Rubrika: Cestovatelé a dobrodruzi

Sny jsou k tomu, aby se snily. Některé z nich se však zdají tak naléhavě, vracejí se – opět a stále znovu – až vytěsní všechno ostatní, až vás zcela ovládnou, a vy se uprostřed dne vytrácíte ze židle ve své kanceláři, abyste o zlomek sekundy později stáli na břehu Gangy, tajně se během obědní přestávky procházíte po rýžových polích, a zatímco se vaše rodina dívá na poslední díl Milionáre, vy sledujete východ slunce nad hladinou Pacifiku.

Student žurnalistiky Martin Beťko a průvodce cestovního ruchu Michal Vičar se rozhodli svůj sen splnit. Počátkem září tohoto roku vyrazí na trasu, během níž projedou 4 světadíly, dvacet států a urazí na 35.000 kilometrů. To vše za 180 dní, navíc ve stařičké ŠKODĚ 1000 MB.

Cílem cesty obou dobrodruhů je mimo naplnění svého snu také dokázat, že je možné s vynaložením minimálních nákladů procestovat čtyři kontinenty. S tím koresponduje i výběr vozidla. Místo automobilu za miliony, s náhonem na všechna čtyři kola, s nejmodernější navigací a bytelnou karoserií, se kolem světa vydá legendární stroj české výroby, patřící už dávno mezi veterány. Rokem výroby 1969 navíc o mnoho převyšuje věk svých řidičů. Stroj patřil v době uvedení na trh v roce 1964 mezi světovou elitu a i když teď už sotva splňuje standardy desítky let budované mladšími konkurenty, Martin s Michalem svojí cestou dokážou, že když bylo embéčko schopné projet svět před čtyřiceti lety, dokáže to i dnes.

Projekt Na embéčku kolem světa pomalu finišuje se svými přípravami, chystaná expedice se již přibližuje ke startu. Škoda 1000 MB právě prochází generálkou a příští týden už jde do laku. Martin Pavliš, který v Hradci Králové automobil vylaďuje, vymění takřka všechno, co vyměnit půjde. Použije závodní tlumiče, vyztuží podvozek, změní nasávání vzduchu na vnitřní a dovnitř zavede i elektřinu. Úplně odstraní zadní sedačky, zvedne konstrukci, použije závodní baterii a dynamo vymění za alternátor. Nicméně srdce a mozek vozu – motor a převodovku, ponechá.“ Celkově to tedy znamená, že se zvýší odolnost a bezpečnost vozidla, na druhou stranu ale pojede skutečně vůz, který byl v šedesátých letech technickým skvostem českých silnic.

Příprava tak rozsáhlého projektu se samozřejmě neobejde bez různých komplikací. Ty se týkají především různých víz a povolení. Největším oříškem bude nejspíš Čína, která vyžaduje za povolení k vjezdu vlastním vozem poplatek 4500 dolarů, což je cena pro oba cestovatele nepřijatelná. Uvažují tedy o možnosti vyřešit tento problém využitím přepravy čínskými železnicemi.

Místo, ze kterého budou cestovatelé 1. září vyjíždět, zatím tají, protože důležitější než pompézní odjezd je pro ně šťastný návrat. Těm, kteří se s nimi budou chtít rozloučit a popřát šťastnou cestu však dají prostřednictvím médií a webu vědět.

Základní informace o projektu: Plán trasy expedice: Polsko – Litva – Lotyšsko – Rusko – Kazachstán – Čína – Laos – Thajsko – Malajsie – Indonésie – Austrálie – Ekvádor – Kolumbie – Venezuela – Guyana – Surinam – Portugalsko – Španělsko –Francie – Německo Plánovaný odjezd:1. září 2008  Plánovaný návrat: konec ledna 2009  Aktéři: Martin Beťko nar. 22.1.1982, student Mgr. cyklu Žurnalistika, Bc. Mezinárodní vztahy (FSS MUNI Brno), 4 semestry Všeobecné lékařství (LF MUNI Brno) role: Novinář, zdravotník Cestovatelské zkušenosti: cesta napříč Aljaškou, dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, západní Evropa… Michal Vičar nar. 13.5.1985, Bc. Psychologie/So­ciologie (FSS MUNI Brno), průvodce cestovního ruchu role: Fotograf, technické zázemí cestovatelské zkušenosti: 10.000 km napříc USA (trasa Minneapolis/Se­attle/Los Angeles/Las Vegas/Denver/Min­neapolis), dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, Turecko, Kurdistán, Laponsko…

ŠKODA 1000 MB osobní automobil s pohonem zadních kol rok výroby: 1969  motor: čtyřdobý, zážehový, kapalinou chlazený, řadový čtyřválec OHV, umístěný podél za zadní nápravou provozní brzda: kapalinová, jednookruhová, bubnová na 4 kola parkovací brzda: mechanická, bubnová na zadní kola podvozek: bezrámová konstrukce prevodovka: čtyřstupňová maximální rychlost: 125 km/h spotřeba paliva: 7 až 8 litrů na 100 km

Další podrobnosti o celém projektu najdete na stránkách Na embéčku kolem světa

Nápad objet autem svět nebo aspoň kontinent není nic nového pod Sluncem. Pokoušeli se o to předchůdci dnešních cestovatelů od doby, kdy automobily dosáhly takové technické úrovně, že byly schopné cestu vydržet. Samozřejmě se mezi nimi objevili i čeští cestovatelé. Za všechny připomeňme třeba cestu kolem světa dvojice Kubias – Procházka, kteří se už v roce 1936 vydali se Škodou Rapid kolem světa, cestu Afrikou, kterou v témže roce podnikli manželé Škulinovi se Škodou Popular nebo cesty F. A. Elstnera s Aerem Minor. Pánové Hanzelka a Zikmund při svých cestách automobily Tatra pak stavěli na solidních základech československé cestovatelské tradice.

