Rubrika: Zážitky z cestování

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.

Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.

Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.

Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.

Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.

Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.

Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.

Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.

Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.

Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.

O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.

Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.

Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“

Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.

Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.

Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“

A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“

Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.

Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!

Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.

Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!

Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..

(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)

„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.

Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.

Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.

„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).

Veselé Vánoce, ať je prožíváte kdekoliv!

Z Prahy do UB

Na ruzyňském letišti se schází celá naše devítičlenná skupina. Naši vedoucí Vláďa a Piff, Ostraváci Jarda a Radek, Katka a Petra (holky ze severu) a my z jihu republiky – Jitka, Michal a Jana. Neděláme si iluze o tom, že letištní personál bude s našimi batohy jednat v rukavičkách. Doladíme poslední detaily v balení, dotáhneme a zajistíme přezky, zamkneme zipy a pro jistotu si bágly necháme ještě zabalit do fólie. Jdeme se odbavit a po průchodu bezpečnostním filtrem už nic nebrání tomu, abychom se svěřili do péče Aeroflotu a odletěli do Moskvy. Zde musíme přečkat pět dlouhých hodin v nehostinném tranzitním prostoru, ale naštěstí se dočkáme a po dalších sedmi hodinách letu vystupujeme v ranních hodinách mongolského času na Čingischánově letišti. Razítka v pasech máme, zdá se, že naše kletry cestu taky přežily, takže můžeme směle vyrazit do Ulaanbaataru – důvěrně zvaného UB. Ujímá se nás Zoolo, naše průvodkyně a anděl strážný. Po celou dobu, co jsme si s ní mailovali, jsme si mysleli, že je to muž, a ona to zatím je drobná dívčina… Seznamuje nás s pestrým, leč velmi nabitým programem, ze kterého nakonec stihneme tak asi čtvrtinu. Nasedáme do aut a vyrážíme do města. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je? Ještě, že máme místní řidiče a v tom zmatku nemusíme řádit (ten překlep je schválně) sami. Jsme ubytováni v centru města v jednom z mnoha růžových, oprýskaných paneláků. Chvilku se rozkoukáváme a za chvíli vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Překvapení ale dnes není vskutku málo. Sotva vkročíme za brány monastiru Gandan, nastane zde ruch, který připadá neobvyklý i nám cizincům. Policisté, kteří chvílemi vypadají, jako že sami přesně neví, co se bude, vytyčují jakési nepříliš striktně dodržované volné koridory a postupně vytlačují návštěvníky z jedné části klášterního komplexu. Ani naši průvodci z počátku nevědí, co se bude dít. Za chvíli se od nich dozvídáme, že do Gandanu zavítá dalajláma, který je momentálně na návštěvě Mongolska. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme ohromeni… Nikdo by tomu před pár hodinami ještě nevěřil, ale je to tak…

Prohlídka UB pokračuje… Po obědě v čínské restauraci a návštěvě představení souboru, který převádí do jevištní podoby mongolský folklór, nás místní taxík odváží na „black market“, neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty a my se oddáváme poněkud hektickému a radostnému nakupování, smlouvání a dohadování o cenách …

Expedice začíná – naše nejsilnější zážitky

Naše expediční vozidlo, německý mercedes, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Do terénu s námi pojedou řidič Bata, jeho pomocník Alchabaatar a náš „ochránce a tlumočník“ Timur, jemuž tato cesta umožní první setkání s tím, co se ve skutečnosti skrývá za branami UB. Troufám si říci, že mnohdy kouká ještě více vyjeveně než my Evropani. Ale zajisté není sám. Jak se postupně dozvídáme, většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.

Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda, a tudíž jsme odkázáni na kamarády a jejich zásoby vody prozíravě ukryté ve stanu. Tam je přece jen trochu tepleji. Budíček je vždy spojen s přátelským bušením na stan „denních vůdců“. Následuje rychlá snídaně, nastrkání věcí do kletrů a balení od ranní rosy mokrých stanů, které po celou dobu naší expedice nedostanou šanci úplně uschnout.

Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu, svištího masa, spatříme opět větší město. A ne ledajaké. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Kharkhorinu jen ošklivé stepní hnízdo plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je klášter Erdene Zuu nesoucí status prvního mongolského budhistického kláštera, z jehož krásy a vznešenosti toho po pár desetiletích komunistického režimu zbylo žalostně málo.

Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska – Khangai. Všude kolem nás jen rozlehlá step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny, stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná. Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale ještě víc naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i právě proto nám koně často ochotně na chvíli svěřili třeba jen za pár bonbonů či tatranku.

Při našem putování stepí, kdy jsme natěžko procházeli kolem obydlí místních venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutávání domácího tvarohu nelze odmítnout. Kumys (mongolsky ajrak), bílá nakyslá tekutina vzniklá kvašením kobylího mléka, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, okamžitě rozdělil členy naší expedice na vyznavače a odpůrce místních mléčných výrobků. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů něterých z nás – nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení mírně alkoholického kumysu, kterého jsou Mongolové schopni vypít neuvěřitelné množství, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.

Ani s naším pěším putováním to nebylo tak úplně jednoduché. Hory jsou sice prakticky nezalesněné a terén je tudíž přehledný. O mapách vhodných k něčemu jinému, než snad letecké navigaci si můžeme nechat jen zdát. Když už ale díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou a nahlédneme i do kopců. Sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, se kterými za sladkosti děláme drobný výměnný obchod. Při navigaci často přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.

Našich vrstevníků (kolem dvaceti let) jsme na konci prázdnin moc nepotkali. Dalo by se říci, že téměř žádné. Jsou internátních školách poblíž měst a domů se vracejí jen zřídka.

Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu…Orientace není zcela jednoduchá. Ne vždycky se dá navigovat metodou dva dny rovně a pak doleva. Někdy je potřeba v místních nekonečných prostorách trefit konkrétní cestu nebo most a to je někdy trochu problém. Proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme naše průvodce, jak se dohadují s místními lidmi, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Místní prašné cesty, které vypadají, jako by jen tak nazdařbůh protínaly step, se zdají být jakž takž rovné, ale stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho celí vyplašení dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Terkhiin Tsaagar. Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil. Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany, náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.

Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme a pak budeme ještě nějakou dobu čekat, než Bata dojede s autem, které jel před cestou zpět do UB nechat zkontrolovat a opravit.

Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky, případně občasných pokusů v místních občerstvovnách, dáváme tradiční mongolský pokrm, chorchog. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se zaleje vodou a nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. „Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je až nechutná .“ No, zas taková hrůza to není, jen našinec nesmí být moc velká citlivka. Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel…

Zpět do civilizace

Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… A také plánované setkání s mongolským centrem pro mládež. Seznamujeme se s jejich programem, obdivujeme ruční práce holčiček a alespoň částečně se jim snažíme představit ČR. Zdá se, že vše se zaujetím sledují. Není divu, tolik stromů, kolik je na pohlednicích, které jsme dovezli, asi v UB nebudou mít šanci nikdy spatřit.

Odpoledne zamíříme i s naší průvodkyní do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!

UB – Praha

Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní – začátkem září by zde mělo být nejstabilnější počasí. Taxík pro nás přijel včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmi, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…

Kapadocie, dva dny

Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte. Kapadocie je sice turisty hojně navštěvovaná lokalita, ale ti se v ní ztratí jako jehla v kupce sena.

Bydleli jsme v Goreme v penzionu Kookaburra, který můžu za cenu 5 YTL/os.noc jedině doporučit. Nejvíc se nám líbila návštěva nějakého bezejmenného kostela v okolí Goreme (pravděpodobně Aynili nebo Firkatan, vstupné 1 YTL) a procházky v nesčetných liduprázdných údolíčkách. Hrad v Ushisaru byl slabší, i když se skvělým výhledem, podzemní město Derinkuyu za 10 YTL byl drahý špás. Pravda, sedm pater pod zem se člověk jen tak nedostane.

Malatya a Nemrut, dva dny

Vzhůru na Nemrut, horu bohů! Jenže jak? Jinak než krkolomně to nešlo. Tranzitem z Goreme do Kaysieri, odtud nočním busem do Malatye. Tu jsme prošli a kromě obřího trhu se sušenými meruňkami jsme neshledali nic zajímavého. Tedy kromě naprosté absence turistů – což je velké plus. Když jsme před šestou ráno procházeli probouzejícím se městem, všichni na nás koukali jako na zjevení a zvali nás na čaj. To se ví, že jsme neodmítli.

Z Malatye jsme vyrazili místním tranzitem už přímo na Nemrut. Kapacita devíti lidí byla dvojnásobně překročena, ale nikomu to nevadilo. Chlapík nás po přemlouvání a malému doplatku dovezl až téměř pod vrchol. Stihli jsme tak akorát západ Slunce, ale byl pro nás velkým zklamáním. Na Nemrut se totiž večer sjíždí turisté z širokého okolí, proto si to člověk moc nevychutná. Přespat pod širákem u vrcholu Nemrutu není problém, jen se musíte domluvit s místní vojenskou posádkou.

Ráno už to bylo mnohem veselejší – celý Nemrut jsme měli jen a pouze pro sebe! Byli jsme jak u vytržení, fotili jsme ostošest, a vychutnávali nádherné výhledy. Atatürkova přehrada v dáli připomínala zatopený Železný pas. Přešli jsme Nemrut na druhou stranu a předraženým tranzitem se nechali zavést do Şanliurfy, téměř milionového města asi 50 km od syrských hranic. Po cestě jsme zastavili u několika pamětihodností (římský most, římské nápisy, chrám z dob mithraismu = stometrový tunel ve skále) a nakonec i u Atatürkovy přehrady, jejíž hráz překonala všechna naše očekávání. Hjúdž.

Şanliurfa a Harran, dva dny

Hned po příjezdu jsme vzali hotel s klimatizací (bylo už celkem teplo, přes poledne skoro 45°C ve stínu) a vyrazili do města. Uprostřed města je významné poutní místo spojené s prorokem Abrahámem, Gölbaşi, které obklopuje nádherný park plný muslimských poutníků, jezírka s kapry a pevnost na skále. Zamířili jsme i do blízkých čtvrtí, kde nemůžete čekat nic než obyčejné obyvatele. Z místního bazaru už je cítit východ, dobře se tu smlouvá a na Evropana prakticky nenarazíte. Hlavně masná ulička je celkem maso, slabším žaludkům doporučuji vyhnout se jí širokým obloukem (stejně tak pracovníkům hygienické kontroly).

Druhý den jsme se vypravili do nedalekého Harranu, který je známý hned z několika důvodů. Žil zde prorok Abrahám, je to místo s jedním z nejstarších kontinuálních osídlení na světě, stojí zde ruiny nejstarší islámské univerzity na světě a v neposlední řadě tu jsou domečky podobající se včelím úlům. V okolí Harranu už začiná poušť, a taky pekelné vedro, ve kterém se bez vody nedá dlouho vydržet. Nakonec jsme navštívili ještě zdejší polorozpadlou pevnost, a pak to otočili. Jakože úplně. Harran, Şanliurfa, Istanbul a vzhůru k Černému moři.

Pár tisíc km v autobusech a v tranzitech, dva týdny v Turecku, pět dní na Pirinu, tři dny u Černého moře a cesta z/do ČR. Celkové výdaje asi 13 000 Kč na jednoho, po odečtení výdajů na Bulharsko asi 10 000 Kč.

Dva týdny v zemi s odlišnou kulturou, ale rozhodně ne v zemi zaostalé. Turecko je vyspělejší než jsme čekali, a přitom skrývá spoustu míst, kam se turisté moc nevydávají. Na každém kroku čeká nějaké překvapení, a když ne zrovna chrám nebo hora, tak příjemní a pohostinní lidé. Věřte nebo ne, stačí se tam jen vydat.

Šťastnou cestu!

PS: Za fotky děkuju především Cihlářovi, dále Pasinovi, Kubáčovi a Gazovi.

Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání.

Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.

Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.

Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.

Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.

Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.

V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.

Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.

Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.

Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.

Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.

A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.

V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.

Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.

A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.

Už jsem dávno doma, ale stále se nemohu zbavit malé nostalgie z toho, jak lehce se na cestě navazují přátelství. Uprostřed velkoměsta, mezi lidmi stejného jazyka je někdy člověk více sám, než tisíce kilometrů na kteroukoliv světovou stranu. Tak snad zase někdy příště, kdekoliv, zjistím, že jsem i tam docela snadno doma.

