Rubrika: Historické památky a města

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.

Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.

Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.

Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.

Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.

Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.

Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.

Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.

Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.

Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.

Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.

Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.

Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.

Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Že jste ještě nikdy nebyli v Budapešti? Chyba! Je vzdálená, co by kamenem dohodil a navíc výlet vyjde jen o trochu víc než v Praze. Připravili jsme si pro vás sedm míst, která stojí za to navštívit!

Na úvod je třeba říci, že prodloužený víkend v Budapešti není vůbec nákladná záležitost. Cenově je o podobné jako v Praze. Pokud jde o dopravu, autem z Prahy do maďarské metropole dostanete zhruba za pět hodin. V autobusu sice strávíte o trochu času více, ale zase vás cesta vyjde doslova na pár stovek. Hezké tříhvězdičkové hotely se snídaní můžete bez problémů rezervovat za padesát Euro pro dvě osoby na noc. A pokud jde o hospody, restaurace a bary, tak to lze velmi jednoduše přirovnat k našemu hlavnímu městu. A atrakcí, které vás u Maďarů budou bavit, je také celá řada. Tady je těch sedm nejlepších:

1. Hradní čtvrť Buda se skvělým výhledem na město

Nad městem nelze přehlédnout scenérii několika krásných historických budov. Tato výše položená městská čtvrť se jmenuje Buda, stejně jako onen nejrozsáhlejší památkový komplex budov v zemi. Stavby jsou staré zhruba osm století a přežily několik požárů, nepokojů a válek, dokonce i zemětřesení. Na vrchol kopce lze vyjet lanovkou, do níž se nastupuje hned za známým budapešťským Řetězovým mostem. Výhled, který se vám naskytne, je opravdu famózní. Vidíte prakticky celé město.

2. Světově proslulé termální lázně – Széchenyi a Gellért

Byla by velká škoda vyrazit do Maďarska a neokusit kouzlu tamních termálních lázní. V Budapešti jsou dvoje. Svým provedením si jsou velmi podobné. Všude si můžete vybrat bazén dle teploty vody a to jak venkovní, tak i vnitřní. K dispozici jsou masáže a nejrůznější blahodárné relaxační kůry. U lázní je navíc snadné parkování. K dispozici je občerstvení v kavárnách. O ručníky se bát také nemusíte, neboť vše je k zapůjčení, i když za poplatek. Ačkoli budovy lázní vypadají poněkud staře, servis v lázních je kvalitní. Připravte se ale na to, že sem míří opravdu hodně turistů, výjimkou nejsou ani pravidelné autobusové zájezdy českých turistů. Rušnější jsou lázně zvané Széchenyi, zatímco Gellért jsou o trochu méně navštěvované.

3. Náměstí hrdinů

Náměstí hrdinů je první zastávka většiny turistů. Samotné náměstí je v Budapešti tak trochu raritou, neboť náměstí v Maďarsku obecně příliš hojně nebudovali. Toto navíc patří na seznam UNESCO.

Zastavují zde snad všechny zájezdy, stejně tak tu začínají i nejrůznější městské „bus tour“. Nedaleko náměstí je několik dalších zajímavých budov, například Dům Umění a Muzeum krásných umění. Nedaleko se nachází rozsáhlý park, kde se několikrát do roka pořádají tradiční maďarské trhy, třeba adventní, vánoční, velikonoční či akce pro děti.

4. Pinball Muzeum

To, co jen tak nikde jinde ve světě neuvidíte, je rozhodne zdejší interaktivní Pinball muzeum. Při vstupu se vás možná na první pohled zmocní panika, neboť vše vypadá, jako by se jednalo o muzeum hracích automatů. Ale tak to není. Ony barevné a často svítící boxy či poloprosklené stoly jsou nejrůznější variace na hry s míčkem či kuličkou, kam lze pro příklad zařadit třeba, u nás populární, stolní fotbálek. Toto muzeum obsahuje desítky podobných her, od starších až po ty nejmodernější. A návštěvníci si je samozřejmě mohou vyzkoušet. V muzeu vidíte děti i dospělé.

