Rubrika: Témata

Šumavské vzpomínky

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté,
vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor,
přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné
chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce
poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný
půvab?

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Afrikou od severu k jihu

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis,
přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape
Agulhas v JAR. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se
všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí
o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička,
odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Trelleborg – město Vikingů

Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Potkáte zde lidi všech
možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem
všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního
ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Žigulík se prodírá Asií

Brněnští studenti se vydali starou Ladou do Mongolska. Přinášíme
úryvky z cestovního deníku expedice. Tentokrát hlavně
z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Cestovatelský tým má za sebou
nejvyšší silniční bod své cesty, sedlo Ak Baital 4655 metrů nad
mořem.


Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.


Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.


Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.


Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.

Neuschwanstein – bavorská perla

Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás
vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské
vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami
rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau
totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil
již v roli vládce a panovníka.


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.

Trabantem napříč Afrikou 09

6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč
Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes
20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým
předválečným motonomádům.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní
navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Je možné, že nedojedeme? Ano, je.
Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na
neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde. (Už
podruhé.)


6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Podrobnosti o celém projektu a postup cesty najdete na stránkách Transtrabant Afrika 09

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň


6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Podrobnosti o celém projektu a postup cesty najdete na stránkách Transtrabant Afrika 09

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň

Pivní slavnosti přinášejí zábavu pro všechny

Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost
k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale
rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty,
netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud
byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo,
návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než
400 druhů!

Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty, netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo, návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než 400 druhů!

Velkolepé oslavy chmelu a piva slibuje už 52. ročník Dočesné v Žatci – právě žatecký chmel se totiž rozhodujícím způsobem podílí na kvalitě českého piva. 4. a 5. 9. 2009 se publiku na třech žánrově odlišných podiích představí české a slovenské hudební hvězdy. Na Dočesné si opět můžete otestovat svoji zručnost v česání chmele nebo tancování s korbelem piva na hlavě, volit se bude královna chmele a přímo na náměstí uvidíte nejmenší chmelnici na světě. Ochutnávat se bude kolem 45 druhů piv od českých a zahraničních pivovarů. Vstup na slavnosti je po oba dny zdarma.

Pivo se v Česku vaří na více než 120 místech, ale to plzeňské znají po celém světě. V roce 1842 se v Plzni zrodila legenda – světlý ležák Pilsner Urquell. Bavorský sládek Josef Groll uvařil metodou spodního kvašení pivo, které svou zlatavou barvou, hustou sněhobílou pěnou a výjimečnou chutí vzbudilo nadšení. To ostatně trvá dodnes a na počest uvaření první várky piva plzeňského typu se konají slavnosti Pilsner Fest . Ty se letos odehrají 4. a 5. 9. 2009. Kromě piva Pilsner Urquell a Gambrinus se návštěvníci mohou těšit na ochutnávku zcela speciálního piva, uvařeného jen pro tuto příležitost. Jako každý rok nebudou chybět ani gastronomické speciality a kulturní akce. Spolupořadatelem je město Plzeň, vstup na všechny akce Pilsner Festu je zdarma.

Pivní slavnosti pořádají také v rodinném pivovaru Chodovar . Ten proslavily největší pivní lázně na světě nebo tzv. beerarium, které propojuje gastronomii a pivo. 22. 8. 2009 si tyto vymoženosti budete moci vyzkoušet na vlastní kůži. Mimo netradičních prohlídek pivovaru a sladovny vás zabaví hudební vystoupení nebo vtipné soutěže s pivní tematikou.

Další slavnosti

Pivní slavnosti v Jindřichově Hradci 5. 9. 2009 **Pivní pouť v pivovaru Černá hora“:http://www­.pivovarch.cz/ 26. 9. 2009

Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty, netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo, návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než 400 druhů!

