Rubrika: Alpina

Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.

Plastový skateboard s menšími rozměry a váhou

Penny board je opravdu zmenšeninou dřevěného skateboardu. Je vyroben z plastu a v rozmanitých barevných kombinacích. Díky svým rozměrům a nízké hmotnosti se snadno sbalí do batůžku, strčí do podpaždí či přihodí do plátěného vaku, tolik oblíbeného u dnešní mládeže. Kdo se chce rychle pohybovat po ulicích a nechce být například na kole účastníkem silničního provozu, může se vybavit skladným a lehkým penny boardem. Milí rodiče, nevíte-li si rady, jaký dárek skejťákovi dát, zkuste to právě s penny boardem.

Penny board jako rozjezdové prkno

Zmíněným plastovým skejtem nepohrdnou ani zkušení jezdci, neboť penny board je pro ně výzvou, jak zkrotit prkýnko menších rozměrů nejen na asfaltu či mramoru. S penny boardem můžete do rampy i na překážky, je k tomu ovšem třeba určité zručnosti. Penny board je zkrátka živější než běžná dřevěná deska nebo longboard. Kdo chce se skejtováním začínat, může mu penny board posloužit jako rozjezdový můstek. Podaří-li se vám ovládnout menší board, zcela jistě si poradíte i s klasickou fošnou.

Oblečte si přilbu a chrániče, neohrožujte chodce

Nezapomeňte na bezpečnostní zásady. Nikdy nejezděte v ulicích mezi auty a na chodníku se pohybujte pouze tam, kde neohrozíte ostatní chodce. Penny board je stále sportovní pomůcka, proto i při jízdě na něm je třeba mít ochrannou přilbu a v případě začátečníků se určitě doporučují chrániče zápěstí a kolen, případně loketní chrániče. Nezapomeňte, že pády především na mramoru můžou mít fatální následky, zejména po úderech do hlavy.

Koho z nás láká Ukrajina? Nezní to nijak zajímavě, že? Ale tato obrovská země nám může mnoho nabídnout a nabízí. Po první návštěvě této země jsem zjistil, že se sem chci vracet. Skoro každý místní umí česky, protože pracoval v Česku a nebo zde pracoval někdo z rodiny a nebo se k nám pracovat chystá…Procházeli jsme několika vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Z Brna na Ukrajinu

Odjížděli jsme z Brna autobusem s CK Alpina přes Slovensko na Ukrajinu. Tímto směrem je přechod relativně v pohodě, ale stejně se neubráníte „povinnému“ úplatku pro Ukrajinské celníky. Není to, že bysme měli něco v nepořádku s autobusem, s našimi pasy nebo nějakej jinej problém, ale prostě se celníci přímo zeptají jestli chceme jet a nebo čekat. Takže první setkání s Ukrajinou je hned na hranicích, přímo se „státní správou“… Ale v pohodě. Pokračujeme přes města Užhorod, které navštívil za 1. republiky TGM a je zde i malá busta. Zde se nachází muzeum „Ukrajinského zemědělství“…Jsou zde k porovnání velikostí brambor, kukuřice, klasů obilí…Ukrajinské (Ruské) plodiny jsou samozřejmě největší. A také Skanzen. A „prvorepubliková“ hospoda. Mukačevo, kde nad městem ční hrad, Geografické centrum Evropy, Rachiv až do vesnice Kvasy, kde zahajujeme náš tří denní trek přes poloninu Černohorská. Velká část poslední části cesty autobusem se jede proti proudu řeky Tisy, která dělí Ukrajinu od Rumunska.

Polonina Černohorská

Celkem ostrý asi hodinový nástup na hřeben ke kapličce, odkud pokračujeme k osadě MUNČEL. Je zde několik opuštěných salaší, několik obydlených, zdroj pitné vody… Ideální místo na 1. tábořiště. Stavíme stany, vaříme večeři, sbíráme dřevo, zapalujeme oheň, pijeme vodku…

Ráno vyrážíme asi v 9:30. Lepší počasí jsme si nemohli přát…Cestou k vrcholu Pietroš (2020 m.n.m.). potkáváme pastevce, psy a ovce. Zřídka nějakého turistu. Z vrcholu do sedla první borůvkářskou partu. Po cestě jich bude ještě několik. Ideální travnaté zaoblené kopce Ukrajinských Karpat dovolují sbírat borůvky ve velkém a po horách jezdit gazíky, Zily, na motorkách atd…

