Rubrika: Témata

Caprivi strip je brána do malebné země oranžových dun a zlatavé trávy a mnoha dalšího. Těšíme se. Míříme k „Velkému bílému místu“, nebo „Zemi suché vody“ a nebo jestli chcete tak „Místo fata morgany“. Tak se říká jedinečnému a také největšímu národnímu parku Afriky, který zabírá území více než 22tisíc km2. Národní park Etosha. Myslím, že každému je dobře známá 4730km2 bezodtoková solná pánev, které kdysi dávno byla jezerem. Pánev vznikla pohybem tektonických desek před mnoha miliony let, po mnoha let plněná vodou z řeky Kunene až do té doby, než se desky opět pohnuly a řeka změnila tok. Pánev nebo tenkrát spíše jezero byla později naplněná vodou i z tající severní polokoule. Dnes je většinou vyschlá a bahnitá.

Ráno pár minut před šestou jsme na bráně. Tzv. Golden hours – Zlaté hodiny – ráno tak do 9 nejdéle do 10h a odpoledne zhruba od 15h je nejvhodnější doba na safari. Po ránu je zvěř ještě aktivní než uprchne před ostrým africkým sluncem někam do stínu akácie nebo stromů mopane, a odpoledne kdy pomalu slunce chladne a padá dolu, zvěř se chystá na lov nebo jen se pořádně napít. Navíc slunce není tak ostré a zlatavé světlo je pro fotky ideální. Všude bílo, vypadá to jako u nás v zimě. Hmm, trochu blbá poznámka, ale opravdu to člověka alespoň jednou napadne. Je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům, buš je vyschlý, vše je vyprahlé, hnědé a prašné. „Jak to tu asi vypadá v období dešťů?“ Potkáváme vše, na co si vzpomeneme. Šakaly, pakoně, psy ušaté, hyeny, několik druhů antilop, žirafy, pštrosy a dokonce i lví páreček, který nám křižuje cestu. Park je domovem 114 druhů savců, 340 různývch ptáků, 110 druhů plazů, 16 možných obojživelníků a překvapivě i jeden druh ryby. Krajina bělostně září, slunce praží, na napajedlech je živo a nad hlavami nám létají nádherně zbarvení mandelíci fialovoprsý, občas jako tryskáč prolítne jestřáb. Večer už po zavíračce opouštíme park a po cestě zažíváme jedno z nejlepších safari se 40ti žirafami, několik slonů, hyen, psů a obrovská stáda antilop. Po pár dnech se loučíme se štědrým parkem a vydáváme se severní bránou na sever za kulturním poznáním.

Přes hory přes doly napříč řekami

K vodopádům Ruacana vede pěkná asflatka. Z Ruacany přes pohoří Zebraberg na vodopády Epupa to nevypadá ani jako offroad cesta. Neodradí nás to a jedeme. Brodíme se přítoky řeky Kunene, která tvoří přírodní hranici Namibie s Angolou. Tak tam ta tráva a palmy za řekou jsou Angola? Takový kousek a přitom tak nedostupná. Další země, která turistům nestojí ani za zmínku, protože je děěěsně nebezpečná. Kdo by tam jel, když s vydáváním víz jsou takové problémy. Je tam klid, neslyšíme žádné střílení ani výbuch min, možná by stálo za to, se tam také jednou vydat! Teď ale jedeme na Epupu a do etnicky nejbohatší oblasti Namibie. Po kamenech a balvanech stoupáme a přejíždíme kopce nebo se brodíme hlubokým pískem v údolích a na rovinách. Nevím jestli jsem převážnou většinu cesty neprošla pěšky, neustále jsem z auta venku a stavím přejezdy nebo kontroluji podvozek. Cesta se klikatí mezi hliněnými vesničkami. Ještě k nim ani nedojedeme a už se k nám řítí skupinky dětí s nataženýma rukama. Tohle je chování, které mi na Afričanech strašně vadí. Tak tudy jezdí „štědří“ turisté. Polonahé červeně potření lidé, jsme v zemi kmene Himba. V severozápední Namibii jich žije okolo 50tisíc. Himba, dle našeho pozdějšího místního průvodce, prý znamená žebrák. Údajně je tak pojmenovali Angolané, když k nim tito lidé v době obrovského sucha přišli žebrat o jídlo a půdu. Po dvou dnech cesty nádhernou i když drsnou krajinou se před námi otevírá pohled na malé ale okouzlující vodopády obrostlé baobaby, divokými fíkovníky, akáciemi a stromy Makalani. Jsou poloprázdné, u Ruacany bylo zavřené stavidlo. Místní se tu koupou, perou prádlo a všechno je tu tak nějak v klidu, jako prostě v Africe. Návštěva vesnice organizovaná z kempu nad vodopády stojí majlant, my už jsme dávno hluboko za nulovým stavem účtu na té minusové straně. Nabízí se nám jeden klučina Viktor.