5. Maďarská restaurace s Michelinskou hvězdou

Maďarská jídla není třeba dlouze představovat, stačí uvést příklady jako segedín nebo paprikáš a každý se hned orientuje. Tamní kuchyně je podobná té naší, jen občas trochu pikantnější. Pokud chcete ochutnat tradiční maďarské jídlo za příznivou cenu, lze doporučit restauraci VakVarjú v centru města. Jedná se o velkou, čistou a stylovou tradiční hospodu. Budapešť nezklame ale ani ty nejnáročnější turisty. Je zde totiž restaurace BorKonyha, která se dostala až do věhlasného Michelinského průvodce. Ta vedle tradičních maďarských jídel nabízí i francouzskou kuchyni.

6. Prolézání jeskyní pod Budapeští

Pro příznivce trochu adrenalinovějších zážitků nabízí maďarské hlavní město možnost podívat se pod zem. Turistické agentury nabízí cesty v podzemí prakticky na každém rohu. Vybrat si můžete podle času, jak dlouho chcete v podzemí s průvodce strávit, a podle místa. Připravte se ale na to, že vylezete trochu prochladlí a špinaví (ačkoli každý dostane k zapůjčení speciální oblečení a helmu). Malou nevýhodou jsou obrovské zástupy turistů, které na atrakci čekají. Doporučuje se proto objednat si podzemní tour předem na internetu, a to na pevné datum a čas.

7. Krásná budova Parlamentu

Historická budova parlamentu, ležící těsně u břehu Dunaje, patří k opravdovým skvostům města. Zajímavostí je, že při stavbě této budovy bylo použito přes čtyřicet kilogramů zlata. Pokud si zaplatíte prohlídku budovy, čeká vás jedna zasedací síň (druhá slouží pro účely parlamentu), řada soch, reliéfů, maleb, ale také celoročně vystavené korunovační klenoty. Prohlídky jsou možné pouze s průvodcem a trvají padesát minut.

Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.

Na poutní místa putují nejen věřící, aby pobyli v tichu, klidu s Kristem, s láskou Boží a dospěli tak k duchovní obnově a posílení víry v život věčný a ve spásu, ale také ateisté, kteří milují architekturu, staré časy a potřebují se na chvíli zastavit, zamyslet se nad sebou, nad svými vztahy k životu, k lidem, ke svým nejbližším. Lidé, kterým srdce překypuje láskou, kterou nemají komu dát, lidé osamělí, unavení, na prahu duševního vyčerpání a nechuti k dalším zítřkům stejně jako mladí plní elánu, optimismu a víry, kteří se zde dokážou nabít další silou a užít si nejen ticho a noblesu kostelů, ale i krásnou přírodu kolem každého z nich. Mnohá místa posilují svou energií.

Někdo zde cítí Boží přítomnost, jiný jen pospolitost nebo sounáležitost a kdo nenajde nic z duchovní obnovy, najde alespoň krásná místa, která jsou zde po staletí a každé z nich žije svým vlastním životem a čeká na lidskou přítomnost.

Prvním naším zastavením bude středočeský kraj, 60 km jihozápadně od Prahy, kde leží nad městem Příbramí jedno z nejvýznamnějších a nejkrásnějších mariánských poutních míst ve střední Evropě.

Svatá Hora u města Příbram

Za Pannou Marií Svatohorskou sem na Svatou Horu u Příbrami přichází každý rok na tisíce poutníků z mnoha míst Čech i ze zahraničí.

Většina poutních míst v Čechách i na Moravě se nachází na kopcích, na jejich vrcholcích, nejinak je tomu i tady. Můžete využít dvě velká parkoviště, jedno pod Svatou Horou v Balbínově ulici, odkud pak vystoupáte k poutnímu místu zvolna po silnici asi 200 metrů, druhé je ideální pro zdravé a silné poutníky, kteří se chtějí vrátit do dob minulých a vyjít si na kopec po vlastní ose. Mohou k tomu využít Svatohorských schodů, po kterých vystoupají od centra města – parkoviště na náměstí T. G. Masaryka, u kostela svatého Jakuba, rovnou do areálu Svaté hory nebo do její přilehlé rozsáhlé zahrady. Je to jak sama cesta do nebe, schodů je zde opravdu značné množství. Pokud se vám v průběhu výstupu bude zdát, že cesta je příliš náročná, pak vězte, že po těch samých schodech v minulosti poutníci stoupali často po kolenou. Je dobré si předem na webových stránkách zjistit, zda jsou otevřené.

