10 důvodů, proč není Austrálie rájem na zemi

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští
lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje.
Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se
totiž na internetu většinou nemluví.

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje. Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se totiž na internetu většinou nemluví. Mnoho Čechů má na očích růžové brýle a svému okolí vyhrožuje slovy: „Stěhuju se do Austrálie.“


Než se ale opravdu rozhodnete prodat dům, sbalit svých pár švestek a přestěhovat se na druhý konec světa, zkuste nejprve zjistit, jaká Austrálie skutečně je. Oproti všem ostatním, kteří zemi klokanů jen chválí, přinášíme desatero negativ, s nimiž se budoucí Australan musí smířit.

1. Extrémně pomalý internet

Patříte-li k notorickým počítačovým závislákům, pak v Austrálii spokojeni nebudete. Internet je v celé zemi extrémně pomalý, protože do Austrálie vedou údajně jen dva optické kabely. Většina země je pokryta pouze vzdušným signálem, který ovšem rychlost internetu značně zpomaluje. Stahování filmů nebo hraní online her je, až na několik šťastných ulic v Sydney, téměř nemožné. Ve vnitrozemí dokonce chybí i signál mobilních operátorů, takže si prostě ani nezavoláte. Velký problém se spojením má třeba město Alice Springs, které leží uprostřed pouště.


2. Jedna z nejdražších zemí světa

Pokud se chystáte na studijní pobyt do Austrálie, berte v potaz, že z anglicky mluvících zemí je Austrálie tou nejdražší variantou. Loni byla dokonce Sydney vyhlášena jako celkově třetí nejdražší město světa. Například ve třetím největším Australském městě Brisbane, pronájem bytu 2+1 stojí týdně okolo 12 000 Kč bez služeb. Za litr balené vody dáte kolem stovky, za běžnou večeři pro jednu osobu pak od 500 Kč výš, nebudete-li se stravovat nijak luxusně. A pro kuřáky špatná zpráva – cigarety jsou zde jednoznačně nejdražší na světě – kolem 400 Kč za krabičku.


3. Krize na trhu práce

Vzhledem k vyšším cenám by se dalo očekávat, že budou také vyšší sazby v zaměstnání a na nejrůznějších brigádách. A ano, jsou. Ovšem vzhledem k právě probíhající krizi na trhu práce, je poměrně obtížné získat uplatnění. A je zcela jedno, zda máte v kapse univerzitní diplom a mluvíte několika jazyky. Práce zkrátka moc není. Na druhou stranu, pokud se člověk neštítí pracovat rukama, může si coby uklízečka, barman nebo třeba prodejce novin, přijít na velice slušné peníze, až 800 Kč na hodinu. Ovšem pracovní směny bývají u těchto povolání výrazně kratší.

4. Nepochopitelný rasismus

Konec povídaček o tom, že Australané mají srdce na dlani a vítají každého mezinárodního studenta či přistěhovalce s otevřenou náručí. Vzhledem k akutnímu nedostatku práce se na cizince nikdo z místních nekouká příliš dobře. Rasismus zde sice většinou zůstává spíše v rovině vtípků a dobírání si cizinců. „Nepřibrala jsi dneska, jsi nějaká tlustější?“ nebo „Ty pořád nosíš to stejný tričko. Ale chápu, jsi z té chudé země, kde na nové nemáte.“ A podobné věty patří k tamní dobré zábavě.

Smutným a neopomenutelným faktem jsou však poměrně časté vraždy zahraničních studentů. Ve dvoumilionovém městě Brisbane byly za poslední čtyři měsíce zabiti čtyři studenti z Asie a Evropy. Oběťmi jsou většinou drobné dívky. Za loňský rok bylo obětí 13.


5. Vítejte v Asii

Tento bod není považován za negativní, ale spíše překvapivou skutečnost. Již zmiňované město Brisbane má zhruba čtyřicet procent obyvatel asijského původu. Jedná se většinou o studenty nebo zaměstnance na pracovních stážích. Pokud rádi poznáváte nové kultury, jistě oceníte, že téměř polovina restaurací je korejsko-japonská.

6. Za nedopalek cigarety pokuta 200AUD

Pokud patříte mezi kuřáky, budete zřejmě překvapeni restrikcemi, které proti kouření tamní vláda vede. Nekuřácké restaurace a bary jsou standardem stejně jako třeba v USA nebo většině evropských zemích. Avšak v Austrálii naleznete i nekuřácké ulice. Pokud si na takové ulici dopřejete cigaretu, čeká Vás pokuta od 200 australských dollarů výš. A stejná sazba je v případě, že kdekoli ve městě odhodíte nedopalek z cigarety na zem či na kanál. A věřte, že díky bezpečnostním kamerám a množství policistů v ulicích, opravdu neuniknete.


Podobně existují také ulice, na nichž si smíte dát drink (např. před bottle shopem) a ulice, kde nesmíte s alkoholickým nápojem v ruce ani stát.

7. Sušení prádla může být problém

O krásném australském počasí není pochyb. Proto je zcela logické, že každé oblečení musí na slunci v Austrálii rychle uschnout. Ale ejhle – nikde viset prádlo neuvidíte. Z etického důvodu je to totiž zakázané a obyvatelé jsou povinni sušit doma v sušičkách. Visící spodní prádlo na balkonech zkrátka místní obyvatele pohoršuje.

8. Víc reklam než filmů

Jakožto filmový fanoušek budete zřejmě trpět. Když pomineme skutečnost, že díky pomalému internetu je prakticky nesmyslné, si filmy stahovat (ať už legálně či nelegálně), v televizi na Vás čeká téměř více reklam než filmů. Bezplatných kanálů najdete hodně, avšak připravte se na to, že každých pět až deset minut bude film přerušen zhruba pětiminutovou reklamou. Nejlepší variantou je zkrátka chodit do kina nebo si kupovat dvd. Ovšem počítejte s tím, že na australský trh se americké filmy dostávají s výrazným zpožděním. A jejich výběr je velmi omezen.

9. Feminismus

Moc se o tom nemluví, ale pokud v Austrálii nějaký čas žijete, je vám to jasné. V současné době probíhá silná vlna feminismu. Mnoho žen zastává manažerské funkce, zatímco pánové se starají o potomky doma. V souvislosti s tímto trendem také roste průměrný věk prvorodiček, například je zcela běžné mít své první dítě až kolem čtyřicítky. Moderní medicína si s tím umí poradit a Australanky toho velmi rády využívají. Umělá oplodnění jsou zde velmi častá.

10. Byrokracie

Problémy s laxními úřady a nepřehlednou byrokracií jsou snad všude, Austrálií nevyjímaje. Ovšem zde se občas dostanete do kuriózních situací. Zkuste si představit, že bydlíte v pronajatém bytě, kde nejdou zamykat dveře od bytu. A protože dle smlouvy smí opravu objednat a nechat provést pouze majitel bytu, žádáte opravu a čekáte na ni pět měsíců. Mezitím pochopitelně spíte v nezamčeném bytě, protože „nikdo s n´tím nemůže dříve nic udělat“. A podobných situací, kdy se na jednoduchou věc, čeká neúměrně dlouho, jsou v Austrálii mraky.


Závěrem by se slušelo říci, že Austrálie i přes mnoho nevýhod, je krásná země. A pokud si tam najdete práci a přátele, opravdu hezky a pohodlně se tam žije. Na přísné předpisy a drobnosti jako je třeba pár měsíců nezamčený byt, se zvyknout dá. Ale přece jenom, než tam odcestujete, je dobré vědět i o těch stinných stránkách. Ten šok z nedokonalého ráje bude potom menší!

Vyrazit na Srí Lanku nebo na Bali?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže,
příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní
obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není
daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali
s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech,
budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže, příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech, budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?


Na Srí Lanku za polovic

V době ekonomické krize každý počítá, co si může dovolit a kde se dá něco málo ušetřit. Pochopitelně dovolená je jednou z položek, na které lidé šetří v první řadě. Přece jen, není třeba jezdit na druhý konec světa, když chceme teplo a moře. A mnoho z nás se spokojí s průměrným hotelem namísto luxusní „pětihvězdy“.

