Jedním z projektů agentury na podporu cestovního ruchu CzechTurism je
katalog 133 premiér v České republice 2006, který se ke mě dostal
na brněnském Regiontouru. Katalog nese loňské datum, ale mnoho tipů
v něm je stále aktuálních.
Jedním z projektů agentury na podporu cestovního ruchu CzechTurism je katalog 133 premiér v České republice 2006, který se ke mě dostal na brněnském Regiontouru. Katalog nese loňské datum, ale mnoho tipů v něm je stále aktuálních. Existuje i jeho webová verze, kterou vám chci představit.
Web 133 premiér naleznete na stránkách www.czechtourism.cz. Po chvíli hledání jsem nalezl i předchůdce katalogu z roku 2005 s názvem 103 premiér… ke stažení v PDF souborech, která ale není vůbec interaktivní.
Číslo 133 premiér se může zdát příliš vysoké, ale v přehledu je kupodivu celá řada komerčních prezentací hotelů a také celá řada nekonkrétních tipů na nové cyklostezky, rozšířené prohlídky atd. Nejlepší bude se sbalit a jet si novinky prohlídnout. U každé atrakce jsou kontakty na provozovatele a odkazy na další informační stránky, takže po několika kliknutích se riziko zklamání může snížit.
Web (patrně kopie statického CD) také obsahuje seznamy památek v daném turistickém regionu se stručným popisem. Kromě novinek a památek je zde užitečný seznam infocenter a neaktuální kalendář loňských akcí (nezoufejte – akce se patrně budou letos opakovat).
Premiéry i památky lze vybírat podle regionu, nebo podle podle tématu cesty. Na výběr z témat jsou: Památky a historie (36 míst), rekreační sporty (44 sportovních areálů, ale například i cyklotras), pohodlí měst (či spíše lázní a hotelů – 27 ks) a nakonec zábava (26 míst pro zábavu, ale i poučení). U každého tématu se zobrazí stručný seznam všech premiér s uvedením regionu.
Hledání podle regionů je pohodlnější a lépe graficky zvládnuté. Hned na úvodní stránce si můžete vybrat turistický region. Na stránce regionu čeká mapka se zakreslenými premiérovými místy a pod ní jejich seznam. Seznam památek je doplněný bohužel méně interaktivní mapou. Zato památky jsou rozděleny do více kategorií: Hrady a zámky; Muzea a galerie, skanzeny; Duchovní památky; Lázně; Přírodní atraktivity a Ostatní.
10 zajímavých tipů
Při procházení webem mě několik novinek zaujalo více, pokusil jsem se z nich vybrat 10. Jsou vybrané čistě náhodně, seřazené taky tak.
Památník písemnictví na Moravě – nová expozice Muzea Brněnska
Stálá expozice představuje moravské písemnictví v průběhu minulých deseti století, k vidění je i část klášterních prostor – kostel, kapitulní síň a křížová chodba.Jeho klenotem je především restaurovaná historická knihovna, kde je vystaveno 7 500 z celkového počtu 65 000 svazků.
>V původní nově rekonstruované roubené stodole mohou návštěvníci vidět sbírku hospodářských strojů a nejrůznější předměty, ilustrující styl dřívějšího života v Podkrkonoší.
Podzemní tunely Janská – unikátní týmové hry v podzemí
V okolním členitém terénu Adrenalin Parku Janská, plném hlubokých roklí a strmých skal, se nachází tajemný podzemní komplex, který za druhé světové války vykopali váleční vězni Wehrmachtu. V tunelech někdejší tajné podzemní továrny pro výrobu válečných zbraní se nyní pořádají týmové dobrodružné hry.
Prohlídka povrchového uhelného lomu a následně rekultivované krajiny Chomutovska
Přibližně tříhodinová prohlídka dolu o rozloze zhruba 44 km2 začíná celkovým pohledem na těžní jámu. Terénními vozy se potom sjíždí k velkostrojům, kde je možné prohlédnout si zblízka celé těžební zařízení. Prohlídka je zakončena v rekultivované krajině, kde byly po ukončení těžby vysazeny vhodné dřeviny a do níž se zvolna vrací původní živočichové.
Strašidelné pověsti a netradiční noční prohlídky Českých Budějovic
Pokud návštěvníci Českých Budějovic chtějí zabloudit do dávno minulých časů a setkat se s tajemnými příběhy a postavami, mohou se zúčastnit hraných nočních prohlídek.
Vamberecká krajka – výrobně-řemeslný skanzen ve Vamberku
Příkladem výroby, která se ve své jedinečné podobě dochovala pouze v České republice, je krajkářské umění. Krajky z Vamberku jsou živým dokladem dovednosti dávných předků, neustrnuly však na starých vzorech, ale přizpůsobují se novým trendům.
Vedle pivovarských kolosů, které vyrábí statisíce hektolitrů piva ročně, působí v řadě míst menší pivovary, za jejichž pivem se musí cestovat. Jedním z nich je pivo Rampušák ze Staročeského pivovárku v Dobrušce.
Areál je budován jako replika původního slovanského opevněného hradiště z 8.-11. století. Fortifikační systém postupně doplňují různé typy obydlí a výrobních dílen včetně železářských pecí a dalších historických objektů.
Historizující objekt vychází z tradičních řemeslných postupů, plně však odpovídá nárokům současnosti. Prohlídka s průvodcem zahrnuje návštěvu kaple, rytířského sálu a muzea českého venkova se 4 000 exponáty včetně řemeslnických dílen a obytných světniček z různých regionů České republiky.
V údolí řeky Olešnice poblíž Zlatých Hor vznikl zajímavý skanzen s funkčními replikami středověkých zlatorudných mlýnů. Během hlavní sezóny si návštěvníci mohou rýžování vyzkoušet na vlastní pěst.
Doufám, že jste i vy nalezli inspiraci na toulky po zemích českých a moravských. Pokud byste se chtěli podělit se svými tajnými tipy na zajímavá místa, tak si poslužte v diskuzi, nebo napište článek. Rádi jej na Cestovateli zveřejníme.
Přečtěte si o Kučerlinském údolí, ze seriálu Přípluvových
příhod na Altaji.
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou
z krabičky, která stála tři ruble.
27.07.2006 Čtvrtek
Někdy okolo půl druhé ráno řidič prohlásil, že dál už nejede, páč se mu už nechce. Shodou okolností jsme v Usť-Kokse. Vystupuje s námi i fotograf, kterej teda chtěl pokračovat a jedna ženština. Jdeme přes most přes řeku Koksu, kterej je zavěšen na ocelových lanech, takže noční přechod je zajímavý. Hned za mostem jdeme spát. Vytahuju jen spacák a tuhnu. Fotograf si bere dva podprdelníky, což je ruská specialita, kus karimatky na pásku a nosí se to kolem pasu nad prdelí. Kamkoliv si člověk sedne, tak sedí v suchu. A ještě se s tím parádně rozfoukává oheň a zabíjí hmyz. A v horách a lesích to má fakt každej. Fotograf si dá jeden pod prdel, druhej pod záda a spí. Ve spacáku teda.