Novodobou éru cestování veteránem u nás zahájila v roce 2006 dvojice Petr Goldmann a Petr Vavřík. Se Škodou 130 Rapid absolvovali za 66 dní cestu do Vladivostoku a zpět. Automobil přečkal celou 22.000 kilometrů dlouhou trasu bez závažnejších poruch. O rok později vyrazila do světa expedice Trans National Trabant Tour 2007. Tříčlenná posádka vedená Danem Pribáněm se vydala žlutým zrekonstruovaným trabantem podél dávné Hedvábné stezky na cestu dlouhou více než 15 tisíc kilometrů. Trasa vedla přes Balkán, Turecko, Írán, Turkmenistán, Kazachstán, Rusko a Ukrajinu. Cestu zvládli bez větších komplikací za šest týdnů.

Zpracováno podle tiskových zpráv projektu Na embéčku kolem světa.

Čaj Rize – medová barva, hořkosladká chuť i vůně, široký úsměv. Kolik podob v sobě asi tento nápoj skrývá? Podařilo se nám poznat alespoň některé?

Vystupujeme z dolmuše (minibusu) v městečku Dalamán na jihu Turecka. V mžiku je tu pán, ochotný zajistit nám ubytování, odvoz, udělat cokoli. Turista voní penězi a podnikavý domorodec jej vyčenichá na 100 honů. U nás se ale netrefil. Jsme už třetí měsíc na cestě a náš měšec už má pěkně splasklé bříško. Také se nepočítáme mezi turisty. Nenavštěvujeme muzea, zajímá nás život. Pokoušíme se rychle zorientovat a vydáváme se ven z města silnicí, kde tušíme náš směr. Netrvá dlouho a je tu první pozvání. Nádherně znějící turečtině zatím ani trochu nerozumíme, ale slovo čaj poznáváme. Rádi odkládáme těžké batohy a milá stařenka už chystá sezení na koberci před skromným příbytkem. Brzy shledáváme, že nejenom jazyk, ale také gestikulace místních lidí je pro nás jen velmi těžko pochopitelná. I přes tuto zdánlivou bariéru se ale u čaje cítíme velmi příjemně a cinkání sklenek – istikan o malé talířky doprovází veselý smích stařenky i našich dětí. I dále se při našem putování jižním pobřežím s tímto nápojem setkáváme na každém kroku. Čaj je tu skutečně velmi oblíben a pije se od rána do večera během všech každodenních činností a je také s nevšední štědrostí nabízen. Vždy a všude. Čaj je bez hranic, je nezávislý, čaj je.

Ulicemi Fethie, města pulsujícího zrychleným životem moderního člověka, se valí potoky vody. Kanalizace chybí nebo nestíhá. Lidé se brodí po kotníky ve vodě, přebíhají rušné silnice, nakupují, telefonují, dohadují se, spěchají. Alespoň první dojem je takový. Něco je ale jiné. Chvíli se zastavím a přemýšlím co asi. A už to mám. Ten čaj. Je tu stále. I v takovém nečase. Voní z rozsvícených pasáží, láká a uklidňuje. Nutí uspěchaného člověka alespoň na malou chvilku spočinout. Zastavit krok i mysl. Má dar prozářit svět.

Když se řekne Turecko, snad každému vytane na mysli turecký med a turecká káva. Historie čaje je o mnoho mladší. Ve velkém se začal pěstovat vlastně až po druhé světové válce, a přesto pití čaje oblibu kávy téměř vytlačilo. Snídaně se sice turecky řekne kahvalti, název tudíž dost pravděpodobně vychází z tradice pití kávy, ale Turka usrkávajícího voňavý hnědočerný nápoj, aby pohledal. Zato prý dnes průměrný turecký občan vyprázdní denně 20 sklenek čaje. A není divu, stačí se kolem sebe rozhlédnout. Všude uvidíte muže se speciálně upravenými podnosy, na kterých zvoní a voní dole baňaté v pase štíhlé sklenky. Dokonce i na nádraží je hned vedle čekárny chodba, upravená jako skromná čajovna s nízkými stolky a sedátky. Také nakupujete-li v obchodě, velice často vám prodavač nabídne po skleničce a rád se napije s vámi a prohodí pár přátelských slov. Zajímavé je, že téměř nikdy Turci nenalijí Rize čaj dětem. Pro ty jsou určené čaje bylinkové nebo ovocné, připravené z různobarevného granulátu. A nebo Coca Cola.

