Kambodža na kole: rozpálená rovina, lámání rekordů a chrámy Angkor Wat

První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají,
volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam
jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy
smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za
litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu.

Vietnam opouštíme jen neradi. Po měsíci v zemi strýčka Ho jsme si zvykli na točené pivo a bagety se smaženými vajíčky, vychytali provozuprosté silnice, vyzráli na šidící báby a už zase musíme balit brašny. Oslavili jsme 3 měsíce na cestě, 5000 kilometrů, 300 hodin v sedle a na tělech, na duších i na pláštích je znát kapka únavy. Takto naladěni vyjíždíme vstříc kambodžské rovině.


První dojmy z Kambodži

První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají, volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu. Skoro se zastydím. Jsme v jiné zemi jiných mravů. Kambodžský venkov zatím v bledých tvářích nespatřuje chodící bankomaty, příjemná to změna. Taky jsme zpátky ve světě buddhistických chrámů. Nic proti betonovým památníkům, budovatelským plakátům a válečným artefaktům Vietnamu, ale v buddhistickém chrámu se spí lépe než v tanku. Další body pro Kambodžu. V Laosu na nás nezletilí mniši s cigárem u koutku volali policajty, ve Vietnamu žádní mniši nebyli a v Kambodži nabízejí rohož v kuchyňském přístřešku. S díky přijímáme. Okun!

Rovina, prach, pot a slzy

Kambodža je placka a v březnu navíc pekelně rozpálená. Nadáváme si, že jsme se sem dostali až teď, kdy většina místních tráví dny v houpací síti se sklenicí ledové cukrové třtiny a turisté se zde pohybují výhradně v klimatizovaných autokarech. Cyklistika začíná být očistcem. Šlapeme od ledové kávy, přes studenou plechovku piva k cukrové třtině s ledem a takhle pořád do kola. Na kilometry nemá smysl koukat, neubývají. Zato asfalt, ten tady snad žerou, a tak víříme v prachu a k zastávkám u ledových pochutin přidáváme stále častější pauzy u hadic s vodou. Je fajn vidět aspoň pár metrů na cestu, pak se oči zalepí oranžovým prachem a zase nevím, kam jedeme. Doufám, že na Angkor.



Ani nevím jak, ale benzínky a hadice s vodou najednou mizí, města nakreslená na mapě ve skutečnosti neexistují nebo se před námi schovala. Večer se blíží, ale výheň neubývá. Máme dvě možnosti: spát v poli (snad ne minovém) pokryti několikacenti­metrovou vrstvou prachu nebo prostě jet dál. Dochází na lámání rekordů. Překonáváme 150 km/den (doufám, že poprvé a naposledy), poslední dvacku se akorát modlím a prosím nohy, ať ještě párkrát šlápnou. Zažívám jeden z nejextrémnějších zážitků asijského putování. Večerní spása v podobě sprchy a větráku a bezesná noc plná rotování na matraci a cukání ve spodních končetinách.

Kotvíme v Phnom Penhu


Dobýváme hlavní město Phnom Penh, ale namísto objíždění této „asijské perly“ (National Geographic) lezeme rovnou pod sprchu a větrák. Perlu lze vzhledem k teplotě ovzduší prohlížet pouze v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách. Vyrážím za svítání. Ledová káva na artdecové tržnici, prolézání uliček, čím dál od turistického ghetta, tím asijštější (rozuměj větší smrad a bordel). Po pár blocích vyměknu a utíkám zpět do turistické čtvrti guesthousů. Krátce se zastavím před muzeem krutovlády Rudých Khmérů, ale na návštěvu neseberu odvahu. Den příjemně utíká v malé samoobsluze u točeného piva značky Anchor. Kotvíme zde i příští den a kotvili bychom snad dodnes, nebýt posledního velkého lákadla – chrámového komplexu Angkor.

Tento článek je čtvrtým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko, Laos nebo Vietnam na kole.

Khmérský chrám Angkor Wat a město Siem Reap

Angkor, velkolepé dílo khmérských králů, jedna z nejvýznamnějších světových památek 9. – 15. století. Rozlehlé chrámové město Angkor Wat, chrám Bayon s více než dvěma sty tvářemi boha Avalokitéšvary, symbióza džungle a kamene v lesním chrámu Ta Prohm a další stovky staveb, které stojí za zastavení. Nevěřila jsem, že zvládnu tři dny jezdit od chrámu k chrámu, ale zvládla bych to i tři týdny. Angkor je slovy nepopsatelný, každý chrám dokáže svou atmosférou pohltit a vtáhnout tak, že člověk přestane vnímat čas, horko, žízeň, chlad a teprve když vás začne otravovat partner, zjistíte, že tuhle bránu a tamten strom fotíte už půl hodiny.




V těsné blízkosti Angkoru vyrostlo turistické městečko Siem Reap, kde se ubytovává drtivá většina návštěvníků chrámů. Místo je to značně neasijské, plné obchůdků, luxusních restaurací a pokřikujících taxikářů. Jak jsme ráda, že většinu času sedím na kole. „No taxi, no tuk tuk.“ Najít si levnou pouliční jídelnu dá pár kilometrů kroužení, ale ani tady nás nezklame šestý smysl a hned první den objevujeme ideální místo mezichrámového odpočinku s točeným pivem za 8 Kč.

Akvária s ďobacími rybičkami

Ještě jedna atrakce Siem Reapu stojí za zmínku. Akvária s „ďobacími rybičkami“. Za dolar ponoříme unavená kopyta do nádrže a pozorujeme a cítíme stovky rybiček nejrůznějších velikostí, jak oďobávají z chodidel vše, co tam nepatří. Oďobávaly neskutečně dlouho. A pak už jen celí oďobaní vyrážíme zpět do Bangkoku. Čeká nás dalších pár dnů roviny, kilogramy prachu, litry potu a sílící thajský provoz. Ale taky těšení do domoviny a trocha smutku z toho, že asijská cyklojízda končí.


