Rubrika: Historické památky a města

Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás. Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.

Na zájezd do marockého Agadiru

Agadir je město poměrně nové, pro Maroko netypické. Leží v jihozápadní části země a míří sem spousta leteckých zájezdů. Jsou zde především moderní budovy, které vznikly po silném zemětřesení, které roku 1960 dosáhlo síly 5,7 Richterovy stupnice a bylo skutečně ničivé. Na troskách původního města vznikly mnohdy budovy s železobetonovými konstrukcemi, jiné pouze z cihel, ale nikde už neuvidíte jako stavební materiál dřevo.

Všechny budovy jsou přehlídkou výstavních paláců a moderních staveb 20. a 21. století. Nepřekvapí Vás ohromné množství rozestavěných hotelů stejně jako soukromých domů či kancelářských budov, často i v evropském stylu. S typickým orientem se zde mnoho nesetkáte. Jen u místních obchodníků, kteří prodávají upomínkové předměty a pak na trzích – souku, kde je ten pravý místní život. Tam můžete zakoupit mnoho druhů místních koření, sušených bylin a směsí pro čaje. Najdete zde zboží ručně dělané z kravských, telecích a velbloudích kůží od bot přes kabelky až ke krásným koženým bundám a množství všeho, z čeho až přechází zrak. Například stovky druhů různých šátků, ale pozor, zdaleka ne všechny jsou pravé marocké, velká většina je Made in Vietnam…můžete tady zabloudit na trh s ovocem a zeleninou, stejně jako na trh živých zvířat.

U stánků ochutnat různé místní speciality a zapít přírodním džusem, který Vám před očima vymačkají úplně čerstvý. Nejčastěji pomerančový a grapefruitový. Je zde velký moderní přístav, nedaleko něj malá ZOO. Nad přístavem se tyčí pevnost s panoramatickým výhledem na Atlantik a město s přístavem. Pěstují se hlavně citrusy, které nejsou určeny k jídlu a všude na ulicích se z nich vymačkávají právě ty pravé nefalšované džusy. Je to město obchodní a rybářské, ale dnes především turistické. Má obrovské písečné pláže táhnoucí se kilometry a omývá je Atlantik.

Podnebí v Agadiru

I v parném létě v červenci se zde teploty pohybovaly mezi 26 až 28 stupni Celsia zatímco blíže do vnitrozemí teploty prudce stoupaly. V Marakéši bylo mezi 37–40 stupni. Také rána zde byla chladná, kolem Atlantiku opar přes téměř celé dopoledne, prudké větry, odpoledne slunce a teplo a večer se teploty opět radikálně snižovaly a často byl na místě i svetřík.

Pravý „Orient“ v Marakéši

Je fajn, když Vám vyjde věnovat alespoň jeden z dní tady strávených jednomu ze čtyř královských marockých měst a to Marakéši (původně berbersky „Boží země“), který je na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho vznik se datuje do 11. století. Město leží na úpatí Vysokého Atlasu. Obrovské proslavené náměstí mrtvých Djemaa El Fna je plné stánků, kde najdete kejklíře, deku s hadem, lidi se cvičenými opicemi, které se vám budou snažit hodit na rameno, na ruku, na hlavu, prostě kamkoliv, abyste jim zaplatili bakšiš za fotku. Nejkurióznější mi přišel stánek se zubními protézami k prodeji. Všude skrze náměstí jezdí koně, dvouspřeží nebo čtyřspřeží, je dobré dávat pozor, protože jsou poměrně rychlí a mají klapky na očích a Evropané mají oči spíše na vrch hlavy než tam, kde mají být. Oči zahltí typická atmosféra Orientu, vidíte zde mimo jiné žongléry, tanečníky, akrobaty, klasickou kulturu Orientu a spousty stánkařů. I zde jsou na každém rohu přírodní vymačkané šťávy z citrusů a kupodivu levnější než v Agadiru.

Zcela zahalené ženy v křiklavě barevných hábitech Vás chytají za ruce a nabízí zdobení henou, mladíci a děti nabízejí vodu. Ve stáncích voní marocký kuskus. Na dekách na Vás číhají padělky marockých trilobitů nebo štírů na straně jedné, překrásné stříbrné marocké a berberské šperky či přírodní krystaly běžných nerostů kalcitu, aragonitu, křemene na straně druhé. To vše vytváří obraz arabsko-afrického města, za kterým sem jezdí statisíce turistů z celého světa.

Co vidět v Marakéši

Marakéši najdeme plno kouzelných architektonických památek, překrásnou botanickou zahradu Jardin Majorelle z 20. let 20. století, kterou si opravdu nenechte ujít, pro mě byla z Marakéše největším zážitkem, nafotila jsem tady desítky fotek rozličných kaktusů všech velikostí a květinových zákoutí plných zářících barev. V jezírku, které se modře třpytilo, byly desítky rozkvetlých leknínů různých barev, i žluté a bílorůžové, které stříbřitě zářily v horkém slunci. Kouzelné jsou všechny místní parky a zahrady, malé oázy klidu v ruchu města.

Marakéši se říká „Červená perla Jihu“ kvůli zabarvení vysokých hradeb a země. Je složen ze starého opevněného města mediny a z přilehlé modernější části Gueliz. Velká část mediny je souk, neskutečně obrovské tržiště, kde najdete vše, nač pomyslíte i to nač byste ani nepomysleli. Tento trh je největší v zemi.

Nejzajímavější z něj je ale ta část, kam běžná turistická bota nevkročí a to část rukodělná a výrobní na samém okraji souku. Tam můžete vidět, jak se vydělávají, řežou a vypalují kůže a vzory do kůží, jak se ručně šijí např. boty, kabelky apod. Mně vyrazily dech práce kovářů, neskutečná rukodělná práce, zvířata z kovů, např. kohouti, berani, velbloudi, starodávné typy zámeckých klíčů, které měly délku až 30 cm. Různé zdobené ploty, mříže, vstupy, kašny, dokonalá rutina a fortel černých rukou.

Souk byl mnohdy rozdělen i tématicky, nejen v oblasti trhů se zeleninou nebo masem – živými zvířaty a kuřaty, která Vám porazili dle Vašeho výběru před očima, ale i zvlášť např. celé řady kabelek a bot, celé řady olejů, zejména arganový, a oliv, celé řady stovek různých šátků ve všech materiálech i barvách, celé řady koření a čajů a tak dále. Čím dále jste od středu náměstí a hlouběji v souku, tím je trh autentičtější, plný domorodých obyvatel unavených z celodenního nahánění potenciálních zákazníků. Mnozí jsou již unavení a polehávají mezi svým zbožím bez zájmu o okolní dění. Jiní naopak živě rokují, srocují se, popíjejí sladké čaje, posedávají v kruzích. Na okraji trhu je chudina, bezdomovci, vetešníci, spousta dětí, které zde mají svůj svět.