Jsem vzbuzen někdy o půl sedmé. Kolem nás běhá tele a místní houbaři. Balíme a jdeme na milici. Fotograf jde na maršrutu. Milice, kterou nalézáme na třetí pokus, má až od devíti, tak se alespoň bavím tím, že pozoruju Karafa, kterýmu se do batohu rozsypalo chilli. Tak se snaží zachránit co jde. Moc toho ale nejde. Mně teda zase mačky propíchly batoh.
Půl hodiny vysvětlujeme úřednici, co že to jako chceme. Dostáváme formuláře, které vyplňujeme latinkou. Tak to nepůjde. Tak malujeme azbuku. Dozvídáme se, že musíme psát azbukou, ne malovat ruské symboly. A co jako asi děláme? Nakonec to baba nevydržela a přeškrtala mi to. My ovšem statečně vyplňujeme dál. Úřednice je na dně s nervama a posílá nás do Tjunguru. Radši ani nepřemýšlíme, kam by nás poslali v Tjunguru a trváme na tom, že to vyplníme tady. Dozvídáme se, že to je naše právo a ženská odchází. Ještě nám stihla sdělit, že tu nemá kopírku na kopie pasů. Protože jsme nafasovali nový formuláře a byli jsme posazeni před vzor, jdeme na to znova. Zase tiskacím. Přichází ta úřednice a čekám, kdy začne hysterčit. Tak do ní valíme, že azbuka není zrovna obor, ve kterém jsme nejsilnější a že potřebujeme trochu pomoci. Jenže jsme si nějak popletli slova a do baby valíme, že chceme špatně pomoci. K tomu čas od času přihodíme, že nerozumíme, nakonec to tvrdí i ona nám. Takže tu stojíme a dle všeho nikdo nikomu nerozumí. A ke všemu zjišťuju, že se mi někam vytratila migrační kartička, kterou naštěstí nalézáme na zemi. Ale za pultem, čili v její úřadovně. Když po babě chci, aby mi ji podala, tak na mě jen nevěřícně hledí, že se přede mnou ohýbat nebude. Tak jsem jí tam vlezl, kartičku si vzal, baba to nezvládla, dala nám do ruky stvrzenku pro banku, vzala si naše pasy a odešla.
Batohy necháváme tady, jdeme do banky uhradit poplatek za registraci, což znamená, že se vše ubírá dobrým směrem. Poplatek nás každýho přijde na 19 rublů, což je příjemná cena. Asi jako za jeden chleba nebo pět krabiček cigaret. Očividně tu mají v produktech jasno.
Vracíme se na úřad, ženská se na nás usměje a ať přijdeme za hodinu. Tak jdeme do města, nakoupit nějaký to jídlo, háčky na ryby a zkusit sehnat skládací pilu, tu ale nemají. Prolezli jsme snad všechny obchody, takže asi deset místností vedle sebe. Kupujeme hromadu sirek a 2,5% jogurt. Mírně poprchá. Fotograf pořád čeká na nějakej odvoz. Dostáváme na něj adresu, což je další důkaz toho, že azbuky se tady nezbavíme. Aspoň to mohl napsat tiskacím.
Cestou zpět na milici domlouváme odvoz Žigulíkem do Kučerly, pro oba dva za 650 rublíků. Co je zajímavý, že maršrutky za posledních padesát kilometrů do Tjunguru chtějí skoro stejný prachy jako za čtyři sta kilometrů sem. Takže skoro pětistovku za jednoho.
Vracíme se tedy za hodinu a opět jsme se dozvěděli, ať přijdeme za hodinu. Si z nás asi dělá prdel. Tak jsme jí aspoň vnutili potvrzení z banky. Teď už nikam nejdeme, sedíme před milicí a zkoumáme naši jedinou mapu, kterou jsme si stáhli z internetu a vytiskli, takže ani nevíme, co to je za měřítko. Po půl hodině vybíhá nějaká mladá žaba a očividně nás hledá. Taky že jo. Jdeme dovnitř, dostaneme pasy, kopie má najednou v ruce, razítko a radu, ať si příště najdeme někoho, kdo umí psát. Nakonec se baba i docela usmívá, asi proto, že už to má za sebou.
„Mnogo, mnogo, mnogo spasiba.“„Mnogo, mnogo, mnogo pažaljsta.“
Ani nechce nějakej úplatek za vyplnění, jak jsme předpokládali, což je v této zemi dost prazvláštní. A na faxy nedošlo už vůbec. Jestli jí někdy dojdou, tak se z toho chuděra už asi zblázní.
Rveme batohy do kufru do Žigula, nasedáme a vzhůru do hor. Po cestě se ještě zastavíme pro osmdesátioktanový benzín A-80 k pumpě, která má jediný pravidlo a to zaplatit před tím, než člověk začne čepovat. Jinak mu to ani nepustí. Jezdí se sem ze všech směrů, všemi možnými vozy, čas od času proběhne kráva. Ještě potřebujeme benzín do vařiče, ale řidič tvrdí, že to tady půjde pěkně blbě a že to na místě vycucneme z nádrže. Stavujeme se tedy k němu domů pro kus šlauchu a po neuvěřitelně rozbitý cestě jedeme do Tjunguru. Jedeme snad v prvním voze tady bez vybitýho skla, mažeme to prašný silnici, chvílemi 130 kilometrů za hodinu, to by jiný auto nemohlo přežít. Protijedoucí vozy způsobují, že se vždy na několik desítek sekund ocitáme v prašném mraku, což ale řidiče nijak nenutí zpomalit. Když se přiblížíme k řece Katuň, řidič zastavuje.
„Fotografírujtě!“
Tak fotíme. Popojedeme a zase fotíme. U přívozu si Karaf vzpomene, že nemáme drát na zavěšení ešusu nad oheň, tak tam rveme kus ocelovýho lana, čímž se náš řidič docela baví. V Tjunguru překonáváme podobnej most jako ráno, takže zase hromada prken na ocelovým laně, tentokrát teda vozem, tak je to o dost zajímavější. Stavíme u dřevěný budky před kempem, čili turbázou a jdeme na jídlo. Přítomnost vegetariána Karafa dává tušit, že masa se tady moc nenajím, tak si odevzdaně dávám kabačiky, což jsou kousky dýně, rajčat a podobné zeleniny s jogurtem, salát, což je něco podobnýho, ale na studeno a lepjošku, velkou placku. Za necelých 60 rublů fajnovej oběd.
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz
Řidič nám chce ještě ukázat pole s bramborama, že si můžeme vyrýt na jídlo s sebou, tak dvě, tři kila. Se asi zbláznil, nebo si myslí, že dvacetikilový batoh je na místní poměry lehkej.
Žiguli nás ještě veze skrz děrevnu Kučerlu, kde za mostem, který očividně nebyl koncipován pro auta, vysedáme. Řidič vbíhá do lesa a nachází nám plastovou láhev, do které z jeho nádrže bereme benzín. Protože ten šlauch na přepuštění byl na několika místech děravej, borec má na proseknutých místech prsty, takže to drží jak píšťalu.