Snaha ušetřit na dovolené však začíná už v momentě, kdy vybíráme město, kam vyrazit. A právě v tomto ohledu lze jednoznačně považovat Srí Lanku za vítěze tohoto pomyslného souboje. Zpáteční letenky na Srí Lanku lze sehnat v cenách kolem patnácti tisíc korun za osobu. Cena samostatné zpáteční letenky na Bali bývá mnohdy i dvojnásobná, protože, pochopitelně, ostrov Bali leží výrazně dál – až pod rovníkem. Pokud jde o ceny cestovních kanceláří za kompletní zájezdy, lze i zde mluvit o výrazném cenovém rozdílu. Samotná doprava však není zdaleka jediný výdaj na dovolenou. I hotely jsou na Bali poměrně dražší.

Na druhou stranu, obě země jsou poměrně levné, pokud jde o běžné denní nákupy, restaurace a vnitrostátní cestování. Večeře v restauraci v obou státech vyjde kolem stokoruny na osobu, nealkoholické nápoje stojí doslova pár korun. Alkohol je na Srí Lance dražší, neboť jeho konzumaci chce vláda vysokými cenami regulovat. Jedná se totiž především o muslimskou zemi. Obecně lze tedy říci, že průměrná dovolená na deset dnů na Srí Lance stojí se vším všudy kolem dvaceti až pětadvaceti tisíc korun na osobu. Na Bali za průměrnou desetidenní dovolenou dáte čtyřiceti tisíc korun.



Méně je někdy více aneb turisty prolezlé Bali

Pokud nepatříte mezi pohodlné cestovatele ve věkové kategorii 60+, neplánujete sedět na hotelu a koupat se v přilehlém bazénku, pak pravděpodobně oceníte kouzlo nedotčené přírody a klasického životního stylu Srí Lanky. Tam totiž, na rozdíl od turisty prolezlého Bali, snadno narazíte na vesnice, kde se žije velmi tradičně. Můžete se vydat například do přístavu a na vlastní oči se přesvědčit, jak se zpracovávají ryby, které se následně rozváží v konzervách do celého světa. Můžete nahlédnout na rýžová pole, do řeznického stánku, kde vedle živých kuřat máte hned i ta zabitá a připravená do kuchyně. Místní lidé jsou velice ochotní a vstřícní, takže se bez sebemenších problémů dostanete prakticky všude. A většinou bez jakékoli úplaty. Je to díky mentalitě tamních lidé, kteří jsou velice otevření a vstřícní vůči cizincům. A také díky tomu, že zde turistický ruch není v takové (otravné) míře, jako je tomu na Bali.

Bali je jedna velká turistická show. Je krásné, že cokoli chcete vidět, navštívit můžete. Avšak je třeba za to zaplatit a zařadit se do některé z turistických skupinek. Jízda na slonu, krmení slonů, focení s medvědem a mnoho dalších atrakcí je zde k dispozici. Avšak vše zavání jednoznačným byznysem a snahou vydělat na bohatých turistech, co se dá. Jednoduše řečeno, kdo nemá rád turisticky rušná místa a dává přednost originálním a cestovním ruchem nedeformovaným místům, pak ať jede raději na Srí Lanku. Tak třeba za celý den turistu ani nepotkáte.

Panenská příroda Srí Lanky


Milovníci přírody chtějí vidět čisté pláže, civilizací nedotčenou přírodu a zvířata ve svém domovském prostředí. A i v tomto případě je třeba opět vyzdvihnout, turisticky poněkud opomíjenou, Srí Lanku. Pláže zde jsou v průměru výrazně čistší, než na Bali, kde vlivem turistů i na těch nejhezčích plážích jako je Sanur či Kuta, sem tam nějaký ten nepořádek zahlédnete. A pokud nejde přímo o odpadky, je třeba podotknout, že mnoho pláží na Bali je těsně u pobřeží zaplněno řasami.

Pokud jde o zvířata, na Srí Lance žije ve volné přírodě nejvíce leopardů na světě. A při průjezdu divočinou je snadno spatříte i z jeepu. Podobně je tomu třeba se slony, kterých je všude plno. Oproti tomu na Bali zase s pravidelností potkáváte volně živící malé opičky. Slony však zde mají spíše jako lákadlo na turisty.

Rozdílný přístup místních obyvatel k turistům

Každý turista jistě ocení, když se k němu místní obyvatelé chovají přátelsky a s úctou. Ne, že by v některé z porovnávaných zemí panoval rasismus nebo dokonce odporu vůči cizincům, to naštěstí ne. Přece jen cizinci představují v obou případech jistý přísun financí. Avšak v turisticky rušnější oblasti ostrova Bali velmi tvrdě platí, že kdo platí víc, má právo. „Tady je všechno o úplatkách. Ti, co se sem přistěhovali třeba z Evropy, nestačí žasnout. Například pokuty za špatnou jízdu po silnici odhadují policisté podle toho, jak drahým autem jedete a zda jste místní nebo cizinec. Prakticky kdykoli cizince kontroluje policista, očekává, že dostane nějaké peníze. Jinak Vás nenechá jít. Jednání na úřadech je zde zdlouhavé, a i tak musíte každému dávat nějaké peníze bokem, aby se na vaši žádost vůbec podíval. Turistů se pak týká problém úplatků v situaci, kdy potřebují lékařskou péči. Pokud nezaplatíte hodně a předem, nemusí Vás ošetřit nebo se o Vás postarají velmi nekvalitně,“ popisuje vlastní zkušenost pětadvacetiletá Hanka, která na Bali jakožto turistická průvodkyně působí již druhým rokem. Oproti tomu na Srí Lance moc peněz a bohatství turistů až takovou roli nehraje. „Za příplatek máte lepší službu, což je pochopitelné. Ale vyloženě uplácení tu moc nefunguje,“ vysvětluje Nishan Fernando, provozovatel hotelu v Negombu.



Doba trvání cesty na Bali a na Srí Lanku

Posledním bodem, v němž lehce válcuje Srí Lanka Bali, je délka letu. Pro někoho záležitost méně podstatná, avšak ti, kteří cestují často, jistě preferují kvalitu dosažitelnou za přiměřený čas. Na Srí Lanku se létá většinou kolem třinácti hodin s jedním přestupem (v Istanbulu, Dubaii apod.).

Lety na Bali trvají kolem třiadvaceti hodin. Nejlepší variantou je letět s jedním mezipřistáním v jihokorejském Soulu. Tamní letiště je totiž považováno za druhé nejlepší letiště světa a pro cestující je k dispozici například bazén, sprcha či masáže přímo v areálu letiště. Případně, pokud to časová prodleva mezi lety dovolí, je možné snadno vyrazit přímo do ulic a prohlédnout si městu. S Koreou totiž nemáme vízovou povinnost, resp. dostanete víza bezplatně přímo na letišti.


Kam tedy za exotikou?

Obě země jsou nádherné a beze sporu stojí za zhlédnutí. Cílem toho článku je však upozornit na to, že obecně tolik propagovaný ostrov Bali, který podle Čechů platí za jednu z nejluxusnějších dovolených, není o nic lepší, než levnější a, pokud jde o přírodu, tak i čistší varianta v podobě ostrova Srí Lanky.

Laos na kole: prázdné silnice, lenošní Laosané a hektolitry nudlové polévky

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních
asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos
se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů,
bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik
cestovatelů básní?

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů, bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik cestovatelů básní?



Překročení Mekongu na thajsko-laoské hranici

První laoská peripetie přichází již na hraničním přechodu mezi Chiang Khong a Huai Xai. Míjíme starý hraniční přechod s přívozem přes Mekong, který sice funguje, ale nejsou zde imigrační úředníci. Jakožto cizinci máme smůlu, na přívoz nás bez razítka v pase nepustí. Jedeme tedy 10 km ke Čtvrtému mostu thajsko-laoského přátelství, kde sice razítko obdržíme, ale pro změnu nemůžeme na kole překonat 200 metrů betonu nad Mekongem. Proč? Král tak rozhodl a strážci mostu jsou neústupní. Nabízí se možnost jet s razítkem v pase zpět k přívozu, přejet na laoskou stranu, jet 10 km k druhému konci mostu pro laoský štempl a 10 km zpátky k přívozu, odkud nám nazítří vyplouvá loďka do Pak Bengu. Zkoušíme se hádat, navrhujeme, že si domluvíme korbu, co nám kola převeze, ale celníci jsou neoblomní. Zbývá poslední varianta: naložit kola do busu a za nehorázný poplatek (desetkrát vyšší než cena přívozu) přejet dvě stě metrů nad řekou tímto potupným způsobem. Lenost vítězí, skláníme hlavy, sundáváme brašny a vezeme se do Laosu.

Tento článek je druhým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko na kole.

