Rubrika: Historické památky a města

Dne 7. 7. 2007 bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů světa a v Mexiku vypukla sláva. Jako jeden z nových divů světa bylo totiž vyhlášeno mexické, nebo spíše přesněji řečeno maysko-toltécké Chichén Itzá a především pak jeho hlavní a také nejimpozantnější pyramida zvaná neformálně Castillo či Chrám Kukulcána.

Přestože zastávám názor, že spíše než Chichén Itzá se takovým oceněním měl honosit Teotihuacán, ráda si zavzpomínám na naši kratičkou návštěvu Yucatánu, při které jsme měli možnost prohlédnout si celou archeologickou zónu Chichén Itzá, nebo spíš to, co je veřejnosti přístupné, což je většina. Jediné co nám bylo odepřeno je výstup na pyramidy, jako ostatně ve většině archeologických zón. Je to reakce na ničení těchto historicky cenných památek návštěvníky a myslím, že velmi oprávněná, neboť já jsem měla možnost vidět na Pyramidě měsíce v Teotihuacánu nemístné nápisy, které zanechávají na takových místech nezodpovědní a hlavně ignorantští turisté. Mimochodem Měsíční pyramida už je taky nepřístupná.

Zřejmě nejlepší je se do Chichén Itzá vypravit autobusem z Méridy, kouzelného hlavního města státu Yucatán, které je vzdálené asi 200 km. Je možné se tam vydat i z turistického velkoměsta Cancúnu, ale myslím, že když už budete tak blízko, rozhodně byste si neměli nechat Méridu utéct. Jedná se o nádherné a klidné koloniální město s užasnou historií a kouzlem. A když už tam budete nezapomeňte ochutnat speciálně kořeněné vepřové – Cochinita pibil. Jen pozor na pálivé omáčky. Yucatán je proslulý salsou z chile habanero, které je považováno za nejpálivější chili papričku Mexika. I pár kapiček změní jídlo v nepoživatelné a proto před přidáním salsy do čehokoliv raději nejdřív ochutnejte kapičku salsy, zda to vaše chuťové pohárky přežijí.

Ale zpět k Chichén Itzá. Jeho kulturní vývoj trval poměrně dlouhou dobu a to v letech 300 až 1220 našeho letopočtu. Za jeho rozkvět v klasickém období Mezoameriky se považuje doba mezi 750 a 900 našeho letopočtu, kdy bylo Chichén Itzá ještě pouze mayské. Právě přibližně po roce 900, už v ranně postklasickém období Mezoameriky se s příchodem Toltéků (významný válečnický kmen původem z Tula, centrální Mexiko) vytváří nová kultura, nazývaná maysko-toltécká (900 – 1200 našeho letopočtu).

Právě proto se dnešní Chichén Itzá dělí na Postclasické Chichén – maysko-toltécký styl a Starý Chichén – mayský styl Puuc, který můžeme vidět také například u Uxmalu (další z archeologických nalezišť v okolí). Rozdíl v architektuře pozná každý. Mayové byly zvyklí nádherně zdobit své stavby složitými mozaikami z kamene. Motivem byl často Chaac, bůh deště. Naopak přítomnost toltécké stroze válečnické kultury můžeme rozpoznat u staveb s mnoha sloupy, stejné jako má Spálený palác v Tule, sloupy znázorňující opeřeného hada Quetzalcoatla, reliéfy s motivem orlů a jaguárů požírajících srdce a především Tzompantli, aneb zeď z lidských lebek, která je příznačná pro kultury centrálního Mexika a samozřejmě ji můžete vidět i v Tule.

Kolem roku 1200 našeho letopočtu začíná Chichén Itzá upadat a nakonec je opuštěné. Jediná činnost, která byla registrována na jeho území bylo používání Cenote Sagrado (přírodní posvátné studny) na obětní rituály. Opuštění původního sídla, je velmi příznačné pro všechny Mezoamerické kultury a nevyhnulo se mu tedy ani impozantní Chichén Itzá.

Po vstupu do areálu vás nejdřív ohromí majestátný Castillo. Pokud odoláte nepřiblížit se k němu okamžitě můžete si nejdřív vychutnat Gran Juego de Pelota, velké hřiště na Pelotu – typickou hru mezoamerických kultur s velkým náboženským podtextem. Při hře bylo nutné prohodit „míč“ kruhovými otvory. Hráči se však „míče“ nesměli dotýkat jinak než boky. Družstvo jež vyhrálo bylo rituálně popraveno a obětováno bohům.. Gran Juego de Pelota v Chichén Itzá je největším v Mezoamerice. V blízkosti Gran Juego de Pelota můžete vidět několik chrámů jako například jižní a severní chrám, chrám jaguárů a různé vyvýšené stavby jako například zmiňovanou Tzompantli.

A teď už se nechte okouzlit jednou z nejúžasnějších pyramid světa. El castillo nebo taky Chrám Kukulcána je obrovská pyramidální stavba, jejíž hlavní schodiště je obrácené na sever. Hlavní stranu poznáte tak, že po stranách schodiště jakoby se plazili dva hadi, jejichž hlavy odpočívají až u země. Ten samý motiv se opakuje i u vchodu do chrámu, který se nachází na vrcholu pyramidy. Právě na hlavním schodišti se odehrává při jarní rovnodennosti neuvěřitelná hra světla a stínu. Pokud budete mít štěstí a budete 21. března v Chichén Itzá uvidíte, jak se po hlavním schodišti plazí směrem dolů had reprezentující boha Kukulcána. Jedná se o úžasný propočet ve kterém nás ohromují znova a znova znalosti astronomie, kterými disponovaly mezoamerické kultury a především pak Mayové.

Za Chrámem Kukulcána pak můžete vidět krom několika chrámů, jako je chrám stolů a chrám bojovníků spolu s chrámem Chac Molla, také Sloupové sály které každému, kdo navštívil Tulu okamžitě připomene Spálený palác. Ostatně i samotný Chrám bojovníků vám připomene Tulu a to především kamennými hady s hlavou u země a sochou Chac Molla, která narozdíl od té z Tuly má hlavu. Za Chrámem bojovníků a sloupovými síněmi můžete vidět několik dalších menších chrámů a také parní lázně.

Odsud se postupně přes další a mnohem menší hřiště na Pelotu a hrobku velkého kněze dostanete až do východní části směrem na Starého Chichén Itzá. Jako první velká stavba vás osloví Caracol – šnek nebo také formálněji zvaná Observatoř. Možná právě tady mayové pozorovali oblohu a vypočítávali jak docílit světelného efektu na pyramidě Kukulcána. Další a úžasně zdobená (ve stylu Puuc) stavba je Dům jeptišek. Jedná se o největší a nejlépe zachovanou stavbu z klasického období Chichén Itzá. Vzhledem k velkému počtu místností byla tato stavba přirovnána španělskými duchovními ke klášteru a proto byla nazvána Domem jeptišek. Její jméno nemá s její původní funkcí pravděpodobně nic společného.

Krom vyjmenovaných staveb můžete v Chichén Itzá navštívit další méně významné ale neméně krásné stavby, Staré Chichén Itzá i slavný Cenote sagrado (posvátná studna). Záleží jen na vás, kolik času a energie budete mít. V každém případě si ale najděte aspoň maličkou chvilku na usednutí na trávník před obrovským Chrámem Kukulcána. Budete si připadat strašně maličcí a přesto jeho součástí. Mezoamerické archeologické zóny mají právě tu moc vzbudit ve vás úžasný pocit sounáležitosti a Chichén Itzá není výjimkou.