Můj cyklotip

Nejezdit do Kambodži v březnu. Ale pokud už tu jste, projeďte si na kole Angkor. Dostanete se bez problémů k odlehlým chrámům, kde narazíte na minimum turistů. Máte-li horské kolo, nebojte se zkoušet pěšiny v džungli, dříve či později vás zase zavedou k některému z chrámů a jsou mnohem zábavnější než asfaltky. Kola je možné za pár dolarů půjčit v Siem Reapu.

Slavnostní otevření nové školy s 14. Dalajlámou v Mulbekhu

Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma.
K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových
školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do
provozu v průběhu roku 2014.

Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma. K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do provozu v průběhu roku 2014. Oslavy k otevření nových školních budov se zúčastní také zástupci Brontosaurů v Himálajích.


Nové školní třídy jsou dvoupatrová budova se 6 třídami, ve které bude studovat 150 dětí a její stavba je financována 14. Dalajlámou. Nový školní internát je dvoupatrová budova kde se ubytuje přibližně 40 dětí a její stavba je financována převážně Brontosaury v Himálajích.

Pro aktuální informace sledujte web Brontosaurů v Himálajích.


Škola ve vesnici Mulbekh byla založena v roce 1992 obyvateli z vesnice Mulbekhu, aby zajistila dobré vzdělání dětem v jejich rodném prostředí. V roce 2008 nastoupil do školy nový ředitel se jménem Norboo, který se jako první začal obracet k zahraničním neziskovým organizacím k zajištění rozvoje školy. Brontosauři v Himálajích pomohli řediteli vypracovat komplexní rozvojový plán tamní školy, který má za cíl v průběhu let 2011 a 2021 rozšířit školní prostory a zkvalitnit vzdělávání. Brontosauři v Himálajích podporují rozvoj školy finanční prostředky (doposud 3,6 mil Kč), zajišťují odborníky pro plánování a realizaci školního rozvoje (desítka odborníků) a zajišťují finanční pomoc od českých dobrovolníků (například David Kraus, Světlana Nálepková, Martin Bursík, Kateřina Jacques, Ivana Jirešová).

Nové školní budovy mají zajištěn ohřev vody, výrobu elektrické energie a vytápění pomocí solární energie. Díky solárnímu vytápění bude v místnostech v průběhu zimy 15°C, což je značný komfor oproti běžným 0°C. Obě budovy jsou postaveny tradičními stavebními technikami, které jsou inovovány o nové technologické a materiálové možnosti. Inovací tradičních stavebních technik, jsme si přáli, aby si tamní obyvatele odnesli z původního kulturního dědictví to nejlepší. Nový školní internát je dvoupatrová budova, která umožní vzdělání 30 dětem. V budově nových školních tříd je 8 tříd, v kterých se bude učit 180 dětí. Budovy nového školního internátu a tříd jsou první dvě budovy nového školního kampusu.


Malý Tibet je posledním místem na světě, kde zůstává tibetská kultura nepotlačena, a proto je Malý Tibet pro Tibeťany velmi významný. V Mulbecké škole dbají na zachování tradičních tibetských kulturních hodnota a tradic a proto je pro 14. dalajlámu důležité, aby škola v Mulbekhu dobře prosperovala a rozhodl se ji financovat.

Koření je kořením cestování

…a dovez mi nějaké koření! bývá častá věta na
rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké
destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili,
kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba
šafrán.

…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.


Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.

Venezuelské ají

Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.

Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.

Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!

Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.

To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.


Marocké trhy

Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.

Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.

Dneska už není nutné pro dobré čili kupovat velbloudy a brát několika měsíční dovolenou. Existuje spousta fajn obchodů, my rádi třeba Rojikovo koření.

Indické kari ze Srí Lanky


Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?

Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.

Za romantikou do Benátek!

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku.
Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince
pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi
nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou
cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu.

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku. Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu. Ovšem jisté nevýhody tato italská metropole také má.


Město Benátky leží na severu Itálie a jak je známo, jedná se o ostrovní město postavené více méně na vodní hladině. V minulosti byla tato metropole považována za centrum zahraničního obchodu a sklářství. V dnešní době sem míří převážně zamilovaní turisté z celého světa. Ročně jich sem zavítá kolem dvanácti milionů, nejvíce z Evropy a Asie. Město, kde na každém kroku dýchá historie, patří mezi památky UNESCO. A není se čemu divit!

Bazilika Sv. Marka v novém

Moderní stavby ve městě člověk prakticky nevidí. O ty staré je pečováno, byť velmi sporadicky a opravy všeho druhu zde trvají, dle slov místních obyvatel, nepřiměřeně dlouho. Jednou z památek, která byla dlouhé období rekonstruována a uzavřena veřejnosti, je bazilika Sv. Marka na Náměstí Sv. Marka – prakticky přímo v centru města. Obrovská monumentální budova z počátku devátého století láká nejen na bohatě zdobený interiér a několik muzejních kousků uvnitř, ale z dlouhého balkónu se nabízí krásný výhled na panorama města. Jedním z nejzajímavějších kousků, jež můžete v této bazilice spatřit, je zlatavá socha koňského čtyř-spřeží, jejíž výroba je datována až do prvního století. Původně stála v Římě, avšak počátkem dvacátého století byla přemístěna do Benátek. Vstupné do baziliky je velmi příznivé – pouhých pět euro.

Vedle baziliky a Náměstí Sv. Marka také mnoho turistů zamíří k nedalekému Mostu Vzdechů. Jedná se o stavbu z druhé poloviny čtrnáctého století a její název je odvozen od častého vzdychání vězňů, kteří po mostě přecházeli cestou do nedalekého vězení. V dnešní době je most častým motivem například pohlednic z Benátek. Je stále funkční pro pěší přecházení.


