Rubrika: Doprava

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující článek.

Taxi z letiště

Po příletu do Medanu a vyřízení všech vstupních formalit jsme se potřebovali co nejrychleji dostat ze zastaralého mezinárodního letiště Polonia do centra města. Bláhově jsme si mysleli, že se svezeme nějakou místní autobusovou linkou – bohužel, k dispozici byly pouze taxíky za 50 000 IDR, což nás zrovna nepotěšilo. Nezbývalo nic jiného než na nabídku jednoho z taxikářů kývnout a vydat se s ním do přeplněných medanských ulic.

Uplynulo dvacet minut a ocitli jsme se na terminálu společnosti ALS, což měla být údajně jedna ze dvou nejlepších a nejspolehlivějších autobusových společností na Sumatře. Ihned jsme si koupili dvě jízdenky do Bukittinggi(cena 135 000 IDR na osobu), spoj měl vyjíždět za pár minut. U stánku jsme rychle doplnili zásoby jídla a hurá k autobusu, kde jsme se hned stali středem pozornosti, byli jsme totiž jediní západní turisté široko daleko.

Ve společnosti švábů a kuřáků

Ostatní indonéští pasažéři postávali či seděli venku, ale my jsme si chtěli v klidu najít svá sedadla a navíc jsme předpokládali, že se co nevidět pojede. V interiéru autobusu jsme našli nejen svá místa, ale i desítky švábů pobíhajících po podlaze i na sedačkách. Byli zkrátka všude – malí, velcí, tlustí, tencí, a jejich přítomnost naznačovala, že se během dlouhé cesty rozhodně nebudeme nudit.

Oproti jízdnímu řádu jsme vyjeli o necelou půlhodinu později, což se dalo v indonéském pojetí dopravy považovat za vrchol přesnosti. Jízda vypadala následovně: autobus většinou stál v koloně nebo se proplétal mezi motocykly, miniaturními vozítky bizarních tvarů, vysloužilými auty, taxíky, starodávnými autobusy a náklaďáky. Všude hluk, prach, zápach benzínu a naprostý chaos, kdy všichni troubí a hledají sebemenší mezeru, kam by se mohli nacpat.

Nejenže jsme se posunovali průměrnou rychlostí asi 20 km/h, odháněli a zabíjeli šváby, ale ještě jsme se nedobrovolně stali pasivními kuřáky. Poznali jsme typický indonéský zvyk, že se kouří v autobuse! V Indonésii holduje cigaretám snad každý muž (ženy nekouří), ale nepochopili jsme, proč si nezapálí třeba venku, když je nějaká přestávka na odpočinek. Bylo to opravdu zvláštní, Indonésané si během přestávky dají nějaké jídlo, dojdou si na záchod nebo jen tak zevlují u autobusu – ale nekouří. V momentě, když řidič nastartuje, naběhnou dovnitř, pohodlně se usadí a zapálí si. Jediné, čím se to dá vysvětlit, je přísloví: jiný kraj, jiný mrav.

Trans-Sumatran Highway

Za 5 hodin jsme se dokodrcali k městu Parapat, což bylo pouhých 170 km od Medanu, ale ještě nás čekalo nejméně dalších 500!!! Důvod, proč se jelo tak, jak se jelo, byl zřejmý na první pohled – hlavní silnice vedoucí napříč Sumatrou alias „Trans-Sumatran Highway“ připomínala v lepších úsecích českou silnici II. třídy, většinu trasy bych však ohodnotil jako III. třídu nebo spíše lesní cestu. Pro autobusy byla dost úzká, měla nepřeberné množství ostrých zatáček, hluboké výmoly, chybějící asfalt a všude kolem neprostupná džungle. Na několika místech se silnice ještě stavěla či opravovala, takže se tvořily dlouhé kolony autobusů a náklaďáků. Stálo se, popojíždělo, a tak pořád dokola.

Jelikož náš řidič nabral na rozestavěných úsecích zpoždění, snažil se ztrátu po prašné cestě bez asfaltu a plné prudkých zatáček dohnat. Bylo lepší mít zavřené oči a pokoušet se o spánek, alespoň se člověk tolik nebál.