Pátek – sobota 6. – 7. srpna

Ujíždíme severovýchodním směrem a nabíráme kurz směr Mulhouse. Nejprve se tak děje po „normální“ silnici, v Belfortu najíždíme na dálnici. Projíždíme půvabnými městečky a vesnicemi, míjíme kostely, které mají alespoň báň, když ne celou střechu, pokrytou tolikrát zmíněnými barevnými taškami. V mírném rozpoložení se neustále rozhlížíme po ubíhající krajině, hlavou nám běží různé myšlenky, nejčastěji se objevuje otázka: „Vrátíme se sem někdy?“ Byli bychom rádi, vždyť se zde nalézá tolik různorodých krás. Jsme přece jen už v letech, nevíme, co bude za rok, za dva. Ne, proboha ne, tolik pesimismu k tak krásné cestě nepatří. Vždyť tato cesta jako ty předchozí – a doufáme, že alespoň i několik těch následujících – nás „nabije“ energií, která nám pomáhá vyrovnat se po celý rok s mnoha problémy. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Začnete uvažovat o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí, zda znáte odpovědi na mnohé otázky při hledání smyslu lidského žití, zda se umíte vyrovnat s mnoha problémy a zda a zda…

Poslední nákup ve Francii, poslední posezení na perfektně vybaveném dálničním parkovišti, pár smutných pohledů kamsi do dáli. Bohužel vydatný déšť přeruší naše rozjímání. Jedeme a jedeme a při ukazateli 4 842 km ujetých od domova přejíždíme francouzsko-německou hranici na cestě domů. Rychlá jízda po dálnici směr Freiburg, Offenburg, Karlsruhe, Heidelberg a uhnout na velkém křížení směr Heilbron a Mnichov – toť průběh naší cesty. Zastávka v Hinsheimu je sice na první pohled náhodná, ale na druhý pohled opodstatnělá. Chceme si poněkud odpočnout a možná se i posilnit. Obojímu je učiněno zadost.

Po osmé večerní odjíždíme z půvabného německého města. Zatím pan řidič tvrdí, že přespíme někde na velkém dálničním parkovišti, ale nasazený úprk domů tomu příliš nenasvědčuje. Rychlostí „co „oktice“ dá“ míjíme Nürnberg čili Norimberk a s posledními slunečními paprsky sjíždíme z německé dálnice u města Amberg. Je už šero, ale bez problémů najedeme na rozkopané silnice směr Česko. Zastavíme někde a zdřímneme si? Ne, pan řidič odmítá. Je prý v pohodě. Tak dobře, jedeme, pokud řidič nebude mít problémy.

Naše oči podléhají únavě, ale pouze zastavujeme v kratších intervalech, aniž bychom zalehli na nějakou tu hodinu. Proč spěcháme domů? To snad mnozí z vás odhadnou. Prostě po dvou týdnech pobytu mimo domov se obyčejně lidsky těšíme na „naše hnízdečko.“ Pro mnohé z vás tento fakt asi není tak nepochopitelný. Asi znáte neodbytný pocit, který vás nabádá k tomu, abyste spěchali tam, kde jste se narodili. Stejně to je i s námi.

Hodinová ručička se převalí přes půlnoc a my spěcháme domů. Jedeme opatrně, jsme si vědomi toho, že naše únava stoupá. Nechceme při své jízdě ohrozit nás ani nikoho jiného. Na silnicích je relativně klid a tak pokračujeme v jízdě. Ve čtyři ráno – to už je sobota nesoucí datum 7. srpna – stojíme před domem a zmocňuje se nás cosi, co nedokážeme pojmenovat. Je to směs prožívaného štěstí pramenícího z prostého návratu domů a z pocitu, že jsme opět prožili něco, co jiným nebylo dopřáno.

A pak jen už ve své vlastní posteli spíme a spíme a až se vzbudíme, budeme mít o čem vyprávět. Ale prosím vás, nechtějte to vyprávění po nás hned během prvního dne. Bude to záležitost minimálně dalších sedmi dní. V těch si budeme schopni uvědomit alespoň v základech vše zajímavé a neobvyklé, co nás při cestě provázelo a co nás poznamená na celý život. Jsme z cesty unaveni, ale únava je příjemná. Zní to nepochopitelně a neskutečně, ale i únava může být příjemná. Pokud nechápete, zkuste si to.

Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč (tvrdí se, že jsou nepřátelští ke všem návštěvníkům, kteří nemluví francouzsky), pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce (ale to s sebou nese historický vývoj). Mluvíme především německy, jakmile však řekneme, že jsme Češi (občas nechápou pojem Czech Republik), ale že bohužel mluvíme pouze německy a anglicky rozumíme jen pár slov, na jejich tvářích se rozzáří úsměv a snaží se s námi dohodnout všemi dostupnými prostředky, nohy a ruce nevyjímaje. A máme všude neodbytný pocit, že je těší i jen to, že někdo z relativně vzdálené cestě se k nim vydal na dovolenou. To je i pro nás příjemně povzbuzující.

Okouzlilo nás hlavně neuvěřitelné množství kulturních památek a to nejen architektonických. V každé větší vesnici nejméně jeden „chrám sv. Víta,“ v každém větším městě i v mnoha zcela malých poutače zvoucí k návštěvám galerií a muzeí všeho možného, samozřejmě množství zámků, klášterů, originálních měšťanských domů – tak to je pouze část kulturní Francie.

Také přírodní krásy určitě stojí za pozornost. Divoké atlantické pobřeží, skalnaté ostrůvky, poklidná vysočina střední Francie i nevyzpytatelné bažiny a saliny, rašeliniště a lesy, panoramatické výhledy do kraje, vzácná fauna i flóra v mnoha přírodních rezervacích, menší i větší duny na pobřeží – to vše je připraveno okouzlit vnímavého návštěvníka.

A co lidé a jejich prostý život? Do tohoto „problému“ jsme příliš nepronikli, protože neovládáme „jejich“ jazyk. Oni by se nám rádi „rozdali,“ ale ta jazyková bariéra. I tak si – možná nadneseně – myslíme, že mnohé se nám podařilo poznat i bez znalosti francouzštiny. Nebyl to jen „petang,“ který jsme se zálibou pozorovali, byla to i pohoda a klid Francouzů při jídle, jejich snad věčný úsměv, láska ke zvířatům a nevím co ještě.

Jednoduše řečeno, jsme zase o mnoho bohatší. Ne o materiální, ale o duchovní hodnoty. Víme, že ty se v dnešní době příliš nenosí, ale kdybychom je neměli, asi by nám k životu chyběly. A tak žijeme v rozpacích, zda to je dobře či nikoliv. Ve skrytu duše se jich však nechceme vzdát. Prostě ta krása nás dosud ne bezvýznamně obohacuje a dává nám smysl života. Někdo může říci, že jsme idealisté. Možná. Ale ubírá nám to na kráse? Jen asi dnešním mladým připadáme trapně. Nám to ale nevadí. A doufáme, že toto přesvědčení navzdory názorům mladých vydrží ještě dlouho, dlouho. A stejně tak dlouho bude nám dopřáno cestovat, protože právě cestování je pro nás tou správnou silou pro život. Takže příští rok – zase někam vyrazíme.

Čtvrtek 5. srpna

Pod zataženou oblohou pokračujeme k německým hranicím. Silnice přestala být jednotvárně rovnou až k obzoru, klikatí se, stoupá a klesá. Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.

Prohlídku města Autun (oten) začínáme u památek z římského období. V té době se nazývalo Augustodunum, neboli město Augustovo, a bylo založeno těsně před naším letopočtem. Stalo se velkolepým střediskem vzdělanosti a bylo čtyřikrát větší než v současné době. Uchovaly se zde zbytky Janova chrámu, bran a divadla.

Prohlídku začínáme právě u Janova chrámu dnes stojícího v poli, daleko za hranicemi města. Potom se vypravíme k bráně Porte d´Arroux. Uprostřed dva velké oblouky – těmi projížděly povozy – po stranách dva malé určené pro pěší, nad obojími sloupová galerie. Mohutnost této brány udivuje dodnes.