Sedím spolu s ostatními dočasnými mezinárodními bezdomovci v nehostinném tranzitním prostoru moskevského letiště Šeremetěvo a několik dlouhých hodin čekám na letadlo do Prahy. V uších mi doznívá praskání ohně, táhlé písně zpívané naším řidičem Bátou a jeho asistentem Alchabaatarem, chytlavě melodická písnička z produkce mongolského popu i šílený remix písně San Francisco, které pořád dokola zněly v kabině těžce zkoušené a postupně stále otřískanější mercesdesky hnané cestami i necestami stepí i tajgou. I přes to, že cestování velkým dopravním letadlem považuju za snad nejotravnější způsob přepravy své osoby, mám sto chutí sednout na nejbližší spoj, přežít těch sedm hodin letu a ještě aspoň na pár dní se vrátit o pět časových pásem na východ.

Přemýšlím, čím mě vlastně ta vzdálená rozlehlá země zaujala. Určitě svou velikostí. Středoevropanovi v terénu prostě chybí měřítka a to často i na krátké vzdálenosti. Co vypadá jako kousek, je nakonec kilometr. Poslední (odhadovaná) hodinka cesty stepí po sejití z hor se protáhla skoro na trojnásobek. Step je zkrátka pro koně a ne pro lidi. Místní to vědí a mimo nejbližšího okolí svých obydlí nedají bez koně, nebo motorky či auta ani ránu. Možná mě trochu překvapilo, že i přes velké vzdálenosti, je, alespoň v centrální části, Mongolsko poměrně hodně zabydlené. Od jedné skupiny jurt ke druhé je to několik málo kilometrů. Tedy na dojezd, aby pastevec stihnul od svého stáda zajet k sousedům na návštěvu nebo pro pomoc. V zimě, kdy se kočovníci stáhnou do zimovišť, to asi vypadá jinak. Napsat, že lidé jsou pohostinní a přátelští, mi připadá trochu jako klišé. Ale jo, napíšu to. Je to tak. Ostatně asi jako všude na světě v horách a na samotách. Kdyby to tak nebylo, sami by asi nepřežili. Ve městech je to trošku jiné, ale stačí někde mimo hlavní město chvilku sledovat cvrkot a našinec si začne skoro připadat jako někde na východoslovenské vesnici. Jen ty drby se šíří na trochu větší vzdálenosti. Ani jako cizinci jsme nebyli tak úplně vyloučení z místních informačních toků. Aspoň to základní kdo jsi a odkud jsi se občas podařilo. Povětšinou nějakou mezinárodní verzí ruštiny, s mladšími anglicky.

Určitě nás zaujali mongolští psi. Když postavíš stan, nejspíš se nějaký objeví, okolo každé jurty jich pár pobíhá a ve městě či vesnici určitě najdeš nějakého pospávat někde na ulici. Jsou mohutní, vypadají zdravě, stiskem čelistí rozdrtí ovčí obratel. Drží si trochu odstup a někdy jsou ochotní nechat se podrbat za ušima. Rozhodně mají hodně daleko do nevypočitatelných smeček zanedbaných a opelichaných potvor známých z některých oblastí Rumunska.

Koukám, co jsem naškrábal. Asi to nebude moc ke čtení. Čekací nečinnost leze na ozek. Dojmů je zatím moc a musí se trošku utřídit v hlavě. Zatím se mi před očima míhají na přírodě vyvzdorovaná městečka a vesnice s prašnými ulicemi, skoro jako z dob divokého západu, všudypřítomní draví ptáci, rovné silnice stavěné jako podle azimutu, postupně se rozrůstající do mnoha pruhů podle hesla, lepší slušný makadam, než děravý asfalt, lepší slušná cesta než vytlučený makadam a lepší step než díry na cestě. Z kapes lovím poslední zbytky piniových oříšků vyloupaných ze strašlivě zasmolených šišek nasbíraných na jedné zastávce kdesi v lese, v batohu svěřeném mašinérii leteckých polečností cestuje kus tvarohu sušeného na střeše jurty, na displeji kamarádovy kamery sleduju záběr, jak se jiný z účastníků naší výpravy tváří na lojovou polévku a kus masa ze sviště. Mimochodem. Do polévky jsem nešel, svišť se docela dal. Ale o tom všem a třeba i o výhodných nákupech, setkání s Francouzi cestujícími českou Tatrovkou, klášterech a posvátných místech a i něčem dalším až příště. Teď jdu pokecat s týpkem, co před chvílí přiletěl odkudsi z Číny.

Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh. Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci. Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.

Půl hodiny poté už vyráží náš bus do Medanu, který jsme si tak nějak neoblíbili. Jsme v něm deset hodin nato. Ve městě je ještě stále tma. No bodejť by ne, v šest hodin ráno. Rychle se ztrácíme z dosahu malého autobusového nádraží. Řidiči rikš by nám nedali vůbec čas na to, abychom se zorientovali v mapě a vydali se směr jiné nádraží, odkud ještě dnes pojedeme do Bukit Lawang, ležící asi sto kilometrů od Medanu, pozorovat orangutany v centru, které jim pomáhá s návratem do volné přírody poté, co je jako své domácí mazlíčky opustili jejich majitelé. To ještě netušíme, že namísto nich pak budeme každý den z terasy našeho hostelu sledovat dělníky, jak na protějším svahu staví novou vesnici. Přes tu původní se totiž 2. listopadu 2003 přehnala rozvodněná řeka a ves zničila. Lidé říkají, že to byla největší přírodní katastrofa na Sumatře před tsunami za poslední desítky let, zahynulo při ní několik stovek obyvatel. Na to, aby všichni nalezli nový domov, je potřeba postavit tři sta padesát čtyři domů. Zatím jich stojí něco přes polovinu. A kde se postaví ty ostatní, zatím nikdo neví. Ani indonéská vláda, která dle místních stále jen slibuje a skutek utek. A dokud nebudou stát všechny domy, nebude se losovat o to, kdo který dostane, takže zatím bydlet v novém nebude nikdo. Všichni říkají, že je to tím, že se na Bukit Lawang zapomnělo. A to už mnohem dříve, než postihla Aceh prosincová katastrofa. Co se týče jí, tak v nápravě škod po ničivých vlnách se naštěstí neangažuje pouze indonéská vláda, ale též nespočet organizací z celého světa. Však jde o mnohem více než „pouze“ postavit tři sta padesát čtyři domů. Nicméně pravdou zůstává, že i v tomto případě je osud provincie v rukou indonéské vlády, protože devatenáct měsíců před tsunami zde bylo vyhlášené stanné právo. Takže nejen zahraniční pracovníci, ale i místní obyvatelé čekají, co vláda udělá s tím, že se v území, které měla ještě nedávno zcela pod kontrolou, pohybuje nespočet pro ni neznámých lidí.

