Rubrika: Zážitky z cestování

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu. Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

V předchozím článku jsem se psal zážitky z nafotografování prvního filmu. Mezitím přístroj začal simulovat a přestal otvírat objektiv. Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejlepší při reklamaci je dělat blbého. Damon starší prý jednou na celnici vysvětloval, že nemůže otevřít motor v autě, protože mu v servisu neřekli, jak se to dělá a navíc do něho prvních pět tisíc kilometrů nemá lézt.

Já jsem ho tedy donesl k reklamaci, a začal slečně tvrdit, že mám takový pocit, že fotoaparát na mne nemrká okem. Zkusila to a dala mi za pravdu. Poté jsem ji požádal, jestli by mi z přístroje nevyndala film, že se mi ani to nepovedlo. Pokud o mojí osobě měla sebemenší mínění, muselo se nyní (mínění) smrsknout na velikost atomu. Podívala se na mne pohledem, kterým se odborník kouká na neodborníka, změřila si mne odshora dolů a zpátky (3metry 64centimetrů) a když viděla, že to nepomůže, zkusila ten film vyndat sama. Zlomyslnost mne nutí, abych napsal, že se jí to také nepovedlo a tak film vytáhla hrubou silnou v temné komoře.

Když se mne poté slečna zeptala, jestli má do popisu závady pro opravnu napsat i to, že přístroj nepřevíjí, mohl jsem jí to oplatit a začal jsem si hrát na „překvapeného zákazníka“. Když se mi můj foťák vrátil z opravy, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v opravně sice opravili víčko objektivu, ale nenašli chybu v převíjení. Převíjení jsem si ještě v obchodě zkusil a opravdu – fungovalo. Teď by mne zajímalo, kde se stala chyba: u mně, u slečny, nebo v opravně?

Jinak, musím to zaklepat na dřevo, foťák po opravě fotí dobře, viz fotka z Branné. Když jsem fotil krajinku, tak jsem jí nemusel nadávat, dívala se na mne celou dobu bez nadávání.

Motto: Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů.

Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, když mě někdo budí slovy: „Lubane vstávej, už je čas“. Kvapně vylézám ze spacáku a snažím se rozlepit oči. Ti, co nešli spát, jsou již připraveni k odchodu. Rychle na sebe navlékám oblečení a kontroluji, zda mám s sebou to nejdůležitější – foťák. Právě dorazil Sopťa. Jsme tedy všichni a můžeme vyrazit. Čeká nás pěkný kus cesty. Snad to bude stát za to.

Čím více se blížíme k vrcholu, tím je cesta obtížnější. Hledáme v sobě zbytky sil a zatínáme zuby. Konečně jsme nahoře. Většina z nás si vydechla. Rozhodujeme se pro krátký odpočinek a malé občerstvení. Myšlenka na to, že bychom ten tolik očekávaný okamžik propásli, nás však žene dopředu. Musíme najít to nejlepší místo, odkud bude vidět do kraje. „Zkusme Zadní Žalý“, navrhuje kdosi. Na nějaké přemýšlení není mnoho času, a tak je návrh bez vyjímky přijat. Stále sledujeme hodinky. Snad to stihneme. Vycházíme z lesa na rozlehlou mýtinu. Všem nám je jasné, že to je to pravé místo. Máme ještě nějaký čas, který většina z nás opět využívá ke krátkému odpočinku. Zkoumal se snaží „brejknout“ na ručce do rozhovoru na CB (kanál zvaný ranní budíček), který zachytil po cestě na Žalý.

Ještě je třeba vyzkoušet foťák. Avšak ouha! Foťák začal stávkovat. Asi vybitá baterie, napadá mne. Co teď? Naštěstí lze fotoaparát přepnout z automatiky do normálního režimu. Marně lovíme v hlavách, jakou nastavit clonu. Všichni jsme si zvykli, slušně řečeno, na přístroje pro ty méně chápavé. Nezbývá než zariskovat. Je to jako loterie. Buď to vyjde nebo ne. Už je nejvyšší čas. Všechno kolem nás jakoby strnulo. Vnímáme pouze tu nádhernou záři, která vystupuje nad protější Černou horou. Ten okamžik trval jen pár vteřin, ale stál za to. K naší radosti se umoudřila i baterie a foťák opět začal pracovat v režimu auto a já mohl konečně bez obav udělat naši společnou vrcholou fotku (vlastně diák).