Lenošení na Mekongu a první „Sabajdííí“

Jedna z věcí, kterou chci v Laosu absolvovat je plavba po Mekongu. Bručení drahé polovičky mě překvapuje, vždyť to není žádný velký sportovec. Ale když ráno sedíme pohodlně usazeni v autosedačkách, bahnitý veletok šplouchá, kola se vezou na střeše kocábky a my degustujeme Lao Beer a laoské bagety, přechází bručení ve spokojené mručení. V Pak Bengu opouštíme posádku pokračující do Luang Prabang a vrháme se vstříc laoským dobrodružstvím. První kilometry slavíme lepením dvojího defektu za asistence zvědavých dětiček všech věkových kategorií. Děti jsou všude a hrozně rády křičí, každý průjezd bambusovou vesnicí doprovází stovky výkřiků „Sabajdííí“. Jsem nadšena, takhle mě ještě nikde nevítali. Přemýšlím, kdy nadšení opadne a správně tuším, že brzy.



I cyklistický ráj má své mouchy

Laos oplývá relativně malým vozovým parkem a vydáte-li se mimo hlavní tahy, jistota, že na vozovce budete sami, je téměř stoprocentní. Znovu přicházíme na chuť rozbitému asfaltu a šotolině a radost nekazí ani absence thajských pouličních jídelen a klesající venkovní teplota. Alespoň přes den. Po nocích klepeme kosu v pozemcích buddhistických chrámech a v brzkých ranních hodinách, vyprovázeni bušením do gongů, teskníme po zimních rukavicích. Nejedno ráno trávíme ohříváním zmrzlých končetin před chýšemi pohostinných domorodců. Chýše jsou stejně jako náš stan nezateplené, a tak u ohně nejsme sami, alespoň si pokecáme. Už umíme zakřičet „Sabajdí“ a víc není potřeba.

Když přijde hlad, nejezte vejce

Týden jízdy po laoském severu přináší otužení, ale i lehké hladovění. Pohled na bambusové chýše a ušmudlané polonahé děti začíná ztrácet své romantické kouzlo, v bříšku kručí a chuťové buňky se děsí dalšího talíře nudlové polévky. Nudlová polévka dle šéfkuchařů laoského venkova skrývá nejrůznější zvířecí i jiné těžko identifikovatelné součástky. Co by zhýčkaný Evropan, doporučuji konzumovat se zavřenýma očima. Slabším povahám radím zůstat na banánech, které jsou při troše štěstí k sehnání každých padesát kilometrů, smíchané se zahuštěným mlékem (k sehnání každých dvacet kilometrů) poskytnou dost energie i pro strmé laoské kopce. A nezvedá se po nich žaludek. Hlavně neexperimentujte s vejci tvářícími se, jako by byly uvařeny na tvrdo. S velkou pravděpodobností z nich vyteče neskutečně smrdutá černá hmota. Laosané totiž s oblibou zakopávají slepičí vejce do země a po několika letech vyčkávání je servírují jako výtečnou lahůdku.



Koloniální oáza Luang Prabang a pálenka Lao Lao

Banánová dieta nás žene rychle kupředu až k branám Luang Prabangu. Dříve hlavní město Laosu pyšnící se starými buddhistickými chrámy a přívětivou koloniální architekturou otvírá konejšivou náruč civilizace. Nic proti bambusovým chýším, nudlovým polévkám a stloukané rýži, ale kuřecí bagety v Luang Prabang jsou samy o sobě důvodem k několikadennímu odložení bicyklu. Pětidenní oraz ospravedlňujeme vyřizováním vietnamských víz, na způsob Křováků plníme žaludky do zásoby, testujeme rýžovou pálenku Lao Lao (vřele doporučuji zejména v kombinaci s mangovým koktejlem) a sbíráme síly vyrazit dál.

Thakek loop, krasojízda laoským krasem

Čím dál na jih, tím více přibývá civilizace. Jízda po hlavních silnicích dokazuje, že Laos je pro cyklistu skutečně země zaslíbená. Cesty slušné, provoz minimální, jen ta černá vajíčka straší všude. Zase jsme se nachytali. Odpočinková etapa podél Mekongu zpočátku těší zmožená lýtka, jenže třetí den na rovině působí již značně monotematicky. Nejvyšší čas udělat odbočku do hor a projet si Takhek loop. Čtyři sta padesát kilometrů dlouhá trasa vede pohádkovou krajinou kolmých vápencových stěn a krasových jeskyní, máme v plánu projet tu hezčí část. Zadaří se, ale trochu jinak, než si představujeme. Drahá polovička kolabuje pod dojmy z nudlové polévky s kohoutími hřebínky a já odchytávám první kolemjedoucí vozidlo. Pantomimou předvádím aktuální stav a projevy partnerovy trávící a vylučovací soustavy, majitelé automobilu s korbou a dalších asi 10 zúčastněných patřičně oceňují herecký výkon a odváží umělce o 150 km dál do Takheku, kde se chorý zavírá na záchod a já si otvírám Lao Beer. Zbytek laoské krasojízdy se odehrává ve znamení rozryté silnice, strachu z nudlových polévek a těšení se do Vietnamu.



Můj cyklotyp:

Nová cesta z Luang Prabang do Kasi

Délka 130 km, nadmořská výška 300 – 1930 m.n.m., nastoupáno a naklesáno téměř 5000 výškových metrů. Šotolina připravená k asfaltování, zbrusu nový asfalt, půdní sesuvy a nedodělané úseky díky nimž na cestě nejezdí téměř žádná auta (únor 2014). 2 dny pohodové jízdy.

Část Takhek Loop: Vieng Khan – Na Hin – Lak Sao – Nakai – Takhek

Délka 270 km, nadmořská výška 150 – 900 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů . Šotolina a asfalt (občas lemováno minovým polem). 4–5 dnů jízdy. Pro milovníky podzemí stojí za to zajet si 40 km z Na Hin ke Konglor Cave (7km dlouhá jeskynní řeka, kterou lze prozkoumat z pronajaté loďky).

Thajsko na kole: rýžoviště, převislé kopce a tekutí sloni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na
pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Najeli
jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a
zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a
v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti.

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. V tomto miniseriálu se s vámi podělím o své nejen cyklistické zkušenosti a zážitky z pestrobarevného asijského světa.



V prosinci na kole? Proč ne? V Thajsku!

Druhý prosinec, to je nejvyšší čas nasednout na letadlo a nechat se přenést někam, kde málokdo tuší, co jsou zimní gumy. Tentokrát padá volba na Bangkok. Teplo tam je, lacino taky, na dobré lidi a dobré jídlo snad také narazíme a proč to tentokrát nezkusit na kole? Času máme dost na to abychom se po jihovýchodní Asii trochu projeli, a navíc ulehčíme rozpočtu za místní dopravu a nervům za nekonečné stání na stopu. Je rozhodnuto, balíme bicykly do krabic a letíme.

Na sever či na jih?

Z Bangkoku mizíme, co nám kola stačí. Zprvu mě láká odjet na jih a kouknout se na zapomenuté ostrůvky a pláže, o nichž mořemilní cestovatelé tolik básní, ale pak dám na radu zkušenějšího a poslušně namířím azimut k severu. První kilometry jsou ve znamení děsu a hrůzy na bangkokských dálnicích, které korunuje levostranný provoz. První zkušenost s asijskou dopravou a hned takhle z ostra. Nezbývá než zdrhnout do rýžových polí a doufat, že cestičky podél zavlažovacích kanálů neskončí v hladové tygří tlamě. Promotat se spletí cest a kanálů pomáhá GPS, mapy z openstreet maps kupodivu znají kdejakou ovčí stezku. Bod pro satelitní navigaci. V bývalém hlavním městě Ayutthaya slavíme královy narozeniny. V Sukothai, centru prvního thajského království, obdivujeme hromady cihel z 13. století a v Lopburi si necháváme ohlodat sedlo drzým makakem. V každém městě velebíme naše dvoukolé oře, slouží nám jako dokonalá obrana proti všudypřítomným tuktukářům (taxikářům).



Projektanti silnic, běžte raděj pěstovat rýži!

Čím dál na sever, tím méně provozu, krajina se stává hornatější, jízda příjemnější, džungle přibývá a civilizace ubývá. Nejkrásnější úseky na nás čekají v divočině thajsko-barmského pohraničí a v horských oblastech kolem města Chiang Mai. Ale zadarmo rozhodně nejsou. Thajští inženýři mají jednu velmi nepěknou vlastnost: stavějí silnice do převisu. Nad takovým sklonem zůstává rozum a kolo nejprve stát a posléze i s cyklistou padá na zad. A nedej Buddha, když skončí asfalt, pak už se poměr šlapání do pedálů a tlačení bicyklu povážlivě naklání k druhé variantě. Po několika vytlačených kopcích slibujeme absolutní věrnost asfaltu. Jenže pak se objeví lákadlo v podobě výrazné terénní zkratky v údolí řeky Kok.



