pocit, že se už, už musí utrhnout… Touto scenérií vjíždíme na S22, míjíme větrnou Ranchitu a míříme do Borrego Springs, cíle našeho dnešního putování.

Vjíždíme do nejstaršího státního parku v Kalifornii a druhého nejstaršího v celých USA vůbec – Anza Boreggo Desert State Park. Po pár mílích zastavujeme. Jsme opět ve výšce 2.000 stop a před námi se rozprostírá kalifornská poušť v celé své kráse. Při pohledu dolů, ve světelném, horkém oparu je vidět pár rozmazaných bodů – oáza této pouště, Boreggo Springs. Celé údolí je obklopeno barevnými horami, přímo před námi ční Santa Rosa Mountains. Půda je vyprahlá dohněda a teplota vzduchu je asi 45 stupňů Celsia.

Sedáme znovu do auta a po několika minutách jízdy parkujeme auto v Hellhoe Canyon Area. Je čas se znovu protáhnout a doplnit tekutiny. Odsud vede jedna z turistických cest hlouběji do pouště. Informační cedule upozorňuje na co si dát pozor. V této oblasti se můžeme setkat s kojoty, pouštními lvy, místy se dá narazit na pumu. V parku žije také na 80 druhů ptáků a když nebudete opatrní, můžete šlápnout i na chřestýše. Platí zde stejná pravidla jako všude ve volné přírodě, je třeba si pamatovat, že zvířata vás vidí.


Stoupáme po svých nahoru mezi kameny a kaktusy, hledáme co nejlepší místo na fotografování tohoto pouštního království. Někde tady se natáčely i scény nekonečného seriálu Akta X. Po dvaceti minutách, totálně promočeni, lijeme do i na sebe studenou vodu a pokračujeme v jízdě dolů do údolí. Vítejte v Borrego Springs hlásá tabule a my míříme do centra této oázy. Městečko má jen 3.000 stálých obyvatel. V sezóně – na jaře, pozdní podzim a v zimě, se sem stěhují návštěvníci ze všech koutů Ameriky i Kanady. V tomto období zde žije 10.000 lidí. Státní park, komfortní ubytování, skvělé možnosti sportovního a rekreačního vyžití, příjemné počasí, to vše dělá z tohoto místa velmi lukrativní a zajímavou lokalitu. Toto však ani náhodou neplatí v létě.

V Palm Canyon Resort, což je území hotelů, restaurací a sportovních areálů, potkáváme pár archeologů. Dnes jsou to také jediní živí tvorové, na které po celou dobu našeho působení v této oblasti narážíme. Obklopuje nás tady neuvěřitelné ticho…..skoro jsme zapomněli, jak odlišné od všech míst, která jsme kdy navštívili. Škoda, že dnes nemůžeme koukat na krásnou noční oblohu, zde prý nejjasnější na světě vůbec.

Ještě se jdeme podívat na místo, kde mezi svěžími palmami prosvítají tři malebné bílé kostelíky – jako v pohádce. Je pozdní odpoledne, čas návratu. Za několik hodin celou zemi pohltí obrovské ohňostroje. Je přece Den Nezávislosti.

Právě kvete: Pomněnka lesní

Co je malé, to je milé. To platí i o blankytně modré pomněnce,
která vešla nejen do říkanec a herbářů, ale i do divadelní hry.
Odkaz na zapomínání najdeme nejen v její slovenském názvu nezábudka
(zabudnout – zapomenout), ale i „cimrmanovském“ Vyšetřování
ztráty třídní knihy…


Český název: Pomněnka lesní

Latinský název: Myosotis sylvatica

čeleď: brutnákovité (Boraginaceae)

Co je malé, to je milé. To platí i o blankytně modré pomněnce, která vešla nejen do říkanec a herbářů, ale i do divadelní hry. Odkaz na zapomínání najdeme nejen v její slovenském názvu nezábudka (zabudnout – zapomenout), ale i „cimrmanovském“ Vyšetřování ztráty třídní knihy: „Po letech učitelského působení ve Struku udělal Cimrman namátkovou prověrku vědomostí svých bývalých žáků. Výsledek byl skličující. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva zavedl Cimrman dva názvy: pomněnka a zapomněnka – v němčině Vergissmeinnicht und Nichtvergissme­innicht. Žáci se učili obojímu, ovšem jen pomněnku si směli pamatovat. Cimrman pak velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si nepamatují i zapomněnku.“ Pomněnka je tedy nejen krásné, v češtině bohatě využitelné slovo (což ostatně dvojice Smoljak – Svěrák ve své hře nádherně dokumentují), ale i krásná kytka.