Za stovku na gondoly

Vedle neodmyslitelných turistických atrakcí v Benátkách patří projížďky na gondolách. Nabízejí je na téměř každém rohu, takže podle místa, kde nastoupíte, budete mít také různou trasu plavby. Pro hezčí trasu je vhodné nastupovat v centru, ideálně v okolí, již zmiňovaného, Náměstí Sv. Marka. Cena za zhruba čtyřicet minut jízdy na gondole je sto euro v centru města. Pokud zajdete do vzdálenějších odlehlejších uliček, můžete se dostat až na cenu sedmdesát euro. Cenu přitom neovlivňuje počet osob na gondole – platí se za jednu jízdu a jednu loďku. Takže pokud se na ní nacpou čtyři lidé, je možné se na jízdu složit. Avšak pro větší požitek je doporučováno, aby si každý pár bral vlastní gondolu. V některých turistických průvodcích se píše, že za příplatek nabízí gondolán také zpěv. Ten má ovšem do profesionálního výkonu daleko, takže pokud si nechcete cestu kazit marnou snahou o vyloudění nefalešného tónu, raději zpěv nepožadujte. Mnohem zajímavější bude si čas od času poslechnout krátké příhody, vážící se k místům, okolo kterých proplouváte. Například jedna z tras v centru vede podél obrovské budovy, v niž kdysi bydlel a pořádal své orgie známý Casanova. Dnes se v budově nachází pošta.



Procházku zaplavenými ulicemi řeší igelitové návleky

Pokud jde o počasí v dané oblasti, je lepší vyrážet do Benátek v letních měsících, případně na pozdním jaře či brzkém podzimu. Zatímco v létě teploty téměř denně překračují třicítku, v zimním období klesají až na nulu, což u větrného pobřeží není vůbec příjemné. Nevýhodou v každém ročním období jsou vydatné srážky. Prší poměrně hodně a často. Zajímavostí je, že se v Benátkách prodávají, a poměrně často nosí kvůli zaplaveným ulicím, igelitové návleky na boty s podrážkou. Za deset euro koupíte v nejrůznějších barvách silnější igelitový (materiál připomínající cosi mezi igelitem, plastem a gumou) návlek. Pro vážnější turisty je však nevýhoda, že jen sotva seženete neutrální decentní barvu jako třeba černou či béžovou. Vše se prodává v zářivých odstínech od modré, přes tyrkysovou až po sytě oranžovou. Ale za koupi to rozhodně stojí, a to jak z praktického důvodu, tak také jako netradiční suvenýr.


V Benátkách zapomeňte na taxi auto, je tu vodní taxi

Pro cestovatele, kteří jsou zvyklí se vždy z letiště přepravovat do hotelu pohodlně taxíkem, nastává v Benátkách nemilé překvapení. Taxi v takové podobě, jak jej známe, zde neexistuje. Většina ulic v centru města je pouze pro pěší. A taxi služba provozuje pouze vodní taxi, které ovšem také nemůže zajet úplně všude. Proto se chození pěšky zkrátka nevyhnete. Pro zajímavost uvádím, že vodní taxi z letiště do centra města vyjde na 110 euro. Za trajekt pak 15 Euro. Ovšem v obou případech budete nuceni jít část své cesty pěšky.

Klady a zápory italské metropole

Závěrem by se slušelo město Benátky shrnout s tím, zda je vhodné jej navštívit či nikoli. Skutečnost je taková, že pro krátkou dovolenou v podobě prodlouženého víkendu, může být toto město ideální volbou. Nezklame romantiky a ani milovníky architektury a historie. Navíc vynikající tradiční restaurace na každém rohu dokážou čas dovolené také zpříjemnit. Cenově velmi přijatelné kvalitní jídlo i pití, zejména italská vína, lze jen doporučit. Pokud jde o ubytování, je lepší připlatit si za hezký a luxusní hotel. To především z toho důvodu, že některé hotely ve městě skutečně nevypadají udržovaně a čistě.

Čistota sama o sobě patří mezi největší slabiny Benátek. Ulice jsou špinavé, místy zahlédnete neuklizené odpadky, prakticky na každém kroku vidíte opadávající omítky budov či polorozpadlé domy. Všude přítomní holubové o tamní hygieně také mnoho napoví. Zajímavostí je, že tamní holubové velmi často zavítají i na zahrádky restaurací, kde lezou po stolech a snaží se utržit něco od hostů. Ačkoli Benátky patří mezi hezká města, je třeba se na výlet pečlivěji připravit.


Tip autorky do Benátek

Já osobně jsme letěla do Benátek na konci května. Teploty byly příjemné kolem pětadvaceti stupňů, avšak déšť nás neminul. Z letiště doporučuji jet trajektem, protože doba přepravy a trasa, kterou musíte následně ujít pěšky, je téměř stejné, jako byste jeli taxíkem. Hotel jsme měli hned u pobřeží, kde se z terasy našeho pokoje nabízel příjemný výhled. Osobně doporučuji si připlatit a pronajmout jeden z těch luxusnějších pokojů. V okolí je celá řada italských restaurací. Pro milovníky ryb a mořských plodů, pak jednoznačně navštivte podnik Al Covo v oblasti Castello. Za těstovinami je dobré zajít si do vyhlášené restaurace Corte Sconta. Večeře vyjde zhruba na sto euro na osobu, včetně vína a malého desertu.

Komik a jeho svět aneb život v tibetském klášteře

Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST.
Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím
mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně
v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci
tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Pod tímto názvem si nejeden z čtenářů vzpomene na populární cyklus asi 150 velice oblíbených pořadů, které v letech 1979 až 1994 uváděl Milan Neděla (nebo Miloš Kopecký). Scénáře připravoval historik českého a němého filmu, propagátor archivních materiálů Karel Čáslavský. Zkušený průvodce „světem komika“ dobře a vtipně sestavil jednotlivé scény z oblíbených filmů i českých a světových grotesek a předložil je divákovi. Pořad byl velice oblíbený mezi malými i velkými diváky.

„Komik a jeho svět“ – tato parafráze mě napadla, když jsem stanul uprostřed buddhistického kláštera s názvem Komik nedaleko tibetských hranic. Svět sám o sobě, ve výšce 4 500 m. n. m., vzdálený běžnému lidskému hemžení. Svět nejvýše položeného kláštera v Asii, který je dosažitelný autem. V 70. letech minulého století byl zničen zemětřesením a nový klášter byl postavený opodál na bezpečnějším místě. Osmisetletá tradice však přetrvává. Místo, kde se – tak blízko oblakům – ve zklidnění medituje. Avšak i tento Komik vás může rozesmát – třeba při volejbale.