Na hřebenech je možné i stopovat…Po­kračujeme po vozové cestě až k „Ekologickému punktu“, což znamená, že zaplatíme vstup do Národního parku. Jinak to s ekologií nemá nic společného…Ani nikde jinde na Ukrajině si s odpadky nelámou vůbec hlavu. Je to možné zjistit i na nejvyšším vrcholu Ukrajiny Goverla (2061 m.n.m). Spousty střepů, plastových lahví, plechovek…Ses­tupujeme do sedla až k jezeru, kde táboříme.

Další den pokračujeme po prvorepublikové hranici s Polskem. Jsou zde ještě i patníky, cca z roku 1920. Procházíme kolem jezera Nasamovite, kde táboří místní. Směřujeme k Pip Ivan Černogorskij (2022 m.n.m), třetí nejvyšší kopec Ukrajiny. Je zde taková „hospoda na mítince“. Torzo observatoře, kterou nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila pouze rok, do začátku II. Světové války. Místní ji nazývají „bílý slon“ – zasněžená observatoř jim ho připomíná. A scházíme k obydlené malé salaši, kde táboříme. Je zde pitná voda, pán domácí a nějaké zvířectvo.

Od rána jenom klesáme. Asi tak hodinu k řece a cestě, po které půjdeme tři hodiny do vesnice Goverla. Je zde několik „obchodohospod“, tak využíváme služeb té na křižovatce. Autobus do Rachiva by měl jet v 15:30. V 16:00 už jsme malinko nervózní, ale v 16:30 darazí a my nastupujeme. Tak tak se vejdem…Řidič nám po cestě vytelefonoval autobus do Kvasů, kde jsem začínali. Tam je náš autobus s druhou skupinou, kteří podnikají jednodenní túry. Večer dáváme v kempu šašlik a večírek v civilizaci je fakt celkem velký. Na vlastní kůži poznáváme sílu ukrajinské vodky.

Polonina Svidovecká

Ráno nás gruzovik vyveze na Dragobrat – „ukrajinský ŠPINDL“. Je to středisko s několika sjezdovkami a i novými lanovkami. Je zde veliká možnost ubytování, občerstvení…Větší provoz je zde v zimě. Vystoupáme zbývající metry na hřeben do sedla a dáváme se doprava na Svidoveckou poloninu. Na hřebenu je opět spousta borůvkářů, aut i nějaká to motorka je k vidění. Pokračujeme směrem k vrcholu Tempa (1634 m.n.m) a v sedle, asi 3 km před, kde je pramen vody stavíme stany. A večer děláme oheň z kosodřeviny.

Dnešní ráno nám počasí moc nepřeje. Mlha, déšť, zima…Na vrcholu Tempa. krátká svačinka, odvážlivci vypiji pivo, které s sebou nesou z Dragobratu, nějaká rychlá vrcholová fotka a sestupujeme po hřebínku do lesa. Dáváme pauzu, vaříme čaj a pokračujeme v sestupu do vesnice Usť Čorná. Tato vesnice byla nejdeštivější místo první republiky – ČSR. A je pravda, že prší celou noc a i ráno…

Polonina Krásná

Ale po ranních „modlitbách“, se počasí umoudří a když nás opět gruzovik vyveze na hřeben poloniny Krásné, na vrchol Klimova (1492 m.n.m. – který náš kopec měří stejně?), je nádherný sluneční den. Jdeme vyhlídkovou trasu po mírně zvlněném hřebenu s nádhernými výhledy.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Od vrcholu Topas, kde je vysílač, začínáme klesat k vesnici Koločava. Ano, je to ta KOLOČAVA. Je zde hrob zbojníka Nikoly Šuhaje a muzeum Ivana Olbrachta, který tuto chudou oblast bývalé ČSR v letech 1920 – 1930 navštěvoval. O muzeum a o restauraci z bývalé četnické stanice se stará teta učitelnica Natálie Tumarec s manželem a zapojila i svého syna. My po prohlídce muzea, návštěvě hrobu Nikoly Šuhaje, večeři v četnické stanici se přesouváme na „fotbalové hřiště“ k vesnici Siněvir, kde stavíme stany.