Rod pomněnka – Myosotis – obsahuje celkem asi 80 druhů, takže je možná záměna s blízce příbuznými druhy. Pomněnka lesní je jedna z nejčastějších a už samotný název naznačuje, jakému prostředí bude dávat přednost. Dokáže vystoupat až do nadmořské výšky cca 1400 m n.m. Jedná se o druh poměrně horný a nemá žádný vliv na počasí. Existuje totiž pověra, že když kvetou pomněnky, přijde bouřka. Je to asi stejně pravděpodobné, jako že šumění vodopádu vyvolává potřebu močení. Stát se to může, ale rozhodně to není pravidlem. To by totiž louky s pomněnkami musely být neustále promáčené a okolí vodopádů promočené.

Aktuální tipy na cestu: parky se otevírají

V rámci Evropského dne parků, který se slaví 24. května probíhá
celá řada akcí. Nezahálejí ani hrady a jiné památky, které se snaží
přilákat na výstavy a netradiční prohlídky.

Výběr tipů na výlety

V rámci Evropského dne parků, který se slaví 24. května probíhá celá řada akcí. Nezahálejí ani jiné památky, které se snaží přilákat na výstavy a netradiční prohlídky. Výběr tipů z Cestovatele.

Den parků v Moravském krasu

Během jara se v Josefovském údolí koná celá řada akcí. Letos je opět otevřená Býčí skála s novou expozicí a u Staré hutě tradičně proběhne experimentální tavba železa. Nejakčnější bude sobota 17. května.


Archeologická rekonstrukce obětiště v Býčí skále

Rekonstrukce obětiště v roce 2007 je upomínkou dvou výročí průkopníka řady vědeckých disciplín spojených s výzkumem „Moravského Švýcarska“ – Jindřicha Wankela.

Tajemná Býčí skála neustále přitahuje

Vysoká bílá skála s puklinou a několika otvory v dolní části je opředená legendami a stále v sobě ukrývá mnohá tajemství. Jméno Býčí Skála, které souvisí patrně s kultem býka si jeskyně vysloužila dávno předtím, než zde byla v roce 1869 nalezena soška bronzového býčka. V letech 1871–1873 zde byl dr. Jindřichem Wankelem odkryt tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi. Okolo tohoto nálezu je stále mnoho spekulací. K Býčí skále se také váže mnoho pověstí a dodnes je dějištěm mnoha záhad.

Stará huť u Adamova – poznejte historii železa


Den parků v jiných regionech

Národní park Šumava

Křivoklátsko

Českým krasem za Hagenem

Evropský den parků v Tatrách

EUROPARC (neaktualizováno :-()

EUROPARC – český web (taky zaspali)

www.ochranapri­rody.cz – hledejte v aktualitách

EnviWeb

Další tipy z našeho archívu

Historické slavnosti vyprávějí nevšední příběhy minulosti

Z hodin školního dějepisu vám v hlavě možná uvízly jen letopočty a fakta. Ale jsou to lidé a jejich příběhy, které vytvářejí historii. Příběhy o životě králů, měšťanů či řemeslníků, o událostech svátečních i každodenních vyprávějí historické slavnosti v českých městech, na hradech a zámcích.

Opravdový ráj v srdci Českého ráje…

Všestary – centrum živé experimentální archeologie

Stará Ľubovnia

Na hradě Stará Ľubovnia a ve skanzenu můžete o víkendu navštívit 2 akce: Noc v můzeu a Postavte si máj. Více na webu: www.muzeumsl.sk

Právě kvete: Lýkovec jedovatý

Lýkovec je z hlediska určení velmi příjemný druh. Zejména na
jaře, kdy jeho silně vonící fialové květy vyrazí dříve, než listy,
takže záměna s jiným keříkem je takřka nemožná. Jde
o 30 – 150 cm vysoký keř rostoucí na lesních
světlinách.