Druhá brána, brána Porte St-André, je podobná té prvně zmíněné. I ona byla součástí římských hradeb, v nichž byly zabudovány celkem 3 brány a 62 věží. Nedaleko se nachází třetí významná římská stavba, divadlo. To prý bylo největší v Galii a mohlo pojmout až 15 000 diváků. Je poměrně dobře zachované a tak není divu, že je využíváno dodnes. Právě jsou na jeho ploše rozmístěny kulisy, plakáty zvou na sobotní představení Sofoklovy hry.

Hned přes silnici, naproti divadlu, se rozlévají vody jezera Plan d´eau du Vallon, které je pro obyvatele Autunu rekreační zónou. Naši pozornost ale nepoutá vodní hladina, nýbrž podivná výzdoba na břehu. Na sloupech jsou umístěna torza automobilových karosérií, do nichž jsou vyraženy obrysy lidských i „čertích“ obličejů. Vskutku neobvyklá práce – zda se jedná o umění či kýč, si netroufáme říci.

Zaparkujeme ve městě a vydáme se za jeho největší středověkou pamětihodností. A cože to je? Co jiného než chrám. Jeho románská stavba byla započata ve 12. století a jejím účelem bylo poskytnout útočiště ostatkům svatého Lazara, Ježíšova přítele. Že chrám nese i jméno tohoto světce, je samozřejmé. Vyznačuje se geniálními sochami, z nichž většinu vytvořil záhadný umělec 12. století, Gislebertus, který vytesal hlavice sloupů uvnitř i strhující tympanon s Posledním soudem nad hlavním portálem. Toto mistrovské dílo, jehož autora nazval spisovatel André Malraux „románským Césannem,“ uniklo jen o vlásek zkáze za Francouzské revoluce. Bylo totiž zasádrováno a tak se vyhnulo téměř jistému zničení revolučními fanatiky. Stojíme dlouho před portálem a podle schématu, získaného v nedaleké informační kanceláři, identifikujeme jednotlivé postavy. Bez problémů určíme postavu trůnícího Krista, pak se nám představí v celé své kráse andělé, svatá panna, apoštolové, zvažované duše, v kotli se smažící nešťastníci. Pod Ježíšovýma nohama čteme latinský nápis, který sděluje, že tento tympanon: „Udělal Gislebertus. Nechť tato hrůza zastraší ty, kteří otročí pozemským bludům, nechť děs těchto scén ukazuje, co je čeká.“

V chrámu se nacházejí i sochy Pierra Jeannina a jeho choti. Jeannin byl prezidentem dijonského parlamentu, který nesmrtelným výrokem o tom, že „příkazy rozhněvaných panovníků by se měly plnit velmi pomalu“ zabránil následování masakru bartolomějské noci po celém Burgundsku.

Ještě několikrát obejdeme katedrálu, zvedneme oči k jejím věžím, zabloudíme zrakem k barevně výrazným hodinám (ostatní výzdoba v obvyklé bílo-béžovo-šedé barvě se zářivě modrou barvou ciferníku ostře kontrastuje), postojíme u kašny z r. 1543 a vydáváme se do dalších městských ulic. Objevíme půvabné stavby staršího i novějšího data, neznáme jejich názvy a účel, ale opět můžeme opakovat: „Na tom přece nesejde, stačí, že na nás působí svou krásou.“

Dorazíme na náměstí Place du Champ de Mars, na něm identifikujeme kostel Notre Dame a kolej Josefa Bonaparta. Projdeme kolem mnoha dalších historických budov, občas chvíli postojíme, zamyslíme se, popustíme uzdu své fantazii a snažíme se vcítit do starých časů. Jak tady po staletí lidé žili, umírali a rodili se, vychovávali své děti, pečovali o nemocné a bezmocné.

Cestou do Beaune se ještě krátce, neplánovaně zastavíme v Nolay. Průhledem ulicí jsme zahlédli cosi zajímavého. Co to je, musíme zjistit. Dojdeme na malé náměstí a tam kromě starého kostela a hrázděných domů objevíme originální středověkou tržnici. Je dřevěná, s vysokou střechou pokrytou došky. Jakoby se tady zastavil čas, jen dobové oblečení hostů v nedaleké restauraci chybí.

Mezi kopečky, loukami a lesy se náhle „vyloupne“ hrad v la Rochepot. Je zase přímo pohádkový, do dáli září jeho střechy z barevných glazovaných tašek, tak typických pro Burgundsko. Pak projíždíme proslavenými burgundskými vinicemi, upravenými jako ze škatulky, poutače ve vesnicích zvou k ochutnávkám vína i k delšímu pobytu. Silnice se vine vskutku malebnou krajinou. Už se nemůžeme dočkat, až budeme ve městě Beaune (bón), o jehož „klenotu,“ tedy středověkém hospici jsme tolikrát četli.

Staré město uvnitř hradeb je k prasknutí přecpané auty návštěvníků. Máme štěstí, snad řízením osudu se nám podaří získat místo na parkování v centru. Sice cena za hodinu neobvykle vysoká (3 Eur), ale když člověk něco chce, je ochoten leccos obětovat. V tomto případě peníze. Až se za 3 hodiny vrátíme, řekneme, že vůbec nelitujeme.

Původně keltská, později římská svatyně, sídlo burgundských vévodů, dodnes město, v němž máte pocit, že se na některých jeho místech zastavil čas, nás vtáhne do své atmosféry ještě dříve, než dojdeme ke zmíněnému hospici. Ve všech ulicích i na všech prostranstvích je živo, dnes stejně jako tehdy. Chodníkové zahrádky jsou obsazené, turisté s tištěnými průvodci v rukou „pendlují“ sem a tam a hledají objekty svého zájmu. I my se zapojíme do tohoto objevování všeho ostatního, než staneme před hospicem.

Nejprve kromě překrásných domů ve městě, jakým je např. Maison du Colombier hned vedle místa, kde parkujeme, navštívíme kapitulní kostel Panny Marie (Collégiale Notre Dame) spolu s kapitulou. Byl založen ve 12. století, v burgundském románském slohu, kde alespoň na věžičkách nechybějí glazované barevné tašky. Je otevřeno, takže i my uvidíme překrásné vlněné a hedvábné tapiserie z 15. století. S náznaky rané renesance zachycují v devatenácti výjevech život Panny Marie. Hned v ulici vedle se nám představí palác vládců Burgundska, dnes muzeum vína. Samotná stavba je neméně tak významná jako expozice umístěná v jejích interiérech.

Konečně stojíme před stavbou původně označenou jako Hotel-Dieu, všeobecně známou jako hospic. Toť prý ten zlatý hřeb ne večera, ale dnešního dne. Tato pozoruhodná stavba se svým vznikem hlásí do 15. století, se svou gotickou fasádou patří ke klenotům středověké burgundské architektury. V roce 1443 hospic založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, chtěli totiž pomoci lidem, kteří po skončení stoleté války trpěli hladem, nemocemi a svou vlastní chudobou. Finanční prostředky přicházely špitálu nejprve z výnosů podnikání samotného Rolina (a že jeho výnosy nebyly malé, je celkem jasné), potom se teprve přidali další dobrodinci.

Vstoupíme na dvůr hospice a rozhlížíme se. První, co nás upoutá, je opět střecha z glazovaných tašek, s typickými pestrobarevnými ornamenty, půvabné vikýře s drobnými větrnými korouhvemi a dřevěné arkády obepínající prostorné nádvoří. Studna na nádvoří zosobňuje pěknou ukázku gotické kovářské práce. Potom zajdeme do vnitřních prostor hospice. Nejprve navštívíme srdce hospice, sál pro chudé. Ten je 50 m dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký, v něm je umístěno 28 postelí s nebesy, na každé z nich vždy leželo i několik nemocných. Stojíme zde s ústy otevřenými, jsme doslova v šoku z toho, že něco tak „přepychového“ mohlo zrodit 15. století. A tento výdobytek byl využíván až do roku 1971.