Jsme zde v období ramadánu. Je to devátý měsíc muslimského kalendáře, který připomíná zjevení koránu Mohamedovi. Ortodoxní muslim od úsvitu do soumraku nepije, nejí, nekouří, sexuálně nežije. Jde o čas, kdy věřící obnovují svůj vztah s bohem, prohlubují svou víru. Celý den se postí a večer se celé rodiny scházejí u bohatých stolů a dohánějí, co přes den zameškali. Je to oslava blízkosti a sounáležitosti.

Zpátky do Agadiru se vracíme se za tmy, přesto stejně jako ráno vidíme stáda černých koz, jejichž vlna je od nepaměti využívána k tvorbě ručně tkaných koberců všech vzorů. Když kozy vše spasou, lezou po stromech a žerou keře a všechno, kam se vyškrábou.

Výlet do regionu Souss Massa Drâa

Další den plánujeme cestu z Agadiru směrem na jih, po široké asfaltové silnici směr Tiznit. Jedeme džípem pro pět lidí a řidiče, který jsme si nasmlouvali opět na celý den. Celodenní Marakeš (odjezd z Agadiru v šest ráno a příjezd v osm večer, aby řidič mohl včas za svou rodinou) nás vyšel po dlouhém dohadování předem za auto s řidičem a celý den jezdění po Marakéši na 220 marockých dirhamů). Trasa dalšího výletu je po rybářských a berberských vesnicích – Sidi Bibi a Massa. Pokračujeme do Tiznitu, města obehnaného rudými hradbami známého svými stříbrotepci a sukem, který je plný překrásných uměleckých prací ze stříbra (byli jsme i v místní manufaktuře), Tiffnitu – rybářské vesnice na pobřeží, navštěvujeme také poušť s krátkým výletem na řeku „Oued Massa“ a přehradu „Barrage Youssef Ibn Tachfin“ . Tento celodenní výlet nás vyšel pro 5 osob na celý den na 250 marockých dirgamů.

Marocká kuchyně – tajine a kuskus

Řidič byl velmi mladý, hovorný a vstřícný, dovezl nás do tradiční berberské vesnice, kde jsme se procházeli a sledovali jejich běžný den. Dozvěděli jsme se, že původní berberská jídla se obohatila s příchodem Arabů o nové způsoby přípravy, ale i o jiné druhy zeleniny či koření. Stále se nejvíce jedí chlebové placky všech druhů a různými dochuceními místních koření, minimum soli je ve všech pokrmech. V současné marocké kuchyni jsou patrné i francouzké vlivy. Berberská strava je oproti marocké jednoduchá, mnoho zeleniny, rýže či brambor, ovoce. Nejznámějším jídlem je tady tajine (tažín), který nám byl předložen i tady jako hlavní chod. Jídlo se nazývá podle hliněné nádoby, ve které se nad ohněm připravuje. Je to velký keramický talířohrnec s keramickým komínem, který se pevně přiklopí. V něm se nachází směs různých druhů mas, k tomu směs brambor a zeleniny nebo rýže a zeleniny, to vše se dusí nad ohněm doměkka. Jako další chod jsme měli stejně připravený kuskus se zeleninou a kořením a jako moučník mísu ovoce, hlavně žlutý meloun. Jejich tradičním a svátečním jídlem je prý bstila, která je velmi pracná a tu jsme bohužel neochutnali. Také proto, že jde o směs těsta, mezi které se plní kusy masa, houby, vajíčka a rozinky. Z těch hub jsme měli tak trochu vítr, takže jsme vždy vzali za vděk výtečnými saláty, zejména z rajčat a oliv. Na trzích v několika městech jsme ochutnávali arabský chléb (harsha, baghira), který měl pokaždé úplně jinou chuť i koexistenci. Na každém trhu byly na chuť i k osvěžení haldy opuncií a fíků čerstvě natrhaných.

Tuarég – pravý marocký mátový čaj

Vždy, když nám bylo příliš vedro, nebo jsme se cítili unavení, pili jsme s místními silný a velice sladký mátový čaj (thé á la menthe, v restauracích je uveden ve zkráceném názvu athé). Prakticky na každém trhu byly nejen čerstvé listy máty ale i sušené. Plné náruče. To byl tradiční marocký čaj, jen vařená máta s bílým cukrem a vodou. Když jsme si nechali čaj uvařit přímo místními na ulici, berberský čaj se skládal ze sušených listů máty, stevie a citrónu. Bylinky dvakrát přelili vroucí vodou, aby je očistili a následně čaj uvařili, čím déle byl vařen, tím sladší díky aromatické stevii byl. Z Maroka jsme si přivezli ledacos, ale nejvíce sušených listů právě na tuto čajovou směs. Zejména v horku měla osvěžující účinek a stévie nás nabyla rychlou energií k dalšímu putování. Zvládli jsme tak dlouhou cestu džípem po poušti, klouzali jsme pískem, objížděli propadliny, hluboké jámy. Prožili jsme pestrý den v regionu Souss Massa. Projeli se na velbloudech v písečných dunách El Faid, kterým se říká Malá Sahara. Prošli se horkým pískem, který pražil do holých chodidel. Jakub si v poušti vyzkoušel jaké to je mít na rukou dva místní štíry, kteří rychle lezou po horkých dlaních…Prošli jsme se nad oázou plnou banánovníků mezi písečnými dunami, zastavili s džípem a šli podél úplně zelené řeky „Oued Massa“, viděli jsme skleníky pro banány, melouny, rajčata. Potkali jsme chudé vesnice i bohatá města, obě tváře Orientu.

Další tipy na výlety z Agadiru

Byli jsme ohromeni monumentální přehradou Ben Youssef Tachefine. Projížděli jsme podél přírodní rezervace Souss Massa, kde žijí různé druhy ptáků, hlavně ibis jihoafrický a plameňáci. Podél pobřeží jsme navštívili několik typických rybářských vesnic. Viděli jsme obydlí ve skalách, široké pláže, spousty škeblí, skalních útvarů a všude jen masa vod Atlantiku s houpajícími se modrými loděmi, které byly jak drobečky domova v mase vody. Některé menší plážičky byly jen z rozdrcených škeblí, jiné z hrubého oranžového písku a jiné z písku jemného a téměř bílého. Pobyt v Orientu umocňovaly nádherné až kýčovité západy slunce a na krásné zážitky se upomeneme ještě po letech při pohledu na více jak 1600 fotografií. Velice kvalitní celodenní výlety nabízeli i tamní místní cestovní kanceláře a vycházeli výrazně levněji než od cestovek českých.

V Agadiru kolem souku, kde je i jejich největší stanoviště jezdí dva druhy taxíků. Červené po městě, maximálně pro čtyři lidi a řidiče, peníze se smlouvají předem. Bílá velká Taxi jsou až pro 6 lidí a jsou meziměstská, s nimi je možné nasmlouvat cokoli – ukázat mapu a trasu, nejlépe den dva předem. Pak Vás ráno vyzvednou přímo u hotelu a ještě na recepci nahlásí, že jedete celý den s nimi a udají trasu. Všude se zde po Maroku setkáte se zahalenými ženami a muži co nosí džilaby, tradiční marocké oděvy velmi pohodlné připomínající tuniku, často i s kapucí. Na souku jich mají doslova stovky na výběr. V úzkých uličkách medin potkáte vyhublé oslíky s nákladem a úplně všude vám budou vnucovat arganové oleje čisté a zaručeně pravé a také jich mnoho s různými přísadami na konkrétní nemoci. Někde nabídnou hašiš, ale naprosto všude za jakoukoliv službičku, kterou Vám rádi sami od sebe poskytnou, budou chtít bakšiš. To všechno umocní arabská barevnost a ráno Vás budící hlas muezzina. Putování po Maroku je zážitkový koktejl.

Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem, že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký způsob přepravy, přepadla mě závrať. Ostatně, traduje se vtip, že mnichů se jednou někdo zvědavě zeptal, po jak dlouhé době se mění lana, která koš drží? Zazněla odpověď: „Když se přetrhnou z vůle Boží.“ Ale zároveň mi bylo jasné, že pro dnešní turisty už asi vymysleli nějaký jiný způsob přepravy. Takže jaký?

Vlakem po Řecku

Moje cesta za bájnými kláštery vlastně začala na aténském hlavním nádraží. Tady je potřeba se zastavit, protože jakkoli mi málokde v Řecku přišlo, že je tam „krize“ nějak viditelná, nejvíc ji asi pocítíte právě na hlavním nádraží. Nebudu vás napínat, je tam ruch srovnatelný s nádražím třeba v Roudnici nad Labem. Snad nebudu Roudnici příliš křivdit.

Koupil jsem si lístek v malé hale a chtěl se zeptat, ze které koleje to jede do města Kalambaka na úpatí Meteory. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Asi by to zdejší železničáři brali jako provokaci, protože jsem pak zjistil, že se používá stejně jen první kolej! Ale na ni naštěstí přijel správný vlak, čistší než průměrný český rychlík, který jede přímo až do Kalambaky.

Řecká severojižní páteřní železnice je sama o sobě divem, protože vede z Atén do Soluně přes hory. Počet tunelů a mostů či visutých tras nad propastí je tak velký, že člověk musí opravdu obdivovat zdejší inženýry. Když se občas vykloníte z okna, nevidíte ani násep, jen propast. Výjev po vystoupení na nádraží v Kalambace mi ale teprve vyrazí dech. Nad městem se tyčí gigantická kamenná stěna – úplně kolmá a úplně hladká. Její přítomnost na konci mnohasetkilometrové nížiny jako by ani nedávala logiku. A když chvíli hledáte, najdete kdesi nahoře i maličkou věžičku, tedy první z klášterů. Převýšení nad údolím je to zhruba 200 metrů, což si lze představit jako tři petřínské rozhledny na sobě.

Kláštery Meteora v plné kráse

Klášterů Meteora se dochovalo celkem šest: Velká Meteora, Klášter svatého Mikuláše Anapafského, Klášter Varlaam, Klášter Rousannou, Klášter Svaté trojice a Klášter svatého Štěpána. Funguje zde chytrý systém střídajících se otevíracích hodin, takže žádný den nejsou zavřené všechny, a vždycky potřebujete alespoň dva dny, abyste se trefili do otevírací doby všech. Jenže není ani potřeba vidět zevnitř všechny, protože zážitek už se pak opakuje.

Ubytoval jsem se v úžasném penzionu Alsos House v Kalambace s ochotným panem domácím a hlavně pohledem na skály přímo z balkonku. Skály navíc během denní doby měnily barvu, takže člověk může pořád stát na balkónku s foťákem (a řeckým pivem Mythos).

Druhý den jsem se probudil a stoupal skalní stezkou do kopce. Všech šest klášterů se dá pohodlně obejít po okružní silnici během jednoho dne. Vybral jsem si pro návštěvu leden, takže jsem se vyhnul davům a měl jsem i štěstí na teplé a slunečné počasí, až si i pan domácí Yanis stěžoval, že tohle přece není žádná zima (no asi není – rekord byl 23 stupňů). Ale díky tomu se podařily úžasné fotografie se sluncem, modrým nebem a zasněženými horami v pozadí.

Výhledy, které berou dech

Vstoupil jsem po hodinovém stoupání do brány Svatoštěpánského kláštera, který leží nejvýchodněji ze všech. Dnes vede do klášterů většinou můstek přes propast ze sousední skály a nahoru pak schody vytesané ve skále, ale ty vznikly až teprve před sto lety. Takže odpověď na úvodní otázku už jsem znal.

Svatoštěpánský klášter je klášterem ženským. Projdu branou kolem dřevěné budky, kde jedna ze sester prodává vstupenky (jednotné za tři eura pro všechny kláštery) a vyjdu na rajský dvůr. Všechno je tu takové malé, nádvoří, kostel v byzantském stylu s úžasnými pastelově barevnými freskami, zahrádka a strhující výhled do údolí. Výhled z tohoto kláštera je asi nejlepší, protože leží na kraji skalního masivu, nejspíš asi i ze všech nejvýše. Cestou po silnici vinoucí se po horách sám se sebou soutěžím, jestli existuje místo, ze kterého se dají na jednu fotku dostat všechny kláštery. Daří se mi mít tam tři najednou, víc asi nejde.

Alexandr Veliký coby kostlivec

Jako druhý klášter si vybírám Varlaam. K němu musíte opravdu vystoupat vytesané schodiště ve skále od jeho paty. V pokladně nikdo nesedí, mniši asi zahálejí.…zaháleli jen chvíli, vzápětí mě jeden z nich pronásleduje po klášteře, že jsem nezaplatil. V klášteře Varlaam existuje i malé muzeum, kde stále na dřevěné verandě vystavují středověký rumpál a koš, ve kterém se mniši dopravovali. Rozklepala se mi tady kolena závratí, stačilo se jen naklonit přes zábradlí. V klášterním kostelíku mají unikátní fresku Blahoslavený Sisois na hrobu Alexandra Velikého, kde je mocný vladař vyobrazen coby kostra. ..v prach se obrátíš.

Velká Meteora – nejznámější z klášterů

Velká Meteora, nejznámější ze všech klášterů je letos v zimě uzavřen kvůli rekonstrukci, ale v sezóně 2014 už by snad měl být znovu otevřen. Fotím ho alespoň od vstupního mostku. Vracím se okružní silnicí do svého penzionu v Kalambace.

Akropole dobrá, ale Meteoru považuji za jedno z nejpohádkovějších míst Evropy. Skoro se divím, že si ji Peter Jackson nepůjčil do Pána prstenů nebo Hobita. Jiní filmaři ale Meteoru coby na poměry Evropy exotiku skutečně objevili. Takže kláštery můžete vidět v jednom Jamesu Bondovi (Jen pro tvé oči) a v detektivce s Anie Girardotovou a Phillipe Noiretem (Ukradli torzo Jupitera). Ale na vlastní oči je to nejlepší.