Svatá Hora je pro návštěvníky otevřena od pondělí do soboty od 6.30 do 18.00 hodin a v neděli od 6.30 do 16.45 hodin. Na webových stránkách Svaté Hory najdete také rozpis pravidelných bohoslužeb i informace o vícejazyčných organizovaných prohlídkách s průvodcem a podrobnosti o provozu v zimě.

Ambity i barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie Svatohorské si ale můžete projít sami, případně nakoupit upomínkové předměty u stánkařů, ale i v obchůdku v ambitu, kde se nabízejí krásné knížky, křížky, růžence, pohlednice a další drobné upomínkové předměty. U stánkařů mě zaujaly nádherné prastaré motivy hrníčků se Svatou Horou, ale i motivy drobných modrých pomněnek. Přesně takové hrníčky mívaly naše babičky a voníval z nich mátový, šípkový, lipový nebo pampeliškový čaj s medem (z roztlučených sušených šípků, žádné aromatizované a barvené pytlíčky, ale pravá vůně sušených šípků nebo bylinek.) A člověk si pak i v zimě a na podzim vzpomněl, kdy a kde a s kým bylinky trhal a sušil a jaké vzpomínky se k výletům vázaly. Tichý úsměv na rtech.

Exercicie – únik z reality všedního dne

Sto padesát metrů od poutního areálu se nachází Exerciční dům, kde je možné se ubytovat. Dům má kapacitu 76 míst a pořádají se zde pravidelná duchovní cvičení jak pro budoucí kněze, tak příležitostně i pro každého zájemce. Každé duchovní cvičení znamená duchovní obnovu jednotlivce v rámci skupiny lidí. Jde především o přednášky na určitá témata podle zaměření duchovního cvičení, o duchovní spočinutí v tichu a v modlitbě jak ve společné, tak v modlitbě vlastní, kdy v mlčení se člověk dotýká svých nejhlubších citů, svého samého já. Kurzy završí společné bohoslužby, společná zpytování a rozjímání, společná posezení. Člověk tady pozná nové lidi, nové osudy a životní příběhy.

Pěti denních exercicií jsem se právě tady zúčastnila v loňském roce. Šlo nejen o pobyt v klidu a tichu kostela a přilehlých zahrad, plných starých vzrostlých stromů, pod nimiž byly lavičky a rozsáhlé travnaté plochy, kde se krásně četla duchovní literatura, ale o vskutku duchovní obnovu, kdy do člověka vstoupí sama láska, potřeba pomáhat bližním, podělit se o svou energii, rozdávat úsměv a odjíždět s předsevzetím žít méně sobecky a více čistě, průhledně jako dítě, které dává svou dlaň všude tam, kde to je potřeba. Člověk odjede z každodenního stereotypu, z každodenních úvazků, ze stresu a únavy z velkoměsta a pracovních povinností a v rozjímání hledá věci, které naplňují smysl života, sounáležitost, lásku k bližním. Kurz dává optimálně sílu k různým odpuštěním a očištěním duše, která se může při určitých životních situacích cítit těžká jako kámen. Pomáhá vzlétnout a uvolnit se z pout každodenní přítomnosti stereotypu a únavy, mnohdy i z pocitů bezmoci, která občas každého z nás potká. A když se podaří dotknout se věčnosti, lásky a naděje, duše až euforicky létá volná jako pták. Ach ta předsevzetí.

Očištění vrací sebeúctu a naději, okolní příroda, staleté stromy, lány luk, květiny a motýli vrací do lůna Ráje stvoření a člověk pak lépe nese lidskost svého údělu. Vždyť právě pro ni a pro tuto cestu stojí za to žít.

„Adoptujte si píšťalu a darujte jí hlas. Na oplátku na sobě ponese navždy vaše jméno.“

Člověka často nadnáší umění, zejména hudba. Je to laskavý útěk z reality všedního dne a tady na Svaté Hoře je jedinečná příležitost rozeznít do roku 2015 varhany. Můžete pomoci adopcí jednotlivých píšťal rozeznít královský nástroj, který se nyní staví, více se dočtete opět na webových stránkách místa.