Pozoruhodná je i nádherně zdobená kaple. Ta představuje symbiózu lékařské služby chudým a náboženského cítění lidí tehdejší doby. K jejím skvostům patří polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena. Hospic měl i „přepychový“ sál, v něm se nacházely pouze 4 postele rezervované pro „lepší pacienty.“ Navštívíme i kuchyni, v níž ale najdeme příslušenství především až z 19. století, neodmyslitelnou součástí komplexu je též lékárna. V jejích policích jsou dodnes uložena ta nejnemožnější léčiva. Při pohledu na ně můžeme jen konstatovat věčné: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“

Odjedeme z centra a zastavíme ještě u městských hradeb. Prostě se nedokážeme rychle s Beaune rozloučit. Projdeme kolem hradeb, obdivujeme parkovou úpravu kolem nich, nemineme oblouk Ponte St-Nicolas, posedíme na lavičkách ve stínu stromů, nahlédneme do galerií a drobných obchůdků a teprve potom z města odjíždíme. Docela rádi bychom se sem ještě jednou vrátili. Pokud se nám toto nepodaří, určitě v naší mysli zůstane vzpomínka na půvabné město, které tak nenásilně spojuje minulost se současností.

Opět jedeme krajinou vinic táhnoucích se do dáli, zastavujeme u vysokých zdí, za nimiž se nacházejí nejen vinice, ale i zámečky jejich majitelů. Necháváme se okouzlit klidem krajiny. Dáváme za pravdu Rollandovu hrdinovi Colasi Breugnonovi z knihy Dobrý člověk ještě žije, že asi víno dokáže pomoci člověku přenést se přes mnohé tragédie a vyrovnat se s životními strádáními. Tento pocit nám „naočkuje“ jen putování tímto krajem a co by následovalo teprve ve chvíli, kdy bychom se oddali kouzlu zdejšího moku, je celkem jasné. I my bychom asi došli ke stejnému poznání, i když se z nás nestanou alkoholici.

Do Dijonu (dyžón) vjíždíme za odpolední špičky. Ulice přecpané, parkoviště též a tak objíždíme a hledáme místo. Poněkud se „zamotáme,“ jsme ale rádi, že nakonec ve svém snažení oslavíme úspěch. Výběrčí parkovného nám poradí, kudy do centra. Nesměle obhlíží naši značku CZ a pak si dodá odvahu: „Čechoslovakia?“ Ne, už neodporujeme, že jsme jen „Ček repablik.“ Asi to nemá cenu, proto s úsměvem přikývneme a poděkujeme za informaci pro nás důležitou. A těšíme se, že Dijon nazývaný městem vévodů nám přinese skutečně neopakovatelný kulturní zážitek.

Dějiny Dijonu se začaly psát mnohem dříve, než se stal proslaveným díky nejméně čtyřem mocným burgundským vévodům. Při sledování historie se musíme vrátit až do doby galsko-římské. Ve starověku se město nazývalo Dibia či Diviodunum. I jeho ulicemi prošly zmatky stěhování národů a vzniku francké říše. Poplenili ho Saracéni i Normané, vždy ale mělo sílu zvednout se k novému rozkvětu. A ten největší přišel ve středověku. Vévodství burgundské vytvořil král Jan II. jako nezávislé léno pro svého syna Filipa Smělého. Filip uzavřel více než výhodný sňatek s nejbohatší dědičkou v tehdejší Evropě Markétou z Flander a stal se tak nebezpečným rivalem francouzského krále. Po něm přišli stejně nebojácní, diplomaticky uvažující a francouzsky „jemní“ nástupci a to Jan Nebojácný, Filip Dobrý a Karel Smělý. Všichni burgundští vévodové systematicky rozšiřovali své panství, pečovali o hospodářství a vůbec žili v přepychu jako francouzští králové. Jenže v roce 1477 došlo k bitvě u Nancy, v níž padl vévoda Karel Smělý, a Francie si oddechla. Francouzský král Ludvík XI. připojil území mocného souseda k Francii. Potom už byly dějiny Burgundska spjaty s dějinami samotné Francie.

Po nutném (nebo nenutném?) historickém úvodu se můžeme vydat do ulic Dijonu. Alespoň trochu se zorientujeme podle našeho mizerného plánku historického centra a snažíme se nejdříve najít sídlo turistických informací. Jdeme překrásně středověkou ulicí, zvedáme oči do výšek, cudně je klopíme k chodníku. A právě tam nás čeká překvapení. Protože, aniž to víme, narazíme na nejvýznamnější architektonické památky, a po těch nás bude provázet obrázek sovičky, zapuštěné do chodníku. Že se jí máme držet, pochopíme okamžitě, ale odpověď na otázku, proč zrovna sova má návštěvníky vést, zatím neznáme.

Projdeme půvabnou ulicí a dojdeme k paláci Hotel Aubriot ze 13. století. Tak praví informační tabulka na krásné budově. Směs gotických a renesančních vlivů je více než patrná, jejich skloubení je úžasné. A navíc opět vesele působící barevná střecha z burgundských tašek.

V ulici Rue des Forges se v domě Chambellan nacházejí turistické informace. Ty se nám postaví do cesty ve vhodnou chvíli. Získáme mapu a navíc odhalíme nebývalé architektonické krásy. Dům byl postaven na konci 15. století, tedy na přechodu od gotiky k renesanci. Budova vyniká krásným kamenným schodištěm a dřevěnými galeriemi ve dvoraně. Žebroví klenby, sochařská výzdoba, krásný portál – prostě nevíme, nad čím máme dříve žasnout.

Mistrovským dílem burgundské gotiky 13. století je kostel Notre Dame. Jeho impozantní průčelí je zdobeno dvěma řadami sloupoví, které jsou doplněny třemi řadami kamenných falešných chrličů. Věžička na pravé straně je doplněna hodinami nazývanými Jacquemart a přivezl je sem Filip Sličný v roce 1382 po vítězství nad Vlámy. Jméno Jacquemart patří postavičce, která každou hodinu udeří kladivem do zvonu, a objevilo se poprvé až roku 1500. Roku 1610 sem přibyla ženská postava, po roce 1700 dvojice dostala syna Jacquelineta a v roce 1881 ještě dceru Jacquelinetu. Stejně nádherný jako exteriér je i interiér kostela.

Obcházíme kostel a hledáme. Co hledáme? Kamennou sovičku, na niž si má levou rukou sáhnout každý, kdo chce mít štěstí. No řekněte, kdo by nechtěl. Sovu najdeme, pověsti učiníme zadost a pak skloníme oči k chodníku. Jak již bylo konstatováno, kus cesty totiž sledujeme emblém sovy zasazený do asfaltového povrchu. Rázem nám je jasné, kde se emblém vzal.

V těsné blízkosti kostela zabloudíme do uliček s kamennými i hrázděnými domy. Ty nejstarší pocházejí z 15. – 16. století a mnohé jsou zdobené dřevořezbami i sochařskými díly. Nejkrásnější z nich se prý nacházejí v ulici Rue Verrerie, centru staré kupecké čtvrti. I okolní ulice mají ukryté další zajímavosti. Je na každém návštěvníkovi, co objeví a jak je vnímavý k odkazu předešlých lidských generací. Návštěvníci by si měli uvědomit, že předchozí generace určily i náš život a že za tuto „maličkost“ bychom jim měli být vděčni.

Prohlídku Dijonu zakončíme u dvou církevních staveb a jedné světské. Kostel St-Michel byl budován od 15. do 17. století, proto jeho podobu určila jak plaménková gotika, tak renesance. Průčelí je renesanční, portál a interiér gotický. V blízkosti tohoto kostela stojí kostel St-Étinne. Jeho základy pocházejí dokonce až z 11. století, byl však několikrát přestavován a tak zmizela jeho původní podoba. I již zmíněná světská stavba se nachází nedaleko. Je jí palác vévodů a stavů. Dnešní budovy paláce pocházejí sice především až ze 17. století, ale své sídlo v těchto místech měli burgundští vévodové již ve středověku. Mimo jiné tu žil burgundský dvůr rodu Valois, rodu, jehož jedna členka se dostala až do dalekých Čech. Ano, je řeč o Blance z Valois, první manželce Karla IV. Dnes slouží část paláce jako radnice a část jako muzeum, které se pyšní vzácnými sbírkami.