Jezero Siněvir

Ráno přijde „úředník“ z národního parku a požaduje zaplatit. Má „pevný“ tarif, ale známe Ukrajinu… Dnes navštěvujeme Siněvirské jezero, které je největší v Ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině. Je součástí národního přírodního parku Siněvir, při vstupu k jezeru se vybírá vstupné. A je zde několik stánků s “upomínkovými předměty“ – dřevěné lžíce, vařečky, válenky, vlněné ponožky, cetky… Jezero má rozlohu 4,2 ha a leží v nadmořské výšce 989 m.n.m nedaleko obce Siněvirská Polana. Průměrná hloubka je 8 až 10 m a maximální až 22 m. Jezero vzniklo sesuvem. Uprostřed jezera leží také malý ostrov. Ke vzniku jezera se váže pověst o Sini a Virovi. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. V současnosti stojí u jezera dřevěná plastika od I.V. Brovdiho a M.M. Sanina, zobrazující Siň a Vira jako horalku a pastevce.

A zde naše putování končí…

Následuje už jen cesta autobusem do ČR. Možná to z mého „dlouhého“ povídání nezaznělo a nevyznělo, ale rozhodně Ukrajinu doporučuji navštívit. Můžete se vypravit na fotbalový šampionát do měst Kiev, Doněck, Lvov a Charkov. A navštívit i nějaké horské vesnice, které jsou opravdu takové „muzeum“ – voda na pití a na vaření se nabírá rumpálem – někdy na zahradě každého domu, jindy je společná pro ulici až dvě, pere se v potoce, v obchodech nepoužívají registrační pokladny, ale počítadla s kuličkami, vodka se zde pije už od rána, do auta pro 5 se vejde minimálně 7 lidí a kolo, po vsi se jezdí s koňskými povozy, spát se dá ve školách, kde záchod (kadibudka) pro celou školu je na zahradě. A různé jiné „špeky“, které vás ani nenapadnou, ale rozhodně překvapí.

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.

Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.

Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.

V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.

Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.

Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.

Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.

Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.

V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.

Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.

Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).

Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.

Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.

Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…

Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.

Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.

Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.

Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).

Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.

Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.

Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…

Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.

Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.

Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.

Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.

Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.

Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.

Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.

K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.

Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.

Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.

Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilo­metrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.

Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.

Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.

Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.

Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.

K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.

Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.

Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.

Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilo­metrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring

Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.

Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.

Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring

Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.

Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.

Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.

Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.

Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.

Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.

Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.

Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.

Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.

Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.

Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.

Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.

Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.

Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.

Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame, někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří na brigádu na Ukrajinu.

Historie této akce se svým způsobem začala psát před několika lety po návratu z jednoho puťáku na Podkarpatské Rusi. Jeden z účastníků našel kdesi rozhovor s Petrem Krenickým – slovenským knězem, který na Rusi v jedné zapadlé vesničce pomáhá místním, buduje domov pro staré nemohoucí lidi, a všemožně se snaží o zvelebení kraje. Článek mě natolik zaujal, že jsem prohlásil: „To je skvělý, skoro bych se sebral a jel mu tam pomoct.“ Dlouho zůstalo jen u tohoto výroku, až letos jsem se odhodlal vynajít si informace a navrhnout kamarádům, že bychom se tam vypravili. Množství kladných reakcí mě ohromilo, ozvali se dokonce mně úplně neznámí lidé, kteří se o akci odkudsi doslechli. To už se nedalo couvnout, takže nezbylo než vymyslet, zařídit a domluvit všechny náležitosti a jet…