Ohromující barokní komplex na Svaté hoře

Kdo pojede na Svatou Hou pouze za architekturou, ohromí ho barokní komplex budovaný jezuity od 17. století dle konceptu, v němž ústřední svatyni obíhají ambity o rozměrech 80 krát 72 metrů se čtyřmi osmibokými kaplemi v rozích (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická). Uvnitř tohoto komplexu stojí na vysoké kamenné terase původně gotický kostel Panny Marie. Kostel má čestný papežský titul „basilica minor“ a byl po přestavbě vysvěcen roku 1673. Na severní straně ambitů přiléhá k areálu klášter.

Od východu můžeme vstoupit do areálu. Projdeme okolo Mariánského sloupu, který je z roku 1661. Můžeme obdivovat východní křídlo ambitů, které je uprostřed prolomeno Pražským portálem z let 1702 až 5 s plastikami proroků a svatých králů od sochaře J. Brokoffa. Nad sloupovým portálem uprostřed je umístěna socha Panny Marie Svatohorské. Pochází z roku 1732 a jejím tvůrcem je K. I. Dienzenhofer. Uprostřed jižního křídla je kamenný Březnický portál z roku 1707. Zdobí ho sochy z dílny O. F. Quitainera.

Dotek světla skrze oltář z příbramského stříbra

Svým leskem Vás ohromí stříbrný tepaný hlavní oltář z let 1684–1775 vyrobený z příbramského stříbra. Perlou zde je lidová gotická soška Panny Marie Svatohorské, jejíž lem chodí lidé líbat a doufají, že vyplní jejich prosby a přání. Podle pověsti měl sošku vyřezat z hruškového dřeva sám arcibiskup Arnošt z Pardubic, v jehož majetku soška původně byla.

Madoně Svatohorské byla zasvěcena 34. Kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena jezuity v letech 1674 – 1690. Zhruba sto metrů jižně od ambitů najdete pramen, studnu s kaplí. Místní klášter je součástí poutního komplexu. Původně byl rezidencí Jezuitů a dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, Redemptoristé, kteří zde mají provincialát a starají se o duchovní správu místa i pár farností v okolí. Nezapomeňte se podívat do krápníkové kaple svaté Máří Magdalény a projít se kolem křížové cesty. Místo je čisté a velmi romantické. Naplňuje touhou být lepším člověkem.

Rožmberk – město v šumavském Podhůří

Rožmberk je jedním z mnoha jihočeských turistických cílů, za kterými se můžete vydat. Z Prahy zde budete za dvě a půl hodiny a ujedete 198 kilometrů. Pokud se ovšem do těchto míst dostanete, bylo by rozhodně škoda, zamířit pouze sem. Míst, kterých je hodno vaší pozornosti, je mnohem víc. Český Krumlov, Vyšší Brod a další. V tomto článku bych se však ráda zaměřila na Rožmberk.

Od října 2006 byl obci vrácen status města a dnes jde o nejmenší město v České republice.

Cca 25 km od Českého Krumlova leží v Rožmberku další z hradů Jižních Čech. Jde o komplex původně dvou hradů, tzv. Dolní hrad a Horní hrad. Z Horního hradu stojí dodnes pouze kamenná hláska Jakobínka a další přestavěná část patří České poště. První písemné zmínky jsou z roku 1250, z dob vlády Přemyslovce Václava I.. Hrad založili Vítkovci, městečko v podhradí v roce 1262 Vok z Rožmberka, a když roku 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců hrad se dostal do rukou Rožmberků, pánů pětilisté červené růže. Červená růže na bílém (či stříbrném) poli připadla panu Vokovi z Rožmberka.

Dolní Hrad byl postaven ve 30. letech 14. století jako zmenšenina krumlovského zámku a prošel mnoha přestavbami. Nejvíce je na něm patrná éra renesance a anglické novogotiky. Od 19. století, kdy zde žili poslední majitelé zámku, rod Buquovců, byl interiér přeměněn na romantické muzeum, které je dnes přístupné veřejnosti. Najdeme zde sbírky zbraní, obrazů, nábytku, ale i porcelánu a skla. Na hradě si můžete zvolit ze dvou prohlídkových tras. My jsme prošli obě trasy, jak první patro, kde se lze seznámit s prostředím posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka ale i se slavným rodem Buquoy, který měl hrad v rukou od roku 1620 do konce druhé světové války. Interiéry jsou upraveny též do romantické gotiky. Již ve vstupní hale zaujme krásně zdobené dřevěné schodiště a tzv. Křižácká galerie (portréty pouze fiktivních vůdců křižáckých výprav). Se sbírky obrazů zaujmou jména jako K.Škréta, J.Kupecký, N. Grunda.