Předposlední den našeho pobytu ve Francii se blíží. Přespíme v kempu v městečku Gray. Děje se tak za asistence zlověstných dešťových mraků, neustálého štěkotu dvou psů z přívěsu „přes jeden osázený ubytovací box“ a za neustálého povzbudivě veselého štěbetání místního vrabčího osazenstva. Pomalu bilancujeme naši cestu, máme z toho množství zážitků všeho možného druhu v hlavě trochu zmatek. Ani ten ale neovlivní náš spánek, usínáme v božském klidu a spíme jako bezstarostná mimina. Zmatek budeme „rozmotávat“ až doma, když budeme přebírat fotografie a turistické informační materiály. Letos stejně jako již tolikrát.

Středa 4. srpna

Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.

Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.

Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.

Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.

Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“

Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.

Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.

Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.

Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.

Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.

V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.

Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.

Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.

Úterý 3. Srpna

Vstáváme po sedmé hodině, vlhká půda nepříjemně studí. V noci se přehnala bouřka a důkladně pršelo. Jsme ale spokojeni, stan, i když je už starý, téměř dvacetiletý, nezklamal. Teď je polojasno, mrakům se nechce odplout pryč. Kromě sebe krmíme i zdejší ptačí havěť, mezi níž jsou nejpočetnější vrabci. Ještě jednou si vyběhneme na dunu (i z kempu na ni vedou schody) a vychutnáme si pro změnu pohledy v ranním slunci.

Právě zde se loučíme s Atlantikem, vracet se budeme francouzským vnitrozemím. Nebude to ale úprk domů, i při cestě zpět budeme „prozkoumávat“ především města, která se nám „postaví do cesty.“ Najíždíme na rychlostní komunikaci a potom na dálnici směr Bordeaux. Ještě před ním předjíždíme český kamión s poznávací značkou „našeho“ Ústí nad Orlicí a mohutně se zdravíme. Bordeaux objedeme obchvatem a pak už pod koly našeho auta ubíhá dálnice směr Saintes. Tam bude naše dnešní první zastávka.

Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno. Nad siluetou staré části města se zvedá mohutná, bohatě členěná věž katedrály, ostatní památky budeme hledat ukryté v uličkách, na pahorcích i v údolích, na nichž a v nichž se město rozložilo. Těch málo informací, které máme k dispozici, nám napovídá, že bychom se mohli setkat i s lecčíms zajímavým.

Nejprve se seznámíme alespoň ve stručnosti s historií tohoto města. Je více než dlouhá. Průvodce praví, že město Saintes se může pochlubit neobvykle bohatým architektonickým dědictvím z různých dob svého vývoje. Toto město při dolním toku Charente k tomuto mělo ty nejlepší předpoklady. Po staletí zde byl jediný most přes dolní úsek řeky, který hojně využívali poutníci směřující do Santiaga de Compostela. Ten již dnes neexistuje, ale dokládá starořímské základy tohoto sídliště. Původně ale bylo hlavním sídlem kmene Santonů, jež se dostalo pod římskou nadvládu. Saintes se v římské době nazývalo Médiolanum Santonum a s několika památkami z římské doby se i my při procházce setkáme. Do podoby města se však zapsal výrazně i středověk, jeho „otisk“ je spjat především s působením církve.

Zaparkujeme na nábřeží a přes most se vydáme do starého města. Okamžitě nás pohltí jeho půvabné ulice a uličky se starobylými stavbami, jen palác justice má své místo u rušné tepny, po níž jsme do města sjížděli. Jdeme neomylně ke katedrále, naše cesta ale není přímá. Tu nahlédneme do uličky křižující tu „hlavní“ a na jejím konci zahlédneme zajímavou stavbu. Kdo by odolal odhalit tajemství té krásné budovy? My samozřejmě se svou věčně pátrací povahou neodoláme. Tentokrát jsme objevili městskou knihovnu.

V úžasu – po kolikáté už – stojíme před katedrálou St-Pierre, nacházející se v samotném srdci starého města, na levém břehu řeky Charente. Její románsko-gotické základy jsou patrné na první pohled. V 1. polovině 11. století zničil požár původní katedrálu a ta dnešní vznikla ve 12. století pod patronací biskupa Pierra de Confolens. V následujících staletích prodělal kostel několik přestaveb, až mu byla dána podoba, kterou má dnes. Již bohatě zdobený portál dává návštěvníkovi najevo, že význam tohoto kostela určitě nebyl zanedbatelný.

Projdeme kolem vkusně upravené radnice s krásným parkem, stoupáme na jedno z návrší, abychom vzápětí opět sklesali do dalších uliček a přiblížili se k jedné z památek z doby antiky. Amfiteátr je galsko-římského původu, pochází z 1. století a bavit se v něm mohlo až 15 000 diváků. Nad jeho zbytky se tyčí kostel St-Eutrope, který má románské základy a byl poutním kostelem pro věřící putující do Santiaga de Compostela. V 15. stol. poznamenalo jeho podobu zázračné vyléčení krále Ludvíka XI. z vodnatelnosti. Král nechal kostel doplnit gotickými přístavbami, ty ho ale spíše znehodnotily.

Přejdeme na druhý břeh řeky, projdeme kolem zbytků dalších antických staveb a alespoň na chvíli usedneme na nádvoří opatství Abbaye aux Dames. I ono je prezentováno jako architektonický skvost především románského slohu s typickými rysy stavitelství oblasti Saintonge. Jeho kostel St-Marie byl vysvěcen v roce 1047 a upraven ve 12. stol. V 17. – 18. století v něm získalo vzdělání mnoho šlechtičen.

Při svém návratu k autu ještě „potkáme“ římský Germanikův oblouk z počátku našeho letopočtu, jímž se vcházelo na most, posedíme na nábřeží, městu věnujeme poslední pohledy a – jedeme zase dál. Tentokrát využíváme obyčejnou silnici. Projíždíme oblastí spjatou s výrobou koňaku, samotné město Cognac ale necháváme za sebou. Blíží se poledne a tak hledáme místo vhodné pro „obědové stolování.“ Trochu netypicky si vybereme náměstíčko v St. Hilaire. Je zde stín, obecní WC a –ejhle, naproti přes silnici dokonce informační centrum. To přece nemůžeme nenavštívit.

Ujímá se mě usměvavá slečna a okamžitě začíná „nabízet“ kulturní i přírodní krásy blízkého i vzdáleného okolí. Problémem je ale opět jazyk. I přes tento „handicap“ se nakonec dorozumíme a na její doporučení se po obědě zastavujeme neplánovaně v St. Jean-d´Angély. Naši průvodci o tomto městě zarytě mlčí a tak jediným vodítkem v cestě za jeho krásami nám je drobná brožurka.

Saint-Jean-d´Angély leží na řece Boutonne, v místě, kde stálo galsko-římské sídlo Angeriacum. Po pádu římské říše patřilo území akvitánským vévodům a jeden z nich, Pippin, zde založil opatství. Klášter i město pak zničili Normané. Po opětné obnově město prožilo dobu rozkvětu a v roce 1204 získalo od anglického krále a jeho ženy Eleonory Akvitánské práva. I za stoleté války bylo město zničeno, aby opět vstalo z rozvalin.

Nejprve „zabloudíme“ mezi hrázděné domy z 15. – 17. stol., potom se zastavíme na náměstí. To sice pochází až z 18. – 19. století, vévodí mu však krásná renesanční kašna z roku 1546. O více než sto let je starší nedaleká hodinová věž. Torzo opatství a kostela působí i nyní monumentálním dojmem.