Přijíždí jeho kamarád v nějaký stařičkým Nissanu a že nás ještě kus hodí. Vsedáme tedy dovnitř, Karaf se mu chvíli dobývá na místo, než si uvědomí, že tady je řízení vpravo, přejíždíme ten prapodivnej mostek, kterej odradil i Žigulíka a po takovým tankodromu jedeme ještě přes pět kilometrů. Náš novej řidič se představuje jako Alexandr a vytahuje mapu Katuňského hřbetu, kam se chystáme. A pak, že tu mapy nejsou. Předjíždíme několik lidí na koních a koně s nákladem a jsme na místě nástupu. Je zde náhrobek vodákovi, který uskutečnil prvosjezd řeky Kučerly a když nadšeně dělal druhosjezd, tak to už nedal. Má tu tedy zapíchnutý kajak vylitý betonem. Dle stavu kajaku, kterej je popraskanej jak kdyby projel mlátičkou, mi je hned jasný, že se tu zabil v něm. Loučíme se, Saša nic za svezení nechtěl, což je tady zvláštní.
Karaf přišívá k batohu poutko a vyrážíme kamsi do kopců. Směr si upřesňujeme díky čtyřem Rusům s mapou, kde ji sakra vzali, když vůbec nemají jít sehnat, to je zajímavý. Po dvou hodinách chůze a konzumace lesních jahod narážíme na jakýsi tábořiště, tady tomu říkají stojanki. Už tu jedna skupinka táboří. Napínáme mezi stromy bashu, neboli naprosto vychytanou celtu anglický armády a chystáme se uvařit pšeničnou kaši, co jsme zakoupili dole.
„Do prdele, tady píšou, že se to vaří 20 minut.“„Do prdele, tak to jsme odkázaní na oheň.“„Ještě, že jsme urvali ten drát.“
Jedna věc je získat drát, druhá, vytvarovat jej na závěs na ešus. Nicméně se to daří. Všichni se chodí dívat ke skále pod převis, kterej je za dřevěnou ohradou, což moc nechápeme, ale je nám to jedno.
Okolo nás je vidět několik ohýnků. Vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme toho doopravdy moc nenaspali, usínáme už někdy po desáté.
28.07.2006 Pátek
Jsem vzbuzen přesličkovým čajem o půl jedenácté. K tomu dostávám informaci o tom, že to je léčivka a že to je zdravý a kdesi cosi. Na snídani dvě nudlový polívky s chilli a kusem sejra pro oba.
Balíme a jdeme se mrknout na tu ohradu pod skálou, protože když jde někdo okolo, jde se tam podívat. A ony tam jsou skalní rytiny, dle nějakýho velitele skupiny, co tu se svojí bandou prošel ráno, jsou starý 25.000 let. Něco je obtáhnutý, ale docela v pohodě.
Jdeme proti proudu řeky Kučerly. Po cestě se živíme planým angreštem, rybízem a jostou. Je to teda všechno nezralý a kyselý. Vzhledem k tomu, že v září tady už začíná sněžit, tak to uzrát asi ani nestihne. A pořád chodíme na záchod.
„Ona ta přeslička bude asi na čištění močáku.“„Hlavně, že to je léčivka.“„Jo, močopudná léčivka.“
Objevujeme nějakou bivakovací chajdu. Kousek za ní opouštíme louky a vcházíme do tajgy. Protože jdeme po koňské stezce, tak to je fajn. Jenom, jak ti koně šlapou pořád na stejný místo, tak tu jsou vyšlapaný takový pražce. Ale jde se po tom docela dobře. Říkáme si, že by se dalo přespat u soutoku říčky Těkeljušky s Kučerlou. Předtím ovšem potkáváme ruský páreček, kteří zase mají fajnovou mapu a po zjištění, že na Kučerlinské jezero to je nějakých šest hodin chůze, se rozhodujeme, že to dneska stihnem. Tak valíme jak ďasi.
Chvílemi jdeme po koňské stezce, chvílemi mimo stezku po vyšlapané pěšině, chvílemi úplně mimo borůvčím. Tak aspoň konzumujeme nezralý borůvky. Jednou za čas míjíme pomníček vodákovi či vodačce, kteří nezvládli peřeje Kučerly. Už se stmívá, když se dostáváme k jezeru. Zjišťujeme ovšem, že jde teprve o jezero těsně u výtoku a že koňská stezka vede trochu jinudy. Ale jsme kousek. Protože se mi rozpadají kalhoty, beru si ze stromu kousek plandající látky, to bude fajnová záplata.
Kolem jezírka přecházíme ke Kučerlinskému jezeru, to je fakt obrovský. Je deset v noci, tma jak v pytli. Stavím stan a Karaf rozdělává oheň, že si zase uvaříme tu pšeničnou kaši s chilli. Ona spíš než kaše, tak to je taková hmota. Rozhodně to nevypadá jak obrázek z krabice. Topíme explozivním lišejníkem a kůrou, docela to jde. Pečeme si na klacku jednu houbu. Teda, spíš houbičku.
Naproti nám svítí pár chatek, což je místní milionářský sídlo. Protože sem nevede žádná cesta a milionáři přece nepojedou dva dny na koních, nebo nedej bože pěšky, létá tam vrtulník. Zítra tam půjdeme zkusit magazín, protože máme strašně málo jídla. Tak nás snad nevyhodí.
Nad námi je hvězdný nebe, je těma hvězdama úplně zaplácaný. Tolik hvězd jsem snad ještě nikde neviděl. Občas jedna spadne. Pohled to je nádhernej. Na to, že jsme cestu, co se jezdí na koních dva dny stihli za necelý dva dny pěšky, nejsme ani unavení a nemůžeme usnout. On ani ten pětihodinovej posun dopředu tomu moc nepřidává.
29.07.2006 Sobota
V noci prší. Asi osmkrát. Probouzím se po devátý a slyším Karafa, jak venku s někým vede dialog. Za chvíli mi leze do stanu.
„Hele, je tu jeden borec, má čtyři ryby a vymění je za krabičku cigaret.“„Za krabičku výstupových cigaret?“ *„No.“ *„Ne. Dám mu tak zbytek těch bezfiltrovek.“ *„Tak já to zkusím.“
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble. Ty ryby taky nejsou nijak extra velký. Ale šiknou se. Lezu ze stanu ven, kde skoro zakopávám o čaj, tentokrát z heřmánku. Karaf si bere cepín a jde ty ryby vykuchat, tož to si nemůžu nechat ujít a aspoň jednu si musím kuchnout taky. Cepínem zakopáváme vnitřnosti. Ryby, po tom, co dostaly dávku soli, kari a chilli, obalujeme do listů maliníku a jahodníku. Pečeme je na klacku, takže se o to nemusíme moc starat.
Slunečné dopoledne trávím zašíváním kalhot a instalováním záplaty. Vedle nás stanuje skupina dvanácti Čechů, zvláštnější to je o to, že jeden je z Třebíče, jeden z Okříšek a jeden z Mohelna. A když už je jeden z nich Plzeňák, tak zase se zabývá stejným oborem jako Karaf, což dělá ani ne čtyřicet lidí v republice. Svět je malej.