O tom, co jsme zažili a viděli v Bukit Lawang, jsem pak napsal reportáž do časopisu Koktejl. Nebyla však nikdy otištěna, takže ji přikládám alespoň tady, ať se dozvíte něco více o tom, že

Není nad vlastnoručně vyřezané sošky

Do Bukit Lawang na indonéském ostrově Sumatra jsme přijeli obdivovat orangutany. Dostali jsme tu spoustu nabídek na vícedenní výlety do džungle s pozorováním volně žijících orangutanů i s raftingem na duších z náklaďáku po řece při cestě zpátky. Tyto nabídky jsme všechny odmítli. Ale ne tak tu, kterou nám nabídla Siti. Jen tak jako mimochodem se při prodeji talismanů zmínila o tom, že by nás její muž mohl naučit vyřezávat dřevěné sošky.

Tomu jsme neodolali a navečer přišli navštívit Siti a jejího muže Jansena k nim domů. Při pomalém popíjení čaje nám Jansen dává přednášku o poslání a historii dřevěných sošek. S tím souvisí i vědní obory jako je historie a geografie. Jansen je člověk sečtělý a scestovalý a je zřejmé, že musí být skvělý učitel. A to nejenom řezbářství, kterému se dle jeho slov učil sám, pouze základy odkoukal od svého otce. Bereme si den na rozmyšlenou, protože kurz není pro naši kapsu zrovna nejlevnější a navíc jsme chtěli Bukit Lawang co nevidět opustit. Ale kdo by si nechal ujít takovou příležitost? V pondělí ráno Jansenovi oznamujeme, že má dva nové žáky. Druhý den se s ním potkáváme před naším guesthousem, ze kterého to máme do naší nové „třídy“, staré dřevěné chatrče, jen sto metrů. Na dřevěné terásce, kde se budeme učit, člověk nesmí dojít až na kraj, jelikož by se mohl zřítit dírou do řeky. Po krátké ukázce broušení nožů nařežeme pětadvacet centimetrů dlouhé hranoly dřeva, ze kterých co nevidět vznikne pár sošek v batackém stylu. Hanka bude vyřezávat muže, já ženu. Teprve později se ukáže, jak je pracné vyřezat ony partie, co odlišují ženskou hruď od mužské.

Místa budoucího podstavce, kolen a brady nařežeme pilkou. „Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk,“ napodobuje Jansen zvuk klepání dřevěnou paličkou, když nám ukazuje, jak rychle jí máme klepat, aby se nůž zaryl do dřeva tak, jak potřebujeme. K dlabání používáme speciální ostré nože, žádná dláta. Při tom se nám svěřuje s tím, jak vypadala jeho první soška. Prý příšerně. Teprve když vyřezal pátou, věděl, že je to ono. Až časem, kdy už dokázal vyřezat přesně to, co si přál, začal sám navrhovat a vyřezávat vlastní sošky v batackém stylu. Dělá to doteď před spaním. Zavře oči a někdy vidí tvary nové sošky. Potom usne. A pokud je do rána nezapomene, tak ví, že má jít a vyřezat ji.

Vyřezáváme z akašije, v Indonésii poměrně rozšířené dřeviny. Mohli bychom i z mahagonu, který roste všude okolo naší „třídy“, ale nevyřezáváme, protože je na začátek moc tvrdý. Hůř by se s ním nám, začátečníkům, pracovalo. Na druhou stranu více vydrží, takže je soška mnohem déle krásnou a nepoškodí ji jen tak nějaké škrábnutí nehtem, jak je tomu u měkké akašije. Jansen se pobaveně směje, když mu říkáme o tom, jak to vypadá s mahagonem u nás doma a že by to byly opravdu drahé sošky, kdybychom z něj chtěli po návratu domů vyřezávat. Tam budeme muset použít jiný materiál, třeba lípu. Když ten večer odcházíme nadšeni celodenní prací, Hanka drží v ruce její z půli rozpracovanou sošku a říká jí: „Jsi sice ještě škaredej, ale jsi můj.“

S Jansenem jsme se domluvili, že by naše sošky měly být dokončené po třech dnech práce. To, co nám zabere tři dny, on zvládne za jeden. Dalo by se tedy říci, že za měsíc vyřeže třicet sošek. Ale tak tomu není. Vyřezává totiž i složitější dvoudílné sošky s bambusovou schránkou na medicínu s namalovaným kalendářem, aby každý věděl, který den je pro něj nejlepší k jejímu užití. To se liší dle dne narození. Zvláštností je, že tento kalendář má sice pro nás obvyklých dvanáct měsíců, ale každý z nich má pouze třicet dnů. Tato soška mu zabere dva až tři dny práce dle velikosti. Orangutaní maska pak naopak spatří světlo světa za jedno odpoledne. Drobné talismany na krk nevyrábí. To dělají mladší kluci.

Původně jsme si mysleli, že je ve vesnici více řezbářů, protože nám byly sošky nabízeny od více lidí. Ale ukázalo se, že vše, co je tu k mání, vyřezával Jansen. A kolik toho za měsíc doopravdy vyřeže, nakonec záleží i na turistech. A těch je tu málo od výbuchu bomb na Bali. A od prosincové tsunami je to ještě horší. Lidé se teď bojí Sumatru navštěvovat. Takže vyřezává jen, když se sošek nedostává. Říká, že když ráno vidí do vesničky přijíždět nové turisty, kteří vypadají jako jeho budoucí zákazníci, vydá se do starého guesthouse a s radostí tam celý den vyřezává, protože tuší, že tentokráte něco prodá. Ale bohužel jsou i měsíce, kdy neprodá takřka nic. V lednu tohoto roku prodal jen jednu sošku za sto padesát tisíc rupií. To je zhruba tři sta devadesát korun.

Třetí den byly sošky opravdu vyřezané. S některými detaily nám Jansen pomohl trochu více. Nakonec i on sám chtěl, abychom měli ze sošek opravdovou radost a prvotní neúspěch nás neodradil od dalšího vyřezávání. A myslím, že není lepší školy než se dívat našemu učiteli pod ruky na jeho techniku. Veškerou práci dělá ručně speciálními ostrými noži. Už když jsme jej byli poprvé navštívit, řekl nám, že je tato práce uměním a k tomu nelze v žádném případě používat práci ulehčující nářadí, jakým je například malý soustruh. Na závěr jsme sošky zabarvili. Nejdříve jsme je naimpregnovali hypermanganem rozpuštěným ve vodě a po zaschnutí naleštili krémem na boty, který se dá i v Indonésii koupit v několika barvách. Postup je to velice jednoduchý a levný. I když pravdou je, že moje představy o přírodních barvivech byly trošku romantičtější. Ale na druhou stranu nemusí mít nikdo z turistů strach, že by se nějak poničily, kdyby se jim do batohů dostalo něco málo vody.