Jeli jsme další a další hodiny, už bylo dávno světlo a opuštěnou džungli vystřídala rýžová pole a malé vesničky s tržišti. Nakonec jsme se dočkali – k naší velké radosti a úlevě jsme se po 21 hodinách jízdy objevili na autobusovém nádraží v Bukittinggi a zhluboka si oddychli. Avšak ani ve snu by nás nenapadlo, že za pár dní tento „rekord“ s přehledem překonáme.

Marné čekání v Bukittinggi

Když se náš pobyt v Bukittinggi nachýlil ke konci, potřebovali jsme se přemístit k Danau Toba, největšímu jezeru v Jihovýchodní Asii. Na autobusovém nádraží jsme si s jednodenním předstihem zajistili jízdenky do Parapatu – cena byla dost vysoká (170 000 IDR na osobu), ale na druhou stranu nám prodejci slíbili „luxusnější“ autobus s klimatizací a záchodem. Věřili jsme jim.

Zatímco plánovaný odjezd autobusu byl v 16:00, my jsme se dostavili už ve 14:15, člověk totiž nikdy neví. Jelikož jsme potřebovali zjistit, z jaké části terminálu bude náš spoj vyjíždět a zda skutečně souhlasí čas odjezdu, zkoušeli jsme se ptát místních lidí. Vzájemná komunikace místy vázla, drtivá většina Indonésanů neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí malajsko-anglického slovníku (indonéština je s malajštinou téměř totožná) či jiné improvizace jsme se většinou domluvili. Nicméně 16. hodina odbila a autobus zatím nedorazil.

Za tři čtvrtě hodiny přijela jakási nabouraná rachotina, ale ostatní lidé, kteří měli lístky na stejný čas, neváhali a nastoupili. Naši prodejci jízdenek tvrdili, že musíme ještě chvíli počkat, protože náš spoj jedoucí prý až z Jakarty přijede v 18 hodin. Začínalo to být na pováženou a dostavily se obavy, abychom odsud dneska vůbec odjeli. Nakonec jsme se dozvěděli, že se autobus rozbil a že vůbec nepřijede!

Nedobrovolná cesta do Sibolgy

Prodejci přispěchali s nouzovým řešením – na nádraží zrovna stál další autobus nevábného vzhledu (vidina klimatizace a záchodu se v mžiku rozplynula), který by nás měl dovézt do města Sibolga, kde na nás už bude čekat navazující doprava do Parapat. V dané situaci jsme museli být vděční za dvě otřesná místa vzadu u dveří – hlavně že jsme nezůstali na nádraží a holt 340 000 IDR zkrátka oželíme. Alespoň jsme se poučili pro příště, v Indonésii si nikdy nebudeme kupovat jízdenky v předprodeji.

Autobus byl jedním slovem úžasný – na střeše asi 20 velkých balíků, celá záď byla narvaná dalšími neuvěřitelnými věcmi, například desítkami plastových torz na šaty, a díky tomu jsme si nemohli sklopit sedačku ani o píď. Okolo nás se opět našlo několik kuřáků, už chyběli snad jen ti švábi! Cítili jsme se podvedení, bezmocní a šíleně naštvaní.

Pohybovali jsme se standardní rychlostí 30 km/h, často se stavělo kvůli jídlu, drobným opravám (podvozek, výměna pneumatiky) či nabírání dalších pasažérů. Na jedné ze zastávek nastoupila rodina se třemi malými dětmi a všichni členové si zalezli dozadu mezi haraburdí, kde ještě asi bylo volno. Přítomnost rodiny jsme registrovali díky jejich ratolestem, které neustále brečely. Navíc byla zima, studený vzduch profukoval z oken, a tak jsme se museli zabalit do pláštěnek a pokusit se nějakým způsobem usnout.

Jedeme minibusem

Přístav Sibolga nás přivítal okolo 8. hodiny ranní. Hned při výstupu nás oslovil jeden řidič minibusu, že s ním podle domluvy (vypečení prodejci jízdenek z Bukittinggi nečekaně nelhali) pojedeme do Parapatu. Naložil naše zavazadla na střechu, přivázal je špagátem a povídal, že vyjedeme kolem deváté. Měli jsme trochu času sehnat si snídani, ale v žádném krámku na nádraží neměli nic kloudného, a tak jsme nakonec skončili u sušenek.