Dozvídám se, že jsem si právě zašil kalhoty něčím, co by se dalo přirovnat k buddhistickým vlaječkám v Himalájích, že Altajci věší na stromy kusy látky, aby vlály do vzduchu a přeříkávaly motlitby. Kdybych to věděl dřív, tak si udělám záplatu z Karafova trika.
Totiž, vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním Altajským obyvatelstvem.
Češi mají parádní mapu. Získávám dojem, že jenom my tady máme mapu staženou z netu. Když se dozvím, že ji koupili v Tjunguru za 150 rublů tak se mlátíme do palice, že nás to jako nenapadlo se zeptat. Jsou tu i značený průsmyky s obtížnostmi.
Sušíme stan a balíme věci. Je nádherně a čas od času nad námi proletí vrtulník. Chlapi říkali, že se registrovali v Tjunguru, čili tam, kam nás posílala ta úřednice z Usť-Koksy, a stálo je to 250, nebo taky 350 rublů na hlavu, to doopravdy nevím jistě, protože se sami v této informaci rozcházeli a zas tak moc jsme to vědět nepotřebovali, pročež jsme to ani nijak hloubkově nezjišťovali, a pasy jim vrátí až při návratu. Ještě, že jsme se nenechali odbýt.
Jdem si za borcama dokreslit mapu, třeba jako zapsat si tam názvy a ten průsmyk. Když nad tím tak přemýšlím, tak máme slepou mapu, jediný dva popisy jsou u jezer. Při rozhovoru zjišťujeme, že jsme tady snad jediní cizinci, co si neupravujeme vodu různými činidly, a to pijeme odevšad včetně jezera. Asi jsme už nějací otrlí, za ty roky. A nebo se posereme.
Pohlédneme na oblohu, řekneme mnoho sprostých slov a jdeme fofrem postavit stan. Obloha zčernala a za chvíli přichází slejvák. Ten trvá tak hodinu, hřmí, fučí, na jezeře se vzdouvají vlny a zase je pěkně. Tak jdeme něco nafotit k malému jezeru a hlavně nasbírat dřevo na oheň, tady to je dost vybraný.
Oheň rozděláváme ruským způsobem, tedy pomocí benzínu. Vaříme zase tu hroznou pšeničnou kaši s chilli a kari. Operativně měníme plán a místo přes sedlo Karaťurek půjdeme okolo Kučerlinského jezera na Zelené jezero a přes jeden pěreval na Sedm jezer, odkud sestoupíme k jezeru Ak-kem. Pěreval, neboli průsmyk či horské sedlo, jsme si zakreslili, má to být obtížnost 2A, takže paráda. Karaf vyráží hledat ryby a já komunikuju s posádkou gumovýho motoráku. Už mi ta ruština docela jde. Podle nějakých potápěčů je prý na dně Kučerlinského jezera ledovec, ale z fyzikálního hlediska to vylučuju, přijde mi to jako blbost. Vaříme si kafe 3in1 a pozorujeme Čechy na druhé straně jezera, jak se vrací z magazínu a nesou si nějaký plechovky, kterými na nás mávají. Jdeme k nim na průzkum, ochutnáváme asi tři sladký drinky s devíti procenty alkoholu a i přes to, že je to strašný, vyrážíme si to koupit taky.
Mezi chatkami stojí dvě jurty, v jedný bydlí Altajka co prodává v obchůdku, což je jediná chata, která nemá červenou střechu, ale oranžovou. Vzadu hučí generátor, podle zvuku tak z lokomotivy.
Kupujeme dvě ty divný plechovky, poslední Tequillu s grepem, co je to druhý ani nevím, nějaký nudlový polívky a odmítáme devítiprocentní pivo s vodkou. Ještě se ptáme na mapy, ona, že má, očička nám zasvítila a ženská vytáhla nějaký prospekty s mapkou, očička nám zhasla a jdeme se družit za Čechy. Cestou zpátky jdeme okolo chatky, která má na verandě automatickou pračku a dvoulinku natáhnutou bůhví odkud na stromech. Pak nějaký rozsekaný lodě a jsme na mostku na druhou stranu. Češi už juchají, tak se přidáváme, vzhledem k malému množství stravy a nezvyku na alkohol v posledních dnech, mi ta plechovka docela stačí. Ve stanu jsme v deset v noci, ale po tom kafi, ač bylo instantní, nemůžeme usnout.
Mapy mám rád a rád je používám v praxi. Níže uvádím přehled
mých oblíbených map, které využívám při svých výletech, výpravách a
toulkách po vlastech českých.
tento článek není recenzí a ani si neklade za cíl vytvořit nějaký ucelený přehled map, které na internetu lze nalézt. Mapy mám rád a rád je používám v praxi. Níže uvádím přehled mých oblíbených map, které využívám při svých výletech, výpravách a toulkách po vlastech českých. Volil jsem ty méně známé, mapy na atlasu.cz či seznamu.cz zná asi opravdu každý.
Pokud cestujete převážně pěšky a využíváte hustou síť turistických tras, zavítejte na server www.turistika.cz. V levém menu „Digitální mapa ČR“ si můžete zvolit „Mapa 1:100000 turistická“.
Jedná se o mapu se zakreslenými turistickými trasami. Jinou podobnou, a volně dostupnou, mapu jsem na internetu dosud neobjevil.
Cyklistika zažívá v posledních letech doslova boom. Nakladatelství vydávající cyklomapy a cykloprůvodce mají doslova „žně“. Na internetu lze nalézt řadu mapových serverů s cyklomapami. Nejznámější je asi cykloserver.cz. Mě se nejvíce osvědčila mapa portálu iDNES. Na adrese http://mapy.idnes.cz/cykloturistika/ naléznete mapu, která obsahuje nejen čísla jednotlivých cykloturistických tras spolu s kilometráží a převýšením, ale i odkazy na zajímavá místa na trase a jejím okolí. Zobrazovaní objektů je volitelné (Hrady, zámky a zříceniny, rozhledny, technické památky, přírodní zajímavosti atd.). Klikněte na objekt v mapě a objeví se vám záložka obsahující stručné informace o objektu, včetně GPS souřadnic a odkazů na další zdroje informací. Vyzkoušejte to. Stojí to za to! Dodavatelem mapových podkladů není, pro mě překvapivě Shocart, ale PLANstudio.
Za vyzkoušení určitě stojí mapy na adrese http://mapy.crr.cz . Kde jinde byste nalezli například nejpodrobnější topografickou mapu ČR 1:10 000 a další.
Na portálu vlády portal.gov.cz naleznete v menu odkaz na tématické a odborné mapy. Kdo chce jít na mapy přímo, zadá do svého oblíbeného prohlížeče http://geoportal.cenia.cz/ . Jaké mapy lze nalézt na tomto serveru? Například geologickou mapu ČR, Biosférické rezervace UNESCO, chráněná území a mnoho dalších. Každý si jistě vybere podle svého zájmu.
Na závěr jeden odkaz pro opravdové „mapové labužníky“ digitální atlas ČR přímo od vojenských kartografů z Dobrušky. Vyťukejte http://izgard.cenia.cz/ a ponořte se do průzkumu terénu. detailní mapu takovéhoto rozsahu opravdu asi nenajdete – vedení vysokého napětí, čísla popisná!
