Rubrika: Témata

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 5.)

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Podgorica, Kotor

11. den – 9. 8. – pondělí

Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.

Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.

Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!

Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.

Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.


12. den – 10. 8. – úterý

K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.

Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…

Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.

Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).

Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kavkaz, mohutná hradba hor VII.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.
Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

14.07.2005 čtvrtek

Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.

V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.


V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.

Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“

Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.

„Kurva, nemáme sůl.“ „Ty sis ještě nezvyk‘?“ „Ne.“

Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.

My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.

15.07.2005 pátek

Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.

Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.

V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.

Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.

Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.

Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.

Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.

A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.

Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.

Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.


Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.

Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.

Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:

„Ty vole, oni hrajou Visáče…“

A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…

16.07.2005 sobota

Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.

Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů. „Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“ Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme. „Musíme ale valit, už je dost pozdě.“

Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.

„Tady to je trochu do kopce.“

Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.

Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.

Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.

Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.


Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.

V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.

„Kam jsi šel?“ „Nahoru.“ „A kde jsi byl?“ „Nahoře.“

Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.

Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.

„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“

Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.

Malárie a antimalarika. Malarone, Lariam a ti druzí

V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.

Obecné informace o malárii
Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.

V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.

Obecné informace o malárii
Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.

Kde se malárie vyskytuje?
Malárie se vyskytuje ve více než 100 zemích světa. Více než 40% obyvatel celého světa je vystaveno riziku malárie. Velké oblasti střední a Jižní Ameriky, Afriky a Jižní Asie a Středního východu, Oceánie jsou považovány za oblasti s rizikem malárie.


Informace do tohoto článku byly převzaty s laskavým svolením RNDr. Marka Petráše, na jehož serveru vakciny.net najdete další informace o očkování a cestovní medicíně

Jak běžně se malárie vyskytuje?
Podle odhadů SZO se ročně vyskytuje 300-500 miliónů případů malárie a více než 1 milión obyvatel každý rok umírá na malárii. Jen asi 1200 případů malárie je každoročně zaznamenáván ve Spojených státech. Nejvíce případů ve Spojených případů a Evropě bývá importováno přistěhovalci nebo cestovateli z malarických oblastí, většinou ze subsaharní Afriky a Indického subkontinentu.

Jak se člověk malárií nakazí?
Člověk se malárií nakazí po pokousání moskytů nebo komárů infikovaných tímto parazitem. Pokud komár pokousá (poštípá) infikovanou osobu, sáním krve přijme mikroskopické částice parazita malárie od infikované osoby, a tím se komár infikuje a stává se potenciálním přenašečem. Parazit malárie se v těle komára musí nejprve rozmnožit (obvykle k tomu potřebuje 1 týden), než se stává rizikem pro další neinfikovanou osobu. Jestliže takto infikovaný komár po zhruba jednom týdnu poštípe další osobu, parazit se z komára přenese krví do nového hostitele (člověka). Parazit pak putuje do lidských jater, kde napadá jaterní buňky, roste a množí se. Během tohoto období infikovaná osoba nepociťuje žádné klinické příznaky. Následně parazit opouští jaterní buňky a napadá červené krvinky. K tomu dochází v průběhu 8 dní až několika měsíců. Jakmile se parazit nachází v červených krvinkách, opět roste a množí se. Zvětšené červené krvinky prasknou, uvolní se parazit, který může snadno napadat další červené krvinky, Přitom se do krve uvolňuje parazitární toxin, který způsobuje klinické projevy malarického onemocnění. Pokud komár poštípe již infikovanou osobu, dostává se parazit do komára a infikuje ho. Takový komár opět po týdnu může znovu infikovat další zdravou osobu.

Jaké jsou příznaky a symptomy malárie?
Mezi symptomy malárie patří horečka a chřipce podobné projevy, včetně zimnice, bolesti hlavy, bolesti svalů a únavy. Dále se mohou objevit nausea, zvracení a průjmy. Malárie může zapříčinit chudokrevnost a žloutenku (žluté zabarvení kůže a očí) díky ztrátě červených krvinek. není-li okamžitě zahájena léčba malárie s typem P.falciparum, může dojít k vážnému selhání ledvin, k záchvatu, k neurologickému postižení, bezvědomí až k úmrtí.

Kdy nejdřív člověk pocítí, že byl pokousán infikovaným komárem (nebo moskytem)?
U většiny lidí se první symptomy objeví po 10 dnech až 4 týdnech po nákaze, i když jsou známy případy, kdy pacient první příznaky pozoroval již 8. den a nebo po 1 roce. Dva druhy malárie: P.vivax a P.ovale, mohou recidivovat: takový parazit se může ukrýt do jaterních buněk po dobu několika měsíců (až 4 let) po pokousání infikovaným komárem, aniž by došlo k jeho aktivní fázi.

Jak je malárie diagnostikována?
Malárie se diagnostikuje v krvi infikované osoby, pod mikroskopem, s předchozím barvením parazita (pro snadnější odlišení).
Ten, kdo cestoval do rizikových oblastí s malárií, a objeví-li se u něj horečka do 1 roku, by měl vyhledat lékařskou pomoc a vždy upozornit na to, že navštívil takovou oblast.

Jak se malárie léčí?
Malárii lze léčit přípravky na předpis. Volba léku a způsobu léčby je závislá na druhu malárie a oblasti, kde se pacient mohl nakazit, dále na věku pacienta a na závažnosti onemocnění.

Jak se lze bránit před nákazou malárie?
Pro správné zvážení prospěchu a rizika je třeba následující:
a) Zjistit příslušné údaje o zemi, ve které cestovatel plánuje pobyt: Je v cílové zemi původce malárie? Pokud je, působí zde celoročně nebo jen sezónně? A vyskytuje se v celé zemi nebo jen ve vybraných lokalitách? Původce malárie je parazitární? Rezistentní?

b) Od cestovatele je třeba zjistit:
Plánovou dobu pobytu, a v jakém období cestovatel chce do oblasti odjet?
Cestovní styl:
– pobyt ve městech, rekreačních turistických centrech, na venkově?
– ubytování v hotelu nebo lacinější ubytování?
– pobyt na jednom místě nebo turistické cestování po celé zemi?
Zvláštní aktivity (např. pracovní pobyt, odpočinek)?
Je cestovatel zdravý nebo trpí chronickým onemocněním? Užívá pravidelně léky? Trpí např. alergií?
Zvláštní skupinou jsou děti, těhotné ženy, starší lidé a osoby s postižením imunitního systému.

Antimalarická profylaxe spočívá na dvou principech:
1) Expoziční profylaxe
Ochrana před přenašeči – komáry je téměř bez rizika. I dnes má tento způsob velký význam. Jedná se o jednu z typických ochran před malárií. Navíc vede k ochraně nejen před malárií, ale také před dalšími infekcemi přenášenými tímto hmyzem.

DALŠÍ informace o EXPOZIČNÍ PROFYLAXI najdete ZDE.

2) Chemoprofylaxe
Zda-li je chemoprofylaxe podáváním léčiv pro cestovatele důležitá, musí zvážit lékař na základě její prospěšnosti a rizika s ohledem na okolnosti místa pobytu cestovatele. A jaké léčivo se užívá pro danou profylaxi, souvisí mimo jiné i s místní rezistencí původce malárie. Toto platí i pro případné naléhavé užívání léčiv v místě pobytu při výskytu malárie (tzv. „stand-by“).
Od dubna pro Vás rozšíříme informace v rubrice „Očkování do jednotlivých států“ o další údaje týkající se konkrétní profylaxe pro danou zemi či jen její oblast. Tyto údaje pramení z informací WHO (SZO) a CRM.
Cestovatel musí být poučen před cestou, že antimalarická profylaxe neposkytuje absolutní jistotu ochrany před touto nákazou. I když jen snižují riziko nákazy, bývá riziko málárie po této profylaxi minimální. Pokud se navíc malárie rozpozná na počátku, je téměř vždy vyléčitelná. Dojde-li u cestovatele v tropech ke vzniku horečnatého stavu, existuje vždy určitá možnost nákazy malárie, a proto se doporučuje za všech okolností vyhledat lékaře. Stejné pravidlo platí i po návratu domů a to zejména během prvních tří měsíců. Pozdější manifestace malárie se objeví zřídka kdy. Recidiva terciární malárie se může náhodně objevit: její léčba je téměř nemožná, ale není smrtelná.