Bílá paní z Rožmberka

V hradě visí mnoho portrétů, z nichž nejznámější je paní Perchta z Rožmberka, známá pod přezdívkou Bílá Paní. Na obraze má skutečně pleť bílou jak alabastr, bílé zdobené šaty a šňůru bílých perel kolem krku a je o ní známo, že žila v nešťastném manželství. Z období let 1449 až 1470 se zachovalo jejích 32 dopisů otci a bratrům, v jak nešťastném vztahu s manželem Janem z Lichtenštejna žije. Zemřela roku 1476 a od 17. století je ztotožňována s Bílou paní rožmberskou, která se zjevuje na rožmberských sídlech.

V pověstech je Bílá paní duchem zemřelé ženy, která se zjevuje v nebezpečí. Na druhém patře, druhá trasa prohlídek, ukazuje soukromí šlechtického rodu Buquoy v polovině 19. století. Pokoje vznikaly v době, kdy Jiří Jan Jindřich Buguoy budoval rodové muzeum. Nedávno prošla jídelna, salón, herna i pracovna a rytířský sál nákladnou rekonstrukcí. V rámci prohlídkové trasy soukromé pokoje je možné vyjít téměř dvě stě schodů na vyhlídkovou Anglickou věž.

V podzemním sklepení je katovna, kde průvodce ukazuje mučicí nástroje. Pro ženy například pás cudnosti, pro muže koník, na jehož ostrou hranu si trestaní muži museli sedat. Většinou jde o repliky původních modelů.

Z terasy před hradem je shora krásný pohled na Vltavu a most, vodáky v ní, a na Kostel Panny Marie na náměstí. Jde o velmi cennou gotickou stavbu, postavenou roku 1271, která byla do dnešní podoby přestavěna v 15. století. Oltář kostela je raně barokní. Fara je také pozdně gotická stavba z 15. století, i když byla později částečně barokizována.

Další starobylou stavbou, jejíž jádro pochází dokonce z 15. století, je Radnice- čp. 74. Dostavěna byla ve století 19. Na náměstí stojí kašna a socha svatého Jana Nepomuckého. Historické jádro města bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou.

Na Vltavu přes Rožmberk

Město je další perlou na Vltavě. Vltava je v těchto místech střediskem v Čechách oblíbeného vodáctví, proto se i právě tady a v okolí natáčela v roce 2006 komedie: Rafťáci. V letní sezoně se nejvíce vodáků plaví na vltavském úseku přibližně od Vyššího Brodu k Českému Krumlovu.

Český Krumlov – perla na Vltavě

Ano, jako drahocenná perla je město Český Krumlov uloženo v kotlině obehnané masívem Blanského lesa na severu a zvlněným terénem šumavského předhůří na jihu a západě.

Láká Vás jízda na voru po řece Vltavě, ochutnávka piva v místním pivovaru nebo noční toulání městečkem protkaném hospůdkami s kulinářskými specialitami? Chcete, se navrátit do starých časů, do města, kde se od 19. století krom zrušení městských hradeb a bran nezměnilo téměř nic a město si zachovalo svou historickou podobu?

Prastaré křivolaké uličky v kopcovité krajině, kouzelná zákoutí v meandru řeky Vltavy, plno malých hospůdek a kavárniček s výhledem na řeku a na překrásné malebné město, které bylo úzce propojeno s pány z Rožmberka (1302–1602) a bylo jejich sídelním městem. Chcete vidět město, ve kterém se prolíná podoba italské renesance s podobou barokní, ve které bylo postaveno např. barokní divadlo, mimochodem nejstarší barokní divadlo na světě a přebudována zámecká zahrada?