Himbsko-německá láska v divočině

Kaokoland, nebo také Kaokoveld, je severozápad Namibie, je domovem převážně kmene Himba, ale i dalších etnických skupin Herero OvaZemba atd. Viktora si jako průvodce bereme záměrně, jak jsme zjistili už v Sudánu, je to lepší, můžeme se dozvědět to co bychom hledali pouze někde v knihách nebo na netu, dostaneme se tam kam bychom sami nemohli a průvodce také zabrání případnému fauxpas. Nakupujeme dary do vesnice, většinou to je cukr a mealie meal – kukuřičnou mouku a vyrážíme. V malé vesnici kousek od Epupa žije asi 30letá Maria s pěti dětmi. Její manžel německý občan Uwe je na výjezdu v Evropě. Několik chýší rozložených po vyprahlé krajině je postaveno tradičně z kůlů a větví spojených palmovými listy a uplácané směsi hlíny a kravského lejna. Hliněná vrstva je výbornou izolaci v horkém období a to zde na severozápadě země je nejen v letním období. Chýše mají většinou jen dveře, čím méně otvorů tím lepší izolace a také méně komárů a dalšího hmyzu pronikne dovnitř. Typické stavení kmene Himba je odlišné od tradičních afrických chýší a rondavelů.

Vůně másla a popela, a něco kořalky k tomu

Himbové, správně řečeno OvaHimba jsou kočovníci. Stěhují se za potravou pro svá stáda. Uctívají boha Mukuru a své předky. Ženy, ale i muži poznáte na první pohled. Mají specifické oblečení a jinou barvu kůže. Himbské ženy jsou velmi spoře oblečené, nosí kožené sukně, různé kožené ozdoby s velkými mušlemi nebo českými korálky. Hlavy jim zdobí unikátní kadeřnický style a doprovází je specifická vůně, vůně másla a popela. Dívky před pubertou mohou nosit pouze dva copy, jež mají spletené do obličeje, později není počet copů omezen. Vlasy jsou pomazané směsí kterou nazývají „otjize“. Účes vdané ženy je podobný jakémusi turbanu. Pro nás asi hodně zvláštním zvykem je jiný způsob očisty než je pro nás samozřejmostí. Himbky se nemyjí, denně se potírají směsí loje a hlíny, která je nejen jejich make-upem, ale i ochranou proti drsnému pouštnímu slunci a proti komárům, díky nimž domorodcům hrozí malárie. Ovšem zakládají si na tom, aby dobře voněly, pravidelně se tedy pod velkými kůžemi vykuřují (saunují) pálením speciálních aromatických bylin a pryskyřice (obdobné jako například ženy v Sudánu). Dospělé ženy kromě nádherných náhrdelníků, ozdob na hlavě a náramků nosí také korálkové ozdoby na kotnících, které mají i praktické využití, chrání je před uštknutím hada. Dívky i chlapci podstupují obřízku. Manžel je pro dívku vybrán hned po jejím narození a mezi 14–17 rokem je provdána. Muž může mít několik žen a v případě manželova úmrtí se žena může znovu vdát, což například u Masajů nelze.