DALŠÍ informace o CHEMOPROFYLAXI najdete ZDE a o CHEMOPROFYLAXI dětí ZDE.

Kdy se poradit s lékařem – podle WHO
a) Objasnění problematiky malárie – obecně
b) Informace o příznacích (speciálně o M.tropica) malárie, o nutnosti její profylaxe, o potřebnosti případného zahájení profylaxe v místě pobytu, o způsobu užívání léčiv apod.
c) Vysvětlení jak provést profylaxi léčivy u alergických osob, těhotných žen a dětí mladší 5 let (těhotným ženám a dětem mladším 5 let se nedoporučuje navštěvovat oblasti s malárií)
d) Dotazy týkající se plánované aktivity během cesty, např. potápění, horolezectví
e) Informace o přípravcích k ochraně před napadením komárů nebo jiného bodavého hmyzu
f) Informace o zásadách profylaxe léčivy:
Upozornění o
– regulérní profylaxi před cestou do oblastí s malárií nebo naléhavém užívání léčiv/profylaktik v místě s malárií;
– profylaxe se provádí do 4 týdnů po odjezdu z malarických oblastí;
– možnosti nákazy malárií i přes provedenou profylaxi léčivy;
– vysvětlení možných nežádoucích účinků;
g) Písemné informace o malárii
h) Příznaky malárie (nebo jakékoli podezření) po návratu z cesty, kde se malárie vyskytuje.

Překvapení nebývají daleko

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.

Ve světě je mnoho míst, která nás dokáží nadchnout svojí nádherou. Mnohdy cestujeme stovky, tisíce kilometrů, abychom spatřili místo, které jsme tak dlouho a s takovou dychtivostí laskali ve svých snech a fantaziích a pak býváme překvapeni když zjistíme, že docela blízko nás, vlastně téměř za humny jsou zákoutí, která se těm „světovým“ přinejmenším vyrovnají. Není sice možné je označit nálepkou „exotika“ a vyprávění o nich asi nevzbudí dychtivý zájem posluchačů, ale není ani tak podstatné jak reagují druzí, důležitá je naplněnost našeho vlastního srdce.


Bydlím v malém městečku kousek od Prahy. Dříve to byla zakázaná zóna, protože sto tisíc sovětských vojáků s rodinami a především veškerou vojenskou techniku bylo třeba chránit před imperialistickými špehy a temnými silami. Když poslední z nich před patnácti lety opustil Českou republiku, původně životem kypící město, se stalo téměř místem duchů. Milovice byly opět svobodné, ale pusté a prázdné.

Dnes je to rychle se rozvíjející obec s krásně rekonstruovanými domy, které jak hříbky v lese vykukují z masivu zeleně a stromů. Blízkost Prahy však způsobuje, že pro většinu lidí zde žijících se stává pouhým místem k přespání. A tak mnozí snad ani netuší, jaké oázy klidu ve svém okolí mají.

Je krátce před vánocemi, domácnosti povětšinou voní cukrovím a v oknech stojí mnohá hospodyňka, statečně bojující proti špíně. Nemám hospodyňku ani cukroví, zato dobré boty, teplé oblečení a touhu podívat se o kousek dál, než vedou každodenní cesty z domova na vlak a do obchodu.


V roce 1904 zde z několika malých vesnic a přilehlých polností vznikl vojenský výcvikový prostor pro rakousko-uherskou armádu. Obyvatelé byli přesídleni, náležitě vyplaceni a novými usedlíky, se na dlouhá desetiletí stali vojáci. Po armádě císařské zde byli čechoslováci, pak němci, po druhé světové válce opět naše armáda a odsunem vojsk sovětských pobyt vojáků jakýchkoliv nadobro skončil. A protože téměř sto let nikdo do zdejší přírody nezasahoval, vznikla zde jedinečná oblast mnoha endemických živočichů i rostlin. Jsou zde hluboké lesy, krajina připomínající ruské stepi a mnohé další přírodní útvary.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.


Procházím okolo nádherně vzrostlých stromů a občas mne napadne zda najdu cestu z té pustiny, o které jsem neměl ani tušení. Když tu najednou zůstanu stát a nemohu věřit vlastním očím. Do kůry jednoho stromu je vyryt v azbuce nápis, který je tu již téměř dvacet let. Tak tady někde pilovali obranu socializmu, tady vzpomínali na domov a snad ani nechápali, jak daleko od něho jsou. O kousek dál se proti mně vyřítí z lesa dvě mladé srny. Nejprve mne nevidí a klidně, nic zlého netušíc jdou přímo ke mně. Když už nás dělilo snad pouhých deset metrů, zvednou své hlavy a upřeně mě pozorují. Nevím, snad si mě skenují a projíždějí databázi lesních zvířátek. A protože jsem se zapomněl zaregistrovat, bleskurychle se na svých hbitých nohách otáčí a tak jak znenadání se objevily, stejně rychle jsou pryč.

Nějak se nemohu nabažit pocitu naprostého uvolnění a klidu. Tak blízko domova a takové nádherné místo. Jak úžasné to tu musí být v létě, když příroda voní a vydává tisíce zvuků. Určitě budu jezdit i tisíce kilometrů za objevováním světa, ale tady mne čeká tolik pokladů, že znovu se sem vydám určitě dříve než zase za rok.

Sběračem vína v Argentině

Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze.

Do Argentiny jsem se vydal na konci února ne jako běžný turista na pár týdnů , ale jako člověk, který má možnost strávit v Argentině více než čtvrt roku a tak poznat důkladně místní kulturu, zvyky, přírodu jak ve velkoměstě, tak i na venkově.

Protože mě letenka z Prahy do Mendozy jako studenta finančně značně vyčerpala, musel jsem si již po několika málo týdnech pobytu hledat práci. První otázka, kterou jsem řešil byla, co tady můžu dělat, když španělštinu ovládám jen tak, že se domluvím jen v základních situacích. Protože je Mendoza v oblasti vinic a hrozny zrovna dozrávaly, domluvil jsem se s argentinským přítelem (u něhož jsem dočasně bydlel), že bych zkusil práci na vinici. V tom už mám i menší praxi u mých známých z Modry, tak snad to zvládnu i tady.

Příbuzný mého přítele Damian má domek na venkove nedaleko městečka La Consulta a ten by mi snad mohl poradit. S Damianem jsme se nakonec domluvili, ze není problém u něho par dnů přespávat, když občas s něčím pomůžu nebo koupím něco ke společnému jídlu. Následující týden jsme vyrazili do nedaleké asi 120 km vzdálené vesničky. Cesta ubíhala velmi rychle, ale nebyla moc záživná. Jen nekonečná rovina s jediným menším městečkem. Domeček, který jsem měl v následujících dnech obývat, se nacházel v poslední vesničce pod Kordilierami. Dojet se tam dalo jen po polní cestě, vysušené tak, že když po ní projelo auto, nebylo následujících deset minut kvůli zvířenému prachu vidět nic. Domeček byla novostavba a měl, jako ostatně většina domků nejen na vesnici ale i v Mendoze, jen dvě místnosti. To jsem ještě nevěděl, ze nás tam nakonec bude žít pět a že tam neteče teplá voda. Což se nějaký čas dá vydržet, ale opravdu jsem se velmi těšil na neděle, kdy jsem se vracel do Mendozy a mohl se pořádně osprchovat v teplé vodě.


Argentina, země s čtyři krát více obyvateli než má Česká republika (40 mil), avšak s rozlohou několika násobně vetší(2 700 000 km2). Země kde 1 000 km není žádná dálka, země přátelských lidi, nekonečných lesů na jedné straně a pamp a hor na straně druhé.

Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze. Jeho hodnota se pohybuje kolem jednoho argentinského pesa ( 1ARS = asi 10 SK). Můj první výdělek za celé odpoledne byl 5,40 ARS, za což se dalo koupit třeba 2,5 kg chleba, nebo 2 sáčky mléka, případně 20 dkg salámu.