Pak navštivte město kulturního dědictví, které je od roku 1992 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, s třemi sty památkově chráněnými objekty v jeho historickém centru a s druhým největším hradním a zámeckým komplexem v České republice. Můžete sem zajet v době pěti hudebních festivalů, nebo divadelního festivalu, a když tu budete v mezidobí, můžete navštívit třeba WAX muzeum nebo Art Centrum nebo Internacional Art Gallery, či čtyři další galerie, nebo sedm dalších místních muzeí.

Všechny křivolaké uličky jsou vyzdobeny nesčetnými krámky s uměleckými předměty. Prohlédnutím starých měšťanských domů, krásně opravených, se přenesete do atmosféry dnů dávno minulých, najíst se můžete v některé ze středověkých krčem. A kdo má chuť vydat se na putování časem do dávných dob slávy tohoto města, navštivte Hradní muzeum, kde uvidíte život pánů z Krumlova, Rožmberků a jiných významných šlechticů, kteří kdysi sídlili v Českém Krumlově a podíleli se na jeho životě. Jsou tu vystaveny exponáty ze zámeckých depozitářů. Když budete unaveni, můžete v klidu spočinout a v přítmí se posadit u kinematografu, kde jsou pouštěny filmy z počátku 20. století. Po zdech na schodišti je spousta dobových fotografií. Když naberete síly, je možné vyšplhat na Zámeckou věž, která skýtá úchvatné výhledy z 360 stupňů na město a řeku. Z výšky tak vidíte monumentální komplex hradu a zámku Český Krumlov, který je situován na protáhlém vysokém skalním ostrohu, který z jihu obtéká řeka Vltava a na severní straně potok Polečnice. Uvidíte odtud čtyřicet budov a palácových stavení, které jsou soustředěny kolem pěti zámeckých nádvoří. Za nimi leží sedm hektarů zámecké zahrady. Hrad a zámek byl vystavěn nad městem, které je složeno z domů, reprezentujících renesanční a barokní měšťanskou architekturu.

Ze Zámecké věže je dobře vidět kostel svatého Víta. Po prohlídce zámku můžete navštívit zámecké barokní divadlo, které najdete na pátém nádvoří zámku za hradním příkopem. Můžete projít po tzv. Plášťovém mostě s krytou spojovací chodbou. Tento most překlenuje hradní příkop na západní straně Horního hradu a jeho stavba stojí na kamenných pilířích s oblouky.

Cestou napravo se odtud můžete vydat do zámecké zahrady, která se také nazývá letní jízdárna. Dříve sloužila jako prostor pro letní výcvik koní a jezdců. Krásný výhled na pěstěnou zahradu, trsy růží a monumentální stromy je od barokní fontány. Odtud můžete jít nahoru nad fontánu podívat se na Otáčivé hlediště – reprezentanta přírodního plenérového divadla, jehož provozovatelem je Jihočeské divadlo. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílí činohra, opera, balet a loutkohra.

Po té můžete dojít až na konec zahrady k jezírku. Ze zahrady jsme odcházeli branou ke starému městu, kde byl méně známý pohled na město. Přes čtvrť Plešivec jsme sešli po schodech k mostu, odtud jsme popošli doleva po Rybářské ulici a vyfotili kostel sv. Víta, most Na Plášti a zámeckou věž.

Na Český Krumlov je jeden den málo a atmosféra „zapomenutých časů“ stejně jako vysoká kultura dnešního města Vás brzy přivedou zpátky. Město je velmi lehké si zamilovat. Malebná krajina kolem Vltavy na Českokrumlovsku nabízí také úžasné zážitky z jednodenního nebo vícedenního cestování na raftu či kánoi.

Název prvohorního hercynského vrásnění odkazuje k latinskému výrazu hercynium, užívanému ve spojitosti s horským lesem. Z tohoto výrazu se vyvinul i název pohoří Harz, kterému hercynské vrásnění pomohlo na svět a které zaopatřilo značným nerostným bohatstvím. V západní části Harzu bylo obzvlášť štědré k vrchu Rammelsberg (635 m n.m.), v jehož útrobách zanechalo v horninách devonského stáří ložiska polymetalických rud, a ta zase pomohla k bohatství městu Goslar. Jeho založení při úpatí Rammelsbergu se datuje do roku 922.