Ale popořádku. Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST. Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Tady v klášterní škole Komiku se učí zhruba 30 dětí, které navštěvují 1. až 5. třídu. Malí žáci pochází z nejchudších rodin z blízkého i vzdálenějšího okolí. Dětem chybí dostatek teplého oblečení, škole vybavení – nábytek, psací potřeby, dostatek matrací v ubytovně. Starších žáků (u nás obdoba 6. – 9. třídy) je méně. Šest učitelů předává poznatky z matematiky, buddhistické filozofie, vyučuje se hindština, angličtina, tibetština, obřady a buddhistické rituály.

Dospělí mniši vstávají ráno v pět hodin. Probíhají soukromé modlitby a popíjí vroucí vodu a čaj. Pak je společná pudža (recitace posvátných textů) v chrámu. Poté následuje běžný pracovní den. Někdo jde na pole, jiný zase do kuchyně, na někoho připadne služba průvodcovství případných turistů. Na oběd se podává rýže a čočka, výjimečně něco jiného. A zpátky do práce. Navečer si mniši povídají nebo si na prašném plácku zahrají volejbal. A přizvou i cizince – což je zážitek pro obě strany.

Měl jsem čest se této zábavy (nedovolím si napsat utkání) zúčastnit. Prvních pár minut probíhalo jako u nás doma někde u vody na písku. Soupeři (mniši) nastoupili jednotně v červeném, my Evropané zase s jasným cílem vyhrát. S přibývajícím časem nám však míč začal připomínat medicimbal, každé podání ránu dlaní do zdi. Pobíhání po plácku se změnilo v boj o nádech. Ruce na kolenou a pokorný předklon ukázaly i nám bezvěrcům, že pokora zde je na místě. A do toho se začal Pema, náš věrný průvodce z Kazy, nakažlivě smát na plné kolo. Zarudlí hrou, smíchem, nedostatkem kyslíku jsme se přesunuli k šálku dobrého čaje.


Na závěr snad ještě pár slov o zmíněné Kaze. Je to název blízkého města, které je zároveň správním centrem údolí Spiti. Je zde také klášter (cca 3600 m n.m.), který poskytuje útočiště komickým mnichům (rozuměj z Komiku) přes nejstudenější zimní měsíce. Mniši z Kazy včetně aktivního Pemy založili společnost Sapan Buddhist Foundation a už léta budují ženský klášter buddhistické linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Pravidelně se do údolí blízko tibetských hranic vracíme, v létě 2013 jsme se zúčastnili slavnostního otevření první části kláštera. Do školy nastoupilo prvních deset mladých mnišek, zbytek dokončuje tříleté studium v Dehradúnu. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu jsme od roku 2006 přispěli s českými dárci částkou téměř 800 000 Kč.

Podívejte se s námi do srdce Himálají – ať už virtuálně na protibet.cz nebo s dobrovolníky, kteří pomáhají při stavbě kláštera. Tento ojedinělý český projekt lze podpořit finančním příspěvkem na účet programu Kmotrovství. Nebo můžete snadněji přispět zasláním jedné třicetikorunové „esémesky“ ve tvaru DMS PROTIBET, Tibeťané obdrží 28,50 Kč. Také lze jedinou zprávou ve znění DMS ROK PROTIBET přispět hned dvanáctkrát – každý měsíc jednou.

V našem internetovém obchůdku najdete mnoho věcí odkoupených od Tibeťanů nebo vyrobených v námi podporovaných dílnách. Určitě udělají radost Vám i Vašim blízkým.

Vietnam na kole: troubící vozidla, litry točeného piva a nejlepší káva na světě

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit
hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy.
Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z
obyčejných domů.

Dobré ráno, Vietname!

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy. Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z obyčejných domů. A ty vietnamské jsou vážně hezké, částečně prorostlé dekorativními pokroucenými stromy a jinou zelení. A před domy zahrádka, věc dlouho neviděná.

Jenže pozor na přílišné kochání, neboť na silnici je překvapivý provoz, jehož účastníci nenechávají nic náhodě a intenzivně troubí. Pardon, uhýbám z prostředku vozovky a disciplinovaně kopíruji krajnici. Jenže Vietnamci troubí dál. Zanedlouho zjišťuji, že klakson je zkrátka nejdůležitější součástí vozidla. Není problém jet bez plynu, spojky, světla či sedla, ale bez klaksonu ani metr. Brzdy? Koloniální přežitek.



Po třech dnech mě při každém zatroubení začíná škubat levé ucho a tikat pravé oko a ubohý spolujezdec je na tom ještě o stupeň hůř. Začíná být agresivní a na každé druhé troubící vozidlo (tj průměrně 3× za minutu) ukazuje prostředníček. Coby odpůrce vulgárních gest a hlasitých verbálních projevů tento enthusiasmus nesdílím a tiše čekám, kdy mu banda místních řidičů rozbije ústa. Jenže oni stejně nevědí, co ten vztyčený prst znamená, takže vesele troubí dál. A ještě se u toho smějí. Bod pro Vietnam.

Nejlepší káva na světě a džbánek točeného pivka

Je jeden způsob, jak se dá na hrůzy silnic zapomenout. Usednout na kávu. Vietnamská překapávaná káva je tou nejchutnější a nejvoňavější kávou na světě. S kapkou kondenzovaného mléka a dvěma kostkami ledu vytváří neskutečně lahodnou kombinaci. Mám plán pro příští život – budu vietnamským kavárenským povalečem. Je ještě jeden způsob, jak si z klaksonů přestat dělat hlavu. Najít ve městě podnik s nápisem „Bia Hoi“, objednat si džbánek točeného tankového piva (2 litry za 20 Kč) a pak to párkrát otočit. Plán pro přespříští život – budu vietnamským hospodským povalečem.

