Rubrika: Reportáže a rozhovory

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi. Aleš bude přímo od protinožců zásobovat webové stránky projektu www.australiesha­mou.cz a zároveň facebookové stránky. Nebude uveřejňovat pouze fotografie, ale i krátká videa a postřehy z cesty např. i v psané formě a dá nám možnost autenticky téměř v přímém přenosu prožít jak našinec tento kontinent vnímá. My jsme se Aleše zeptali na pár otázek, které s cestou souvisí a přinášíme Vám jeho odpovědi.

1. Začneme zlehka, víme, že cestujete rád, hlavně za rybami. Podle čeho si vybíráte své destinace?

No ono s tím cestováním za rybami není tak horké, vlastně jen využívám místa, kam cestuji a tam rybařím, když jedu sám,nebo se starším synem, tak se rybaří víc, ale když jedeme celá rodina, tak to musí být vyvážené a každý si musí přijít na své.Například na Yukonu, na Aljašce toho rybaření bylo hodně, ve Skotsku už ho bylo méně, protože tam jsme právě byli všichni. V Peru či Ekvádoru jsem nechytal vůbec, protože tam jsem byl jen s manželkou.Ale nechybí mi to, nejsem bigotní rybářský fanatik.

1. Aleši, obligátní otázka, proč Austrálie? Hodláte rybařit i zde?

Austrálie je děsně lákavá destinace, která mne vždycky lákala tou pestrostí a možnostmi a hlavně přírodou, která je pro mne v životě fakt zásadní a pobyt v ní mne naplňuje a dopřává mi možnost bejtšťastnej. Navíc vždycky říkám, že v lidech se často zklamete, ale v přírodě nikdy. Itinerář a plán cesty je tak nadupaný, že na rybolov asi nedojde, byť i v Austrálii je kde rybařit, ale to si nechám na příští návštěvu, kterou mám v plánu spojit s Novým Zélandem.

1. Je něco, čeho se vyloženě bojíte při Vaší cestě?

Mám klasické standartní obavy spojené s předodletovým stresem, například nezapomenout něco důležitého, jako třeba nabíječku nebo tak. V Austrálii je asi větší koncentrace tý jedovatý havěti, tak na to si musíme dávat bacha, no a taky na koupačku s Čtyřhrankou Fleckerovou. Koupel s touhle medúzou není nikdy radostnou událostí.

1. A naopak něco, na co se hodně těšíte, ať už Vy nebo Vaše rodina?

Jasně, že se děti těší na operu v Sydney, klokany, pláže a další lákadla. Já i manželka se nemůžeme dočkat pohledu na Ayers Rock neboli Uluru.

1. Co si myslíte o projektu „Austrálie s Hámou“? Proč jste na něj kývnul?

Karel Topič, majitel CK Viva, travel chce propagovat Austrálii jelikož se jedná o jeho srdcovou destinaci a já chci Austrálii vidět, poznat, zažít a podělit se o to.Něco zažít je krásný, ale sdílet to s ostatními je bonus navíc, takže podle mne ideální spojení.

1. Je něco, co byste chtěl závěrem vzkázat našim čtenářům?

Ano, ať sledují www.australiesha­mou.cz a celou tu cestu projedou s námi.Ale pozor vyrážíme už tuto neděli… Asi nemáme co dodat. Snad jen, sledujte cestu s námi, a pokud budete mít na Aleše Hámu otázky, můžete je zveřejnit přímo na webových stránkách v komentářích, či nám je zaslat a my se Aleše rozhodně zeptáme!

aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí

Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.

Hasičský den zahajují farmářské trhy

Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.

Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.

Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.

Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště

A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.

Vláčkem k amfiteátru

I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“

Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky

Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.

Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem

Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.

Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.

Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory

Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.

Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.

Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.

Vlající praporová smršť

Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.

SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián

Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“

Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.

Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.

Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou

Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.

Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.

Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“

Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.

S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.

Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka

Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.

Oheň spláchneš vodou, plamínky radosti nech plápolat!

Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.

Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.

Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“

Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.

Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.

O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.

Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.

Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“

Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.

Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.

O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.

Současná globální krize se podepisuje i na cestování. S několika vzácnými výjimkami začínají padat ceny hotelových pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní. Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.