Dlouhá není ani zastávka v Niortu (nyór), středověkém městě na řece Sévre Niortaise. Architektonické památky jsou až příliš poznamenány věkem, ta nejznámější, hradní věž (donjon) z 12. století se právě opravuje. Ale přece něco neobvyklého zde mají. Ve starém městě je povrch chodníků i vozovky v jedné úrovni a odděluje je od sebe kovová, vlnící se příšera, kterou bychom mohli nazvat „hadodrakem.“

Podvečer trávíme v Poitiers (puatijé). Nejprve se posilníme bezvadným kebabem a pak vyrážíme za historií města úzce spojeného s dějinami celé Francie. Turistický informační materiál praví, že v jeho okolí se odehrály tři bitvy významné pro dějiny Francie. Při nejslavnější z nich, v roce 732, se franckému vládci Karlu Martelovi podařilo zastavit postup Arabů z jihu dále na sever, na další, která se odehrála za stoleté války v roce 1356, Francouzi nevzpomínají v dobrém, neboť v ní byli poraženi Angličany. A ta třetí? Tak o té nevíme, máme zase po čem pátrat.

Ale vraťme se k historii Poitiers pěkně po pořádku. Město leží na náhorní planině, nad řekou Clain a jejím přítokem Boivre. Ve starověku bylo zdejší sídliště nazýváno Limonum a bylo jakýmsi hlavním městem kmene Piktaviů. Proto se mu někdy také říkalo Pictavium. Když se tato oblast dostala pod nadvládu Římanů, město se výrazně rozrostlo. Byla to doba stavby venkovských vil, vzniku sítě silnic a měst přeplněných budovami a zařízeními pro volný čas lidí, např. lázněmi a amfiteátry. Tato doba ovlivnila i Poitiers, z památek na ni se nám však téměř nic nedochovalo.

Přelom 2. a 3. století našeho letopočtu zahájil období zmatků a úpadku. Zemí procházely hordy barbarů, nejprve ničily vše, na co přišly, ale od 5. století se barbaři začali na nově získaných územích usazovat natrvalo. Města Poitiers se zmocnili Vizigóti. Ani oni tu nebyli pány na věčnost. V bitvě u Vouillé nedaleko Poitiers (že by to byla ta třetí významná bitva, v pořadí tedy ta první?) zvítězil v roce 507 Chlodvík, francký král, nad vizigótským králem Alarichem II. a získal tak pro rozšiřující se franckou říši další území.

Dědicem západní části francké říše po jejím rozpadu se stal v bojích a intrikách vznikající francouzský stát. Ten bohužel ne všechny oblasti uhájil v soupeření s mocnými Angličany. I Poitiers se r. 1154 dostalo pod anglickou moc. Po dvou érách anglické nadvlády začalo město vzkvétat za Jeana de Berry (1369 – 1416), po r. 1431, kdy zde byla založena univerzita, se Poitiers stalo centrem vzdělanosti a kulturního života vůbec. Náboženské války, věčné to francouzské téma, se podepsaly i na tomto městě. A potom – potom můžeme konstatovat už tolikrát zopakované – léta rozkvětu se střídají s léty úpadku, klid lidí je vystřídán jejich smutkem, strachem a úzkostmi spojenými s jejich na první pohled obyčejným žitím. Ale co člověka jako jedince zajímá více než jen jeho obyčejné žití? Odpověď – tak tu si vyslovte každý sám. A nás provede městem více než 2 000 let kultury a historie.

Procházku začínáme u budovy z 19. století, u radnice. Pěší zóna směřující k nejstarším památkám je i v podvečer plná lidí, především samozřejmě turistů. Účel mnoha budov, kolem nichž procházíme, neznáme, ale opět je pro nás důležitá spíše jejich krása. K nim vedou úzké, křivolaké, srázné, na mnoha úsecích jakoby špatně dlážděné uličky. Toť typický obraz starého původu města.

Na pěší zóně jako první „potkáme“ palác justice. Ten prohlédneme nejprve „zpředu“ a potom „zezadu.“ Představí se nám renesanční průčelí, z boční ulice uvidíme starší části budovy. Tento původní palác anjouovských králů je nesporně jednou z nejzajímavějších staveb tohoto města. Z doby Jindřicha II. a Richarda Lví srdce se zde zachoval sál z 12. století. V roce 1429 zde údajně vyslýchali tolikrát zmiňovanou Janu z Arku.

Potom dojdeme na náměstí Place de Gaulle. Určitě nejzajímavější stavbou zde je kostel Notre-Dame-la-Grande (Panny Marie Veliké). Tento grandiózní, i když na první pohled malý kostel náleží k hlavním poutním chrámům Poitiers. Jeho neobyčejně bohatě zdobené průčelí musí snad upoutat každého, kdo do těchto končin zabloudí. Praví se, že tu najdeme nejbohatší sochařsky zdobenou románskou fasádu ve Francii. Než tuto fasádu zhlédneme, nedokážeme si představit, co toto konstatování znamená. Tedy z dálky nic moc, zblízka – úchvatné. Je až neskutečné, jaká kamenná krása se nám představí. Průčelí s dvěma věžičkami s kuželovitými střechami na jeho okrajích je zdobeno tím nejjemnějším kamenným krajkovím. Uprostřed trojúhelníkovitého štítu se nachází Kristus ve Slávě obklopený symboly evangelistů, na průčelí je patrný dokonce maurský vliv. Sochy, zvířecí i rostlinné motivy, sloupy a sloupky, obojí bohatě tvarované – to a ještě více (alespoň pro odborníky – znalce umění) patří neodmyslitelně k charakteristice tohoto architektonického skvostu. Bohužel v dnešní pozdní hodině je již zavřeno, interiér tedy neuvidíme.

Rozhlédneme se po náměstí, obdivujeme kočičí krásku (nebo kocouřího krasavce, tak dalece zvíře nezkoumáme) – ta se způsobně usadila na židli ve venkovní zahrádce zdejší restaurace a snad čeká, co jí naservírují. Obsluha na ni ale poněkud zapomíná a všímá si pouze lidských zákazníků.

K významným církevním stavbám se počítá katedrála St-Pierre. K ní dojdeme ulicí, z níž katedrálu neustále vidíme, a ona před námi roste a roste, až se ocitneme před její gotickou krásou. Její původ se datuje do 12. století, vysvěcena byla ale až v roce 1379. Každá ze dvou věží je jiná, obě hlídají bohatou výzdobu sebe samých i chrámového průčelí.

Pro změnu k nejstarším křesťanským stavbám v zemi se řadí nedaleké baptisterium St-Jean. Údajně se stavělo mezi lety 220 a 330, potom se ještě mnohokrát přestavovalo. Bylo v něm pokřtěno mnoho vyznavačů pohanství, dnes však slouží úplně jinému účelu. Je v něm umístěno muzeum opatrující fresky Krista a císaře Konstantina, dále merovejské sarkofágy i další památky z této doby.

Je tu pozdní večer a s ním hledání noclehu. Jeden kemp – zavřený, druhý kemp – tak ten už nejméně dva roky nefunguje, třetí kemp – ten se nám nepodaří objevit a – dál už nehledáme. Naskytne se nám přijatelné místo pro „divoké spaní.“ Vezmeme s ním zavděk a v jedenáct v noci se konečně ukládáme ke spánku. Jen cikády ruší náš klid.

Pondělí 2. srpna

„Klasika“ se opakuje i v tomto pondělním ránu. Vyspali jsme se dobře, co bude následovat, je nám jasné. Kolem osmé hodiny ranní jsme připraveni k odjezdu. Ráno sice nic moc, jsme ale optimisté. Prostě – bude lépe. Tak neoblomně věříme. A tak jedeme směrem k pobřeží, i když víme, že se ještě zastavíme u velkého sladkovodního jezera, které též stojí za pozornost.