Chyběly vám v tipech nějaké mapy? Můžete je napsat do diskuze pod článkem. Já i ostatní čtenáři Cestovatele si rádi rozšíříme „mapový obzor“.
Zkus projít jedním dnem, možná dnem svých schopností, snad ne dnem svých sil… S tímto sloganem v titulu se v Brně letos již po šesté připravuje městská a terénní orientační a šifrovací hra DNEM… I přes to, že se jedná o klon jiné, slavnější hry, je DNEM… mezi ostatními jedinečná.
Když se řekne šifrovací hra, mnozí si možná vzpomenou na své dětství a různé hrátky převážně s morseovkou nebo hry typu honba za pokladem, které absolvovali třeba na táborech nebo výletech pořádaných některou z dětských organizací. Princip her založených na postupném hledání šifrovaných zpráv obsahujících údaje o umístění dalšího stanoviště může někomu připadat docela banální. Když se ale trošku přitvrdí jak v obtížnosti šifer, tak v náročnosti a délce trasy a doba konání se přesune ze dne na noc, může za určitých okolností vzniknout bezmála fenomén.
Registrace účastníků hry DNEM… 2008 trvá od 1.4. do 16. 5. 2008. Vlastní hra proběhne 24. 5. 2008 od 9 do 17 hodin.
Obliba terénních šifrovacích her pro dospělé začala v listopadu roku 2000 prvním ročníkem hry Tmou. Ten spustil lavinu, která se začala velice rychle šířit i do dalších měst včetně zahraničních a pořadatelé musí omezovat počet účastníků, kteří jsou často kvůli účasti ve hře ochotni cestovat i stovky kilometrů. Popularita šifrovacích her pak vyvolala v některých místech i potřebu uspořádat hru pro lidi, kteří buď ještě nejsou plnoletí, nebo z různých důvodů nemohou trávit podzimní nebo předjarní noci v terénu. Jako první, přímo na žádost této skupiny lidí, tak vznikla v roce 2002 hra DNEM… , která je primárně určená pro týmy lidí starších patnácti let, ale má i dětskou kategorii. I přes to, že probíhá ve dne a šifry jsou připravovány tak, aby jejich luštění nevyžadovalo zvláštní znalosti (v prvních ročnících se dokonce pořadatelé vyhýbali i užití morseovky) a dětské týmy mají možnost použít nápovědu, nelze tuto hru považovat za méně obtížnou, než hry dospělácké. Rozhodující úlohu zde hraje omezený herní čas. O obtížnosti svědčí to, že celou trasu hry absolvuje v daném limitu obvykle kolem 20% dětských týmů a u starších kategorií bývá úspěšnost ještě nižší. To však nezbavuje hru přitažlivosti. Právě naopak. Do hry DNEM… se začali hlásit i účastníci dospělých šifrovaček a pořadatelé byli nuceni zavést pro ně exhibiční kategorii expertů.
Cestovatel.cz byl mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.
Ptáte se, proč v nadpise píšeme, že se Brno stává Mekkou šifrovacích her? Stačí si najít kalendář tohoto typu her a zjistíte, že největší koncentrace je právě v Brně. Co do počtu pořádaných her i účastníků pak následuje Praha a s větším odstupem pak další města. Nalákali jsme vás? Přijeďte si tedy třeba zrovna v květnu zašifrovat do Brna na DNEM…. Přihlásit se k účasti je ale potřeba už teď.
Šifra nemusí být jen papírek se záhadným textem. Může vypadat i takto.
Grafiti odkazující na Karáskovo náměstí v Brně bylo namalováno se souhlasem majitele domu. Přes to, že šifra zaujímá plochu několika metrů čtverečních a předchozí zpráva odkazovala na konkrétní dům, trvalo některým týmům její nalezení i více než dvě hodiny.
Hra DNEM… 2005
I poměrně nezáludná mapová šifra vyžaduje chvíli přemýšlení
Vyzvednout si papírek se šifrou, vyluštit polohu dalšího stanoviště a pokračovat. Jednoduchý princip her, kterým se věnuje stále víc lidí.
Odvézt účastníky do opuštěného lomu a poslat autobusy pryč, je jeden ze způsobů, jak zahájit hru…
Terénní šifrovací hry se v poslední době staly oblíbenou náplní volného času. Jak je vidět, někdy nejen pro lidi.
Hra DNEM… 2007 proběhne 12.5.2007 Přihlásit se je však nutno do 27.4.2007
Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem
Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento
článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.
Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.
Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…
Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.
Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.
Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.
U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“
Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!
Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…
Šestý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“.
Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.
Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.
„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.
Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.
A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!
Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.
* Původně jsem celý článek chtěla uvést krátkou definicí, co je to prasení. Ale definice se trochu zvrhla, takže z toho nejspíš bude celý další článek. Co je to prasení si asi každý, kdo trošku chodí po horách, dovede představit. Mottem pro tento novotvar budiž citace z jedné Nevrlého knihy: Kudy projde divoké prase, projdeš taky. ** Na doporučení jednoho mimobrněnského čtenáře: Když spadne šutr z hercny, spadne kámen ze srdce.
Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.
První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…
Pátý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je
na téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“
Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.
Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.
První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.
Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.
Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.
Je už březen (2006), mám za sebou pěknou várku výletů na sněžnicích, prošel jsem kupu krásných míst, ale stále nejsem spokojen. Před rokem jsem se hodně namlsal při březnové tůře kolem Labského dolu, ale tentokrát stále čekám na svůj „majstrštich“. Fotky se sice hromadí, ale uvnitř cítím takové to napětí. V hlavě mi klíčí nápad na dvoudenní tůru s ranním focením východu slunce. S přibývajícími dny se noc zkracuje a musím počítat s tím, že je potřeba vyrazit dřív. V půlce března už začínám být zoufalý. Je stále šeredně, mlha, mraky, sněžení. Všude hromady sněhu, hezky mrzne, ale na focení to není. Začínám být netrpělivý. Nakonec se na víkend 18. a 19. března rýsuje zajímavá kombinace, v neděli ráno by mělo být krásně, v sobotu sice bude šeredně, ale předpověď je hodně optimistická. V sobotu dopoledne padá rozhodnutí. Jako tradičně, bágl připraven, fotovýbava taky. Už mám zabalenou novou D200, je nutno ji ozkoušet v náročných zimních podmínkách.
Plán je jasný – ještě v sobotu dorazit na Martinovku (volno mají), v neděli ráno úsvit na Smielci a pak se uvidí – buď Polsko nebo courání po hřebenech. Ale lákají mě Sněžné jámy, je tam tolik sněhu, že to musím vidět zdola….. Uvidíme. Ve dvě odpoledne parkuji ve Špindlu, o půl třetí odjíždím autobusem na Špindlerovku. Tentokrát nejde o výškové metry a našlapané kilometry, ale o pohodu a o focení. Mám kupu času, tak moc nespěchám.