Při opouštění Indonésie zjišťujeme, že je opravdu velký rozdíl v kvalitě sošek. Hanka se totiž rozhodla, že si koupí ještě dvě jako dárek pro její příbuzné. Stavili jsme se pro ně na ostrově Samosir, uprostřed jezera Toba, domova lidí Toba Batak. Z tohoto kraje pochází i Jansen a jeho styl sošek. Ve vesničce Tuk Tuk jsme prošli na patnáct obchůdků se soškami. Nabízeli nám je za směšné ceny, ale my je nemohli koupit, protože když jsme srovnali jejich kvalitu s těmi, co vyrábí Jansen, byly na tom opravdu špatně. Poloviny těl nebyly asymetrické, místy měly nepovedené hluboké záseky od nože, nebyly řádně dobroušené. Bylo těžké najít ty, které by nás zaujaly. Ale povedlo se. I když jejich cena byla podstatně vyšší než těch se špatnou kvalitou a také vyšší než Jansenova. A to i přes to, že jsme tvrdě smlouvali. Inu za kvalitu se platí a není nad dobrého učitele.

A pár dnů nato jsme Indonésii opustili. Skoro jsme se do Malajsie i těšili. Trošku pokrytecky na jídlo. V Indonésii je totiž s jídlem pro vegetariány problém. Základem indonéských jídel jsou ryby a ty já nejím. Hanča sice vegetariánka není, ale na rybě si taky zrovna moc nepošmákne. Já to mám ale postavené tak, že když mě někdo, komu nedokážu říci kvůli problémům s jazykem, proč nejím maso, pozve na jídlo, ve kterém je i maso, nebo tak udělá někdo, kdo by vzhledem ke své chudobě nepochopil, jak může být někdo vybíravý v jídle, když je ho přeci tak málo, neodmítnu jej a pozvání přijmu. Pak se i snažím dávat najevo, že mi to chutná. Nechci lidem kazit jejich radost. Tak to bylo například i u Tiny a Imrama, když jsme jim bílili halu v jejich domě. Imram zašel na nákup a donesl kuře s rýží. Neprotestoval jsem.

Ale je pravdou, že byly v Indonésii chvilky, kdy jsme vzpomínali na malajské jídlo a lehce se přitom gurmánsky poplácávali po pupících. Malajské indické jídlo je totiž naprosto úžasné. V Georgetownu na ostrově Penang, kam se připlouvá lodí z Indonésie, jsme ho jídávali nejčastěji u našich kamarádů Maníků, na které jsme se při návratu už moc těšili. Moc dobře si nás pamatovali. Když jsme byli v Penangu poprvé a žádali tam o víza, tak jsme tam strávili deset dnů, po které jsme chodili minimálně na jedno jídlo denně do jejich restaurace. Udělali jsme tam s nimi i několik fotek a jednu jim darovali. Nejvíce si nás oblíbili dva z nich – Mini Mani a Maxi Mani.

Pravdou je, že Mini Mani si oblíbil hlavně Hanču, takže když nám dával jídlo na banánový list on, nejdříve vždy dostala ona. Bylo nám s nimi moc dobře, bylo fajn vědět, že někde ve světě máme místo, kde na nás každý den někdo čeká, a to nejen kvůli tomu, že za jídlo zaplatíme. Nakonec se nám později i stávalo, že po nás Maxi Mani, který vždy účtoval, chtěl o poznání méně, než jsme měli platit. Na rozloučenou jsme jim ještě před naším odjezdem do Indonésie věnovali fotky na památku. Holt, to je výhoda digitálního foťáku. A k fotkám jsme přidali slib, že se opět uvidíme. A ten se nám povedlo splnit. Vážně jsme se na ně moc těšili a skoro se i báli, když jsme šli poprvé po návratu do Malajsie k nim na jídlo, že už třeba budou pracovat jinde. Ale nepracovali, byli stále na stejném místě, takže jsme k nim mohli opět začít chodit každý den na jídlo. Stal se z toho pak vlastně takový náš malý rituál.

Po tom všem, co jsme v Asii za ty takřka tři měsíce zažili, se tu už cítíme naprosto bezpečně. Dalo by se říci, že už si tu připadáme jako doma. To je ale chyba. Druhý den po tom, co jsme se vrátili zpátky do Malajsie na ostrov Penang, jsme potkali Shorneho z Austrálie, kterého jsme viděli již před dvěma měsíci na lodi cestou do Indonésie. V Malajsii je nyní proto, že tu musí opět žádat o vízum, ostatně tak jako každý měsíc.

Další den navečer jej opět potkáváme a on nám s velkou radostí sděluje, že tentokráte již dostal vízum dvouměsíční. Jdeme s ním na večeři, trošku to oslavit a zapít indickým čajem k Maníkům do restaurace. To se protáhne, máme si toho tolik co povídat. Zrovna když nám vykládá o jeho plánu, jak získat nějaké peníze pro lidi v Acehu za pomoci malování a prodeje obrazů, se odkudsi vynoří někdo v motocyklové helmě a v mžiku bere Hančinu kabelu, co jí visela na židli. Uběhne pár kroků a sedá na nastartovanou motorku, na které sedí jeho komplic, a bleskově mizí. Odkopávám indonéské sandály, ve kterých se nedá utíkat, a ačkoli je mně i Shornemu jasné, že nemáme šanci je chytnout, tak se za nimi rozbíháme. Naděje umírá poslední. Co kdyby jim třeba zrovna došel benzín. Takové štěstí ale bohužel nemáme.

Hanča měla v brašně úplně všechny důležité věci – pas, peníze, kreditní kartu, digitální foťák, který koupila na začátku cesty v Kuala Lumpur, mobil a taky klíč od pokoje. Udělala velkou chybu, že neměla doklady a peníze v kapse na krku nebo v malé kapse schované pod oblečením, a ještě k tomu pověsila kabelu na židli. Teď za to musíme zaplatit. Vracíme se do hotýlku. Shornemu dáváme do ruky Alchymistu od Paula Coelho, aby si měl co číst, během čehož nám pohlídá pokoj, než se vrátíme. To pro jistotu, neb ti dva zlodějíčci mají i klíč od něj. Jdeme na policii nahlásit ztrátu. Ještě před tím ale zablokujeme kreditní kartu. Je kolem půlnoci, ale policisté nevypadají nějak nešťastně z toho, že je rušíme. Rovnou nám ale sdělují, že nám nemohou nijak pomoci. S tím jsme počítali, jen potřebujeme papír pro naši ambasádu, kam budeme muset volat druhý den ráno.

