Geocaching je celosvětová hra založená na využití technologie GPS a vlastní základně hledačů „pokladů“. Celá hra je závislá na vtipu a vynalézavosti jednotlivých hráčů, protože
právě oni vyrábí jednotlivé cache, umístí je na zajímavé místo někde v přírodě a jejich souřadnce či indicie vedoucí k jejímu nalezení zveřejní
na Internetu.
Geocaching je celosvětová hra založená na využití technologie GPS (Global Position System) a vlastní základně hledačů „pokladů“ (Cache). Členství v komunitě je zdarma a jedinou podmínkou k tomu, abyste mohli propadnout kouzlu geocachingu, je vlastnit přístroj GPS (GPS, PDA nebo mobilní telefon s GPS) a mít přístup k internetovému portálu společnosti Groundspeak www.geocaching.com. Celá hra je závislá na vtipu a vynalézavosti jednotlivých hráčů, protože právě oni vyrábí jednotlivé cache, umístí je na zajímavé místo někde v přírodě a jejich souřadnce či indicie vedoucí k jejímu nalezení zveřejní na Internetu. Vlastní přehledy a veškeré informace týkající se cachí obhospodařuje internetový portál www.geocaching.com.
Co je v pokladu?
Toho, kdo se domnívá, že poklad skrývá něco cenného, musím bohužel zklamat. Nicméně neskutečná touha zjistit, co na nás autor pokladu nachystal a radost z toho, že jsme na jeho lsti vyzráli je dostatečnou odměnou za to, že jsme na krásné místo v přírodě šli občas podstatně horší cestou než ostatní mudly (přezdívka pro lidi bez GPS v ruce). Obsah vlastní schránky se liší dle jejího typu či přesněji řečeno velikosti. Ty nejmenší jsou vybaveny pouze logbookem (srolovaný proužek papíru) a špačkem tužky se nazývají mikrocache (obvykle krabička od filmu). Ty větší – normální jsou o velikosti různých šroubovacích sklenic či potravinových plastových krabiček. V těchto cachích se již objevují nejrůznější předměty jako hračky z kindervajec a podobně, které obvzlášť nejmladší geokačeři vyměňují mezi poklady a jejich domácími sbírkami.
Jak legalizovat tuto hru doma?
V podstatě záleží na tom, zda je vaše milá polovička hravá a chodí ráda do přírody. V případě, že ano, je v podstatě po problému a rodinné štěstí má otevřené dveře. Stačí krátká zmínka o novém rozměru víkendových vycházek a během několika dnů se můžete mazlit s vaší novou high-endovou hračkou. Ovšem není-li tomu tak, doporučuji najít jakýkoliv dostatečně pádný důvod proč si GPS reciever pořídit. Kupříkladu já jsem si ho koupil na tůry skialpinismu (ale fakt ). A protože na skialpech člověk není každý týden, jen tak náhodou při hledání potřebného software na internetu narazíte na adresu WWW.GEOCACHING.COM. No a prostě si to zkusíte. A když máte děti ? To byste mohli chodit každý den….
O geocacherech
Jsou to většinou velice příjemní lidé s podobnou úchylkou. V přírodě se snadno poznají, protože nesmyslně krouží lesem s nějakým „divným mobilem“ v ruce a hrabou se v zemi, nebo prohlíží všechny keře a koruny stromů. Ale jakmile prohodíte pár slov naleznete společnou řeč. A komu to nestačí, může se zůčastnit tzv. Geoeventů, které se konají po celé republice i za jejími hrancemi.
Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.
Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.
Se sněžnicemi jsem začal poté, co jsem sebou říznul na běžkách s foťákem na prsou a zrušil objektiv, na který jsem dost dlouho šetřil. Naštěstí jej dokázali opravit. Při pomyšlení, že buď budu trnout hrůzou nebo nebudu v zimě fotit jsem hledal způsob, jak se pohybovat i v neupravených terénech a nemuset se po pás brodit čerstvým sněhem. Moje volba padla na sněžnice. Sněžnice jsou lidstvu známy již po několik tisíciletí, mnohem dříve než lyže a všechna jiná zimní přibližovátka. Postupem času jejich sláva upadala a v běžném životě je používají jen domorodci někde na severu. Klasické sněžnice jsou vyrobeny z přírodních materiálů a zabraňují propadání do hlubšího sněhu. V moderní době samozřejmě tato konstrukce nemohla obstát a sněžnice tak nahradily především běžky a skialpy. Ale časy se mění, doba si žádá stále nové podněty, aby se kšefty hýbaly. Je mezi námi i mnoho lidí, kteří lyžovat neumí, bojí se toho pocitu, kdy se jim rozjedou lyže a nevědí jak zastavit. Hodně lidí, také nelyžuje ze zdravotních důvodů. Ti všichni jsou odkázáni pouze na zimní aktivity, kdy se mohou pohybovat po vlastních dolních končetinách – po upravených cestách. Proto přišli výrobci s inovovanými typy sněžnic, které zachovávají funkčnost dávných typů a navíc přinášejí nové vlastnosti – nízkou váhu, pevné uchycení bot, trvanlivé materiály apod.
Jaké jsou výhody sněžnic: * nemusíte se nic učit, chůze je přirozenou dovedností člověka * nízké pořizovací náklady ve srovnání např. s lyžemi * možnost pohybu i ve velmi nepřístupném terénu * skladnost – můžete je mít stále v kufru auta * relativní nezávislost na sněhové pokrývce – neodřete si skluznici
Jaké jsou nevýhody sněžnic: * nejedou z kopce – to je největší handicap * nižší rychlost pohybu – stejně zdatná osoba je na běžkách přece jen rychlejší * je nutno přivyknout odlišné chůzi, ale to není většinou problém
A jak tedy začít? Nejjednodušší je zajít někam do půjčovny lyžařského vybavení a tam si sněžnice vypůjčit na jeden den nebo i půlden. V žádném případě nedoporučuji sněžnice s kovovým rámem a řemínkovým vázáním – bohužel většinou to jsou sněžnice českých výrobců. Uchycení boty je velmi problematické, bota nedrží směr, sněžnice nejsou moc stabilní. Naopak velmi vhodné jsou sněžnice s plastovou konstrukcí a pevným deskovým vázáním. Takové sněžnice mají na spodní části hroty a velmi dobře drží i na zledovatělém terénu. Výrobců je celá řada, u nás jsou velmi rozšířené sněžnice od firmy TSL a MSR. Důležité je zvolit správný typ podle Vaší váhy. Většina výrobců vyrábí více rozměrů. Velmi důležitým prvkem jsou boty. V žádném případě nepoužívejte jakékoliv typy sněhulí, kozaček apod. Nejvhodnější jsou vysoké trekové boty s voděodolnou membránou (např. Goretex). Boty by měly být vhodné i do zimního prostředí. V nejhorším případě dobře poslouží i kanady (ale pozor – hodně kloužou na sněhu).
Výbava: Kromě sněžnic budete potřebovat ještě trekové hole – pomáhají držet stabilitu, snižují námahu dolních končetin a zároveň se i částečně zatěžujete horní část těla, dále lehké oblečení – nebojte se, na sněžnicích se určitě zahřejete, pokud možno dvouvrstvé rukavice, abyste si mohli tu horní sundat – dobré pro focení, nebo když se opravdu zahřejete při stoupání. Nezapomeňte na návleky, aby vám nepadal sníh do bot. A nakonec … nezapomeňte na fotoaparát, snímky ze sněžnic jsou velmi zajímavé.