Český název: Lýkovec jedovatý

Latinský název: Daphne mezereum

čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae)

Lýkovec je z hlediska určení velmi příjemný druh. Zejména na jaře, kdy jeho silně vonící fialové květy vyrazí dříve, než listy, takže záměna s jiným keříkem je takřka nemožná. Jde o 30 – 150 cm vysoký keř rostoucí na lesních světlinách. Vyskytuje se od nížin až do výšky okolo 2000 m. n. m. a oblíbený je i v zahrádkách. To ale vzhledem k jedovatosti nemusí být dobrý nápad, protože je pak potřeba hlídat děti, které si z oblibou strkají do pusy kde co. Navíc lýkovcové plody připomínají rybíz, takže tím riziko roste. Uvádí se, že smrtelné může být požití 10 – 12 plodů. I přes jedovatost se šťáva z plodů používala k zostření chuti octa a hořčice. Krom toho se rostlina využívala k výrobě červeného barviva. Ptákům, na rozdíl od savců, pozření semen nevadí. Sezobnou, vykadí a tím přispívají k roznášení semen na další stanoviště.


Je jasné, že jakmile je rostlina pěkná a k tomu jedovatá (poškozuje ledviny a centrální nervový systém), nevyhnula se jí pozornost lidových léčitelů. Mimo jiné prý pomáhala při léčbě revmatismu. Keřík má hojně lidových názvů, z nichž mnohé naznačují jeho jedovatost (čertovo lejno, mordýř lidský). Mathioliho Herbář pod jménem čertovo lejno uvádí zcela jinou bylinu, která pochází z indického subkontinentu a používá se jako koření. Kořenit si čertovým lejnem… zní to zajímavě. Ale ani vědecká jména nejsou jednotná. Mezi lýkovcová synonyma patří Thymelaea mezereum či Mezereum officinarum. A v knize Průvodce přírodou: Keře, ho najdete pod českým jménem lýkovec obecný. Tento druh lýkovce není jediným lýkovcem, který se na našem území vyskytuje, ale jeho blízký příbuzný lýkovec vonný (Daphne cneorum) je tak vzácný, že setkání s ním je velmi nepravděpodobné.

Právě kvete: Modřín opadavý

Pamatuju dobu, kdy šerif trampské osady ukázal na statný strom,
evidentně jehličnan bez jehličí, a se slovy „tohle je souška, to bude
dobře hořet“ ho porazil. Byl únor a slušný „jehličnan“ by jehličí
mít měl. Ovšem to neplatí pro modřín.


Český název: Modřín opadavý

Latinský název: Larix decidua

čeleď: borovicovité (Pinaceae)

Pamatuju dobu, kdy šerif trampské osady ukázal na statný strom, evidentně jehličnan bez jehličí, a se slovy „tohle je souška, to bude dobře hořet“ ho porazil. Byl únor a slušný „jehličnan“ by jehličí mít měl. Ovšem to neplatí pro modřín. Tehdy poražený modřín hořel špatně, protože byl zcela živý a zdravý. Tato dřevina „klame tělem“, protože jí opadává všechno jehličí najednou. Ne že by borovici nebo smrku jehličí neopadávalo (kde by se pak ve smrkovém lese vzala ta vrstva jehličí na zemi), ale děje se tak v průběhu celého roku, takže jde o proces celkem nenápadný. Zato modřín na podzim krásně zežloutne, shodí jehličí a celou zimu se tváří „jako souška“, aby mu se na jaře svěže zazelenal. Tenhle strom se štíhlou korunou dorůstá výšky několika desítek metrů (různé zdroje udávají různé výšky, ale padesátimetrová výška je asi pro zdravý modřín ideální). A ještě dříve, než jehličí mu vyrazí malé fialové samičí šištice.

Ačkoli se vyskytuje ve většině pohoří střední Evropy, přece jen jsou Čechy ve vztahu k modřínům unikátní. První historické zmínky o pěstování modřínu jsou ze šestnáctého století a pocházejí z Krnovska. Ovšem jeho přirozený výskyt na našem území je zaznamenán už ve 14. století. Modřín je často popisován jako nepůvodní druh naší flóry, ale v analýze Ústavu lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky se píše, že autochtonní (původní) je modřín v části Nízkého Jeseníku a Zlatohorské pahorkatiny. Tuhle informaci lze vzít jako tip na výlet s názvem „Putování za modřínem“, které může skončit například v Národní přírodní rezervaci Ptačí hora v katastrálním území obce Nové Heřminovy. Právě tady se chrání původní výskyt „našeho“ modřínu. Jiným tipem je Polžický modřín, který je chráněn jako památný strom, ovšem od původního přirozeného výskytu v Jeseníkách se dost zatoulal. Polžice jsou totiž v jihozápadních Čechách. A už za modříny vyrazíte kamkoli, nezapomeňte si vzít sebou knihu Josefa Motyčky Jesenický modřín: původní jeho výskyt a zavádění modřínu v českých zemích.

