Rubrika: Cestopisy

Čtvrteční ráno je opět přímo ukázkově nádherné. Netopýři, kteří nás v noci obletovali, se už uložili ke spánku, my se naopak pomalu probouzíme. Po nezbytné ranní hygieně a snídani sjíždíme opět na pobřeží. Ale jen na chvíli, protože vzápětí odbočujeme na Guernicu. Kdo by toto jméno neznal! Nejprve tragédie – za občanské války r. 1937 ji německá legie Condor proměnila v hromadu sutin – potom světoznámý stejnojmenný Picassův obraz. A dnes? Nic moc zvláštního, prý jedno z center baskického nacionalismu. Symbolem svobody je tisíciletý dub, pod nímž španělští panovníci po staletí slibovali zachovávat práva Basků.

Bilbau se vyhýbáme a zastavujeme až zase na pobřeží. Jedeme po kantabrijském pobřeží s rybářskými vesnicemi a městečky a s nádhernými plážemi. Od 16. do 18. století se zdejším přístavům říkalo „moře Kastilie“. Nejdůležitějšími místy byly „Cuatro Villas de Mar – čtyři přímořská města. Castro-Urdiales, Laredo, Santoňa a Santander. Později vtiskovali této části pobřeží podobu tzv. indianos. A kdo jsou „indianos“? Koncem 19. století, kdy Španělsko ztratilo poslední kolonie na Kubě a Filipínách, se vystěhovalci vraceli do své původní vlasti, stavěli si přepychové vily a investovali kapitál do přístavů a loďstva. V té době byly rozšířeny přístavy v Castru-Urdiales a Laredu, aby sloužily jako odlehčovací přístavy pro Bilbao.

Z výše zmíněných se rozhodneme pro návštěvu Castra- Urdiales. Toto město je v současné době oblíbeným letním sídlem bilbaoských majetnějších vrstev. Jeho siluetu tvoří ruiny templářského hradu s majákem a opevněný kostel Santa María. Plány kostela pocházejí z 13. století, tedy z období ještě románského, později se však stavělo už ve slohu gotickém. Horní část města má středověké centrum, v dolní části je přístavní promenáda, obytné čtvrti bohatého měšťanstva z přelomu století a množství hotelů. A samozřejmě nádherné pláže. Tomuto lákadlu neodoláme a na jedné z nich vystavíme své tělo chladivým vlnám i horkému slunci. Zde poprvé poznáváme, že voda Atlantiku není tak studená, jak se traduje. Je sice chladná, ale příjemně osvěží.

Pláž opouštíme až se zvyšující se intenzitou slunečních paprsků. Při jízdě po pobřeží ještě několikrát zastavujeme. Naši pozornost upoutávají světlé skály a množství ostrůvků v moři. Krajina nám svým charakterem připomíná Dalmacii. Projedeme okrajem přístavního města Santander a zastavujeme na parkovišti v Santillaně del Mar. Tato vesnice či městečko zůstalo jako celek od 17. století nedotčeno a tak není divu, že láká množství turistů. Všechny zdejší budovy jsou ukázkami klasické architektury santanderské venkovské šlechty. Najdeme na nich daleko přesahující střechy, šlechtické erby na fasádě a zasklené balkony s bujnými převislými květy různého druhu. Světlý kámen staveb a zeleň a různobarevné květy působí zvláštně.

V městečku se nachází také jeden z významných církevních komplexů, komplex Santa Juliana, příklad románské architektury na severním pobřeží. Podle místní legendy byly zhruba v polovině 8. století, na počátku znovuosídlování území získaných po prvních porážkách Maurů, na toto místo přeneseny ostatky mučednice svaté Juliány, umučené na počátku 4. století, protože si chtěla zachovat svoji čistotu a křesťanskou víru. Její ostatky byly nepochybně uloženy nejprve v malé kapličce, ale zanedlouho zde byl postaven klášter. Svaté Julianě vděčí městečko i za svůj název – španělský název Santillana vznikl vlastně stažením slov Sancta Juliana. Do obce se postupně začaly stěhovat šlechtické rody. První písemné zmínky o klášteře a tedy i o celém sídlišti pocházejí z 9. století.

Klášter svaté Juliany se nachází na tzv. Svatojakubské cestě, přesněji řečeno na její pobřežní větvi, která procházela městy San Sebastian, Guernice, Castro-Urdiales, Santander, Llanes a Ribesella a po níž chodili ti, kdo se chtěli v Oviedu poklonit ostatkům svatých ve známé kapli zvané Cámara Santa. Skutečnost, že klášter stojí právě na Svatojakubské cestě, přispěla k bohatosti a vysoké umělecké úrovni jeho výzdoby. Slavné svatojakubské pouti totiž představovaly nepochybně impuls pro duchovní život i pro plodnou výměnu kulturních hodnot mezi středověkým Španělskem a ostatními oblastmi západního křesťanství.