Cesta na východ

Lehátkový vagón hladce jede po koridoru na Ostravu a my konečně usínáme. Novinky si dopovíme potom, vždyť na to máme čtrnáct dní. Při přestupu v Košicích zvládáme dokonce nakoupit čerstvé pečivo, bryndzu a korbáčíky, a ujíždíme dál na východ. Čierná nad Tisou, osada na konci světa, totiž na konci Schengenu. Ne že by nám snad další vlak ujel, on totiž dokonce vůbec nejel. To nás pro příště poučilo, že máme více důvěřovat slovenskému jízdnímu řádu než ukrajinskému. Nu což, další jede za sedm hodin, vyrazíme tedy do okolí? Tato varianta byla všemi přijata a tak jsme mimo jiné navštívili bývalou solnici s velmi zajímavou expozicí o historii tohoto kraje a nechali jsme se se pozvat na čaj od milých maďarských manželů. Poté jsme vyrazili zpět na nádraží. Vlak s námi úspěšně odešel a vysadil nás před nápisem „Чоп“ (Čop). Proběhla celní kontrola, která neznalé zaskočila vyplňováním imigračních lístků, vysvětlováním účelu kytary i cíle cesty a poctivou prohlídkou zavazadel (důmyslně maskované sekery vespod batohů naštěstí neviděli).

Průchodem hranic se představila další novinka – kyjevský čas. Na Ukrajině musíte oficiálně přičíst hodinu, řídíte-li se jako místní klášter v Usť Čorné podle času středoevropského, nepřičítáte nic a jste-li horská babuška řídící se dle „Boha a sluníčka“, pak ještě hodinu odečtete. Žádné však strachy, neboť na Ukrajině vám obecně postačí námi oblíbená informace, že je „zhruba úterý kyjevského času“.

V Čopu jsme nastoupili do jednoho z místních vlaků, totiž pojezdů, a protože jsme nebyli zdaleka jediní pasažéři, dal se s námi kodrcavě do pohybu. Rychlost dosahující až 30 km/hod (hodná nejrychlejších olympijských sprinterů!) umožňuje dostatečně vstřebat krásy vně i uvnitř vlaku. Vně se míhají stromy, domy, vesničky a hory a uvnitř proplouvají obchodníci a obchodnice s náručí plnou kuchyňského nářadí, hodinek, piva, bonbonů, křupek, šátků… objevila se tu i místní žebračka a svědek Jehovův.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Kvůli sedmihodinovému zdržení v Čierné nad Tisou jsme však uprostřed noci uvízli v Korolevu. Cesta dál byla v tuto chvíli nemyslitelná. Zavolali jsme Petru Krenickému, abychom mu sdělili, že do Ťačivu, kde jsme se s ním měli setkat, přijedeme až zítra, načež on nám zařídil ubytování na zdejší řeckokatolické faře obývané dvěma pohostinnými otci. Pobyt zde neměl chybu, měkkými postelemi a sprchou byli nadšeni všichni.

Ráno jsme se jali pokračovat dále a v dopoledních hodinách jsme se ocitli konečně v Ťačivu. Zde jsme přijali dočasný azyl na místní faře. Abychom se snad nenudili, zapojili jsme se mezi místní připravující kostel, totiž opravuji se, zde každý řekne „cerkvu“, na nadcházející „velký sviatok“. Kromě vymetení pavučin, shrabání posekané trávy a přerovnání dřeva v úhlednou hromadu, jsme si zvládli i vyměnit peníze a spořádat oběd, který nám byl nabídnut.

Následně přijela sestra, představivší se nám Christofora, která nás měla dopravit do Usť Čorné, kterážto byla naším definitivním cílem. Naskládali jsme se tedy do dodávky a poté jsme vyrazili za zvuku ukrajinsko-křesťanského-tuctucpopíku směrem do hor po silnici „samájáma“. Cestou nás sestra krom svého řidičského umění seznamovala i s místními poměry a postupně se naše čeština s její ukrajinštinou slévala vytvářejíce jediný společný dorozumívací jazyk, přijímajíce za své výrazy i slovenské a polské.

Konečně jsme se ocitli v Usť Čorné, vesnici vskutku „mezi horami“ na soutoku dvou bystřin. Krom své odlehlosti vyniká i v dalších ohledech, například drží národní rekord v množství srážek a počtu bouřek do roka. Ubytovali jsme se v místním klášteře, který v současné době krom Christofory obývají ještě dvě další sestry.