Vietnam je po všech stránkách návrat k dobrotám, po měsíci v Laosu se skoro neodvažuji sníst nudlovou polévku. Jenže tady je vážně dobrá a neplavou v ní slepičí hřebínky. A k rýži se servíruje kus dobrého masa, tofu a zelenina. Jenže bacha, jsi-li bledá tvář, mají pro tebe dvojnásobek až trojnásobek běžné ceny. Smažené vajíčko za tři pětky? Žádný problém, jsi z Evropy, máš na to. Syčáci! A tak obrněni trpělivostí (mojí) a vyzbrojeni nadávkami (přítelovými) obcházíme jídelny, bagetárny, krámy tak dlouho, dokud nenarazíme na někoho, kdo nás nenatáhne anebo natáhne v únosné míře.



Blízká setkání se zelenými mužíky

Jako tradičně vyrážíme vstříc divočině a minimálnímu provozu. Tentokrát to bude rovinatá oblast poblíž hranice s Kambodžou. Fotím vypálená pepřoviště, když tu se u mého bicyklu zastavuje tříčlenné motorkářské komando a naznačuje, že dál pokračovat nesmíme. Pánové jsou v pantomimě zdatnější než drtivá většina obyvatel Vietnamu, o to krutější je tvářit se, že nerozumíme a pokračovat v započaté cestě. O pár kilometrů dál jsme zastaveni znovu, tentokrát u cedule „Frontier Area“ (20 km vzdušnou čarou od hranice), kromě onoho motorkářského gangu přibíhá pár zelených mužíků (Vietnamci v zelených policejních uniformách různého odstínu a střihu). Nejsou ozbrojeni, a tak mi ani nevadí, že se partner začíná hádat. Ukazujeme pasy a do nekonečna vysvětlujeme, že nehodláme ilegálně překročit vietnamsko-kambodžské hranice, že pouze volíme méně frekventovanou trasu, která jak na potvoru hranice kopíruje. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti.

Telefonuje se na desítky míst, občas nám do ruky přistane mobil a na druhé straně se ozývá rádoby angličtina, a tak desetkrát opakujeme odpověď na otázku „Where are you from?“ k tomu padá tma a situace se zdá být čím dál víc bezútěšná. Do komedie je zatažen i právě projíždějící manažer gumovníkové fabriky, umí pár slov anglicky a dostává bojový úkol: Naložit nás na korbu (i ve Vietnamu se zřídka kdy stane, že auto nemá korbu), odvézt k sobě domů, nakrmit, uložit ke spánku, ráno vzbudit, nakrmit a poslat na hlavní vnitrozemní dálnici.



Ráno míříme do pohraničí jinou trasou. Tentokrát mineme ceduli „Frontier Area“ bez ztráty kytičky, času a rychlosti. Krajina je liduprázdná a nádherná, kávové a pepřové plantáže střídá vzrostlý listnatý les, předzvěst národního parku Yok Don. Už se skoro radujeme a těšíme na kafe v blízké vesnici, když tu je před námi další zelený mužík. A kdyby jeden, za chvíli jich tu máme deset. Takže znovu a lépe: ukazujeme pasy, telefonujeme, kreslíme trasu, telefonujeme, přísaháme, že do Kambodži nechceme, telefonujeme, dozvídáme se, že „bitch is broken“ rozuměj: „most je zbořený“, telefonujeme, vysvětlujeme že přes bridge ani přes bitch do Kambodži nejedeme, telefonujeme… Po hodině jeden ze zelených mužíků rezignuje a mávne zelenou končetinou konečně tím správným směrem. Nevěříme svým uším a očím, objímáme onoho oficíra, v úžase nasedáme na kola a pokračujeme. Dalších 30 km mě děsí každá zelená barva lakem na projíždějícím motocyklu počínaje a stromy na obzoru konče. Jedeme pohraniční plackou, provoz je minimální, osídlení žádné, kolem jen listnatý les a k tomu hřejivý pocit vítězství nad přesilou zelených mužíků.

Tento článek je třetím dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko nebo Laos na kole.

Nový ráfek? Jedině ze Saigonu

Nic netrvá věčně, ani ráfek mého zadního kola. Proč jsem ho jen nevyměnila v teple domova? Jenže pozdě bycha i ráfek honiti. Schází 200 km do Saigonu, vypojuji zadní brzdu, odlehčuji, jak se dá, a modlím se, aby prasklina pár dnů vydržela. Oprava ve vesnicích a malých městech je nereálná a představa stopování se dvěma koly nás vůbec netěší. Bez dechu dojíždíme do města strýčka Ho, kde začíná několikadenní peripetie se sháněním správného typu. Mezi třemi miliony motorek křižujeme z jednoho cykloshopu do druhého, z jednoho krámu s hromadou těžko probratelného cyklomateriálu ke třetímu, čtvrtému, desátému a nic. Ho Chi Minhovi vnuci neznají ráfky s dvaatřiceti dírkami. Spásu přináší až cykloshop Le Hoang Pro Bike. Prasklý ráfek vyměněn, dráty přemotány, kolo vycentrováno, brzdy seštelovány a to vše za rekordních 50 minut. Zbývají dva dny na prohlídku krás Saigonu, odpočinek a posledních pár džbánků Bia Hoi. Vietnamská víza končí a Kambodža volá.




Můj vietnamský cyklotip

Z Hoi An do Plei Canu po Ho Chi Minh Highway,což je 190 km. Nadmořská výška je mezi 30 – 1137 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů. Slušný asfalt. 2,5 dne pohodové jízdy.

Recenze: Noví turističtí průvodci od m-ARK

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců
„Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast
Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců „Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.


Koncepce těchto průvodců spočívá ve vizuální prezentaci oblastí, formou více než osmdesáti velmi povedených fotografií, doplněné o česko-anglické texty.

V dnešní době už není problém během pár minut na Internetu najít jak se kam dostat, kde parkovat, jíst nebo bydlet. Inspirativně zpracovaných tipů na výlety, ale není nikdy dost. A přesně proto nás v redakci hezky zpracované brožury, doplněné dokonce i o jednoduché mapky, zaujaly.