Velkolepé oslavy chmelu a piva slibuje už 52. ročník Dočesné v Žatci – právě žatecký chmel se totiž rozhodujícím způsobem podílí na kvalitě českého piva. 4. a 5. 9. 2009 se publiku na třech žánrově odlišných podiích představí české a slovenské hudební hvězdy. Na Dočesné si opět můžete otestovat svoji zručnost v česání chmele nebo tancování s korbelem piva na hlavě, volit se bude královna chmele a přímo na náměstí uvidíte nejmenší chmelnici na světě. Ochutnávat se bude kolem 45 druhů piv od českých a zahraničních pivovarů. Vstup na slavnosti je po oba dny zdarma.

Pivo se v Česku vaří na více než 120 místech, ale to plzeňské znají po celém světě. V roce 1842 se v Plzni zrodila legenda – světlý ležák Pilsner Urquell. Bavorský sládek Josef Groll uvařil metodou spodního kvašení pivo, které svou zlatavou barvou, hustou sněhobílou pěnou a výjimečnou chutí vzbudilo nadšení. To ostatně trvá dodnes a na počest uvaření první várky piva plzeňského typu se konají slavnosti Pilsner Fest . Ty se letos odehrají 4. a 5. 9. 2009. Kromě piva Pilsner Urquell a Gambrinus se návštěvníci mohou těšit na ochutnávku zcela speciálního piva, uvařeného jen pro tuto příležitost. Jako každý rok nebudou chybět ani gastronomické speciality a kulturní akce. Spolupořadatelem je město Plzeň, vstup na všechny akce Pilsner Festu je zdarma.

Pivní slavnosti pořádají také v rodinném pivovaru Chodovar . Ten proslavily největší pivní lázně na světě nebo tzv. beerarium, které propojuje gastronomii a pivo. 22. 8. 2009 si tyto vymoženosti budete moci vyzkoušet na vlastní kůži. Mimo netradičních prohlídek pivovaru a sladovny vás zabaví hudební vystoupení nebo vtipné soutěže s pivní tematikou.

Další slavnosti

Pivní slavnosti v Jindřichově Hradci 5. 9. 2009 **Pivní pouť v pivovaru Černá hora“:http://www­.pivovarch.cz/ 26. 9. 2009

Linderhof, zámek v srdci hor

Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck,
který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá,
klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze
kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé
skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla
navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem
Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof.


Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.


Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.


Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.


Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.


Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.


Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.

Kde se rodí Portské?

Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho
z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto
unikátního, světově proslulého moku.


Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.

{{reklama()}}

Údolí Douro – vinné regiony

Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.


Barcos Rabelos

Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.


Porto – město průmyslu, historie a vína

Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.

Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.

Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.


Architektura

Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.


Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.

Portugalský folklór a tradice

Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.

Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.

Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.


Náboženství

Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.

Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15

Lahůdky Portské kuchyně

Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!


Při cestování do Porta není nutné letět nejprve do Lisabonu, Porto má své vlastní letiště – Francisco de Sá Carneiro, známé také jako Aeroporto do Porto, kam odlétají pravidelné linky z Prahy – Ruzyně, je však nutné počítat s jedním přestupem. Více informací najdete na – www.flylowcos­tairlines.org


Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.

{{reklama()}}

Údolí Douro – vinné regiony

Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.


Barcos Rabelos

Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.


Porto – město průmyslu, historie a vína

Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.

Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.

Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.


Architektura

Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.


Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.

Portugalský folklór a tradice

Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.

Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.

Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.


Náboženství

Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.

Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15

Lahůdky Portské kuchyně

Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!


Při cestování do Porta není nutné letět nejprve do Lisabonu, Porto má své vlastní letiště – Francisco de Sá Carneiro, známé také jako Aeroporto do Porto, kam odlétají pravidelné linky z Prahy – Ruzyně, je však nutné počítat s jedním přestupem. Více informací najdete na – www.flylowcos­tairlines.org

Vypuštěná Brněnská přehrada

Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara
něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Padlo tedy
rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku proto začalo velké
vypouštění a hladina byla nakonec snížená o deset metrů pod
normální stav. I přes to, že návštěvníků vypuštěné přehrady
zvlášť od jarních měsíců ubylo, stojí za to se sem zajít podívat.


Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.

{{reklama()}}

Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.

Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.


















Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.

{{reklama()}}

Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.

Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.