Cílem mého cestování po chorvatských ostrovech se tentokráte stal kvarnerský velikán Krk. Spolu s ostrovem Cresem zaujímají krásné první místo, co se do rozlohy týče. Krk se pyšní rozlohou 405,78 km2 a prestižním oceněním Modrá vlajka, které mu bylo uděleno za jedny z nejkrásnějších a nejčistších pláží v Chorvatsku. Já však nepřijel s cílem odpočinku na nejbližší pláži před hotelem, nýbrž s naprosto jiným záměrem – poznat zapomenuté památky tohoto překrásného piniemi a mořem vonícího ostrova.

Krk jako kolébka historie

Pokud patříte mezi milovníky historických památek, je vaše návštěva na Krku více než žádoucí. Památky, které se na ostrově nachází, svědčí o bohaté a poměrně pohnuté chorvatské historii a to z dob již dávno minulých. Krk lze označovat za středisko hlaholského písemnictví. Již ve 13. století zde totiž byly prováděny bohoslužby ve slovanském jazyce. Z této doby se na ostrově zachovalo mnoho hlaholských památek. Jako příklad můžeme uvést Baščanskou ploču (Bašskou desku), Statut vrbnički nebo Vrbnički misal, které byly nalezeny u menší obce Vrbnik. Další písemné vzácnosti jsou dnes uloženy v národopisném muzeu v obci Dobrinj.

Starobylé město Fulfinum Mirine

Tento architektonicky zajímavý komplex se nachází v zátoce v blízkosti obcí Njivica a Omisalj. Postaven byl již v prvním století našeho letopočtu a sloužit měl zejména veteránům císařů Flaviovců. Výhodnou námořní pozici zajistil nedaleký přístav, který ke komplexu náležel. V okolí se nacházelo mnoho úrodných polí a vodních ploch. Město Fulfinum Mirine, z jehož slávy se do dnešních dob bohužel mnoho nedochovalo, vás překvapí svou rozlehlostí i architektonickou výjimečností.

Jeskyně Biserujka

Překrásná jeskyně Biserujka se nachází nad Slivaňskou zátokou nedaleko osady Rudine. Objevena byla před více než 100 lety a své jméno (Biser = perla) si získala na základě nalezeného pokladu perel, který zde čirou náhodou objevili návštěvníci. Teplota v krápníkové jeskyni se pohybuje kolem 11 až 13 stupňů a vlhkost je zde takřka „hmatatelná“. Do jeskyně bylo nedávno instalováno elektrické osvětlení, což jí přidalo na ještě větší atraktivitě a také naději, že i vy naleznete nějaký ten zapomenutý poklad, jehož cenu nebude možno vyjádřit v penězích.

Tajemný hrad Frankopan

Mým favoritem mezi zapomenutými památkami je tajemný hrad na ostrově. O jeho výstavbu se zasloužil kníže Nikola Frankopan a to již v roce 1412. Hrad, jehož krása a důstojnost byla ve velké míře zachována také do dnešních dnů, se může pochlubit kruhovou věží, ve které se nacházejí dvě patra a rozlehlá půda. Věž byla postavena o něco později, přibližně ve 13. století. Hrad byl v průběhu 15. a 16. století restaurován a dnes představuje jednu z nejkrásnějších a nejzachovalejších památek na ostrově Krk.

Opatství svaté Lucie

Nedaleko Punatu, v malé vesničce Jurandvor se nachází překrásný kostel svaté Lucie, který zde byl vystavěn přibližně v roce 1100. Jak již bylo výše zmíněno, věhlasnou krčskou památkou je Bašská deska, jejíž replika byla umístěná právě v tomto kostele (originál je pak uložen v Chorvatské akademii věd a umění v Zagrebu). Jejím hlavním cílem bylo oddělení chóru od ostatních věřících. Kostel patří mezi raně románské stavby a o jeho výstavbu se zasloužil řád Benediktinů. Uvnitř kostela se nachází umělecké dílo ze 14. století – oltář s polyptichem na dřevě. Pokud se stejně jako já vydáte na prohlídku kostela (vstupné činí 15 kun), těšit se můžete kromě řady významných chorvatských památek také na krátký 10 minutový film, během kterého se dozvíte spoustu dalších zajímavostí. Pokud někdy na ostrov Krk zavítáte, udělejte si čas na jednu z těchto pěti zapomenutých památek. Mně pomohly poznat ostrov lépe, než ho zná běžný turista.

Jaká je ta Kolumbie?

Při touze objevovat nové destinace jsem pomyslel na Kolumbii. Vždyť jsem o ní slýchával od svých přátel během života v Austrálii mnoho pochvalných slov a také mi vyvraceli slova o tom, jak nebezpečná tato země může být. V Česku si každý pod Kolumbií vybaví drogy, drogové kartely, násilí a střelné zbraně. Stejně tak komentovali můj nápad také mí rodiče a velký zástup mých známých. Nicméně už jsem něco procestoval a mám zkušenosti z Jižní Ameriky, tudíž vím, že nic není tak horké jak se říká, takže hurá do Kolumbie.

Tuto cestu jsem spojil s návštěvou mého oblíbeného Peru, kde se vždy oplatí zastavit. Příjemně naladěn pobytem v Peru jsem náhle seděl v letadle do Bogoty. Už samotné názvy míst, které jsem si vytyčil v Kolumbii, mi zněly v uších exoticky, no uznejte sami: Bogota, Santa Marta, Tayrona, Cartagena nebo Isla Margarita.

V Kolumbii nás přivítalo nevlídné a deštivé počasí a Bogota je město jako každé jiné,velké a plné domů a silnic. Pozitivní bylo, že předem domluvený Kolumbijec čekal na svém místě. V Bogotě jsme se moc nezdrželi a po velmi zevrubné návštěvě jsme letecky pokračovali dále do exotičtější části země, na její samý sever pobřeží Karibiku.

Karibik v Santa Martě

Přiletěli jsme do Santa Marty, město nikterak zajímavé, pokud by ale nesousedilo údajně s nejhezčím národním parkem Kolumbie Tayrona NP. Pokud se podíváte na fotky, tak budete uchváceni nádhernými plážemi, hustou zelenou vegetací, prostě přírodní ráj na březích Karibiku. A tak i jsme se i my vydali do téhle oblasti, která turisticky ještě není nikterak zkažená. Ale pěkně od začátku, celá oblast se nachází poměrně nedaleko Venezuely a jak již bylo řečeno na jižních březích Karibiku. Po příletu jsme okamžitě registrovali tropické klima, horko a vlhký vzduch. Kolumbijskou atmosféru jsme začali nasávat v místní hromadné dopravě, kdy jsme se rozhodli využít levného autobusu z letiště do města. Místní kluci visející za jednu ruku z autobusu a lákající k nastoupení mne naladili na jižanskou notu. Záhy jsem zjistil, že najít anglicky mluvícího člověka nebude tak lehký úkol. Po menších útrapách jsme se dostali až k našemu hotelu, místní horko ve mně spolehlivě vzbuzovalo touhu se ubytovat a hned vyrazit na pláž se osvěžit. Byli jsme ubytováni v centru města Santa Marta, jen pět minut od pláží. Jaké však bylo zklamání z místních pláží! Kalná voda, nelákavé a prázdné pláže. Takže koupání se nekonalo a velké očekávání tropického ráje se rozplývalo. Zavděk jsem vzal místní bohatou nabídkou tropického ovoce, čerstvých džusů a jiných pokrmů.