Musím se přiznat, že jsem ze začátku měl problém i s tím, jak dostat plný tach na rameno a během cesty ke kamiónu nic nevysypat. Postupně jsem se sice zlepšoval, ale stejně jsem dosahoval jen o něco více než polovičních výkonů s porovnání s nejlepšími sběrači. Ti nejrychlejší z nás si vydělali až 40 ARS za den, kolik jsem si vydělal já je zřejmé. Pracovalo se od východu Slunce, což v polovině března je kolem půl osmé, až do 16 až 17 hodin odpoledne. Podle potřeby se ale práce někdy protáhla až do setmění, někdy se šlo sbírat i v sobotu. Na poli se mnou pracovalo ještě dalších asi šedesát dělníků. Mezi nimi byli třeba i kluci a holky, kterým nebylo ani 15 let. Z části jsem je obdivoval, jak všechno hravě zvládají, ale na druhou stranu i litoval, že už musejí takhle dřít. Pracovali zde také dělníci z jiných provincií, kteří se každý měsíc stěhují na jiné místo podle toho, kde je pro ně zrovna práce. Tito dělníci často živí celé rodiny a tak i s celými rodinami putuji od severu, kde je nejtepleji a ovoce i vino dozrává nejdříve, až po jižní nebo horské oblasti Argentiny, kde je klima chladnější. Pracuji obvykle jen v létě a na podzim a s penězi, které ušetří, musí vyjit i po zbytek roku. Já jsem se hned první den na poli setkal s partou mladíků z provincie Tucuman, která je více než 1000 km severně od místa, kde jsme pracovali. Parta s Tucumanu měla to štěstí, že jim majitel vinice nabídl ubytování. Sice v ubytovně, kde všichni spali společně v jedné místnosti, ale pořád to je lepší, než spát pod stanem. A stan není zase tak neobvyklé obydlí pro zemědělské dělníky. Většina majitelů vinic je sice ubytovává ve svých ubytovnách, ale já jsem potkal při jedné ze svých cyklistických projížděk po okolí i dělníky z Bolivie, kteří bydlí pod stanem celý rok.


Bolivie je daleko chudší země než Argentina a mnoho Bolivijců jezdí právě do Argentiny za prací. Bydlí celý rok ve stanech, před kterým mají většinou jednu káď s vodou, která se používá na praní, mytí nádobí i osob a také na pití a vaření. Děti těchto dělníků se teprve ve škole (ta je tu povinná již od 5 let) učí mluvit španělsky (většina z nich ovládá jen kečuánštinu), učí se používat záchod a seznamují se se základními hygienickými návyky, které pro většinu z nás jsou samozřejmostí.

Druhý pracovní den jsem vstal kolem sedmé a chystal se do práce. Tentokrát na to pole, kde včera neměli práci, ale které bylo o něco blíže od mého dočasného domova. Cesta mi trvala asi tři čtvrtě hodiny a měl jsem štěstí. Tato vinice patří argentinskému výzkumnému ústavu INTA, který se zabývá inovacemi a výzkumem nových metod pěstovaní zemědělských produktů. Kromě vinné révy se v okolí starali o pole s cibulí, mrkví, řepou a dalšími druhy zeleniny. V budově ústavu jsem si připadal jak ve škole na katedře biologie. Všude obrazy a schematické nákresy rostlin, které se zde pěstují a vylepšují. Seznámil jsem se nejen s novými spolupracovníky, ale i s výzkumníky, což byli většinou zemědělští inženýři. Zvláště příjemné bylo, když jsem zjistil, že rodiče jednoho z nich pocházejí z Polska a mohli jsme si polsky i popovídat. Jen mi bylo divné, že se stále nejde na pole. Teprve po nějaké době pobytu tady jsem pochopil, že v Argentině se nespěchá. Tak to bylo i tady. „Půl hodiny tě nezabije“, řekl mi můj nový zaměstnavatel a v zápětí se zeptal: „Máš raději čaj nebo mathé“. Dal jsem si mathé, protože je naprosto vynikající a za tu krátkou dobu tady jsem si na ně zvyknul. Mathé je velmi populární napoj hlavně v Argentině a pije se ze zvláštních hrníčků, které se jmenují stejně jako nápoj mathé. Jsou nejčastěji ze dřeva, ale mohou být i z jiného materiálu. Naplní se asi do tří čtvrtin yerbou, což jsou lístky rostliny Ilex paragueyensis. Ty se zalijí nejprve studenou vodou, později se dolévá voda asi 80 °C teplá. Z jednoho mathé piji všichni společně tzv. „bombiou“ což je věc vzdáleně připomínající brčko. Ta je buď ze dřeva, nebo kovová. Dopili jsme mathé a konečně jsem se dostal na pole, kde už všichni ostatní dělníci pracovali. Po zhruba 4,5 hodinách práce jsme měli přestávku na oběd. Ta nebyla jako většinou u nás půl hodiny, ale hodinu až hodinu a půl. To se řídilo tím, kam dělníci šli, nebo kde si připravovali oběd a jak se stihli vrátit zpět. Někteří bydleli a jezdili pro oběd na kole až 6 km daleko. Kolo je vůbec jedním z místních hlavních dopravních prostředků. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem si mohl oběd připravit a sníst přímo v budově výzkumného ústavu a v ušetřeném čase se seznámit s tím, co dělají.


Tento článek byl autorem původně napsán pro časopis .týždeň a my ho otiskujeme s jeho laskavým svolením.

Po necelém měsíci práce skončila. Hrozny byly sklizené a já jsem mohl ještě několik dní zůstat na vesnici. Jeden den jsem chtěl věnovat prohlídce vzdálenějšího okolí. Půjčil jsem si opět od Damiana kolo a vydal se na cesty a silničky různé kvality. Dojel jsem až k řece Tunuyan, která tvoří hranici mezi departamentem San Carlos a Tunuyan a pak dál až ke kempu Dijo de Uva, který leží těsně pod úpatím hor. Dal jsem si svačinu a chtěl se vrátit zpátky. Zadní kolo ale bylo prázdné. Pumpičku jsem samozřejmě neměl, nikde nikdo, musel jsem pěšky. Cesta do nejbližšího městečka mně trvala více než tři hodiny. Tam jsem naštěstí potkal kamarády, se kterými jsem se seznámil ve výzkumném ústavu. Od nich jsem dostal radu, že tu všude existuji tzv. „bicikleterie“, kde mi jakoukoliv závadu na kole na počkání opraví. Duše kola byla propíchnutá na pěti místech, oprava trvala skoro půl hodiny a stála mě jen 2 ARS (cca 20 SK).

Na další dva dny jsem měl úplně jiný program. Využil jsem toho, ze jsem se seznámil s Laurou, učitelkou první třídy z jedné z místních základních škol. Ta mě pozvala, abych se jako student pedagogické fakulty přišel podívat na vyučování. Školu v Campo de los Andes tvoří dvě docela udržované přízemní budovy a hřiště. Výuka je rozdělená na dopolední pro druhý stupeň a odpolední pro stupeň první a školku. S Laurou jsme měli sraz po dvanácté hodině. Škola začíná každý den tím, že všichni nastoupí na chodbě a pozdraví se s učitelským sborem. Pak jde každý do své třídy a začíná výuka. První hodinu jsem se byl podívat na tělocvik první třídy. Děti si vzaly taštičku s ručníkem a mýdlem, které si položily vedle hřiště a pak už hrály různé hry, z nich jedna se velice podobala naší hře na vlky a ovce, kdy vlk stojící uprostřed hřiště chytá ovce přebíhající na druhou stranu. Koho se vlk dotkne, ten se pro příští kolo stává také vlkem. V dalších hodinách jsem dětem v několika třídách nejprve vyprávěl o naší zemi. Na globusu jsem ukazoval, kde se v Evropě nacházíme. Zjistil jsem, že i učitelky si nás často pletou s bývalou Jugoslávii. Dětem jsem ukázal pohledy z rodného Podkrkonoší, z Českého ráje a pár pohledů z Prahy, které jsem měl s sebou.