Nahoře je totální mlíko. Mlha, nevlídně, vlhko, námraza se tvoří na všem rychlostí blesku. Nikde nikdo, stopy na Petrovku jsou sice prošlapané, ale je to smutné pokoukání. U Petrovky uhýbám na Martinovku přes Ptačí kámen, jdu v mlze, vidět opravdu nic není, na focení je to velmi špatné. A to mám tu mlhu tak rád. Začínám propadat skepsi, jestli jsem to nějak nepřekombinoval… U Ptačího kamenu přece jen nějakou tu „mlhu“ nafotím, ale je to jen z povinnosti. Cesta mě nebaví, ťapu bez nadšení, kam se poděl můj elán a radost? Za chvíli jsem na Martinovce, ještě si prověřuji cestu na hřebeny, ale kdoví jestli tam vůbec polezu…. Klasika na horské boudě – ubytování, večeře, pár piv a radši spát. Ještě si všechno překontroluji a zabalím, ať ráno můžu déle spát. Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu. Konečně se v zimě podívám do jámy lvové….
O půl páté už nevydržím a vyskakuji z pelechu, dávám krátkou snídani, zabalím, čelovku nechávám v báglu a vyrážím na hřebeny. Je fakt nádherně, proč jsem jen neudělal pár fotek v noci… Za 40 minut jsem na rozcestí nad Martinovkou, už vidím na můj oblíbený kopec – Smielec. Do Polska ještě moc nevidím, v Čechách je to ale nezajímavé. Na Smielci koukám do Polska … a … koukám na mraky shora!!! Celé Polsko je pod příkrovem inverze, vyčnívají jen hřebeny Krkonoš, na východě začíná rudnout horizont. Stojím, koukám – spíš jen zírám – tak tohle je opravdu odměna i se šlehačkou a pixlou třešniček na tom dortu… V šest ráno je ale pekelná zima, navíc docela fouká, ale není čas na slabost. Konečně se proberu, stavím stativ a fotím, fotím, fotím. Uvnitř se rozlévá takové to teplo uspokojení, jo, tohle je ono, sezona může skončit. Východ slunce je opravdu famózní, na východě je světlo a západ se topí ve tmě. Užívám si sobecky svého osamění, nemusím se s nikým dělit o své zážitky. Po sedmé balím nádobíčko, liju do sebe dva hrnky teplého čaje a poskakuji jako cvičenec na spartakiádě…
Scházím po úbočí Vysokého kola do Polska v dostatečné vzdálenosti od lavinových svahů, nikde žádná stopa. Vše je panensky čisté, Sněžné jámy se probouzejí do nového rána. Úchvatný pohled. Sluníčko je už výš, ale přesto vrhá nádherné stíny. Paprsky osvětlují inverzní mraky, sníh má nádhernou strukturu, krásný prašan hraje všemi barvami. Zase se neudržím a fotím. Najednou mě přepadnou 3 Poláci – samo – od Horské služby…Kde se tu vzali? No, to je průs… Chlapi nejdřív pouštějí hrůzu, pak už jen tak brblají, že jsem sám, že v zimě jsou polské Krkonoše úplně pusté a že Sněžné jámy jsou velmi nebezpečné. Nakonec uznávají, že jsme dost daleko od lavinové oblasti, dostali odkaz na moje fotky z Polska a bylo dobře 🙂 Docela jsme si pokecali o sněžnicích, skialpech a snowboardistech – a ti to mají v Polské části Krkonoš opravdu těžké. Ničí tam hodně vršky smrčků a ty pak špatně rostou. Pokuty jsou prý dost vysoké. Loučím se s prima kluky, ještě mi popřejí šťastnou cestu a už si to mašíruji směr Czarny Kociol Jagniatkovski, česky Černý kotel. Je to nádherné místo jak v létě, tak v zimě. Jsem tu asi popáté, v zimě ale teprve podruhé a takto brzo poprvé. Je devět hodin, sluneční paprsky už perou, sedím v pustém kotli, kam za celou zimu přijde pár nadšenců na skialpech. Černý kotel má tak jako Sněžné jámy jednu špatnou vlastnost – špatně se tam fotí. Je to severní svah, takže je stále ve stínu nebo je to v poledne přesvětlené. Nejhezčí vzpomínky tak zůstanou jen v hlavě. Zdržím se skoro hodinu a půl, mám výčitky, že zanechávám stopy a ničím ten nádherný „aljašský“ kout Krkonoš. Ale létat neumím…
Čeká mě cesta zpět. Buď na Rozcestí nad Martinovkou, ale tam to už znám nebo po severním hřebeni směrem k Petrovce. V létě tam vede značená cesta, ale ta je v zimě neidentifikovatelná. Severní hřeben Krkonoš je v této části Polska jeden velký mrtvý les. Mezi suchými kmeny začínají růst nové smrčky, postupně se vše opět zazelená, ale bude to ještě dlouho trvat. V létě je hlavně část svahu u Černého kotle hodně neschůdná, tlející stromy porostlé mechem a travou jsou pro nohy nebezpečnou pastí. Hromady sněhu a mráz ale vše překryjí pevným příkrovem. Sněžnice jen kloužou po povrchu, stoupám nahoru. Je to docela fuška, ale šlapu si jen v triku, sluníčko pálí, sníh měkne a něco se vytrácí. Vytrácí se zima, kterou někteří označují za šílenou, protože byla dlouhá a možná i trochu studenější. Ale byla krásná, nádherná a… krátká 🙂 Ze stromů opadává námraza, smrčky se nesměle narovnávají, skály na Hutnickém hřebeni se zbavují sněhu… Courám se Polskem, nasávám zbytky těch krásných zimních pocitů a mísí se ve mně euforické pocity s těmi smutnými. Jsem v místech, kde to znám – kolem Špindlerovky. Hledám nějaké podněty pro focení, ale po tom dnešním ránu to fakt už nemá cenu. Těším se domů, musím se podívat, co jsem vlastně s tím foťákem napáchal. V jednu odjíždím autobusem ze Špindlerovky, lidi trochu nechápou, proč se v zimě poflakuji po horách jen v tričku… je to jen taková drobnost… vysvětlete pak dětem, že musí mít rukavice, čepici, šálu a tlustou bundu, když ten pán je taky svlečenej… Babička byla nekompromisní, já bych v tom nevydržel. Pak mají být dnešní děti odolné proti nemocím.
Ze Špindlu odjíždím bez placení, parkoviště je i při vícedenním stání zadarmo. Potěšující… Večer doma „vyvolávám“ fotky z digitálu, fotospoušť můžete vidět v galerii – hodně fotek z této cesty je ve fotogalerii k článku Začínáme na sněžnicích – trasa č. 6.
Shrnutí: Jestliže nechcete vidět východ slunce, celá trasa se dá zvládnout za jeden den. Nebo musíte vyjít hodně brzo ze Špindlerova mlýna. Variant cesty je opravdu hodně – např. Špindl – Martinovka – Smielec – Sněžné jámy – Černý kotel – Petrovka – Špindlerovka – cca 18 km, nebo vyjít ráno ze Špindlerovky přes Petrovku na Smielec a dále stejnou trasou. Kombinací je hodně. Obtížnost odpovídá délce trasy a převýšení – od středně těžké po velmi těžkou.