Samotná příprava čaje je malým svátkem. V domácnostech vám čaj přichystají ve dvou na sebe postavených konvicích. Samovar jsme viděli už jen na obrázku. Nadrcené lístky tmavé, téměř černé barvy, se vloží do vrchní menší konvičky, do spodní se nalije voda. Během toho, co se voda vaří, čaj v horní konvičce se prohřívá a nádherně se rozvoní. Potom se vroucí vodou zalije a voda do dolní konvičky se doplní a opět přivede k varu. Při podávání se do sklenky nejprve nalije trochu koncentrovaného čaje z horní konvice a doplní se vodou z dolní. Každému v poměru podle jeho chuti a zvyku. Zahlédli jsme také specielní ohřívače s dřevěným uhlím, vyrobené z plechovek od stolního oleje, do jejichž vršku se soustava konviček usadí jako do hnízda a čaj zůstává stále teplý. V některých „restauracích“ se můžete dokonce setkat s dalším zajímavým zařízením. Představte si brutar, ve kterém si naše babičky ohřívaly vodu do vany. Vidíte ho? Takže. Dole je zatopeno a na vrchu, tam kde u nás bývá velký poklop, trůní tři vyšší kovové konvice, kde se opět hřeje čaj a dolévá se horkou vodou z kohoutku dolní nádrže.

V obchodech se čaj prodává ve velkých baleních od půlkilových po pětikilové, a protože se pije převážně důkladně oslazený, také cukr koupíte pouze dvoukilový nebo krabičku malinkých kostiček po 3/4 kile. A odkud se čaj do obchodu vlastně dostane? No přece z Rize. Z oblasti na severovýchodním pobřeží Turecka, kde se nízké, okolo metru vysoké keříky táhnou v dlouhých řadách až do výše asi 800 m n. m.. Vlhké černomořské klima jim zde zajišťuje ideální podmínky k růstu a tato svěže zelená rostlina tu dává až tři úrody ročně. Ručně sklízené lístky se nechávají zavadnout, rolují se a fermentují, suší, třídí a balí, aby posléze zaplnily dlouhatánské regály všech potravinových obchodů.

Šedesát dní v Turecku uteklo jako voda. Držím v ruce pět mezinárodních jízdenek na vlak domů, rozhlížím se po rozlehlé čekárně istanbulského nádraží a je mi trochu smutno. Naše děti dovádí a pobíhají sem a tam. Komunikují s dalšími čekajícími lidmi, kteří se tu za tu dobu, co tu trávíme my, střídají. Náš vlak odjíždí až za několik hodin, ale venku zuří vánice, a tak na courání městem není ani pomyšlení. Navíc zavazadlové boxy jsou mimo provoz a prodírat se s velkými těžkými batohy rušnými ulicemi není žádný turecký med. A tak si užíváme posledních sklenek voňavého nápoje, namačkáni k vlažným radiátorům ústředního topení. A jak jinak, než, že jsme na ně byli opět pozváni. Dokonce hned dvakrát. První pozvání přišlo od chlapíka v kožené bundě, který si oblíbil našeho ročního Jakuba. A vlastně i Jakub jeho. Ani se s ním nechtěl rozloučit. No a podruhé nám čaj objednal sympatický pán středního věku, který s námi plynně rozprávěl naší mateřštinou, ač byl rodilý istanbulan. Pak se dostavila turecká boxerská reprezentace a zájezd legračně vymóděných Japonců, k tomu několik veselých mladíků, vyzbrojených mobily s fotoaparáty. Spojoval nás čaj.

O podporu Expedičního fondu soutěží 54 cestovatelských projektů

Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem 224 tisíc korun.

Za několikanásobný nárůst finančních prostředků v Expedičním fondu musíme poděkovat jeho hlavním partnerům, jimiž jsou cestovní kancelář Adventura, geografický magazín Koktejl, výrobce outdoorového oblečení Humi Outdoor, HedvabnaStezka.cz a Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny, jakkoliv extrémní, vítězné projekty. Poděkování patří i všem ostatní podporovatelům a mediálním partnerům.

Projekty se stejně jako v předchozích kolech dají rozdělit do tří základních kategorií: expedice, výzkumné projekty a dobrovolnická pomoc. 3. kola soutěže EF se zúčastnili i někteří z našich nejlepších horolezců, vodáků a cestovatelů. Členové komise podle předběžných informací propadají depresi – mezi došlými projekty je mnoho vynikajících záměrů (z krátkých anotací zde uvedených to není vždy zřejmé) a bude těžké vybrat ty nejlepší. Podporu by si zasloužilo mnoho ze zaslaných projekty, ale získané peníze nebudou na všechny stačit. Více informací najdete na www.Expediční­fond.cz.

Kdo soutěží o podporu Expedičního fondu?

Sportovní a cestovatelské expedice

Lukáš Bier – Pohoří Fagaraš (Rumunsko) – na jednokolce za Draculou Přejezd rumunského pohoří Fagaraš na speciálních jednokolkách určených pro jízdu v terénu.

Milan Daněk – Dokumentace působení Pavla Šebesty v Malajsii Výprava po stopách českého antropologa Pavla Šebesty, tentokrát do Malajsie za potomky etnika Semangů.

Miroslav Deneš – Kosovo – horký brambor na evropské půdě Cesta do Kosova za účelem pořízení reportáží a fotografické výstavy.