Dvakrát okolo Sečské přehrady – díl první

Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby
ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako
kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními
objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru –
to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor.

Tato minisérie vznikla díky podnikovému teambuildingu, který se konal v minulých letech v Juniorcentru na břehu Sečské přehrady. Čas, který zůstal po ukončení akce jsem využil k cyklotúrám v této části Železných hor. Původně měl znít název „Třikrát okolo Sečské přehrady“, ale první výlet skončil dřív než začal, protože pro nepřízeň počasí jsem byl nucen první výlet na zříceninu hradu Lichnice radikálně zkrátit.


Připomeňme, že Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru – to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor. Což byl asi důvod, proč tato oblast, rozkládající se na ploše 284 km² v severní části Českomoravské vrchoviny, byla v roce 1991 vyhlášena za Chráněnou krajinnou oblast Železné hory. Nápadnou dominantou je hlavní hřeben, který se táhne od Ždírce nad Doubravou do Podhořan a dále k Týnci nad Labem. V tomto hřebenu jsou vedle četných vrcholů i hluboké rokle. Největší a nejkrásnější jsou Lovětínská a Hedvíkovská, které protínají hlavni hřeben u Třemošnice a Závratce.

Před vlastním líčením cesty si opět dovolím standardní poznámku, že naše domovina skýtá krásné kouty a člověk nemusí jezdit za hranice republiky, aby se potěšil pohledy na přírodu či všelijaké historické památky. Za pozitivum též považuji to, že přes nesporné krásy zvolené cesty jsem na své krosové trase nepotkal téměř živáčka.

Za výchozí bod výletu volím obec Horní Bradlo a usilovně nabírám výšku k jižní straně Železných hor. V Lipce míjím starou tvrz (raduji se, že nějaký dobrý člověk se pustil do náročné a nikdy nekončící opravy a nenechal ji zcela zchátrat) a přes Modletín mířím k jednomu z nejvyšších bodů – Spálavě (663 m.n.m). Vrchol mají obsazený radioamatéři se svými anténami a maringotkami. Zřejmě chytají signály z celého světa ve dne v noci. Kupodivu zde není vybudován žádný stožár radiokomunikací, vojáků ani mobilního operátora ač rozhled (a tím pádem i šíření vln v éteru) je famózní. Krátké, byť větrné pokocháníčko, a už je tu stejnojmenná osada Spálava. Osadě vévodí krásná stará lípa, o které se píše, že byla vysazena na památku vítězství Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem před 530 lety. Po několika kilometrech projíždím obcí Polom, kde si prohlížím kostel Sv. Kunhuty. Kostel je odsvěcený a postupně chátrá a ve stínu vzrostlých stromů, které ho obklopují, působí téměř strašidelným dojmem. Kontrastně ke kostelu působí opravená zvonice (leč bez zvonů ) s šindelovou střechou. To už se pomalu blížím k pomyslnému cíli vyjížďky, kterým je „open-air“ Skanzen lidových staveb Veselý kopec, kde první expozice byly zpřístupněny v roce 1972. Ještě předtím však zastavuji v Možděnicích u staré truhlárny a kolárny (taktéž součást Skanzenu, leč obé z důvodů škrtů financí na Ministerstvu kultury zavřeno do odvolání). Bohužel přijíždím po zavírací době a proto si návštěvu roubenek nechám asi na zvláštní výlet. Tuto osadu volně rozptýlených zemědělských usedlostí v původním krajinném prostředí doplnili památkáři lidovými technickými památkami na vodní pohon. Přenesené objekty a expozice v nich přinášejí svědectví o životě a způsobu hospodaření drobných řemeslníků a zemědělců od poloviny 19. století do první poloviny 20. století. Veselý Kopec je místem, kde se pořádají také četné kulturní programy. Nezbývá než otočit a zamířit patrně na nejzajímavější místo cesty, kterým je již nepoužívaný lesní židovský hřbitov. Nejstarší náhrobek se datuje do druhé poloviny 16. století, kdy do nedalekého Dřevíkova přišla početná židovská komunita. Zvláštní je, že asi v polovině trvání existence hřbitova se místní rozhodli pro rekonstrukci a obrátili hlavní vchod, takže část náhrobků „kouká“ do lesa a část zase z lesa. Poslední, kdo zde v 1983 našel věčný klid, byl jistý pan Bergman, starosta nedaleké Trhové Kamenice. Další pozoruhodností je, že na řadu náhrobních kamenů byly po válce dotesány jména těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech či jinde. Na cestě zpět míjím ještě rekonstruovaný hamr na řece Chrudimce a bez dalších zastávek a s deštěm v zádech se vracím tam, odkud jsem vyjel. Ještě dodávám, že lepší a profesionálnější fotografie z této oblasti si můžete prohlédnout na webu pana Hlavatého.