Na počátku 12. století se klášter stal kolegiátní kapitulou. Mniši v této době opouštějí benediktinskou řeholi a přiklánějí se k řeholi augustiniánské. Protože zde není sídlo biskupství, nemůže být kostel katedrálou. Kapitula se však dále rozšiřovala a v roce 1209 předal kastilský král Alfonso VII. delas Navas pod opatovu správu celé sídliště. Tím však zavdal příčinu ke stálým střetům mezi civilní a církevní mocí. K úpadku kapituly dochází až po nástupu Habsburků na španělský trůn, mimo jiné také v souvislosti s vystěhovalectvím do Ameriky. Jen málo vystěhovalců se však do této oblasti vrátilo, ti nemnozí ale vtiskli městečku zejména v období baroka dnešní ráz. Zdá se až neuvěřitelné, jak se obyvatelům podařilo ráz 17. století zachovat až do dnešních dob. Není tedy divu, že v ulicích potkáme malíře, které přitahuje pochopitelně půvab města.

Okolí Santillany neuspokojuje jen milovníky mořských vln a architektonických památek minulých století, ale i milovníky umění mnohem, mnohem staršího. Nedaleko Santillany totiž leží proslavená Altamira, jeskyně s pravěkými malbami. Navštívit ji je pro obyčejného smrtelníka nemožné. Kdo se chce pokochat nádherou výzdoby Altamiry, musí podstoupit složitou proceduru objednání návštěvy a nevím čeho ještě nebo si zajet prohlédnout její přesnou repliku v madridské galerii Prado. V této oblasti je pro turistu přijatelnější navštívit jinou z několika zdejších jeskyň. Výzdoba v nich sice není tak bohatá a světoznámá, ale i to údajně stojí zato. My však i tuto možnost opouštíme, protože bychom museli dlouho čekat.

Pokračujeme příbřežní silnicí a opět obdivujeme krásu zdejších turistických center. V paměti nám asi nejvíce utkví městečka Comillas a San Vicente de la Barquera. Comillas proslavil hraběcí rod téhož jména, který se s velkým jměním vrátil z Kuby. Kromě paláce a rozverného letního zámečku Capricho navrženého Antoniem Gaudím je v městečku vysoká teologická škola, jejíž stavbu jezuité zadali Gaudího současníkovi Domenechu i Montaner. San Vicente de la Barquera je půvabné rybářské městečko, nad kterým ční trosky hradu. Ve městě je gotický opevněný kostel s románským portálem, zbytky městských hradeb, na náš vkus až příliš zvláštní náměstí a – překrásné rozložité palmy.

Odjíždíme od pobřeží do vnitrozemí, v plánu máme alespoň letmý průjezd jedním z nejhezčích španělských pohoří, pohořím Picos de Europa. Tušíme však, že počasí nám nebude příznivě nakloněno. Slunce se schovalo za mraky, vrcholky teď již nedalekého pohoří se skrývají v šedém oparu. A k tomu všemu od západu připlouvají další tmavé mraky. U obce Panes vjíždíme do údolí či spíše soutěsky řeky Cares. Silnice se zúží, „zklikatí“ do nejvyšší možné míry. V propasti hluboko pod námi se třpytí vody průzračné řeky. Představuje se nám příroda téměř nedotčená lidskou rukou. Bohužel ale zároveň na zemi dopadají první dešťové kapky. Nejvyšší horský masív severního Španělska se nám asi nepředstaví v celé své kouzelné kráse.

Projíždíme soutěskou a naše zraky míří spíše dolů než k horským vrcholům. Ty se nenávratně ztrácejí v mracích. Chtěli jsme dojet do centrální části pod nejvyšší horu Tore Cerredo (2648 m), do místa zvaného Fuente Dé, odkud stoupá lanovka do výšky 2000 m na vyhlídku Cable. Chtěli jsme k vysokohorským ledovcovým jezerům Enol a La Ercina. Chtěli jsme do poutního místa Covadonga s klášterem, k němuž tvoří kulisu horské štíty Picos de Europa. Zůstalo však jen u chtění. Racionalisticky rozhodujeme, že tyto naše představy odkážeme kvůli počasí do říše snů a zvolíme „náhradní program“. Ten ale nemáme připravený a tak improvizujeme.