První tůra Vyberte si vhodnou trasu, buďte sebekritičtí ke své fyzičce a pohybovým aktivitám. Pro začátek stačí pro méně trénované lehký výlet v délce 6-8 km, s menším převýšením, pro ty zdatnější by neměl přesáhnout 12 km. Z vlastní zkušenosti vím, že na sněžnicích je pohyb náročnější než při běžné chůzi – koeficient náročnosti bych odhadl asi na 1,3. Počasí si asi moc nevybereme, pokud ale nebude pršet a vítr vás nesfoukne do údolí není důvod, proč nevyrazit. Při pohybu na sněžnicích nepospíchejte, zažijte si trochu širší postavení nohou, zvykněte si na zátěž. Aktivně používejte trekové hole a choďte vzpřímeně – není důvod se hrbit. Ozkoušejte si pohyb na ušlapané cestě i ve volném terénu. Jestliže Vás sněžnice uchvátily, není problém zajít do některé ze specializovaných outdoorových prodejen, kde vám poradí s výběrem vhodného typu sněžnic.
Na horách nejsme sami V horách se pohybuje hodně lidí různým způsobem – pěšky, na běžkách, na skialpech a v poslední době i čím dál tím více i na sněžnicích. Všichni se musíme nějak vzájemně srovnat. Nechoďte po upravených běžeckých stopách, jestliže to není možné, snažte se jít po straně nebo v časti určené pro bruslaře. Pohyb na tvrdých ušlapaných cestách není tak příjemný jako mimo stopu, využijte příležitost a nechte cesty pro pěší a pro běžkaře. Nakonec, proč se trápit kličkováním mezi bořícími se „pěškochodci“ a uskakovat řítícím se běžkařům, kteří se jen tak tak drží na nohou…. Velkou výhodou sněžnic je schopnost se pohybovat i v méně přístupném terénu mimo běžné trasy. Při nedostatku sněhu je pohyb mimo trasy nevhodný – zejména v chráněných oblastech byste se měli pohybovat po vyznačených trasách – můžete udělat hodně škody.
Bezpečnost Většinou se na sněžnicích pohybujeme v horském prostředí, proto na výlety vyrážíme především zdraví a ve skupině – minimum 2 lidi jsou nepsaným pravidlem. Pro sněžnice platí stejné zásady jako pro jiné aktivity v horách – vhodné oblečení – prodyšné, vodě a větru odolné, náhradní prádlo, ochranné prostředky – krém s UV faktorem min. 20, jelení lůj, mobil, dostatek tekutin, nějaké energetické potraviny. Mapa, případě navigační přístroj. Při delších tůrách je vhodná i čelovka. Dejte vědět svým přátelům, kam jdete a do kdy se vrátíte. Dnes už na horských chatách není oznamovací povinnost trasy tůr, ani neexistuje zákaz vycházení, ale to neznamená, že je vhodné podnikat tůry i za velmi nepříznivého počasí. Nepřeceňujte své síly, volte trasu podle nejslabších z vás, dopřejte si čas na odpočinek a občerstvení. Pravidelně a dostatečně pijte.
Kam vyrazit v Krkonoších V České republice je možno vyrazit téměř kamkoliv, kde je sníh. Já osobně se specializuji na Krkonoše, kde je celá řada tras vhodných pro sněžnice. Krkonoše svádějí k návštěvě velmi okrajových míst, ale uvědomte si, že některé letní cesty jsou v zimě uzavřeny nebo vedou jinou trasou. Neustále je nutno mít na paměti, že lavinové svahy nejsou žádným výmyslem Horské služby, proto studujte podrobně mapy. Pro začátečníky – okolí Špindlerovky, Černá hora, okolí Zlatého návrší, Horní Mísečky (zde pozor na běžecké trasy), okolí Pomezních bud, Harachov apod. Pro pokročilé a fyzicky zdatné – nebojte se delších tras s delšími nástupy na nejvyšší vrcholy – Sněžku, Vysoké kolo, Lysou horu, Černou horu a odtud do Pece pod Sněžkou – zapomeňte na lanovky a autobus. Pro mazáky – navštivte Polsko na sněžnicích. Polská krajina je krásná a v zimě opravdu kouzelná. Trasy jsou to vesměs dlouhé, s velkým převýšením. Krásná místa jsou např. Maly, Velky Staw a Pielgrzymy kousek nad Karpaczem, Czarny kociol Jagniatkovski, skalní útvary okolo Špindlerovky – Hutniczy grzbiet – Bazynove skaly , vrchol Sucha gora a další. Zapomeňte – na zimní výstup na Sněžku Obřím dolem, na cestu ze Špindlerova mlýna na Kozí hřbety starou Bucharovou cestou, cestu údolím Bílého labe na Luční boudu, cestu Labským dolem na Labskou boudu, dále na Krakonošovu cestu Kotlem na Dvoračky. Všechny tyto trasy vedou lavinovými poli a na sněžnicích není šance úniku (jako by na lyžích byla o hodně větší…)
Výběr některých tras v Krkonoších: * Trasa_1 – Okolo Špindlerovky – ideální terén pro začátečníky. V zimě velmi krásná a fotogenická krajina, nejbližší zajímavosti- Dívčí a Mužské kameny, Ptačí kámen, skalní útvary na polské straně. Délka tůru 4 – 10 km, převýšení do 300m. * Trasa_2 – Z Míseček na Vrbatovu boudu a Kotel – nenáročná trasa dlouhá asi 12-14 km, převýšení cca 400m. Kotel je nádherný hlavně při západu slunce. * Trasa_3 – Medvědín – Špindlerovka – Krásná celodenní tůra od horní stanice lanovky na Medvědín přes Vrbatovu boudu, Labskou boudu, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Petrovku na Špindlerovku. Doporučuju dorazit na Špindlerovku do 17 hod, dýl se dostanete do Špindlu jen taxíkem nebo stopem. Délka tůry asi 15-17 km, agregované převýšení cca 600m. Tato trasa se dá jít i obráceně, ale je nutno počíta s tím ,že se trasa asi prodlouží asi o 4 km o sestup do Špindlerova mlýna po svých. * Trasa_4 – Okolo Luční boudy – celá řada tras, možno vyjet na Sněžku lanovkou a potom např. na Maly staw (Polsko), Studniční horu, ke Kozím hřbetům a zase zpět na Sněžku nebo dolu do Pece Modrým dolem. Tůry od 12 do 20 km, převýšení kolem 600 m. * Trasa_5 – Cesta Tří vrcholů – tři nejvyšší vrcholy – popsáno v samostaném článku. Modrým dolem postupně na Luční horu, Studniční horu a Sněžku. Dolů lanovkou. Celkové převýšení do 1200m, délka tůry 16 – 20 km. Celodenní tůra, navigace a čelovka vřele doporučena. * Trasa_6 – Za východem slunce na Vysoké kolo – nádherná, ale ne zrovna lehká tůra, zvláště když je pojata jako jednodenní. Doporučuji přespat buď na Martinovce nebo Labské boudě. Ideální čas – polovina března. Z Martinovky nebo Labské vyrazit cca hodinu před východem slunce na Vysoké kolo nebo Smielec – ten doporučuji – velmi krásné výhledy a východ slunce je zde opravdu skvostný. Dále možno podniknout cestu ke Sněžným jamám po úbočí Vysokoho kola a dále Polskem do Černého kotle Jagniatkovskeho a zpět do Čech po úbočí severního hřebene na Petrovku. Pouze pro zkušené a Krkonoš znalé nebo v doprovu průvodce. V tomto případě navigace s dobře navrženou trasou téměř nutností. Polsko je v zimě pusté. Stopy občas vedou jen do Sněžných jam. Pozor na zvýšené lavinové nebezpečí. Jedná se o skutečně skvostnou tůru, kdy se dostanete do míst, které nevypadají ani jako Krkonoše. V případě, že vycházíte ze Špindlerova mlýna, počítejte s tím, že se jedná opravdu o dlouhou a poměrně těžkou tůru s agregovaným převýšením kolem 1200 m a délkou trasy až 22 km. Cesta na Vysoké kolo trvá cca 2.5 – 3 hod. Za nepříznivého počasí a velmi špatné viditelnosti zásadně nepodnikat.