Dubnové tipy na výlety do přírody

Jarní tipy na výlety z magazínu Cestovatel.cz.

Počasí už konečně vypadá jako jarní a příroda láká
k prvním výletům a vandrům. Za 10 let existence jsme
v magazínu Cestovatel.cz vydali již stovky tipů na
výlety
. V tomto článku připomínáme některé
z nich.

Jarní tipy na výlety nejen po ČR z magazínu Cestovatel.cz


Počasí už konečně vypadá jako jarní a příroda láká k prvním výletům a vandrům. Za 10 let existence jsme v magazínu Cestovatel.cz vydali již stovky tipů na výlety. V tomto článku připomínáme některé z nich.

Smyslově naučná stezka Údolím skuhrovského potoka

Naučnou stezku znáte – většinou se jedná značenou cestu doplněnou o informační tabule, na kterých se dočtete o zajímavostech a možná se i něco přiučíte. Na první české smyslově naučné stezce zapojíte do procházky všechny smysly, například pomocí čichária, dendrofonu nebo hmatové cestičky, a také spolucestovatele – pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny hry a úkoly. Cesta není nijak náročná a lze ji bez problému projet i na kole.

„HLEDÁNÍ JARA NA STEZCE“

13.4.2008 od 14.00 Vycházka jarní přírodou s pozorovací soutěží na trase smyslově naučné stezky „Údolím Skuhrovského potoka“. Na nových stanovištích poznáte život v podzemí i v korunách stromů. V cíli čekají pro všechny účastníky odměny. Trasa vycházky je v délce 5 km. Start je od 14 do 15 hodin. Začátek trasy je u prvního zastavení stezky u tenisových kurtů v Rybníku. Cíl je u restaurace Nad Hrází. Startovné 20 Kč.

Stezky okolo Ponávky

Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Pěkně je tam kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.

Volně přístupné jeskyně Moravského krasu – Křtinské údolí

Jak historie kráčela obchodními stezkami vedoucími Křtinským údolím, zanechávala zde stopy, z nichž mnohé nemají obdoby na celém našem území. Kromě památek na lidské počínání je tu možno projít asi největší volně přístupné jeskyně v celém Moravském krasu.

V tomto krasovém údolí probíhají akční fotokurzy, aktuálně je možné se přihlásit na kurz fotografování v podzemí. Více v článku Cestovatel pomáhá organizovat kurzy fotografování

Moravském krasu a jeskyních naleznete na Cestovateli více článků a zpráviček plných informací z první ruky. Pokud nemáte zrovna na jih Moravy, podívejte se do polských skalních měst…

Skalní romantika

Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.

Kniha pro inspiraci: SCULPTURAE NATURAE – Sochy přírody

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.


Máte nějaký tip na místo, které právě ožívá? Podělte se s ostatními v diskuzi…

Do Děčína po červené

Jednodenní výlet, na kterém uvidíte kousek sopečné geologie,
nenápadnou zříceninu dávno opuštěného hradu, krásnou rozhlednu a zámek
– to je trasa z Těchlovic na Ústecku do Děčína. Stačí se držet
červené značky.

Jednodenní výlet, na kterém uvidíte kousek sopečné geologie, nenápadnou zříceninu dávno opuštěného hradu, krásnou rozhlednu a zámek – to je trasa z Těchlovic na Ústecku do Děčína. Stačí se držet červené značky.