Nejdřív práce

Na druhý den jsme se seznámili s prací, kterážto se na následující dny stala naším denním chlebem – s přípravou dřeva, kterého je na tuhou zimu potřeba vskutku hodně. S kluky jsme vstali brzo ráno, protože Christofora nám sdělila, že „mašina přijde o sedmej“. Vskutku, přijel ohromný sovětský Zil, my jsme spolu s několika místními pracanty naskákali na korbu a vyrazili korytem řeky vzhůru do hor pro dřevo. Jízda na této chrochtající a řvoucí potvoře, skákající přes kameny a kořeny, jejíž rychlost v kilometrech za hodinu docela dobře vyjadřuje zařazený rychlostní stupeň, byla skutečně zážitkem. Mašina se zastavila až u hromady špalků, z nichž žádný neměl průměr pod metr a nevážil pod metrák. Tyto drobečky jsme se jali házet na korbu po spolupracovnících, kteří jim uhýbali a následně je rovnali. Že se Bůh na Rusi stará, bylo zřejmé, tuto operaci totiž všichni přežili ve zdraví s nezmenšeným počtem končetin i prstů. Nakonec jsme na vršek této hromady naskákali my, mašina vyrazila nazpět a my opět uhýbali větvím rostoucím přes cestu, totiž chci říct přes potok.

Před klášterem jsme shodili špalíčky s korby a poněkud bezradně jsme koukali na ohromnou hromadu dřeva. Naše zoufalství uzřel děduška, který přispěchal na pomoc se sekerou a nebojácně ji zaťal do největšího špalku, který se k našemu překvapení rozdělil vedví. Postupně jsme od něho okoukali umění odhadnout, který špalek rozporcujeme naší ostrou fiskarskou, na který je lépe vzít obrovskou ukrajinskou klínovku a kde by bylo marné se snažit a je lepší vzít rovnou klíny a palici. Kluci štípali, holky nakládaly kolečko a vozily polena do dřevníku, a hromada dřeva se menšila a menšila.

Nejen dřevem živ je člověk, proto jsme se rozhodli okusit i spoustu jiných chvályhodných činností. Úspěch měla například stavba zadní stěny dřevníku, kterážto měla zabránit případným nenechavcům nepozorovaně odnášet výplody našeho úsilí do dřevníků vlastních. S heslem: „Tahle zeď nás přežije!“, vytvořili jsme z hromady krajinek a křivých prken architektonický skvost, jehož krásu a kvalitu zajisté obdivují sestry doposud.

Další robota konala se v místním divadle. S postupnou tichou hrůzou jsme zjistili, že jeho sklepení je vskutku prostorné a prosté všeho pořádku, prostě řečeno binec až ke stropu.

Naše práce spočívala ve vytěžení obsahu vnitřností té cihlové potvory, jež jako by spolykala vybavení celé školy i s jídelnou, a navíc veškeré příslušenství řádně natrávila. Věci, jež jsme vynesli na světlo denní, jsme ve velkém divadelním sále třídili na hromady podle toho, zda šlo o věc zbytečnou, nepotřebnou či úplně k ničemu. V našich prachem zanesených hlavách udržovaly jasnou mysl snad jen s vervou pronášené světské písně i vánoční koledy. Na paškál jsme si vzali překážející hromadu cihel a postupně začali doslova naplňovat slova doprovodné písně: „postav třeba zeď, dej cihlu k cihle, začni s tím hned teď“. Za vyučenou dostalo i ostatní harampádí, ostatky vyhublé slípky a školní lavice; vše jsme proložili dramatickým vystoupením na pódiu.

O poznání radostnější činností bylo zpívání v Domě pokojného stáří. Holky napadlo uspořádat koncertík staruškám hnedka první den a pro veliký úspěch si akce vyžádala několikeré opakování. Naší hudební produkcí byli (kupodivu) nadšeni všichni. Největší radost z nás měla babička navštěvující za časů tatíčka Masaryka českou školu, která byla nadšená z toho, že si může s někým tímto jazykem popovídat.