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Náš podzimní výlet do Hor provázela neobvyklá tíseň. Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Možná to bude i tím, že slunce již postrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf už není mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na mě měly zvláštní vliv, cítila jsem podivný smutek, ale zároveň to byl krásný a vznešený pocit něčeho neobyčejného a hlubokého.
Večer byl nádherný západ slunce. Na Jihozápadě zářily zlatavé okraje temně fialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly již modrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotě a na Severovýchodě Roháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí v modravém stínu.
Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.
Já jsem nedisciplinovaný chodec, lákají mě cestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují mě větrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené…
Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještě chvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještě kousíček, na vrcholek, ať vidím, co je za ním… A jsem nahoře a otřásá mnou ledový vichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještě odolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvě vrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraně srázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a už je dost pozdě, na Roháč už to nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.
Když už stoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá příliš rychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na mě píská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. „To znamená ústup“ povídám si a jelikož jsem od sedla hodně daleko, vydávám se z hřebene přímo dolů.
Travnatým úbočím se jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila nový způsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech. Úbočí přecházelo v travnatý kuloárek a jak jsem jela dolů, přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole… Ano, přesně to, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, kluzká suť. Opatrně jsem scházela kamenitým kotlem a několikrát už jsem skoro letěla do Doliny, když se mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo když jsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost. Slunce již osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodně vysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehož nástrah jsem právě unikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehož druhé straně jsem tušila Cestu. Ale skrze hustý porost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolů potokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžet po břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Když jsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti už jistě museli být někde dole, určitě se jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straně potoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplně v pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolů k Chatě. Ale tam na mě nikdo nečekal. Už byla tma, tak jsem šla po silnici.
Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj… povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali mě na stanici. Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Když jsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni mě nenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatě se sice dozvěděli, že jsem tam byla („Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy“) ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranáře už odvolat nemohli.
Nakonec všechno dobře dopadlo. U Masárů jsme dostali pořádný guláš, tři panáky na zahřátí a narozeninový dort a v Zanzibaru jsme oslavili šťastný návrat. Miro z Horské nám tam povídal, že to vlastně není tak zlé, protože může pařit až do rána a ženě říct, že měli výjezd.
Část druhá – Tatranská bleskovka
Domluvily jsme se s Evičkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovský štít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.
V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikož nás vícero zdrojů děsilo historkami o krvelačných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodně jsme spěchaly. Pak jsme se dostaly ven z lesa, neviděla jsem sice dál než na pár metrů, ale najednou jsem kolem sebe cítila prostor a taky vítr, kterému nic nestojí v cestě. Vedle stezky jsem tušila sráz, podívala jsem se tam, ale světlo se ztrácelo v bezedné propasti.
Podařilo se nám bez problémů dojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečně velkým avšak značně hrbolatým přístřeškem. Z lan a batohů jsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takový výkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého, chvilku si povídaly a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout.
Bivak byl průchozí na obě strany a foukal jím vítr, který rozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mně se zdálo, že si pro mě přišel medvěd a vytáhl mě zezadu ven…
Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo… Padaly kroupy!! Ráno už bylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. A na Horské mi řekli, že má být pěkně! Sbalily jsme své vlhké batohy a aniž bychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolů do Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy asi nezvedly, no jo, konzervy a friendy se zase jednou povozily po Tatrách). Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masívem Tater se objevilo čistě modré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoň na Kriváň, ale samozřejmě lilo jako z konve.
Každá zkušenost má pro člověka jistý význam, tento výlet sice zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představovala, ale ukázal mi, že si musím umět i ledasco odříci, že telefon ležící doma u postele mi v horách nepomůže a že skutečnost, že mám narozeniny, mi nezaručuje pěkné počasí… Ale skrze takové zkušenosti, se člověk nejvíc naučí. Nechť jsou mé chyby poučením pro ostatní.
Část třetí – Pojistná událost aneb Boj s větrnými mlýny
„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není. Volá mi bráška: „Ty, ségra, táta už je trochu nervózní z toho dopisu vod Horský co ti tu už tejden leží“. Donutím ho dopis otevřít. „Píšou tu, žes byla podchlazená a vyčerpaná a bude tě to stát 80 Euro“. Volala jsem na centrálu AF v Praze (777 600 997 či 257 328 388) a paní povídala, že mi všechno proplatí. Na tento typ záchrany se ani nevztahuje žádný poplatek za spoluúčast (ten se platí v případě odborného ošetření a činí 70 Euro). Ale všechny dokumenty je nutné zaslat v originále a v angličtině či němčině plus vyplnit formulář na stránkách AF. Horská služba sice požaduje platbu v Eurech (ručně přeškrtnuté Sk a propiskou dopsané EUR), ale fakturu dodala ve Slovenštině (další telefonát na Slovensko, paní tvrdí, že fakturu v angličtině po ní ještě nikdy nikdo nechtěl, ale prý udělá, co bude v jejích silách). Aby mi pojišťovna vrátila také poplatky za bankovní transakci (a to se ještě uvidí), můžu zkusit poslat výpis z účtu nebo potvrzení, které mě bude stát dalších 75 Kč a ty už ničím nedoložím (leda dalším potvrzením v hodnotě 75 Kč atd.). Ano, pojištění je super, ale čas ztracený vyřizováním a psaním formulářů mi už nikdo nevrátí… už NIKDY ale telefon zřejmě doma nenechám.
Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.
Hustý déšť hnaný studeným větrem bičuje černou pustinu za převisem, pod kterým se krčí malý speleologický basecamp. Guayanští bohové se dnes opět rozlobili a rozhodli se vyprázdnit své nádoby plné vody nabrané kdesi v neproniknutelných, amazonských pralesích. Prší vytrvale! V obrovském kotli pod hranou Roraimy vřou bílé mraky. Zanedlouho se převalí na vrcholové plató a vše se zahalí do husté neprůstupné mlhy, bránící dalšímu povrchovému průzkumu. Hrstka na kůži promoklých jeskyňářů ze starého světa zalézá do nově objevené kvarcitové jeskyně, aby prozkoumala a zaměřila poslední metry v nepříjemných a nebezpečných polosifonech.