Vrabinec

Na pravém břehu Labe hned za Těchlovicemi je nápadný skalní výchoz. V krajině hradů by bylo moc divné, kdyby zrovna tady, na extrémně nápadném místě žádný nebyl. Byl. Ale dnes už jsou z něj v podstatě nerozeznatelné zbytky. Nicméně i tak stojí za to Vrabinec navštívit a pak pokračovat dál směrem na Děčín.

Čedičová historie

Výrazný skalní útvar Vrabince je složený z několika čedičových sopouchů, což v krajině Českého středohoří není nic divného. V kraji je to jedna třetihorní sopka vedle druhé. Tedy správněji řečeno, jeden vypreparovaný sopouch vedle druhého, protože v minulosti byly zdejší sopky o stovky metrů vyšší. Nejvyšší horou zdejšího kraje Milešovkou počínaje a malým Vrabincem konče. Je dobré si uvědomit, že sopouchy jsou jen erozí vypreparovanou částí dávných vulkánů, které jen matně vykreslují žhavou minulost, jenž tady vládla před desítkami milionů let. Dnes je území chráněné jako přírodní památka, (vyhlášeno 30.6.1993, výměra 8,77 ha). Přístup je naprosto bezproblémový po červené turistické značce z Těchlovic, kde je železniční i autobusová zastávka. Nebo v opačném směru z Děčína po stejné červené, jen v protisměru. Na skalách a v bezprostředním okolí můžete narazit na tařici skalní, bělozářka liliovitou, modřenec tenkokvětý nebo lilii zlatohlavou. Byl tady provedený i průzkum fauny měkkýšů, který odhalil 25 druhů. Pro ty z nás, kteří poznají jen hlemýždě, to může být velké číslo, jenže fauna českých měkkýšů čítá stovky druhů. Vzhledem k tomu, že je okolo příjemný lesík a skály, hnízdí tady několik druhů dravců a sov. Občas nad hlavou proletí káně, nebo se ozve svým chraplavým hlasem dnes už čím dál běžnější krkavec. Vrabinec je opravdu nápadný skalní útvar. Proto není divu, že už od začátku 15. století tady stojí hrad. Nechal si jej vybudovat Jan z Těchlovic. Jenže měl smůlu, protože už v roce 1444 došlo k jeho vypálení. Podle listinných důkazů jej ještě k roku 1504 kdosi obýval, ale stačilo pouhých jedenáct let, aby byl prohlášený za pustý. A takovým i zůstal. Nicméně hospodářský statek u hradu fungoval až do poloviny 20. století. Některé zdroje udávají výstup na Vrabinec jako náročný. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že vozíčkář se tam nedostane, ale běžný turista bez problémů. Tedy pokud neprší. To pak výstup vzhůru docela klouže.

Velký Chlum

Cesta na rozhlednu Velký Chlum, která se kamenně vypíná nad Děčínem je nenáročná a rozhledna sama o sobě velmi půvabná. Postavena byla v létech 1927 – 1929. V době okupace české republiky sovětskými vojsky, která začala v osudovém roce 1968, ji využívala sovětská armáda, která na něm měla umístěný vysílač. Pro turisty to znamenalo, že se dostali jen do prvního ochozu. Sověti odešli a rozhledna zase slouží svým návštěvníkům a původnímu účelu. A rozhled je, pokud to dovolí počasí, opravdu hezký. Zejména pohled k Děčínu odhalí, jak dlouhá, tedy vlastně krátká, cesta poutníka kráčejícího do města ještě čeká. K rozhledně, která stojí výšce 507 m.n.m. doporučuji vyrazit co nejdříve, protože bude trvat jen několik málo let a krásný výhled zastíní okolní stromy. Stavba z lomového kamene a tvárnic působí dojmem poctivé práce, což je dáno tím, že byla před lety nákladem zhruba 700 000 korun rekonstruována.