Libor Drahoňovský – Rusko nám neznámé Dokumentace života místních obyvatel na ruském severu.

Ivo Drahorád – Na kole přes střechu světa Cyklistický sólo přejezd tibetské náhorní plošiny, cca 6 500 km za 130 dní.

Pavel Faustus, Jan Kolář, bratři Andrassyové, Eva Fillová a další – Expedice Futaleufu Česko-slovenská vodácká expedice do oblasti Patagonie s cílem zmapovat místní toky.

Petr Goldmann – Expedice Singarope 2008 Dvoučlenná výprava automobilem Škoda Rapid do Singapuru.

Jana Horáčková – Expedice Río Curanja, Alto Purús, Peru Dokumentace situace původních obyvatel oblasti jednoho z pramenů Amazonky, řeky Curanja, před plánovanou dostavbou transamazonské dálnice.

Michael Hulva – Expedición Andanza 2008 Výprava do jižní Ameriky s horolezeckými výstupy, výpravami za indiány a zmapováním života dětí v rodinách a dětských domovech.

Miroslav Jan Kadlec – Expedice Japonsko 2008 Časově neomezená výprava na kolech po Hedvábné stezce přes Čínu, Mongolsko a Sibiř do Japonska a pak přes JV Asii zpět.

Andrea Kaucká – Divoká cesta – Afrika Cesta vlastním vozem z České republiky přes Tunis po východním pobřeží Afriky do JAR.

Zdeněk Krupička – Motorkáři bez bariér : jízda sajdkárem Praha – Maroko Účast vozíčkáře, jedoucího v sajdkáre, na motorkářské výpravě do Maroka.

Petr Láník a Filip Jančar – Po stopách belizských rybářů ze Sartenejy do Placencie Výprava na mořských kajacích po trase, kterou pravidelně plují španělsky mluvící rybáři ze severu Belize na jih země (okolí Placencie).

Tomáš Lindner – Cesta za Litungou Návštěva krále zambijského kmene Loziů, pobyt na jeho dvoře a dokumentace života jeho kmene.

Vlasta Machatová – YRTATÉKOSYV, aneb Tatry nás nezlomí Výprava klientů Domova na zámku Bystré na Pardubicku s mentálním a kombinovaným postižením do Vysokých tater.

Petr Mazal – Extrém Peru 2008–02–06 Pokus o zdolání šestitisícovek, sjetí horního toku řeky Vilcanota – Urubamba a cesta džunglí za ztraceným městem Espirit Pampa.

Marek Mička – Kolem Koule 2008 Půlroční cesta kolem světa na motocyklech.

Jan Miklín – Expedice Los Andes 2008 Desetitýdenní trekování v Brazílii, Paraguayi, Chile, Bolívii a Peru.

Martin Minařík – Dhaulagiri 2008 Pokus o sólo výstup na himalájský vrchol Dhaulagri 8167 m.

Jaromír Modlitba – Mongolsko 2008 Sjezd řeky Šišigt gol (M.Jenisej) na dvojmístných nafukovacích lodích Baraka aa Rio.

Jan Pala – Sopky a hory Kamčatky a Kurilských ostrovů na lyžích Výstupy a sjezdy na lyžích z vulkánů a hor na Kurilských ostrovech a Kamčatce.

Jiří Pavlík – Afrikou v jedné stopě Jízda motocyklů-veteránů Afrikou v upomínku na dálkového jezdce na čs.motocyklech MUDr.Václava Potužníka.

Roman Pekař, Mára Holeček, Karla Štěpánková a další – Expedice Uparisína Natočení dokumentárního filmu o prvovýstupu na afghánskou Uparisínu (6300 m), „Horu, kterou pták nepřeletí“.

Richard Pokorný – Island 2008 – „Hraun, eldur og ís“ Paleontologický a geologický průzkum Islandu včetně fotodokumentace geomorfologických jevů a mineralogických nalezišť pro účely rozšíření výuky geologie na Fakultě ŽP.

Tom Roth – Expedice Kačna jama 2008 Speleologický průzkum druhé nejdelší jeskyně Slovinska Kačny jamy.

Jiří Schauer – Kam dopadlo neznámé těleso, tzv. tunguzský meteorit? Expedice na Sibiř do oblasti výbuchu Tunguzského meteoritu u příležitosti 100. výročí události.

Pavlína Soukupová – Albánie Cesta do Albánie za účelem pořízení fotografické výstavy.

Vladimír Štěpán – Expedice Svalbard (Špicberky) IV. Expedice na nafukovacích člunech do centrální části ostrova Spitsbergen.

Petr Suchý – Expedice TRANS ASIA 2008 Cesta 12timístným Tranzitem přes JV Asii do Japonska a přes Tibet zpět.

Markéta Syllová – Sedm sopečných Mezinárodní výstup na nejméně sedm jihoamerických sopečných vrcholů a jejich následný sjezd na lyžích či snowboardu.

Saša Ryvolová – Divochem na plný úvazek Měsíční pobyt v jedné z posledních vesnic kmene Karo v jihozápadní Etiopii.

Pavel Szabo – Venezuela – zapomenutý svět Cesta po nekrásnějších místech Venezuely za účelem sestavení fotografické výstavy.