Tento článek je prvním dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Vydařený single track aneb „Kokská cyklostezka“

Trasa vedoucí kolem řeky musí vést zákonitě po rovině a kolem klikatících se meandrů a rybářských vesniček jsme ještě pořádně nejeli. Dle map odhadujeme pohodový, mírně se houpající terén s minimálním převýšením. Chyba. Kokskou cyklostezku záhy překřtím na Kokotskou. Rozbitá bahnitá cesta sice vede pár metrů od řeky, ale to jí v žádném případě nebrání, aby svým profilem připomínala záznam z EKG silně rozrušeného slona. V polovině trasy, kdy už není úniku se i cesta plná hlubokých kráterů ztrácí a zbývá úzká pěšinka obrostlá trnitým křovím, což ocením, když uhýbám dvojici členů thajského motorkářského gangu (tento gang zahrnuje asi 96,7 % thajského národa). Jinde bych si řekla, že je to v pohodě, když projede motorka, projedu i já, jenže tady platí zcela jiná pravidla. Za chvíli už tlačíme do převisu, nohy podkluzují v bahně a písku, kloužeme z kopce dolů a takhle stále dokola až do setmění. Odteď už to s asfaltem myslím opravdu vážně, dost bylo experimentů.

Kam hlavu a bicykl složit?

Rozpočet jako tradičně našponovaný, takže rozmazlování se pod střechou hotelů omezujeme na minimum a většinu nocí trávíme ve stanu. Kde ho postavit? V poli rýžovém, banánovém, třtinovém či papájovém. Záleží na tom, která plodina právě lemuje silnici. Pole jsou téměř všude a najít v nich dvakrát dva metry pro plátěný domek není problém, jenže chybí voda na umytí zaprášené a zpocené tělesné schránky. Na radu domorodkyně zkoušíme žádat o azyl v buddhistických chrámech, které jsou úplně všude. Dobrotiví mnichové poskytují kus trávníku, bezpečí a brzký ranní budíček v podobě bušení do gongů. Co si budeme namlouvat, má to své rezervy. Po týdnu nocležení v polích a chrámech postupujeme do dalšího levelu: noclehy na hřištích škol. Na večer se zde schází sportů chtivá omladina a mezi ní nechybí ani několik dospělých. Pantomimou se ptáme, zda lze na hřišti přenocovat a jsme vítáni, přesněji řečeno, nejsme vyhozeni. Bonus v podobě hadice s vodou motivuje k zahájení pravidelné školní docházky. Na seznam kurióznějších nocležišť zapisujeme uprchlický tábor Mae La a zahradu thajské armády.



Když Asie, tak se slony a tygry

Opravdu se jich prvních pár týdnů bojím. Poprvé v asijské džungli, úzká provozuprostá silnička, nikde nikdo… zdá se mi vcelku pravděpodobné, že za zatáčkou číhá tygr a čeká právě na mě. Dobrodružného setkání se vzácnou šelmou se nedočkáme, zato slonů je dostatek. Slon, thajsky Chang, je totiž nejen chobotnatec, ale i značka dobrého a silného thajského piva. Doporučují dva ze dvou členů výpravy.


Můj cyklotip

Thajsko-barmské pohraničí mezi městy Mae Sot a Mae Hong Son Délka: 380 km, nadmořská výška 108 – 861 m.n.m., nastoupáno a naklesáno přes 4000 výškových metrů, asfalt různé kvality s několika šotolinovými úseky. S plnými brašnami a pohodovým tempem 6 dnů.

Na motorkách cez Pamír do Kirgizska

Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.

Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.

Tádžikistánem na hranici s Afghánistánem


Opäť hranice, opäť kontrola pasov, batožiny, tento raz už i fotiek a videí. Keď viete ako na to, vybavíte sa celkom rýchlo. Za Uzbekistanom mi bude smutno. No dobrodružstvo pokračuje a bude naberať na obrátkach. Pár hodín cesty a prichádzame do hlavného mesta Tadžikistanu, Dushanbe, mesta fontán.

Tajikistan je najchudobnejšia krajina daného post-sovieckeho regiónu. V centre sa nachádzalo množstvo historických budov, sôch, záhrad a samozrejme desiatky rôznych fontán. Ľudia sa tu stretávali, aby si odpočinuli a vyrozprávali si zážitky z dňa. Vzniklo tu taktiež množstvo krásnych svadobných fotografií. Po dlhých dňoch jazdenia púšťou mi toto mesto prišlo ako malý raj. Dnes už len večera, nákup zásob na týždennú cestu Pamírom a hurá spať.

Vyrážame zavčasu. Už o ôsmej sa teploty šplhajú nad tridsať. Prvých dvesto kilometrov je fajn, pekný asfalt, príjemný tieň stromov a dvíhajúci sa obzor. Začínajú prvé náznaky hôr. Miestami je to malý off road. V podvečer, pri prejazde vyschnutým korytom rieky, sa mi motorka zaborila medzi kamene a zhasla. Chlapi si iste pomyslia,…ženská…. no fakt, som tam mala neutrál, a i tak neštartovala. Neviem, niečo vraj vyskratovalo batériu. Na Michala som sa spoliehala, sťa mechanika výpravy. Uisťovala som sa, že moju moto opraví. No i tak som sa už videla v kamióne s nejakým tádžikom ako ma vezie späť do mesta, „smer Slovensko“. Asi po dvoch hodinách som počula ako motorka naskočila. Poruchu síce nenašli, ale za pomoci drátov (štartovacích káblov), štartovala. Nevadilo, že budíky sa pretáčajú dookola a nemá výkon, ide!! Cesta pokračuje!! Stále som premýšľala nad tým, ako málo stačí, aby sa celá cesta skončila. A akí ste malí, bezvýznamní a bezmocní v ťažení na svoj cieľ.

Šplhanie do hôr a brodenie řek


Krajina postupne naberala ráz horských ciest. Stúpania na hrebene kopcov, križovatky absolútne bez značenia, jazda serpentínami späť nadol k ceste popri rieke či jej brodenie. Brodenie rieky znie ako fasa zážitok, vlastne zážitok to aj je, ale až dnes. V tej chvíli, nevyspaní, unavení a s pokazenou motorkou prebrodiť široký brod rieky so silným, po kolená hlbokým prúdom, kde sú výfuky počas prejazdu pod vodou, nebola žiadna sranda. Neskôr tá rieka tvorila hranicu s Afganistanom. Neskutočné. Moje jazdecké limity som prekonávala nie každý deň, ale každú hodinu.

Cestou sme stretali rôznych dobrodruhov na bicykloch okolo sveta, pripadne cez pol sveta alebo Poliaka na motorke ktorý cestoval z Poľska do Afganistanu. Títo ľudia nám dodávali neskutočnú silu pokračovať v jazde, pretože oni cestovali cele mesiace niektorí aj roky. Poliak nás varoval, že s mojou motorkou v danom stave, neprejdeme Pamír. Takže, nadchádzajúce mesto, Khorog bolo mojou jedinou nádejou. Na trhovisku sa Mišovi podarilo zohnať veľkú AUTObatériu, stála asi 80$. Vyhádzal mi všetky veci z kufra, natiahol dva 50 cm káble, jeden na +, druhý na – a motorka šlapala ako nová. Aké jednoduché, v krajine, kde popri ceste dlhej viac ako 1000km zoženiete akurát tak granátové jablká. Však?


Bez novej baterky a Michala by som nasledujúci výstup do 4300 mnm, a potom do 4655 mnm, veru nezvládla. Bol tam riedky vzduch a motorkám sa už nechcelo ťahať. Jednu noc sme strávili bivakovaním na hranici s Afganistanom. Trochu som sa toho obávala, sever Afganistanu je baštou Talibanu a pocit keď zaspávate a od tohto územia vás delí len rieka je tiež na nezaplatenie.

Cesta Pamírem v 4000 m.n.m.