Pláž a příroda v NP Tayrona

Hned druhý den jsme vyrazili směr Tayrona NP, ani zde nebyla žádná nabídka CK, a tak jsme vyrazili na vlastní pěst. Jak se dalo čekat, cesta byla dobrodružná, přesedání na různé autobusy, proplétání se místními trhy, gestikulace ve španělštině a naděje, že uvidíme pláže jako na těch fotkách z počítače.

Po nějaké době jsme se dostali ke vstupní bráně do parku a vůbec nám nevadilo, že nás čekal lehčí trek k oněm plážím, procházka tropickým pralesem plným zvuků ptactva místních opic. Dali se zde najmout i koně, ale my si to chtěli vychutnat po svých.

První pláž co jsme zahlédli, byla výrazně hezčí než ve městě. Okolní příroda hustého zeleného porostu, stromů a palem nás uklidňovala a navozovala tu pravou tropickou atmosféru. Pláží jsme prošli několik, některé byly průměrné jinak naopak zastrčené a moc hezké, lidí kolem pomálu. Civilizace zde mnoho nebylo a vládl zde klid, po cestě pár domorodých osad či turistického ubytování. Našim cílem byla ta nejhezčí pláž, kterou jsme znali z obrázků. Po asi dvou až třech hodinách chůze jsme ji dosáhli a já si s úlevou mohl říci: „Ano, je to tu krásné, ty obrázky nelhali.“ Čekali nás dvě pláže obklopené palmami, krásnými kamennými útesy, jemným pískem a teplou vodou. Tayrona je krásné místo, nenajdete zde zaběhlou infrastrukturu, skvělé služby, ale krásnou přírodu ano.

Za kulturou a historií do Cartageny

Přeskočím pár dnů a vyberu to, co stojí za povídaní. Naše další kroky vedly do vyhlášeného města na pobřeží, do Cartageny. Ano, slavné město Cartagena de Indias, které se kdysi bránilo pirátům a bylo významným městem již v dobách dávno minulých. Doprava do Cartageny, přes místní službu objednaných minibusů, nakonec fungovala spolehlivě. Hned na začátek musím říci, že Cartagena nezklamala! Je to nádherné město se skvělou atmosférou. Najdete zde vše, co si přejete! Moderní hotely přímo na plážích, atmosféru místních Kolumbijců a tradiční kulturu a krásnou historickou část města, obehnanou působivými hradbami. Jako něco navíc působí možnost výletů na blízké tropické ostrovy Islas Margaritas a jejich krásné pláže, které vybízejí ke koupání. Takový výlet lodí jsme také vyzkoušeli, vždyť jde o koupání v Karibiku! Ostrůvky byly krásné, voda měla pěknou blankytně modrou barvu, ale pro člověka, který má srovnání s plážemi z celého světa to nic nového nebylo a pláže z parku Tayrona byly o notný kus působivější a krásnější. Celý tento výlet a i ostrovy samotné jsou holt daleko komerčnější. Navštívit můžete mořské otevřené aquarium, pohovořit si s místními Kolumbijci nebo se jen povalovat po pláži.

A zpět do historického centra Cartageny, které vřele doporučuji. Procházet se můžete křivolakými historickými uličkami, které jsou lemovány krásnými starobylými domy s dřevěnými balkóny a podloubími. Na jednom rohu Vás zaujmou nádherná historická vrata, na druhém zase balkón porostlý barevnými květy, jinde zůstanete stát při pohledu na krásný historický dvorek zdobený fontánou a bazénkem. Místy je to jako by se zastavil čas, kolem projíždí koňské povozy a z náměstíčka za rohem se ozývá tradiční hudba. Procházet se zde mohu celé hodiny a stále budu unesen místní atmosférou.

Celé historické centrum je lemovanou hradbami z dávných dob, kdy se Cartagena musela bránit pirátům, dnes se po hradbách můžete procházet a užít si krásné výhledy na moře, třeba z jedné z kaváren či restaurací. Celé centrum žije a v uličkách potkáte turisty, místní obyvatele nebo pouliční prodejce, kteří Vám nabídnou typické klobouky, doutníky nebo něco dobrého k snědku. Výbornou atmosféru dokreslují statné Kolumbijky oděné do pestrobarevných šatů, které jako by tančily po ulicích s mísami ovoce na hlavách, tyto tmavé ženy skvěle zapadají do místního koloritu a vy cítíte, že jste v Kolumbii. My jsme se navíc trefili do místních oslav a na ulicích byly k vidění různé taneční show a hudební skupiny s tradičními nástroji a krásnými tanečnicemi. Po prohlídce historického centra už jen stačí si vybrat jednu z krásných místních restaurací, dá se říci, že snad každá z nich působí útulným dojmem a vytváří dokonalou atmosféru tohoto jižanského města. Lidé jsou milí a vstřícní, město je nabyté jakousi energií a v uličkách můžete cítit tu podmanivou vůni. Jednou větou Cartagena byla přesně to, co jsem čekal od Kolumbie – vůně, barvy, atmosféra.

Bahenní koupel v sopce Lodo Totumo

Celý pobyt v Kolumbii jsme zakončili netradičním výletem k takové menší bahenní sopce. Jak jinak nazvat asi 30 metrový bahenní kopec, z jehož nitra a z hloubky více než 100 m je vytláčeno ven teplé ozdravné bahno plné minerálů, ve kterém se můžete doslova koupat a válet. Toto místo leží na kraji jezera, daleko od města Cartagena, nedaleko jsou jen vesničky a příroda, takže máme možnost poznat další tvář Kolumbie. Samotná procedura koupání se v bahnu je docela vtipná. Každý jde do plavek a po hliněné malé „sopce“ jde až na její vrchol. Na vrcholu je v nitru „sopky“ vytvořen jakýsi bazének o velikosti asi 16 metrů čtverečních, ve kterém se lidé koupou. Ono slovo „koupou“ není asi správný výraz, ponoříte se do bahna a jakoby se vznášíte, protože pod sebou nemáte žádné dno, o které se můžete opřít. Je to zvláštní ale pod Vámi je minimálně 100 metrů tekutého bahna. Žádné strachy, bahno je tak husté, že Vás udržuje na hladině a každý Váš pohyb připomíná pohyb kosmonauta ve vesmíru. Máchat se tam můžete dostatečně dlouho, legrační pocit i pohled je na těla po vylezení z kráteru ven, bahno se drží všude, člověk je jako bahenní mumie.