Podřezání větve

Ve chvíli, kdy turisté začínají šetřit, by logika či zdravý rozum doporučovaly turisty hýčkat. Dva karibské ostrovy, které z turistického ruchu žijí, však posledních šest týdnů jdou přesně opačným směrem. Martinik a Guadeloupe otřásají bouře, vyvolané nejdříve masivními stávkami, později i denními demonstracemi a rabováním. Turisté se neodvažují z hotelů, časté barikády opakovaně blokují cestu na letiště. Není divu, že oba ostrovy zažívají masivní vracení zájezdů a je tedy jasné, že se ekonomická situace (která sice pro část populace lehká nebude, ale oproti většině karibských ostrovů je stále ještě velice solidní) jenom zhorší.

Sázka na bohaté

Pokud nepočítáme St. Bart, který již od padesátých let vsadil na ultrabohatou klientelu a běžný turista tam dostane dříve infarkt nežli se v restauraci nají, tak na bohaté sází také ostrov St. Lucia. Ještě donedávna navíc znechucoval turisty řady zemí tvrdošíjným vyžadováním vstupního víza, které bylo obzvláště nesmyslné pro ty, kteří chtěli na ostrově trávil pár dnů, pokračovat na blízký Martinik a potom se přes St. Lucii vracet. Tihle nešťastníci totiž potřebovali víza dvě, protože běžným turistům úředníci vydávali jen vízum s jedním vstupem. To je naštěstí minulostí, i když celkem nedávnou.

Nicméně ostrov se od počátku turistického boomu orientoval na movité zákazníky, malé hotely se prakticky nestaví a většina hotelových pokojů existuje ve formě pětihvězdičkových „all-inclusive“, kde se cena pokoje pohybuje kolem 500 dolarů na osobu a noc. Až do minulého roku to fungovalo, i když si místní obchodníci začali uvědomovat, že turista přiletí, přejede do hotelu a už jej neopustí, takže mimo majitelů hotelu nevydělá nikdo. Turistický průmysl si to částěčně kompenzoval předraženými službami, kde platíme snad i za vánek od moře.

I tohle je ale minulostí, hotely se sice nezměnily, ale jejich ceny ano. Luxusní Sandals už láká zákazníky na dříve neuvěřitelnou 55 procentní slevu.

St. Martin

Bída přišla i na tento francouzsko-holandský karibský hybrid. Procházka hlavním městem Phillipsburgem ve chvíli, kdy u přístavního mola stály hned tři gigantické výletní lodě (což v praxi znamená nejméně 6 až 7 tisíc lidí) byla v nádherný den doslova a do písmene depresivní. Hrstka turistů, která vůbec z lodí vylezla, si v hrsti držela pytlík s lodní svačinou a promenáda plná hospůdek a barů byla liduprázdná. Chvilku jsem to hemžení pozoroval ze stoličky v oblíbeném baru, kde snad jen moje přítomnost zabránila sličné barmance v sebevraždě, po chvíli mi ale pohledy turistů, kteří mne kvůli orosené sklenici s ginem s tonikem považovaly za Rotschilda, otrávily.

Ulice Phillipsburgu se dříve ve chvíli zakotvení výletních lodí zaplnily lidmi jako Letná při derby, teď nebyl v ulicích nikdo a místo rumu turisté kupovali zlevněná trička. Pryč byly nájezdy bohatých Američanek, které v hrstech držely tlusté paklíky dolarů a nadšeně na ulici hýkaly o tom, jak je jdou utratit.

Byl jsem na tomto ostrově již počtvrté, ale nikdy se se mnou v hotelu neloučili jako se ztraceným synem a neslibovali při příští návštěvě slevu. Když jsem vracel pronajaté auto a loučil se běžnou větou „Uvidíme se zase za rok“, dostal jsem od šoféra dvojitého Chruščeva a třásl mi rukou tak dlouho, dokud jsem neslíbil, že přijedu dřív.

Cancun

Jediné místo v Karibiku, které zatím odolává, je mexický Cancun (pro šťouraly upozorňují, že vím, že se nejedná o ostrov). Tam se staví dál, takže pláž z Cancunu směrem k Tulum už bude brzy zastavěná, navíc ceny hotelových pokojů rozhodně neklesají. Až dosud Cancun drží nad vodou američtí turisté, kteří se ve zdejší zamerikanizované kultuře cítí jako doma a ještě k tomu to sem mají letadlem nejblíže. Drogové války z mexicko-amerického pohraničí již však začínají americké noviny plnit varováním a pokud se toho chopí rodiče studentů, kteří si z Cancunu udělali dubnové místo kam se po desetitisích jezdí opíjet, zmizí první slepice snášející zlatá vejce. A ve chvíli, kdy začíná být Cancun z celého Karibiku nejdražší destinací, zmízí slepice číslo dvě. Evropané, kteří tam cestují prostřednicvím mnohem levnějších cestovních kanceláří (nezapomenu na to, že mne poslední výlet do Cancunu stál jenom na letence víc než přítomné německé turisty celý pobyt), ty stovky megahotelů nad vodou neudrží.

