Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí
obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal
v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde
vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran
svírají kolmé a vysoké skalní stěny.
Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.
Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.
Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.
V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.
Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.
Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.
Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.
V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…
Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.
Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.
Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.
V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.
Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.
Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.
Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.
V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…
Jeden z vrcholů vypínající se nad Oetztalským údolím
Výstup ferratou kolem vodopádu Stuibenfall
Traverz na ferratě v horní části vodopádu Stuibenfall
Malý převísek na hraní na ferratě Lehner Wasserfall
Kubánec na Oetztaler Ache na začátku úseku Mezimostí
Výstup ferratou kolem vodopádu Stuibenfall
Traverz na ferratě v horní části vodopádu Stuibenfall
Malý převísek na hraní na ferratě Lehner Wasserfall
Zdejší rula je pro lezce krásný matroš – lezec Honza
Kubánec na Oetztaler Ache na začátku úseku Mezimostí
Jeden z vrcholů vypínající se nad Oetztalským údolím
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po
pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší
republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát
jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně
dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní
hodnoty.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou
užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká
i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné
množství toků.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
První slajdopád na Brandsetelvi vyžaduje nájezd spíše doprava. Pádler – Huhu, Foto – Moucha
Společné foto na Brandsetelvi pod nejdelším slajdem, z nějž je na fotce vidět jen jeho spodní část. Foto – Kopeček
Žany má na 5 m vodopádu na Brandsetelvi skvělou lajnu. Foto – Kopeček
Walli je v druhém vodopádu na Sogndalselvě až příliš uprostřed. Foto – Moucha
Řeka Jori a esíčko zakončené skokem s válcem. Pádler – Huhu, Foto – Pépé
Huhu na hraně nad jedním z pěti válců na Numedalslagen. Foto – Moucha.
Kopeček na slajdu ve spodním úseku Brandsetelvi. Foto – Kopeček
Žany v nájezdu do jedné z peřejí řeky Mirkdalselva. Foto – Moucha
Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě
proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře,
kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo
něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za
5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
Kromě Cestovatelských diashow Martina
Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského
festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších
drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase
něco pro Brňáky.
Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.
{{reklama()}}
Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to
možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám
v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli
s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou
zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní
lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde
v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který
podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval
dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému
rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
{{reklama()}}
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého
hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně
oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten
nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích
se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach,
přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa.
Opuštěná divočina
Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.
Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.
České korálky zdobí Keňské ženy
V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.
Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.
Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka
Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.
Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.
Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.
Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…
Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.
Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.
Pakoní ukolébavka na rozloučenou
Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.
Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.
Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.
Opuštěná divočina
Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.
Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.
České korálky zdobí Keňské ženy
V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.
Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.
Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka
Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.
Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.
Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.
Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…
Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.
Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.
Pakoní ukolébavka na rozloučenou
Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.
Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.
Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.
Běžný trh v Keni
Nože na obřízku vlevo pro chlapce, vpravo pro dívky
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí
davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem
dříví, výpěstků na hlavách nebo zádech. Hospůdky a bary jsou plné
domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky
jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny
HIV pozitivní.
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.
Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.
Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.
„Sedni a čekej!“
Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.
Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.
Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.
Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Velká pohřební oslava, ale nafta nikde
Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.
Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.
Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.
Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.
Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.
Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.
„Sedni a čekej!“
Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.
Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.
Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.
Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Velká pohřební oslava, ale nafta nikde
Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.
Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.
Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.
Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci
polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry
u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu. Všude voní oheň,
popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.
Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.
Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.
9 regionů, 3 hlavní města
Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.
Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.
Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.
Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.
Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.
Je libo slunečné safari či číhaná
Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.
Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.
Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.
Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.
Vítejte v JAR
Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.
Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.
Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.
Z přelidněných měst do hor a údolí
Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.
Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.
A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.
Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.
Aktivity pro každou chuť i rozpočet
Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.
JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.
Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.
Vůně másla a popela
Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.
Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!
Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR
V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?
Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.
Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.
Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.
9 regionů, 3 hlavní města
Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.
Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.
Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.
Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.
Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.
Je libo slunečné safari či číhaná
Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.
Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.
Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.
Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.
Vítejte v JAR
Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.
Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.
Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.
Z přelidněných měst do hor a údolí
Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.
Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.
A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.
Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.
Aktivity pro každou chuť i rozpočet
Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.
JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.
Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.
Vůně másla a popela
Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.
Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!
Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR
V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?
Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde
právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody.
V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky
pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském
oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení
Tobe.
Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.
Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.
Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).
Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.
Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.
Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.
Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.
Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.
Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.
Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.
U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.
Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.
Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.
Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).
Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.
Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.
Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.
Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.
Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.
Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.
Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.
U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.
Vlajka jižního Súdánu
Běžné odpoledne v kuchyni
Sestra náčelníka s posvátnými tradičními bubny
Súdanské stavení ghotiya
Každý by chtěl být na fotce.
Kambala – slavnostní tanec
Kambala zvonky na nohách jsou ze starých plechovek.
Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.
