Kateřina Minková Čaj Rize – medová barva, hořkosladká chuť i vůně, široký úsměv. Kolik podob v sobě asi tento nápoj skrývá? Podařilo se nám poznat alespoň některé?
Vystupujeme z dolmuše (minibusu) v městečku Dalamán na jihu Turecka. V mžiku je tu pán, ochotný zajistit nám ubytování, odvoz, udělat cokoli. Turista voní penězi a podnikavý domorodec jej vyčenichá na 100 honů. U nás se ale netrefil. Jsme už třetí měsíc na cestě a náš měšec už má pěkně splasklé bříško. Také se nepočítáme mezi turisty. Nenavštěvujeme muzea, zajímá nás život. Pokoušíme se rychle zorientovat a vydáváme se ven z města silnicí, kde tušíme náš směr. Netrvá dlouho a je tu první pozvání. Nádherně znějící turečtině zatím ani trochu nerozumíme, ale slovo čaj poznáváme. Rádi odkládáme těžké batohy a milá stařenka už chystá sezení na koberci před skromným příbytkem. Brzy shledáváme, že nejenom jazyk, ale také gestikulace místních lidí je pro nás jen velmi těžko pochopitelná. I přes tuto zdánlivou bariéru se ale u čaje cítíme velmi příjemně a cinkání sklenek – istikan o malé talířky doprovází veselý smích stařenky i našich dětí. I dále se při našem putování jižním pobřežím s tímto nápojem setkáváme na každém kroku. Čaj je tu skutečně velmi oblíben a pije se od rána do večera během všech každodenních činností a je také s nevšední štědrostí nabízen. Vždy a všude. Čaj je bez hranic, je nezávislý, čaj je.
Ulicemi Fethie, města pulsujícího zrychleným životem moderního člověka, se valí potoky vody. Kanalizace chybí nebo nestíhá. Lidé se brodí po kotníky ve vodě, přebíhají rušné silnice, nakupují, telefonují, dohadují se, spěchají. Alespoň první dojem je takový. Něco je ale jiné. Chvíli se zastavím a přemýšlím co asi. A už to mám. Ten čaj. Je tu stále. I v takovém nečase. Voní z rozsvícených pasáží, láká a uklidňuje. Nutí uspěchaného člověka alespoň na malou chvilku spočinout. Zastavit krok i mysl. Má dar prozářit svět.
Když se řekne Turecko, snad každému vytane na mysli turecký med a turecká káva. Historie čaje je o mnoho mladší. Ve velkém se začal pěstovat vlastně až po druhé světové válce, a přesto pití čaje oblibu kávy téměř vytlačilo. Snídaně se sice turecky řekne kahvalti, název tudíž dost pravděpodobně vychází z tradice pití kávy, ale Turka usrkávajícího voňavý hnědočerný nápoj, aby pohledal. Zato prý dnes průměrný turecký občan vyprázdní denně 20 sklenek čaje. A není divu, stačí se kolem sebe rozhlédnout. Všude uvidíte muže se speciálně upravenými podnosy, na kterých zvoní a voní dole baňaté v pase štíhlé sklenky. Dokonce i na nádraží je hned vedle čekárny chodba, upravená jako skromná čajovna s nízkými stolky a sedátky. Také nakupujete-li v obchodě, velice často vám prodavač nabídne po skleničce a rád se napije s vámi a prohodí pár přátelských slov. Zajímavé je, že téměř nikdy Turci nenalijí Rize čaj dětem. Pro ty jsou určené čaje bylinkové nebo ovocné, připravené z různobarevného granulátu. A nebo Coca Cola.
Samotná příprava čaje je malým svátkem. V domácnostech vám čaj přichystají ve dvou na sebe postavených konvicích. Samovar jsme viděli už jen na obrázku. Nadrcené lístky tmavé, téměř černé barvy, se vloží do vrchní menší konvičky, do spodní se nalije voda. Během toho, co se voda vaří, čaj v horní konvičce se prohřívá a nádherně se rozvoní. Potom se vroucí vodou zalije a voda do dolní konvičky se doplní a opět přivede k varu. Při podávání se do sklenky nejprve nalije trochu koncentrovaného čaje z horní konvice a doplní se vodou z dolní. Každému v poměru podle jeho chuti a zvyku. Zahlédli jsme také specielní ohřívače s dřevěným uhlím, vyrobené z plechovek od stolního oleje, do jejichž vršku se soustava konviček usadí jako do hnízda a čaj zůstává stále teplý. V některých „restauracích“ se můžete dokonce setkat s dalším zajímavým zařízením. Představte si brutar, ve kterém si naše babičky ohřívaly vodu do vany. Vidíte ho? Takže. Dole je zatopeno a na vrchu, tam kde u nás bývá velký poklop, trůní tři vyšší kovové konvice, kde se opět hřeje čaj a dolévá se horkou vodou z kohoutku dolní nádrže.
V obchodech se čaj prodává ve velkých baleních od půlkilových po pětikilové, a protože se pije převážně důkladně oslazený, také cukr koupíte pouze dvoukilový nebo krabičku malinkých kostiček po 3/4 kile. A odkud se čaj do obchodu vlastně dostane? No přece z Rize. Z oblasti na severovýchodním pobřeží Turecka, kde se nízké, okolo metru vysoké keříky táhnou v dlouhých řadách až do výše asi 800 m n. m.. Vlhké černomořské klima jim zde zajišťuje ideální podmínky k růstu a tato svěže zelená rostlina tu dává až tři úrody ročně. Ručně sklízené lístky se nechávají zavadnout, rolují se a fermentují, suší, třídí a balí, aby posléze zaplnily dlouhatánské regály všech potravinových obchodů.
Šedesát dní v Turecku uteklo jako voda. Držím v ruce pět mezinárodních jízdenek na vlak domů, rozhlížím se po rozlehlé čekárně istanbulského nádraží a je mi trochu smutno. Naše děti dovádí a pobíhají sem a tam. Komunikují s dalšími čekajícími lidmi, kteří se tu za tu dobu, co tu trávíme my, střídají. Náš vlak odjíždí až za několik hodin, ale venku zuří vánice, a tak na courání městem není ani pomyšlení. Navíc zavazadlové boxy jsou mimo provoz a prodírat se s velkými těžkými batohy rušnými ulicemi není žádný turecký med. A tak si užíváme posledních sklenek voňavého nápoje, namačkáni k vlažným radiátorům ústředního topení. A jak jinak, než, že jsme na ně byli opět pozváni. Dokonce hned dvakrát. První pozvání přišlo od chlapíka v kožené bundě, který si oblíbil našeho ročního Jakuba. A vlastně i Jakub jeho. Ani se s ním nechtěl rozloučit. No a podruhé nám čaj objednal sympatický pán středního věku, který s námi plynně rozprávěl naší mateřštinou, ač byl rodilý istanbulan. Pak se dostavila turecká boxerská reprezentace a zájezd legračně vymóděných Japonců, k tomu několik veselých mladíků, vyzbrojených mobily s fotoaparáty. Spojoval nás čaj.