Nakonec vše dopadlo docela dobře. Ukázalo se, že jediná nenahraditelná ztráta jsou fotky, které byly uložené na kartě ve foťáku. Kartu jsme naposled zálohovali, když jsme opouštěli Banda Aceh. A to už je měsíc zpátky. Den nato, ve čtvrtek ráno, Hanka zavolala na ambasádu, kde se s naším konzulem Milanem Toušem domluvila, že zašle faxem kopii svého pasu a v neděli se v Kuala Lumpur, které leží na přímé trase do Singapuru, odkud oba odlétáme, staví pro cestovní průkaz, který jí poslouží při cestě domů jako náhrada za ukradený pas. Měli jsme velkou radost, že jí pan Touš takto vyšel vstříc, neboť si mohla ještě pár dní užít v Penangu, místě snílků a umělců, a nemusela hned spěchat do hlavního města Malajsie. V úterý nato už totiž odlétala domů. A já pak o dva dny později.

V singapurském hostelu jsem pak neváhal utratit půl jejich dolaru za zvážení mé tělesné schránky. Zhubla o dvanáct kilo. A sakra, doufám, že to mamka nepozná, jinak už mě nikdy nikam nepustí…

stránky autora

Druhý den jsme navštívili centrum Spojených národů a pozeptali se na let zdarma do Medanu. Ale ještě před tím padlo naše rozhodnutí, že se před odletem do Medanu podíváme na ostrov Weh, kde bude možná naší pomoci také potřeba. Nic moc jsme o tom ostrovu nevěděli, koneckonců ani lidé z UN. V jejich středisku se dalo na nástěnce pouze dočíst, že ostrov s nádhernými plážemi doporučují všem, co v Banda Acehu pracují a chtějí z něj na pár dnů vypadnout někam relaxovat. Také tam bylo napsáno, že s jídlem tam může být problém a s bydlením jakbysmet. Jenže tam nenapsali, že za to může vyhlášení stanného práva v provincii Ach, nikoliv tsunami. To jsme se měli dozvědět až o pár dnů později, když jsme na ostrov dopluli.

Předtím jsme se ale ještě museli rozloučit se všemi, které jsme za ten krásný čas ve městě poznali. A loučení já nemám rád. Ostatně asi jako každý. Rozloučili jsme se s Tinou, Imramem a jejich malým synkem Rendym, kterým jsme věnovali část peněz, díky nimž se jim podařilo po necelých pěti měsících po tsunami opět nastěhovat do vlastního domku. Než se tak stalo, bydlelo jich v jednom stanu osm i s jejich stoletou babičkou. Za peníze mimo jiné nakoupili barvu a my jsme jim pak chodili pomáhat malovat jejich dům, ve kterém voda dosahovala téměř až ke stropu. Jednou nám došla barva, a tak zašel Imram koupit další kbelík. Jenomže koupil jiný odstín. Nevadilo, malovali jsme dál. Naši noví známí se nad konečným výsledkem jenom krásně usmívali. Byli tak šťastní, že bude mít Rendy opět svůj pokojík, že je vůbec nemohlo rozházet to, že je každá stěna jiná. Oni se koneckonců stále pěkně usmívají.

S Rosdianou, která se mě jednou při výuce angličtiny, když jsme se zrovna bavili o studiu a práci, zeptala, proč vlastně cestuji, a já jí odpověděl: „Dalo by se říci, že cestování je něco jako vysoká škola s každodenním studiem. Vždy, když se člověk probudí, tak ví, že se ten den něčemu novému naučí, nebo že se prostě dozví něco, co už možná věděl hodně dlouho, ale vůbec si to neuvědomoval. Přednášejících člověk potkává na cestách spousty. V levných restauracích, kde si dávají třeba jen rýži s mlékem, protože chtějí ušetřit, aby se nemuseli brzy vracet „domů“. Na nádražích, kde už čekají od pozdního odpoledne na noční vlak, aby nemuseli platit další setrvání v hotýlku. Na střešních terasách starých a špinavých hotýlků, kde třeba pouští s dětmi draky. Dávají se s nimi do řeči a zjišťují, že mnohé mají společné a v něčem jsou si přeci rozdílní. A tuto výuku mám moc rád…“

S mužem jménem Hanafiah. Před tsunami měl čtyři děti. Tři syny do dnešního dne pohřešuje. Dceru našel po třinácti dnech. Bohužel již nepatřila mezi živé. Svoji ženu již také nikdy neviděl. Od té doby špatně spí, protože když usne, zdá se mu, že na něj děti volají: „Táto, kde jsi? Pomoz nám!“ Když se přiřítila vlna, nebyl doma. Pracoval mimo město. Už si to asi nikdy neodpustí. Hanafiahovi stačila moje společnost a občasné přátelské poplácání po zádech. Tak jak nemám rád televizi, s ním jsem se na ni koukal. Já mluvil špatně indonésky, on vůbec anglicky, takže ta bedýnka, co stála v hale a běhaly v ní obrázky, byla pro nás pojítkem v čase, který jsme trávili společně. Bohužel jsem mu mohl pomoci pouze svojí společností.

Se všemi Filipínci, se kterými jsme strávili pod jednou střechou čtyři týdny našeho času stráveného v Banda Acehu. Těžké loučení bylo hlavně se Sharon a Raffym, díky nimž jsme se do centra dostali. Vždy když se s někým loučím, říkám si, že jej ještě někdy uvidím. V tomto případě bylo ale víceméně jasné, že už tomu tak nikdy nebude, a o to bylo loučení těžší…

Třetí den po mém rozhovoru s Raffym jsme opustili Banda Aceh. V labi labi jsme dojeli na hlavní náměstí k největší mešitě v tomto městě s názvem Mesjid Raya. A odtud pak jiným labi labi do přístaviště v Malahayati. Měli jsme zjištěno, kolik by nás měla cesta asi stát. Trošku nás tedy překvapilo, že chtěli o čtyři tisíce rupií na osobu více, než je běžná cena pro místní. Ale protože už v tomto hromadném taxíku nebyl dostatek místa a musel jsem jet až do přístavu ve stoje na zadní stupačce, dostali jsme moji jízdu za polovinu. Troška dobrodružství a sleva není nikdy k zahození.