Koncový vodní labyrint nízkých chodeb se ukazuje stále komplikovanější. Přesto, že jeskyni průběžně zaměřujeme, z naší 5-ti členné skupiny není nikdo, kdo by stoprocentně poznal prozkoumaný podzemní systém celý. Po týdnu expediční práce jsme se do syta nabažili překrásných rozměrných chodeb v růžovém křemenci. Do nízkých zvodnělých puklin se teď nikomu moc nechce. Nejmladší Lukáš si srdnatě lehá do 8°C teplé, červenohnědé vody a pokračuje desítky metrů plazením. Jeho nadšené volání: „Jde to dál!“ provází celou letošní expedici. Pomaleji za ním pečlivě odvíjí nit topofilu Braňo, hlavní měřič výpravy.
Fotodokumentační skupina vylézá pozdě v noci. Vítr přehlušuje rachot benzinových vařičů. Jako každou noc se vyjasňuje. Měsíc je dnes v úplňku. Svítí tak silně, že v mracích nad guayánskou savanou pozorujeme noční duhu.
Po půlnoci se konečně vrací i měřičská dvojka. Radost z očí jím září víc, než zkomírající světlo karbidek. Na naše otázky co našli, odpovídá Braňo hádankou: „Jedna jeskyně skončila, druhá se zvětšila.“ Krystalové oči se spojily s Mischel. Objevili jsme jednu z nejdelších horizontálních křemencových jeskyní světa!
Vchod do Mišel našel Lukáš hned druhý den po našem příchodu na Roraimu. Na konci slepého údolí kilometr od vstupu do Krystalových očí měl jako jediný štěstí, protáhl se škvírou mezi skalními bloky. Jeskyně měla po zaměření necelý kilometr. Další pokračování uzavíral nebezpečný a dlouhý zával. Z obrovských zaklíněných bloků dul silný a chladný průvan. Bylo jasné, že jeskyně musí jít dál. Další postup nám však z této strany připadal riskantní. Vždyť nepočítám-li brazilskou skupinu turistů bloumající dnes kdesi na opačné straně tepuy, nejbližší civilizace je vzdálena 2 dny pěšky. Jakýkoliv i malý úraz by mohl být vážný problém. Ranní slunce prohřívající náš El Hotel (několik metrů hluboký převis) naznačuje, že by snad mohlo být dnes lepší počasí. „Hotelů“ je na Roraimě několik. Všechny jsou situovány nedaleko jediné výstupové cesty. Ten náš, El Hotel Guacharo je nejvysunutější, největší a také nejkrásnější. Vešlo by se sem i deset stanů. Za deště stéká ze střechy převisu voda, která zavlažuje pestrou zahrádku endemických rostlin. Ta lahodí oku a odděluje domácí prostředí suchého tábora od černé pustiny deštné pouště, jak je někdy povrch tepuy nazýván. Dřív než bivak provoní čerstvá káva setkáváme se svými slovenskými kamarády. Narozdíl od nás sem necestovali přes revolucí a hlavně benzínovou krizí zasažený Caracas, ale výlet si zpestřili návštěvou několika národních parků v Brazílii. Naplánované setkání klaplo téměř na minuty. Počasí náš hlavní vůdce – velí rychle na povrchovku, než začne zase pršet. Skáčeme přes tisíce kaluží, miliony modrých zrcátek, 10 kilometrů po délce stolové hory, ke třem největším místním atrakcím. První je El Foso – Jáma nebo spíš studna. Malý potůček na konci slepého údolí se propadá do 6 metrů hluboké propasti. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. K jezeru na dně propasti lze dojít boční chodbou. Malebný krasový útvar jsme zběžně zdokumentovali. Další zajímavost leží jen pár set metrů od El Fosa. Je to na bílo nalíčený hraniční kámen, tzv. Punto Triple. Roraima je pro Venezuelu jakýmsi Třístoličníkem. Ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města se tu sbíhají hranice tří států: Venezuely, Brazílie a Guayany. Guayanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a uvádí je jako Zónu reklamación.
Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society) Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.
Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek audy.speleo.cz. Na těchto stránkách můžete mimo jiné najít kromě dalších fotografií i mapy jeskyně Krystalové oči.
Místem, které turisté nejvíce vyhledávají je bezesporu Údolí krystalů. Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce 50-ti metrů. Mezi nádhernými čistými krystaly rostou červené masožravé drosery, rostliny podobné našim šumavským rosnatkám. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Tato základní informace nám při prvním výletu na stolovku chyběla. Hledali jsme tehdy údolí blízko El Hotelů ale špatným směrem. Růžová sotva znatelná pěšina nás zavedla do zvláštního amfiteátru. Potůček mizel v mělkém jezírku, jehož břehy byly porostlé vějíři „sary“. Sara je taurepánský název pro endemickou rostlinu Stegolepis guyanensis. Její mladé výhonky jsou jedlé. Za syrova chutná podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. V kosmicky vyhlížejícím zákoutí nám tehdy bleskla hlavou jediná myšlenka. Kam teče voda dál? Musí tam být jeskyně! Fyzikální jev trumfoval geologickou poučku, že v křemencích jeskyně nevznikají. Hradba obrovských skalních bloků a nízkých bonetií za jezírkem ukrývala černý nenápadný otvor. Vzpomínám si jak Zolo vytáhl z batohu dvě čelovky se slovy: „Ideme“ Zprvu nízká chodba se stále zvětšovala, míjeli jsme „stovky“ odboček. Baterky slábly. Někde před námi šuměl vodopád. V mohutném dómu s rudě zbarveným hlubokým jezerem jsme si uvědomili naši nicotnost a zároveň obrovský význam objevu. Oba jsme zkušení jeskyňáři a tuto vlastnost jsme dali najevo tím, že jsme se obrátili k východu. Cestou zpátky nalézáme v hladkém skalnatém dně dva vykrojené otvory, které vypadají jako oči. Zabořil jsem ruku až po loket do chladné červenavé vody a vytáhl hrst čistých, průhledných do leskla vyhlazených křišťálových kuliček.
Tak byly objeveny Krystalové oči, 2. nejdelší (2003), horizontální jeskyně v křemencích na světě. Účastníci expedice: Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, E. Kapucian, M. Majerčák, B. Šmída, L. Vlček
Zhruba 100 metrů za vchodem se dostáváme do nádherného freatického kanálu ve vadózním stadiu vývoje. Tady v čistém skalním dně se nalézají „krystalové oči“ – dvě půl metru hluboké jamky plné do leskla vyleštěných křišťálových valounů.
Pohyb je v jeskyni velmi snadný a také teplota okolo 15°C je příjemná. Pod lehkými, tropickými overaly jsme nosili jen tričko a přesto jsme se při delším transporu jeskyní pěkně zapotili.
Potok z propasti z mostem odtéká vodopády a blokovisky do propasti létajících ďáblíků (Grieta de Diablitos Volantes)
Brocchinie si přilepšují lovem hmyzu, který utopí v dešťové vodě nastřádané v kornoutu středové růžice.
Tato Bromélie není na jiných stolovkách takovou vzácností jako na Roraimě. Na Chimanta-tepui nám voda z několikalitrových „nádrží“ Brocchinií okamžitě promáčela boty, sotva jsme vylezli pár metrů za portál Cueva Charles Brewer.
