Rubrika: Témata

V areálu Pražského hradu v údolí potoka Brusnice se vine Jelení příkop.Dolní Jelení příkop a Horní Jelení příkop leží v nadmořské výšce 200–250 metrů a jeho rozloha je 8,15 ha.

S dcerou jsme se sem vydaly rovnou z Královské zahrady. Rozdíl mezi nimi je nebetyčný. Zatímco Královská zahrada je cíleně zkrášlována, anglický trávník, květinové plochy, giardinetto s krásnou dekorativní úpravou, v Jelením příkopě se ocitnete v polodivoké krajině, která je takto též záměrně udržována. Rostlinstvo zde roste volně a nespoutaně, je zde jediná relativně úzká cesta v nejnižším místě příkopu vedená podél regulovaného potoka Brusnice a po procházce tady nezůstanete na pochybách, že Jelení příkop měl původně ochranný charakter na severní straně. Horní část údolí je protkána porosty stromů a keřů a množstvím stezek a cest. Na cestách najdete lavičky k odpočinku. Milovníci umění ocení sochu Ponocného od F. Úprky a grottu se studánkou. Pod Prašným mostem je plastika F. Stupecké Krakonoš. Na severním okraji Horního Jeleního příkopu roste staletá lípa, pod níž sedával prezident Masaryk. Architekt Plečnik tuto lípu obkroužil tzv. Masarykovou vyhlídkou, ze které je krásný a ojedinělý pohled na areál Hradu, hradčanské paláce i na Petřín.

Jak z Královské zahrady tak z Jeleního příkopu je dobrý výhled na hradní věže. My šly odzadu, takže naše oči nejprve spočinuly na Daliborce a Černé věži. Daliborka byla kdysi vězením a byla pojmenována podle svého prvního vězně rytíře Dalibora z Kozojed, který byl po potlačení vzpoury poddaných, v době husitství, proti robotním povinnostem od roku 1497 vězněn v této věži. Neměl prý co dělat a tak se učil hrát na housle. Dokázal prý hrát tak krásně, že se jeho fanynky srocovaly pod věží a naslouchaly tónům houslí loupeživého rytíře do nočních hodin. Netrvalo to dlouho, v březnu 1498 byl odsouzen ke ztrátě majetku a titulu a 13.3. 1498 pod Starými zámeckými schody sťat. Tento příběh se také stal předlohou pro Bedřicha Smetanu k opeře Dalibor. Věž byla zbudována za Vladislava Jagellonského v letech 1492 – 1494 architektem Benediktem Riedlem. Nad ní se nacházela skrytá chodba, která spojovala vězení v dalších hradních věžích. Za ní je Černá věž z 12. století, v dnešním stavu je ale z roku 1538.

S Daliborkou a Jelením příkopem je spojena jedna hrůzostrašná pověst. Podle ní měli ve Zlaté uličce své dílny alchymisté. Rudolf II. je přísně střežil a nedovolil jim vycházet ven. Alchymisté se vzbouřili a vyházeli své přístroje okny ven do Jeleního příkopu. Císaře tato událost rozběsnila, zavřel je do Daliborky, nechal ukovat obří železné mříže, alchymisty do nich nechal zakovat a mříže pověsil na nejvyšší stromy v Jelením příkopě. Tam nechal alchymisty zemřít hlady. To pro výstrahu každému, kdo by chtěl opustit své dílo během jeho zrání, v procesu tvorby. Potrestal je za nedokončení díla.

Další z hradních věží je tzv. Bílá věž z konce 15. století. Jméno zdědila po původní románské stavbě v západní hradbě, která v roce 1541 vyhořela. Původně obranná Bílá věž sloužila od roku 1586 také jako vězení. Svůj trest si zde odpykávali především provinilci ze šlechtického stavu ale i dlužníci a výtržníci. Střelci ze Zlaté uličky tady vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči či ošetřovatelé. Známým vězněm v té původní Bílé věži byl Záviš. Jeho rožmberští příbuzní zůstali zarytými odpůrci krále Václava II. a rozhodně odmítli jakékoli vydání majetku. Záviš tak strávil dva roky žaláře v bílé věži nade branou Pražského hradu. Záviš byl také duše tklivé a umělecké jako o 2 století později Dalibor a umělecky se vyžíval ve vězení tím, že psal překrásné písně. Skončil stejně jako později Dalibor. Byla mu roku 1290 pod hradem Hluboká sťata hlava. Poslední vězeň opustil Bílou věž v roce 1743.