Začalo se dělat nepříjemné horko, takže jsme se snažili schovat někam do stínu. Jediná možnost byla sednout si na špinavý obrubník a nedobrovolně vdechovat výfukové plyny okolních minibusů. Najednou vyjeveně koukáme, jak náš minibus i se zavazadly odjíždí. Rozběhli jsme se a po 20 metrech ho dohnali. Řidič sice říkal, že jede ještě pro další lidi, a že se za půl hodiny na nádraží vrátí. Ale kdo by jeho tvrzení věřil? My tedy rozhodně ne! Vlezli jsme si dovnitř a ze sedadel se už radši nehnuli.

Minibus objel několik zapadlých uliček bez asfaltu a mnoha výmoly, nabral pár lidí a po 30 minutách se skutečně vrátil na autobusový terminál, kde jsme znovu čekali, až se vůz ještě více zaplní. V 9:45 už bylo pasažérů dost, což znamenalo jediné – jedeme!

Píchlé kolo poprvé

Úzká silnice plná zatáček vedla tradičně skrz hornatou džungli, občas díry nebo úplná absence asfaltu. Ale nic nového pod sumaterským sluncem. Našeho řidiče však trasa ani kvalita vozovky vůbec netrápila, hasil si to kupředu jako zkušený automobilový závodník, dokonce jsme předjížděli i terénní automobily věhlasných značek. Po hodině jízdy jsme však s oslavnými ódami na řidiče přestali, protože jsme píchli kolo a ani ve snu by nás nenapadlo, že si i tento úsek náležitě vychutnáme.

Nejdříve jsme si mysleli, že řidič a jeho mladší pomocník jen vymění rezervu, ale záhy se ukázalo, že ji měli prázdnou a první komplikace byly na světě. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, kteří s námi jeli ve voze. V klidu vystoupili, sedli si na trávu u silnice, povídali si a dělali jakoby nic. Vůbec nikdo se nerozčiloval ani nenadával řidiči, což by se pravděpodobně stalo u nás. Zdejší lidé zkrátka byli zvyklí čekat a my se to taky museli rychle naučit, jinak bychom se zbláznili.

Pan řidič nechal prázdnou pneumatiku skoro uprostřed silnice, nejdříve si na ní sedl a pak dokonce lehl. Vytáhl z kapsy mobil, položil si ho na obličej a vesele klábosil asi o tom, co se mu zrovna přihodilo. Hrozně se u toho bavil a vypadal tak spokojeně, jako kdyby ležel doma na gauči u televize a ne na silnici uprostřed pralesa. Nepochopili jsme, proč nám řidiči ostatních aut či minibusů nějak nepomohou, ale zřejmě to nebylo zvykem. Když nějaké vozidlo projíždělo kolem, řidič na něj s úsměvem zamával, oni zatroubili a zmizeli v dáli.

Po dvou a půl hodinách se náš baculatý řidič odhodlal k nečekanému činu – rozeběhl se, popadl náhradní kolo, mávl na projíždějící pickup, naskočil i s kolem na korbu a beze slova odjel. Asi po 10 minutách navíc odfrčel i jeho mladý asistent s druhým prázdným kolem, takže jsme zůstali naprosto opuštěni v džungli. A co na to Indonésané? Nic. Trpělivě seděli a čekali dál, prostě pohoda, klídek.

Uběhla půlhodina a řidičův pomocník se k naší velké radosti vrátil i s opraveným kolem, namontoval ho a sedl si za volant. Za dalších 45 minut jízdy nabral v jedné vesničce hlavního řidiče s druhou opravenou pneumatikou, takže jsme konečně měli funkční rezervu. V jednom větším městečku byl plánovaný půlhodinový oběd, objednali jsme si rýži s kuřetem a dalším neidentifikova­telným masem, pravděpodobně se jednalo o hovězí. Bylo to dobré a jako tradičně pálivé.

Píchlé kolo podruhé

Městečko bylo pro našeho řidiče konečnou stanicí, nahradil ho jiný. Silnice v tomto úseku vypadala mnohem kvalitněji, žádné zatáčky ani velké výmoly, a tak mohl nový řidič spokojeně šlápnout na pedál. V okamžiku, kdy jsme se už viděli u jezera a začali probírat, co všechno chceme stihnout a zařídit, píchli jsme podruhé, zkrátka zákon schválnosti. Tentokráte byla rezerva k dispozici, což znamenalo jen minimální zdržení.