Děti byly velice zvídavé, nejen že se ptaly na to, jaké je to u nás, ale na oplátku mi zase ukazovaly sešity a knížky a předváděly hry, které znají. Za hodinu a půl výuku přerušil školník, který přišel s mlékem, jogurtem a alfajorem (čokoládová oplatka nejčastěji uprostřed naplněná místní specialitou dulce de leche) pro všechny děti. Během přestávek si děti hrály na hřišti. Jedna přestávka je určena i pro občerstvení učitelů, které mají připravené venku na stolečku. Při tom mají i čas probrat důležité školní záležitosti. Výuka končí po páté hodině tím, že všichni nastoupí na hřiště. Zarecitují společně báseň s národními motivy a spustí argentinskou vlajku. Tu opět vyvěsí ráno žáci druhého stupně.

Do školy jsem šel ještě jednou a to do třídy, kde učitelka Suzana probírala cely den matematiku. Ve třídě stály stoly různých velikostí natřené různými barvami. U většiny stolů sedělo a společně pracovalo třeba i pět dětí. K jedné skupině jsem se přidal i já. Pomáhal jsem dětem rýsovat tabulku, zapojil jsem se i do řešení slovních úloh, které učitelka zadávala. A jako předešlý den jsem musel alespoň chvíli dětem vyprávět o České republice.

Můj pobyt na argentinském venkove se blížil konci. Ještě rozloučení s mnoha novými přáteli musel jsem se vrátit do Mendozy. Na prostředí a hlavně na lidi, které jsem tu poznal, hned tak nezapomenu. Snad se mi podaří se sem ještě někdy vrátit a snad zůstanou stále tak milí a přátelští.

Kavkaz, mohutná hradba hor VI.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot. Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

12.07.2005 úterý

Budí mne hukot okolo. Je jedna hodina ráno a vstáváme. Letím se s čelovkou ještě pro jistotu vysrat, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Protože jsem spal víceméně oblečenej, beru jenom flísu, bundu, návleky, mačky, kuklu, čepku a dvoje rukavice a jsem ready.

4170 m.n.m. – Před druhou hodinou ranní vyrážíme z šopy. Je logicky tma, zima a dost kurevsky fouká. Taky se ten vítr nemá o co rozbít, Elbrus trčí kilometr a půl nad ostatní kopce kolem. Protože absolutně nevím kudy máme jít, jelikož včerejší aklimatizaci jsem doslova prosral, držím se Karafa, kterej mi tu dělá sparing partnera a trochu se orientuju podle světýlek jdoucích nad námi.

Jde se mi moc dobře, podle rady jsem vyrovnal dech s kroky, dva až tři nádech, teprve potom výdech, no, jde to. Jde se nám až moc dobře, protože za necelou hodinku jsme nad těma světýlkama, takže má jediná orientace je ta tam. Dohání nás Petr, Martin a Jarda, tak se probíjíme dohromady. Ještě cestou sbíráme Slávu a potom se k nám přidává Petra s Martinem. Pod nás přijíždí rolba, tady se tomu říká ratrak a vyhazuje nějaký lidi. To je teda výstup.


4690 m.n.m. – Pastuchovy kameny. Opouštíme hradbu šutrů a dostáváme se na volný ledový pole, který je nekonečný. Nějak se nemůžeme shodnout, kam jít. Já jsem ticho a jdu jak ovce se stádem, protože fakt netuším. Ostatní tu včera na otočku byli. Zatáčíme doleva.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot.

4800 m.n.m. – Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

5000 m.n.m. – Krize. Pomalounku vylízá slunce, mám toho dost, motá se mi hlava, je mi jasný, že jsme zakufrovali, vidíme postavičky lidí jdoucích po cestě. Je od nás napravo a dost daleko. Ostatní jsou už nahoře pod sedlem. Jsem schopnej udělat tak tři kroky, celou vahou napadám do hůlek. Není mi vůbec dobře. Jeden krok a vždy to pode mnou celý ujede. Do toho ten vítr, chvílemi jdu na všechny čtyry aby mě to nesmetlo. Do hajzlu. Karaf si toho vyloženě všiml, a tak v pauzách mezi focením východu slunce fotí mě. Pěkný. Dává mi ale napít čaje, na chvíli si sedám, vytahuju ještě jedny rukavice, který mají na sobě ještě jedny bez prstů. Soukám do sebe Carbosnack a snažím se nějak ty prsty rozehřát. Do údolí z mých úst vyletí několik nadávek. Vlastně docela dost. Prsty brní a pálí, což je příznak toho, že se mi tam vrací krev, teď už jen chvilku počkat. Kurva, ono se řekne chvilu, ale to co teď v prstech probíhá je masakr. Nasazuju ty rukavice, takže teď mám na sobě čtvery.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

5100 m.n.m. – Je světlo a vidím kousek od sebe cestu, která se stáčí do traverzu do sedla. Neuvěřitelný. Supím tam. Najednou před obličejem vidím mačku. To ke mně přiskákal nějakej místní guide s tím, že asi trochu zamachruje před svými klienty.

„Where are you from?“ „Čechia.“ „What are you here?“ „I‘m look for a way.“ „It‘s a glacier, a lot of marginal crevasse, it is a very dangerous!“ „I’m know…“

Tím jsem ho odzbrojil, tak zas hopká ke svým klientům, kteří jsou sotva živí a jeden se chystá toto potvrdit tím, že to tu pozvrací. Koneckonců, jeho informace o trhlinách mě utvrdila v tom praskání. Kurva teda, ještě že jsem to nevěděl tam.

Jsem ale na cestě, do kopca to je jen už mírně. To je silně pozitivní, ke všemu vylezlo slunce. Ne, že by nějak pálilo, ale ta žlutá koule dodává sílu. Při traverzu předbíháme nejen ty jeho klienty, ale i jeho samotnýho.

5200 m.n.m. – Ještě se teda schováváme za šutr, kterej nás vůbec nechrání a já opakuju proceduru s prstama na rukách s tou vyjímkou, že už na ně nic nedám. Tentokrát bolestí řvu. Že zase sprostě je nasnadě. Všude kolem nás je nablito, tak se tu Karaf ještě vyhrčí a už traverzem do sedla. Dostávám se do pohody, vydejchávám tak po dvaceti krocích, musím teda ještě odolávat tomu rozvířenýmu sněhu. Už nehejbu prstama na nohách. Zmrzly mi na kost pohory a nějak se stáhly, takže jsem jak ve skeletech.

5416 m.n.m. – Sedlo. První koho vidím je Fugas. Sakra, myslel jsem, že už to mají všichni od nás za sebou. Jako že jsou nahoře, ne mrtví. Spravuje Martinovi mačku, ten sem došel jenom s jednou. Pomáháme mu. Poprvý se dívám na hodinky, je devět.

„Ty vole, to je bomba, já myslel, že je tak poledne.“

Vedle nás leží nějakej totálně vyčerpanej Rus. Vedle sebe tradičně nablito, ale všichni ho překračujou a kašlou na něj. Když se k němu přiblížíme, trochu se pohne a dělá pokusy o posazení se. To se mu nakonec daří, tak si ho už nevšímám. Při pohledu nad sebe vidím na cestě asi 15 lidí a všichni sedí. To mi, zároveň se zjištěním toho času, dodává novou sílu. Vyrážíme k vrcholu. Jdu první, za mnou Martin, Karaf a Fugas. Nějak jsem ožil, to se mi pod vrcholama, nevím proč, stává vždycky, ale tady ožívám takovým stylem, že během deseti minut mám těch patnáct lidí za sebou, odpočívám po padesáti krocích tak na tři, čtyři nádechy a zase supím dál. Jako lokomotiva.

5500 m.n.m. – Dohnal jsem Slávu s Richardem. Dostávám trochu čaje a vyrážím vpřed. Cesta se narovnává, tak se jde ještě líp. Vůbec mi nepřijde, že jsem tak vysoko.