Po vystupaní na Pamirsku náhornú plošinu ktorá je vo výške cez 4000mnm bolo už len málinko dedín, áut alebo zvierat. Len holá krajina, okolo nás samé zasnežené štíty Pamíru, sem tam čínsky kamión a neuveriteľné ticho. V takýchto výškach už nie je hmyz, zver ani nič čo by vydávalo nejaké zvuky. Noc strávená v stane bola životným zážitkom…ticho ako v hrobe. Počas prvej noci, z dôvodu nedostatočnej aklimatizácie sa dostavili silné bolesti hlavy, brucha, zimnica a veľká únava. Krajina nám dávala jasne najavo, že tu nie sme pánmi my. Uvedomovala som si, aké je všetko pominuteľné. Aj tá najmenšia chyba na tomto mieste, by mohla znamenať koniec cesty, a to nie len tej motorkovej.

Stan sme si postavili pri zrkadlovo čistom horskom jazere, pri rozvalinách starých vojenských pozícii. To neuveriteľné ticho spolu so zimnicou ma ubíjalo celú noc.


No ráno po oprave utrhnutého nosiča kufrov sme museli opäť nasadnúť a pokračovať ďalej. Čakalo nás mestečko Murgab a Karakulské jazero (výška 3900mnm, rozloha 380 km², najhlbší bod 238m). Cestu lemuje nikým nestrážený plot ktorý je provizórnou hranicou s Čínou. Noc trávime pri Karakulskom jazere. V rodinnom dome, ktorý slúžil ako hotel sme sa stretli s ďalšími cestovateľmi. Nemci, ktorí už tri týždne jazdia a spoznávajú Tadžikistan na zapožičaných motorkách, cyklisti z Anglicka smerujúci do Bangladeže alebo chalani, ktorí si v Kyrgyzstane prenajali taxík a jazdia po krajine. Keďže sprcha tu nebola, po spoločnej večeri sme si umyli zuby a zaľahli. Zaspávali sme za rachotu elektrocentrály. Došlo nám, že je to jediný zdroj elektrickej energie v tejto dedine.

Kirgizsko – krajina fareb

Od hraničného priechodu Tadžikistanu (4282 mnm) k priechodu Kyrgyzstanu to bolo 25 km „necestou“. Zostup z náhornej plošiny Pamíru je zo severnej strany a zima bola teda poriadna. Hranica pozostáva zo zopár unimobuniek a obrovských nádrží na vodu, prerobených na ubytovacie priestory. Pred nami sa pomaly začala rozprestierať rozmanitá horská krajina plná farieb, no v spätných zrkadlách sme sa stále lúčili s Pamírom a jeho štítmi.


Behom pár hodín sa krajina zmenila zo skalnatej nehostinnej hrudy kameňa na krásnu, pestrú paletu farieb plnú života. Kouboji na koňoch ženúci stáda dobytka po cestách, cez ktoré sa musíte neustále predierať. Umocňovalo to v nás pocit, že nehostinnosť hôr je pomaly, ale isto minulosťou. V Kirgizsku nájdete tiež vysoké horské priesmyky. Na ceste do mesta Oš sme prechádzali cestu vo výške 3615mnm. Ako sme pomaly, serpentínami, schádzali do nížiny Kyrgyzstanu a kochali sa rozmanitou prírodou, dobehli nás 4 motorkári. Zviezli sme sa s nimi do mesta Oš. Jedným z nich bol totiž Patrik. Švajčiar, ktorý sa s celou rodinou presťahoval do Kirgizska a u ktorého budú naše motorky zimovať a čakať na náš návrat budúci rok. Aby som vysvetlila, plán je taký, že motorky zostávajú v Kirgizsku, my letíme domov, budúci rok sa vrátime späť a pokračujeme. Ešte nevedno kam. Neprekonateľná túžba jazdiť, nás neustále hnala vpred. Dokonca aj dni určené na oddych sme venovali motorkám a tejto ceste. Do Oš sme tak dorazili o pár dní skôr. Po drobnej porade s Patrikom sme ich využili na spoznávanie okolia. Vybrali sme sa do 150km vzdialeného, Jalal Abad. Naše unavené telá nám však ukázali, že to nebol práve najvhodnejší nápad. Posledný deň, opravy motoriek. Pripravovali sme ich na zimný spánok a spisovali zoznam, čo musíme budúci rok priniesť so sebou. Večer sme už len leňošili na hoteli a čakali na ranný let.


„Cesta je cieľ“

Cestu sme zvládli, čo vlastne bol aj prvotný plán. Dokázali sme, že k cestovaniu netreba mať najnovšie, najdrahšie stroje a rozpočet desaťtisíce eur. Stačí len chcieť a vedieť prekonať nepohodlie bežného komfortného života, na ktorý sme z domu zvyknutí. Celú cestu sme sa riadli heslom „Cesta je ciel“ a to je záruka, že život sa nikdy nestane stereotypným.

Samotná cesta, let, domov bol plný rozporuplných pocitov. Boli sme naštvaní a smutní, že sa všetko končí. Najradšej by sme sadli na mašiny a šli ďalej. No taktiež sme sa už pripravovali a tešili na budúci rok. Premýšľali či pôjdeme smer Mongolsko a jeho známy Ulanbaatar alebo Čína, Laos či India. Kto vie?

Na motorce cez Kazachstán a Uzbekistán

Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.


Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.

28. augusta sme bezproblémovo vymenili Rusko za Kazachstan. Tak rýchlo ako sme ubrali z doterajšej rýchlosti 110 km/h na 40-tku, tak rýchlo sa vytratila všetka zeleň a miestami aj asfalt. Kazachstan je krajina kontrastov, po prekročení hranice máte pocit, že ste sa vrátili v čase, hlinené domy, dobytok voľne pobehujúci po ceste a zas nikde nič. Ba ešte by som povedala, o niečo redšia civilizácia než v Rusku. Zas a znova hodiny strávene na motorke v pusti. Cestou v tej ničote sme stretli pánka jazdiaceho na ťave, ktorý nás privítal v Kazachstane a zaželal šťastnú cestu. Bolo to mysteriózne stretnutie, široko ďaleko nebolo nič len my a on. Ďalej sme pokračovali smerom na Atyrau. Na hlavy nám smažilo slnko a od Kaspického mora fúkal dosť studený vietor. Do Atyrau sme dorazili spálení a zároveň vymrznutí.


Moderní Atyrau a relax u Kaspiku

Atyrau, krásne upravené, rozľahlé, moderné mesto. Od Kaspického mora, vraj, 50 km. No ani po úmornom hľadaní sme nenašli viac, ako len 3 metre vysoké rákosy a hejná moskytov. Tie vysnené pláže sa nachádzajú na južnom pobreží Kaspiku v meste Aktau. Ešteže cestu tu lemovali krásne, soľné jazerá. Ľudia, ktorých sme tu stretli boli priateľský a pohostinní. Podelia sa s vami aj o to posledné. Či už jedlo alebo vlastné obydlie. Mali sme možnosť si to vyskúšať na vlastnej koži. Hotely v Kazachstane, hlavne v malých mestách vzdialených od bežnej civilizácie, sú hrozne drahé (100–150 $/noc), a tak nám ponúkol jeden pán ubytovanie u neho doma. Zoznámili sme sa s jeho rodinou a aj keď sme spali na zemi, tak sme boli vďační za strechu nad hlavou, ktorú nám ponúkol.

Na Uzbeckých hraniciach s pasom pobehujete od okienka k okienku a vyplňujete množstvo dokladov. S vami sa tam prediera tiež množstvo domácich, ktorí vedia čo a ako, a tak vás vždy predbehnú. Po 5 únavných hodinách, asi 4 kontrolách pasov a batožiny sme to zvládli aj my. Konečne brázdime cesty Uzbekistanu. Keďže prechod hranicami bol pomerne zdĺhavý, opäť, ako i v Rusku, opúšťame hranicu v noci a našu prvú noc trávime v stane. Rozložiť stan uprostred noci v pusti kde nie sú žiadne svetlá je hop alebo trop. Modlíte sa, aby ste sa ráno nezobudili niekde uprostred domorodých kanibalov . Motorky sme zatiahli kilometer od cesty do puste, rozložili stan a hneď nato som uvidela tú najkrajšiu, nočnú oblohu v mojom živote. Tisíce hviezd, všetky možné súhvezdia a jasne biela, mliečna dráha. Asi pol hodinu som len stála a kochala sa. Nevedela som od nej odtrhnúť oči. Ráno nám dali budíček erdžiace divoké kone. Keď sme o hodinku vyliezli zo stanu, tak okolo nás pre zmenu pobehovali zvedavé ťavy. Široko ďaleko nebolo nič, len náš stan a motorky. Z Ruska sme už boli zvyknutí na pustiny. Psychika sa už pomalinky adaptovala na odcudzenie a celkové zvládanie cesty sa čím ďalej, tým viac javilo samozrejmé.