Zcela náhodou se nám do rukou dostává prospekt zvoucí do městečka Cangas de Onís, prvního hlavního města asturského království. Jeho nabídka vypadá lákavě a tak proč bychom sem nezavítali. Půvabné náměstí, kostel pamatující určitě několik století a především slavný římský most, pod nímž visí ještě slavnější asturský kříž. Chtěl-li dříve někdo přejet s károu nebo s koňským povozem přes tento strmý most, bylo třeba připřáhnout volský potah, jinak na mostě uvízl. Dnes po něm procházejí turisté, na kamenech v řece pod ním posedávají další návštěvníci. Projdeme městečkem, zhodnotíme architektonické památky i nabídku zdejších obchodů a vracíme se k moři. Tam snad bude lepší počasí. Blíží se ale večer, takže nejdříve zdravý spánek a teprve potom další poznávání.

Druhý den ráno si zcela jasně uvědomujeme, že zde, daleko na západě, se rozednívá mnohem později než u nás, protože jsme vlastně v pásmu nultého poledníku, a přitom se řídíme středoevropským, a navíc letním časem. Posun činí 1,5 – 2 hodiny, rozednívá se zde tedy až kolem 7. hodiny ranní. Dnes pravděpodobně tzv. „půlíme“ naši dovolenou, začínáme její 10. den a náš plán zní: dovolené 20 dní, více je nad naše síly.

A pak už se zase na několik desítek kilometrů zdravíme s oceánem. Nejprve zastavujeme ve Villaviciose. Na jejím okraji zahlédneme zvláštní kostel. Je to kostel San Juan de Amandi, jehož základy sahají pravděpodobně do doby vlády románského slohu. Průčelí vlastního kostela je chráněno otevřenou krytou chodbou, která obepíná zhruba polovinu kostelní stavby. Nízká zídka, sloupy, které nesou střechu. Zvláštní. Něco podobného se nevidí často.

Čtvrtmiliónový Gijón, největší město celého kraje, průmyslové centrum a přístav, pouze projedeme a pokračujeme do města Avilés. Toto průmyslové a přístavní město patří také ke starým městům, byť knižní průvodci o něm téměř mlčí. O jeho starobylosti se přesvědčujeme i při letmé procházce. Starobylé kostely (ze 13.- 17. století), radnice ze 17. století, staré domy na náměstí i v přilehlých uličkách. Zasklené balkóny, tak typické pro tuto oblast. Tak tedy řečeno ve zkratce vypadá Avilés.

Opět se vracíme do vnitrozemí, do města Oviedo. Toto město se 160 000 obyvatel, správní město provincie v oblasti zvané Asturie, leží mezi řekou Nalón a jejím přítokem Nora, rozprostírá se v předhoří Kantábrijských vrchů a je obklopeno úrodnou nivou. Bylo založeno v 8. – 9. století jako hlavní město Asturského království, jediného území, které nepodlehlo na poloostrově maurskému panství. Soubor památek z tohoto raného období je zcela jedinečný i v celoevropském měřítku. Do novodobé historie se Oviedo zapsalo r. 1934, kdy stávkující horníci město drželi 10 dní ve své moci. Za občanské války v letech 1936 – 39 bylo město silně poškozeno.

Mezi kopci a kopečky vyčnívá nad střechy domů věž pozdně gotické katedrály, „básně z kamene“ (Clarín). V bezprostřední blízkosti katedrály najdeme ještě stopy minulosti: poněkud zašlé obchůdky, staromódní cukrárny, tichá náměstí ve stínu starých kostelů. Všude se tu shledáváme s hospůdkami chigres, které mají ještě dřevěné podlahy a kde se cidre – sidra (perlivé jablečné víno) dosud nalévá s nezvyklou obřadností. Hlavní náměstí a tržiště jsou typická náměstí lemovaná podloubími.

Oviedská katedrála nebo jinak bazilika del Salvador je v podstatě gotickou stavbou. Její výstavba začala v roce 1388 a trvala až do roku 1500. Teprve později k ní byla přistavena 82 m vysoká věž. Nejstarší částí katedrály je tzv. Cámara Santa, Svatá komora, která vznikla již v 9. století a pravděpodobně tvořila součást královského paláce Alfonsa II. jako kaple sv. Michala. Před Svatou komorou se na sloupcích nacházejí románské sochy apoštolů. V 12. století částečně přestavěná Svatá komora dnes slouží jako muzeum relikviářových předmětů. Do přístavku přimykajícího se ke Svaté komoře byl v době, kdy Maurové dobyli Toledo, uložen říšský poklad. Uvidíme tu pamětihodnosti jako achátovou truhlu a legendární andělský a vítězný kříž, který zdobí znak nejen Ovieda, ale i samotné Asturie. Obdivovat můžeme nejen jemně zdobené oltáře ze slonoviny, ale i velice kuriózní relikvie: sandál svatého Petra, několik vlasů Máří Magdaleny, kost svaté Eulalie a jeden z Jidášových stříbrňáků.