Vyzývavá Namibie

Offroadový nadšenec a milovník cestování po divokém buši si zde přijde na své. Jsem okouzlena krajinou a možnostmi. Chceme vidět více vesnic, ale těch vzdálenějších od turistických cest. Láká nás přejet pověstný Van Zyl´s pass směrem k západnímu pobřeží. Potřebujeme dostatek nafty a zásob, cesta je daleká a náročná. Za odměnu by nás měl čekat namibijský ráj. Je to špatné, jediná benzinka v okruhu mnoha kilometrů, na kterou jsme spoléhali má jen benzín. Nafta není, možná prý zítra. Jedeme alespoň s tím co máme menší loop cca 200km. Míjíme pár vesnic a několik hřbitovů s mnoha zavěšenými kravskými rohy. Tradice pohřbívání je u divokých kmenů různá. Himbové při úmrtí tělo uloží do země bez oficiálního obřadu. Přesně rok poté se k hrobu vrátí, uspořádají obřad se seremonií k uctění nebožtíka, zabijí krávu jejíž rohy zavěsí na hrob. Kamenitá cesta se vlní mezi kopci a podél vyprahlé řeky Hoarusib. Jednou nahoře, jednou dole, mezi keři a stromy, po kamenech, pískem, okolo hliněných chýší. I tady jsem často před autem a upravuji terén, aby se nám nepoškodil podvozek. Průměrná rychlost 20–40km/hod, ale aspoň má člověk čas se pokochat okolím a vidět život v takovém náročném prostředí. Nocujete kam dojedete, jinak to ani nejde. Zakempováváme se za nejhorším skalnatým klesáním před drastickým stoupáním. Zvěře tu je opravdu pomálu, sem tam nějaký pták, nebo malá antilopka, ještěrka či had. Nemůžeme, ale tvrdit, že tu nic není, protože okolí je perfektním domovem pro těžko spatřitelného levharta, takže i když mi žádného nevidíme, neznamená, že tu žádný není. Myslím, že má nebo mají o nás perfektní přehled. Jsme pro ně potencionální večeří.

Čím více se blížíme k městu, tím nudenější vyhlídka z okénka je. Ručička nádrže křičí z plných plic, že jí dochází dech a pokud se nechceme nadobro stát ztroskotanci, je třeba zamířit přímo k pumpě. K čerpací stanici je to ještě dobrých 70km a na budíku už září oranžová. Snad náš cestovatelský anděl strážný zachrání i zde. Na poslední výpary doskakujeme k pumpě ve městě Opuwo. Ten spěch si bere jinou daň. Proraženou pneumatiku. V Africe se člověk neztratí, když už nic, tak na každém rohu stojí nápis Tyre repair (pneuservis). Chleba nekoupíte, ale pneu opraví v každé dřevěné boudě i v daleké pustině. Při čekání na opravu pneu pozorujeme kontrasty mezi polonahými Himbkami a Herero v honosných viktoriánských naducaných sukní s podivným zdobením na pokrývce hlavy. Jsou zvláštní, oproti nahým Himbkám působí extrémně mohutně. Couráme se po městě a na trhu si kupujeme čerstvě grilované kozí maso a místní něco jako koblihy Vetkoek (jako v Zambii flitas). V hrnci se vaří nějaké tlusté nudle. Herero dáma nás rozšiřuje vědomosti o africké domorodé kuchyni. „To jsou červy mopane, povaří se, usuší a pojídají se buď sušené nebo se z nic dělá hlavní jídlo servírované s kukuřičnou kaší ….. „ Renda ochutnává, ukusuje hlavičku a prdelku a degustuje. Jemu taky chutná všechno, takže na jeho vychvalování fakt nezabírám.

Ještě než sjedeme dolu na strašidelné pobřeží koster a do rudých dun, prohlížíme si a projíždíme opravdu dechberoucí okolí Sesfontein. Je tu nádherné teplo, moc se nám odtud nechce, ale další krásy nás čekají. Po cestě daleko za posledním městem zjišťujeme dvě píchlé pneumatiky. Dobré skóre, celkem tři ze šesti jsou na opravu. Dvě proražené a jeden prasklý ráfek již od Zambie.