Uzbekistan naozaj stál za všetku prvotnú námahu. Muynak – kedysi mesto na pobreží Aralského jazera, (Aralské jazero bývalo 2. najväčším jazerom na svete), no dnes chudobné mesto „chvíľu“ pred zánikom, ako aj jeho jazero. Po jazere zostal len umelo vytvorený rezervoár ktorý domáci využívali na zavlažovanie v poľnohospodár­stve. Samotná voda jazera ustúpila o viac ako 200km smerom na sever.

Dnes môžeme obdivovať koráby lodí v piesku bývalého dna. Vraky potopených lodí, ktoré doteraz ukrývalo pieskové dno jazera a mnohé iné. Po krátkej túre objavujeme samotné jazero, teda to čo je z neho dnes, spomínaný rezervoár. Rezervoár je mekka života, dobytok, vtáctvo, ryby, ľudia, proste všetok život závisí od udržania už aj tak plytkého rezervoáru. Ľudská nerozvážnosť, ktorá zničila Aralské jazero ničí celú provinciu západného Uzbekistanu. So zánikom rybolovu a prosperity, zaniká aj kultúra obchodného ducha uzbeckého národa. Kedysi slávny obchodnícky národ ležiaci na hlavnom ťahu hodvábnej cesty spájajúcej Rímsku ríšu s Čínou a dnes, krajina na kolenách a bez budúcnosti. Benzín, ktorý natankujete do motorky je tak nekvalitný, že motory škrípu a sú na pokraji kolapsu. Uzbekistan sa stal pre krajiny kde sa ropa ťaží vo veľkom, smetiskom benzínu. Krajinou, kde bohaté krajiny predávajú odpad, ktorý by inak nikto iný nechcel. Západný Uzbekistan je krajina určená cestovateľom, ktorí nemajú radi preturizmované krajiny.


Muynak, Nukus či Turtkul…?

Väčšina turistov však radšej navštevuje väčšie mestá, ktoré im poskytujú komfort a možnosť nočného života ako Samarkand, alebo významné body Hodvábnej cesty, Khiva či Buchara. Tieto mestá sú úchvatné a nádherné. Neustále rekonštrukcie mozaiek chrámov, minaretov či múzeá uchovávajú historické bohatstvo týchto miest. No mňa skôr oslovili uzbecké mestá ako Muynak, Turtkul či Nukus. Tu stretnete bežných ľudí a nezakopávate o turistov či otravných predavačov suvenírov. Zháňanie benzínu doslova, od domu k domu, či zámena dolárov nie v bankách, ale priamo na trhoviskách, čakanie na možnosť natankovať v niekoľko kilometrovej kolóne kde Vás domáci, ktorí tam čakajú niekedy aj dva dni, pustia pred seba, aby ste si natankovali prví. Práve vtedy si viete utvoriť celistvý obraz o danej krajine a mentalite jej obyvateľov. Zistíte, že nie peniaze všetkého sveta vám zaručia kvalitu života. Že len obyčajná pohostinnosť a ľudská ochota podeliť sa aj o to posledné čo máte, tvoria tie pravé hodnoty, pre ktoré sa v skutočnosti oplatí žiť.


Po týždni opúšťame Uzbekistan. Musíme isť obchádzkou okolo Afganistanu, pretože pred prechodom cez Panjakent sme otočený miestnou políciou, ktorá nám povedala, že tento prechod je už dva roky zatvorený. Obchádzka trvala dva dni a nemali sme ani presnú mapu. Cesta ma prekvapila, mesačno – horská krajina zas a znova úžasní ľudia, ktorí aj keď sme poblúdili tak si dali tu námahu, aby sadli do auta a odprevadili nás na správnu cestu. Bez nároku na akúkoľvek odmenu zakývali a vrátili sa späť domov.

Pokračování cesty do Kyrgyzstánu za týden.

Na motorkách zo Slovenska do Kirgizska

Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.

Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.

Niekedy koncom leta roku 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad nadchla.


Mototuristika za hranicami bežnej reality

Nejde o bežnú cestu. Táto je iná, ideme bez podporných vozidiel a takmer bez akéhokoľvek vonkajšieho zabezpečenia zdolávame obrovské vzdialenosti. Putujeme len s informáciami získanými zo skúseností hŕstky ľudí, ktorí prešli týmito cestami a opísali ich v cestopisoch. Viac ako výletom, by som túto cestu nazvala expedíciou. Všetko si vyžadovalo mnohé mesiace príprav. Žiadosti o víza, rôzne povolenia, príprava presnej trasy a jej variant, máp, kompletný servis motoriek, náhradných dielov a mnohé iné. V mojom prípade pribudol ešte jeden dôležitý detail, a to, nutnosť zakúpiť si vlastnú motorku. Keďže titul prvej Slovenky jazdiacej na vlastnej motorke po cestách centrálnej ázie ma neuveriteľne priťahovala, aj sa tak stalo. V marci 2013 som si kúpila svoju prvú motorku, Yamahu TDM, a začala jazdiť.


Ako sa blížil štart, nervozita a vzrušenie stále narastali. To, že ešte v deň odjazdu boli naše pasy niekde na ceste z Uzbeckej ambasády, nám tiež moc pokoja nedodávalo. Konečne. 23. August, 17:00. Mením pracovné oblečenie za motorkárske, vyzdvihujem Michala a vyrážame. Teším sa, koľko zážitkov, skúseností a nových ľudí nám týchto pár dní prinesie.

Svižnost prvých dní

Prvé dni by som mohla opísať ako svižné. Denne stovky kilometrov ciest a diaľnic, splete križovatiek. Populácia Poľska, Ukrajiny či Ruska, bola čim ďalej na východ, tým viac sporadickejšia. Zelená príroda, stepi, polopúšte, dobytok pasúci sa na pastvinách je tu samozrejmosťou tak, ako aj predavači jabĺk a melónov popri ceste. Vstup do Ruska ako i samotná krajina bol trošku zložitejší. Už na hraniciach nám dali pocítiť, že patríme niekam inam. Že vstupujeme do krajiny, ktorá je silná, samostatná, hrdá a s obrovskou úctou k minulosti, ktorou si prešla. Pripomienky minulosti nás sprevádzali celou cestou. Ruské cesty sú nekonečné. Človek má pocit, že tie pláne nikdy a nikde nekončia. Noci sme trávili v stane, čo umocňovalo pocit samoty, ktorý sme zažívali počas jazdy v krajine, kde sú mestá a dediny od seba na míle vzdialené. Cesty, ktoré sme brázdili my, nie sú práve diaľnice. Riedka premávka zaručovala plynulú jazdu. Celkovou zvláštnosťou sú aj mestá, kde je zjavne vidieť, že prosperita poľnohospodárstva už dávno nie je to, čo bývala. Ľudia sa postupom času sťahovali do veľkomiest za prácou. Za sebou zanechávali opustené obydlia.


Jedno z prvých významných miest, ktoré sme navštívili bol Volgograd. Dominantou je pamätník porážky fašizmu. Pamätník je venovaný najkrvavejšej bitke v ľudskej histórii, bitke o Stalingrad. Je to neskutočne dojemné miesto. Pôsobilo na mňa podobne ako Osvienčim. Ďalšie uvedomenie si, akú obetu museli ľudia zloziť, aby sa ubránili režimu, ktorý zapríčinil smrť, tak veľa ľudom. Mamayev Kurgan je socha vysoká 102 m a vztýčeným mečom vyzýva ruský národ do boja proti fašizmu. Ľudia dodnes nosia kvety k pamiatke nielen vojakom, ale všetkým ľudom, ktorí padli v boji za slobodu. V areály komplexu horí večný oheň, nepretržite ho stráži čestná stráž, ktorú sme mali možnosť vidieť pri jej výmene.

Pokračování cesty do Kyrgyzstánu za týden.

Tipy na levnou dovolenou

V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci,
poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty a
běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou
radost.

V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci, poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty, ať už je to zlepšováním služeb nebo snižováním cen. Běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou radost.

Příchod Internetu

S rozmachem Internetu přišly nové cestovní kanceláře, které nabídly levné zájezdy, mnohem výhodněji, než bylo do té doby zvykem. Nyní přicházejí slevové servery, jako je například www.zapakatel.cz, které dokážou cenu srazit ještě níže. Není problém najít levnou dovolenou v Karibiku, v Egyptě, v Itálii nebo třeba v Adršpachu za mimořádně nízkou cenu. Stačí trochu pohledat a slevy na Internetu pravidelně sledovat.