K objevu starých rudných nalezišť se zpravidla váže legenda a ani v případě Rammelsbergu tomu není jinak. Podle ní zdejší rudnou žílu objevil jistý Ramm, rytíř z družiny císaře Oty I., když na lovu jeho kůň zahrabal kopyty do země a v hlíně se zatřpytily krystalky lesklého kovu. Císař Ramma odměnil tím, že místo nálezu nazval jeho jménem, a k tomu pak ještě jméno rytířovy manželky Gosy nechal zvěčnit v názvu nově zakládaného města. Fakta samozřejmě hovoří jinak, a sice že Ramm měl pradávné předchůdce, kteří zdejší rudu začali využívat již někdy před třemi tisíci lety. Systematická těžba se tu však rozeběhla až po polovině 10. stol. a osudy města potom ovlivňovala dlouhých tisíc let.

Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často pobývali němečtí císaři. Tím prvním, kdo Goslar „objevil“ a který sem přesunul císařskou falc z nedaleké Werly, byl Jindřich II., poslední otonský panovník. O rozšíření a zvelebení areálu falce se pak zasloužil Jindřich III. z dynastie sálské, pod jehož dohledem proběhla velkorysá přestavba paláce a vznikl i nový klášter a kolegiátní chrám sv. Šimona a Judy. Jindřich získal ke Goslaru tak silný vztah, že ve své závěti nařídil, aby jeho tělo pohřbili v katedrále ve Špýru, kdežto srdce v chrámu goslarské falce. A tak se i stalo.

Koncem 13. stol. už byl Goslar nejen městem hornickým, ale i hanzovním a od roku 1340 se mohl rovněž těšit ze statutu svobodného císařského města. V průběhu následujících dvou set let vznikla většina významných světských staveb, které dnes společně s několika staršími církevními památkami a souborem obytných hrázděných domů tvoří celek zapsaný od roku 1992 společně s dolem Rammelsberg na seznam Světového dědictví UNESCO. Goslar měl to štěstí, že v dobré kondici přežil jak období bouřlivých sporů o městská práva před třicetiletou válkou, tak těžké chvíle během ní, zvláště za okupace švédskými vojsky. A štěstěna mu zůstala nakloněna i za 2. sv. války, kdy neutrpěl žádné škody.

Dnešní návštěvníci to tady mají snadné, jelikož Goslar je pro turisty městem uživatelsky velice přívětivým – naprostá většina pozoruhodností není od centra vzdálena dále než půl kilometru. Centrem se tu rozumí náměstí, které se jako skoro každé hlavní náměstí v bývalém Západním Německu jmenuje Marktplatz. Po obvodu ho krášlí tři zajímavé historické budovy. Pozdně gotická radnice na západní straně skrývá v patře nádherný zasedací sál s ojediněle řešenou výzdobou, neboť jeho stěny, strop, ale i okenní výklenky jsou kompletně obloženy deskovými obrazy s biblickými a mytologickými výjevy. Tyto motivy prý nebyly zvoleny samoúčelně, postavy apoštolů a proroků měly „dohlížet“ na radní a připomínat jim, aby při jednáních mysleli na obecní dobro. Kvůli ochraně těchto vzácných maleb není možné do sálu vstoupit, lze do něj však nahlédnout přes ochranné sklo.

Nejnápadnější stavbou na náměstí je budova hotelu Kaiserworth, jejíž červenou fasádu zdobí polychromované plastiky osmi německých císařů a několika alegorických postav. Názorným dokladem toho, že pozdně gotickým umělcům nechyběl smysl pro humor, je tzv. Dukátový mužíček (Dukatenmännchen) aneb připomínka dlužníků trestaných kdysi ranami na holou – drobná plastika na východní straně fasády vypodobňuje naturalisticky naháče, kterému vypadávají ze zadní části těla mince.

Přímo naproti radnici uzavírá náměstí budova bývalé městské pokladny, kde si ve středověku horníci z Rammelsbergu jednou týdně vyzvedávali mzdu. Od roku 1988 se ve druhém patře jejího průčelí čtyřikrát denně otevírají malá dvířka a nad náměstím pak za zvuků zvonkohry defilují postavičky horníků vedené císařem Otou, rytířem Rammem a jeho hrabavým lichokopytníkem.