Zanedlouho jsme zastavili v jakési dílně a pneuservisu v jednom, bylo třeba přifouknout stávající pneumatiku a opravit tu píchlou. Další pětačtyřiceti­minutová pauza byla na světě, ale už jsme to brali s nadhledem. Bylo zajímavé pozorovat mechaniky při práci nebo zemědělce, kteří se vraceli z pole domů a vedli pár vodních buvolů i s mládětem.

Zbytek jízdy byl naštěstí pohodový a ničím nerušený. Do Parapatu jsme dorazili v 18:30 místního času, přičemž autobusové nádraží v Bukittinggi jsme opouštěli téměř před 25 hodinami. Obdivuhodná doba k překonání 600 km, že?

Becakem v ulicích Medanu

Naše putování po Sumatře končilo opět v Medanu, kam jsme se dopravili ze 70 km vzdáleného Berastagi. Autobus zastavil kousek dál od centra, takže nastal menší problém s orientací. Hned se k nám hlásil řidič jednoho becaku, což byla motorka s připevněným postranním vozíkem, v podstatě taková sajdkára, ale 30 000 IDR za odvoz jsme rezolutně odmítli.

Šli jsme na hlavní ulici zjistit, kde se vlastně nacházíme. U stánku jsme narazili na člověka, který uměl anglicky. Říkal, že tady má kamaráda, který nás ve svém becaku odveze do hotelu Zakia, kde jsme měli v plánu bydlet. Namítali jsme, že se na sajdkáru se všemi těmi věcmi nemůžeme vejít, ale podle něj žádný problém. Jeden batoh dal dozadu do malé přihrádky na zavazadla, my se s obtížemi narvali na uzoučkou sedačku, na kolenou jsme měli druhý velký batoh a malý batoh pod sebou. Připadali jsme si jako vosy na bonbónu. Náš nový „průvodce“ jel také s námi, seděl na motorce za svým kumpánem a pořád něco vyprávěl. Místy mu nebylo rozumět, proto jsme mu radši všechno odkývali.

Samotná jízda městem byla neskutečný zážitek. Mysleli jsme si, že nás po několika metrech vyklopí, vždyť s takovou zátěží se ani nemůžeme pořádně rozjet. Sice jsme se rozjeli a nevyklopili nás, ale opět přišla tradiční věc – píchli jsme kolo na přetížené sajdkáře. Než byla závada odstraněna, což trvalo přibližně čtvrt hodiny, Indonésan stále mluvil a mluvil, čímž nás začal dost unavovat.

Po odstranění defektu jsme pokračovali dál v krasojízdě a mohli si vyloženě „vychutnat“ stovky aut všude kolem nás, nadýchat se do sytosti výfukových plynů, krátkodobě přijít o sluch díky hlučným klaksonům a mít oči plné prachu. Jelikož sajdkára po chvíli opět mlela z posledního a prý by už delší jízdu v podobném stylu nevydržela, vyhodili nás u sultánova paláce Istana Maimoon. Zaplatili jsme 19 000 IDR, neměli jsme totiž více drobných, a zbytek došli pěšky, nebylo to daleko. Nakonec jsme byli rádi, že jsme i tento adrenalinový zážitek ve zdraví přežili.

Mesto Norimberg, po Mníchove druhé najväčšie mesto rozšafného Bavorska, je našincovi známe najmä z hodín dejepisu. Určite si mnohí pri vyslovení názvu tohto mesta rýchlo spomenú, že v časoch vlády národného socializmu v Nemecku sa v tomto meste konali zjazdy Hitlerovej strany NSDAP a v roku 1935 tu boli prijaté zlopovestné norimberské rasové zákony namierené proti židovským spoluobčanom. Bolo potom len symbolické, že po skončení druhej svetovej vojny si víťazné mocnosti zvolili Norimberg za miesto konania norimberských procesov proti hlavným vojnovým zločincom fašistickej diktatúry. Norimberské procesy sa tu potom konali od novembra 1945 do apríla roku 1949.