Očista pak probíhá ve vedlejším jezeře. Žádné velké zázemí, sprchy a šatny nečekejte, stále jsme v Kolumbii. Ale to vůbec nevadí, jezero je mělké a voda je příjemně teplá. Vedle Vás nastoupí místní dívky a ženy a začnou z Vás (za menší finanční obnos) bahno smývat. Vůbec nevadilo, že začalo pršet, i tak to byl skvělý a velmi netradiční zážitek, který každému doporučuji. Sečteno podtrženo, viděl jsem z Kolumbie jen pár míst, ale Kolumbie je krásná země, která má svou atmosféru a stojí za to navštívit, každý si zde může najít to své a odnese si jen ty nejlepší zážitky.

Chorvatsko. Nejoblíbenější destinace Čechů. Během sezóny se stačí zařadit do kolony aut a otevřít oči až ve Splitu. Nebo Dubrovníku. Pláž a grilovaný ryby. Ale co si takhle Chorvatsko trochu připepřit třeba…. Bosnou a Hercegovinou?

Opravdu Chorvatsko? Jasně!

Chorvatsko je, přeci jen, trochu profláklá destinace. Spoustě lidí se vybaví úmorná jízda autem, kličkovaná přes Slovinsko, přeplněné kempy i pláže a mořští ježci. Jaký si to kdo udělá, takový to má. Já na Chorvatsko vzpomínám jako na hrozně příjemnou, slunnou zemi, s městy z bílého kamene, chlazeným pivem s vyhlídkou na moře, teplými večery a hromadou pěkných holek v bikinách.

Je k tomu potřeba nenechat se strhnout davem, v klidu se vydat dál, než k plotu ohraničující kemp. Změna je často ohromná.

14 dní? Ani náhodou!

Vypnout, trochu se zrelaxovat u moře, vosmahnout kancelářský tělo do růžova. Jo, to jo. K tomu má každý hromadu příležitostí v podstatě kdekoliv po celé délce pobřeží. Od miniaturních kempů, až po ty největší letoviska, kde už člověk úplně neví, jestli je ve městě nebo ještě v kempu.

Jasně, projít se po historických městech, zažít nějakou tu romantiku, k tomu je vhodný Rovinj, Dubrovník, Split, nebo třeba Poreč. Koupat se a potápět v křišťálově čisté vodě na jednom z četných ostrovů nebo poloostrovů stojí určitě za to.

Vyrazit od pobřeží do vnitrozemí, a nejen na Plitvická jezera, to už asi pár lidí taky napadlo. Ale co takhle skočit do auta a zajet si do Bosny a Hercegoviny?

Bosna a Hercegovina – tip na výlet

Překročit hranice na jihu Chorvatska, u města Metkovič, trvá pár hodin. Po pár kilometrech už uvidíte první mešity a dojde vám, že tahle země je opravdu jiná. Smutná historie hledání společného místa k životu pro křesťany a muslimy je občas připomínána dírami po střelách v některých fasádách starších domů. Naštěstí je to snad už skutečně historie.

Turistů trochu ubyde a silnice jsou trochu horší oproti Chorvatsku, ale cestovat se dá stejně pohodlně a lidi jsou stejně milí. Navíc, je tu levněji. Dojeďte až do kouzelného města Mostar. Obrázek mostu, ze kterého při zkoušce dospělosti skáčou kluci, určitě znáte. Ze Splitu je to sem 200 kilometrů a tři hodiny jízdy. Tam si dejte čaj, kafe, zmrzlinu. Město je to parádní a hodně fotogenické.

Budete-li mít chuť na vícedenní výlet, zkuste strávit jednu, dvě noci v Sarajevu. Tak poklidnou atmosféru historického centra, ohraničeného mešitami, čajovnami a stánky s kebabem nikde blíž nezažijete.

Dar dávné sopky

V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti: údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO. Mezi turecké divy patří Göreme rozhodně na první příčky a i ve světovém srovnání jde o památku nepřehlédnutelnou. Na rozdíl od řady jiných méně známých tureckých destinací je proto v Göreme i slušná turistická infrastruktura.

Za svou současnou slávu vděčí Göreme pravěkým erupcím sopky Erciyes, která zaplavila své široké okolí lávou. Jak postupem doby sopečné tufy zvětrávaly, lidé začali využívat místní jeskyně, které dále upravovali a rozšiřovali, až v měkké hornině vytvořili celá skalní a podzemní města. Igor Možejko v knize Poselství mrtvých měst napsal o Göreme: „Tak vzniklo město, přesněji celý fantastický svět, připomínající současně měsíční pohoří, sbírku gigantických termitišť, provokující výtvory avantgardního sochaře a lože obřího fakíra, poseté hřeby odpovídající velikosti. Jsou tu domy připomínající houby, pyramidy, obelisky, kupole, hradby, cukrové homole, a dokonce rakety.”

Historie s otazníky

Klasická historie praví, že historie osídlení Göreme nebo Koramy (jak se jmenovalo ve starověku) je dlouhá několik tisíciletí. Kolem 4. století po Kristu tu začaly vznikat první kláštery, zdejší křesťanská komunita se rozrostla a bohatla. V podzemních městech, která si tu křesťané vyhloubili, úspěšně přečkali různé dějinné zvraty. Postupem doby křesťanů však ubývalo, nebo přecházeli na islám, a poslední křesťanští Řekové opustili Göreme roku 1923 na základě lausannské smlouvy o výměně obyvatelstva, kterou mezi sebou podepsalo Turecko a Řecko.

Alternativní historie praví, že podzemní města jsou mnohem starší a kromě toho mohla sloužit k dosti netradičním účelům. Podle Ericha von Dänikena sloužila jako úkryty před létajícími stroji mimozemšťanů, které tu ve starověku brázdily oblohu. Arnošt Vašíček předkládá teorii, podle níž podzemní architektura v Göreme je dílem Chetitů. Ti prý do Anatolie připutovali ze severní Indie, kde byli svědky výbuchů jaderných bomb mimozemšťanů. Podzemní města v Kapadocii měla tedy Chetitům sloužit jako obří protijaderné kryty.

Zážitky všeho druhu

Dnešní Göreme návštěvníkům nabízí řadu zážitků – levných i drahých, případně příjemných i nepříjemných. Do kategorie těch drahých bezesporu patří vyhlídkový let horkovzdušným balónem, který stojí 120 eur. Návštěvník, který stráví noc v kempu, bude ráno zřejmě probuzen hlučným sykotem pocházejícím od desítek balónů, které zde každé dopoledne zaplňují oblohu. Krajina s rojem balónů, vznášejících se nad bizarními tufovými skalami, tak získává až surrealistický nádech.

Levnějším zážitkem je túra po údolí. Návštěvníci tak mohou shlédnout jeskynní architekturu, která zde vznikala přinejmenším půldruhého tisíciletí a stále je často dobře zachovaná, což platí i o freskách ve zdejších křesťanských kostelech vytesaných v nitru měkkých tufových skal. Památek tohoto druhu je v celé oblasti nepřeberně. Příjemnost tohoto zážitku může však komplikovat místní podnebí, neboť teploty zde i koncem září přes den stoupají přes 30 °C.