5600 m.n.m. – Potkávám Petra, Martina, Jardu, Vlastu, Jirku a Goráče jak se vrací z vrcholu. Ten už je na dohled. Už kolem mne proběhl Honza. Mažu to, ať tam už jsem. Ti tři, co vyrazili ze sedla se mnou nejsou vidět.


5642 m.n.m. – 10:30 hodin místního času stojím na vrcholu. Mazec. Strkám nějakým Estonkám foťák, ať mě vyfotí když už tady jsem.

„Spasiba, chvala, danke, díky…“

Na thank’s jsem si nějak nevzpoměl. Už vidím Slávu a Richarda, ten poslední výšvih se škrábou pomalounku, ale jsou tu. Ještě mi to nedá a že si zkusím zapálit. No, stálo mě to osm sirek, předělání zapalovače v plamenomet a dvacet minut času, ale podařilo se.

Karaf doráží necelou hodinu po mě. Tak ještě fotku s vlajkou Rajbas a mažeme dolů. Na vrchol jsem šel 8,5 hodiny, na vrcholu hodinu, tak schválně, za jak dlouho se dostaneme dolů.

Cestou dolů mám zase trochu náskok. Fugase potkávám, jak se škrábe nahoru, je někde v místech, kde jsem potkal toho Slávka a Richarda.

„Nic si z toho nedělej, už nejsi nejmladší.“

Není nad to prohodit k někomu pár povzbuzujících slov. Čekám v sedle na ty tři. Asi půl hodiny. Ale nefouká tu tolik, sedl jsem si na bágl, tak to jde. Dolů to je hodně z kopce, hodně dlouhý a hodně na hovno. Pokusy o sjezdy na prdeli nejsou nic moc. Když vidím, kudy jsme to šli potmě, tak mi z toho jde hlava kolem.

Na boudě jsme po třech a půl hodinách. Konečně. Po třinácti hodinách sundávám mačky. Fasujeme čaj v termosce, supr. A žereme. Fugas přichází tři hodiny po nás. Z nás jsem byl na vrcholu osmej, dohromady se tam vyškrábalo 13 lidí z 19. Mám ranky okolo očí, jak mi vítr hnal do obličeje ledový krystalky. Oči byly totiž v noci jediný nezakrytý. Karaf má pobodaný jedno oko, jak se mu to povedlo vážně netuším. Vypadá jak boxer.

Vlasta povídá, jak dole potkal borce z Adventury, který měli před výstupem školení:

„Tak, teď se trochu prospíme, po půlnoci vyběhneme na brdeček…“

Poměrně zajímavej popis jeden a půl kilometrovýho převýšení. V pěti tisíci metrech nad mořem.

„Vy rychlejší půjdete trochu pomaleji, vy pomalejší půjdete trochu rychleji. Je to jasný? Opakuju, vy rychlejší…“

Většina z nich to prej otočila poměrně brzy. Fugas se ještě vrací k mé povzbuzující větě.

„To je hrozný, člověk leze úplně vyfluslej, Angličani mu říkaj samý good luck a on mi řekne todle.“

Spát jdeme záhy. Ještě aby ne.

13.07.2005 středa

Budíme se před devátou. Snídáme kaši s chilli. V deset opouštíme budku a částečně po nohách, částečně po prdeli se dopravujeme k horní stanici lanovky. Tam se nachází Garabashi botchki, 11 velkejch ocelovejch rour, kde se bydlí a garáž pro ratraky. Mám asi halucinace, bo slyším saxofon. Mezi těma barelama na bydlení stojí boreček, fakt hraje na saxík a okolo lidi tancujou. Zjišťujeme možnosti ubytování v zimě a helio ski.


Sedačková lanovka nejezdí, tak zase po prdeli dolů, nacházím Karafův cepín, co právě ztratil, aniž by o tom věděl.

Kabinka jezdí, tak se tam rveme zadara, chlapovi jsme nakecali, že to už máme zaplacený. Takže zase načerno. Sice trvá asi dvacet minut než se to dá do pohybu, ale dolů se dostáváme.

Poslední lanovka taky nejezdí. Tak naši lest ženeme do extrému a chceme vrátit prachy který jsme nikdy nikomu nezaplatili. Prej, že jo, ale ať mu dáme lístek. Vzhledem k tomu, že tady dostat od někoho lístek, je úkol nadmíru obtížný dostáváme hovno a jdeme pěšky. Brutální kopec, brutální šotoliště.

Jsem spálenej, vysušenej, hubu mám rozpraskanou, kolem očí ranky od toho lítajícího ledu a ještě se šinu prachem dolů.

První co dole dělám je koupě piva a později i sýrový chičiny. Potom se nás třináct rve do maršrutky pro osm a jedeme do Base Campu. Karaf ještě valí pěšky do toho kšeftu se šroubama.

Stavím stan, lezu do sprchy a zároveň i peru. Dáváme si kafe s 80% rumem. Přijíždí žigul a vysypává tu Karafa a spol. Karaf má v ruce igelitku s jídlem. Vajca, ajran, 2 kila sýra a chleba.

Děláme smaženici a po tom, co nám kdosi jedno vejce rozšlápl a co jsem jedno rozbil já radši zbytek vaříme na tvrdo ať z nich ještě něco máme.

Přišlo pár lidí z přechodu Kavkazu. Osman instaluje světla. Na večer si nás svolává, jenže večer je jak nudla, tak to tlumočí Ivan. Zkrátka, už tu vybrali tři tábory, takže všechno budeme zamykat. Včetně bot. Vzhledem k tomu, že mají pistole, tak by to z jejich strany bylo vyřízený rychle.

Večer nad flaškou Four Roses slavíme úspěchy. Potom přesun dovnitř na středeční disco. Já vyžeru půl piva a jdu spát. Ve stanu se skoro napíchnu na cepín, co si Karaf připravil na obranu a případný protiútok proti brokovnici. Asi mu to chce narvat do hlavně. Před půlnocí jsem tuhej.

Stezky okolo Ponávky

Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Já jsem si tam s foťákem zašel v půlce listopadu. Pěkně je tam samozřejmě kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.


Stezka krajem říčky Ponávky vznikala od roku 2001 z podnětu svazku obcí Ponávka (Vranov, Lelekovice, Česká). Postupně dosáhla délky asi 11 kilometrů a vede převážně po místních značených cestách. Autoři stezky mysleli nejen na pěší, ale i na cyklisty. Podle charakteru terénu jsou v některých místech trasy vedeny odděleně. Pro cyklisty jsou ještě navíc místy vedené „prémiové trasy“ označené jako krosovky.

Stezka začíná u kláštera ve Vranově. Ten tvoří jednu z dominant krajiny. Je to stavba i jinak pozoruhodná. Byl postaven jako čtyřkřídlá stavba, ale po svém zrušení za josefinských reforem byl z větší části zbořen. V současné době je dostavován do své původní ranně barokní podoby.

Druhou dominantu pěší větve stezky tvoří zubatý hřeben Babího lomu s rozhlednou na severním vrcholu. Rozhledna tady stála již od osmdesátých let devatenáctého století. V šedesátých letech minulého století tu Klub českých turistů postavil zděnou rozhlednu připomínající maják. Stezka od rozhledny padá dolů do Lelekovic a odtud podél meandrující Ponávky pokračuje až k rybníčku u staré Tišnovky. Odtud se stáčí dál na sever k nádraží v České. Mezi Lelekovicemi a rybníčkem je její trasa společná se Stezkou zdraví vedoucí z Mokré hory.

Více o stezce Krajem říčky Ponávky se dozvíte na stránkách mikroregionu Ponávka.

A jak že je to vlastně s tím pohledem za nekonečno a lelkovadlem? Lelkovadlo se říká úplně obyčejné pasti na lelky stojící pod stoupáním na jižní konec hřebene Babího lomu. Každý člověk by jím měl aspoň jednou za rok projít, aby se zde zbavil lelků, které kdy kde pochytal, aby zbytečně nelelkoval. Lelkovadlo i pohled za nekonečno jsou dvě z několika dřevěných plastik, které byly při stavbě stezky umístěny v krajině. Ukázku dávám do galerie a na ten zbytek se přijeďte podívat.