Děčín

Do Děčína už je to kousek. K prohlídce město mimo jiné nabízí zoologickou zahradu, muzeum s oddělením historie zdejší labské plavby a samozřejmě dominantu města – děčínský zámek. Vojáci s výložkami sovětské armády už odešli, což zámku jenom prospělo. Říct, že se k zámku chovali macešsky byl příliš velký eufemismus. Skoro by se chtělo napsat, že tam nebyli ubytováni, nýbrž ustájeni. Podle škod, které po sobě zanechali na historickém interiéru se k zámku chovali dost prasácky. V době svého pobytu to na kontrolu vysílače na Velikém Chlumu neměli daleko. Zámek se vypíná nad soutokem Labe a Ploučnice a na jeho nynějším místě existovalo už v 10. století dřevěné hradiště. Mě osobně zaujal Staroměstský most, který leží v Děčíně na cestě mezi Velkým Chlumem a centrem města. Své první hosty přivítal v roce 1524. Stačí porovnat „moderní“ překlenutí údolí a hned je každému jasné, jak moc se architektura posunula. Mnohem více k užitkovosti a mnohem dál od krásy. Milovníky Jaroslava Foglara potěší před muzeem vzrostlý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). Ginga znají čtenáři foglarovek jako „tajemný strom Vontů“, ale i ty, kterým Foglar nic neříká, možná zaujme neobvyklý tvar listů. Jinan je popisován jako „žijící fosilie“, neboť jeho evoluční historie se začala psát v permu, tedy zhruba před 270 miliony lety. Z medicínského hlediska jsou mu připisovány silné léčivé účinky.

Trasa Vrabinec – Děčín je ideální na jednodenní výlet. Ústí nad Labem je coby krajské město snadno dostupné z mnoha míst republiky. Následně doporučuji sedmnáctiminutový přesun vlakem do Těchlovic. Až dorazíte do cíle, tak se z děčínského dopravního uzlu snadno přesunete, kam je potřeba. Třeba dál do Národního parku Českosaské Švýcarsko nebo na Děčín bezprostředně navazující CHKO Labské Pískovce. Jen si pečlivě naplánujte spoje. Vlaky Ústí nad Labem – Těchlovice jezdí jen několikrát denně. Doporučuji výlet někdy zjara, ideální období okolo velikonoc. Když „chytíte počasí“ tak je tam opravdu moc hezky.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus

Právě kvete: Bledule jarní

Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a
nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon
(a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce)
jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne
bledule zpod zbytků sněhu.


Český název: Bledule jarní

Latinský název: Leucojum vernum

čeleď: amarylkovité (Amaryllidaceae)

Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon (a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce) jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne bledule zpod zbytků sněhu. Ostatně jak anglický název snowflake – sněhová vločka – naznačuje sněhobílou barvu a i možné sněžení během květu. Ostatně přesně to se stalo letošní jato, kdy bledule zmizely pod nenadálým sněhovým přídělem Květ (velmi vzácně dva květy) nese 10 – 30 cm vysoká lodyha. Právě počet květů je dobrým rozlišovacím znakem bledule jarní od bledule letní (Leucojum aestivalis), jejíž lodyha nese 3–7 květů. Ačkoli je celá rostlina jedovatá a při požití vyvolává zvracení a průjmy, otravy nebývají smrtelné. Prvním příznakem intoxikace je zvýšené slinění. Takže až se vám na něco budou sbíhat slinu, můžete říct, že „slintáte, jako byste snědli bleduli“. A když se vás někdo zeptá „proč bledule?“, máte po ruce zajímavou odpověď. Rostlina obsahuje celou plejádu toxinů, z nichž se v medicínské praxi mimo jiné ujal alkaloid galantamin. Bulharská medicína jej využívá při léčbě Alheimerovy a Parkinsonovy choroby, u nás je hydrobromid galantaminu používán mimo jiné při léčení svalových poruch. Tato látka byla původně izolovaná z příbuzné sněženky Galanthus woronowi a ve východní Evropě se k farmaceutickým účinkům používá od 60. let 20. století. Latinský název bledule jarní má původ v řečtině, kde „leukós“ znamená bílý a „ion“ fialka. Leckoho napadne leukémie ve spojitosti s bílými krvinkami. A má pravdu.

Brána Čech

Na exkurse sem chodí studenti i poučení chtiví laici z řad
botaniků, zoologů i geologů. Romantiku a krásné rozhledy na sluncem
prohřátých skalách tady nalézají milenecké dvojice. Já osobně jsem se
ke třem křížům vysápal s lahvinkou vína z místních vinohradů
a foťákem. Porta Bohemica má totiž své kouzlo takřka pro každého.