Bezbranná miniaturní ropucha Oreophrynella quelchii na Lukášově prstu je endemitem Roraima-tepui a Kukenan-tepui. Má dokonalé mimikry, na mokré černé skále není vůbec vidět.
Symbol jeskyně – oči v době objevu plné do leskla ohlazených křišťálových oblázků.
Člověk snadno uvěří, že tam nahoře ve „Ztraceném světě“ žijí prehistoričtí tvorové. My jsme uvěřili, že existuje členité podzemí Roraimy, které si Arthur Doyle vice jak před sto lety vysnil ve svém románu.
Sara, tak nazývají pemoni vějířovitý Stegolepis guianensis.
Jeho mladé výhonky jsou jedlé a chutnají jako náš pórek.
Jednou jsem připravil z této rostliny našim expedičníkům polívku. Nabyla podivné konzistence hustého tekutého škrobu. Podruhé jsme to již raději nezkoušeli.
Podzemní vývěr nedaleko vchodu do ponoru Krystalových očí
Jeskyni Krystalové oči jsme objevili náhodou při našem vandrování Venezuelou. Krvavé jezero bylo nejvzdálenější místo, které jsme dosáhli při objevu v roce 2002. Tady, na křižovatce několika velkých chodeb, jsme si se Zolem Ághem uvědomili, že nejde o obyčejnou „díru“, kterou proběhneme s čelovkou za hodinu.
Chodba S Mosty je jednou z nejkrásnějších částí jeskyně Krystalové oči.
Jezerní chodba je pokračováním chodby S Mosty
Když jsme našli tyhle černě zbarvené speleotémy, domnívali jsme se, že vznikaly s přispěním nějakých mikroorganizmů. Vzorky přivezené Tomášem Charvátem o půl roku později však ukázaly, že se jedná výhradně o oxidy křemíků.
Větry a deštěm provrtaný skalní strop el hotelu Guacharo
Boční větev jeskyně Krystalové oči ústí přes komplikované kvarcitové blokovisko do jeskyně El Hotel Guacharos. Tohle propojení se podařilo slovenské skupině najít až v r. 2005
Tato „jáma“ je vzorovým krasovým ponorem. Na její dno lze dojít boční puklinovitou jeskyní, dlouhou několik desítek metrů.
El Foso i přilehlou jeskyni objevil a poprvé popsal venezuelský specialista na tepui Charles Brewer Carías v roce 1970. Při vědecké expedici na Roraimu si z vrtulniku všiml slepého údolí s propastí.
Fotografie publikovane v jeho knize Roraima (1978) se staly impulzem k masové návštěvnosti této nejvyšší venezuelské stolovky.
Hotely jsou na Roraimě nazývány skalní převisy, pod kterými lze přenocovat a ukrýt se před každodenním deštěm. Hotel Guacharo je nejkrásnějším kempem, jaký si duše trempa romantika vůbec může představit. Převis disponuje místem i pro 8 stanů a dostatkem krytého prostoru pro táborový život. Slunce sem svítí jen ráno a večer; horké polední je odstíněno převisem. Od pustého povrchu Roraimy je bivak oddělen pásem exotické zahrádky bonetií, bromélií, cykasů, thylandsií a dalších endemitů. Své jméno hotel dostal podle vzácných ptáků, hnízdících ve stěnách rozměrných jeskyní tropických částí Latinské Ameriky. Kdysi údajně obývali i velkou vstupní části jeskyně, vedoucí z hotelu do nitra Roraimy, o čemž svědčí i pár hliněných hnízd, která jsme zde našli.
Sekundární výplně jeskyní na Roraimě nejsou zdaleka inertnímm křemitým pískem, jak by se očekávalo. Na vývoji pestrých speleotém se podílejí nejrůznější živé organizmy, od pavouků až po neznámé druhy jednobuněčných mikroorganizmů.
Vodní labyrint je spojnicí mezi jeskyní Mishel a Ojos de Cristal.
Puklina propasti s mostem je klasickým příkladem rozdílu mezi tektonickou pseudojeskyní a freatickými kanály Ojos de Cristal
Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society)
Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.
Aromatickými mechy a lišejníky porostlé stěny propasti s mostem.
Lelci jeskynní – guacharos jsou noční býložravý ptáci, žijící v mnohatísícových koloniích v portálech jeskyní Střední i Jižní Ameriky
Mláďata guacharos domorodci dříve sbírali a škvařili z nich olej na svícení.
Trhlina létajících ďáblíků vybíhá z jižní stěny Roraimy a je pěkně patrná z přístupové stezky.
Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna.. Informativní článek o Plitvických jezerách, hezkého to koutu chorvatské přírody, který si oblíbil i Vinnetou
V Chorvatsku se nachází jeden z nejkrásnějších a nejproslulejších národních parků – Plitvická jezera, součást světového dědictví UNESCA.
Pověst Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna a spolu s větrem a hromy přivolala vytoužený déšť. Ten pak trval mnoho dní, dokud se nevytvořila jezera.
Park Národním parkem bylo toto místo vyhlášeno již v roce 1949 a je také součástí světového dědictví UNESCO. Tato oblast jistě patří k nejkrásnějším místům Evropy. Rozkládá se v horské krajině v nadmořské výšce kolem 600 m obklopená hustými bukovými a jedlovými lesy, zčásti i pralesy a můžeme zde nalézt na 16 větších i menších jezer s křišťálově čistou vodou modrozelené barvy. Celý vodní systém je zásobován vodou z mnoha malých říček a potůčků a jezera jsou vzájemně provázána soustavou mnoha kaskád a vodopádů, které vznikly nárůstem krápníkové hmoty. V průběhu mnoha tisíciletí tak voda postupně utvářela tuto krajinu, omílala skály a vytvářela nádherné přírodní scenérie. Postupným usazováním vápence zde pak vznikaly překážky dotvářející celkový ráz krajiny. Tyto usazeniny pak postupně pokrývají i dna jezer a dávají vodě její jiskřivou krásu. Celý park se rozkládá na území téměř 30 000 hektarů a vyskytuje se zde velké množství různých druhů zvířat i rostlin, včetně hnědého medvěda a vlka.
Chorvatsko je tradiční a oblíbenou prázdninovou destinací českých turistů, odhaduje se, že letos tuto zemi navštíví opět kolem 850 000 Čechů. Chorvatsko však není jen nejoblíbenější destinací českých turistů, patří k celosvětově nejlepším místům pro dovolenou. Bylo nejen doporučeno jako cíl dovolenkových cest prestižním deníkem New York Times, vyhlášeno nejzajímavější destinací pro rok 2006 a také nejžádanější destinací National Geographic Adventure, navíc za svůj vztah k životnímu prostředí získalo ocenění Etický turista a dle uznávaného průvodce Lonely Planet patří mezi nejlepší destinace světového cestovního ruchu.