Pohled za nekonečno.

Nehmatatelné pojmy člověka přitahují. Potřebuje si je nějak přiblížit. Toto dalo vzniknout právě této soše nekonečna.

Sbíhající se břevna mají na sobě vysekánu značku rovnoběžek. Ty se, jak známo, stýkají v nekonečnu, tj. kousek před vámi.

Na horním příčníku stylizovaném do kompasové střelky je vytesán znak nekonečna, severu a jihu.

Sednete-li si na sedátko, průzorem mezi svislými kůly vidíte kostel s věžemi, na nich kříže, což jsou atributy Boží a Bůh je, jak známo, nekonečný.

Vy vidíte ještě kousek dál.

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 4.)

Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.


Klášter Morača, kaňon řeky Mrtvice

9. den – 7. 8. – sobota

Scházíme do vesničky Kolašin. Nakupujeme ovoce, zeleninu, chleba, cukrovinky a těstoviny. Když jsme na jednom z prvních obydlí spatřili nápis SLADOLED (česky zmrzlina), tak jsme na ni dostali neskutečnou chuť. Shazujeme batohy, hledáme peníze ááááááá… dozvídáme se, že nanuky tady nevedou. Z toho plyne poučení, že ne vše co je psáno, je dáno!

V Kolašinu si zjišťujeme autobusy – jezdí každou hodinu, tak se vracíme na náměstíčko, kde si dáváme Nikšičko pivo (za 1 EUR), minerálku (0,7 EUR), džus v plechovce (1,20 EUR). Pivo kluky moc nezaujalo, zato spící pes na křižovatce ano 🙂 Stále přebíháme mezi náměstím a autobusovým nádražím (asi třikrát). S Naďou okukujeme supermarket a pak vyrážíme na autobus, který má plánovaný odjezd ve 13:20 hod. Po chvíli zjišťujeme, že paní, která tu sedí, čeká na bus s dobou odjezdu ve 12:15.

Jdeme na stopa, to bude třeba rychlejší. Jenže jsme vyrazili špatným směrem, tak se zase vracíme na autobusák. Z dálky vidíme přijíždět autobus, dáváme se do poklusu, platíme, nastupujem a jedeme ke klášteru Morača. V autobuse je děsný dusno a vedro, tak jsme rádi, když vystoupíme.

Prohlídka monastýru byla příjemná. Je moc hezký a kolem to mají pěkně upravené. Těch ibišků a dalších květin!!! Někde jsem se dočetla, že vstup dovnitř je povolen pouze mužům, ale já tam byla také. Tak nevím, co si o tom myslet. Před klášterem je venku nějaká velká žranica, asi svatba. Uvažujeme že bysme se přidali, ale s těma našema báglama by to bylo asi trochu nápadné :-).

Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.


10. den – 8. 8. – neděle

Měníme náš snídaňový režim a místo vloček vaříme čokoládový pudink s biscuity. Všemi velmi vítaná změna ;-)). Nalehko vyrážíme do kaňonu Mrtvice. Docela dlouho se proplétáme takovým pralesem. Je zde velmi bujná vegetace a také hadi, žáby a pavouci, protože kaňonem proudí teplý přímořský vzduch. Kdo jde první, musí klacíkem čistit cestu od spousty pavučin. Ještě teď, když to píšu, mi z toho naskakuje husí kůže. Nemám ráda pavouky! Brrrrr!

Blížíme se ke kaňonu a tam jdeme po cestě Danilov put, kterou vytesali v roce 1972 do skály vojenské jednotky generála Danilova. Pod námi proudí Mrtvice. Scházíme přímo k řece a já s velkým odhodláním tvrdím, že do ní vlezu. Ta nádherně modravá voda tak láká. Ale nezvládám to, je to tak šíleně ledový a navíc ve stínu… takže zase se rychle obléct. O kousek dál se před námi objeví úžasná tůňka ozářená sluncem. Tak tady odpočinem, poobědváme a konečně se i vykoupem. Do vody postupně lezeme Pavel, já a Roman (toho jsme museli dloooooouuuho přemlouvat). Vlézt do té ledovky chtělo hodně odvahy. Už víme, proč se jmenuje Mrtvice ;-). Já a Pavel se tam odvažujeme dokonce dvakrát, Roman už na podruhé nejde. Vždy to proběhlo ve velké rychlosti – nožičku ovlažit, tělíčko namočit, tři zběsilá tempa tam, co nejrychleji zpět a ven. Pak už jen chytat sluneční paprsky. Ale byl to zážitek!!! Jak jsme si tam my tři naháči seděli, přilákali jsme takové zajímavé zvířátko. Horskou kozu s naprosto dokonalým výrazem ve „tváři“. Pěkně dlouho na náš čučela, hlavičku na stranu. Byla zřejmě vykulená z toho, co tady vyvádíme. Naďa s Lukášem se koupačky neúčastnili, ani se jim nedivím ;-).

Dáváme si poslední společný oběd. Pak už se rozdělujeme na dva týmy: LUNA se vrací ke stanům, sbalí svoje saky paky a vyrazí k moři. ALPARO pokračuje v poznávání kaňonu a k moři pojedeme až později. Smutné to loučení :-(. Už jen výměna telefonních čísel a AHOOOOOJJJJ!

Roman, Pavel a já jdeme ještě asi hodinu kaňonem a v místě, kde se řeka ztrácí pod kamením, to otáčíme zpět. Ohromně se bavíme házením kamínků, kamenů a maxi šutrů ze skály do vody a napětím vždy očekáváme, kdy to šplouchne ;-). Občas se někdo netrefí, že Pájo 😉 Při návratu nás zastihla bouřka a déšť. Schováváme se pod skalní převis a čekáme až ten nejhorší liják přejde. Bouřka se stahuje pryč, všude kolem přestává pršet, jen přímo nad námi stále lije. Zákon schválnosti! Přicházíme k dřevěnému mostu. Nádhera! A ta kýčovitě modrá voda. Neodoláme a jdem aspoň házet žabky. Přecházíme na druhý břeh Mrtvice, míjíme luxusní vilu a u dalšího mostu, tentokráte kamenného, se opět koupeme. Stávají se z nás otužilci (a skoro nudisti – je zbytečné namáčet plavky, které stejně nemáme s sebou ;-)). Vracíme se k našim hostitelům. Paní nám přináší skvělou kávičku. Následuje vaření kaše, praní sebe i svršků, nedobrovolné hrátky se psem (bylo to štěně a nedalo nám pokoj) a po zbytek dne volná zábava.

Kavkaz, mohutná hradba hor V.

Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

10.07.2005 neděle

Půlnoc už zmizela v časovém propadlišti a my pořád sedíme a chlastáme. Teda, někteří už leží, ono to jinak dost dobře nejde. Kavkazské tance už tancujeme všichni. Totálně našrot jsme už taky všichni.

Proto se není čemu divit, že mám okno jak prase…

Probouzí mne chlad. Hledám spacák a akorát vidím, že se mi do něj sápe Martin, kterej se nějak ocitl v našem stanu. Je z toho zmatenější než já. Nějak se mi daří odeslat ho do éteru, ale do spacáku se už nedostávám. Tak se aspoň tak napůl přikrývám a tuhnu. To že mám u hlavy Karafovy boty už nevnímám. Kde jsou moje boty absolutně netuším.


Probouzí mě hic. Lezu ven, kde zjišťuju, že boty jsou pod stromem a taky, že mám poblitý záda. Ale tak rafinovaně, že já jsem to být nemohl, to bych musel mít zlomenej krk. Což díkybohu nemám. Už se tu motá i Martin.

„Ty vole, mě údajně do toho vašeho stanu donesl Osman.“

Když nad tím tak přemejšlím, tak mě taky kdosi zvedal před hospodou, a vzhledem k tomu, že lidi odnáší jenom právě Osman, tak i já jsem se stal objektem vhodným dopravy do stanu. Aspoň, že se mnou trefil do správnýho. Vaříme vajca a žereme k tomu nahnilýho sejra ze včerejška. Karaf dokonce sehnal i sůl.