Třetí z hradních věží a zároveň vězení v severní části Hradu, postavená jako součást nového opevnění roku 1492 hutí Benedikta Rieda, je dobře viditelná Prašná věž Mihulka. Její jméno pochází zřejmě až z 19. století. Dříve se věž nazývala mnoha různými jmény, vypadá to, že skoro každé století mělo svůj název. Pro zajímavost se historicky dochovala jména: Nová, Kulatá bašta, Laboratorium nebo Švédské laboratorium a Prašná věž. Tato věž byla nejmohutnější z dělových věží, jejíž obrané kvality však nebyly nikdy vyzkoušeny. V 16. století v ní bydlel zvonař kovolijec Tomáš Jaroš (autor Zpívající fontány z Královské zahrady). V době Rudolfa II. zde byla alchymistická dílna a později sklad střelného prachu. Až do 20. století byly v Mihulce byty kostelníků katedrály sv. Víta.

Ještě trochu historie Jeleního příkopu. Ve 14. století se zde na jižních svazích nacházely vinice, v 16. století byl přes příkop vybudován Prašný most. Spojoval nově založenou Královskou zahradu s rezidencí vladaře. V té době se místy Jeleního příkopu proháněla vysoká zvěř, která sem byla zavezena. Jeleny zde žijící panstvo lovilo mnohdy přímo z oken rezidence. Nevydrželi zde ale dlouho. Za francouzské okupace v letech 1741 až 1742 byli během dvou let všichni do jednoho vystříleni. Zůstalo po nich jen jméno příkopu. Za Marie Terezie nahradila Prašný most hráz, která dělila příkop na Horní a Dolní. Odtud název, který přetrval až do dnešních let. Právě tady si dcera vzpomněla na text písně: „Na tom Prašným mostě rozmarýna roste….“ Faktem je, že Jelení příkop nebyl veřejnosti přístupný téměř 200 let.

Za 2. světové války byla zbudována vyhlídková cesta nad dolní částí příkopu a v 80. až 90. letech 20. století zde došlo k rozsáhlé rekonstrukci, hlavně cest v horní části příkopu. Pročistilo se stromoví od uschlých dřevin, byl dosázen nový keřový porost. Příkop je ale plný nespoutané divoké romantiky díky volně rostlým a velmi vzrostlým javorům, jírovcům, jasanům. Punc lesní vůně dodávají duby, modříny, smrky a borovice. A právě v tuto dobu (červen 2007) místo svou typickou sladkou vůní prosytí právě kvetoucí lípy. V roce 2002 byl slavnostně otevřen tunel, který dokázal obě části příkopu, Dolní a Horní Jelení příkop zase propojit. Dnes jsme tedy s dcerou prošly celým Jelením příkopem.

Z Klárova se podél Chotkovy ulice dá dostat do dolního Jeleního příkopu, dále trasa vede podél potoku Brusnice až k valu Prašného mostu a po průchodu více než osmdesát metrů dlouhým tunelem se dostanete do horní části Jeleního příkopu až k takzvané bažantnici a k severní bráně Pražského hradu.

Zkuste vstoupit a ucítit vůni lip, nechat se ukolébat šuměním listů ve větru a opájet se paletou barev všech odstínů zelené co si jen dokážete představit. V tichu tady uslyšíte zpěv ptáků z ptačích domovů v korunách stromů a ve svém nitru můžete porovnat mnohotvárnost hradních zahrad a naslouchat jim až k oněmění.