Nejprve se seznámíme s prvním velkým sladkovodním jezerem, s jezerem Lac d´Hourtin-Carcans. Je tu pusto, mlhavo, dokonce lze říci, že tu je i v tuto letní dobu nevlídno. Nu, co se dá dělat? Ani nepřízeň počasí nás neodradí od návštěvy pobřeží. Název Hourtin-Plage zní povzbudivě. Parkoviště v písečných dunách, nízká oblačnost, moře v dáli a – naše zvědavost, jak toto pobřeží vypadá. Tak by se dala popsat ve stručnosti naše momentální situace.

Po schůdcích sestoupíme až k pláži. Je teplo, spíše dusno. Sundáváme boty a prožíváme ten slastný pocit brouzdání se v teplém písku. Tam a zpět, doprava a doleva, směrem k vodě i směrem ke břehu, za asistence jemného větříku – tak si vychutnáváme dnešní ráno. Nutno říci, že nám je v tuto chvíli více než příjemně. Navíc pozorujeme mladé lidi – chlapce i dívky – vybavené surfy, jak se na pláži rozcvičují a jak zkoušejí kvalitu vln. Ne všem se do této činnost chce s nadšením. I francouzská mládež dokáže nasadit „kyselý ksicht.“

Vnitrozemím objedeme již zmíněné jezero od severu k jihu a dostáváme se k jeho jižnímu cípu. Tam leží městečko Maubuisson. Déšť je na spadnutí a tak se rozhodujeme, že se jen jemně „courneme“ po městě. Zaparkujeme a jdeme na obhlídku. Lidé, především turisté, se už probudili, i oni stejně jako my nakupují, nahlížejí do obchodů, nechávají se zlákat nabídkou. Kupují suvenýry, mnozí z nich sáhnou i hlouběji do peněženky a vybírají z kvalitních vín. Zdejší vinotéka je nádherný obchod s esteticky uspořádanými lahvemi, jejichž cena se pohybuje od deseti až do – pro nás neuvěřitelných – sto padesáti Euro. Nechybí tu samozřejmě ani ochutnávka.

Začíná pršet. Přemýšlíme, čím si v tuto chvíli zlepšit pokaženou náladu. Čím jiným než dobrým jídlem. Rychlá občerstvení jsou otevřená a tak nasáváme vábné vůně a řešíme problém, co ochutnáme. Nakonec se rozhodneme pro dvoje „cosi.“ Obojí je masitý pokrm. Jinak přesněji nevíme, co jíme, můžeme jen zkonstatovat, že obojí je dobré. V tu chvíli nám vůbec nevadí – stejně jako Francouzům – že prší.

Drobně prší – podle naší známé písně: „Prší krásně.“ Francouzi si z toho nic nedělají, pohodově jedou po cyklistické stezce k moři a že to s tím koupáním myslí vážně, tak tomu nasvědčuje fakt, že s sebou vezou slunečník. Asi znají rozmary zdejšího počasí lépe než my. Rádi bychom jim důvěřovali a dočkali se sluníčka.

Dojedeme na pobřeží, do Carcans-Plage, a nerozhodně se motáme po parkovišti a kolem stánků podél cesty vedoucí k moři. Prohlížíme nabízené zboží, u potravin nám tečou sliny, v občerstvení neodoláme nabídce. S „teplem“ v žaludku se vydáváme k moři. Než k němu dojdeme, počasí se opravdu umoudří, vyjasní se a rtuť teploměru rychle šplhá do výšek typických pro léto. Je neoddiskutovatelné, že stejným tempem stoupá i naše nálada.

I zde musíme nejprve vystoupat na vrchol duny a z něho potom sklesat k moři. I tady nás nepustí volně dunou, musíme jít po oplocené stezce. Zase následuje příjemně bezcílné brouzdání se pískem, hledání mušliček, hluboké nádechy pro zdraví, romantické pozorování mořské hladiny i siluet lodí v dáli na obzoru. V této chvíli zapomínáme na čas, na to, že máme jakýsi itinerář cesty. Co na tom, že zde zůstaneme déle. Vždyť je nám tu tak dobře. Tato dvou či tříhodinová pohoda nám dá sílu pro další cestu.

Ještě se usmějeme u trochu humorného plakátu zvoucího k jakémusi představení s býky – asi k rodeu, textu samozřejmě nerozumíme – a vracíme se do vnitrozemí. V piniovém lese nepohrdneme bohatou nabídkou šišek a ty největší kusy končí v kufru našeho auta. Určitě nejsme v tomto počínání první ani poslední, v těsné blízkosti silnice a parkovišť jsou šišky beznadějně vysbírány.

Příjemně naladěni směřujeme do Bordeaux. Náladu nám ale přece jen kazí pohled na již zmíněné morbidní černé postavy. Silnice je rovná, přehledná, počasí letní, auto nás zatím nezklamalo a poslušně nás veze do pátého největšího francouzského města, do křižovatky evropského obchodu již od předřímských dob a samozřejmě i do významného přístavu.

Město Bordeaux (bordó) leží v meandru řeky Garonny a jeho historie je dlouhá, předlouhá, i když zachované památky se váží téměř převážně k 18. století. Původně zde vyrostlo sídlo kmene Biturigů a to se v 1. století př. n. l. dostalo pod nadvládu všemocného Říma. Tak vznikla Burdigala. Císař Dioklecián potom město opevnil. Doba zmatků zvaná stěhování národů přinesla sídlišti zkázu. R. 507 se dostalo do moci Franků, v r. 729 ho zpustošili Maurové (Arabové). Jeho význam odhadl francký král Karel Veliký a učinil z něj hlavní město oblasti Akvitánie. V 9. století, po úpadku francké říše, se město stalo několikrát cílem normanských nájezdů. „Chvilkové“ pány, Normany, vystřídali na dlouhých téměř tři sta let Angličané, ti byli pány města v letech 1154 – 1451. Pod anglické panství přivedla město Eleonora, dcera akvitánského vévody, která se stala anglickou a francouzskou královnou. Je skoro nepochopitelné, že francouzskou nadvládu Bordeaux nechtělo přijmout. V roce 1572 zakusilo hrůzy náboženských válek, bartolomějská noc si zde vyžádala 300 obětí. Pod anglickou nadvládu se pak město dostalo ještě jednou, i když jen nakrátko v roce 1814, za doby posledních Napoleonových bojů. Za věrnost prokázanou Bourbonům udělil francouzský král Ludvík XVIII. synovi vévody z Berry, pozdějšímu hraběti Chambordovi, titul duc de Bordeaux. V 19. století se Bordeaux stalo též bezprostředním centrem politického dění, r. 1870 bylo sídlem prozatímní vlády a r. 1871 se zde sešlo národní shromáždění.

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde především o červená vína, v menší míře o vína bílá. Právě červená vína se chlubí i zvláštním odstínem rudé barvy a tak označení barva bordó zná každá švadlenka. Jinak o červených vínech z této oblasti se v odborných publikacích tvrdí, že se vyznačují příjemnou trpkostí, charakteristickou vůní a chutí. Pro výrobu červených vín se pěstují zejména odrůdy cabernet, verdot, merlot, malbec a jiné. V oblasti vín nejsme těmi správnými „fajnšmekry“ a tak musíme těmto informacím věřit.

Mapu nemáme, proto ve městě nejprve bloudíme. Po několika pokusech Francouzů vysvětlit nám, kde se nachází „centre ville,“ se přece jen „trefíme.“ Na nábřeží dokonce objevíme vjezd do podzemních garáží, ale – no, jak to nazvat – snad jen že zblbneme. Neumíme najednou do garáží chráněných závorou zajet. A přitom jsme tento akt absolvovali již nespočetněkrát. Jako správní blbci couváme příkrým sjezdem zpět na frekventovanou ulici. Co si o nás myslí Francouzi, kteří nám dávají možnost vyjet, raději nedomýšlíme.