Lukáš Synek – Hedvábnou stezkou ve stopách dávných karavan Vydání knihy reportáží z uskutečněné cesty po historické Hedvábné stezce.

Aleš Krátký – Hippocampus planety Země Organizace výstavy fotografií ze zemí čtyř kontinentů.

Jiří Albrecht – Sedm let cesty k lidem III díl Napsání a vydání 3. dílu knihy Sedm let cesty k lidem z uskutečněné plavby kolem světa.

Výzkumné projekty

Tomáš Beránek – Úsměv z Nepálu Výzkum sociálního postavení rodin, jejichž děti jsou v programu adopce chudých nepálských dětí na dálku sdružení Namasté Nepál.

Zuzana Koukalová – Hledání pání Výzkum stavu zdrojů pitné vody v nepálských Vnějších Himalájích a oblasti Térají.

Hana Čiháková – Island – země legend Sbírání legend a životních příběhů obyvatel islandského venkova.

Kamila Hnyková – Geologická a ornitologická specifika Kurilských ostrovů Geologický a ornitologický průzkum ostrovů Paramushir, Atlasova a Onekotan.

Jan Dungel – Živá Amazonie Dokumentace fauny a ekosystémů v oblastech Amazonie formou obrazů a fotografií.

Veronika Horáčková – První férová expedice aneb za Fair Trade až na konec světa Dokumentace fungování fair trade v zemích zemí střední a jižní Ameriky a vytvoření informačních materiálů pro české občany.

Jiří Ponert – Perspektivy rozvoje Bornea Identifikace rozvojových trendů Bornea s přihlédnutím k celosvětovému zájmu o zachování tropického genofondu i k lokálnímu rozvoji, s důrazem na Sabah a Sarawak.

Petra Pospěchová – Zpod klobouků ladackých žen Rozhovory s ladackými ženami o historii regionu s pozdější možností vypracovat učebnici dějepisu pro ladacké děti.

Jan Tilinger – meteostanice pro Kargyak Zřízení základní meteorologické stanice monitorující klimatické změny ve vesnici Kargyak, v oblasti indického Himaláje.

Jiří Vondřich – Výzkum tělesné zdatnosti starších osob při přejezdu Pyrenejí na MTB Výzkum tělesné zdatnosti a podrobného zdravotního stavu trénovaných osob starších 70 let při denních etapách v náročných horských terénech Pyrenejí.

Karel Vrána – Expedice Krvesaj Výzkum příčin alkoholismu v Namíbii, jeho dostupnosti různým skupinám obyvatel, způsobů jeho výroby a společenských a zdravotních dopadů jeho užívání.

Markéta Kutilová – Medializace problematiky východního Konga s důrazem na situaci znásilněných žen Cesta do oblasti Velkých jezer na východě Konga a zmapování situace tamních žen pro česká média.

Dobrovolnická pomoc

Patricie Čížová – Humanistické zdravotní středisko ve čtvrti Farako I, Kankan, Guinea Vybudování zdravotního střediska pro poskytování bezplatné lékařské péče v Kankanu v Guinei.

Ondřej Dubský – České dny v Grozném Uspořádání reprezentativní přehlídky českého filmu v Grozném včetně workshopu Základ filmové práce.

Petra Procházková – Černobílá expedice „hračky z Evropy do Asie“ Doprava nevelké zásilky hraček darovaných českými dětmi autem do Afghánistánu.

Jarmila Ptáčková – Vzdělávací projekt pro tibetské nomády, oblast Amdo, provincie Qinghai, Čína Vzdělávací projekt s cílem vyučit nomády praktickému řemeslu, které jim nahradí modernizací znemožněnou pasteveckou činnost.

Jana Suchomelová – Projekt vzdělávání obyvatel v Kargyaku Vypracování projektu vzdělávání obyvatel himalájské vesnice Kargyak včetně analýzy vlivu projektů tohoto typu na život obyvatelstva.

Zora Richtárechová – Stavíme školu v Keni =autentické příběhy v jedné z nejchudšícho­blastí Keni Vydání knihy o dobrovolnické činnosti.

Vítězové soutěže Expedičního fondu budou slavnostně vyhlášeni na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze sobotu 16. února.

Fotografie z finálového kola naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů zdobí cestovatelský festival Rajbas * OUTDOOR * Kotlík který právě probíhá v Blansku. Snímky můžete vidět v předsálí Velkého sálu Kulturního domu v Blansku.

Domov objektivem cestovatelů

Tuto úspěšnou soutěž uspořádala redakce Cestovatel.cz ve spolupráci s partnery. Soutěžící měli za úkol zaslat snímky s názvem, popisem a GPS souřadnicemi. Soutěžní snímky s popisy a další informace o fotosoutěži naleznete na webu http://fotosou­tez.cestovatel­.cz/domov/

Rajbas * OUTDOOR * Kotlík

Devátý ročník cestovatelsko-outdoorového festivalu RAJBAS – OUTDOOR – KOTLÍK je součástí akce 10 dnů turistiky, outdoooru a cestování v Blansku pod záštitou starostky města Jaroslavy Králové. Na festivalu je možné shlédnout i další fotografické výstavy, promítání fotografií a také filmový festival Okem dobrodruha. Program festivalu ve formátu PDF naleznete na webu sdružení Horizont. Prohlédněte si také seznam přihlášených filmů v PDF.