Výlet V případě, že se rozhodnete park navštívit, je možné se tam dostat magistrálou spojující chorvatské hlavní město Záhřeb s Dalmácií a díky významnosti tohoto místa jsou příjezdové cesty velice dobře značené. Ubytování je možné v řadě soukromých objektů i hotelů. Park je možné navštívit v průběhu celého roku, přičemž v zimě se Vám naskytne jedinečný pohled na zamrzlá jezera a vodopády vytvářející poutavé ledové kreace. Pro návštěvníky jsou pořádány okružní jízdy ve speciálních vyhlídkových vozidlech a loďmi na elektrický pohon. Nejprve jste lodí přepraveni přes jezero a ocitnete se tak ve vodním království, kde přímo mezi stromy, ale i všude kolem Vás tečou zurčící potůčky. Po parku se pohybujete pěšky po upravených dřevěných chodníčcích a stezkách a ocitáte se tak přímo mezi říčkami a jezery. V případě, že už se budete cítit zmoženi, je možné dopravit se ke vchodu speciálními vyhlídkovými autobusy, které Vás zdarma odvezou od zastávek nacházejících se v blízkosti jezer. Délku prohlídky je možné upravit podle Vašich možností od několika hodin po i několik dní. Park je otevřený denně od 8 do 18 hodin a cena vstupného se pohybuje pro dospělého v závislosti na sezóně od 50 do 95 kun (1 kuna je zhruba 4 Kč). V okolí pak můžete navštívit například lyžařské sjezdovky (v zimě), jeskyně, starodávny mlýn, vyzkoušet si rafting a mnohé další.
Užitečné odkazy: Oficiální stránka Národního parku Plitvická jezera (anglicky) Článek poskytl provozovatel UBYTOVANIvCHORVATSKU.cz
Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů. Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.
Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha. Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?
Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.
Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.
Shrnutí: Trasa se vyhýbá pokud možno velmi frekventovaným místům: Pec pod Sněžkou – Obří důl – Modrý důl – (pouze přejít cestu na Luční boudu) – Luční hora – Kozí hřbety – Luční bouda – Studniční hora (při časovém skluzu možno vynechat) – Polská bouda pod Sněžkou – Sněžka – lanovkou do Pece. Délka 16-19 km, podle zvolené trasy. Převýšení 800 m, agregované převýšení cca 1200 m.
Občerstvení: Chata na Výsluní v Modrém dole, Výrovka, Luční bouda, Polská bouda pod Sněžkou – pozor, za Zloté, českou měnu berou a ve zlodějském kurzu, Česká poštovna na Sněžce, bufet u lanovky a Polská bouda na Sněžce – za zloté.
Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, mapa, pokud možno navigační přístroj s vyznačenou trasou – do zhoršených podmínek – přece jen se pohybujeme na hranici lavinových pásem, dostatek pití – cca 2 l na osobu, náhradní prádlo a teplé oblečení, sluneční brýle, opalovací krém min. faktor 20.
Čas: Celá tůra se dá pohodlně zvládnout za 8 hodin. Poslední lanovka ze Sněžky jede v 18 hodin, pokud vyjdete ráno po osmé hodině, je dostatek času jak na odpočinek, tak i na případné pokochání se zimními Krkonošemi a nějaké to pivečko na Luční boudě 🙂
Vhodná doba: Leden – březen (duben) – podle stavu sněhové pokrývky. Je potřeba si uvědomit, že jak Luční tak i Studniční hora jsou porostlé klečí a jen dostatečná sněhová peřina zabrání poničení vegetace.
Horám zdar a sněžnicím zvlášť
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let více kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Je málo míst, kde můžete zažívat pocity, které poznali Cook, Kolumbus a další. Překvapivě však taková místa nemusejí být příliš vzdálená od našich domovů. Je možné vydat se za nimi pod zem a začít odhalovat tajemství a skrytou krásu jeskyní.
Vo Vlastivednom múzeu v Šumperku sa od 16.2. do 31.3.2007 uskutoční výstava pripravená P. Holúbkom zo Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši v spolupráci s G. Lešinským, J. Sýkorom, M. Marušinom, T. Mátém, J. Novotnou, J. Kadlecom, P. Bosákom, M. Slukom a ďalšími členmi Českej a Slovenskej speleologickej spoločnosti.
Výstava približuje výsledky dlhoročnej spoločnej práce slovenských a českých jaskyniarov. Mapy, fotografie, správy, články či knihy tu prezentujú širokú oblasť spolupráce. Azda jej predzvesťou bol nápis na stene Jasovskej jaskyne z roku 1452, ktorý dokumentuje zrážku vojsk Jána Jiskru z Brandýsa a Jána Huňadyho. Básnik Ján Kollár, spisovateľka Božena Němcová, alebo kňaz Jan Nepomuk Soukup sú podpísaní pod prvými opismi jaskýň spájajúcimi české a slovenské jaskyniarstvo. V roku 1921 sa moravský učiteľ Alois Král zaslúžil o objav jednej z najkrajších slovenských jaskýň v Demänovskej doline. Toto bol významný počin majúci značný vplyv na praktický speleologický výskum. V histórii Važeckej jaskyne, Domice, Jasovskej jaskyne či najhlbšej slovenskej jaskyne, takmer 500 metrov hlbokého Starého hradu a mnohých ďalších sa prepletajú osudy mnohých výskumníkov z dvoch susedných krajín. Výstižne výstavu charakterizoval predseda Českej speleologickej spoločnosti M. Piškula, ktorý poslal pri jej otvorení v roku 2003 v Beroune zdravicu:
Vážení kolegové, velmi mne mrzí, že se nemohu zúčastnit akce tak významné pro československou speleologii, jako je zahájení výstavy „Spolupráce českých a slovenských jeskyňářů při výzkumu podzemí“. Chci alespoň touto cestou pozdravit všechny, kteří se na přípravě této výstavy podíleli a poděkovat jim jménem České speleologické společnosti za to, že tímto způsobem připomněli jeden z nejdůležitějších fenoménů naší i slovenské speleologie – vzájemnou spolupráci jeskyňářů při výzkumech jeskyní a krasu v Čechách, na Moravě a především na Slovensku. Tato výstava je nejen připomínkou toho, co se za mnoho let společně podařilo udělat, důkazem užitečnosti takové spolupráce, ale i výzvou do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že jak naši tak i slovenští jeskyňáři budou v příštích letech „vytvářet“ nová a nová témata pro další prezentace naší vzájemné spolupráce. „Zdař Bůh“
Štefanová jaskyňa v Demänovskej doline
Petr Hipman na dne Jaskyne v Záskočí
dno priepasti Zadný úplaz v Červených vrchoch
Planiny Slovenského krasu rozčlenené Zádielskou tiesňavou
Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc.
Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.
Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí. S laskavým svolením vydavatele nabízíme našim čtenářům ukázku z úvodního slova a několik fotografií z této publikace, kterou ocení každý kdo rád cestuje po krásných a tajemných místech. Kniha je důkazem, že za krásnými přírodními scenériemi nemusíte jezdit na druhý konec světa, stačí se jen dívat kolem sebe a objevovat.
Hlubinné žulové vyvřeliny třetihor, hrátky přírody s tvárnou hmotou, nebo snad čertovy či boží kameny rozsypané po návrších, úbočích zalesněných kopců, v úžlabinách vodních toků i na otevřených rovinách. Množství kamenných sestav i obrovitých balvanů samotářů – „jezbin“, jak je nazývala starší romantická literatura, ať již jako přírodních menhirů a dolmenů – vysokých a stolových kamenných útvarů, či jako zbytnělá torza připomínající dávné megalitické svatyně, obětní stolce, umělé jeskyně a kamenné brány. Jedny jakoby zbloudilé, jiné co pozůstatky zvětralých výčnělků ztracených skal. Oblé i hranaté, hranoly, jehlany, plotny navršené v několika vrstvách, viklany i kotle s hlubokými prohlubněmi, mísami pravidelných tvarů i brázděné povrchovými žlábky, v pitoreskních formách i fantaskních seskupeních. Již od pradávna probouzejí lidskou představivost opřádající jejich sošné zjevy mýtickou rouškou dávných věků nebo přisuzující jim zvláštní magickou energii, ať již s funkcí blahodárnou nebo varující.