Norimberg dnešných dní je moderné veľkomesto, v ktorom žije asi pol milióna obyvateľov. V posledných mesiacoch 2. svetovej vojny bolo mesto bombardovaním spojeneckých síl silno poškodené, včítane historických častí. Ale ako je to v Nemecku pomerne bežné, aj v Norimbergu sa historické objekty jednoducho postavili nanovo.

Nechvalne známe časy druhej svetovej vojny symbolicky pripomína napríklad aj moderne a nápadito riešená Ulica ľudských práv, z ktorej je vchod do Germánskeho národného múzea. Túto ulicu lemuje 27 betónových stĺpov s článkami nemeckej ústavy /tzv. Grundgesetz/ v 30 jazykoch sveta (zastúpená je aj čeština). Asi uprostred radu stĺpov sa nachádza strom, ktorý symbolizuje všetky ostatné jazyky sveta.

Vo svojom príspevku nechcem opisovať toto príjemné mesto ležiace na oboch brehoch rieky Pegnitz a jeho historické pamiatky. Tých je veľmi veľa a mnohí ich dobre poznajú. Veď po roku 1990 sa naše zájazdové autobusy často vydávali najmä do Benátok a do Norimbergu ako pomerne blízkeho turistického cieľa v blízkosti českých hraníc. Pozornosť chcem venovať Dopravnému múzeu v Norimbergu. Tento zaujímavý a na exponáty nesmierne bohatý objekt sa nachádza na ulici Lessingstrasse 6, len jednu zastávku metrom alebo 15 minút pešej chôdze od hlavnej železničnej stanice. Na tomto mieste by som chcela spomenúť, že tí návštevníci, ktorí sa dostanú do Norimbergu železnicou, napríklad na denný lístok /Tageskarte/ alebo na tzv. Bayernticket, môžu tieto lístky použiť aj na všetku dopravu v rámci Norimbergu. Ba čo viac, pri návšteve Dopravného múzea, získajú pri nákupe vstupenky zľavu 25% /s určitosťou aj tí, ktorí majú bežný železničný lístok s trasou do Norimbergu/. Plné vstupné do múzea činí štyri eurá; s platným železničným lístkom, študenti a dôchodci platia len tri eurá. Hja, nemecké železnice sú síce drahé, ale aj presné a pohodlné a pri troche znalostí miestnych pomerov možno využiť aj rôzne výhody.

Dopravné múzeum existuje v Norimbergu viac ako sto rokov, od konca 19. storočia. Je to najstaršie železničné múzeum Nemecka. Na druhom poschodí sa nachádza múzeum pre komunikácie, tiež veľmi rozľahlé a bohaté na exponáty. Okrem toho sú k dispozícii konferenčné miestnosti, príjemná reštaurácia, zadarmo vstup do knižnice s 25 tisícami zväzkov a po predchádzajúcom ohlásení aj vstup do archívu.

Celá koncepcia dopravného múzea je ústretová voči návštevníkovi, priateľská, so snahou získať si človeka, najmä mladého návštevníka a pritom ho hravou, nenásilnou a súťaživou formou aj poučiť a nakriatnuť ľudí, aby sem prišli zas, aby si vytvorili vzťah k múzeu ako k svojej inštitúcii. Na exponáty si môže návštevník siahnuť a aj prakticky overiť tvrdenia, ktoré sú na pestrých sprievodných tabuliach. Sotva tu nájdete klasických muzeálnych dozorcov, ktorí by vás okrikovali, technický personál sa pohybuje najviac v miestnostiach s obrovskými modelovými (a fungujúcimi) železničnými dráhami. V tomto múzeu je naopak verejnosť priam vyzývaná, aby si na exponáty siahla. Som presvedčená, že aj takto možno podporiť ochabujúci vzťah mladých ľudí k štúdiu technických disciplín.