Brzy ráno přijíždíme na Skeleton Coast – pobřeží koster. Jak klesá teplota, vegetace se ztrácí, nakonec nás obklopuje jen písek a kamení. Nehostinnost a dramatičnost krajiny ještě podtrhuje zatažená obloha a silný vítr. Rovina neposkytuje žádné útočiště a úkryt. Nikde ani živáčka jen tu a tam šakal nebo hyena. Divoké pobřeží, nehostinná krajina a žádná lidská duše, ztroskotanci neměli ani nejmenší šanci na přežití. Žádná civilizace 150km na východ, 250km na jih a na sever jen pustina a pouštní lvi, hyeny a šakali. Bušmen pobřeží říká „Místo, které bůh stvořil ve vzteku“. Poušť Namib, táhnoucí se až do Angoly, jehož je Skeleton coast součástí v sobě ukrývá také jednu perličku… tisíciletou rostlinu, která bez obtíží dokáže přežít v extrémně suchých podmínkách. Welwitschia mirabilis, pojmenovaná po svém objeviteli Rakušanovi Welwitsch již v 19století. Tato endemická rostlina má většinou dva ploché dlouhé mohutné listy až 6m dlouhé, krátký dřevnatý stonek na kterém jsou kužely odlišné dle pohlaví rostliny. Samec má lososově zbarveny podlouhlý kužel a samice modrozelený velký a více zúžený. Kvetou od slunovratu do podzimu. Latinské mirabilis se dá přeložit jako podivuhodný, zvláštní, neobyčejný. To je jen pár slov z těch, které charakterizují namibijskou krásku. Každých max 50km dofukujeme kolo, abychom dojeli alespoň do civilizace. Říkala jsem, že na každém rohu je pneuservis? Tak tady od odbočky z vnitrozemí bohužel ne. K naší smůle! Na obzoru staré železo, tam bychom si mohli odpočinout a dát si oběd. Je to stará skřípající ropná věž „Old oil rig“. V tom silném větru ani oheň nejde pořádně rozdělat, zalézáme mezi zrezivělé pozůstatky stojnic, dáváme si polévku a než se dofoukne pneumatika, dáme si ještě kávu. Ke vší smůle vypověděl službu i kompresor. Když už tak už, abychom všude zažili nějaký adrenalin. Renda se ho pokouší dát dohromady. Po několika hodinách se daří, další půlhoďku dofukujeme kolo a uháníme dále. V 16h musíme vyjet z parku, to je zanedlouho a ještě tolik kilometrů před námi.

Místo vraku zachraňování španělských životů

Přes 1500km dlouhé drsné pobřeží je pohřebištěm tísíců námořníků a kapitánů jejichž ztroskotané lodě leží na mělčině i v horkém písku dál od pobřeží. Mnoho znich bylo zničeno žhavým sluncem, slaným mořským vzduchem a ostrým pískem. Pár z nich je ale stále k vidění. Některé leží v oblasti do nedávna nepřístupné, bylo jich možné vidět jen z vyhlídkového letu. Dnes je trail na sever k řece Kunene otevřen, expedice za poznáním je možná jen s oficiálním průvodcem. Navštěvujeme South West Seal z r.1976, Winston z r.1970, o pár metrů dál Old wreck o kterém nejsou žádné informace a (dnes již 8–10 let starý) Die Vale. Na poslední chvíli hledáme odbočku k vraku Winston, v dáli vidím dva človíčky. „Asi se nějaký blázen prochází po pláži“ komentuji Rendovi. Odbočku nacházíme a dvě tečky se rychle přibližují k nám, po 2.5km je nám jasné kdo to je a co se stalo. Dva Španělé nerespektovali značku „Vjezd pouze pro 4×4“ a zamířili si to až na pláž. Jejich osobní auto, sedan z půjčovny, byl předkem nadobro zahrabán v písku až po dveře. Laura a Juan přes slzy v očích ani neviděli na cestu jak k nám utíkali. Jsou tu na dvoutýdenní dovolené a jen 3 hodiny bezradně tráví na tomto místě, čekající na pomoc, která vůbec nemusela přijít. Opět pomohl naviják, bez něj jen s popruhem nám to nejde. Auto je dost zahrabané, nejsme schopní pod kola dat výjezdové pásy, musí to jít bez nich i když je to náročné. I naše auto se trochu zahrábne. Ještě kousek a je to, jsou venku. To nad čím jsme tolikrát uvažovali zda to nebyla jen váhová přítěž se ukázalo jako velice nutná věc k záchraně života. Za celý den, který zde v parku trávíme jsme potkali pouze jedno auto a to již poránu. Oni s sebou neměli ani vodu ani svačinu. Zachránili jsme jim život a myslím, že oni příště žádné zákazy ani doporučení ignorovat nebudou, vždyť toto je málem stálo život. Afrika je nabízí mnoho, vyžaduje však respekt a znalost, za neuposlechnutí nebo ignoraci si vybírá i krutou daň.