O zážitky není ochuzen ani takový návštěvník, který trpí kupříkladu silným průjmem, což je typický neduh, kterým jsou zde sužováni Zápaďané. Svaly mu jistě nezakrní, neboť je nucen v nepříliš dlouhých intervalech odbíhat na toaletu, což může být v závislosti na topografii terénu v kempu adrenalinová disciplína, připomínající překážkový běh. Na rozdíl od jiných destinací hlavně na východ odtud je však v Göreme možné využívat pohodlí záchodů západního typu, tj. záchodové mísy i s prkýnkem a funkčním splachováním. Tento výdobytek západní civilizace jistě ocení každý, kdo učinil zkušenost s balancováním nad dírou do podlahy, což je obvyklá podoba tureckých WC.

„O.k.! Time to go!”

Přestože jsem si z výše uvedených typů zážitků užil hlavně ten třetí, podařilo se mi zhlédnout aspoň jeden z význačnějších divů Göreme spolu s ostatními účastníky poznávacího zájezdu, kteří se odpoledne do kempu vrátili z túry po údolí. Po zhruba patnácti kilometrech pochodu ve vedru a bez možnosti doplnit vodu (a v kombinaci s nevalným zdravotním stavem řady z nás) bylo rozhodnuto, že na poslední prohlídku v Göreme – návštěvu skalního „hradu“ Uçhisar – se nepůjde pěšky, nýbrž pojede dvěma najatými dolmuši (mikrobusy), což je poměrně levný způsob dopravy pro turistické skupiny v celém Turecku.

V podvečer jsme se všichni nechali odvést k Uçhisaru, připomínajícímu termitiště, ze kterého se naskýtá pěkný výhled na okolní krajinu. Na vrcholu jsme hodlali sledovat západ slunce doprovázený zpěvem muezzinů. Zatímco první fenomén se dostavil, druhý nikoliv. Místo toho přiběhl agilní chlapec, který zde už nějakou dobu pobíhal s plastovým samopalem, a byl zřejmě v příbuzenském vztahu se správou této památky či zdejšími prodavači předražených nápojů (nabízeli „Big Tea” za 5 lir, tj. asi 60 Kč). A tak jsme si místo muezzinského zpěvu „Alluhu akbar!” vyposlechli jeho volání: „O.k.! Time to go!”

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole, s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte, tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad. Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému horku vysychají. Ale přesto je to obrovská zábava! Možná díky tomu, že na nás ve vesnicích mávají děti a vesničané. Možná díky tomu, že nás na křižovatce staví policisté a s úsměvem se s námi chtějí seznámit. A možná právě proto, že je strašně fajn sundat kravaty, košile a lodičky, a namísto nich narazit slamák, sluneční brýle a vyrazit na rozvrzaném kole do asijských ulic. Nevěříte?

Anurádhapura a hotel s domácí atmosférou

Když jsme večer před tím dorazili do bývalého královského města Anurádhapura v severní části Srí Lanky, byli jsme po šestihodinové cestě horkým autobusem k smrti unavení. Už se nám nechtělo hledat žádné ubytování, a tak jsme jednoduše stopli řidiče tuk-tuku a požádali, jestli nám může něco levného doporučit. Hned nás vzal a během pár minut jsme přijeli před polorozpadlý hotel (barák). Oprýskané zdi, spadlá střecha a rozvrzané židle nás naštěstí neodradily, a my se za více než slušné peníze ubytovali v „luxusním“ apartmá na břehu jezera, které, samozřejmě, v tu chvíli nebylo vidět. Kolem kvákaly žáby, zpívali ptáci a byly slyšet další prapodivné zvuky. Kouzlo tohoto místa, kde jste mohli ležet v houpací síti a pozorovat jezero, jsme objevili až druhý den ráno. Pohostinnost místních ale ještě týž večer. Hotel patřil místní rodině, která nám během chvíle připravila skutečně vynikající karí s rýží. Zatímco jsme se hladově vrhli na jídlo, sedl si Upali, majitel hotelu, k nám a dobrou angličtinou se zajímal, odkud jsme a co chceme na Srí Lance vidět. Kolem běhaly děti a s poťouchlými úsměvy si nás měřily, zatímco jejich matka se na nás ostýchavě usmívala. Kdyby bylo tohle místo v katalogu cestovní kanceláře, hned bych k němu připsala „hotel s domáckou atmosférou“.

Ještě ten večer jsme probírali všechny naše plány a na doporučení Upaliho se rozhodli půjčit na druhý den kola. Noc byla klidná a ráno už jsme snídali ve společnosti rybářů, kteří chodili v jezeře a holýma rukama chytali do sítí ryby. Paní domu nám připravila tradiční jídlo pittu. To se dělá z rýžové mouky a kokosu, směs se potom dusí v bambusové formě. A pokud do toho zamícháte ještě čerstvě rozmačkané ovoce, např. mango, je to opravdová lahůdka. Pak už zbývalo jediné, osedlat naše oře a vyrazit vstříc dobrodružství.

Kouzla královského města

Za půl hodiny jízdy přijíždíme k nádhernému jezeru. Tyrkysová voda nás okamžitě láká ke koupání a voda je tak příjemná, že skoro nemůžeme odejít. Když se konečně odhodláme a vydáme na cestu podél severního břehu, naskýtá se nám skoro až kýčovitý pohled na mnicha v hnědočerveném oděvu, jak s deštníkem kráčí podél břehu. Taková procházka sice zní lákavě, a pokud si město chcete doopravdy prohlédnout, lze kolo nebo tuk-tuk více než doporučit.

Anurádhapura má pověst jednoho z nejvýznamnějších kulturních měst na Srí Lance. Najdete tu nespočet památek, chrámů a jezer. Její paláce byly svědky jak vlád sinhálských králů, tak příležitostných jihoindických vetřelců. Svého času byla také nejrozlehlejším a nejdůležitějším královským hlavním městem Srí Lanky. Za návštěvu stojí především její starobylá část, která je poměrně rozlehlá a neuvěřitelně zajímavá. Obdivovat můžete mnoho památek, jako je Srí Mahá Bodhi (posvátný strom buddhistů), Dágoba (stúpa, obvykle jednoduchá kupolovitá stavba), Ruvanvelisaya, Dágoba Thuparama, Mosazný palác nebo Issarasamana Vihára (vihára je označení buddhistického kláštera).Až se budete večer vracet z vašeho výletu, s největší pravděpodobností budete stejně unavení, jako jsme byli my. Zatímco ráno vyjížděli na výlet dva energičtí mladí lidé, večer se vrátili dva ušmudlaní, unavení a hladoví jedinci. Co je však důležité, stálo to za to!

Na stole už voní opět domácí karí s několika druhy omáček. Nasajeme libou vůni a beze slov sedáme ke stolu. Jak říkala naše hostitelka: „Srí Lanka lasanai,“ (Srí Lanka je nádherná) a to měla pravdu.

Autorkou článku je Hana Dekojová, průvodkyně CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Srí Lanka a také další letecké exotické zájezdy.