„Ty jo, ty vajca jsou nějaký sladký.“ „To jo, to asi po tý vodce.“ </em

To, že Karaf místo soli vyfasoval cukr nás nenapadá. A je to tak. Hotovo. A Osman tu obchází a jenom se směje. V deset odjíždíme cestovkovým autobusem k lanovce na kopec jež se zove Cheget-Karabashi.

Dvousedačkou jedeme do mezistanice, to chcou za zpáteční 100,-. Snad nám to nahoře vezmou. Pak jednosedačkou za sedmdesát rublů. Pak hodinu do kopce, to je akorát na zdolání 400 výškových metrů. Jsme na bodu 3461 metrů. Vidíme do Gruzie, ale víc mne zaujímá severní stěna Donguzorunu. Každou chvíli tam jezdí lavinky, no veselo. Vedle nás je nějaká výprava Japonců co tu jsou ve skeletech a vůbec, vypadají spíš jako kosmonauti.

Dolů sjíždím po sněhových polích po nohách. Kdosi schází k jezeru, já na to dnes nemám morál. Zpáteční lístek na lanovku využívám na úplně jinou, ale jedu. Na druhou lanovku je řada nekonečná, tak jdeme na pivo. K tomu fasujeme supr krígl. Po dopití ho chcu od babky koupit, ta mně jej nakonec věnuje. Tak toho využívá i Karaf.

Další lanovkou jedeme načerno, mají být rychlejší, ujeli jsme jim. Dole ve stánku kupuju vlněný tlustý fusakle za šedesát rublů, ty jsou výborný. Velikost tipuju, protože mi nepřijde jako dobrej nápad vyzouvat si tu pohory. Dokonce tu i jedna dívenka mluví anglicky. Karaf si kupuje ty chlupatý fusky jako jsem koupil včera Hance.

Jdeme do jednoho lezeckýho kšeftu. Ten se dělí na dvě půlky. Jedna je v podstatě Hudy Sport, takovej ten styl, druhá je prodejní půjčovna. Mají tam jedny skelety, rámový mačky, ledovcový šrouby, ledovcový skoby a mapy. Kupujeme s Karafem každej po dvou titanovejch šroubech s kličkou, kus za 350,- a Karaf si ještě pořizuje mapu Bezingerský stěny. Vedle ještě kupujem každej jednu ruskou HMS za 130 rublů, Fugas mapu okolí za šest kil a jdeme na stopa.

Prvně nám staví nějakej žigul, ale chce 250 rublů za odvoz, tak ho posíláme kamsi, potom stopuju Gazelu. Upravenou na polonákladní vůz.

„Jedete do Elbrusu?“ „Nasedněte.“ „A za kolik?“ Cena se musí domluvit předem. „Kolik dáte?“ „Kilo, řekni mu kilóóó,“ huláká Karaf ze zadu. „Tak nasedněte.“


V campu Petr, kterej jako jedinej nebyl schopnej ráno vstát marně hledá svoji flísku. Už je dost nešťastnej, vidí se zmrzlej pod Elbrusem (vzhledem k tomu, že mu z Brna neodjely skelety a má jen takový hadrový botky to je víc než pravděpodobný), když mu ji Osman nese.

To, že Rusko je policejní stát se opět potvrdilo a to, když se řidič vracel, zastavili ho policajti a chtěli flastr, že před tím nezastavil. Pět set dolarů. Problém je v tom, že oni nás cestou tam nestavěli. To by vyváděli jinak. No, ukecal to na tři kila, ale jsou to zmrdi, že to snad není ani možný.

Všelijak se kaboní, čas od času spadne pár kapek, ale nakonec to je dobrý. Prádlo se mi už dosušilo, tak to je v pohodě. Karaf se už nějakou dobu morduje s mačkama, protože měl pučený Vlastovy rychlonasazovací, protože jemu sice seděj na skelety, ale už ne na pohory. Tak udělali change. Když Vlasta viděl ty indický, tak asi na chvíli pochyboval o výhodnosti kšeftu, ale byl v situaci, kdy nic jinýho dělat nemohl. Něco málo sežereme, kaši s chilli, holt, život je boj. Už mě zas tak nejede. Spravujeme Vlastovu trekovou hůlku, kterou mu Fugas v sedle Irikchat zmrzačil dvojím úderem cepínem. Nakonec to dopadá tak, že ji máme rozloženou na prvočinitele, ale alespoň základu bylo dosaženo. A to, že jde použít na chození.

Je večerní sezení, kde se dozvídáme co a jak a že zejtra teda ten Elbrus a že nás všechny bude bolet hlava, nebudeme mít chuť na jídlo, nebudeme moct spát a jistojistě se všichni do jednoho poblijeme. A beztak i omrzneme. Načež to Fugas zakončuje.

„Netvařte se tak smutně.“ „A vy se, synovci, nesmějte!“

Smál jsem se jen z důvodu, že jsem si nějak vzpomněl na bitku s pětačtyřicetimetrovým vodopádem v Maltatalu. Karaf si asi vybavil něco podobnýho. A aby to měl Vlasta jednodušší, nazývá nás oba jako synovce. Nikdo před zítřkem nejde chlastat, tak si kupujeme piva a pomocí bodla na nožíku děláme z hliníkový lopaty co má Karaf (a z který se po nasazení na cepín stane celkem mocný nástroj) deadmana, a zároveň desku na ukotvení stanu. Ještě vážeme na stanový očka z repky, aby se mohl kotvit i pomocí cepínu tak mi to nedá a jednu repku si instaluju na ruku. Ta předchozí mi tam vydržela přes sedm let, tak jsem zvědavej, kolika se dožije tato.

11.07.2005 pondělí

Celou noc štěkal a vyl debil hlídací pes, tak kolem osmý lezu ven abych ho zabil. Už se o to asi pokusil někdo jinej, protože pes utekl do lesa. Balíme si bágly na tři dny, stan necháváme tady, protože Osman domluvil spaní na Prijutu 11, respektive kdesi okolo, protože Prijut jim před deseti lety vyhořel a ještě nebyli schopní ho dát dohromady. Ještě ani nezačali.

Táhnu s sebou 4,7 litru vody, ať nemusím plejtvat plynem při tavení sněhu. Pro jistotu beru i žďárák, jeden nikdy neví. Ještě navařit do termosek čaj z koky, co Fugas dotáhl z Ekvádoru, pučit si od Pavly krém s UV 100, tož to jsem ještě neviděl a po desátý nás bus veze k lanovce. Ona totiž kousek pod Prijut 11 vede lanovka. Pěšky se musí po hrozný cestě po nějakým šotolišti, radši si budu ty kolena šetřit, no ne?

Lanovka stojí 210 rublů, tři jízdy po sedmdesáti. Tohoto nevyužívá Honza, kterej se rozhodl si ty klouby stůj co stůj zničit a vyráží pěšky. Bojujeme o místa s ruskou snowboardovou mládeží a ve dvou skupinách jedeme nahoru. Lanovka vrže tak děsným způsobem, že začínáme závidět Honzovi, kterej v podobě červený tečky supí kdesi pod náma.


Přesedáme do další kabinty, která už tak nevrže, ale když vidíme, jak za plnýho provozu opravují jedinej sloup, co tu v cestě stojí a přes kterej vede lano od tý naší lanovky, tak to taky moc happy není.

Přesedáme na sedačku. Jsme tu všichni, krom toho sebeničícího se Honzy a Jirky, kterej se nám nějak ztratil. Vlasta na něj čeká, my s batohem na břiše, takže se můj výhled omezuje na hroty maček, sedačkujeme nahoru. Do 3800 metrů. Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

A jsme, poměrně lehce, na Prijutu 11. Je to tu 4157 metrů. Vyhořelej kér, pod ním nějaká kamenná bouda. Borec neví nic o nějaký rezervačce, pořád chce pět minut, po pěti minutách dalších pět minut, až se nasereme a jdeme pryč. Při nahazování batohu samozřejmě zapomínám otevřený víko, takže si mačkama perforuju hlavu.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

O asi patnáct metrů výš je taková dřevěná budka, borec vypadá jako Messner, jsou tu v pohodě, vejdeme se sem a je to jen za 200,- na hlavu a noc. Dole to je o 150,- dražší. Už tu jsme skoro všichni, když přibíhá kdosi od toho spodního baráku, že na nás čeká, vyhazuje nějaký ubytovaný Rusy a že to bude jenom za tři kila, ale už jsem ubytovanej tady a kašlu na to. Tak nakonec pět lidí zůstává dole, čtrnáct nás je nahoře. A ještě to tu dopadá tak, že jsme tady sami, ti tři co tu byli se přesunuli vedle do podobný budky. Je tu k dispozici plyn, tak tavíme sníh.