Takže co?

Takže sáhnout do prasátka a letět nebo ne? Hlavní sezóna ve většině ostrovů je u konce, v Evropě je ale stále zima (nebo alespoň nevlídně), proto je teď pro Karibik ta optimální doba. Pokud vynecháme nepříjemnou možnost, že nám všem bude finančně ještě mnohem hůř, je teď asi dobrý doba na cestu za karibskou exotikou. Francouzské ostrovy ale asi tou nejlepší volbou nebudou.

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.

Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.

Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.

Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.

Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.

Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.

A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.

Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.

Možná by se někomu hodila web adresa: www.konecnekres­lim.com

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.

To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.

a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.

Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.

Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.

Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.

A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.

V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.

Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.

Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.

Sám sebe podle vlastních slov nepovažujete za cestovatele, jak byste se tedy nazval?

Nějak jsem si označení „cestovatel“ přiřadil k osobnostem, o jakých je psáno třeba zrovna v Knize Konga – konkrétně například k Livingstoneovi nebo Stanleyovi, abych mluvil o těch největších. Možná, že je to přehnané, ale vezměte si druhou stranu mince: dnes je označován za cestovatele i ten, kdo vyjíždí s cestovkou a promítá pak někde na plátno obrázky z cesty na Kanáry nebo do Thajska. Musím-li se nějak nazvat, nenapadá mě nic šikovnějšího, než „spisovatel knih s exotickou tematikou, založených na vlastní zkušenosti“.

Jak jste se k cestování vlastně dostal? Od malička jste tíhnul k výletům do čím dál tím vzdálenějších míst, nebo se to prostě zlomilo?

Jsem z generace, která se v mládí ze socialistického Československa obtížně dostávala kamkoliv. U typů jako jsem já (a určitě jsem nebyl nic výjimečného), to budilo šílenou touhu někam vyjet. (Možná, že jsem to měl trochu v genech. Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková a jejím bratrancem byl Adolf Parlesák, autor „Habešské odyssey“, u nějž by se už možná označení „cestovatel“ dalo aplikovat.) V půlce šedesátých let se tvrdý prosovětský režim na čtyři roky trochu uvolnil. Tenkrát jsem se dostal prvně do západní Evropy, Skandinávie a severní Afriky (hrál jsem tam všude košíkovou za Kladno, ve Francii jsem kromě toho trhal hrozny v Champagni a vykládal zboží v pařížské tržnici). V roce 1969 byl s podobným ježděním konec, Strašně jsem se snažil využít jediné další možnosti, kterou jsem měl jako nestraník – dostat se ven přes svou profesi. Podařilo se mi to až v roce 1974, kdy jsem odjel jako geolog vrtné expedice do Venezuely. Vyvinulo se to tak, že jsem se stal jejím vedoucím a místo původně plánovaného půl roku jsem tam pobyl šest let. Po návratu jsem se přes pohovory a zkoušky dostal do rangu expertů, připravených na terénní práci pro OSN. V roce 1983 jsem odjel jako vedoucí projektu OSN do Gambie a v různých zemích Afriky jsem pak působil ve stejné funkci nebo jako konzultant s malými přestávkami až do roku 1995. Díky jazykům jsem byl pro newyorské ústředí univerzál a mohl jsem ještě pokračovat – po pravdě jsem ve zmíněném roce 1995 vzdal už podepsaný nový kontrakt v Guineji Bissau. Vrátil jsem se, protože moje matka onemocněla.

Co na to Vaše rodina, Vaši přátelé? Nebylo to asi tak běžné v tehdejší společnosti

Ze strany rodiny a přátel jsem se nikdy nesetkal s nepochopením. Moje žena absolvovala s malým synem skoro celou Venezuelu a část Afriky, což byla velká zkouška samostatnosti, protože já jsem trávil spoustu času v terénu – tj. mimo hlavní město, kde jsme měli základnu. Zlomem byla Honzova těžká malárie ve Středoafrice. Když se z ní jentaktak vylízal (bylo to na Vánoce 1987 a Honzovi bylo 13), odjela s ním zpátky do Prahy s tím, že už ji nikdo nepřinutí risovat život dítěte. Paradoxní je, že Honza pak, sotva skončil vejšku, odjel s Člověkem v tísni nejprve do Kosova a potom do Čečny na dlouhodobé akce, při nichž možná šlo o život víc než při té malárii.