Hneď vo vstupnej miestnosti múzea si môžete za malý poplatok vyraziť z vhodenej dvojcentovej mince vlastný peniaz so železničným námetom. Ďalšia miestnosť predstavuje lapidárny úvod do problematiky využitia drevených vozíkov využívaných v stredoveku na dopravu rudy a uhlia v baniach. Návštevník si vlastnými rukami môže vyskúšať rýchlosť pohybu vozíkov, s akými kolesami sa pohybujú najrýchlejšie. Od tohto úvodu je už len krôčik k prvopočiatkom železničnej dopravy v Nemecku, ktorej základný kameň predstavuje prvá parná lokomotíva v Nemecku Adler (Orol). Orol bol uvedený do prevádzky v roku 1835, lokomotíva premávala dvakrát denne, zvyšnú dopravu zabezpečovali kone, preto priestor medzi koľajami bol vyplnený dlaždicami. Len na porovnanie, na Slovensku začala až o rok neskôr, v roku 1836, fungovať prvá konská železnica a prvý vlak poháňaný parou dorazil do Bratislavy v roku 1848. Premával na trati: Bratislava- Devínska Nová Ves- Marchegg – Gänserndorf.

Veľmi atraktívna je vystavená prvá nemecká elektrická lokomotíva, vyrobená už v roku 1895 firmou Siemens – Halske, s troma obojstrannými lavičkami pre cestujúcich na sedenie. Tento elektrický vláčik, na ktorý môžete pokojne ešte aj teraz v múzeu vysadnúť, dosahoval plne obsadený rýchlosť bájnych sedem kilometrov zas hodinu. Jeho jazdy boli dlhý čas neustále obsadené. Na dobovej fotografii hneď poblíž môžete obdivovať okrem vláčika napríklad aj oblečenie cestujúcich dám a pánov. Hneď ďalej môžete vstúpiť do trocha mladšieho veterána – lokomotívy, ktorá podľa štítku absolvovala poslednú generálnu prehliadku v roku 1942. Nesporným magnetom najmä pre mladých nadšencov železničnej dopravy je možnosť virtuálne viesť lokomotívu IC-vlaku na trasách Norimberg- Mníchov a Norimberg- Hannover.

Na základe veľkej makety všeobecnej, nemenovanej usadlosti v Nemecku sa návštevník poučí nielen o histórii krajiny, ale do dejinného a demografického prehľadu je veľmi citlivo zakomponovaný aj rozvoj železničnej dopravy od konca 19. storočia.

Osobitná časť expozície je venovaná vývoju železničných staníc od skromných začiatkov, cez integráciu napríklad kín, mliečnych barov (podľa amerického vzoru) a iných zariadení do staničných komplexov. Fyzicky vstúpite hoci do čakárne prvej i druhej triedy na začiatku 20. storočia; predaj cestovných lístkov je tak názorne nainštalovaný, až sa vám zdá, že keď sa postavíte pred okienko, už-už musí prísť železničný zriadenec a lístok vám vydať.

Osobne ma veľmi zaujala časť, ktorá bola venovaná nemeckým dráham v roku 1945 a nasledujúce roky. Po porážke Nemecka v roku 1945 a s rozdelením Nemecka na okupačné zóny si víťazne mocnosti rozdelili na zóny aj nemeckú železničnú dopravu so všetkým, čo k tomu patrilo. Sovietsky zväz, ako krajina, ktorá najviac utrpela za čias fašizmu, si „odrezal najväčší kus z koláča“ na tie časy veľmi vyspelej nemeckej železničnej dopravy. V sovietskej okupačnej zóne bolo demontovaných asi štyritisíc kilometrov koľají, ktoré boli spolu s množstvom vagónov a lokomotív odvezených do ZSSR. Ostatné mocnosti sa zachovali milosrdnejšie k nemeckým dráham, možno aj preto, že u nich bola železničná doprava v danom čase na lepšej úrovni ako v Sovietskom zväze. Ak v tejto časti pristúpite k preskleným skrinkám uprostred miestnosti, môžete sa započúvať do autentických prejavov generála DeGaulla, Churchilla a Stalina pri preberaní svojich zón. Taktiež tu uvidíte francúzsko-nemecké, anglicko-nemecké a rusko-nemecké preukážky pre železničných zamestnancov do práce a obojstranné slovníky v daných rečiach určené pre železničných zamestnancov, tiež dvojjazyčné cestovné preukážky pre cestujúcich. Obrázky na okolitých panelov vás úplne vtiahnu do povojnového Nemecka, obklopia vás vlaky ovešané vojakmi, zajatcami z táborov a koncentračných táborov, ale aj civilným obyvateľstvom, ktoré v danom období v mestách trpelo obrovskou núdzou všetkého. Asi nie je veľmi známe, ale tu sa to dozviete, že obyvatelia nemeckých miest chodievali k vlakom kradnúť uhlie určené na pohon lokomotív a že vyrážali vlakmi ale aj inými prostriedkami, napríklad na bicykloch do bližších i vzdialenejších dedín, aby si zakúpili potraviny. Potom sa preplnenými, a doslova ako strapec hrozna ovešanými vlakmi, (aj na strechách, plošinách, rôznych prípojkách) vracali do miest. Núdza bola v tých časoch tak obrovská, že dokonca kolínsky kardinál Frings určitým diplomatickým spôsobom schválil krádeže uhlia.