Hlavní oltář v chrámu pochází ze 16. století a je třetím největším a nejkrásnějším po oltářích v toledské a sevillské katedrále. Přilehlá křížová chodba má podobu získanou v 18. století. Ve spodní části komplexu se nachází krypta svaté Leokádie (Cripta de Santa Leocadia), jejíž klenba se zvedá přímo ze země.

S krásou katedrály i jejím stářím přímo ve městě soupeří i další kostely. K jedinečným předrománským kostelům patří kostel San Tirso s mozarabskou římsou kolem oken a kostel San Julian de los Prados či Santullano (kostel sv. Juliána na Louce). Ten druhý je jedním z nejstarších chrámů v Asturii vůbec a kupodivu se v něm zachovaly i zbytky starých fresek.

Svým stářím se mohou pochlubit i další církevní i světské stavby. Jejich výčet také není zrovna chudý. Biskupský palác pochází ze 16. století, stará univerzita s arkádovým nádvořím ze 17. století, ve stejném století vznikla i radnice. Kašna La Foncalada je jedinou středověkou kašnou z doby krále Alfonse III. zachovanou ve Španělsku, knížecí špitál vznikl v polovině 18. století, klášter sv. Pelaya byl zbudován na románských základech na přelomu 16. a 17. století, jeho fasáda pochází až z roku 1704. Klášter sv. Dominika byl v roce 1934 poničen, takže se z jeho původní stavby dochovala jen křížová chodba z roku 1518 a portikus z 18. století. Provinční archeologické muzeum se nachází v budově bývalého kláštera sv. Vavřince (San Vicente). U něho se zachovala křížová chodba z 15. století. Charakter města dokresluje řada starobylých paláců.

Po prohlídce historického městského centra a po údivu, který v nás vyvolá návštěva tržnice s neuvěřitelně různorodou nabídkou ryb, se vydáváme za dalšími předrománskými památkami v jeho těsném okolí. Chvíli bloudíme, snažíme se domluvit s „domorodci“, nakonec jsme přece jen v hledání úspěšní. A co že to hledáme? Dva předrománské kostely, kostel Santa Maria de Naranco a kostel San Miguel de Liňo. Oba se nacházejí na úpatí hory Naranco, asi 3 km severozápadně od města. Kostel Panny Marie pochází z poloviny 9. století a je zbytkem rezidence asturského krále Ramira II. Kostel sv. Michala pochází ze stejné doby, je trojlodní, s jemnou dekorací uvnitř a s typickými šňůrovými vzory. Původně byl královskou kaplí. Jeho klenba je považována za nejlepší ukázku předrománské klenby v Evropě. V blízkosti obou zachovaných staveb se nachází množství skromných pozůstatků dalších staveb.

Ještě letmé pohledy do údolí na poněkud zamžené Oviedo a je před námi opět několik desítek kilometrů, než dojedeme do dalšího místa, které chceme poznat. Vracíme se zpět na pobřeží. Kousek od silnice, na břehu hluboko zaříznuté zátoky, leží Cudillero s přístavem. Je to údajně jedno z nejkrásnějších rybářských míst v Asturii s řadou prý výtečných restaurací nabízejících rybí speciality. Odtud na západ se strmé pobřeží rozevírá k čistým písečným i oblázkovým plážím. Také další osada, Luarca, přezdívaná „bílá rybářská vesnice“, se rozrostla v malé městečko, které se tísní na úzkém prostoru u ústí řeky Río Negro. I Luarca má pěkný rybářský přístav a úzké uličky, jimiž se proplétají místní lidé i turisté mířící k moři. A tak i my v horkém podvečeru neodoláme a hledáme tu „svou“ pláž. V blízkosti Puerto de Vega sjíždíme k malé písečné, dalo by se říci „rodinné“, pláži a své tělo poroučíme chladivým vlnám. Hladina skutečně není nijak klidná.