Kdybyste měl říct tři místa, kam byste se teď hned nejraději vrátil, kam by to bylo?

Když jste někde dlouho a vysloveně vám tam neubližují, identifikujete se s tou zemí a stane se z vás její fanda. Do Venezuely se de facto vracím, kdy to jde. Do Středoafriky bych jel taky hned, jenom bych měl rád k dispozici terénní auto jako kdysi (na projektu jsem jich měl deset). V obou těch zemích je dneska problém s režimem, ale naštěstí ve Venezuele to dosud neohrožuje pohyb. Třetí zemí je Peru. V posledních čtyřech letech jsem tam byl sedmkrát, z toho šestkrát pracovně na projektu termálních vod. Z toho plyne, že tam mám přátele a taky to, že si neskromně myslím, že o některých věcech a místech v Peru toho vím víc, než druzí Češi, přestože teď u nás o Peru vychází spousta literatury. Osmá návštěva by byla čistě soukromým zaplněním mých bílých míst na mapě.

Dostala se mi do rukou Vaše Kniha Konga. Myslím, že to je vážně unikátní „pobytopis“ jak Vy říkáte. Jak se ale díváte na dnešního studenta, který se v ní inspiruje a rozhodne se navštívit Pygmeje tak, jako jste to udělal Vy? Měl byste pro něho nějaké rady? Má vůbec Vaše kniha inspirovat k „turistické“ návštěvě?

Stalo se mi, že mě v roce 1998 oslovil člověk, který četl mé články, a sdělil mi, že by rád navštívil Pygmeje. Pro mě je takováhle záležitost fakt delikátní. Píšu o tom v Knize Konga v podkapitolce „Vetřelci a informátoři“. Upřímně si myslím, že nejlepší je nechat ty lidi na pokoji. Jenže – vždyť já sám jsem je taky navštívil! Nebylo by sobectvím to nedopřát druhým? Takhle jsem zauvažoval a dal jsem tomu člověku dost podrobné know how včetně jména vesnice, odkud má vyrazit za Pygmeji do lesa, a včetně způsobu, jak se do té vesnice a pak do toho lesa dostat. A za rok jsem se dočetl, že si udělal cestovku a že se rozhodl k Pygmejům vodit lidi víceméně podle sloganu: Když mi dobře zaplatíte, ukážu vám krásně primitivní lidi. (A protože je to muž činu, taky to realizoval – možná i vícekrát.) Zavolal jsem tomu člověku a říkal jsem mu: „Nepřipadne ti blbý dělat z lidí turistické objekty?“ Odpověděl mi: „Tohleto já jsem si už vyřešil.“ Tečka. Mimochodem, dneska už bych ani žádný návod dávat nemohl, protože od mého pobytu ve Středoafrice utekl dost dlouhý čas.

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Nedá mi to, abych se nezeptal, jaké další jazyky, kromě pygmejštiny, ovládáte?

Podruhé ocituji sám sebe. V knize sice používám výraz „pygmejština“, ale vzápětí vysvětluji, že žádná pygmejština neexistuje. U Pygmejů větve Aka, o nichž především píšu, je „pygmejštinou“ přizpůsobený jazyk sousedních bantuských etnik. Můj tehdejší přítel Abel Koulaninga, doktorand etnologie na Sorbonně, mi dal před mým odjezdem na sčítání k dispozici svůj slovníček nejpotřebnějších výrazů. O tom, že bych tím jazykem vládnul, nemůže být řeč. – S mými jazyky to není nijak slavné. Pochopitelně umím španělsky, francouzsky a anglicky, ale mám i jazyky, v nichž sice čtu bez problémů, ale na rozmluvení bych potřeboval nějaký čas. Myslím tím především portugalštinu, ale taky ruštinu. V němčině jsem chronickým začátečníkem, a musím-li nějaký pramen studovat z němčiny (což se mi stalo i v případě Knihy Konga), tratím strašně moc času hledáním ve slovníku a náladu mám pod psa.