V roku 1949 vznikla Nemecká demokratická a Nemecká spolková republika. Železnice sa začali v oboch republikách rozvíjať oddelene a oddelene sledujú tento vývoj aj muzeálne expozície. Nadobudla som dojem, že vývoj železničnej dopravy v bývalej NDR je predstavený s miernym dešpektom.

Veľká pozornosť sa v múzeu venuje rýchlostným IC- vlakom, ktoré sú v terajšom Nemecku na vynikajúcej úrovni.

Druhé poschodie dopravného múzea je venované vývoju prostriedkov komunikácie od počiatkov do dnešných čias. Milovníkov starých predmetov určite zaujmú vystavené dostavníky, žlté autíčko z 50.- tych rokov na dopravu poštových zásielok, ukážka starobylej pošty a telefónnych búdok z dvadsiatych rokov dvadsiateho storočia, dnes už zabudnuté prvé počítače, ktoré kedysi zapĺňali celé miestnosti a ďalšie pozoruhodnosti.

Ak sa teda raz dostanete znova do Norimbergu a usúdite, že mesto už dobre poznáte, skúste navštíviť Dopravné múzeum na Lessingstrasse. A keď sa nasýtite obdivom k technickému pokroku – k tomu, čo všetko ľudia dosiahli v oblasti dopravy a komunikácie, odporúčam, aby ste prešli pešo len pár metrov k blízkemu Germánskemu národnému múzeu, ktoré sa môžete ponoriť do inak krásnych vecí – do jedinečných objektov výtvarného umenia, sochárstva, architektúry, užitého umenia. Verím, že oboje posilní vašu vieru v schopnosti človeka.

Na počátku léta jsem se rozhodl opustit na nějaký přiměřený čas rodnou hroudu a vydat se vstříc lákavým dálavám. Omezen nikoliv množstvím mozkových buněk, ale počtem dní zbývající dovolené a cinkajícími zlaťáky, padla volba na zemi chrabrých bojarů, Bulharsko. Měsíc jsem chodil jako ve snách a spřádal odvážné plány. Sny pozvolna dostávaly konkrétní podobu, až jednoho dne jsem přesně věděl kdy, kam a proč.

Zbývalo jediné, rozhodnout jak. Jakým způsobem se přepravím do země netrpělivě očekávaných zážitků? Letadlo? Hm, ušetří čas, to ano…ale těch peněz! Vlak? V mém věku, bez studentských slev…stále ještě příliš drahé. Ale počkat, což takhle autobus? Ale jezdí tam vůbec nějaké? No jistě, internet Vám nabídne hned několik možností a vida, jedna z nich je přímo bulharská. To je ono, samozřejmě, poznat Balkán a jeho mentalitu už hned na začátku, proč čekat až do Bulharska.

Před prodejním okénkem společnosti Katev na pražské Florenci, postává několik lístkuchtivých cestovatelů. Když se dostávám k vyslovení svého přání já, z druhé strany se mnou komunikuje postarší muž s evidentně bulharským přízvukem. Vyptávám se na pár podrobnosti a nakonec odcházím se zpátečním lístkem do Sofie, který mne v náprsní kapse hřeje víc, než výhra ve Sportce.

Vysněný termín odjezdu nastal. Je pošmourné ráno a teplota na teploměru pramálo nasvědčuje faktu, že je 4.8.2006. Na stanovišti odjezdu se postupně scházejí první cestující. Začínám se pomalu cítit osamocen ve své národnosti. Samí Bulhaři. A vzrušené očekávání z blízké cesty navíc nedává ani trochu tušit, jak vzrušující zážitky, nám ještě Katev chystá. Bulhaři, Maďaři, Turci a pár Čechů. A samozřejmě posádka v počtu dvou řidičů a jedné delegátky.