Zaparkujeme na velkém, i když v této době rozkopaném parkovišti na nábřeží a poněkud otřeseni svou blbostí – teď nám teprve dochází, že jsme prostě nedokázali zmáčknout jeden knoflík – vyrážíme za novými poznatky. Nejprve obdivujeme most Pont de Pierre přes široký říční tok s množstvím secesních luceren, potom kolem nás profrčí moderní nízká tramvaj a vstup do starého města nám nabízí brána Porte Cailhau. Ta poněkud nezapadá do dlouhého pásu elegantních klasicistních budov na nábřeží, vznikla určitě o mnoho let dříve než ony. My jdeme po nábřeží ještě o kousek dál a do města vstoupíme vítězným obloukem.

Jen pár kroků a stojíme na náměstí u baziliky St-Michael. Práce na ní byly zahájeny roku 1350 a trvaly dvě stě let. Vznikla tak gotická stavba s bohatě zdobenými portály a krásnými vitrážemi v oknech. Letáček, který je v bazilice k dispozici, nám poskytne další informace. Především vyzývá návštěvníky, aby usedli do lavic a nechali na sebe působit prostor a světlo, perspektivu a ladné linie. Při tom si mohou prohlížet vznešenost tří chrámových lodí, kde klenbu drží 32 pilířů. Z 18 století pocházejí varhany, ve stejné době sem byly umístěny i mříže uzavírající kaple.

Osaměle stojící zvonice je vysoká neuvěřitelných 107 m a je nejvyšší kamennou věží ve Francii. Se starobylou krásou v této chvíli výrazně kontrastuje nepořádek, ba přímo krásně česky řečeno bordel, na přilehlém náměstí. Konal se tu trh a s úklidem si nikdo nedělal problémy. Je pravdou, že než prohlédneme baziliku, již na náměstí nastoupily úklidové čety. A práce jim jde dobře od ruky.

Zabloudíme do starých, nepříliš vábně vypadajících uliček a doufáme, že narazíme na některé architektonické památky na minulé věky. Pár století pamatuje půvabná brána St-Jacobi, její zvon zvěstoval městu šťastné i tragické chvíle. Ulicemi i uličkami dojdeme ke gigantické katedrále St-André a u ní se zastavíme.

Na titulní straně letáčku jsme nejprve upozorněni na tři důležité informace spjaté s katedrálou. Tento kostel je prvním, který byl zasvěcen sv. Ondřejovi, nachází se na poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela a byl uznán organizací UNESCO za významné kulturní dědictví. Katedrála byla postavena ve stylu vrcholné gotiky, i když se s její stavbou začalo již v 11. století a měla i svou předchůdkyni. Pravděpodobně ve 4. století zde vznikl první galsko-římský kostel a na konci 11. století byla vysvěcena předrománská stavba. V době vlády Plantagenetů došlo ke zvýšení zdí lodí a ke změně klenby. O dvě století později byla katedrála upravena, chór a příčná loď přibyly ve 14. a 15. století. Svými rozměry soupeří s chrámem Notre-Dame v Paříži – ten je o pouhých 6 m delší a o 4 m širší. Rozměry katedrály jsou opravdu pompézní. Katedrála je 124 m dlouhá, příčná loď je bez pár centimetrů široká 44 m, klenba v chóru dosahuje do výšky 29 m. Věže katedrály jsou 81 m vysoké. Skulptury a obrazy zkrášlují její exteriér i interiér. I tady stojí zvonice mimo kostel, ta pochází z roku 1440 a je 50 m vysoká.

Kolem Velkého divadla, jedné z nejkrásnějších staveb francouzského klasicismu, a kolem dalších budov dorazíme na okraj velké „zelené“ plochy, Esplanade des Quinconces. Toto rozlehlé prostranství se stromořadími, sochami a kašnami bylo vytyčeno v letech 1827 – 58 na místě Chateau de Trompette z 15. století. Najdeme zde i Monument aux Girondins. Je to bohatě zdobený pomník z let 1804 – 1902 a připomíná girondisty, které v době teroru, v letech 1793 – 95, poslal pod gilotinu Robespierre.

Projdeme na nábřeží, zastavíme se ještě na náměstí Place de la Bourse. Toto elegantní, harmonicky vyvážené náměstí obklopují ze dvou stran majestátní budovy z 18. století – Palais de la Bourse a Hotel des Douanes. Déle se v Bordeaux nezdržíme, i když víme, že by tu bylo co prohlížet. V dusném pozdním odpoledni odjíždíme. Chceme dnes ještě „zvládnout“ i jednu přírodní zajímavost.

Ta se nazývá Dune du Pilat – tak praví originální francouzská mapa – nebo v překladu českého průvodce Pilátova duna. Jak se k ní blížíme, začínáme mít v názvu poněkud zmatek. Proč Pilátova – ptáme se. Ukazatelé zvou ke zvláštnosti Dune de Pyla, městečko v její blízkosti nese název Pyla-sur-Mer (tak je označeno i v mapě), ale blízkou pláž zase mapa označuje jako Pilat-Plage. Tak jak to vlastně s tím názvem je? Rozluštit tuto hádanku se nám nedaří.

Na záchytném parkovišti těsně pod dunou je i v tomto předvečerním čase plno. Po cestě proudí davy lidí tam a sem, prohlížejí jídelní lístky okolních občerstvení a zastavují se v prodejnách suvenýrů. Do davu vystupujícího po cestě k duně se zařadíme i my a jsme patřičně napjatí zvědavostí, co nám zde příroda předvede. Prý se jedná o největší evropskou dunu vysokou 110 m, širokou 500 m a dlouhou 3 km.

Po schodech vystupujeme na neskutečnou masu písku a pozorujeme, jak lidé na písečném svahu „vyvádějí.“ Sjíždějí dolů po nohách, po zadní části těla, na prknech. Jiní se obtížně šplhají nahoru. Je to docela pěkné divadlo. Vystoupáme nahoru a vydáváme se na procházku po duně. Sundáváme boty, boříme se do příjemně teplého jemného písku. Hluboko pod námi se na jedné straně zrcadlí ve večerním slunci mořská hladina, na druhé straně pozorujeme, jak věčně se pohybující písek nezadržitelně pohlcuje blízký borovicový les. A před námi do dáli jen samý písek.

Místo uhlazeného návratu po schodech podlehneme touze sklouzat po písku dolů. A jaké to je? No prostě – zážitek. Dole máme chodidla zdravě oškrabaná a v žaludku nám kručí hlady. K tomu se přidává i „mlsná slina.“ Vyhlédneme si jednu z restaurací a v ní povečeříme. Jednou moules a lá creme a frités, jednou frito mixto. První zmíněné jídlo jsou slávky v ochucené smetaně, druhé tvoří fritované kousky ryby, moules, kalamáry a krevety – vše v těstíčku – a k obojímu hranolky. Vychutnáváme si labužnicky dobré jídlo i pohodu vlahého večera.

Hledat kemp se nám moc nechce a tak zakotvíme v nekřesťansky drahém kempu La Foret hned pod dunou. Je umístěn právě v tom lese, na který jsme se z duny dívali. Svým obyvatelům poskytuje snad veškeré myslitelné služby počínaje bazénem a taneční zábavou konče. Než nám v recepci s úsměvem a perfektní němčinou vysvětlí, co vše v kempu najdeme, uplyne úctyhodně dlouhá doba.

„Předjezdec“ nás dovede k určenému místu a vysvětlí nám, že auto máme parkovat na cestě a nemáme zajíždět na plochu vedle. Sice nevíme proč, ale ctíme zákaz. Hygiena, večeře a chvíle rozjímání. Naše zraky letí opět k duně a k lidem, kteří ještě po 22. hodině brouzdají pískem a jezdí na něm na prknech. Kolem nás projdou dvě štěbetající holčičky, slyšíme češtinu. Promluvíme na ně též česky a přivodíme jim tím šok. S otevřenou pusou se na nás ohlédnou a rychle mizí mezi stany a přívěsy.