Občerstvení: Chata na Martinovce a pak dlouho, dlouho nic. Až v závěru trasy Petrovka nebo Špindlerovka. Sebou hodně pití a energetických potravin.
Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, doporučuji GPS navigaci s vyznačenou trasou a záchytnými body. Záložní prádlo – další vrstvu pro případ zhoršení podmínek. Znalost místních poměrů – počasí, sněhové podmínky – více než vhodná.
Čas: Od 6 do 10 hodin podle zvolené trasy. Ale pozor na sníh. Při větší vrstvě čerstvého sněhu se může prima výlet zvrhnout na hodně vyčerpávající až krutou tůru naprostou pustinou bez možnosti pomoci (až na Horskou službu). Když se Vám začnou bořit sněžnice po kolena, je pohyb po severním hřebenu opravdu extrémně náročný.
Vhodná doba: Konec února až březen (duben) – spíše ten březen. V každém případě je nutná velká opatrnost s ohledem na lavinové nebezpečí.
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě téměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Čtvrtý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Sníh, tichý nepřítel“.
Konečně zase v Rumunsku! Jenže jsme se s kamarádem špatně domluvili. V domnění, že podniknem Retezat od Cabany Gura Zlata, vystupujeme z vlaku už v Subcetate. V plánu je však začít od Cabany Pietrele, takže jsme měli jet ještě chvilku a vystoupit až v Ohaba de sub Piatră. Než se na nádraží dohodneme, co tedy vlastně chceme, obskakuje nás chlapík se stařičkou Dacií. Zbavit se jej, je stejně nemožné, jako se zbavit čokla, co jsme mu dali kousek salámu.
Za 200 lei nás všecky nadvakrát odveze pod Pietrela do vísky Nucşoara. Nejsme blbý a víc než stovku mu nehodláme dát. Abychom se zbavili toho čokla, dohodneme nakonec 150 a první parta odjíždí. Scházíme se na návsi, náš milovaný taxikář odjíždí a nechává nás napospas dešti. Až sem vedla asfaltka. K samotě Cârnic vede polní cesta. Bojujeme s deštěm 2 a půl hodiny, abychom si na dveřích Cabany Cârnic přečetli, že třikrát denně jezdí terénní autobus až sem z Ohaba de sub Piatră jen za 10 lei. Taxikář byl zloděj, nojo, jenže my se chtěli zbavit toho čokla
V cabaně mají dobrý čajíček, nabízí k němu sejreček, míchaný vajíčka, mamaligu. Všecko asi za 2 lei, mňam, mňam. Jenže lei k lei a tak za tu trochu žvance nechávám 10 lei. Za stejnou cenu bychom se tady mohli i ubytovat, ale místní moc podnikatelé nejsou, ubytování nám nevnucují a nechají nás jít ven do deště. Na cestu nám však dávají dobrou radu. Prý tam nahoře v horách sněží. Nojo, léto,a ono tady bude sněžit. Ta troška snížku nám neuškodí, ale ten slejvák už docela, slušně řečeno, štve.
Po jeden a půl hodince chůze, kdy jsme už ani nevnímali déšť se mačkáme na recepci Cabany Pietrele. Mají tu pro nás osmilůžkový pokoj, kde jsme v suchu a zimě. Prý nemají dřevo, topí se tu až od poloviny září. A teď je teprve konec srpna. Ale jsou na nás hodní a boty si můžeme vysušit pod pecí v kuchyni. Dokonce večer přibližně na hodinu šel elektrický proud. Jaký to luxus. Další den je počasí zas divné. Přespíme tedy opět na Pietrele a přes den si uděláme výlet k hlavnímu hřebeni. Kousek nad chatou leží v lese trošinka sněhu, takový jemný poprašek. Místní měli pravdu. Asi tu fakt chumelilo. Stoupáme pořád vzhůru, většinu času v mlze. V jednu chvíli koukáme před sebe, mezi stromy vidíme hřeben přikrytý sněhem. Ale moc ho není, šlápneš na něj, a on pod botou taje. Cestičku však křižuje nesčetné množství potůčků, začínám se obávat o sucho v našich botičkách.
Stojíme před metr dva širokým potokem. Cesta vede na druhý břeh, kamsi do mlhy. Navrhuji ústup zpět na cabanu, přeci jenom v ní je sucho a tady se mi dál máčet boty nechce. Ale ne, pokračujeme dál. Suchou nohou jsme překonali potok. Cesta už nevede lesem a je na ní stále více sněhu. Několikrát jsem zapadl až po kolena do závěje. Dyť je léto, tak proč je tady tolik sněhu?! Boříme se čím dál tím víc a po chvíli raději volíme ústup nazpět. K jezeru Stânişoara (1990 m) se fakt přes sníh nedostaneme. No napadlo by nás to tam dole v dešti, že tady nahoře fakt může sněžit? Na Cabaně Pietrele (1480 m) po sněhu ani památky, ale naše boty jsou mokré, a totálně! Fajn, já to říkal, otočíme to už před potokem, ale ne, my museli jít dál.
Další noci jsme strávili na Cabaně Pietrele a Cabaně Genţiana a přes den zkoumali okolí. Když bylo konečně hezky, žádný déšť, žádná mlha, ale modrá obloha a slunko, naší výpravě se podařilo vyšplhat až na hlavní hřeben, do sedla Curmatura Bucurei a přes vrchol Retezat se po bočním hřebení vrátit na chatu. Výprava viděla krásy Retezatu a všude zbytky sněhu. A já, já o to všecko přišel. První a poslední den krásného počasí jsem proležel v posteli a proseděl nad záchodem. K čemu mám tu dezinfekci v batohu, když ji nepoužívám?! Odteď nedezinfikovanou vodu nepiji. (To jsem ty potíže nemohl mít předešlý den jako všichni ostatní?)
Už nějak moc dlouho jsme se motali v tom prapodivném počasí stále na stejném místě – na severní straně Retezatu, takže nakonec jsme se rozhodli přejít přes sedlo v hlavním hřebeni, sestoupit kolem jezera Bucura do údolí, dotrmácet se na opačný konec Retezatu a usídlit se na Cabaně Buta.
K jezeru Bucura před námi vyhnala jedna česká cestovka plnej autobus turistů (plnej autobus = cca 40 lidí), takže tu nebylo skoro žádný volný místo na táboření. Původně jsme tu také chtěli tábořit a podnikat hvězdicové výlety do okolí. Jenže cestou jsme potkali skupinku Čechů, která od Bucury utíkala přes Pietrela z hor. Ti nám vyprávěli, jak v noci lehli do stanů a ráno se z nich ven prohrabávali přes dvacet čísel sněhu.
Hromada Čechů u jezera, silnej vítr odnášející stany kamsi do údolí a jěště možnost dalšího sněžení, ne, ne, my u Bucury letos tábořit nebudem. I když teď zrovna tady sníh už není. Ale počasí je divné, ošklivé a sníh se zas může vrátit. Na Cabaně Buta nám bude určitě líp!