Z duny 45 na Sossusvlei

Ve Swakopmundu se zkulturňujeme, něco praní a hygieny, opravujeme všechny poškozené pneu, blbneme v dunách na čtyřkolkách a především se cpeme biltongem (sušeným antilopím masem), které je pro jižní Afriku specialitou. V jedné malé masně nakupujeme za pár korun steaky z antilopy skákavé. Jsou opravdovou lahůdkou. Tentokrát je cílem národní park Namib Naukluft. Čtvrtý největší park světa Namib Naukluft zabírá území téměř 50tisíc km2 a je součástí rozlehlé nejstarší pouště světa. Štěrkové pláně, písečné moře, oranžové duny dosahující výšky až 380m, kamenná pohoří, po většinu roku vyschlé pánve a řeky pojmenované domorodci v jazyce Nama již před více než 100 lety. I zdánlivě životu ne zrovna příznivá krajina je domovem mnoha zvířat schopných přežít v extrémních podmínkách. Přímorožci, šakali, hyeny, hadi, geko a mnoho neobvyklého hmyzu. V období dešťů i toto písečné moře zezelaná a rozkvétá. Nabízí se jedinečná a naprosto okouzlující pohled na kvetoucí poušť. I tady najdete Jediné městečko nebo spíš usedlost Solitaire, nabízí vše co cestovatel a turista potřebuje. Je Vaše nádrž vyschlá? Tu najdete benzinku. Nebo je snad Vaše hrdlo vyprahlé? Tak k tomu tay máme obchůdek. K další benzince máme několi stovek kilometrů, zásobujeme se tedy dostatkem nafty. Samotný park má dvě brány, mezi nimiž je lodge. První vnitřní brána se otevírá ráno před východem slunce, ovšem ta hlavní vnější brána, až v 7h. To znamená, že východ slunce nad Sossusvlei nezvládáme. Vjíždíme do parku. Uprostřed zlaté pláně se vlní černá asfaltová silnice. Z každé strany jako ostraha se tyčí honosné duny sytě oranžového písku. Barva písku znázorňuje stáří. Čím starší tím sytější barvy. Je způsobena oxidací železa v písku. Zastavujeme u Duny č.45. Procházíme se po okolí a pozorujeme přijíždějící busy s turisty. Raději odjíždíme. Šedesátkou uháníme až na konec asfaltky. Tam je velké parkoviště, dál můžou jen auta s náhonem na všechny čtyři kola. Není nám jasné proč, ale za zatáčkou nám to docvakává. To že máte 4×4 neznamená, že máte vyhráno. Právě za zatáčkou a pak ještě párkrát po cestě až k Sossusvlei je pár odvážlivců zaryto až po břicho v písku. Dokolíbáváme se k nejznámější Sossusvlei (vyschlé solné pánvy) u které se tyčí jedna z velkého množství dun pouště Namib, 325m vysoká. Stoupáme nahoru pokochat se pohledem na tu krásu okolo nás ve zlatavém pozdně odpoledním slunci. Kolem se bez ostychu a strachu pasou přímorožci a pobíhají šakali. Nevynecháváme ani vzdálenější DeadVlei. Velká bílá pánev posetá černými uschlými stromy elegantně zaklíněná mezi sytě oranžové duny.