Na exkurse sem chodí studenti i poučení chtiví laici z řad botaniků, zoologů i geologů. Romantiku a krásné rozhledy na sluncem prohřátých skalách tady nalézají milenecké dvojice. Já osobně jsem se ke třem křížům vysápal s lahvinkou vína z místních vinohradů a foťákem. Porta Bohemica má totiž své kouzlo takřka pro každého.


… bohemica


Začněme něčím méně známým. Porta Bohemica, tedy Brána Čech, je místem, kde se nachází jeřáb český (Sorbus bohemica). Jeřáby obecně jsou dřeviny, jejichž některé druhy patří mezi velmi vzácné, byť ten nejběžnější z nich – jeřáb ptačí Sorbus aucuparia pozná skoro každý. Zrovna ten „český“ je špatně rozlišitelný od svých blízkých příbuzných. To znamená, že musíte být buď odborník nebo velmi dobře poučený laik. K tomu, abyste ho našli to chce mít v baťůžku přibalené trochu štěstí. Jedná se totiž o endemit Českého středohoří takže šance, že jej naleznete mimo tento region je v podstatě nulová. Jde o druh hybridogenní, tedy vzniklý křížením, kde rodiče jsou jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). K „českým“ druhům rostlin ještě přidejme žlutě kvetoucí křivatec český (Gagea bohemica). To jen na okraj, protože vždycky je zajímavé vědět o něco víc, než vám nabídne běžný průvodce. Možná to vypadá, že je tady příliš „českého“ na jednom místě. Ale to zdaleka není všechno. Jeden ze symbolů české státnosti, česká vlajka, neustále vlaje nad údolím Labe. Pokaždé, když jedu, tak se divím, že ji ještě nikdo neukradl. Asi se zlodějům a vandalům nechce lézt do kopců. Přitom Kalvárie není nijak vysoko – pouhých 239 m.n.m.

Žerno – seky


Žernoseky (Velké na pravé straně Labe a Malé na protějším břehu) mají sekání v názvu. Ale pointu pochopí jen ten, kdo ví, co jsou to žernovy. V okolí, zejména na druhé straně Labe u Malých Žernosek, se nachází kamenolomy s kvalitním tvrdým křemenný porfyrem (např. kamenolom Kubo). Ten se tady získával už v neolitu – mladší době kamenné. Vytěžený kámen byl zpracováván na žernovy, tedy mlýnské kameny. Jejich kvalita byla velmi vysoká a tak není divu, že se díky labské vodní cestě dostávaly zdejší žernovy dál do západní Evropy. A název obcí? Je jasné, že zpracování žernovů bylo záležitostí vysekávání, tedy žernov – seky. Zůstaňme ale na pravé straně Labe (na druhou stranu do Opárenského údolí se podíváme v jiném příspěvku), které v sobě ukrývá obrovský kus historie.

Keltové, Slované a jim podobní

Místo, dnes na mapách označované jako Hrádek, je zalesněným pahorkem s výškou 268 m. n. m. Jedná se o hradiště z mladší doby bronzové, později jej jako hradiště využili Keltové. Během několika století je vystřídali Slované. Ti tu fungovali v 8 – 12.stol. Dnes tady milovníci historie najdou zalesněné valy o výšce několika metrů. Čas od času se zde potulují i milovníci záhad a s pohledem skloněným k zemi tu hledají místa síly. Amatérští archeologové taky koukají do země. Co kdyby náhodou narazili na artefakt, jenž by dodal lesku jejich sbírkám. Já osobně bych doporučil zcela jiný typ poznání této oblasti. Bezprostředně na rulový skalní ostroh Kalvárie, jenž je „ozdobený“ třemi kříži, navazují vinice a ve Velkých Žernosekách nezaváhejte s ochutnávkou místního vynikajícího vína. Dopřejte si ho a uvidíte, že zdejší kraj má skutečně každému co nabídnout.

A tip nakonec. Turistickou známku č.488 můžete získat mimo jiné u přívozu (pozor, v zimě nefunguje) u Labe pod v obcí Malé Žernoseky. Geografické koordináty přívozu jsou 50°32’42.09″N, 14°3’3.677″E a přívoz se nachází mezi Kalvárií a Velkými Žernoseky.

autor je šéfredaktorem magazínu Travelfocus