Věříte pořekadlu „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“

Nevěřím. Jazyk je pro mě nástroj, nutnost. Američan nebo Angičan se žádný jazyk neučí a tím pádem má víc místa na jiné věci na harddisku, jímž je příslušná část mozku. Byl jsem v hodně zemích ve všech obydlených světadílech (číslo neuvedu, vypadalo by to, že se chlubím), ale už asi nikdy nebudu v Číně nebo v Japonsku. Návštěvu bych jistě neodmítl, ale fakt si nepřipadám dobře tam, kde se nedomluvím – a to je zřejmě případ dvou citovaných zemí. (Citovaný Áda Parlesák s jeho deseti jazyky, to byla jiná klasa. Projel kus Číny a velký kus Japonska včetně souostroví Rjúkjú na kole. „Japonština, to nic není,“ řekl mi. „Ale v Číně je to blbý, naučíš se něco v Pekingu a v Hong Kongu ti nikdo nerozumí.“) Pokud jde o mě, osobně mám rád latinské (románské) jazyky, ale vlastní latinu neumím. Při učení jazyka mám rád gramatiku a nerad nádeničinu při učení slovíček. V Gambii jsem uměl základy jazyků wollof a mandinka, v Centrafrice základy univerzálního jazyka sango. Dneska už bych si z těch řečí vzpomněl tak na pozdrav. Možná, že je to dobře, nezaplňuje to ten harddisk.

Vaše „Kniha Konga“ systematicky celou oblast střední Afriky detailně popisuje. Jak jste k té knize dospěl, bylo napsání takového detailního díla vaším cílem od počátku, nebo jste k tomu tak nějak dospěl postupně?

Dospěl jsem k tomu postupně. Původně jsme chtěli udělat s Rudou Švaříčkem knihu o přírodních lidech, kam já bych přispěl povídáním o Pygmejích, on o Papuáncích a Miloslav Stingl o nějakých Mikronézanech či Polynézanech. Pak jsme se nějak termínově nedohodli, v dobrém jsme se rozešli a Ruda se dal dohromady s pány Zikmundem a Stinglem a vydal velkou knihu o Novoguinejcích. Mně se na každou věc, na kterou narazím při psaní a sbírání podkladů, navinují další věci a spektrum se rozšiřuje. A z těch Pygmejů se to spektrum brzy rozšířilo na celou pánev Konga. (Po otázkách jako: Kdo je první objevil? Kde k tomu došlo? Od kdy žijí v symbióze s černochy? Kdo byl v pánvi dřív? atd.). K své původní odborné profesi jsem kdysi přidal hydrologii, která je pro mě opravdovým opiem. Jak známo, objevování vnitrozemí je v tropech vždycky závislé na cestování po řekách, takže od hydrologie byl krůček k objevitelským cestám. Nakonec mi ze všeho vyšel slepenec (doufám, že organicky stmelený) tří základních vrstev: vrstvy příběhové (založené na mých vlastních zážitcích), informační (zaměřené především přírodovědecky) a historické (to jsou ony „výpravy k srdci temnot“ z podtitulu). Jaksi navíc se v knize objevila i rovina politická, bez níž se dílo o současné střední Africe těžko může obejít.

Střední Afrika se tedy stala Vaší velkou láskou, co byste jí a jejím obyvatelům do budoucna popřál?

Jednoznačně mír. Nezapomeňme, že střední Afrika vstoupila do třetího tisíciletí „velkou africkou válkou“, ozbrojeným střetem s největším počtem lidských obětí od konce druhé světové války. Druhou věcí, již bych přál Afričanům, je to, aby se v nějaké rozumné době dobrali způsobu, jak doopravdy a v zájmu obyvatelstva využít vlastních zdrojů i zdrojů ze zahraniční pomoci. Jsem nerad skeptický, ale fakt je, že tohle přání je zatím nepříjemně iluzorní.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji pěkně prožití svátků

Ze sympatií k projektu Surya School přidáváme tento článek i k nám na www.Cestovatel­.cz. O projektu jsme se dozvěděli od našeho partnera soutěže „Domov objektivem cestovatelů“ výrobce outdoorového vybavení www.humi.cz.

To co ti lidé dělají je určitě hodně chvályhodné a my jim tímto přejeme hodně zdaru. V našich zprávičkách budeme publikovat novinky z tohoto projektu.