Setkáváme se s nimi na mnoha místech Evropy – v Anglii, Skotsku a Irsku, Francii, Švýcarsku i ve skandinávských zemích, od druhé poloviny 19. století se jako pravěké upomínky minulosti, zejména ty s prohlubněmi na povrchu, začaly popisovat i v Americe a Indii. Kameny víl, pohanské, obětní, oltářní, druidské, posvátné, čertovy i božské, ale i obří hrnce, strážci pokladů a ochránci cest, nebo významné orientační body a hraniční mezníky, jak je zaznamenávají písemnosti vrcholného středověku. Ty námi sledované od rozbřesku dějin jsou rozesety na území starého slovanského Doudlebska, dnes z větší části jižních Čech s přilehlou pomezní oblastí rakouského Waldviertlu a Mühlviertlu na jihu, na západě na rozhraní Šumavy a Bavorského lesa, na východě pak v okolí moravských Slavonic. Nacházíme je obvykle na místech méně dostupných, většinou jen zřídka navštěvovaných a až donedávna lidskou rukou téměř nedotčených, v přízračných krajinách nejrozmanitějších krás, obepnuté kulisami vrchů, zalesněných strání i prosvětlených údolí s mokřinami, modrými stuhami řek a oky jezírek. Po celá staletí den co den otevřená přírodní galerie nevšedních objemů i tvarů z říše rostlinné i živočišné. Tu homole cukru, přerostlý hřib, torzo dívčího těla, obří dělové koule, jinde lesní trpaslík, pyramida, chýše poustevníka. Probouzené v ranním úsvitu ptačím chórem a chladivou rosou, odpočívající přes horké poledne smáčené letní bouřkou až po konejšivé záblesky rudého slunce prodírajícího se z posledních sil dřímajícím stromovím, choulící se před nočním chladem v mechových pláštích.
Sochy přírody a lidská fantazie v odvěké symbióze. Co paměť sahá, měly své horlivé obdivovatele i příkré odpůrce oživující tak či onak jejich němé, leč výmluvné tváře. Kolik paměti se tají v jejich mlčenlivých siluetách, které dráždí nevědomé a odkrývají svou duši jen v rovině esoterické pouze zasvěceným? Co kámen to příběh. Jaký ten náš? Kdo ví… Snad pastevce, co vypásával svými stády trávu a z dlouhé chvíle tesal misku na dešťovou vodu k osvěžení, či pohanského kněze, jenž mísil vodu s krví pro usmíření bohů při obětním rituálu, nebo snad venkovana z blízké osady, kladoucího kus potravy a květy k patě kamenného oltáře za uzdravení dítěte, možná i příběh naděje zbožného poutníka, omývajícího nemocné oči v zázračné tekutině.
Luděk Jirásko
Informace a další ukázky z knihy naleznete v internetovém obchodě vydavatelství ZonerPress.cz
Medvědí stezka
Dreisessel
Zvůle
Landštejn
Zv
Šibenik
Hei
Čertovy proudy
Medvědí stezka
Vydra
Ukázka interaktivní mapy s vyznačenými cyklostezkami, na které se ukazují místa pořízení snímků.
Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama.
Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama. Řeka se mi zdávala divoká, kameny mohutné a z okolních trampských osad býval slyšet zpěv a smích. Prostě vzpomínky krásné a romantické a tak jsem se tam vypravila po letech znovu jako dospělá s manželem a dětmi. Zjistila jsem, že řeka je stále divoká, vyčnívající kameny stejně monumentální, jen jako dítěti se mi zdávaly ještě větší a ty trampské osady zmizely.
Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.
Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.
U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.
My jsme se pro začátek vydali naučnou stezkou Povydří, která se právem nazývá nejkrásnější a je proto nejnavštěvovanějším místem Šumavy. Šli jsme po červené turistické značce, která je pouze pro pěší a to od Antýglu do Čeňkovy pily. Cestu je ale možno jít i v opačném směru (parkoviště pro auta i stanice autobusů jsou na obou stranách) a trasu zvládnou bez problému i malé děti nebo starší lidé. Na trase je pro ně také několik míst pro odpočinek a po celé trase jsou zastavení s informačními tabulemi. Cesta od Antýglu k Čeňkově pile klesá a line se nádherným kaňonem řeky, která je známá svým velmi kamenitým korytem.
Antýgl, vzdálený asi 30 km od Sušice, má název původně od německého ein Tiegel – pánev, původně byla na tomto místě sklárna, kde se vyrábělo duté sklo a pateříky, skleněné korálky do růženců našich prababiček. Později byl původní královácký dvorec upraven na zájezdní hostinec a ještě později na autokemping. Jako autokemp a tábořiště slouží dodnes. V králováckém dvorci nepřehlédnete zvoničku a kapličku., bývalý dvorec je skupinou roubených i zděných stavení.
Zhruba 2 km za Antýglem jsme došli k rozcestí se žlutou značkou. Poznáte ho i podle můstku přes Vydru. Za ním jsou z druhé strany řeky ještě vidět zbytky nedávno zbořené Hálkovy chaty. Kdysi, před rokem 1938 to bývala jediná turistická chata v Povydří. Toto místo je zajímavé tím, že je zde možné vidět v řečišti Vydry právě ty největší balvany z celého jejího toku. Západně je viklan Panna. Kdo by chtěl jít po žluté, dojde přes Hrádky do Srní. My se ale vydali dál stále po červené a po zhruba dalším kilometru došli k Turnerově chatě, je asi tak v polovině naučné stezky a dá se tam nejen občerstvit, ale i ubytovat. Když tudy půjdete, tak pár desítek metrů před chatou nepřehlédněte upozornění na kamenné útvary, tzv. obří hrnce.
Cestou Povydřím uvidíte jak viklany, tak obří hrnce a kamenné moře, tak spousty fotografů se stativy, protože místo je jedním z nejkrásnějších pro focení zasněných a pohádkových obrázků vody pořízených na dlouhý čas. Taky určitě potkáte plno dětí radostně poskakujících po kamenech, protože hravost mládí zůstává neměnná víc jak majestátné kamenné moře. Kamenné moře je rozsáhlé suťoviště, které vzniklo postupným mrazovým zvětráváním skal a sesouváním zvětralých bloků do údolí a můžete ho vidět na okolních svazích. Obří hrnce zase vznikaly činností písku a štěrku v žule a rule. Různé skalní útvary zde mají svá jména, např. Panna, Baba,Mnich…
Další autorčiny fotky a nejen z povodí řeky Vydry, si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz
Divoká hravost Vydry, jejíž vody, které jsou napájené z horských slatí a uhánějí tu a kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny Vás chytne u srdíčka. Málokdo odolá nesmočit si nohy v její ledové osvěžující vodě, sednout si na břeh a vnímat její odvěkou sílu a spěch. Já si prohlédla hodně zblízka spoustu detailů řeky a jejích romantických zákoutí, vybavila se jak stativem tak filtrem Hoya ND4 a nezměrnou dávkou trpělivosti a cestou tady pořídila stovky fotografických záběrů. Pro Vás jsem vybrala ta místa, která mi utkvěla v srdíčku na zbytek života.