Zvlášť, když zrovna Olomouc máme v plánu příští měsíc navštívit, že?

Všechen materiál pochází z autorské dílny m-ARK. V současné době agentura pracuje mimo jiné na přípravě dalších turistických průvodců, kteří budou zaměřeni na regiony Valašska, Slovácka a jižní Moravy.

Průvodci budou od 11.4. k dostání v distribuční síti, která zahrnuje trafiky, hotely, benzínové stanice a informační centra. Cena jednoho průvodce je stanovena na 55,– Kč.

10 důvodů, proč není Austrálie rájem na zemi

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští
lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje.
Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se
totiž na internetu většinou nemluví.

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje. Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se totiž na internetu většinou nemluví. Mnoho Čechů má na očích růžové brýle a svému okolí vyhrožuje slovy: „Stěhuju se do Austrálie.“


Než se ale opravdu rozhodnete prodat dům, sbalit svých pár švestek a přestěhovat se na druhý konec světa, zkuste nejprve zjistit, jaká Austrálie skutečně je. Oproti všem ostatním, kteří zemi klokanů jen chválí, přinášíme desatero negativ, s nimiž se budoucí Australan musí smířit.

1. Extrémně pomalý internet

Patříte-li k notorickým počítačovým závislákům, pak v Austrálii spokojeni nebudete. Internet je v celé zemi extrémně pomalý, protože do Austrálie vedou údajně jen dva optické kabely. Většina země je pokryta pouze vzdušným signálem, který ovšem rychlost internetu značně zpomaluje. Stahování filmů nebo hraní online her je, až na několik šťastných ulic v Sydney, téměř nemožné. Ve vnitrozemí dokonce chybí i signál mobilních operátorů, takže si prostě ani nezavoláte. Velký problém se spojením má třeba město Alice Springs, které leží uprostřed pouště.


2. Jedna z nejdražších zemí světa

Pokud se chystáte na studijní pobyt do Austrálie, berte v potaz, že z anglicky mluvících zemí je Austrálie tou nejdražší variantou. Loni byla dokonce Sydney vyhlášena jako celkově třetí nejdražší město světa. Například ve třetím největším Australském městě Brisbane, pronájem bytu 2+1 stojí týdně okolo 12 000 Kč bez služeb. Za litr balené vody dáte kolem stovky, za běžnou večeři pro jednu osobu pak od 500 Kč výš, nebudete-li se stravovat nijak luxusně. A pro kuřáky špatná zpráva – cigarety jsou zde jednoznačně nejdražší na světě – kolem 400 Kč za krabičku.


3. Krize na trhu práce

Vzhledem k vyšším cenám by se dalo očekávat, že budou také vyšší sazby v zaměstnání a na nejrůznějších brigádách. A ano, jsou. Ovšem vzhledem k právě probíhající krizi na trhu práce, je poměrně obtížné získat uplatnění. A je zcela jedno, zda máte v kapse univerzitní diplom a mluvíte několika jazyky. Práce zkrátka moc není. Na druhou stranu, pokud se člověk neštítí pracovat rukama, může si coby uklízečka, barman nebo třeba prodejce novin, přijít na velice slušné peníze, až 800 Kč na hodinu. Ovšem pracovní směny bývají u těchto povolání výrazně kratší.

4. Nepochopitelný rasismus

Konec povídaček o tom, že Australané mají srdce na dlani a vítají každého mezinárodního studenta či přistěhovalce s otevřenou náručí. Vzhledem k akutnímu nedostatku práce se na cizince nikdo z místních nekouká příliš dobře. Rasismus zde sice většinou zůstává spíše v rovině vtípků a dobírání si cizinců. „Nepřibrala jsi dneska, jsi nějaká tlustější?“ nebo „Ty pořád nosíš to stejný tričko. Ale chápu, jsi z té chudé země, kde na nové nemáte.“ A podobné věty patří k tamní dobré zábavě.

Smutným a neopomenutelným faktem jsou však poměrně časté vraždy zahraničních studentů. Ve dvoumilionovém městě Brisbane byly za poslední čtyři měsíce zabiti čtyři studenti z Asie a Evropy. Oběťmi jsou většinou drobné dívky. Za loňský rok bylo obětí 13.


5. Vítejte v Asii

Tento bod není považován za negativní, ale spíše překvapivou skutečnost. Již zmiňované město Brisbane má zhruba čtyřicet procent obyvatel asijského původu. Jedná se většinou o studenty nebo zaměstnance na pracovních stážích. Pokud rádi poznáváte nové kultury, jistě oceníte, že téměř polovina restaurací je korejsko-japonská.

6. Za nedopalek cigarety pokuta 200AUD

Pokud patříte mezi kuřáky, budete zřejmě překvapeni restrikcemi, které proti kouření tamní vláda vede. Nekuřácké restaurace a bary jsou standardem stejně jako třeba v USA nebo většině evropských zemích. Avšak v Austrálii naleznete i nekuřácké ulice. Pokud si na takové ulici dopřejete cigaretu, čeká Vás pokuta od 200 australských dollarů výš. A stejná sazba je v případě, že kdekoli ve městě odhodíte nedopalek z cigarety na zem či na kanál. A věřte, že díky bezpečnostním kamerám a množství policistů v ulicích, opravdu neuniknete.


Podobně existují také ulice, na nichž si smíte dát drink (např. před bottle shopem) a ulice, kde nesmíte s alkoholickým nápojem v ruce ani stát.

7. Sušení prádla může být problém

O krásném australském počasí není pochyb. Proto je zcela logické, že každé oblečení musí na slunci v Austrálii rychle uschnout. Ale ejhle – nikde viset prádlo neuvidíte. Z etického důvodu je to totiž zakázané a obyvatelé jsou povinni sušit doma v sušičkách. Visící spodní prádlo na balkonech zkrátka místní obyvatele pohoršuje.