Motor startuje, kola se pomalu dávají do pohybu a první metry daleké cesty necháváme za sebou.

První překvapení na sebe nedává dlouho čekat. Autobus zpomaluje a zastavuje na odpočívadle u benzínové pumpy. Klasická zastávka na protažení nohou a návštěvu toalety. Obvykle trvá zhruba 20 minut. V Bulharsku ale asi všechno plyne rychleji, takže se musíme spokojit s pouhými 5 minutami. Vzhledem k frontám na dámských záchodech je pro některé dámy poměrně složité dodržet stanovený termín. Za přísného a vyčítavého pohledu slečny delegátky konečně poslední nastupují do útrob autobusu a vydáváme se na další cestu.

V autobusech se normálně nekouří. Tedy v normálních autobusech. Bulharská společnost Katev k nim ovšem nepatří.

V autobusech je normálně povolené konzumovat vlastní stravu. Tedy v normálních autobusech. I když igelitové sáčky na opěradlech sedadel dávaly tušit, že svačiny lze vybalit, jejich pouhé zahlédnutí vymrštilo delegátku do pozoru a chraplavým hlasem s důraznou intonací Vám zkazila jakoukoliv chuť k jídlu. Pět vymezených minut každé tři hodiny Vám prostě musí stačit na vykonání potřeby a jídlo.

Někteří cestující požádali o kávu, k jejíž výrobě byl v autobuse přítomen automat. Navíc byli všichni svědky nakládání proviantu právě k těmto účelům ještě před odjezdem z autobusového nádraží Florenc. Některým sice bylo divné, proč veškeré pití je uloženo do prostor toalety, ale i to nám mělo být časem odhaleno.

Mašína něrabotajet….to byla odpověď na zdvořilou žádost o kávu. Jestli mašína něrabotajet, proč je toaleta až po strop zaplněna proviantem? Dobře, něrabotajet. Ve chvíli, kdy jedno malé dítě potřebovalo při jízdě akutně použít záchod a rodičům se dostalo strohé odpovědi, že toaleta tóže něrabotajet, bylo všem jasné, o co tu jde. Vsjo rabotajet, mašína i toalet, pouze proviant, který si posádka shrábla pro sebe, bylo třeba někam uskladnit.

V okamžiku, kdy mi byl bez jakéhokoliv důvodu zakázán odchod z autobusu na záchod ve chvíli, kdy jsme stáli v bezcelní zóně, jsem už psychicky balkánskou mentalitu nevydržel a na slečnu delegátku se naprosto normálně rozeřval. Vypočítal jsem jí všechny přestupky, kterých se na nás během cesty dopustili a s ledovým klidem, s chraplavým ječákem abych se zastavil v zádech, odkráčel směr křoví.

Je asi dostatečně pochopitelné, že cigaretové kartony, kterých posádka v bezcelní zóně nakoupila nespočetné množství a samozřejmě nemohla do Bulharska provést, si na rozdíl od ostatních cestujících, do mých zavazadel ukrýt nepřišla. Někteří se mylně domnívali, že je to malá satisfakce za nepříjemnosti, kterých si během cesty užili až dost. Ve chvíli, kdy jim byly kartony na bulharském území odebrány, prohlédli i oni. Spokojenost posádky neznala mezí, nálada ve tvářích cestujících však vyjadřovala něco zhola jiného. Až pojedeme tímto směrem příště, tak u Vašeho prodejního okénka se rádi necháme předběhnout někým jiným.

100km úsek mezinárodní silnice „friendship highway“ spojující Čínu s Nepálem v Tibetu po dešti z července 2006. Bohužel v nejzajímavějších situacích jsem měl jiné starosti než focení, přecejen mám pud sebezáchovy, tak jsem měl občas foťák raději sbalený a připraven vystoupit. Při překonávání useků s více jak metrovou vodou hrozila stoupající voda v autě. Když jsme předjížděli vysoko naložené náklaďáky, kterým obsah korby začal padat na nás bylo bezpečnější projít kolem pěšky z větší vzdálenosti. Když hrozilo zapadnutí bylo lepší okamžitě pomáhat a když auto klouzá nekontrolovaně ze svahu je lepší se držet.