Konec naučné stezky je u elektrárny v Čeňkově pile. Kdysi ji na soutoku řeky Křemelné a Vydry postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček ( jako dítěti mi nikdy nešlo do hlavy, proč se tedy nejmenuje Bubeníčkova ale Čeňkova, pak jsem si to vysvětlila tím, že ho tu asi lidi měli rádi a familiérně ho nazývali křestním jménem). Zpracovávalo se tady dřevo hlavně z lesních kalamit. V létě roku 1867 navštívil pana Bubeníčka dokonce Bedřich Smetana spolu s tehdejším dirigentem Národního divadla. Prý tu spolu zasadili sazenice smrčků a prý je tu Smetanův strom k vidění dodnes, jen nevím, který to je, nehledala jsem ho. Pila prošla v roce 1908 modernizací, ale stejně v roce 1912 byla přebudována na hydroelektrárnu využívající vodu z Vychnicko-tetovského kanálu a napájela energií město Kašperské Hory. Dnes je objekt národní technickou památkou a elektrárna je součástí výstavy, která je umístěná v areálu. Čeňkova Pila – obec slouží jako rekreační osada stejně jako obec Srní, odkud jsou krásné výhledy do kraje.
Naučná stezka Povydří je dlouhá 7 km. Podle starých záznamů vede po bývalé svážní cestě, vybudované po lesní kalamitě roku 1870.
Na fotkách v galerii si můžete prohlédnout záběry z Hamerského potoka, ale hlavně se můžete pokochat zákoutími řeky Vydry. Jsou zde jak detaily jednotlivých kamenů a jejich rozličných tvarů, tak pohled na strhující peripetie vodního živlu v cestě za svobodou. Mnohé z nich mě nechaly stát v němém úžasu než jsem nastavila foťák, umístila stativ na optimální místo a našla tu správnou kompozici pro zastavení času na fotografii i ve svém srdci.
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
Jeden z pramenů řeky Vydry
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
Říčka protéká mezi spoustou kamení. Když jsem byla malá, připadaly mi kameny obrovské …
Tekoucí voda vytváří snové obrazy…
tajemná zákoutí na řece
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
Tekoucí voda vytváří snové obrazy…
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
tajemná zákoutí na řece
Tekoucí voda vytváří snové obrazy…
Divoká voda a písek tvarují kameny do roztodivných podob.
Říčka protéká mezi spoustou kamení. Když jsem byla malá, připadaly mi kameny obrovské …
Říčka protéká mezi spoustou kamení. Když jsem byla malá, připadaly mi kameny obrovské …
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
V okolí soutoku Hamerského potoka s říčkou Vydrou jsou snad nejkrásnější místa na focení tekoucí vody u nás.
Zabloudili jste na dalekém severu a před jistou smrtí v závěji vás
osvobodila velmi osamělá samička ledního medvěda? Zapadli jste někde
takovým způsobem, že jste museli v závěji počkat na jaro, abyste se
dostali ven? Líbaly vás osoby stejného pohlaví a přitom tím nic nemyslely?
Slíbili vám cestu luxusním parníkem a přijela kocábka z dob Toma
Sawyera?
Výsledky:
Děkujeme za účast a za vaše články, myslím, že všechny byly zajímavé. Řekl bych, že soutěž dopadla dobře a že nám to pomůže při pořádání dalších podobných soutěží. Připravujeme i velkou fotografickou soutěž, která vyvrcholí až v září.
Každý článek byl hodnocen přesně týden, podle složitého vzorce beroucí v úvahu unikátní návštěvu, kliknutí na karmu a čas. Dovolíme si zveřejnit pár statistických zajímavostí:
našli hlasovači, co klikali pravidelně jednou za hodinu na jeden čtvereček (asi celej den neměl nic jiného na práci ).
pak někteří hlasovači nejspíš nevěřili tomu, že se jejich kliknutí projeví, tak pro jistotu klikali víckrát – jeden rekordman klikl na článek asi devětkrát v průběhu 15ti sekund
soutěž také přitáhla rychločtenáře, kteří klikli na „líbí se mi“ asi tři sekundy po načtení stránky – přečíst celý článek za 4 sekundy je docela výkon.
Pokud vy sami máte k soutěži nějaké poznámky, připomínky a rady, rádi si je vyslechneme, aby to příště bylo lepší.
Soutěž byla velice vyrovnaná, další karmy byly 19.82, 18.64 a v průběhu jednotlivých dnů se průběžné pořadí velmi měnilo, ještě šestý den byla vítězná trojka v jiném složení.
Mimo soutěž uděluje redakce cenu Věře Slavíčkové, za netradiční a zajímavý příběh.
Soutěž byla na tato témata:
„sníh – tichý nepřítel”
„zvláštní chování jiných kultur”
„způsob dopravy, který mi nahnal nejvíce strachu”
Zabloudili jste na dalekém severu a před jistou smrtí v závěji vás osvobodila velmi osamělá samička ledního medvěda? Zapadli jste někde takovým způsobem, že jste museli v závěji počkat na jaro, abyste se dostali ven? Líbaly vás osoby stejného pohlaví a přitom tím nic nemyslely? Slíbili vám cestu luxusním parníkem a přijela kocábka z dob Toma Sawyera? Ano? Pak se zúčastněte naší soutěže o tyto ceny:
Napište nám nějakou svou veselou nebo naopak vážnou příhodu na daná témata a tři nejlepší články budou ohodnoceny bezva cenou z internetového obchodu scoutdoor.cz
Podmínky soutěže:
Každý účastník soutěže musí poslat dva (2) články na různá témata. Soutěže se zúčastní pouze jeden vybraný článek. Účastník může označit preferenční článek, ale redakce má právo použít ten, který se jí bude více líbit. Druhý článek vyjde někdy později, použijeme ho k propagaci na další soutěže.
Každý účastník se může soutěže zúčastnit kolikrát bude chtít, na každou účast jsou však povinné dva články.
Do soutěže budou přijaty všechny články, které zatím nebyly nikde publikovány.
Článek musí být v rozsahu jedna až dvě strany A4 a obsahovat 2–4 fotografie
Redakce bude mít právo článek nepřijmout, pokud bude obsahovat něco, co se redakci nebude líbit.
Autor souhlasí s tím, že redakce bude moci s oběma články dále nakládat podle svých potřeb, ale zároveň se redakce zavazuje, že nepoužije články tak, aby autorovi článku způsobila újmu a o každém dalším použití bude autora informovat
Redakce si v případě malého zájmu nebo nekvalitních příspěvků vyhrazuje nárok na takovou změnu pravidel soutěže, která vylepší hratelnost soutěže
Uzávěrka soutěže bude týden po obdržení příspěvků desátého autora, takže rychle pište, ať návleky nenosíte v létě. Příspěvky posílejte na adresu redakce @ cestovatel.cz
). A protože na skialpech člověk není každý týden, jen tak náhodou při hledání potřebného software na internetu narazíte na adresu WWW.GEOCACHING.COM. No a prostě si to zkusíte. A když máte děti ? To byste mohli chodit každý den….
).
Skialpový batoh
Luxusní návleky
Termotriko