Co se dá najít


Za něco málo přes dva tisíce Kč se dá pořídit pětidenní pobyt ve Vysokých Tatrách, včetně polopenze, se saunou, bazeném a fitness. A že je ve Vysokých Tatrách co těch pět dní dělat, není potřeba připomínat. Krásná příroda vysloveně zve na vysokohorské tůry i méně náročné procházky. Milovníci cyklistiky tu najdou síť cyklostezek pro trekingová kola i MTB.

Tisíce českých rodin jedou každoročně do Chorvatska. I tahle oblíbená destinace se na Internetu dá najít snáze, než dříve. Hotel s plnou penzí do pěti tisíc není výjimkou. Nejedná se o žádné nabídky s neprůhlednými podmínkami pro pár vyvolených. Příjemnou slevu na pobyt může získat každý.

Oblíbené poznávací zájezdy, včetně ubytování, dopravy a polopenze, například do Rakouských Alp za zajímavé ceny dělají radost sportovně založeným cestovatelům.

Proč je to tak levné?

Je to jednoduché. Provozovatelé, kteří jsou ochotni slevit cenu, získají určitou formu propagace na vybraných internetových stránkách a tím víc klientů. Ve výsledku jsou spokojeni všichni. Určitě to stojí za vyzkoušení, ale pamatujte, vždy si předem pročtěte podmínky, ať se vyhnete možným nedorozuměním, či nepříjemnostem.

Ukrajina – poloniny Černohorská, Svidovecká a Krásná

Koho z nás by lákala Ukrajina? Možná to nezní nijak zajímavě, ale
tato obrovská země nám může mnoho nabídnout. Hned první návštěvě
této země jsem věděl, že se sem chci vrátit. Procházeli jsme několika
vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Koho z nás láká Ukrajina? Nezní to nijak zajímavě, že? Ale tato obrovská země nám může mnoho nabídnout a nabízí. Po první návštěvě této země jsem zjistil, že se sem chci vracet. Skoro každý místní umí česky, protože pracoval v Česku a nebo zde pracoval někdo z rodiny a nebo se k nám pracovat chystá…Procházeli jsme několika vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Z Brna na Ukrajinu


Odjížděli jsme z Brna autobusem s CK Alpina přes Slovensko na Ukrajinu. Tímto směrem je přechod relativně v pohodě, ale stejně se neubráníte „povinnému“ úplatku pro Ukrajinské celníky. Není to, že bysme měli něco v nepořádku s autobusem, s našimi pasy nebo nějakej jinej problém, ale prostě se celníci přímo zeptají jestli chceme jet a nebo čekat. Takže první setkání s Ukrajinou je hned na hranicích, přímo se „státní správou“… Ale v pohodě. Pokračujeme přes města Užhorod, které navštívil za 1. republiky TGM a je zde i malá busta. Zde se nachází muzeum „Ukrajinského zemědělství“…Jsou zde k porovnání velikostí brambor, kukuřice, klasů obilí…Ukrajinské (Ruské) plodiny jsou samozřejmě největší. A také Skanzen. A „prvorepubliková“ hospoda. Mukačevo, kde nad městem ční hrad, Geografické centrum Evropy, Rachiv až do vesnice Kvasy, kde zahajujeme náš tří denní trek přes poloninu Černohorská. Velká část poslední části cesty autobusem se jede proti proudu řeky Tisy, která dělí Ukrajinu od Rumunska.

Polonina Černohorská

Celkem ostrý asi hodinový nástup na hřeben ke kapličce, odkud pokračujeme k osadě MUNČEL. Je zde několik opuštěných salaší, několik obydlených, zdroj pitné vody… Ideální místo na 1. tábořiště. Stavíme stany, vaříme večeři, sbíráme dřevo, zapalujeme oheň, pijeme vodku…


Ráno vyrážíme asi v 9:30. Lepší počasí jsme si nemohli přát…Cestou k vrcholu Pietroš (2020 m.n.m.). potkáváme pastevce, psy a ovce. Zřídka nějakého turistu. Z vrcholu do sedla první borůvkářskou partu. Po cestě jich bude ještě několik. Ideální travnaté zaoblené kopce Ukrajinských Karpat dovolují sbírat borůvky ve velkém a po horách jezdit gazíky, Zily, na motorkách atd…


Na hřebenech je možné i stopovat…Po­kračujeme po vozové cestě až k „Ekologickému punktu“, což znamená, že zaplatíme vstup do Národního parku. Jinak to s ekologií nemá nic společného…Ani nikde jinde na Ukrajině si s odpadky nelámou vůbec hlavu. Je to možné zjistit i na nejvyšším vrcholu Ukrajiny Goverla (2061 m.n.m). Spousty střepů, plastových lahví, plechovek…Ses­tupujeme do sedla až k jezeru, kde táboříme.

Další den pokračujeme po prvorepublikové hranici s Polskem. Jsou zde ještě i patníky, cca z roku 1920. Procházíme kolem jezera Nasamovite, kde táboří místní. Směřujeme k Pip Ivan Černogorskij (2022 m.n.m), třetí nejvyšší kopec Ukrajiny. Je zde taková „hospoda na mítince“. Torzo observatoře, kterou nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila pouze rok, do začátku II. Světové války. Místní ji nazývají „bílý slon“ – zasněžená observatoř jim ho připomíná. A scházíme k obydlené malé salaši, kde táboříme. Je zde pitná voda, pán domácí a nějaké zvířectvo.

Od rána jenom klesáme. Asi tak hodinu k řece a cestě, po které půjdeme tři hodiny do vesnice Goverla. Je zde několik „obchodohospod“, tak využíváme služeb té na křižovatce. Autobus do Rachiva by měl jet v 15:30. V 16:00 už jsme malinko nervózní, ale v 16:30 darazí a my nastupujeme. Tak tak se vejdem…Řidič nám po cestě vytelefonoval autobus do Kvasů, kde jsem začínali. Tam je náš autobus s druhou skupinou, kteří podnikají jednodenní túry. Večer dáváme v kempu šašlik a večírek v civilizaci je fakt celkem velký. Na vlastní kůži poznáváme sílu ukrajinské vodky.

Polonina Svidovecká


Ráno nás gruzovik vyveze na Dragobrat – „ukrajinský ŠPINDL“. Je to středisko s několika sjezdovkami a i novými lanovkami. Je zde veliká možnost ubytování, občerstvení…Větší provoz je zde v zimě. Vystoupáme zbývající metry na hřeben do sedla a dáváme se doprava na Svidoveckou poloninu. Na hřebenu je opět spousta borůvkářů, aut i nějaká to motorka je k vidění. Pokračujeme směrem k vrcholu Tempa (1634 m.n.m) a v sedle, asi 3 km před, kde je pramen vody stavíme stany. A večer děláme oheň z kosodřeviny.

Dnešní ráno nám počasí moc nepřeje. Mlha, déšť, zima…Na vrcholu Tempa. krátká svačinka, odvážlivci vypiji pivo, které s sebou nesou z Dragobratu, nějaká rychlá vrcholová fotka a sestupujeme po hřebínku do lesa. Dáváme pauzu, vaříme čaj a pokračujeme v sestupu do vesnice Usť Čorná. Tato vesnice byla nejdeštivější místo první republiky – ČSR. A je pravda, že prší celou noc a i ráno…


Polonina Krásná

Ale po ranních „modlitbách“, se počasí umoudří a když nás opět gruzovik vyveze na hřeben poloniny Krásné, na vrchol Klimova (1492 m.n.m. – který náš kopec měří stejně?), je nádherný sluneční den. Jdeme vyhlídkovou trasu po mírně zvlněném hřebenu s nádhernými výhledy.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Od vrcholu Topas, kde je vysílač, začínáme klesat k vesnici Koločava. Ano, je to ta KOLOČAVA. Je zde hrob zbojníka Nikoly Šuhaje a muzeum Ivana Olbrachta, který tuto chudou oblast bývalé ČSR v letech 1920 – 1930 navštěvoval. O muzeum a o restauraci z bývalé četnické stanice se stará teta učitelnica Natálie Tumarec s manželem a zapojila i svého syna. My po prohlídce muzea, návštěvě hrobu Nikoly Šuhaje, večeři v četnické stanici se přesouváme na „fotbalové hřiště“ k vesnici Siněvir, kde stavíme stany.