Nocujeme na nádherném klidném místě obklopeni rušným africkým bušem, kde jeden neví kdo je v té tmě právě jeho sousedem, zda je to jen antilopa nebo šakal, či něco většího a mnohem nebezpečnějšího. Je nádherně vlahá noc, k příjemnému usínání v milionstar hotelu nám skřehotají noční ptáci a opakovaně ňafou a vyjí šakali. Šmejdí okolo auta a hledají zapomenuté jídlo. Ráno kolem auta nacházím snad na sto malých šakalých stop a otisky malinkých tlapiček pouštních myší. Na pláních v těsném okolí parku spatřujeme zebry, přímorožce, antilopy skákavé.

Pokračujeme jižněji, kde hloupě vynecháváme staré opuštěné diamantové město Kolmanskoop – jinak nazývané Město duchů. Více nás láká okolí usedlosti Garub. Uprostřed pánve je velké napajedlo ke kterému se schází napít divocí koně. Máme štěstí. V západu slunce pozorujeme na 40 krasavců napájejících se, pohrávajících si, prohánějících se po okolí. Nádherné, člověku z toho pocitu až naskakuje husí kůže. Není nic krásnějšího než mít tu možnost pozorovat pasoucí se divoká zvířata ve volné přírodě, bez strachu z toho, že právě tento rok může být ten poslední. Původ namibijských koní není úplně jasný, existují dvě verze… jedna tvrdí, že koně patřili jihoafrické vojenské jednotce, která měla základnu právě v Garub. Při útoku bylo několik koňů zabito spolu s vojáky a zbytek ve zmatku a strachu se rozprchl po okolí. Druhá verze tvrdí, že koně patřili starostovi Luederitzu, který vlastnil farmu kde koně choval na práci a dostihy. Později, když koně zůstali opuštění bez dozoru a řádného plotu, rozutekli se a hledali potravu. Zůstali v diamantové zóně, díky čemuž zůstali ochráněni před pytláky a lovci koní. Vodní nádrž, kterou až do 60tých let udržovala jihoafrická železniční společnost. V průběhu 100 let Za 100 let koně byli schopni rozvíjet v téměř úplné izolaci, generaci za generací, v ročních obdobích sucha a hojnosti. Přirozeným vývojem a výběrem vzniklo plemeno, které bylo uznáno – The Namibs – kůň namibijský. Žije jich tu prý něco mezi 100–250, nejnáročnější boj o přežití zažívají mláďata, ale i slabší kusy, které mohou lehce skončit jako oběť hladového predátora.

Tam, kam si obři chodí hrát

Zastavujeme se na procházce v lese plném balvanů a žlutě kvetoucích stromů Aloe dichotoma. The Quiver tree forest. Velké zvláštně vypadající aloe jsou typické pro hork a suché oblasti jako je Kalahari. Dorůstají až do výše 9ti metrů a dožívají se až 300let. Křováci používali kůru z těchto stromů na výrobu toulce na své šípy. Mezi květenou stromů poletuje spousta ptactva a na kamenech se sluní damani. O kousek dál mezi stromy vyčnívají různě poskládané balvany. Giant Playground vypadá jako hřiště kde si hrávají obři, kde staví postavičky a různé sousoší pomocí velkých kamenů a balvanů. Šťastní a nabití novými poznatky o místní krajině a životě opouštíme Namibii, předposlední zemi na naší cestě napříč Afrikou. Už jen pár týdnů a šťastně dorazíme na jížní cíp kontinentu.

Počasí nás dnes mile překvapuje. Oproti minulým chladným dnům, během nichž jsme i uprostřed srpna museli nosit teplé nepromokavé oblečení, můžeme po dlouhé době využít sluneční brýle, které jsme pro jistotu přibalili do krosny. Z okna našeho přechodného bydliště se už kolikátý den toužebně díváme na Artušovo sedlo, nejvyšší vrcholek skotského hlavního města.