Ještě jedno malé tajemství.Jelení příkop je propojen starou brankou se zahradou Na Opyši. Tato zahrada patří k domu Na Opyši číslo 5, nachází se v areálu Pražského hradu na jihovýchodě ( pod Černou věží a Daliborkou), má výměru 4184 metrů čtverečních, nadmořskou výšku 245–250 metrů, slouží k soukromým účelům obyvatel nemovitosti a je tedy veřejně nepřístupná. Dům v zahradě pochází z roku 1848, po vzniku Československé republiky byl v užívání Kanceláře prezidenta republiky. V zahradě je možno zahlédnout jabloně, hrušně a ořešáky, ale i smrky a borovice.

Jako rodilá Pražačka jsem tato místa navštěvovala hojně, jako prcek za ruku s rodiči, jako žačka na vycházkách se základní školou, jako slečna na rande s klukama, pak jako matka se svými ratolestmi a dnes jako zralá žena s fotoaparátem v ruce a vzpomínkami v srdci. Ke každému životnímu období se vážou jiné zážitky a jiné lásky, jen ta místa plná zeleně, romantiky a pohlcené, ztracené historie zůstávají stále. Procházeli se tu kdysi, stejně jako nyní já, králové, prezidenti i prostý lid. I oni tady prožívali své radosti a strasti, meditovali při toulkách cestami a zelení a prostě jen tak žili svůj osud. Stejně tak po mnoho staletí žijí, mění se a přetrvávají všechny pražské hradní zahrady. V každé době mají své kouzlo pro svoji generaci a kvetou, usychají, mění se a znovuožívají, prostě jsou tady v symbióze s námi. Tahle místa, kde čiší energie minulosti, mám opravdu ráda.

Zahrady obklopující Pražský hrad lze rozdělit do několika celků. Na zahrady severní, které se nazývají Královská zahrada, Horní a Dolní Jelení příkop, zahrada Na terase Jízdárny, zahrada Na Baště a Lumbeho zahrada. Zahrady jižní, což jsou Rajská zahrada, zahrada Na Valech, Hartigovská zahrada, a na palácové zahrady pod Pražským hradem, které spojují Pražský hrad s Malou stranou, těch je pět. Ledeburská, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská a Malá a Velká Fürstenberská zahrada. Součástí objektu je i Galerie Ledeburské zahrady a všechny jižní zahrady jsou mezi sebou průchozí.

Ze severních zahrad Hradu je historicky nejcennější Královská zahrada. A protože právě ta byla úplně nejblíže mému bydlišti z dětství, navštěvovala jsem ji často a více jak 20 let. Do zahrady jsem procházela vchodem u Letohrádku královny Anny a od dětských let přikládala ucho ke Zpívající fontáně. A představte si, ty kapky i proudy vody dopadající z horní mísy do spodní opravdu hrály pokaždé jinou píseň, koncert nebo sonátu. Jako malá holka jsem slýchávala Červený šátečku kolem se toooč, kolem se toooč…. A jako dospělá klavírní koncert B mol, pubertu raději zmiňovat nebudu. Velmi často ale byla období, kdy kašna mlčela. Neměla totiž vodu.

Hlavní vchod do zahrady je branou z ulice U Prašného mostu přibližně naproti Jízdárně Pražského hradu. Zahrada se rozprostírá na ploše 3,6 ha mezi Jelením příkopem a ulicí Mariánské hradby. V zahradě se střídají travnaté plochy s geometricky sázenými květinami, které se rok co rok a někdy i mezi sezónami mění. Rostou tu ale i vzácné stálezelené listnaté dřeviny a jehličnany. Dalších stromů je tady také heurékom. Javory, buky, habry i jírovce pozná každý, dětem dá možná práci poznat platany. Minulost se současností zde spojuje středem procházející překrásná lipová alej tvořící dominantu zahrady. Alej je zakončená barokní nikou s kašnou zdobenou sochou Herkula. Tuto sochu vytvořil Jan Jiří Bendl. Nedaleko od ní , v popředí, je umístěna kamenná váza z roku 1729 od Matyáše Brauna.