Jihozápadně od náměstí se na místě areálu bývalé falce rozkládá park, v němž nyní dominuje jen císařský palác. Značně zchátralá bazilika sv. Šimona a Judy byla na počátku 19. stol. téměř celá zbořena a do dnešní doby se z ní v parku dochovala pouze předsíň. Palác, ve středověku několikrát poničený požárem a v minulých dvou stoletích několikrát restaurovaný, je nejenom největším románským palácem na území Německa, ale i jednou z nejvýznamnějších státních památek. Tou se stal již po renovaci v poslední čtvrtině 19. stol., která jej proměnila v památník pruské říše. Tehdy byly stěny Císařského sálu, největší palácové prostory, pokryty výmalbou zachycující nejdůležitější události německých dějin od doby vlády Karla Velikého.

Po ztrátě císařské baziliky naštěstí zůstalo Goslaru ještě několik hodnotných církevních památek, mezi nimiž vyniká trojice kostelů. Nejstarší z nich je katolický sv. Jakub, původně románský, později goticky přestavovaný, v jehož interiéru zvláště zaujmou dvě mistrovská řezbářská díla – gotická Pieta a renesanční kazatelna zdobená reliéfy osmi biblických výjevů. Pozdně románský kostel Neuwerk má nádherný presbytář, jehož strop a částečně i stěny pokrývají fresky z první poloviny 13. stol. S barevností fresek zajímavě korespondují barevné nátěry pilířů, přípor a klenebních žeber v hlavní lodi, přičemž některé z přípor mají dekorativně vyklenuté dříky. Kostel sv. Kosmy a Damiána, také původně románský, naopak zaujme spíše svým exteriérem, především mohutným průčelím s dvojicí odlišně zastřešených osmibokých věží, které ční do šedesátimetrové výše hned za radnicí.

Kdyby se návštěvník Goslaru z nějakého důvodu nedostal k prohlídce všech do teď uvedených pamětihodností a jen se procházel sem a tam úzkými uličkami historického jádra, i tak by patrně z města neodjel zklamán. Podobně půvabný kaleidoskop hrázděných domů, jejichž střechy vesměs pokrývá elegantní šedočerná krytina z břidlice, totiž hned tak někde jinde neuvidí. Údajně jich tu stojí více než tisícovka.

Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.

Výčet největších zdejších zajímavostí by samozřejmě zůstal neúplný, kdybychom nezmínili lokalitu, bez níž by Goslar nebyl Goslarem. Tou je areál bývalého rudného dolu Rammelsberg, dnes hornické muzeum zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO jako jediný důl na světě, v němž se nepřetržitě těžilo více než tisíc let. Z centra se lze k němu dopravit velice jednoduše, během necelé čtvrthodiny jízdy městskou autobusovou linkou, která má konečnou přímo u vstupní brány. Areál dolu je uchováván v podobě, jakou měl v roce 1988, kdy tady skončila těžba. Některé objekty, kupříkladu hornická šatna, koupelny či ambulance, jsou záměrně ponechány tak, jako by odtud pracovníci odešli teprve před chvílí. V jiných budovách mají místo stálé muzejní expozice zaměřené především na kulturně historické aspekty zdejšího dolování, geologii a mineralogii, ocelové pláště obřích rudných mlýnů jsou zase vtipně využívány pro instalaci krátkodobých výstav. Vedle volné prohlídky těchto prostor muzeum nabízí ještě výběr několik různě dlouhých prohlídek s výkladem průvodce, které probíhají v povrchových provozech pro úpravu rud i v podzemí. Do pětisetmetrové hloubky, kam až sahá hlavní šachta, se návštěvníci pochopitelně nedostanou, ale představu o tom, co obnášela práce pod zemí, tu mohou po kratším svezení důlním vláčkem získat poměrně věrnou. Zajímavé jsou také ukázky důmyslného systému odvodnění štol nebo systému využívajícího vodní síly k pohonu různých zařízení, který sloužil po staletí, až do doby, než se přistoupilo k elektrifikaci dolu. A bez zajímavosti není ani pomyšlení, kam všude se asi kovy odsud dostaly – hrubé odhady uvádějí, že jen mědi bylo z místní rudy vyextrahováno více než milion tun.