Potom zábava

Krom nejrůznější roboty, vyrazili jsme též na několik výletů. Přestože cesta po bývalé lesní železnici i koupání ve vodopádech byly zajímavými zážitky, zde se zmíním o výletu na Krásnou. Na poloninu zdvihající se přímo nad vesnicí vyrazili jsme po letos vyznačené turistické značce (doposud zde takové přežitky neznali). I přes spoustu zdržení zaviněných okolo rostoucími ostružinami, které jsme prostě nemohli neotrhat, došli jsme až na vrcholek s výhledem daleko do kraje, kde jsme se zalíbili sami sobě natolik, že jsme nafotili pásmo fotek „Turisté se baví“. Následně jsme vyrazili nazpět k domovu, avšak po stejné cestě by to byla nuda, vyrazili jsme tedy do nitra bukového lesa. Naše přesvědčení „na konci svahu je naše vesnice“ vzalo za své ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se ubíráme po ostrohu končícím soutokem dvou potoků. Cest na výběr nebylo mnoho a tak jsme se dále vydali korytem této roztomilé bystřiny. Skákání po kamenech a přelézání kmenů jsme zvládli bez úhony, avšak co nám do karet nehrálo bylo stále rychleji mizející denní světlo. Vybaveni jedinou čelovkou pokračovali jsme dále více než obtížným terénem plným nástrah a medvědů.

Ale ochranitelská ruka adresáta našich písní se ukázala opět býti pevnou a prozíravou a tak jsme slézali bystřinou po kluzkých kamenech až do šera, pak našli stezičku a za úplné tmy narazili na cestu, po které už se zpívalo lépe. Náhle Jóžinek uviděl světélko a všechny Mařenky a zaradovaly a jaly se ho následovati. A tu – dědina smetanou a nákypem oplývající, v měsíčním svitu městečko Orion jak z reklamy, světélka v nočních tmách, domov do neuvěřitelna expandující psí populace zvyšující jeho specifický pach i chlupatost. Domov náš, konečně pryč z borů šumících po skalinách a poloninách, země ukrajinská, země zaslíbená, pokoj lidem dobré vůle a na zemi mezi lidmi mír, sláva budiž Bohu velikému – až na ВИКІ ВИКІВ. АМІНЬ

Nelze nezmínit hry a debaty, které s každodenní pravidelností vyplňovaly večery a zároveň činily ranní vstávání stále obtížnější. Protože však článek je již takto dost dlouhý, odkazuji zvídavého čtenáře na náš deník

Návrat domů

Čas nám utekl jako voda v Těresvě a přišel poslední den strávený v Usť Čornej. Během dne jsme nakoupili dostatečné zásoby čokoládových tyčinek БАТОН, místních bonbonů tisíce a jedné chutě, vodečky a dalších vynikajících pochutin, které u nás doma nejsou k sehnání; večer naše paže rozštípaly a do dřevníku uklidily poslední špalek, naše hlasy naposledy rozveselily duše starušek v Domově pokojného stáří, rozloučili jsme se se sestrami a odebrali se do svých pokojů posilnit se spánkem před dlouhou cestou. Avšak díky naší vrozené mlčenlivosti jsme se do spacáků téměř ani nedostali.

Brzičko ráno jsme se postavili k silnici na ničím neoznačené místo a počali vyčkávat autobus jezdící o šesté přibližně kyjevského času. Ať už to bylo tím, že jsme si vybrali správné místo, či proto, že nás bylo hodně, autobus nám zastavil a tím začala naše dlouhá cesta směrem k Atlantiku. První zastávka se konala v Ťačivu. Zde jsme navštívili místní bazar a nakoupili zásoby na cestu, med i CD ukrajinské muziky (hbitě jsme spočítali, že písnička stojí necelou korunu). Nastoupili jsme na vlak a protože jsme již v cestování místními pojezdy sběhlí, stačili jsme během cesty do Čopu dohnat velkou část spánkového deficitu. Hraniční kontrola proběhla podle očekávání, totiž až na jednu nepříjemnost. Stručně řečeno, někteří z nás se přesvědčili, že není dobrý nápad kývnout na prosbu o převezení cigaret, ať pašeračka působí mile a solidně. Naštěstí se to, alespoň pro nás, obešlo bez postihu. A už jsme téměř doma, k večeru nás vítá známé nádraží v Čierné nad Tisou, do Košic co by osobákem dojel a tam úspěšně kupujeme lehátka do Prahy. Tak dobrou noc, až se probudíme, vlaky už nebudou prichádzať a odchádzať.

Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party! Hospodi pomiluj nás i nadále.