Líp nám bylo, to jo, ale hlavně jsme měli fantastické výhledy na hlavní hřeben Retezatu a k jezeru Bucura – nad ním modrá obloha a zářící sluníčko. No, a nám vlastně také nic nechybělo. Na Cabaně Buta prodávají dobré pivo a Malý Retezat, ve kterém se Buta nachází, je úžasný. Všude samý vápenec, no přesně jako v Dolomitech. K tomu nádherné počasí, co víc, si přát. Asi určitě den navíc, abychom stihli i soutěsku Scorota a aby nám takřka před čumákem ze salaše neodvezli sýr k prodeji do města. Holt se sem musíme vrátit. A snad se s námi nevrátí i sníh, to bych se fakt už vážně zlobil.
Třetí článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Zvláštní chování jiných kultur“.
Říká se, že dostat se přes hranice posledního totalitního státu v Evropě není jen tak. Zatím jsme ještě ani neopustili Vilnius a už jsme si ověřili, že na tom něco bude. Dnes jsme se vydali na Velvyslanectví Běloruské republiky, které sice leží v centru hlavního města Litvy, ale hned za dveřmi na vás čeká jiný svět. Návštěvě ambasády předcházelo několik zajímavých kroků, jedním z nich bylo uzavření pojištění. Bělorusko podle všeho leží na jiném kontinentě, takže si musíte zařídit speciální pojistku, protože smlouva s platností (pouze) pro celou Evropu vám stačit nebude. Číslo pojistky vpisujeme do poslední prázdné kolonky a vydáváme se na úřad.
Jsme celkem tři – Martin, Michal a já. Lidí, kteří by se rádi přidali, by se našlo více, ale my si rezervovali pravděpodobně jediný pokoj v jediném hostelu v Minsku. Podle informací na internetu by nás noc měla stát 20 dolarů, ale jak to bude ve skutečnosti, uvidíme až na místě. Budovu velvyslanectví nacházíme celkem snadno, docela obyčejnými dveřmi vejdeme dovnitř a najednou se ocitneme v jiném světě. Překvapeně se rozhlížíme kolem sebe a nechápeme, co je v té malé místností tak zvláštního. Lidé vypadají stejně jako na ulici, přepážky jako na každém jiném úřadě… Jen atmosféra je tu úplně jiná.
Přistoupíme k okénku a já spustím litevsky, ale dočkám se odpovědi v ruštině. Zkusím to ještě jednou dvakrát, ale neuspěju. Vypadá to, že přichází čas na šest lekcí, které mám zatím za sebou. Našeho váhání a podivných pasů si všimne pán, který tu dohlíží na pořádek, zmocní se všech formulářů a začne nás zpovídat – odkud jsme, co chceme a hlavně – kdy jsme přišli. Plácnu něco ve smyslu, že před pěti minutami, což ho uklidní. Jsou totiž tři hodiny a dvě minuty a v pátek se na velvyslanectví smí vcházet jen do třetí odpolední.
Po přednášce o tom, že se nehodí obtěžovat úředníky v pátek, nám sdělí, že musíme počkat na pana ambasadora, který se nám bude věnovat osobně. Moc tomu nerozumíme, ale nedá se nic dělat. Dveře jsou zamčené, takže nám nezbývá než počkat. Připadáme si jako zajatci státu, kde pevnou rukou vládne poslední evropský diktátor. Ze začátku je nám z toho trošku úzko, ale pak se rozhodneme, že to budeme brát jako součást výletu a že si to pořádně užijeme.
Po několika minutách napjatého čekání přichází velvyslanec, páni kluci usoudili, že konverzaci nechají na mě a jen přihlížejí. Nejsem si právě jistá, jakým jazykem mluvím, když mi nestačí moje chabá slovní zásoba, prostě něco povím česky a doufám, že si to ten důležitý pán domyslí. Nechová se právě přívětivě, docela ho rozčílí, že hned nepochopím jeho přátelské rady. Prý pro nás bude nejlepší zajít do agentury, která zajišťuje víza, že je tam dostaneme levněji. Je to pro mě opravdový zážitek – vůbec poprvé mluvím rusky mimo školu a rovnou s velvyslancem.
Po dalším proslovu o tom, že není vhodné se tu objevovat v pátek, s plánkem v ruce opouštíme výsostné území Běloruské republiky a podle šipek se vydáváme k několik set metrů vzdálené kanceláři. Sedí tam několik dam – samé Rusky – ale najde se mezi nimi jedna, která je ochotná s námi mluvit litevsky. Zdá se, že naší cestě do skutečné východní Evropy nic nebrání, pojistku máme, dostat vízum není nic obtížného. Jedna věc nás ovšem značně překvapí. Předem jsme si nastudovali ceny víz, ale ceník, kterým nám paní mává před očima, se od oficiálních informací značně liší. Vůbec nechápeme, proč bychom měli platit několikanásobně víc, než je uvedeno na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Chvíli se dohadujeme a po telefonátu na velvyslanectví se zjistí, že pro občany ČR jsou zvláštní ceny a dotyčná dáma nám to jednoduše chtěla zatajit. Náhle je k dispozici jiný ceník, z něhož se dozvíme, že konzulární oddělení běloruského státu dělí občany celého světa na čtyři skupiny – Litevce, Američany, Čechy a ostatní. Litevci mají víza velmi levná, Američané naopak hodně drahá. Nás vízum vyjde na 100 litů, obyvatele dalších zemí na 200. Na seznamu nejsou uvedeny „svobodné a vyspělé“ státy, pro které neplatí vízová povinnost – jako například Kuba. Vůbec nechápu, čím jsme si zasloužili takové výsadní postavení, vždyť Václav Klaus po zmanipulovaných volbách v Bělorusku zaslal Lukašenkovi oficiální nótu, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s podobnými praktikami v jinak demokratické Evropě.
Zpráva, že máme zaplatit jen polovinu, potěší pouze dva z nás. Martin má slovenské občanství, takže se ho přátelská smlouva mezi Českou a Běloruskou republikou netýká. Rozhodně odmítá zaplatit 200 litů, úřednice se ale nevzdávají a nabízejí mu speciální studentskou slevu. I přesto je částka stále o hodně vyšší než jsme očekávali. Chvíli diskutujeme, poté se dohodneme, že si to Martin ještě rozmyslí a já s Michalem tu svoje pasy necháme rovnou.
Slováci jsou ovšem nezdolní a zvídaví, takže se Martin nevzdává a zamíří přímo k internetu. Když se večer setkáme na kolejích, tak má ve všem jasno. Majitel cestovní agentury je kamarád velvyslance, který k němu posílá nejisté cizince a těm nezbývá než zaplatit mnohem vyšší částku než je obvyklé. Tím se vysvětluje i ona „studentská sleva“ Dámy prostě pochopily, že by pro ně bylo lepší přivydělat si alespoň něco. Celá záležitost by se totiž dala velmi snadno vyřídit přímo u jedné z dam sedící za přepážkou na velvyslanectví. Na kolejích pak vcelku sklesle sedíme v kuchyňce a máme ze všeho velice smíšené pocity. Naši večerní debatu uzavřeme tím, že přeci chceme podniknout cestu o několik desítek let zpátky, takže se musíme připravit na ledacos.