8. Víc reklam než filmů

Jakožto filmový fanoušek budete zřejmě trpět. Když pomineme skutečnost, že díky pomalému internetu je prakticky nesmyslné, si filmy stahovat (ať už legálně či nelegálně), v televizi na Vás čeká téměř více reklam než filmů. Bezplatných kanálů najdete hodně, avšak připravte se na to, že každých pět až deset minut bude film přerušen zhruba pětiminutovou reklamou. Nejlepší variantou je zkrátka chodit do kina nebo si kupovat dvd. Ovšem počítejte s tím, že na australský trh se americké filmy dostávají s výrazným zpožděním. A jejich výběr je velmi omezen.

9. Feminismus

Moc se o tom nemluví, ale pokud v Austrálii nějaký čas žijete, je vám to jasné. V současné době probíhá silná vlna feminismu. Mnoho žen zastává manažerské funkce, zatímco pánové se starají o potomky doma. V souvislosti s tímto trendem také roste průměrný věk prvorodiček, například je zcela běžné mít své první dítě až kolem čtyřicítky. Moderní medicína si s tím umí poradit a Australanky toho velmi rády využívají. Umělá oplodnění jsou zde velmi častá.

10. Byrokracie

Problémy s laxními úřady a nepřehlednou byrokracií jsou snad všude, Austrálií nevyjímaje. Ovšem zde se občas dostanete do kuriózních situací. Zkuste si představit, že bydlíte v pronajatém bytě, kde nejdou zamykat dveře od bytu. A protože dle smlouvy smí opravu objednat a nechat provést pouze majitel bytu, žádáte opravu a čekáte na ni pět měsíců. Mezitím pochopitelně spíte v nezamčeném bytě, protože „nikdo s n´tím nemůže dříve nic udělat“. A podobných situací, kdy se na jednoduchou věc, čeká neúměrně dlouho, jsou v Austrálii mraky.


Závěrem by se slušelo říci, že Austrálie i přes mnoho nevýhod, je krásná země. A pokud si tam najdete práci a přátele, opravdu hezky a pohodlně se tam žije. Na přísné předpisy a drobnosti jako je třeba pár měsíců nezamčený byt, se zvyknout dá. Ale přece jenom, než tam odcestujete, je dobré vědět i o těch stinných stránkách. Ten šok z nedokonalého ráje bude potom menší!

Vyrazit na Srí Lanku nebo na Bali?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže,
příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní
obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není
daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali
s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech,
budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže, příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech, budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?


Na Srí Lanku za polovic

V době ekonomické krize každý počítá, co si může dovolit a kde se dá něco málo ušetřit. Pochopitelně dovolená je jednou z položek, na které lidé šetří v první řadě. Přece jen, není třeba jezdit na druhý konec světa, když chceme teplo a moře. A mnoho z nás se spokojí s průměrným hotelem namísto luxusní „pětihvězdy“.

Snaha ušetřit na dovolené však začíná už v momentě, kdy vybíráme město, kam vyrazit. A právě v tomto ohledu lze jednoznačně považovat Srí Lanku za vítěze tohoto pomyslného souboje. Zpáteční letenky na Srí Lanku lze sehnat v cenách kolem patnácti tisíc korun za osobu. Cena samostatné zpáteční letenky na Bali bývá mnohdy i dvojnásobná, protože, pochopitelně, ostrov Bali leží výrazně dál – až pod rovníkem. Pokud jde o ceny cestovních kanceláří za kompletní zájezdy, lze i zde mluvit o výrazném cenovém rozdílu. Samotná doprava však není zdaleka jediný výdaj na dovolenou. I hotely jsou na Bali poměrně dražší.

Na druhou stranu, obě země jsou poměrně levné, pokud jde o běžné denní nákupy, restaurace a vnitrostátní cestování. Večeře v restauraci v obou státech vyjde kolem stokoruny na osobu, nealkoholické nápoje stojí doslova pár korun. Alkohol je na Srí Lance dražší, neboť jeho konzumaci chce vláda vysokými cenami regulovat. Jedná se totiž především o muslimskou zemi. Obecně lze tedy říci, že průměrná dovolená na deset dnů na Srí Lance stojí se vším všudy kolem dvaceti až pětadvaceti tisíc korun na osobu. Na Bali za průměrnou desetidenní dovolenou dáte čtyřiceti tisíc korun.



Méně je někdy více aneb turisty prolezlé Bali

Pokud nepatříte mezi pohodlné cestovatele ve věkové kategorii 60+, neplánujete sedět na hotelu a koupat se v přilehlém bazénku, pak pravděpodobně oceníte kouzlo nedotčené přírody a klasického životního stylu Srí Lanky. Tam totiž, na rozdíl od turisty prolezlého Bali, snadno narazíte na vesnice, kde se žije velmi tradičně. Můžete se vydat například do přístavu a na vlastní oči se přesvědčit, jak se zpracovávají ryby, které se následně rozváží v konzervách do celého světa. Můžete nahlédnout na rýžová pole, do řeznického stánku, kde vedle živých kuřat máte hned i ta zabitá a připravená do kuchyně. Místní lidé jsou velice ochotní a vstřícní, takže se bez sebemenších problémů dostanete prakticky všude. A většinou bez jakékoli úplaty. Je to díky mentalitě tamních lidé, kteří jsou velice otevření a vstřícní vůči cizincům. A také díky tomu, že zde turistický ruch není v takové (otravné) míře, jako je tomu na Bali.

Bali je jedna velká turistická show. Je krásné, že cokoli chcete vidět, navštívit můžete. Avšak je třeba za to zaplatit a zařadit se do některé z turistických skupinek. Jízda na slonu, krmení slonů, focení s medvědem a mnoho dalších atrakcí je zde k dispozici. Avšak vše zavání jednoznačným byznysem a snahou vydělat na bohatých turistech, co se dá. Jednoduše řečeno, kdo nemá rád turisticky rušná místa a dává přednost originálním a cestovním ruchem nedeformovaným místům, pak ať jede raději na Srí Lanku. Tak třeba za celý den turistu ani nepotkáte.