Návštěvníci zahrady dnes ale nejvíce využívají prostor před Letohrádkem královny Anny, tzv. giardinetto. Je to nevelká ozdobná zahrada, kterou kdysi upravil architekt Pavel Janák podle vzoru nizozemského architekta de Vriesse v čistém renesančním stylu. Právě v jejím středu stojí už výše zmiňovaná Zpívající fontána. Pousmála jsem se, když ke spodní míse přikládala ucho má dcera a říkala jsem si co asi za melodii slyší dnes ona. Od fontány jsme se spolu vydaly nedlouho zpřístupněnou (od roku 1999) vyhlídkovou cestou kolem Míčovny do dolní části Jeleního příkopu.

Míčovna umístěná v zahradě vznikala v letech 1567 až 1569, architektem byl Bonifác Wolmut a Oldřich Aostalis. Po požáru roku 1945 byla obnovena architektem Pavlem Janákem. Pozoruhodná původní sgrafita, alegorie Věd, Ctností a Živlů byla obnovena v letech 1966 až 1967. Ještě stojí za zmínku tapiserie Antonius a Kleopatra, umístěná uvnitř Míčovny.

A ještě pár slov k historii. Zahradu založil Ferdinand I. Habsburský roku 1534. Kdysi na tomto místě bývaly vinice stejně jako v širokém okolí a na Petříně. Architektem zahrady byl Giovanni Spazio a zahradníkem Francesco. Původní zahrada byla pořízena v italském zahradním slohu. Ve stejné době započala výstavba ohradní zdi a Královského letohrádku, který byl původně budován pro slavnosti královského dvora. V letech 1581–3 vzniknul zvěřinec- Lví či Medvědí dvůr podle návrhu architekta Oldřicha Aostalise. Objekt byl roku 1970 upravený na vinárnu a restauraci. Míčovna, jak jsem se zmínila, byla dostavěna roku 1569, Fíkovna roku 1590 a oranžérie 1601. V letech 1555 až 1558 byla zahrada rozšířena a hned na to upravena roku 1563 Janem Vredemanem de Vries v holandském slohu. Podruhé rozšířena byla v druhé polovině 17. století. V 18. století byla zahrada zbarokizována, na počátku 19. stol. přeměněna na anglický park. V letech 1989 – 99 byl zrekonstruován Letohrádek královny Anny i prezidentská rezidence, ve které bydleli všichni prezidenti od roku 1938 do roku 1989. Na místě staré oranžérie byla koncem 90.let postavena nová se skleníkem podle architektonického návrhu Evy Jiřičné. Skleněná stavba z kovu a skel je dlouhá sto metrů a slouží k regeneraci vysokých rostlin a hrnkových květin. V provozu je od roku 1999.

Ještě se vrátím ke Zpívající fontáně, která je tak nazvána skutečně podle dopadu vodních kapek do bronzové nádrže. Vznikala v letech 1564 až 1568 a je dílem brněnského zvonaře Tomáše Jaroše. Vznikla podle precizního návrhu sochaře Francesca Terbia a sem do zahrady na střed giardinetta před západní průčelí letohrádku byla instalována roku 1573. Letohrádek se nazýval původně Královský letohrádek až v 19. století byl přejmenován na Letohrádek královny Anny, to proto, že mezi dvěmi arkádami na západní straně letohrádku existuje reliéf na kterém Ferdinand I podává královně Anně květ. Reliéf pochází z doby kolem roku 1540 z hutě Paola della Stelly. Ještě po určitou dobu v mezidobí byl letohrádek kolem poloviny 18. století nazýván Belvedér. Některé zdroje uvádějí, že je to prý slohově nejčistší renesanční stavba ve střední Evropě.

Copak změny názvů, ale moci se tak přenést o pár století zpátky a usadit se tiše na některou ze slavností královského dvora, tady pořádanou a velkolepou. Chtěla bych vidět, jak král a jeho dvůr odhazovali okousané kosti rovnou za sebe královským chrtům jako milodary, jak dámy tančily své polonézy v těžkých sametových šatech a při tom se dokázaly usmívat, i když pražilo slunce a bylo třeba 30 stupňů nad nulou. Asi bych si uvědomila krásu a lehkost odívání mé doby existence. Na druhou stranu ráda bych si s nimi připila těžkým vínem z bohatých českých vinic na jižních svazích Prahy.