Rubrika: Historické památky a města

Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.

Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!

Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.

Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.

Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.

Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!

Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.

Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.

Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.

Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.

Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.

Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.

Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.

Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.

Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.

Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.

Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…

Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!

Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.

Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.

Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…

Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!

Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.

Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.

{{reklama()}}

Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.

První české muzeum cyklistiky

Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.

Zámecké stáje a chov koní

Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.

Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.

Historie, rekonstrukce, zámecká expozice

Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.

Svatební den na zámku Nové Hrady

Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.

Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.

Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.

Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.

Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.

Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz

Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.

Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.

{{reklama()}}

Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.

První české muzeum cyklistiky

Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.

Zámecké stáje a chov koní

Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.

Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.

Historie, rekonstrukce, zámecká expozice

Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.

Svatební den na zámku Nové Hrady

Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.

Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.

Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.

Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.

Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.

Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz

Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.

Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.

Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.

Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprů­myslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.

Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.

Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.

Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .

Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.

Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .

Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.

Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.

Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.

Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.

Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!

Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.

Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.

Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.

Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.

Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprů­myslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.

Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.

Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.

Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .

Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.

Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .

Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.

Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.

Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.

Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.

Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!

Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.

Vranov nad Dyjí, který v celé své kráse ční na velké skále nad městem, láká v červnu hned na dvě zajímavé výstavy. Na zámku, jenž patří k nejpozoruhod­nějším světským stavbám středoevropského baroka, lze zhlédnout expozici Vranovská kamenina. Milovníky květin pak jistě potěší již devátý ročník Vranovské lilie.

Vranovská lilie: výstavu lze zhlédnout od 12. do 17. června a bude otevřena denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin v rámci prohlídky zámku. Expozici uvidíte také samostatně, a to od 16:15 do 17 hodin.

Výstava Vranovské kameniny umožní návštěvníkům pohled na krásu keramických výrobků zdejší manufaktury z let 1799 až 1882. V bývalé zámecké kočárově, kde se koná již jedenáctý ročník této velké sezónní výstavy, spatříte zejména jídelní servisy, čajové a kávové soupravy, toaletní nádoby, dekorativní vázy, ale dokonce i původní sádrové formy, grafické návrhy, desky pro tisk a obrazy zdejších malířů a technologů. Vranovská keramika byla v 19. století známá nejen u nás, ale i ve světě.

{{reklama()}}

Vranovská lilie nabízí oslavu krásných květin a floristické práce. V každé místnosti naleznete barevně a stylově přizpůsobené aranžmá, jehož hlavním tvůrcem je florista Slávek Rabušic. Jde o výjimečné spojení řezané rostliny a historického prostředí. Celkem uvidíte asi 250 lilií a 400 doprovodných květin a zeleně. Výstavu pořádá Národní památkový ústav – správa Státního zámku Vranov nad Dyjí a Květinová galerie Brno.

Zámek Vranov nad Dyjí je původně starý románsko-gotický hrad, ten poprvé zmiňuje již kolem roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve slavné „Kronice Čechů“. Současnou podobu mu po ničivém požáru v roce 1665 vtiskla hrabata Althannové. Zámek po nich získali polští Mniszkové, kteří se zasloužili o nebývalý rozkvět vranovského závodu na výrobu kameniny a porcelánu. S nimi spřízněný rod Stadnických ho měl v držení až do počátku druhé světové války. V současné době je zámek v péči českého státu. Zámecké prostory Vranova nad Dyjí vyhledávají nejen svatebčané, ale i filmaři (pohádka Nesmrtelná teta, film Andělská tvář).

Městys Vranov nad Dyjí se stal pro turisty vyhledávanou lokalitou. Není to však jen kvůli četným historickým památkám, nýbrž i kvůli pestrým možnostem turistiky a stále populárnější cykloturistiky. Nedaleko Vranova se nachází vyhlášená vinice Šobes a vinohradnictví Šatov, kde si prohlédnete unikátní Malovaný sklep a navštívíte Moravský sklípek. Určitě si také nesmíte nechat ujít plavbu po Vranovské přehradě s ochutnávkou vín ze Znovína.

Vranov nad Dyjí, který v celé své kráse ční na velké skále nad městem, láká v červnu hned na dvě zajímavé výstavy. Na zámku, jenž patří k nejpozoruhod­nějším světským stavbám středoevropského baroka, lze zhlédnout expozici Vranovská kamenina. Milovníky květin pak jistě potěší již devátý ročník Vranovské lilie.

Vranovská lilie: výstavu lze zhlédnout od 12. do 17. června a bude otevřena denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin v rámci prohlídky zámku. Expozici uvidíte také samostatně, a to od 16:15 do 17 hodin.

Výstava Vranovské kameniny umožní návštěvníkům pohled na krásu keramických výrobků zdejší manufaktury z let 1799 až 1882. V bývalé zámecké kočárově, kde se koná již jedenáctý ročník této velké sezónní výstavy, spatříte zejména jídelní servisy, čajové a kávové soupravy, toaletní nádoby, dekorativní vázy, ale dokonce i původní sádrové formy, grafické návrhy, desky pro tisk a obrazy zdejších malířů a technologů. Vranovská keramika byla v 19. století známá nejen u nás, ale i ve světě.

{{reklama()}}

Vranovská lilie nabízí oslavu krásných květin a floristické práce. V každé místnosti naleznete barevně a stylově přizpůsobené aranžmá, jehož hlavním tvůrcem je florista Slávek Rabušic. Jde o výjimečné spojení řezané rostliny a historického prostředí. Celkem uvidíte asi 250 lilií a 400 doprovodných květin a zeleně. Výstavu pořádá Národní památkový ústav – správa Státního zámku Vranov nad Dyjí a Květinová galerie Brno.

Zámek Vranov nad Dyjí je původně starý románsko-gotický hrad, ten poprvé zmiňuje již kolem roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve slavné „Kronice Čechů“. Současnou podobu mu po ničivém požáru v roce 1665 vtiskla hrabata Althannové. Zámek po nich získali polští Mniszkové, kteří se zasloužili o nebývalý rozkvět vranovského závodu na výrobu kameniny a porcelánu. S nimi spřízněný rod Stadnických ho měl v držení až do počátku druhé světové války. V současné době je zámek v péči českého státu. Zámecké prostory Vranova nad Dyjí vyhledávají nejen svatebčané, ale i filmaři (pohádka Nesmrtelná teta, film Andělská tvář).

Městys Vranov nad Dyjí se stal pro turisty vyhledávanou lokalitou. Není to však jen kvůli četným historickým památkám, nýbrž i kvůli pestrým možnostem turistiky a stále populárnější cykloturistiky. Nedaleko Vranova se nachází vyhlášená vinice Šobes a vinohradnictví Šatov, kde si prohlédnete unikátní Malovaný sklep a navštívíte Moravský sklípek. Určitě si také nesmíte nechat ujít plavbu po Vranovské přehradě s ochutnávkou vín ze Znovína.