Stopuji takhle z města Vršac v srbské Vojvodině do Bele Crkve, odkud chci dál pokračovat přes hranice do rumunské části Banátu na český festival ve vesnici Eibenthal. Zastaví auto, řídí jej postarší sympatický pán. Srbsky sice neumím, a on neumí česky, při troše snahy se ale svými rodnými jazyky a chatrnou znalostí některých dalších slovanských řečí poměrně slušně domluvíme. Ptá se, kam že to jedu. Říkám, že na český festival do rumunského Banátu. A proč do Rumunska? Ptá se můj řidič. Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města, které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš. Asi minutu upjatě přemýšlí dál. Familia Pospišil. Postupně vyjmenuje asi dvacet příjmení. V Bele Crkvi prý žije Čechů víc než tisíc. Zastavíme na kraji města u rekreačního zařízení, už se setmělo, děkuji za odvoz a jdu si najít místo na přespání.

Druhý den mi to nedá, a místo, abych se hned vydal na kraj města a začal stopovat ke hranicím, jdu se podívat do centra. Bela Crkva je sympatické městečko, mají tu pár hezkých ulic, náměstí, pravoslavný i katolický kostel. Abych si mohl civilizovaně odskočit, dám si v kavárně preso. Pak si v pekárně koupím snídani a velkou veku, abych měl co jíst přes den. To ještě netuším, že o žádné další jídlo se ten den už starat nemusím. S naplněným žaludkem se konečně dávám hledat místní českou komunitu. První mě trkne do oka budova s nápisem „Česká beseda.“ Ta je však zavřená. Jdu se tedy zeptat do informačního centra. Ne, tady nic českého pro turisty nemáme, říká slečna v informacích, ani v muzeu nic není, musíte do Češka Sela, to je česká vesnice. Ukáže mi na mapě, jak se tam dostat a já se vracím k silnici ve směru, ze kterého jsem včera přijel. Do Crvené Crkve se ještě dostopovat dá, ale těch pár kilometrů odtamtud už musím pěšky. Cesta vede jen do Češka Sela, dál nikam nepokračuje a tudíž není příliš frekventovaná. Za celou cestu kolem projel jen jeden cyklista.

Mezi mnoha národy

V oblasti Banátu, a to jak na srbské, tak na rumunské straně, žije spoustu národnostních menšin, třeba Maďaři, Slováci nebo Němci, ale také Češi. V Srbsku má největší procentuální podíl na českém obyvatelstvu právě Češko Selo, česky Česká vesnice. Češi také žijí v Bele Crkvy, Kruščici a městečku Gaj. Česká populace se zde neustále snižuje, což je dáno jak migrací do Čech, tak tím, že mladší generace často už ani češtinu neovládají a splynuli se srbskou populací. Přesto zde Češi mají dlouhou tradici. Přišli sem v polovině 19. stol. pravděpodobně z rumunského Valašska, kde se jim příliš nevedlo.

Češko Selo je malá vesnička, jsou tu dvě krátké souběžné ulice. Mezi staveními a velkými zahradami stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. Všude kolem jsou malá políčka se vším možným. Tu rostou slunečnice, tu brambory a kukuřice, tamhle jablečný sad. Kousek za vesnicí stojí malý hřbitov, kde si lze udělat představu o jménech rodů, které zde žili, nebo stále ještě žijí. Patří mezi ně třeba příjmení Tesař, Sloup nebo Leksa.

Host do domu, Bůh do domu

Hned po příchodu jsem potkal na jinak klidné návsi dva místní, se kterými jsem se hned dal do řeči. Česky to nebyl žádný problém. Hned jsem tedy viděl, že tato vesnice není česká jen podle názvu. Jestli by mě něco zajímalo o historii a prostě celkově o místních Češích mám se stavit za panem Karlem, ten toho prý ví nejvíc.

Zaklepal jsem na dveře příslušné chalupy. Pan Karel byl doma. Z plánované krátké návštěvy se vyklubalo několik hodin, kdy jsme si povídali nejen o této vesnici, ale pak i o všem možném, co s původním záměrem dozvědět se něco málo o zdejší české menšině nemělo nic společného. Kromě toho se mi dostalo i milého přijetí od jeho manželky a nezištného pohoštění, počínajícím paprikovou polévkou k obědu, pokračujícím domácí pálenkou, kávou a melounem. Když jsem se zmínil o tom, že o srbských Češích, jsem na rozdíl od těch rumunských ještě neslyšel, mi pan Karel odpověděl, že už i sem jezdí turisti z Čech. Včera tady byli dva, předevčírem tři. Sem tam přijede i celý autobus, třeba nedávno přijeli z partnerského města Čermná nad Orlicí a koncem srpna se tu bude ve velkém vařit paprikaš a na to se také očekávají hosté z České republiky.

Když jsem se rozloučil s panen Karlem, vyhledal jsem rodinu, která se zrovna starala o klíč od společných vesnických prostor. Každý měsíc má u sebe klíče jiná rodina a návštěvníkům na požádání ukáže kostel, společenskou místnost a malé muzeum se starým vybavením domácností, různými fotografiemi a písemnostmi i starými českými učebnicemi. Čeština se zde stále učí, letos se sem přistěhoval nový učitel. Tyto prostory mi ukázala sympatická slečna, která mi rovnou domluvila odvoz, abych nemusel jít zase pěšky. Poradila mi, že než srbský manželský pár pojede večer domů, můžu se stavit třeba támhle u sousedů.

Ani jsem se nestačil představit, už mě paní domácí hostila polévkou, koláčem, slaným pečivem a už si nepamatuji, čím ještě. Přísloví host do domu, Bůh do domu zde stále ještě funguje. Postarší manželský pár si na mně hned udělal čas. Povídali jsme si tak dvě tři hodiny a téměř nebylo znát, že žijeme v odlišných koutech Evropy. Potom zazvonil telefon, že se prý mám dostavit do chalupy na druhé straně vesnice, kde jsou ti lidé, kteří mě svezou. Jakmile jsem dorazil do označeného domu, dostal jsem ještě pořádnou večeři. Navečer mě srbští manželé odvezli do Bele Crkve, kde mě nechali přespat u sebe doma.

Srbští Češi mě velice potěšili svou nezištnou pohostinností a překvapili, jak snadno se s nimi dalo hovořit. Rozuměli jsme si zcela bez problémů, i když jsem nemluvil spisovně, ale takovou tou běžnou „pražštinou“ a oni používali češtinu, kterou si jejich předci přinesli v devatenáctém století. Jediná výrazná odlišnost byla některá slova. Většinou šlo o výrazy, které se prostě v devatenáctém století nepoužívaly a místní je převzali z jiných jazyků, nebo se během generací trochu pozměnily. Jak třeba Číňani jsou Kinési a rožniky jsou hrozny. Běžně také používají plošnou jednotku joch, která odpovídá padesáti sedmi arům. Když se třeba zamyslím nad exponáty ve vesnickém muzeu, musím říci, že nebyly nepodobné tomu, co najdeme na půdách českého venkova. Žijí zde zkrátka trochu jiní Češi, ale ta jinakost je míněna pouze v dobrém slova smyslu.