Čekáme na vhodné podmínky.Jsme však skálopevně přesvědčeni, že pokud se zdejší nevlídné počasí neumoudří, vydáme se na bezmála třísetmetrový vrcholek i za deště. Rozhodně si nechceme nechat ujít výhled, který nám naši přátelé a známí několikrát nadšeně doporučovali. S batohem na zádech a s foťákem přes rameno se tedy vydáváme vstříc novým panoramatickým výhledům Edinburghu.

Z centra města rovnou do přírodního parku

Rozhodujeme se naše holyroodské dobrodružství započít stylově. Abychom ušetřili peníze a nemuseli si kupovat lístek na dvoupatrový autobus, který s největší pravděpodobností řídí někdo, komu bychom kvůli silnému skotskému přízvuku nerozuměli ani slovo, vydáváme se z Leithu pěšky k Edinburskému hradu. Vzhledem k tomu, že se v srpnu koná v hlavním městě několik světových festivalů, je zde poměrně dost lidí mnoha národností. Kromě skotštiny, které bez předchozích zkušeností absolutně není rozumět, tedy můžeme zaslechnout také mnoho dalších jazyků. Od hradu se vydáváme po královské míli směrem k Holyroodskému parku. To už máme podle mobilní aplikace v nohách přes tři míle. Před námi je ale ještě několik hodin, během kterých budeme moci několikrát vyzkoušet kvalitu našich pohorek.

Skotský parlament nelze minout

U budovy skotského parlamentu se na chvíli zatavíme a zakousneme se drobné svačinky. V našem fotoaparátu přibude během jídla několik nových úlovků, díky kterým budeme moci za několik let vzpomínat na naše toulky po Skotsku. Odteď už nebudeme procházet kolem kamenných budov, které mají všechny naprosto stejný charakter, čeká nás kamenitá cesta, kterou budou střídat užší travnaté chodníky a cestičky. A po několika dalších mílích se dočkáme také vrcholu, z něhož je za pěkného počasí opravdu skvostný výhled na Edinburgh a jeho přilehlé okolí.

Na úpatí Artušova sedla

Od Parlamentu sídlícího v moderní budově naproti muzea The Queen´s Gallery se vydáváme za skupinkou Španělů, kteří stejně jako my míří ke skalnatému přírodnímu parku. Zkratka, kterou volíme oproti klasické cestě, je poměrně strmá, my se však nemůžeme dočkat, až budeme v blízkosti ohromného skalnatého masivu, kolem něhož pak ještě několik set metrů půjdeme po široké kamenité cestě. Míjíme mnoho turistů. Někteří se sem bláhově vydali jen v obyčejných teniskách. Stoupáme pomalu výš. Výhledy na město jsou pěkné už teď, začínáme se na nejvyšší vrchol těšit ještě o to víc. Po chvíli chůze do mírného svahu si na pár minut odpočineme. Další várka fotografií, drobné občerstvení, panoramata. A pak zase s úsměvem nahoru.

Blízko k cíli

Na úzkých kamenitých schodech, jež následují, míjíme další turisty. Odpočivadla, na kterých se zastavujeme, abychom uvolnili cestu, využíváme k pořízení dalších dech beroucích obrázků. Cizinka se silným cambridgeským přízvukem se nás ptá, proč tolik fotíme. S úsměvem prohodíme několik slov na vysvětlenou a stoupáme po schodech výš. Vrchol už je na dohled, za několik chvil se budeme moci z výšky podívat na vznešenost Edinburghu, v jehož centru se majestátně tyčí kamenný hrad.

Dobytí nejvyššího vrcholu

Kvůli množství lidí na vrcholu kopce volíme nejdříve místo na protějším hřebenu, který je několik desítek metrů dál. Mlčky se rozhlížíme. Nad hlavami nám létají černí havrani a vůně nedalekého moře je cítit až tady nahoře. Téměř půl hodiny si mlčky vychutnáváme kouzlo onoho místa. Teprve pak se rozhodneme pro úplné zdolání nejvyššího bodu Artušova sedla. Plni dojmů se pak vydáváme nazpět. Toho večera máme v nohách skoro deset mil. Spokojeně usínáme s myšlenkou, že si tento malý výlet rozhodně zopakujeme.