Jezero Siněvir


Ráno přijde „úředník“ z národního parku a požaduje zaplatit. Má „pevný“ tarif, ale známe Ukrajinu… Dnes navštěvujeme Siněvirské jezero, které je největší v Ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině. Je součástí národního přírodního parku Siněvir, při vstupu k jezeru se vybírá vstupné. A je zde několik stánků s “upomínkovými předměty“ – dřevěné lžíce, vařečky, válenky, vlněné ponožky, cetky… Jezero má rozlohu 4,2 ha a leží v nadmořské výšce 989 m.n.m nedaleko obce Siněvirská Polana. Průměrná hloubka je 8 až 10 m a maximální až 22 m. Jezero vzniklo sesuvem. Uprostřed jezera leží také malý ostrov. Ke vzniku jezera se váže pověst o Sini a Virovi. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. V současnosti stojí u jezera dřevěná plastika od I.V. Brovdiho a M.M. Sanina, zobrazující Siň a Vira jako horalku a pastevce.


A zde naše putování končí…

Následuje už jen cesta autobusem do ČR. Možná to z mého „dlouhého“ povídání nezaznělo a nevyznělo, ale rozhodně Ukrajinu doporučuji navštívit. Můžete se vypravit na fotbalový šampionát do měst Kiev, Doněck, Lvov a Charkov. A navštívit i nějaké horské vesnice, které jsou opravdu takové „muzeum“ – voda na pití a na vaření se nabírá rumpálem – někdy na zahradě každého domu, jindy je společná pro ulici až dvě, pere se v potoce, v obchodech nepoužívají registrační pokladny, ale počítadla s kuličkami, vodka se zde pije už od rána, do auta pro 5 se vejde minimálně 7 lidí a kolo, po vsi se jezdí s koňskými povozy, spát se dá ve školách, kde záchod (kadibudka) pro celou školu je na zahradě. A různé jiné „špeky“, které vás ani nenapadnou, ale rozhodně překvapí.

Čarokrásná dovolená v Hurghadě a na řeckých ostrovech

Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá
historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko,
abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých
každý rok míří miliony turistů z celého světa.

Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko, abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých každý rok míří miliony turistů z celého světa. Co se týče Egypta, představíme vám destinaci Hurghada, kam každou sezónu zamíří rovný milion lidí. V Řecku vás pak pozveme na ostrov slunce Rhodos a na Krétu, kde se psala tisíciletá historie.

Hurghada: Panenské pláže a korály s tisícovkou živočichů


V egyptské Hurghadě, kterou omývá Rudé moře, se protíná duch starých civilizací a moderní komfort. Letovisko bylo před několika desítkami let jen malou rybářskou vesnicí, díky turismu ale bohatlo a teď představuje oblíbenou destinaci s krásnými plážemi pro celé rodiny. Hurghada je vzdálená 500 kilometrů od Káhiry a disponuje vlastním mezinárodním letištěm, kam samozřejmě míří linky i z Prahy.

Pokud vás v Hurghadě omrzí povalování se na pláži s lahodným mojitem v ruce, můžete zamířit pod hladinu. Potápění má v tomto letovisku dlouhou tradici. Není se čemu divit. Kolem celého pobřeží se linou úchvatné korálové útesy, nedivte se proto, až kolem vás z čista jasna proplave delfín či obří želva. Pokud tedy holdujete potápění, rozhodně si do kufru nezapomeňte přibalit brýle, šnorchl a ploutve!

Rhodos: Romantika, hotelové komplexy i UNESCO

Řecko je sice sužováno ekonomickou krizí, rozhodně se však nemusíte bát, že by se to odrazilo na turismu. Řekové si svých návštěvníků váží, což je vidět na službách. Zkuste letos zamířit třeba na řecký ostrov Rhodos, kterému se přezdívá ostrov slunce. Proč? Podle místních tu slunce svítí neuvěřitelných 300 dnů v roce, i proto sem turisti míří také v podzimních měsících.

Východ ostrova je turistickým letoviskem jak ze žurnálu, najdete tu hotelové komplexy i nádherné písčité pláže. Směrem na západ si naopak užijí romantické povahy. Ostrov je tu divočejší, najdete tu zastrčené zátoky přímo stvořené pro noční koupání. Bez plavek, samozřejmě.

Hlavní město ostrova je navíc zapsané na listině památek UNESCO, monumentální památky (jako je Sulejmanova mešita) si užijí milovníci historie.

Kréta: Kolébka civilizace, gastronomie a historie

Pátý největší ostrov ve Středozemním moři vám nabídne 5000 let historie, panenské pláže a úchvatnou přírodu s horami a olivovými háji. Ostrov, který je dlouhý 260 kilometrů, tvoří na západě hornatá krajina, na východě potom planiny. Malé zátoky, úchvatné pláže a perfektní servis na vás pak čeká všude na pobřeží. Nejen last minute zájezd na Krétu se stane zážitkem, na který budete dlouho vzpomínat.

Na Krétě si navíc užijete množství výletů a historických památek. Ostrov je totiž kolébkou civilizace: navštivte proto komplex Knossos, kde dějiny psala minojská civilizace. Na výlet vyražte klidně do hor, zastavte se v nějaké malé vesničce a ochutnejte místní speciality. Co jsou to suvlaki či dolmades vám neprozradíme, ochutnat budete muset sami!

Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko, abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých každý rok míří miliony turistů z celého světa. Co se týče Egypta, představíme vám destinaci Hurghada, kam každou sezónu zamíří rovný milion lidí. V Řecku vás pak pozveme na ostrov slunce Rhodos a na Krétu, kde se psala tisíciletá historie.

Hurghada: Panenské pláže a korály s tisícovkou živočichů


V egyptské Hurghadě, kterou omývá Rudé moře, se protíná duch starých civilizací a moderní komfort. Letovisko bylo před několika desítkami let jen malou rybářskou vesnicí, díky turismu ale bohatlo a teď představuje oblíbenou destinaci s krásnými plážemi pro celé rodiny. Hurghada je vzdálená 500 kilometrů od Káhiry a disponuje vlastním mezinárodním letištěm, kam samozřejmě míří linky i z Prahy.

Pokud vás v Hurghadě omrzí povalování se na pláži s lahodným mojitem v ruce, můžete zamířit pod hladinu. Potápění má v tomto letovisku dlouhou tradici. Není se čemu divit. Kolem celého pobřeží se linou úchvatné korálové útesy, nedivte se proto, až kolem vás z čista jasna proplave delfín či obří želva. Pokud tedy holdujete potápění, rozhodně si do kufru nezapomeňte přibalit brýle, šnorchl a ploutve!

Rhodos: Romantika, hotelové komplexy i UNESCO

Řecko je sice sužováno ekonomickou krizí, rozhodně se však nemusíte bát, že by se to odrazilo na turismu. Řekové si svých návštěvníků váží, což je vidět na službách. Zkuste letos zamířit třeba na řecký ostrov Rhodos, kterému se přezdívá ostrov slunce. Proč? Podle místních tu slunce svítí neuvěřitelných 300 dnů v roce, i proto sem turisti míří také v podzimních měsících.

Východ ostrova je turistickým letoviskem jak ze žurnálu, najdete tu hotelové komplexy i nádherné písčité pláže. Směrem na západ si naopak užijí romantické povahy. Ostrov je tu divočejší, najdete tu zastrčené zátoky přímo stvořené pro noční koupání. Bez plavek, samozřejmě.

Hlavní město ostrova je navíc zapsané na listině památek UNESCO, monumentální památky (jako je Sulejmanova mešita) si užijí milovníci historie.

Kréta: Kolébka civilizace, gastronomie a historie

Pátý největší ostrov ve Středozemním moři vám nabídne 5000 let historie, panenské pláže a úchvatnou přírodu s horami a olivovými háji. Ostrov, který je dlouhý 260 kilometrů, tvoří na západě hornatá krajina, na východě potom planiny. Malé zátoky, úchvatné pláže a perfektní servis na vás pak čeká všude na pobřeží. Nejen last minute zájezd na Krétu se stane zážitkem, na který budete dlouho vzpomínat.

Na Krétě si navíc užijete množství výletů a historických památek. Ostrov je totiž kolébkou civilizace: navštivte proto komplex Knossos, kde dějiny psala minojská civilizace. Na výlet vyražte klidně do hor, zastavte se v nějaké malé vesničce a ochutnejte místní speciality. Co jsou to suvlaki či dolmades vám neprozradíme, ochutnat budete muset sami!