Mohli jsme taky počkat na další labi labi a cenu více ukecat, ale nevěděli jsme, kdy přesně loď odplouvá, takže jsme nechtěli riskovat, že by tak učinila bez nás. Nakonec se ale ukázalo, že jsme tam asi o dvě hodinky dříve. Nevadí, už kdysi mi řekl jeden kluk, co jsem ho potkal v Mumbai na letišti: „Traveling is waiting.“ A to je svatá pravda. Zašel jsem koupit lístky a Hanka čekala u batohů. Mezi tím ji stihl kdosi pozvat k nim do stánku s občerstvením i s příjemným posezením ve stínu. Stáváme se středem pozornosti nejenom vojáků zde sedících. Ale to nám vůbec nevadí. Nejdříve si jen tak nezávazně povídáme a potom, nevím ani jak, máme najednou já a Rudi svoje ruce na stole a zkoušíme klasickou páku. Naštěstí jsou Indonésané opravdu slabší. A druhé štěstí je, že když prohrají v páce, tak nechtějí svoji sílu dokazovat jiným způsobem. Rvát bych se s nimi opravdu nechtěl, to už by nemuselo dopadnout dobře. Páka je vlastně jen taková hra. V okamžiku, kdy pokládám pravou ruku soupeře, objevuje se další voják a další ruka. „Vyměníme si ruky, pravačka potřebuje oddych,“ říkám mu a nastavuji svoji levou ruku. Chytáme se a za chvíli je i jeho levačka dole. Říkám si, že už snad bude klid a dál se budeme bavit, co nám naše slovíčka angličtiny dovolí. Ale kdepak.

Vojáci začnou někoho volat a během chvilky přichází týpek, co má asi o třicet kilo více než já, a těžko říci, jestli svalů nebo toho druhého, čím může člověk nabrat na hmotnosti. To už nevypadá dobře. Ale co, jedna prohra mi neuškodí, alespoň z toho nezpychnu. Tady sice zatím všechny porážím, ale u nás doma bych si ani neškrtl. Rambo dává svoji ruku na stůl. Sakra, má ji větší než já, tak s ním bych se vážně rvát nechtěl. A naštěstí ani nemusím. V okamžiku, kdy jej porážím, se jen usměje a spokojeně odchází. Sice nevím, proč se tak usmívá, když před kamarády prohrál, ale jsem rád, že tomu tak je. Netušíme, čím jsme si to zasloužili, dva z nich nám dělají doprovod až na loď. Zase mám ten divný pocit, že za to po nás budou něco chtít. Nevím, kde se to ve mně pořád bere, vždyť tady bylo zatím vše v naprosté pohodě. Asi zkušenosti z míst, kde je turista považován za chodící pokladničku. A samozřejmě, že po nás za doprovod nic nechtěli. Indonésané jsou prostě fakt jen tak báječně přátelští.

Cesta lodí na ostrov Weh je už narozdíl od cesty z Malajsie do Indonésie vyhlídkovou plavbou, takže si ji užívá i Hanča bez příznaků mořské nemoci. Na ostrově vládne naprostá pohoda, a protože tu není místa, kde bychom byli potřeba s naší pomocí a zbytkem peněz dovezených od skautů, které jsme ještě všechny v Banda Acehu neutratili, necháváme se do té pohody vlákat. Po čtyři dny strávené na ostrově se tedy věnujeme relaxování, plavání, šnorchlování, dopisování deníku a psaní reportu, o který nás požádali kamarádi z Filipín. Chtěli vědět, jak se nám to s nimi líbilo a co si myslíme o jejich práci. Ten report se nám podařilo odeslat až po našem návratu domů, ale myslíme, že i s odstupem času jim udělal velkou radost. Měli jsme je totiž opravdu rádi. Občas sice nebylo vše tak, jak bychom si představovali, ale co v životě tak je?

Poslední večer před návratem do Banda Acehu, odkud bychom chtěli pokračovat přímo do Medanu a odtamtud někam dál již jako turisté, se ptám Hanky, co si o tom všem myslí. O tom, co jsme v Banda Acehu dělali a penězích, které nám ještě zbyly. Máme několik možností, jak s nimi naložit. Už několik dní přemýšlíme nad tím, která z nich je nejlepší. Ale zatím v tom ještě stále nemáme jasno. Dát zbylé peníze Rosdiane a jejím kamarádkám s tím, ať za ně nakoupí věci pro některé své známé, kteří to potřebují? Nebo je odvézt do Posko Kasih Global, ať tam za ně nakoupí matrace pro děti, které ještě stále i po několika měsících od tsunami spí na holé zemi? Možná by bylo fajn ty peníze dát Honzovi Vašíčkovi z České katolické charity, ať s nimi naloží tak, jak sám nejlépe uzná za vhodné. Vždyť se možná někdy dostane do kontaktu s lidmi, jimž by moc rád pomohl, ale z peněz, které charita vybrala v České republice to nepůjde, a svých nebude mít dostatek.

„Co kdybychom se v Banda Acehu ještě na pár dnů zastavili, udělali s těmi penězi něco sami a pak jeli dál?“ ptám se jeden večer Hanky. Nevypadá, že bych ji s tímto nápadem nějak zaskočil. Myslím, že už si i docela dost zvykla na to, že ne vždy je všechno tak, jak jsem řekl den předtím. A to ne proto, že bych neplnil to, co řeknu, ale proto, že mě prostě jen napadne něco, o čem si myslím, že je to mnohem lepší nápad než ten, který jsme měli předchozí den. „Máš nějakej nápad?“ ptá se na oplátku Hanča a mně je jasné, že nebude proti tomu. „Ještě přesně nevím. Ale něco mě napadlo. Pamatuješ, jak jsme seděli předposlední odpoledne v Banda Acehu v restauraci vedle Jumbo internetu? Ještě než jsi tam došla, tak v televizi ukazovali záběry z města. Mimo jiné i to, jak jeden stařík zatlouká hřebík na stavbě svého nového obydlí kamenem přivázaným na kusu klacku. Napadlo mě, že bychom mohli nakoupit nářadí, co by se lidem při takových stavbách hodilo, a pak jim je rozdat. Trošku to souvisí i s tím, že jsme sem jeli stavět podobné domečky. To se nestalo, sami dobře víme proč, a tak mě napadlo, že bychom jim mohli k tomu dopomoci alespoň takto. Co si o tom myslíš?“ ukončil jsem otázkou svůj krátký monolog. Teď bylo na Hance, aby rozhodla co dál. „Myslím, že bychom měli dotáhnout do konce to, co jsme začali,“ byla její odpověď.