Naše cesta z Ostravy do Perthu vedla s mezipřistáními ve Vídni, Seoulu a Sydney. Celý let byl více než pohodový a po celou dobu na nás svítila šťastná cestovatelská hvězda.

Na malinkém ostravském letišti s moderní vstupní halou nás přivítala příjemná slečna Lucie ze společnosti CCA, která nám předala letenky Ostrava-Vídeň-Ostrava. Odbavení proběhlo nečekaně hladce, i když jsme očekávali problémy. Naše zavazadla svou hmotnosti nesplňovala totiž dané limity. Odbavovací personál byl dokonce tak ochotný, ze jsme mohli dodatečně ještě přemístit zapomenutý sprej na řetěz z příručních zavazadel do velkých krabic, které už byly odbaveny a určeny do zavazadlového prostoru. Ledalem SAAB 340 společnosti Central Connect Arlines jsme se během 40 minut přesunuli do Vídně. Tam jsme museli asi 3 hodiny čekat na další let. Přestávku jsme strávili baštěnim domacích řízečků od maminky. Mimo jiné jsme v letištní hale potkali expremiéra Paroubka – tušíte dobře, byl na rozdíl od nás ve smokingu a bez kola!

Z Vídně jsme odlétli kolem 21. hodiny s leteckou společností Korean Air. Let do Jižní Korei trval cca 9,5 hodiny. Více než pětihodinové čekání na obrovském luxusním letišti v Seoulu si Renča krátila malováním vlastního korejského vějíře, který poté věnovala naší skvělé hostitelce v Perthu.

Ze Soulu vedla naše cesta dále do australského Sydney. Tady jsme tušili velké trápení při odbavování. Australské předpisy jsou totiž hodně přísné a téměř nic se nesmí dovážet. Hlavně ne žádné jídlo, rostliny, hlína a nic živého. Od jednoho člena celní kontroly jsme se dozvěděli, ze budeme muset pravděpodobně cela kola vybalit a nechat je desinfikovat. Zděsili jsme se! Nakonec ale vše proběhlo strašně jednoduše a celníci se spokojili s naším prohlášením, že kola jsou čistá. Osobní odbaveni též proběhlo bez problémů. Z mezinárodního letiště jsme se pak přesunuli na vnitrostátní, což znamenalo několik kilometrů autobusem. My ale nevěděli, ze je placený a australské dolary jsme žádné ještě neměli. Jedna milá cestující nám ale strčila do ruky 10 AUD na jízdenky a řekla: „Present for you“. A zmizela v davu, aniž by si od nás vzala EUR, která jsme ji nabízeli. Na vnitrostátním letišti už bylo klidněji. Prozřetelně jsme všechna zavazadla označili stítky s adresou a telefonem našich perthských hostitelů. To se ukázalo jako skvělý nápad! Oficiální štítky australské aerolinky se totiž následně odlepily. Na základě těch našich byla pak naše hostitelka Janet kontaktována, zda zavazadla jsou určena opravdu do Perthu. Náš poslední let se společností Virgin Blue trval asi 5 hodin a i když jsme měli místo povolených 20+7 kg celkem asi 35+8, nikdo po nás naštěstí žádné peníze navíc nechtěl.

Západní Austrálie nás přivítala velmi chladným počasím (13 ° C) s dost nepříjemným deštěm. Kdo by to čekal? Měli jsme si snad vzít místo plavek a opalovacího krému goretexovou bundu a beranici? No uvidíme. Na letišti v Perthu už na nás čekali Janet a Don Cheesemanovi, kteří se o nás báječně starají. První dva australské dny trávíme aklimatizačním spánkem, smontováváním kol, částečnými nákupy zásob potravin a vyřizováním dalších důležitých věci. Malinko jsme si prohlédli i samotné hlavní město západní Austrálie – Perth, kde nás zaujal především úžasný Kings park plny nádherných vzrostlých stromů všech možných druhů a místy s absolutně neporušeným biotopem australské buše.

Co nás zaujalo a překvapilo a s čím se u nás běžně nesetkávame?

1. místo vrabců tu všude létají krásní červenozelení papoušci
2. jezdi se tu vlevo – no to bude ještě oříšek se tomu přizpůsobit
3. jsou tu víceméně samé jednopodlažní domky
4. člověk si zde připadá jak v botanické zahradě – všude kolem samé palmy a další nám nevšední dřeviny
5. školáci zde mají školní uniformy – ze by pozůstatek anglického školství?

Zítra ráno (patek 28.9.) vyrážíme směr Pinacles, severně nad Perthem. Pevně doufáme, že se počasí umoudří. Zatím spíše prší, což nám moc australské počasí nepřipomíná. Jsem si ale jist, že později v poušti budeme na déšť ještě rádi vzpomínat. Prozatím se s vámi loučíme a brzy se zase ozveme.

Martin a Renata

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Projekt cestovatelských zápisníků – blogů začali využívat další cestovatelé. Radka Zounková v Cestovinách publikuje nejen zápisky polárnické, fotografické, ale i obrázky čistě textové. Skupinka SBP (Šárka, Bob a Peťa) v blogu Rusko 2007 velmi živě popisuje zážitky z cesty po Kamčatce. Na scéně se už objevil i první medvěd. Tímto vítáme nové blogery a přejeme jim hodně zážitků na cestách!