Panenská příroda Srí Lanky


Milovníci přírody chtějí vidět čisté pláže, civilizací nedotčenou přírodu a zvířata ve svém domovském prostředí. A i v tomto případě je třeba opět vyzdvihnout, turisticky poněkud opomíjenou, Srí Lanku. Pláže zde jsou v průměru výrazně čistší, než na Bali, kde vlivem turistů i na těch nejhezčích plážích jako je Sanur či Kuta, sem tam nějaký ten nepořádek zahlédnete. A pokud nejde přímo o odpadky, je třeba podotknout, že mnoho pláží na Bali je těsně u pobřeží zaplněno řasami.

Pokud jde o zvířata, na Srí Lance žije ve volné přírodě nejvíce leopardů na světě. A při průjezdu divočinou je snadno spatříte i z jeepu. Podobně je tomu třeba se slony, kterých je všude plno. Oproti tomu na Bali zase s pravidelností potkáváte volně živící malé opičky. Slony však zde mají spíše jako lákadlo na turisty.

Rozdílný přístup místních obyvatel k turistům

Každý turista jistě ocení, když se k němu místní obyvatelé chovají přátelsky a s úctou. Ne, že by v některé z porovnávaných zemí panoval rasismus nebo dokonce odporu vůči cizincům, to naštěstí ne. Přece jen cizinci představují v obou případech jistý přísun financí. Avšak v turisticky rušnější oblasti ostrova Bali velmi tvrdě platí, že kdo platí víc, má právo. „Tady je všechno o úplatkách. Ti, co se sem přistěhovali třeba z Evropy, nestačí žasnout. Například pokuty za špatnou jízdu po silnici odhadují policisté podle toho, jak drahým autem jedete a zda jste místní nebo cizinec. Prakticky kdykoli cizince kontroluje policista, očekává, že dostane nějaké peníze. Jinak Vás nenechá jít. Jednání na úřadech je zde zdlouhavé, a i tak musíte každému dávat nějaké peníze bokem, aby se na vaši žádost vůbec podíval. Turistů se pak týká problém úplatků v situaci, kdy potřebují lékařskou péči. Pokud nezaplatíte hodně a předem, nemusí Vás ošetřit nebo se o Vás postarají velmi nekvalitně,“ popisuje vlastní zkušenost pětadvacetiletá Hanka, která na Bali jakožto turistická průvodkyně působí již druhým rokem. Oproti tomu na Srí Lance moc peněz a bohatství turistů až takovou roli nehraje. „Za příplatek máte lepší službu, což je pochopitelné. Ale vyloženě uplácení tu moc nefunguje,“ vysvětluje Nishan Fernando, provozovatel hotelu v Negombu.



Doba trvání cesty na Bali a na Srí Lanku

Posledním bodem, v němž lehce válcuje Srí Lanka Bali, je délka letu. Pro někoho záležitost méně podstatná, avšak ti, kteří cestují často, jistě preferují kvalitu dosažitelnou za přiměřený čas. Na Srí Lanku se létá většinou kolem třinácti hodin s jedním přestupem (v Istanbulu, Dubaii apod.).

Lety na Bali trvají kolem třiadvaceti hodin. Nejlepší variantou je letět s jedním mezipřistáním v jihokorejském Soulu. Tamní letiště je totiž považováno za druhé nejlepší letiště světa a pro cestující je k dispozici například bazén, sprcha či masáže přímo v areálu letiště. Případně, pokud to časová prodleva mezi lety dovolí, je možné snadno vyrazit přímo do ulic a prohlédnout si městu. S Koreou totiž nemáme vízovou povinnost, resp. dostanete víza bezplatně přímo na letišti.


Kam tedy za exotikou?

Obě země jsou nádherné a beze sporu stojí za zhlédnutí. Cílem toho článku je však upozornit na to, že obecně tolik propagovaný ostrov Bali, který podle Čechů platí za jednu z nejluxusnějších dovolených, není o nic lepší, než levnější a, pokud jde o přírodu, tak i čistší varianta v podobě ostrova Srí Lanky.

Slunovrat – Oslavy probuzení léta v dobách dávno minulých

Šestý ročník Festivalu živého pravěku v experimentálně
archeologickém centru Křivolík, poblíž České Třebové, se letos bude
odehrávat o víkendu 21. – 22. června 2014. Tématem letošního
festivalu je oslava letního slunovratu.

Šestý ročník Festivalu živého pravěku v experimentálně archeologickém centru Křivolík, poblíž České Třebové, se letos bude odehrávat o víkendu 21. – 22. června. Tématem letošního festivalu je oslava letního slunovratu. Návštěvníci mohou shlédnout oživlou pravěkou osadu v plném proudu příprav na tuto slávu. Budou moci ochutnat speciality historické kuchyně, prohlédnout si výrobu textilu, uvidí postup stavby doškových střech a několik výjevů ze života našich předků.


Na výletě do pravěku, který na konci června společně podnikneme, se ocitneme v osadě, jejíž obyvatelé se právě chystají slavit příchod léta Slunovrat. Přicházejí i zástupci dalších kmenů, aby uctili bohy a utužili přátelské vztahy. Návštěvníkům ukážeme, jak se dá jednoduše vyrobit sýr a jak krásně voní chlebové placky přímo z pece. Léto budeme vítat věnečky z kvítí, tancem dívek, bojem chlapců a dobrým jídlem a pitím. Pro děti jsou připravené drobné dílny a programy. Akce je nezisková a vstupné dobrovolné.

S šestým ročníkem festivalu bude jistě mnoho k vidění. Nepůjde jen o nové stavby, kterých v EAC Křivolík od loňska vyrostlo hned několik. Připravujeme nové edukativní dílny pro mládež a samozřejmě ukážeme několik nových řemesel a každodenních činností, kterým se věnovali naši předkové a které se dnes už vytrácí. Celá akce je zamýšlena jako zábava a uvolnění pro celou rodinu a širokou veřejnost. Dva dny živé prezentace dávné historie uprostřed nádherných lesů a údolí nedaleko České Třebové.