Znaveni namáhavým výstupem, ale nesmírně šťastni, že se nám to povedlo, jsme vyrazily na zpáteční cestu.

Když jsme na konci roku hodnotili naše akce, drtivá většina z členů naší družiny se shodla na tom, že noční výstup na Žalý byl jednou z nejvydařenějších.

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii. Slyšel jsem, že existují jedinci, kteří to umí, ale vše, co jsem pochopil z klasického fotografování, je jen to, že se musí sundat kryt z objektivu.

Nakonec jsem podlehl útočné reklamní akci a zakoupil jsem si kompakt nejmenované značky. Přišel jsem do obchodu a jal jsem se klást pitomé otázky. Slečna v obchodě se na mne dívala jako kdybych fotografování nerozuměl a mně nezůstalo nic jiného, než abych se tvářil jako, že tomu rozumím. Foťák jsem ohmatal tak, že by ze mne měl radost i daktyloskop-amatér a pak jsem si ho nechal zabalit. (Samozřejmě, že ne ten ohmataný.) Poté jsem položil otázku, zdali je ve foťáku i film. Ne, že bych byl tak naivní, ale co kdyby byl. Slečna se na mne podívala, jako bych právě spadl z Měsíce, ačkoliv musela vidět, že jsem přišel už před půlhodinou. Pochopil jsem, že pravděpobně nedodává a zakoupil jsem si i film. Kromě krabice s aparátem a filmy jsem si vzal i záhadný balíček v igelitu, který vypadal jako návod. Až doma jsem zjistil, že jsem si vzal balíček, ve kterém se nacházely propagační materiály na onen přístroj v počtu 100 kusů.

Prostudoval jsem návod, který byl přiložen i v češtině. Nikde ani zmínka o tom, že chci-li fotografovat, musí být uvnitř film, ale usoudil jsem, že bude lepší, když ho tam dám. Film jsem začal zakládat podle obrázků v návodu, ale když jsem se o to pokoušel už potřetí a neúspěšně, zapnul jsem i mozek a ejhle, na první pokus se mi to povedlo. Film jsem už měl založený, tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký fatální objekt nafotím jako první. Nakonec jsem nafotil kamaráda. Tímto bych chtěl Damonovi poděkovat za trpělivost a vyjádřit naději, že zůstane mým kamarádem i poté, co jsem mu fotku ukázal.

Dále bych chtěl uvést na pravou míru některá tvrzení, která se o mojí osobě ve spojení s fotoaparátem šíří. Je pravda, že než jsem sejmul jelena, stihl ho Milan nafotit, ukázat psovi a ještě udělat malé kolečko okolo obory, ale není pravda, že jsem při tom celou dobu nadával. Jelenovi jsem nadával pouze krátce a to, když se na mne nechtěl podívat.

Ale ta fotka stojí za to, ne?

Motto: Někteří lidé průsery přímo přitahují… (neznámý autor)

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Časem se tyto „veselé příhody z natáčení“ dávají k lepšímu při posezení s kamarády, kteří nás znají i s těmi, co nás ještě neznají. Například výše uvedenou větu z motta jsme zaznamenali při vaření na Mohelnickém dostavníku krátce po výbuchu vařiče (viz příběh o Krabovi), při vzpomínání na naše jiné slavné příhody.

Je možné, že opravdu patřím k lidem, kteří již pouhou svou existencí problémy a katastrofy všeho druhu přitahují. Domnívám se, že tuto vlastnost měla spousta vynálezců. Každý jistě ví, že I.Newton k formulování gravitační teorie dospěl až poté, co mu spadlo na hlavu jablko.

Je možné, že nikdo z osob se silným osobním magnetismem už nenapíše nic tak přitažlivého, jako je gravitační teorie, ale i přesto by nám lidstvo mělo být vděčno. Ne všichni mají dostatečně silnou náturu na to, aby snesli přízeň osudu a právě my si to za lidstvo „dokážeme slíznout“.

Na závěr jsem původně chtěl napsat nějakou z povedenějších příhod, ale jako na potvoru mne nic nenapadá. Možná, že i za to by mi lidstvo mohlo být vděčné.