Tolbacik

Vsude bylo nadherne. Zluta kvitka (evidentne pomatene blatouchy, ktere nevi, ze se nachazi v mistech bez vody a jine vegetace), uzasny vodopad… a pak jsme k veceru pred sebou uvideli krasne udolicko. Ihned jsem si vsimnul asi kilometru vzdaleneho medveda pasouciho se dole na louce… tedy ihned pote, co mi ho asi minutu ukazovala Sarka, ktere ho predtim ukazal BoB… a poridili prvni fotky onoho hunace.

Medved se po chvili odkolebal pomalou chuzi kousek dale. A protoze jsme si rekli, ze co je dobre pro medveda, bude dobre i pro nas, rozbili jsme svuj tabor na teto nadherne loucce v medvedim udoli. Komari zvolili evidentne podobnou strategii. Co je dobre pro medveda a pro turisty… Poprve za celou dobu jsme se vsichni nastrikali sprejem od hlavy az k pate a zalezli do moskytier.

Protoze nejsme zadni amateri, udelali jsme vecer poradna protimedvedi opatreni, varili 50 metru od tabora, veskere jidlo vyndali ze stanu a peclive schovali na mnoho ruznych mist a nakonec pripravili past na medveda z cepinu, vlasce a rolnicek. Kdyby se k ni medved priblizil, rolnicky by zcela jsite zacinkaly a on dostal z nasledneho cinkani infarkt (s trochou stesti drive nez my).

Rano jsem na okamzik vykoukl ze stanu a rychle se schoval pred armadou utocicich komaru. BoB vyzbrojeny moskytierou se dovazne vydal zachranovat odlozene jidlo z jejich dosahu. Kdyz v tom… Buch! Kamen se dovalil.

Nebyl to jen tak ledajaky kamen. Byl to kamen, pod kterym bylo ulozeno nase jidlo. A abych rekl pravdu, tak velky komar se jeste nenarodil, aby odvalil nas zajistovaci kamen.

Nebyl to komar Byl to medved. Ne ten, ktereho jsme potkali vcera vcer, ale patrn jeho mladsi bracha. Odvalil sutr, rozdrapnul lezernim pohybem tasku se zasobami, prokousl petlahev s cukrem a zacal se jim ladovat. Nas bojovy pokrik a cinkani zvonecky povazoval patrne pouze za zpestreni gastronomickeho zazitku.

Jenze to se chlapec prepocital. Praaask! Vyletl k obloze a zkoprnelemu medvedovi prvni Signal Ochotnika ze slavne Medvedobijky. Praask! To byl druhy, ktery byl jiz prchajicimu medvedovi v patach, tentokrat z Prskometu. Nastala velka a rozhodujici bitva o jidlo…

Z blogu Rusko 2007, píší: SBP (Šárka, Bob a Peťa)

říjen 2006 – Kde jsou Špicberky?

Na jednom internetovém deníčku z cesty na Špicberky se píše cosi o tom, že když se zmínili paní pokladní v Tescu, že jedou na Špicberky, té prý jen ztuhnul úsměv na tváři a prohlásila něco o tom, že co tam proboha budou dělat, vždyť je tam strašná zima.

Paní pokladní asi byla nadprůměrně vzdělaná, co se týče zeměpisu. Ona totiž evidentně tušila, kde Špicberky jsou. Tuší to docela dost lidí, mnohem víc však o Špicberkách neví vůbec nic a jedna moje kamarádka dokonce opakovaně tvrdí, že jedu na Seychely. Já taky nejsem nijak nadprůměrně zeměpisně vzdělaná a zase netuším, kde jsou Seychely. Pod tímto slovem si představím akorát palmy, písek, želvy, moře a nechutné vedro. To na Špicberkách rozhodně nebude. I když, abychom se za pár let nedivili…

Bylo mi dopomoženo k pěkné mapě, tak ji sem dávám. Špicberky (norsky Svalbard) jsou asi tak 1000 km na sever od Norska (a asi tak 1200 km na jih od severního pólu).

Tak Špicberky jsou to nahoře, na severu, co se jmenuje Svalbard

No a Seychely, ty jsou východně od Afriky, hned nad Madagaskarem. Tak už to taky vím.

Z blogu Cestoviny Radky Zounkové

Cyklocestovatelé Martin Stiller a Renáta Lorišová vyrážejí na přelomu září a října na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem na několik měsíců stane Austrálie. V plánu mají projet celým kontinentem ze zapádu na východ, tedy z Perthu do Sydney s tím, že pokud vše půjde dobře, plánují navíc zajížďku do nitra kontinentu k posvátné hoře Uluru, více známé pod jménem (Ayers Rock).

Celá cykloexpedice je tzv. „na těžko“, tedy bez jakékoli podpory. Během cesty budou Martin a Renáta testovat výrobky různých českých i zahraničních výrobců cyklo a outdoor vybavení. V rámci projektu bude zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd. Pokud se podaří dotáhnout do konce jednání s Českým rozhlasem, měly by být pravidelné živé vstupy právě do vysílání Českého rozhlasu.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Plni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že očekáváme nejhorší se nám zdá, že to není tak strašné jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese jak jen si zamane. Jdeme do kraje kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven.

Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme zda smíme pokračovat dál.

„Co přijde až vkročíme?“

„Musíme to zkusit!“

A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a tak rychle sledujeme jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že nemají náboje.

Krátce z historie

V 1.stol. vznikl v severní Etiopii státní útvar Aksúmské říše, která ve 4.století přijala křesťanství. Spojení s Evropou bylo muslimskými výboji v 7. stol. přerušeno. Až do poloviny 15. století, kdy se etiopští mniši pokusili navázat styky s Římem, věříce, že jsou potomky legendárního vládce Kněze Jana, měli Evropané o Etiopii minimální znalosti.

V roce 1520 navázali kontakt s Etiopií Portugalci a poskytli jí určitou pomoc v dlouhotrvajícím boji proti Turkům a povstaleckým muslimským provinciím na jihovýchodě. Nicméně v roce 1633 byli všichni jezuitští misionáři vyhnáni. Následovalo období oslabení moci vládců – negušů a rozdrobení země. Sjednocení staré říše dokončil až koncem 19.století císař Menelik II (1844–1913).

V té době (1890) však již Italové obsadili Eritreu u pobřeží Rudého moře. V roce 1930 začala za císaře Haile Salassieho modernizace země, přerušená roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů v roce 1941 vyhnáni a r. 1950 se Eritrea stala autonomní součástí Etiopie.

V roce 1974 byl stařičký císař vojenským pučem sesazen, byla vytvořena Prozatimní vojenská správní rada, která zahájila socialistické reformy a do jejíhož čela se r. 1977 dostal podplukovník Mengistu Haile Mariam. Nepokoje však pokračovali a separatistické hnutí v Eritrei a Tigre ještě zesílilo. V letech 1977–80 vpadli Somálci do Ogadenu, avšak vždy byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V roce 1984 bránila občanská válka rozsáhlé mezinárodní akci organizované na pomoc obětem katastrofálního sucha na severu země.

V roce 1991 byla marxistická Mengistova vláda konečně svržena volným spojenectvím povstaleckých sil. Eritrejci se svých nároků nevzdali a po referendu v květnu 1993 vyhlásila Eritrea nezávislost. V r.1994 byly v Etiopii uskutečněny první svobodné volby do ústavodárného shromáždění, které má podle nové ústavy přeměnit zemi ve volnou federaci 9 etnických států. Počátkem roku 1999 opět vypukly boje na hranicích mezi Etiopií a Eritreou. V současné době je mír a Eritrea je samostatným státem. Válku připomínají rezavé tanky v pohraničních oblastech.

Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů a aniž by nás spustili z očí něco si vyprávějí. Ani ve snu by nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.

U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.

Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají co bude a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme kam nás nohy zavedou.

O autorech

V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.

Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži a protrpěli tropické nemoci.

Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mozambik a Zanzibar.

Afriku prošli a prostopovali křížem krážem od severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v Rudém moři.

Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji spatříme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímaje běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“ „Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“ Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme aniž bychom byli připraveni.

V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat a tak odpočívaje pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky.

„Napadlo mě jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím, který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“

„Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“

Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme, nezastavujeme se, jdeme.

Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

více na www.nahaafrika.cz

Na pokraji fyzického vyčerpání se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze procházíme a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů. Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si , aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou. Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemyslíce na nic.

Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno.

Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát..

ENDURANCE… …SEN…BOJ O ŽIVOT… …SKUTEČNÝ PŘÍBĚH… pro mě ještě do nedávna naprosto nicneříkající slovo…

Nebudu se rozepisovat o obsahu knihy. Pro zasvěcence této skutečně se událé záležitosti je to zbytečné, pro naprosté nezasvěcence a laiky jako jsem já by to bylo nefér

Poznat tenhle příběh v podání A. Leasinga stojí rozhodně za to… Člověk opravdu žasne… Čtivosti knihy dodává fakt, že autor použil opravdové zápisky z deníků všech členů expedice, jejichž prožitky opravdu člověka nenechají na pochybách, že se příběh udál… Situace jsou psány tak jaksi obyčejně a přesto vám běhá mráz po zádech, jak moc si přejete, aby to dopadlo jinak … Nepřipustit si v tak krutých podmínkách tu strašnou beznaděj, a zároveň si připustit statečnost, sílu lidské touhy, ale i pokory,… to jsou prostě mimočasové záležitosti…

A tak srdce všech dobrodruhů s touhou objevovat jásá neboť kniha jim přináší možnost zcela se ponořit do děje a ocitnout se na palubě Endurance a znovu se všemi členy královské expedice prožít jejich skutečně neskutečné putování se všemi sny i prohrami…

Soutěž o tuto knihu probíha ZDE“

Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Část třetí, kapitola šest:

Následujícího dne, 31.prosince 1915, McNeish poznamenal: „Hogmany (skotský svátek na Nový rok) je také hořkým dnem, neboť trčíme na ledové kře namísto toho, abychom si užívali radosti života jako většina lidí. Ale jak praví přísloví, na světě musí být nějaký ten blázen.“