Vrátili jsme se do Banda Acehu, sešli se s Honzou z Charity, strávili s ním pěkný večer a utvrdili se v tom, že nakoupit nářadí a poté je rozdat, není zas tak špatný nápad. Na druhý den večer poté, co jsme splnili úkol, ke kterému jsme se rozhodli poslední večer na ostrově Weh, jsem napsal do deníku článek s názvem „Palu, gergaji, pahat, uaz, pensil“, který jsem později poslal skautům a skautkám na web: Ve čtvrtek ráno vstáváme docela pozdě, ale i přesto jsme řádně nevyspalí. Už včera ráno vypadla elektrika a dosud se ji nepodařilo znovu nahodit. Takže jsme spali v pokoji bez větráku, díky němuž nemůžou lítat komáři a i při teplotě přes třicet stupňů je tam díky jeho vrtuli alespoň nějaký ten vánek. Zítra večer už budeme opouštět Banda Aceh natrvalo, takže dnes máme v plánu utratit poslední peníze, co jsme sem přivezli. A to za sady nářadí určené pro stavby dřevěných domků, které pak odpoledne rozdáme těm, kteří už ve zničené zóně začínají nějaký ten provizorní či trvalý domeček stavět.

Nakupujeme asi až v pátém obchodě, kde mají to, co hledáme, a jsou navíc ochotni s námi o ceně smlouvat. Za stejné peníze, za jaké bychom u nás na Moravě nakoupili deset kladiv stejné kvality jako tu v Banda Acehu, se nám na pultě pomalu kupí deset sad nářadí. Každá sada obsahuje pilu, kladivo, dláto, malou a velkou štětku a tužku. Nejhorší to bylo s velkými dláty. Ta měli v obchodě pouze tři. A přestože prodavačův pomocník oběhl celou ulici s dalšími podobnými obchody, stále ještě jedno chybělo. Nedá se nic dělat, budeme muset koupit jedno menší.

Hodinku po nákupu už vystupujeme z labi labi, místního dopravního prostředku pro tolik lidí, kolik se vejde, co nás dovezlo na okraj zničené zóny. K moři je to přímou cestou ještě nějaký ten kilometr. Hanča nese pět rámových pil v ruce, zbytek včetně pěti menších je v batohu. Díky tomu, že jsou vidět, nás k sobě hnedle volají dva chlapíci středních let, kteří budují kostru domku pro jednoho z nich. Že prý mají jen starou pilu a hodila by se jim nová. To je fakt, na té jejich už chybí několik zubů. Když jim dáváme celou jednu sadu nářadí, neskrývají své díky. Přejeme jim hodně štěstí se stavbou a jdeme dál. Snaží se nás ještě požádat o plechy na střechu, ale s tím už jim bohužel nemůžeme pomoci. Jako druhé místo, kde věnujeme další sadu nářadí, si vybíráme tři chlapíky, co staví kostru domu ze starých prken, co kdesi našli. Tady je vidět, že na stavbu nemají asi téměř žádné peníze, takže jim nářadí, které by si jinak zřejmě nekoupili, přijde jistojistě vhod. Když rozdáváme osmou sadu, přichází pravidelný příval deště. Schováváme se v domě, který sice zemětřesení a tsunami zatím přežil, ale určitě ne na dlouho, protože má podlomené nosné sloupy.

Po dešti je venku nějak moc vylidněno. Míjíme spousty malých rozestavěných dřevěných domků, ale nikdo na nich momentálně nepracuje. Navíc už se začíná stmívat, takže to vypadá, že poslední dvě sady budeme muset rozdat druhý den. Ale vtom jdeme kolem dřepícího postaršího pána, který tam cosi tluče na zemi. No jo, on tam čepuje sloupek do vaznice. Vedle něj leží další část kostry malého domečku. Dozvídáme se od něj, že při tsunami přišel o celou rodinu, zbyl úplně sám. Když mu dáváme nářadí, sbíhají se jeho kamarádi kutící cosi opodál se starým železem. Nevěřícně na to koukají a vůbec nechápou, co se to tu děje. To nevadí, hlavně že pán nové nářadí využije. Poslední sadu pak věnujeme dvěma dělníkům stavějícím sociální příslušenství pro prozatímní stanovou vesničku. Než všichni tito lidé žijící momentálně ve stanech postaví své nové domky, bude už nářadí zřejmě nadobro zničené. Ale do té doby si jistě ještě mnohokrát, když s ním budou něco tvořit, vzpomenou na skauty z České republiky, kteří jim k němu dopomohli.

Cestou z rozdávání nářadí jsme se stavili na autobusovém nádraží pro lístky zpátky směr Medan. Bylo rozhodnuto. Ale ještě předtím jsme se chtěli zajít ještě jednou a naposledy podívat do Posko Kasih Global. Když se tam vracíme po necelém týdnu, tentokrát již pouze jako návštěvníci, děti si zrovna na terásce před vstupem do domu zpívají píseň, kterou máme tak rádi:

Aku anak Aceh Engkau anak Aceh Kita semua anak Aceh Aku cinta Aceh Engkau cinta Aceh Kita semua cinta Aceh Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Cinta Aceh Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o … o … Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o … o … Kaki dihentak – hentak Tangan dilambai – lambai Pinggul digoyang – goyang Putar badan Happy ye… ye… ye… Happy ya… ya… ya… Aku senang jadi anak Aceh Siang jadi kenangan Malam jadi impian Cintaku semakin mendalam

Ale nedozpívají ji. Začnou křičet nadšením, že jsme opět zpátky. Taky je moc rádi vidíme. Opět se začínají vracet ty myšlenky, jestli bychom tu neměli ještě zůstat. Ale ne, už máme koupené lístky, a přece jsme si už řekli všechna pro i proti. V centru se zrovna slaví Maclinovy narozeniny, všude vládne pohoda. Všichni nás rádi vidí a my je také. Posedíme, pokecáme, uděláme ještě nějaké poslední fotky na památku a slíbíme si, že se opět někdy uvidíme. Těžko říci, jestli se to někdy stane, ale nutné je věřit a strašně moc chtít. Tedy alespoň tak se to zpívá v jedné písničce.

stránky autora