Jinak bouda se sestává z místnůstky s dvouma stolama a lavicema tak na půl prdele a třema cimrama, kde jsou dva fleky na spaní nad sebou, každej tak pro tři lidi. A půdičku, kterou pořád prolízá majitel a něco pořád hledá. A onen avizovaný sporák, kde jsou funkční dva hořáky.

Vaříme bramborovou kaši s chilli. A sejrem. Změna. Bereme místní hrnec velikosti menší vany, Karafovu lopatu a jdeme znovu na sníh. Je tu sice trubka z který vytýká voda, ale minule se tu z toho všichni posrali, tak to neriskujem. Což nemůže pochopit domácí, ale i jemu to vysvětlujeme.

Šup a jsme v mraku. Nějak to ve mně začíná bublat, tak zatímco jdou skoro všichni na aklimatizačku na Pastuchovy kameny o 500 metrů výš, já lítám do takový zajímavý kadibudky, která už je několik let plná. A to jsem se šel schválně vysrat dole, abych tady nemusel. No, za večer jdu šestkrát. Fakt supr. Jsem totálně odvodněnej, zrovna tady to moc sranda není. Zachraňuje mě až Jarda, kterej se živí jako dětskej doktor, sype do mě Smectu, což je takovej prášek, kterej by šel použít i jako beton. To by bylo, aby mě to ty střeva nějak nezalepilo. Ještě do sebe sypu endiaron.

Vrací se zbytek a celej večer se jenom žere, hlava nikoho nebolí, blít se taky nebude, no zkrátka přesně proti příručce horský medicíny. „Laďo, jak pískáš na tu píšťalku, když nemůžeš popadnout dech?“ „To musíš zkoušet různý otvory…“

Furt vaříme čaje a pokračujeme ve žraní. Do spodního baráku přichází Jirka, kterej si to přebral kolem sebe, jel jenom dvěmi lanovkami a to si na každou ještě koupil zpáteční, třetí trasu šel pěšky a ještě ho lapl ochranář, kterej ho skásnul o 20 $, protože papír s povolením na vstup sem má u sebe Fugas. Prej si šel dole koupit chleba a pak už tam nikdo nebyl. No hotovo. Zkrátka, líná huba, holý neštěstí.

Jdeme spát, a spí se mi vyloženě výborně. Ach ty příručky…


Opuštěné Jizerky

Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.

Rozsvícený panel autorádia signalizoval devátou hodinu ranní. Je sobota 2.12.2006. Většina ostatních lidí ještě buď spí, nebo jen pozvolna vstupuje do nového dne. Sobotní rána patří k těm nejkrásnějším. Celý pracovní týden je za námi a víkend nás ještě teprve čeká. Kdo by si nechtěl užít trochu toho slastného lenošení.


Když jsem se v týdnu dozvěděl, že o víkendu a zvlášť v sobotu má být na horách slunečno, bylo rozhodnuto. Je sice pravděpodobné, že bude zima, ale sluncem ozářené hory jsem si nechtěl nechat ujít. Však budou za krátko na delší dobu opět pouze jednobarevné a tak jsem chtěl využít jednu z posledních příležitostí je spatřit v barvách pozdního podzimu.

Kdopak by si s takovou předpovědí od televizních rosniček dopřával slastného lenošení. Vystupuji z auta a po několika málo vteřinách si uvědomuji, že nápad přibalit do batůžku kulicha a rukavice, nebyl až tak špatný. No jasně, na internetu sice psali něco o téměř deseti stupních, ale co je psáno, už dávno nemusí být dáno.

Plný síly jsem poskakoval okolo auta a s bojovným, ba téměř dobyvačným pohledem jsem pozoroval vrcholky Jizerských hor. Byly jako bojovníci ztrácející se v mlze a snažící se odradit nepřítele od útoku. Posilněn dobrou snídaní, novým oblečením do drsných podmínek a pevným odhodláním zdolat vytčený cíl, jsem se vydal na cestu. Místem startu sobotního výletu se stal Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Pokud se sem vydáte a nebudete chtít své auto nechat celý den stát na placeném parkovišti, asi budete mít stejný problém jako já. Kam s ním? Ale po chvíli jsem nakonec malé místo k jeho zaparkování našel a mohl se spokojeně vydat po stopách mizejícího podzimu.


Očekávané slunce svítilo jak blázen, ale mezi mnou a jím, byla silná vrstva oblak a mlhy. Drobný detail. Komu by ale vadil a dokázal zkazit čirou radost z blízkého lesa a samoty, uprostřed zamlžených vrcholků.

Pln očekávání a slastného pocitu ze svobody, kterou příroda dává, vstupuji do lesa. Po pár krocích za sebou nechávám civilizaci se všemi svými zvuky a i já se ztrácím v mlze. Cesta na Novou Louku uběhla tak nějak sama. Obdivuji každý kámen porostlý mechem, vřesoviště klesající pod tíhou mlhavého vlhka a syrový vzduch, který mne drží při vědomí, abych zmámen tou krásou neztratil vědomí. Pro kluka z města je prostě každé stéblo zašlé trávy divem světa. Ale ono to nebude tím městem, ono tím divem skutečně je. Sníh ještě nestačil skrýt poslední zbytky podzimních barev a ani mlha není tak všemocná. Slunce sice krásu přírody znásobuje, ale pro duši romanticky založenou, je i ona nádhernou kulisou. A když po chvíli spatříte v mlze ukryté obrysy zámečku Nová Louka, skoro máte chuť se k němu rozběhnout.

Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.


Kristiánov se hlásí nádherným lesním hřbitovem. Pod korunami vysokých smrků zde odpočívají unavení skláři, jejichž práce nás proslavila po celém světě. Sem tam potkáte cyklistu či turistu, ale setkání je to natolik ojedinělé, že se téměř ostýcháte podívat se navzájem do očí. Josefův Důl je už z dálky cítit. Plynové, či elektrické topení sem ještě asi nedorazilo. Tak, jak jsme si pamatovali atmosféru zimních horských vesnic z dětství, plné dýmu valícího se z kouřících komínů, tak je to i dnes. Veškeré možnosti zimních radovánek jsou již připraveny, stačí jen málo. Trochu sněhu. Ale ta opuštěná a krásná místa se v okamžiku zaplní tisíci lyžaři a z romantických hor se stane Václavské náměstí.

Nejhezčím úsekem mé cesty, je výstup z Josefova Dolu na Maxovský hřeben. Cesta je sice značena dost sporadicky a občas jsem se musel kousek vrátit, ale ten správný směr se dá najít vždy. Nádherná a romantická krajina, prosta všech výletníků končí za Slovankou a kousek před Královkou. Početné skupinky turistů se na cestu jen stěží vejdou a tak se rozlévají i mimo ni. V nohách mám dvacet kilometrů a docela s povděkem usedám k horké kávě v restauraci na Královce. Venku se zvedá silný vítr a na krajinu pozvolna padá tma. Čeká mě ještě krátký sestup do Bedřichova k autu, ale tady už není kde zabloudit.

Dálnice do Prahy je nezvykle plná. Kdybych nemusel, nevracel bych se. Ostatní ale asi také ne. Každý má své důvody. A svá přání. To mé je úplně jednoduché. Abych příští sobotu, až bude panel od mého autorádia opět oznamovat devátou hodinu ranní, mohl z plných plic nasát ten omamný vzduch některých z našich hor.

Pokud si chcete do Jizerských hor udělat delší výlet, nádherné ubytování najdete například v Albrechticích.