Projekt Surya – škola pro Kargyak počítá se stavbou školy a zajištěním celoroční výuky pro děti z vesnice a přilehlých osad, s celkovou kapacitou 80 dětí. Speciální konstrukce stavby, využívající slunečního záření, zajistí v učebnách minimální teplotu 15°C po dobu celého roku a výuka tak bude možná i v zimních měsících. Prázdniny se pak mohou částečně přesunout na léto, kdy většina dětí pomáhá při sklizni a běžně školní docházku zanedbává. Mít možnost se vzdělávat pomůže vesničanům využít svých schopností k nalezení nových pracovních a finančních příležitostí a z dlouhodobého hlediska tak eliminovat stále větší problém, kterým je migrace do větších měst. To vše by mělo za ideálních podmínek vytvořit ukázkový model stavby pro širší využití i v okolních vesnicích.

Více o projektu: http://www.su­ryaschool.org/

Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.

Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.

Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.

Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.

Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.

Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.

Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.

Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.

Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.

V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.

Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.

A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.

Než napíšu cokoliv dalšího vězte, že výlet na Isarno stále doporučuji. Pořád si myslím, že je to prima místo pro prima odpoledne. Tohle, co budete teď číst, berte jako reportáž z jedný nepříliš povedený akce právě na Isarnu, 12. 8. 2006.

Téhle akce jsem se nezúčastnil ani jako pořadatel, ani jako učinkující, ani jako návštěvník. A ani jako černý pasažér. Byl jsem prostě tak nějak mimo všechny. Proto si dovolím nestranný pohled na tuto akci. Docela jsem se těšil, plakátek sliboval Galsko-římskou bitvu a já byl zvědavý na římskýho ježka a polonahý barbary, kteří mu to natřou.

O Isarnu jsem tu už jeden článek napsal a stále si za tím, co jsem tam psal, stojím. Berte jej jako protiklad k dnešnímu, lehce kritickému tónu. Článek naleznete tady

Začnu pohledem svým. Mě se ta akce vážně líbila, člověk si tam odpočinul, podíval se na lidi v kostýmech, nasál atmosféru a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Ale já nebyl pro tu akci vůbec důležitý. Mrkněme se teda na učinkující.

Přijeli, zablbli si s mečema, opili se a jeli domů. Z jejich pohledu dozajista běžná bitka. Nebudu se tu rozepisovat, že jsem volal záchranku, když si dva borci hráli s mečíkama a jeden druhýmu rozsekl hlavu dřív, než vůbec začla bitva. Jenom zmíním to, že všichni učinkující, na to, jak moc si hrají na vojáky, by měli pochopit, že člověka vojákem nedělá jen řada prázdných půllitrů, ale taky něco, čemu se říká disciplína. Tím mám na mysli, že se asi hodí napsat, jestli vůbec přijedu a pokud přijedu, že budu dodržovat nějaký program a stanovené časy. Přišlo mi, že všichni učinkující měli pocit, že se jedná o jakési válečnické soustředění. Všichni se vážně moc bavili, ale opravdu nevím, jestli chápali, že tam jsou taky kvůli divákům.

Dostávám se tedy k důležité součásti takové akce a to jsou diváci. Jasně, dětem se líbí všechno a když tam jsou meče a spousta povyku, tím líp. Jenže né všichni diváci byli děti do deseti let věku. Kdybych na Isarno přijel kvůli bitvě, zaplatil stovku za vlak, sedmdesát korun na vstupu, koupil si pivo a to celý vynásobil dvěma, kdybych s sebou vzal přítelkyni, dostal bych se na čtyři kila. Za tyhle čtyři kila by se mi dostalo toto: hezký prostředí, hezký počasí, dobrý pivo, dva stánky s náramkama, jeden s kožešinama, neustálé čekání kdy to vlastně začne, hezké vystoupení skupiny historického šermu, patnáctiminutová bitva dvou patnáctičlenných armád bez příběhu a evidentně improvizovaná, téměř žádný výklad historických souvislostí a pár dalších soubojů, když se samotní učinkující nudili. No a taky asi unuděný pohled mé přítelkyně a dáreček za další dvě kila, abych si ji udobřil. Přiznám se, byl bych lehce zklamán a asi bych další bitvu na Isarnu vynechal.

A organizátoři? Z jejich pohledu se možná všechno vydařilo, učinkující přijeli, diváci přišli. Chápu, že zorganizovat tu akci není žádná sranda, zvlášť když se museli spoléhat na nespolehlivé vojáky, ale neškodilo by trochu víc promyslet program, trochu víc lpět na tom, aby se naplnil a dodržel. Abych to shrnul, můj dojem z akce je takový, že se jednalo primárně o setkání vojáků a diváci byli až na druhém místě. Příjde mi to velká škoda, protože areál Isarna má rozhodně velký potenciál a práce, kterou těch pár lidí okolo Aleše dělá, je rozhodně záslužná.