INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest
mladých lidí, kteří vytvoří společně s mladými lidmi
z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým.
Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!
INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.
Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!
INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.
Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných
scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby
zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe,
v akej žijú.
Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.
Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…
…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.
Tanzánia na vlastnú päsť
…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.
Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.
Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.
Očakávania
Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.
Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.
Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.
No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.
Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.
Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…
…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.
Tanzánia na vlastnú päsť
…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.
Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.
Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.
Očakávania
Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.
Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.
Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.
No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.
Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako
dobrovolník? Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení!
Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?
Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.
Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?
Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.
Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především
svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců,
ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými
geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně
zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až
příliš živá.
Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.
Co tu tedy žije?
Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.
Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.
Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!
Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.
V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.
Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci
Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.
Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.
Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.
Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.
Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.
Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.
Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.
Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.
Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.
Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.
Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.
Nejen kameny a trolové
Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.
Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.
Co tu tedy žije?
Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.
Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.
Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!
Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.
V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.
Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci
Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.
Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.
Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.
Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.
Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.
Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.
Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.
Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.
Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.
Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.
Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.
Nejen kameny a trolové
Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.
V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami
Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží
v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry.
V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.
Kaštieľ (zámek)
Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.
Friesenhofovci a Oldenburgovci
Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.
Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.
Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..
Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.
Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.
Park
Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.
Babylon a Hôrka
V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.
Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:
Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!
Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.
V kaštieli sa diali veci…
Šijací stroj
Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.
Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch
Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.
V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.
Kaštieľ (zámek)
Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.
Friesenhofovci a Oldenburgovci
Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.
Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.
Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..
Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.
Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.
Park
Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.
Babylon a Hôrka
V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.
Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:
Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!
Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.
V kaštieli sa diali veci…
Šijací stroj
Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.
Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch
Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.
Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou
do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a
její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina
lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam
odchází na zimu.
Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.
Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.
Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…
Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.
Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.
Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.
Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.
Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.
Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.
Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.
Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.
Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…
Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.
Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.
Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.
Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.
Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.
Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.
Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry
po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou
přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.
Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater
(Donovaly – Chopok).
Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.
Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.
Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.
Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.
Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.
Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.
Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.
Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.
Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.
Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.
Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí
vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá
třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and
Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu
a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.
Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.
Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.
Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.
Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.
Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.
Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.
Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)
Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.
Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.
Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.
Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.
Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.
Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.
Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag –
zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože
orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a
s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší
cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.
Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.
Pravá divočina
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.
Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.
Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.
Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.
Údolí, naše útočiště
Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.
Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.
Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.
Jágr, Budvar a Brežněv
Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.
Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.
Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.
NAŠE POSTŘEHY
Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.
Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.
Pravá divočina
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.
Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.
Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.
Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.
Údolí, naše útočiště
Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.
Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.
Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.
Jágr, Budvar a Brežněv
Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.
Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.
Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.
NAŠE POSTŘEHY
Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.
Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule
ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje
vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete
paty z ČR.
Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.
Co
Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.
Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.
Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz
Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.
Co
Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.
Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.
Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz
