Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem
na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních
tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do
nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat,
zde vládne poklid.
Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat, zde vládne poklid. Když cestující z vlaku ze severu země odešli, zbylo tu jen pár líně polehávajících toulavých psů. Žádný další vlak v nejbližší době ani přijíždět, ani odjíždět neměl.
Přímo od nádraží se táhne hlavní bulvár, který de facto tvoří celé centrum města. U kraje parkují žluté taxíky, na chodníku stojí pár stánků se zeleninou a jako v každém velkém městě, i zde spodní část baráků zabírají obchody a služby. Mezi nimi jsme našli turistickou agenturu, přes kterou jsme měli smluvené ubytování. Do „hostelu“ nás zavedl jeden Švýcar, který zde pobýval za účelem studia albánského jazyka. To, co bylo prezentováno jako hostel, sestávalo se z ložnice s jednou postelí a dvěma rozkládacími gauči a skromnou koupelnou se sprchou. To vše za 10 euro na osobu. Měli jsme však štěstí, ubytování přímo v Tiraně sehnat lze, ale za velké peníze v luxusních hotelech. Kdybychom si toto ubytování nesjednali s předstihem, pravděpodobnost levného ubytování by se rázem velmi snížila. Skromné podmínky „hostelu“ byly pro naši skupinu dostačujícím luxusem, mimo jiné i proto, že nám za poledního srpnového žáru poskytl stín a alespoň relativní chládek.
Z důvodu vysokých teplot jsme se do centra vydali až v podvečer. Jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože centrum Tirany je opravdu velmi malé a dá se projít za poměrně krátkou dobu. V informacích z různých turistických webů jsme se dočetli, že je zde několik zajímavých muzeí, kde je možno spatřit vykopávky z různých epoch bohaté albánské historie, či sbírky výtvarného umění, včetně početné kolekce socialistického realismu. Bohužel Tirana není město zařízené na turisty a všechna muzea i galerie jsou během letních prázdnin zavřena.
V Tiraně nehledejte žádné pradávné památky či staré město. Centrum bylo vystavěno ve dvacátých letech minulého století. Budovy kopírují italskou architekturu, protože právě Itálie měla na Albánii v té době silný kulturní i politický vliv. Na hlavním náměstí postaveném v oválném tvaru se nachází několik z nejvýznamnějších budov města, včetně opery, malé, ale významné mešity a budovy s velkou mozaikou oslavujících v duchu socialistického realismu albánskou historii i socialistického člověka. Uprostřed náměstí stojí socha dávného krále Skanderbega. Za jeho zády sídlí různá ministerstva a pár dalších aparátů státní moci. U zdí těchto budov stojí malé budky pro vojáky, dnes však zející prázdnotou. Budovy jsou ale stále střežené, mě například u jedné budovy zastavil člen ochranky s tím, že prý mám okamžitě schovat foťák.
Podél hlavního bulváru se rozprostírá několik parků s různými atrakcemi pro děti, pouličními prodavači opékané kukuřice a hospodami různých cenových kategorií. Po setmění jsou parky příjemně osvícené a po cestičkách chodí spousty lidí, někteří se na chvíli posadí na lavičku, jiní se jen tak prochází. Spíše než anonymita velkoměsta je zde cítit uvolněná atmosféra maloměsta. A abyste nezapomněli, že jste stále ještě na chudém Balkáně, přijdou k vám s nataženými rukami malé žebrající děti.
Tirana má k hlavním městům západního střihu opravdu velmi daleko. Na zadní straně mapy měst je mezi stručnými informacemi pro cizince vyzdvihnuto třeba to, že zde mají kino, kde se promítají americké filmy. Svou náklonost k západu tu reflektují do jmen kaváren a barů, které pojmenovávají po západních zemích a městech. Potkali jsme také cedulku „BAR KAFE NATO.“ Mezi budovami místní university jsme nalezli i fastfood, který tak trochu kompenzuje absenci sítě McDonald ‘s. Jmenuje se Kolonat a svým menu, vybavením i logem známý fastfoodový řetězec v mnohém připomíná.
Na věčnou památku Envera Hodži
Nejzajímavější památkou v Tiraně je obrovská betonová pyramida stojící vedle hlavního bulváru, kousek na jih od náměstí. Jedná se o památník mnohaletému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi. Monumentální betonový kolos je postavený tak, aby z vrchu připomínal dvouhlavou orlici ze státního znaku. Dříve se tu prý konaly různé výstavy, koncerty a jiné kulturní akce. Slyšeli jsme také, že se prostor uvnitř stavby údajně používal jako televizní studio nebo diskotéka.
Dnes uvnitř není nic, budova chátrá, oprýskané zdivo je počmárané různými nápisy a sgrafity. Po betonových žebrech lze vylézt na plácek na vrcholu pyramidy, odkud je skvělý výhled po městě i na hory v jeho blízkém okolí. Vesměs se sem vydávají turisté a malé děti. Potkali jsme tu ale i skupinku mladíků, která zde nalezla úkryt před lidmi na ulici, kde si mohli pokojně ubalit jointy a nerušeně si zahulit.
Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve
srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech
je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají
balijský hinduismus.
Indonéské souostroví, to je v pravdě smaragdový náhrdelník ležící mezi dvěma světadíly – Asií a Austrálií.
Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají balijský hinduismus.
Nerozlišuje se zde jaro, léto, podzim, zima, ale platí zde jen doba sucha a období dešťů. Přesto už ani tady tato období vždy neplatí, o čemž se mohla přesvědčit řada turistů na vlastní kůži.
Kolik je chrámů na Bali?
Když vidíte na celém Bali nespočet chrámů, neodpustíte si otázku, zda se vůbec ví, kolik těchto svatyň na ostrově stojí, jestli je někdy někdo spočítal. Proto jsem se zvídavě zeptal svého balijského přítele.
Počet, který mi Adi po chvíli váhání řekl, mě doslova šokoval. „Nevím, jestli je někde oficiálně tento počet zveřejněn, ale pokusím se ti ho alespoň trošku přiblížit“, řekl mi. „Začít musíme od hlavních chrámů přes svatyně v horách a u moře. Každá domácnost také vlastní svůj chrám a ne jeden. Na každém rýžovém poli u každého hřbitova také. Ve vesnicích jsou vždy tři…“, a začal vyjmenovávat bajnary – vesnické sněmy, danauy – jezera, nebo pura dalem – chrám mrtvých a řadu dalších, až nakonec došel ke sto tisícům chrámům. Shodli jsme se, že počet určitě není nadsazen.
Chrám, neboli pura, je otevřená, čistá, nazdobená hinduistická stavba, aby bohové kterým ostrované stále oznamují veškeré dění a záměry, zde měli ten nejjednodušší vstup. Jinak se můžou bohové rozhněvat, tak jak to udělali v roce 1963. To jim pak je jedno, že je to uprostřed stoleté slavnosti, a připraví o život mnoho lidí.
Sliny – sliny, ale též pálenka nežádoucím duchům
Zato démonům se hlavní vchod „zatarasí“ zdí postavenou z cihel, které místní říkají sliny – sliny. Navíc u hlavních vchodů můžete vidět strašidelné sochy a obrazy, které mají démony co nejvíce vystrašit a od chrámu odradit.
Sliny – sliny se staví proto, že balijci jsou přesvědčeni, že démoni chodí či létají přímo a náraz do této zdi je odradí a více se zde nevrátí. Pro zlé duchy tu místo není. Přesto démoni nepřijdou zkrátka, pravidelně i oni, stejně jako bohové, dostávají své dary, protože by se mohli rozhněvat. Dary jsou dávány na zem a jde o věci často zkažené, plesnivé, ale nechybí tam rýže, či kapky pálenky araku.
Abychom se na Bali zbavili zlých a nežádoucích duchů, pořádá se jednou za sto let na sopce Gunung Agung slavnostní rituál trvající několik dní.
Na Bali je každý sebemenší kopec, potůček sídlem nějakého boha či ducha.
Duchům moře patří Tanah Lot chrám který je postaven na skále kterou omývá oceán a leží na jihozápadním pobřeží. Založil ho údajně potulný jávský hinduistický kněz jménem Nirarthou. Z krátkého povídání se opět dozvídám, že pro našince a normálního evropského smrtelníka jsou místní zvyky, obyčeje, legendy, báje i tradice naprosto nepochopitelné. Čím více jsem se o zvyklostech dočítal a hlavně dovídal, tím méně jsem jim i já rozuměl.
Porozumět a pochopit život na Bali by nám nepomohlo ani nestačilo, kdybychom zde žili celý život. Pro poznání balijské víry bychom tu museli prožít hned několik životů.
Chrám je pro místní místo, které jim přináší pohodu a radost.
Pro turistu je rajský ostrov Bali zemi překvapení, kde stále prožívá skutečná dobrodružství a je svědkem exotických rituálů, které nikdy neviděl. Žijí zde krásní lidé s jedinečnou tradicí hudby, tance, divadla i poezie, ale také malování, sochařství a architektury. Salamat jalan Bali! Šťastnou cestu na Bali!
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Síla balijského islámu
Besakih, balijská matka chrámu
Sliny – sliny, ale též pálenka nežádoucím duchům
Jezero Bratan s chrámem Pura Ulun Danu
Vstupní brána k Chrámu Tanah Lot
Zapálování ohně před tancem Kecak
Tanec Kecak tanečníci v maskách
Před každým svátkem se ulice musí vyzdobit, třeba mohutnými bambusy
Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou
v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim
říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název –
Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.
Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.
Označení Alpy evokuje krásnou čistou přírodu, nádherná panoramata horských štítů a hřebenů. Takové tyto hory opravdu jsou, čisté a krásné. Název Prokletije zase připomíná hrůzyplné příběhy o krevní mstě, chudých zapadlých vesničkách a turistech, kteří se zde ztratili, a nikdy je už nikdo nespatřil.
Různé turistické weby toto pohoří popisují jako oblast bez značených cest, případně cest, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, jak jsou na mapách vyznačeny. I skupina jiných českých turistů, které jsme potkali ke konci naší cesty, nám tyto informace potvrdila. Několik týdnů se toulali po odlehlejších oblastech hor a někdy i několik dní nedokázali na mapě objevit svou přesnou lokaci.
Naše zkušenost však žádnou z černých historek nepotvrzuje. Jediná negativní věc, která návštěvu hor doprovázela, se stala ještě ve Shkodře, největším městě severní Albánie, kde jsme nejprve směnili ve špatném kurzu a pak si zaplatili předražený furgon, mikrobus, který zde funguje jako běžná hromadná doprava, do vesnice Thethi. Ještě před nástupem do furgonu jsme se seznámili s Davidem, švédským turistou, který si jen tak na vlastní pěst vyjel po maturitě na Balkán. Vysvětlil nám plán své cesty, který se nám na rozdíl od našich původních plánů tolik zalíbil, že jsme pak spolu strávili následujících několik dní.
Po dlouhé cestě úzkými serpentinami kamenitých cest s krátkou zastávkou v hospodě ve vesnici Böge, jsme dorazili do Thethi. Roztahaná vesnice v údolí mezi vysokými hřebeny je jedním z nejčastějších výchozích bodů na horské treky, turistů jsme nepotkali žádné davy, ale přesto pro místní nejsou tato podivná stvoření neznámým jevem. Hned, když jsme vylezli z furgonu, přišel k nám malý, tak asi dvanáctiletý kluk a výbornou angličtinou nás zval do rodinného hotelu. Popisoval nám, jakého komfortu se nám dostane, a bez vybízení nás vedl cestičkou mezi oplocenými políčky. Když jsme se ho ptali, kde se naučil tak dobře anglicky, říkal, že ve škole přímo tady ve vesnici. Údajně v těchto malých zapadlých vesničkách není nouze o zahraniční učitele angličtiny, kteří zde jistě krom práce hledají i kousek té dobrodružné romantiky. S místními učiteli je to horší. Stává se prý i to, že učitel i po několik měsíců vůbec do školy nedorazí. Ale ani skvělá angličtina malého syna nepřinesla jeho rodičům zázračné tržby. V „hotelu“ jsme si totiž dali jen pivo a pak jsme vyrazili.
Ještě před odchodem z vesnice jsme potřebovali nakoupit jídlo na cestu. Když se nám podařilo doptat se na něco na způsob obchodu, nalezli jsme malou budku se skromnými zásobami. Anglicky se tu dohovořit moc nedalo, ale když pochopili, že chceme chléb a sýr, přinesli nám jej z domova, protože v „obchodě“ žádný neměli. Pak jsme se už vydali na cestu kolem malého kostelíka, který, ač vypadal velmi staře, byl postaven teprve před několika lety. Jednalo se o kostel katolický, protože horské oblasti severní Albánie jsou téměř výhradně katolické.
Po cestě dál za kostelem jsme potkali další malé kluky v podobném věku, jako byl syn majitele „hotelu,“ kteří nám taktéž velmi dobrou angličtinou vysvětlili, kudy máme pokračovat. Přesto jsme po nějaké době ze správného směru sešli. Naštěstí nás zpět na správnou cestu odnavigovala jedna paní pořváváním a mohutnou gestikulací ze své vyvýšené zahrady. Poté již byla cesta snadná, vedly po ní obrovské bílo-červeno-bílé značky. Stejné červené značky vedly i po ostatních cestách, žádné modré, žluté či zelené, jak jsme zvyklí z České republiky. Naším směrem však vedla cesta jen jedna, bez vedlejších odboček a rozcestí, takže jsme se neměli šanci ztratit.
Cesta nás vedla do prudkého kopce, nejprve lesem, později ve vyšších polohách se objevily louky a pak i holá skála. V protisměru prošlo několik párů a jednotlivců, ale žádné velké skupiny, ani jiní Češi, jak to známe z jiných evropských pohoří. Asi půl hodiny cesty před hřebenem jsme k velkému překvapení objevili malou kavárničku – budku, kde postarší pán vařil výbornou tureckou kávu. Cena byla stejná jako všude jinde, žádná vysokohorská přirážka. Jednalo se také na dlouhou dobu o poslední místo, kde šlo doplnit vodu. Posilněni teplým nápojem jsme vylezli nahoru a pokocháni nádherným výhledem do obou údolí, která od sebe hřeben odděloval, jsme sestoupili na druhou stranu a našli místo ke spaní.
Luxusní hotely pod vlajkami USA
Druhý den po sestupu do údolí nás čekal šok. Po cestě podél vyschlého koryta řeky jsme došli k Rraganu, první vesnici v údolí. Čekal jsem zapadlou vesničku s malými dřevěnými domečky, kde žijí chudí horalé. Místo toho se před námi zjevilo parkoviště s nablýskanými auty a hned za ním obrovská restaurace s dobrými jídly. Zde končí nebezpečné prokleté hory a začínají luxusní Alpy. Restaurace vedle restaurace, hotel vedle hotelu, podél silnice auta se západními značkami. Ti, kteří luxusu těchto míst nejvíce využívají, nejsou západní turisté, ale albánští emigranti, kteří se do vlasti vrací už jen na letní prázdniny. Albánců žijících v zahraničí je dostatek na to, aby zaplnili zdaleka největší procento turistů, kteří sem o prázdninách přijíždí.
Ve Valboně, další vesnici na naší trase, jsme si dali v jedné restauraci výborný velký oběd za nepříliš vysokou cenu. Co nás také překvapilo, byly vlajky USA, EU a NATO, které byly vyvěšeny na některých domech vedle těch albánských. Tyto vlajky si sem místní prý vyvěsili jen tak, z pouhé sympatie. Ještě více nás překvapilo setkání s Američankou Catherine Bohne, která sem před pár lety přijela na krátkou dovolenou a tak se jí zde zalíbilo, že zde zůstala a provozuje malý penzion, který funguje zároveň i jako turistické informační centrum pro ty, kdo neumí albánsky.
Velká část zahraničních turistů, včetně Davida, díky kterému jsme se o ní dozvěděli, plánuje svou cestu do této oblasti na základě internetových stránek, které Catherine vytvořila. Utábořili jsme u řeky, kousek od hostelu a druhý den ráno si zaplatili odvoz velkým autem do městečka Fierze. Auto nám smluvila právě Catherine, jiným způsobem bychom se před šestou hodinou ranní k nádrži nedostali.
V šest ráno totiž z přístavu ve Fierze vyplouvá loď, která pro vesnice okolo nádrže Komani představuje místní hromadnou dopravu. Zastávky jsou malé usedlosti na břehu řeky, nebo jen místečka, kam vedou úzké pěšinky vedoucí odkudsi z druhé strany kopce. Na některých zastávkách nastoupí či vystoupí jeden dva lidé, jinde se jen vyloží náklad v podobě základních potravin nebo pytlů se vším možným, který se na břehu naloží na připraveného osla. Vodní nádrž vede dlouhým údolím se mnoha zákruty, obklopeným nádhernými panoramaty hor, které se v průběhu cesty pomalu snižují. Trasa končí v malém přístavu u plácku, odkud odjíždí furgony do různých měst, včetně Shkodry a Tirany. I my jsme se na tomto místě definitivně rozloučili s oblastí severoalbánských hor, abychom navštívili další části této pozoruhodné země.
O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m
vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími
sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech
obtížností.
O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech obtížností. Zpravodajství hlásí 65 cm sněhu a 9 otevřených lanovek. Rozhodli jsme se proto věhlas, kterým se Hintertux pyšní, prověřit.
Z České republiky na ledovec za pár hodin
Vyrážíme z Brna chvíli po půlnoci, abychom byli ráno na svahu. Chceme si lyžování užít na maximum. Do cíle nás žene představa, jak budeme krájet obloučky na upravených sjezdovkách už za pár hodin.
Naše cesta by měla trvat přibližně 8 hodin i s přestávkami. Brno je vzdálené 610 km. Pro zajímavost Praha pouze 550 km. Na doporučení navigace směřujeme na Vídeň, kde odbočujeme na západ a přes St. Pölten, okolo Linze, až do Salzburgu. Prozatím všemi městy pouze projíždíme. Cestou zpět se však hodláme zastavit v Salzburgu a projít si večerní centrum. Cesta nás bezpečně vede až k německému Rosenheimu. Odtud padáme na jih do města Wörgl. U města Wiesing sjíždíme z dálnice A12 a míříme přes menší města do Zillertalského údolí. Jeho součástí je náš cíl, ledovec Hintertux.
Ranní Hintertux ve znamení tepla a azura
Cesta byla malinko kratší, a tak už před devátou hodinou ranní stojíme na spodním parkovišti a převlékáme se. Ubytování zatím neřešíme. Jelikož není hlavní sezóna, o nalezení cenově přijatelného ubytování v blízkosti ledovce nemáme obavy. Za chvíli již stojíme v drobné frontě u nástupní stanice na Glescherbus 1. Jde o panoramatickou gondolovou kabinovou lanovku, která nás vyváží do 2 100 m. n. m. Od vrchní stanice se dá pokračovat téměř do všech směrů.
Letošní první lyžování
My se vydáváme pomocí další kabinky Gletscherbus 2 k restauraci Tuxer Fernerhaus. Naše současná nadmořská výška je 2 600 m. Nám to ale nestačí. Pomocí Gletscherbus 3 a poté delším vlekem vystoupáme na nejvyšší bod, kam se lze lanovkami dostat. Gr. Kaserer ve výšce 3 268 m. n. m. nám poskytuje nádherný výhled.
Odtud si užíváme pěknou, širokou červenou sjezdovku Kaserer 11. Není příliš dlouhá, ale výborně se na ní vykrajují carvingové obloučky. Po chvilce ježdění spadneme až do 2 100 m. Zde nás Ledovec Hintertux pohostí v centrální Panorama Restaurant Sommerberg. Jelikož nemáme velký hlad, postačí nám vydatná gulášová polévka s tradiční bulkou Semmel. Po jídle se sluníme v lehátkách před restaurací a dopřáváme si odpočinek. Atmosféru tu dotváří obligátní rakouská hudba hrající z reproduktorů.
Po zbytek odpoledne se věnujeme lyžování na levých svazích, kde jsou červené a modré. Po cestě jsme však dosti unavení a navíc nás ještě čeká hledání ubytování. Ve tři hodiny odpoledne očistíme na parkovišti v údolí lyže a nasedáme do auta. I přes pouze částečně otevřený Hintertux jsme si lyžování užili. Možná to bylo tím, že šlo o letošní první svezení, možná je Hintertux skutečně tak dobrý.
Ubytování v okolí Hintertuxu
Hintertux je součástí rozsáhlého údolí Zillertal, které je největším údolím v Tyrolsku. Nejvíce rušno je v městečku Mayrhofen s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Abychom měli večer kam zajít na drink, snažíme se najít ubytování v jeho blízkosti, nebo přímo v něm. Nehledě na to, že v den odjezdu chceme prozkoumat středisko, které se tyčí nad tímto městem a nese stejný název. A důvod? Až připadne více sněhu, chtěli bychom ho navštívit.
Nakonec cenově přijatelné a pěkné ubytování nacházíme v pensionu kousek od lanovky Horbergbahn. Není to žádný luxus, ale naopak příjemný rodinný pension. Přesně to co jsme hledali. Na ledovec to odtud je jen 22 km. Spokojeni trávíme večer v jedné z místních hospůdek a jdeme brzy spát. Přece jenom nám cesta a lyžování daly do těla.
Zillertal, zábava i bez lyží
Každý den vstáváme brzy, aby ranní manšestr patřil výhradně nám. Po třetím dnu lyžování se s únavou v nohách rozhodujeme dát odpočnout svalům v krytém bazénu v Mayrhofenu. Jde o pěkný a moderní bazén, kde se nachází i 101 m dlouhý tobogán. Skutečně doporučuji k návštěvě. Součástí jsou dokonce i různé sauny.
Činnosti mimo svahy se odvíjejí od období, ve kterém do údolí zavítáte. V době, kdy jsme tu byli my, se ještě na svazích v údolí zelenala tráva a dolů z kopce se proháněli cyklisté. V oblasti se nachází pět tras pro horská kola, včetně singltreků.
Užít si můžete i vysokohorskou turistiku. Vyšlápněte si na jednu z okolních hor, nebo se na ni vyvezte některou z lanovek otevřených i v létě a v túře pokračujte po hřebeni. Překrásné výhledy jsou zaručeny.
Adrenalinu víc než dost
Nejenom ledovec Hintertux, ale i celé Zillertalské údolí je prošpikované adrenalinovými atrakcemi. Divoký sjezd na horském kole, paragliding, seskoky padákem, vyhlášené ferraty a další. Pro tyto a mnohé jiné sporty je zde výborná infrastruktura.
O vaši bezpečnost se během těchto činností postarají profíci, kteří jsou špičkou ve svém oboru a přesně vědí, co si mohou dovolit.
Hintertux se loučí
Po čtyřech dnech opouštíme ledovec Hintertux a do navigace zadáváme směr domů. Nechce se nám odtud, ale povinnosti nelze odkládat. Náš výlet končí a my se přesně podle plánu, přes Salzburg, vracíme do ČR.
Zhodnotím-li celkový dojem z údolí Zillertalu v tomto ročním období, musím říct, že šlo o velmi příjemnou změnu. Kvalita sněhu sice odpovídala září, ale zalyžovali jsme si skutečně pěkně. Je dobré vědět, že kvalitní lyžování Hintertux poskytuje i dlouho před začátkem hlavní sezóny.
Rider: Peter Bauer, location: Tuxertal, photo: Marco Toniolo
Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším
prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná
příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete
lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická
jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky,
úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin
i zvyšovat nadšení z jízdy.
Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky, úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin i zvyšovat nadšení z jízdy. Stejně jako mě na mých třech posledních zastávkách.
Singletrek pod Smrkem
Zastávka číslo 1 – Singletrek pod Smrkem, Liberecký kraj. V centru dění na mě čeká hustě vybarvená mapa. Jsou tady mraky single trailů. Začínám tedy těmi jednoduchými modrými – přes lávky a krásně upravené cesty kličkuju lesem nejdřív lehce nahoru a posléze po vrstevnicích šikmo dolů. Fantastické. Jdu na střední obtížnost. Tohle zvládne každý.
Červené singly jsou delší a čekají na mne delší pasáže. Hup nahoru a hup dolů, doleva a doprava, projíždím úzkou cestou mezi stromy. Chvilku stoupám a chvilku zase klesám. Ale žádná dřina. Nádheru z dynamiky jízdy občas přeruší krásný výhled do okolí. To černé singly přitvrzují. Ne technikou jízdy, ale úvodním stoupáním, které mne ale záhy dovoluje to rozjet ještě o chlup víc dolů. Bomba, skvělý flow, za den a půl projeta hustá mapa a mezitím ještě koupačka v rybníku. Rozhodně vynikající možnost.
Rychlebské stezky
Zastávka číslo 2 – Rychlebské stezky, Olomoucký kraj. Začíná přituhovat. Single trail kolem Černého potoka ještě pohodička. Lážo plážo a skvělá dynamika jízdy. Jen při dvou nucených objížďkách jednou zastavuju vlastní chybou uprostřed široké říčky. Bylo to za zatáčkou a už nemám rychlost. Jedna bota to tedy odnáší a začíná čvachtat. Dávám si oběd a vyrážím do druhé sekce. Delší výjezd korunuje velmi technickou pasáží s kořeny, kameny a lávkami, na kterou ještě nejsem připraven. Byl to dost velký skok. A tak několikrát zastavuju a šlapu si na zem. Ale určitě to vyjet jde. Cestou dolů volím střední obtížnost. Je to tu jak po výbuchu sopky. Samé větší kameny. Proskakuju svým užším pláštěm štěrbinami mezi kameny, ale občas se zaseknu. Kolo ještě drží. Pokouším se trošku skákat. Ruce mám už natřesené jako řízky. Šlapu kameny jako zelí. Konečně dorážím do sjízdnější pasáže. Už mě čeká jen sjezd dolů. Aspoň ten je super.
Černou už si dneska nedám. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Musím svého oře ještě trochu pošetřit.
Sv. Mořic ve Švýcarsku
Zastávka číslo 3 – Východní Švýcarsko, oblast Sv. Mořice a Davosu. Těším se jako malý kluk. Kopce jsou tu o pár chlupů vyšší než u nás. Někde ještě ledovce. Single traily kam se podívám. Jen tu člověk čas od času potká i turisty a alpské krávy. Začínám vypečeným výjezdem do sedla a místním „čerňákem“. Párkrát musím nést pěšky. Ale stojí to za to. Drbání krav, nádherný sjezd a vrcholová prémie v podobě serpentin mne dodávají nutnou dávku euforie. Takové výjezdy a sjezdy holt v Čechách nejsou. Druhý den skoro nohou v Itálii a více než 1000 metrů převýšení. Techniku jsem již vyladil na poměry místních single trailů. Obtížné pasáže s kameny jsou tu taky, ale už jsem připraven z Rychlebských hor. Ruce vyklepané, ale šťastné. Kolo ještě žije. Několikrát míjím vlak. Slunce tu prý svítí 320 dnů v roce. Hlavně ty krásné single traily bez kamenů, to je bonbónek.
Při přejezdu šlapeme asfalt. Do průsmyku Albula. Neskutečná krajina a sjezd dolů. Kličkujeme single trailem mezi popadanými stromy. Najednou jdeme po vysokém viaduktu. Člověk nevěří svým očím. Vyjíždím lanovkou nahoru, abych si mohl užít sjezd dolů. Tu a tam údolí, průsmyk či visutý most. Paráda. Jen škoda, že začíná pršet.
Mizím do místních lázní a regeneruji se. Přežil jsem to. Stejně i mé kolo. Mám radost a nespočet zážitků. Ty tři zastávky za to stály. Singletrek po Smrkem je parádním rozjezdem a zážitkem pro všechny. Rychlebské stezky spíše pro tvrdé příznivce a rozjezd na cizinu. A Švýcarsko? Taková panoramata a stovky kilometrů single trailů s možností lanovek holt u nás nemáme. Prozatím?
Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou
krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale
nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté
balkánské planiny.
Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté balkánské planiny. Když se mi naskytla možnost vyjet s Alpinou na cyklozájezd do Černé hory, tak jsem neváhal ani minutu.
A tak jsem se jednoho červnového pátečního odpoledne ocitl na Zvonařce, odkud zájezd odjížděl. Jedním autobusem s námi odjížděli tři zájezdy se stejným cílem, ale s jiným zaměřením. Nás cyklistů je nakonec pouze osm, tudíž k velké radosti řidičů nemáme vlek, ale nakládáme kola do kufru autobusu.
Do našeho cíle, města Žabljak, dorážíme druhý den odpoledne. Žabljak je relativně malé město přímo pod vrcholy skalnatého Durmitoru, jednoho z nejvyšších pohoří v Černé hoře (nejvyšší vrchol se nazývá Bobotov Kuk a měří 2523 metrů, ale někteří Češi název překřtili na snáze zapamatovatelnější Kokotov Buk). Ve městě je dostatek hospod, hotelů a dokonce i supermarket přímo v centru. My se ubytováváme v domcích v kempu na Razvršje, což je trochu odlehlejší část od centra. Je tu klid a naprosto luxusní výhled na Durmitorskou pláň.
První kilometry
Úplně první trasa je okruh mezi Sinjajevinou a Durmitorem, což je etapa o délce zhruba 50 km. Začínáme mírným klesáním a tak 12 km do první hospody jedeme průměrnou třicítkou. Kupujeme lahvové Nikšičko a jdeme si sednout ven do stínu před hospodou, jelikož uvnitř je mírně řečeno trochu zahuleno. Cestou od baru se ještě zmocňujeme několika židlí, hostinskému to nejen, že nevadí, ale ještě nám donese ven i stoly.
Když dopíjíme tak doráží další parta cyklistů z Čech, se kterými si měníme místa a pokračujeme v jízdě až ke Zminičko Jezeru. Odtud začíná stoupání po šotolinové cestě. Nahoře mám „štěstí“ a opravuji první defekt zájezdu. Měním duši a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do travnatého údolí, odkud znovu stoupáme po kamenité cestě nahoru.
Nic zlého netušíce si to štrádujeme po lesní cestě, když najednou se proti nám vyřítí gazík a z něho vylézá podezřelý chlápek v maskáčích. Nakonec nás ale nechce ani zastřelit ani prodat na orgány, nýbrž se nám snaží sdělit, že cesta dál je neprůjezdná. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu, která nás vyvádí z lesa zpět na asfalt. Po pár kilometrech stavíme u jezera, které tady má, jako každá voda co teče po vápenci, nefalšovanou tyrkysovou barvu. Hodinu trávíme plaváním a relaxováním při poslechu nejnovějších balkánských hitů linoucích se z auta stojícího opodál.
Do kempu už je to jen asi 12 km ale naše těla si po pauze nechtějí zvyknout na námahu a my trpíme. Nepomáhá nám ani to, že jedeme po dokonalém povrchu nové hlavní silnice ze Šavniku na Žabljak. V kempu si dáváme sprchu a večer vyrážíme na pivo pro změnu do hospody, kde vrchního dělá tajemný černokněžník.
Prstenec okolo Durmitoru
Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas vyrazit na náročnou etapu. Prstenec okolo Durmitoru měří asi 80 km. Převýšení 2000 metrů pro nás zatím znamená jen nějaké imaginární číslo, ale brzy se zhmotní v podobě ohromné dřiny a litrů potu. Krev naštěstí netekla skoro žádná, pokud nepočítám odřeniny při pokusech se vymanit z SPDéček, což byl zájezdový evergreen. Ze Žabljaku stoupáme směrem k vrcholu Momčilov Grad. U posledních domů se k nám přidává toulavý pes a drží se nás, potvora, až na vrchol. Nahoru to není taková dřina, protože většina stoupání vede stínem, i tak jsem ale upocený jak kapesník Karla Gotta.
Podjíždíme nějaký vlek či lanovku a za chvíli jsme nahoře, kde zastavujeme u restaurace. Bohužel je zavřeno, takže jen odpočíváme na terase a kocháme se okolím. Zbavit psa se nám daří až ve sjezdu dolů, snad se vrátil zpátky do města. Pokračujeme dál ke kaňonu řeky Sušice, kde nás čeká pár kilometrů jízdy terénem. Na dně kaňonu leží Sušičko jezero, na které se podle průvodkyně Sylvy ani nemáme těšit, protože zatím vždycky bylo vyschlé. Už podle názvu bych se tomu ani nedivil, ale o to větší bylo naše překvapení, když jsme z výšky zahlédli jeho průzračnou hladinu. Cesta dolů místy připomíná prosperující kamenolom a tak moc nespěchám, stejně není kam, hospoda u jezera je totiž taky zavřená.
Výjezd zdola je opět očistec. Ochlazení čeká až úplně nahoře, když si dáváme přestávku přímo nad kaňonem. Pár lidí nebere na nebezpečí žádný ohled a stoupají si přímo na hranu propasti, prý tam víc fouká a chladí. Naštěstí nikdo neztrácí balanc a můžeme odjet. Pokračujeme mírným stoupáním přes kopec a odbočujeme k vesnici Trsa, která se nachází v půlce etapy. V místní nálevně si dávám si lahváče za exkluzivní cenu 1.5 EUR. Ostatní si dávají oběd a tak se zvedáme až asi po hodině. Jedeme přes další kopec a cestou nepotkáváme ani živáčka, jenom v další vesnici je slyšet řev zedníků na stavbě. Míjíme zdejší obdobu JZD a začínáme pomalu stoupat do Sedla (1900 m). Zajímavostí tohoto stoupání je jeho délka, která činí asi 13 km. Zrádné je tím, že to vypadá jako by za každou zatáčkou byl konec, takže cyklista zoufale šlape a kýženého zlomu se nedočkává. Naše muka trochu zmírnil velký černý mrak, který se usadil nad Durmitorem a dokonce na nás i trochu zapršel.
Přichází na nás zoufalství a krize. Chvílemi kola tlačíme a nadáváme. Hlavně slovenské klení se tu rozléhá skoro jako v Tatrách. Provoz kolem nás se na zdejší poměry zvětšuje až na nevídanou frekvenci jedno auto za deset minut. Normální lidi totiž tuhle trasu jezdí autem, a když chtějí tak si zastaví na nějaké pěkné vyhlídce.
V prospektu psali, že zdejší krajina připomíná Himaláje, jenže v tomhle stavu to nějak nedovedu ocenit. Po pár hodinách se doplazíme až na úplný konec, počasí je tu tak akorát na bundu, kterou jsem si chytře nechal v kempu. Silnice nahoru i dolu je pěkně vyasfaltovaná a dalo by se sem v pohodě dojet na silničce. Nás čeká odměna v podobě sedmikilometrového sjezdu s výhledy, které bychom viděli, kdybychom nemuseli koukat na cestu. Do kempu jedeme pro změnu po staré silnici, která vypadá spíš jako obecní cesta. Pro změnu přijíždíme z vrchu a ušetřili jsme si výjezd od křižovatky. Zbytek večera chodíme poněkud nejistým krokem, ještě že zítra se jedeme rekreovat k moři.
Budva a Kotor
Cestou k moři děláme krátkou pauzu na mostě u Skadarského jezera. Skrz tunely přijíždíme na pobřeží do Budvy. Čtyři hodiny volna využívá většina lidí ke koupání v moři. Z Budvy přejíždíme do Kotoru, slavného města na břehu Boky Kotorské, zátoky připomínající norský fjord, akorát to vedro kazí dojem. Kotvila tu rakousko-uherská námořní flotila. Kdysi zde došlo ke vzpouře, v jejímž vzniku jsme měli prsty samozřejmě my Češi. Prohlížíme si staré město s křivolakými uličkami a hlavně chladivým stínem. Zpátky jedeme podél pobřeží Boky. Dokonce máme fotopauzu kousek před tunelem s možností vyfotit si moře osvětlené zapadajícím sluncem. Do kempu dorážíme až před 11 večer.
Nadobro opouštíme Žabljak a tak po snídani nakládáme věci do autobusu. Prvních 30 km etapy pořád klesáme rychlostí okolo 30 kilometrů za hodinu, je to vyhlídková jízda bez potřeby nějak brzdit nebo se soustředit na řízení. Z letargie mě vytrhává až splašená kráva, která se nepozorovaně pásla ve stínu u silnice, dokud jsme ji nevyplašili naším průjezdem. Chudák zvíře chtělo vzít roha, ale nízký součinitel tření kopyt na asfaltu způsobil jen bezmocné hrabání na místě, zakončené efektním rozplácnutím se na všechny čtyři přímo přede mnou. Kolo se mi naštěstí povedlo zastavit včas, ale od takto naštvané krávy můžete čekat všechno, takže jsem měl strach, aby mě ještě nenabrala na rohy, to by mi ani cyklistická helma nepomohla. Kravka ale měla rozumnější nápad a se zabučením zmizela v houští.
Na 35. kilometru definitivně končí sjezd a musíme vyjet asi 5 kilometrů stoupání na hřeben. Nahoře nás čekají kamenité horské louky, silně připomínající skotskou krajinu, jak někdo trefně poznamenal. Nikde nikdo, akorát od jedné salaše na nás vybíhá pes, zřejmě s úmyslem nás sežrat. Létající kamení mu kazí plány a my pokračujeme dál až ke sjezdu do údolí. Je tu kamenitá cesta a serpentiny, na jedné straně skály a na druhé propast. V případě pádu si můžete vybrat, kam to nasměrujete.
Klesáme až do vesnice, kde začíná asfalt. Bohužel, jeden kolega doráží pěšky. Na konci sjezdu to vzal přes řidítka a udělal si něco s ramenem. Ošetření ale odmítá a zbytek cesty hrdinně dojíždí. Posledních pár kilometrů jedeme po hlavní silnici. Provoz asi jako u nás zato na krajnici už asi nezbylo místo. Balancujeme nad příkopem a doufáme, že nás nesrazí nějaký kamion, což se naštěstí neděje. Největší monstrum, které nás za tu chvilku předjíždí je náš autobus.
Kolašin leží ve výšce asi 900 metrů a je známý především díky lyžování. I když lyžařské středisko Jezerine je asi o 500 metrů výš a dvanáct kilometrů dál. Ubytováváme se v hotelu Čile, na pokoji máme i gauč a televizi a co je hlavní, koupelnu se sprchovým koutem. V hotelu máme i polopenzi, ale za zábavou docházíme k sousedům. Každý večer se totiž v protějším domě, kde bydlí pěší zájezd, koná pravidelné mecheche.
Pohoří Bjelasica a Komovi
Ráno se chystáme na první vyjížďku do pohoří Bjelasica. Kola vyndáváme z kůlničky na dříví za hotelem, kam jsme je večer zamkli (pan majitel tvrdí že toto je dočasné řešení, tak uvidíme, jestli i na Balkáně platí že: jednotka dočasnosti= 1Furt). Oproti zavedeným zvyklostem na kola nenasedáme, nýbrž je ukládáme do busu a necháváme se na Jezerine vyvést spolu s pěší partou. Tam kola smontujeme a hurá po lesní cestě k vrcholu. Předjíždíme pěšáky, kteří už stihli ujít kus cesty a po chvíli dojíždíme na Planinarski dom, což je chata ve výšce okolo 1700 metrů nad mořem. Je zde pramen a ve žlabu pod ním se už chladí Nikšičko a jiné nápoje. Od domu stoupáme dál po kamenité cestě až k vrcholu Zekova Glava. Na vrcholu stojí zajímavý vojenský vysílač, proto je tam zákaz vstupu. Vyhazují nás i od brány kde čekáme na zbytek skupiny. Jediná Sylva má od vojáka dovoleno počkat na opozdilce a my ji necháváme samotnou na pospas maskáčovanému svůdci.
V mezičase uleháme na trávu pod vysílačem, baštíme svačiny a kocháme se pohledem na hory okolo. Chvíli nato doráží i Sylva se zbytkem lidí a můžeme vyrazit dolů. Slibovaný prudší sjezd je hodně strmý sráz, na začátku vylepšený sněhovým polem. Nicméně i toto zvládáme (pěšmo) a za chvilku můžeme osedlat naše kola. Cesta po hřebeni ubíhá rychle, výmoly na cestě jsou už tak obrovské, že jízda přes ně připomíná houpání na houpačce. Při sjezdu se zastavujeme u cikánské salaše a ochutnáváme domácí chléb a sýr. Nacpaní sjíždíme dolů až Biogradskému jezeru, které vypadá jako obyčejný rybník. Od jezera už jen sjedeme k hlavní silnici. Tam kola znovu cpeme do autobusu a poslední 15 km se necháme dovézt. Večer se věnujeme popíjení na náměstí a dělání výtržností.
Poslední den si na Jezerine jedeme hezky po svých. Z autobusu to vypadalo, jakoby to byl kousek, ale dnes se vlečeme jako šneci. Je nám vedro tak si zajíždíme znovu k Planinarskemu domu, kde kupujeme občerstvení. Dnes tu skoro nikdo není a tak máme čas popovídat si s majitelem. V zimě tu prý bývá 5 metrů sněhu a z domu kouká jen střecha. Tak to máme kliku, že je červen. Ochutnáváme domácí malinovou šťávu a vracíme se kus po cestě zpět na odbočku, která nás vede směrem k sedlu Trešnevik.
V sedle je hospoda kde si dáváme oběd. Na odjezdu se jeden náš kamarád vydává na špatnou stranu sedla, naštěstí náš řev ho zadržuje dříve, než nám ujede někam do údolí. Jinak by si to musel celé vyšlapat zpátky nahoru. Asfaltka do Kolašinu má dost děr ale cesta dolů ubíhá rychle. Za chvíli jsme u tunelu, kterým musíme projet. Měří asi 300 metrů a je do zatáčky, takže je v něm tma jak v pytli. Uvnitř je to trochu drama protože zjišťuji, že mám vybitou čelovku a jelikož jinou nemáme, tak nevidíme vůbec nic. Nakonec se z tunelu přece jen vyjíždíme a můžeme dojet posledních deset kilometrů do hotelu. Tam dorážíme přesně v okamžiku, kdy začnou létat blesky.
Večer se koná rozlučková párty, kterou si vytrvalci protahují až do snídaně. Pak zbývá jen zabalit, nasednout do busu a hurá domu. Západ slunce nás střetává až u Bělehradu a tak máme možnost si cestou prohlédnout skoro celé Srbsko. Do Brna se vracíme kolem 9 ráno a tím náš zájezd definitivně končí.
Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen
geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha
pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko
táhne, jsou panensky krásné hory.
Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko táhne, jsou panensky krásné hory. I když patříte jen mezi občasné horské turisty, najdou se tu pro vás alespoň dva vrcholy, které hravě zvládnete dokonce během jednoho dne.
Borišov a Ploska jako na dlani
Nemusíte jezdit rovnou do Tater, abyste zažili pravou horskou atmosféru. Stačí vyrazit na Velkou Fatru na středním Slovensku. Nejvyšším vrcholem je tu Ostredok (1 592 m), ale za výpravu stojí i jiné vrcholy. Jako začátečníci můžete vyrazit na Borišov (1 510 m) a možná se vám poštěstí přespat v místní Chatě pod Borišovom s výhledem na vrchol Ploska (1 532 m).
Před cestou si nezapomeňte zabalit spací pytle. Přespání na Chatě pod Borišovom vás pak nebude stát 16, ale jen 8 Euro za noc se spacím pytlem, což je na místní poměry slušná cena. V chatě se samozřejmě topí, takže si pravděpodobně vystačíte s letním spacákem.
Cesta na Borišov je relativně mírná a příjemná, nejde rozhodně o žádný krpál. Skoro celou dobu vás bude při výstupu doprovázet zurčící Necpalský potok.
Koprovský štít – panenské výhledy
Pokud se nechcete připravit o zážitek z Vysokých Tater, vydejte se na 2 363 metrů vysoký Koprovský štít. Zvládnou to i ti, co nejsou na horské túry přivyklí, protože celá výprava začíná na Štrbském Plese ve výšce 1 350 metrů. Cesta vede lesem, odkud se přesunete na chodník ve skalnatém úbočí, kde se vám naskytne překrásný výhled na Popradský hřeben. V průběhu túry neminete ani Popradské pleso, Velké Hincovo pleso nebo hřbitov obětí hor.
Tip: Základem je kvalitní příprava před túrou. Dost horalů už podcenilo zásoby vody, proto se neostýchejte s sebou vzít klidně 4 litry na osobu. K tomu je ale třeba nakoupit pořádné expediční batohy. Aby se vám pohodlně nosily, vybírejte batoh s patentovaným bederním pásem. Kvalitní výbavu na hory seženete například v online obchodě Hanibal.
Letní fotografická soutěž Vyfoť projekt vstoupila do své druhé
poloviny. Digitální odpočítávání na stránkách www.vyfotprojekt.cz ukazuje již jen
10 dní do konce soutěže.
Letní fotografická soutěž Vyfoť projekt vstoupila do své druhé poloviny. Digitální odpočítávání na stránkách www.vyfotprojekt.cz ukazuje již jen 10 dní do konce soutěže. Za více než jeden měsíc, po který doposud mohli účastníci nahrávat své soutěžní fotografie na webové stránky, bylo přihlášeno přes tři tisíce fotografií!
I když je konec soutěže až 31. 8. 2012, řada cen je losována průběžně a tak má skutečně každý příležitost stát se výhercem atraktivních cen. Vylosovaní výherci se mohou těšit na velmi zajímavé a hodnotné ceny, kterými jsou digitální fotoaparáty, knihy s fotografickou tématikou nebo i rekreační víkendové pobyty po České republice.
Minulý ročník soutěže byl velmi úspěšný a dle počtu prozatím přihlášených fotoalb je zřejmé, že soutěžící baví fotografování projektů i letos. Účastnící soutěže mají jednoduchý úkol: vyfotografovat a vložit přes jednoduchý formulář přímo na web soutěže fotografie realizovaných projektů spolufinancovaných z fondů EU. Aby však soutěž nebyla úplně stejná, jsou v tomto ročníku soutěže lehce pozměněna pravidla. Fotografování projektů zůstává, ale přibyla podmínka, aby alespoň na jedné z přihlášených fotografií byla vyfocena minimálně jedna osoba – například rodinní příslušníci, přátelé nebo kamarádi.
Za pouhý jeden rok se podařilo za přispění Evropské unie realizovat v České republice přes 4000 nových projektů. Nyní máte tedy na výběr již z více než 14 000 realizovaných projektů! Pro inspiraci, jaký projekt podpořený z fondů EU je ve vašem okolí, můžete také navštívit Mapu projektů na www.mapaprojektu.cz. Soutěží se stejně tak jako minulý rok, v hlavní kategorii Nejtalentovanější fotograf/ka a vedlejší kategorii Nejaktivnější fotograf/ka. Vítěze první kategorie vybere odborná porota, ve které usedne mimo jiné i šéfredaktor časopisu FotoVideo Rudolf Stáhlich. Vítězem druhé kategorie, jak už název napovídá, se stane soutěžící, který do soutěže přihlásí nejvíce fotografií různých projektů. Aby šanci vyhrát měl skutečně každý, probíhá během celé doby trvání soutěže pravidelné losování o hodnotné ceny. Výhercům hlavních kategorií budou po ukončení a vyhodnocení soutěže předány digitální zrcadlovky v Praze na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR.
Měl to být čtyřdenní celkem pohodový výlet do kolumbijského
národního parku zakončený pohledem na zasněžené velikány místních
sopek. Realita ale byla jiná! Ještě nikdy jindy v životě jsem nebyl
tak rád, že jsem v pořádku zpátky.
Měl to být čtyřdenní celkem pohodový výlet do kolumbijského národního parku zakončený pohledem na zasněžené velikány místních sopek. Realita ale byla jiná! Ještě nikdy jindy v životě jsem nebyl tak rád, že jsem v pořádku zpátky.
Začalo to vlastně už pár špatnými rozhodnutími na začátku cesty. Jako správní zvídaví Češi jsme se rozhodli vstoupit do národního parku Los Nevados z jihu, odkud je daleko těžší a delší přístup, ale kde moc turistů nenajdete. Přebalili jsme věci z batohů a rozvrhli zátěž tak, abych co nejvíce odlehčil přítelkyni. Měl jsem tehdá o dobrých 15 kilo zátěže navíc.
V osadě na konci motorizované cesty byl plánek Národního parku a cesty k němu. Nikoliv ale kvalitně digitálně zpracované s měřítkem, ale ručně kreslené. Nezbývalo tedy nic jiného než mapu vyfotit a doufat, že baterky foťáku těch pár dní vydrží. Žádnou jinou mapu této oblasti se nám bohužel předem sehnat nepodařilo a tak jsme museli vystačit s tím, co jsme si nafotili.
Po výstupu z auta nám několik místních domorodců nabízelo své průvodcovské služby a koně, což jsme jako zapálení turisté zvyklí šlapat pěšky s díky odmítli. To jsme ještě nevěděli, jaká to byla chyba! Už po několika kilometrech cesty krásným údolím jsme vkročili do pravé kolumbijské džungle. A to v 2600 metrech nad mořem.
Začalo pršet. Vysekaná a vychozená pěšina vedla vzhůru tropickou džunglí a v kombinaci s vodou vytvořila cestu s takovým množstvím bahna, že se tudy nedalo jít rychleji než 10 metrů za minutu.
Cesta navíc vedla přes několik řek a můstek pro přechod byl jen u prvních dvou, kam se vydávali lidé jen na krátkou procházku z osady. Zbytek nebyl. Prostě s pěšími turisty nikdo nepočítal a my byli zřejmě první. Všechno bylo připraveno pro koně. A tak jsme museli několikrát brodit.
Po prvním dni jsme vystoupali o nějakých 400 metrů výše a dorazili džunglí na chatu správce parku, umístěnou zhruba v 3000m, kde jsme si dali čokoládu a sýr, typickou bolivijskou kombinaci. První den sice s hromadou překážek, ale na konec idylický.
Druhý den ráno jsme pokračovali dále směrem k národnímu parku. Džungle stále neustupovala, cesta byla stejně bahnitá a já navíc začal dýchat velmi rychle díky nadmořské výšce a tak jsem po každých 10 metrech nahoru musel na minutu zastavit. Nic moc. Zhruba po poledni jsme dorazili na místo bývalé chatky, která tu již ovšem nestála z důvodu zničení zemětřesením. Válelo se tu jen pár velkých kamenů. Dali jsme si oběd a rozhodovali se, zda se zde po asi 500 dalších výškových metrech již utábořit anebo zkusit štěstí a pokračovat. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, abychom měli šanci dostihnout velikány sopek během našeho časového plánu 4 dnů.
K večeru jsme dorazili do výšky 4000 m.n m., kde se k naší velké radosti džungle rozestoupila, skončila a před námi byly pláně trávy a křovisek a taky začátek národního parku. Cesta už nebyla bahnitá, ale vlnila se mezi keříky trávy. Kempovat tady ale kvůli sklonu svahu nešlo a tak jsme byli nuceni jít dále a pokusit se přehoupnout přes hřbet.
Jaké bylo ale naše překvapení, když se najednou koňská stezka roztrojila, aby se pak ještě dál dělila. Párkrát jsme zkoušeli následovat tu nejvýraznější z nich, když se ale náhle stočila opět zpět nebo se zcela ztratila. Nic naplat. Museli jsme jít na sebe a náš instinkt. Přehoupli jsme se přes hřbet a v dálce uviděli širokou cestu. Mezi námi a cestou bylo ovšem relativně strmé údolí plné keřů. Zcela vyčerpaní jsme údolí nakonec překonali a těsně před soumrakem dorazili na cestu.
Já už jsem byl na dně. Nemohl jsem jít ani bez batohu. Těch 1000 metrů převýšení za den a spousta námahy mne totálně odrovnala.
Věděli jsme, že jsme na jedné ze dvou cest na vyfocené mapě. Ale na které? To nám bohužel nedokázal říct ani najednou se objevivší domorodec na koni, který vezl suroviny na jednu z chat u vulkánů. Mapy neznal, všechno znal po paměti. Říkal, že tímto směrem je to asi 1–2 hodiny na chatu.
Já na to neměl. Pokoušel se mi pomoci tím, že naložil můj batoh na koně. Ale já je nestíhal ani tak. Každých 5–10 kroků jsem rozdýchával tak 3 minuty. Po několika pokusech jsme poděkovali a nechali domorodce jít dál samotného, aby se tam dostal ještě před setměním. Nám nezbývalo nic jiného, než se na jediném široko daleko rozumném místě v sedle utábořit. Noc byla velmi krušná. Několikrát jsem zvracel a z dálky se k nám blížila silná bouřka. Nikde nikdo. Nic moc.
Ráno jsem byl rád, že žiju. Nedaleko stanu jsme našli stopy pumy. Ještě, že až ráno. Noc by byla psychicky o to krušnější. Bylo nám jasné, že původní plán vidět zasněžené sopky se mění. Jediným cílem byl návrat! Ale čekalo nás spousta trápení, výrazný úbytek sil a jídla.
Opět šílené bahno a džungle, ale naštěstí směrem dolů. Alespoň tak. Po pár hodinách scházíme do údolí. Z dálky jsou slyšet krávy, kousek od nás se válejí ruiny bývalého stavení. Ale kudy kam? Cesty jsou odtud dvě. Z nafocené mapy, vzhledem k tomu, že nevíme, kde přesně jsme, se toho moc vyčíst nedá. Po pár průzkumných mini vycházkách nalehko lehám na zem a přemýšlím. Jsem fyzicky na dně. Zůstaneme tu přes noc nebo zkusíme jednu ze dvou cest? Už jednou se nám to nepovedlo.
Nakonec jdeme dle instinktu a volíme cestu vlevo. Procházíme úzkou cestou a děláme slalom mezi krávami. Brodíme řeku. Další kopec nahoru. Šílenost. Přicházíme na horskou louku a cestou vidíme několik kravích kostí a stopy po pumě. Srdce se nám ještě více rozbuší a tak pokračujeme dále. Tady opravdu nocovat nechceme.
Co když jsme vybrali opět špatně a jdeme někam úplně jinam? Pokud ano, kdy se to dozvíme? Budeme mít ještě na to se vrátit?
Po asi 2 hodinách přicházíme k ukazateli. Hurá! Mrknutím na nafocenou mapu zjišťujeme, že naše předchozí rozhodnutí bylo tentokráte správné. Jsme na správné trase.
Jídlo už skoro nemáme, chuť jíst taky ne, zpátky to je ještě minimálně den chůze, ale aspoň víme, kde jsme. Ten pocit nám dává ohromné množství energie.
Následující den scházíme dalších několik set metrů níže a kempujeme poblíž osady. Cítím se již o mnoho lépe. Jsme sice zablácení až za ušima, ale víme, že jsme na dosah. Další den ráno konečně přicházíme zpět do osady, padáme do místního občerstvení a dáváme si pořádnou kolumbijskou snídani.
Cítíme euforii. Jsem šíleně rád. Jako nikdy předtím. Před 3 dny jsem na tom byl opravdu hrozně. Nasedáme do džípu a odjíždíme vstříc civilizaci s pocitem, že jsme nyní jen tak tak nezůstali přírodou poraženi. A s několika důležitými ponaučeními:
Když vám u vstupu nabízejí koně, vezměte je! Anebo se připravte na nejhorší!
Když je na místní mapce chatka, většinou to neznamená, že tam stojí. Asi tam stála kdysi, ale zbouralo jí zemětřesení a nyní už tam je jen pár kamenů jako pozůstatek.
Výstup z 3000m do 4000m za den je opravdu moc
Vždy si vezměte jídlo na dva rezervní dny navíc
Do kolumbijské vysokohorské džungle stačí jen stan, spacák, pláštěnka, jídlo a tablety na vodu. Nic jiného nepotřebujete.
Je důležité umět stopovat zvířata
1km cesty džunglí trvá většinou 1hod a znamená ve finále 2km cesty
Zajímavá videoreportáž jiného cestovatele ze stejného regionu.
V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci,
poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty a
běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou
radost.
V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci, poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty, ať už je to zlepšováním služeb nebo snižováním cen. Běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou radost.
Příchod Internetu
S rozmachem Internetu přišly nové cestovní kanceláře, které nabídly levné zájezdy, mnohem výhodněji, než bylo do té doby zvykem. Nyní přicházejí slevové servery, jako je například www.zapakatel.cz, které dokážou cenu srazit ještě níže. Není problém najít levnou dovolenou v Karibiku, v Egyptě, v Itálii nebo třeba v Adršpachu za mimořádně nízkou cenu. Stačí trochu pohledat a slevy na Internetu pravidelně sledovat.
Za něco málo přes dva tisíce Kč se dá pořídit pětidenní pobyt ve Vysokých Tatrách, včetně polopenze, se saunou, bazeném a fitness. A že je ve Vysokých Tatrách co těch pět dní dělat, není potřeba připomínat. Krásná příroda vysloveně zve na vysokohorské tůry i méně náročné procházky. Milovníci cyklistiky tu najdou síť cyklostezek pro trekingová kola i MTB.
Tisíce českých rodin jedou každoročně do Chorvatska. I tahle oblíbená destinace se na Internetu dá najít snáze, než dříve. Hotel s plnou penzí do pěti tisíc není výjimkou. Nejedná se o žádné nabídky s neprůhlednými podmínkami pro pár vyvolených. Příjemnou slevu na pobyt může získat každý.
Oblíbené poznávací zájezdy, včetně ubytování, dopravy a polopenze, například do Rakouských Alp za zajímavé ceny dělají radost sportovně založeným cestovatelům.
Proč je to tak levné?
Je to jednoduché. Provozovatelé, kteří jsou ochotni slevit cenu, získají určitou formu propagace na vybraných internetových stránkách a tím víc klientů. Ve výsledku jsou spokojeni všichni. Určitě to stojí za vyzkoušení, ale pamatujte, vždy si předem pročtěte podmínky, ať se vyhnete možným nedorozuměním, či nepříjemnostem.
Krásná příroda Tatranského národního parku vysloveně zve na vysokohorské tůry i méně náročné procházky