Po nezbytném osvěžení nás stříbrná stužka silnice vede dále na západ. Silnice číslo 634 je rovná, táhne se až na obzor. Překvapí nás i poměrně vysoká povolená rychlost – 100 km/hod, pouze někde je rychlost snížena na 80 km/hod. Při jízdě nevíme, kam se máme dříve dívat. Vpravo skalnaté útesy, vlny bijící do rozeklaných skal, vlevo obzor uzavřený Kantabrijskými vrchy. A k tomu všemu krása dalších městeček a vesnic. Z centra městečka Navie vede eukalyptová alej až na pobřeží k otevřenému moři. Kousek nad městem jsou vidět základní zdi původního keltského sídliště Castro Coaňa. Jak se blížíme k městu Ribadeo, na silnici panuje čilejší dopravní ruch, i pláže jsou plnější. Mohutné vlnobití láká k surfování. Surfovat sice nebudeme, ale také zastavujeme na parkovišti před mohutným mostem nad řekou Eo, která se právě zde vlévá do moře. Z jedné i druhé strany silnice je skutečně se na co dívat. Za námi zůstalo město Figueras, před námi je Ribadeo a v místě, kde se na rozhraní říčního ústí a moře vytváří zátoka, se nachází Vegadeo. Města Ribadeo a Vegadeo – v doslovném překladu „břeh a louky Eo“ – dostala název právě podle řeky Eo.

Uhýbáme do vnitrozemí. Silnice nám zase mizí až v dálce na obzoru. Míjíme bohatší i chudší stavení, osídlením dominují výstavné kostely. Například město Mondoňedo bylo dlouhá léta biskupským sídlem a tak není divu, že zde stojí katedrála z období přechodu od románského ke gotickému slohu. Baroko jí pak dalo fasádu. I my nahlédneme do této poněkud zapomenuté katedrály, abychom uviděli fresky z 15. století. Pak ještě několikrát zpomalíme, to když se objeví další z typických asturských špejcharů. Ty jsou vždy na kamenných „nožičkách“, vzácněji na podezdívce, obrovnané těmi nejrůznějšími plody země. Nejčastěji však z jejich široko vysunutých říms visí hrozny zlaté kukuřice, popřípadě svazky cibule. Před Villalbou ještě něco upoutá naši pozornost. Proti nebi rudě se barvícímu od zapadajícího slunce ční změť křížů a jakýchsi minivěžiček. Až teprve přijdeme k onomu ohrazenému místu, poznáme, že se jedná o hřbitov, na naše poměry vskutku neobvyklý. Stejně tak, jako hřbitov vyvolal naši pozornost, vyvoláváme pro změnu pozornost zdejších obyvatel. „Čeko“ – tak to tu snad ještě neviděli. Místní staříci s fajfkami obcházejí auto, nechápavě kroutí hlavami. Škoda, přeškoda že neumíme španělsky. Domorodci by byli ochotni si popovídat.

Ručičky hodin ukazují deset večer a tak je zase čas myslet na spánek. Řídký borový les s jemnou trávou je přímo jako dělaný pro náš odpočinek. Rozbalíme vše potřebné, nasytíme žaludky a poohlédneme se v okolí auta. Než se skutečně setmí, věnujeme se sběru místních šišek. Jsou krásně velké, některé ještě zavité, plné smoly a semínek s křidélky. Když jich přineseme k autu hromadu, začne nutný výběr. Česká republika se stane druhým domovem jen těm nejlepším exemplářům. A protože se nezadržitelně blížíme k nejzápadnější výspě Španělska, mysu Finistere, začneme těmto překrásným šiškám říkat symbolicky šišky – finisterky. Když se uložíme k zaslouženému spánku, dojdeme k poznání, že jižanské vedro nás asi pro tuto noc opustí. Rtuť teploměru vytrvale klesá, v 11 hodin v noci teploměr ukazuje 12 stupňů. Ráno bude asi ještě chladněji.

Protože jsme šli pozdě spát, druhý den si „přispíme“. Naše zraky směřují nejprve k teploměru. No jasně – už večer bylo chladno. A teď? Je to neuvěřitelné, ale teploměr ve vrcholném létě ve slunném Španělsku ukazuje pouhých 10 stupňů. Ranní podmračenou oblohu jen letmo zahlédneme, protože když jsme konečně připraveni k další cestě, je už zase jasno. Ještě pár kilometrů a zastavujeme v dalším starobylém městě, ve městě Lugo, které je správním střediskem provincie. Průvodce praví, že vzhled starého města je v podstatě stejný, jaký mu dali staří Římané a že moderní výstavné město má široké ulice, náměstí a krásné zahrady. Nechybí zde ani termální lázně. Po dvou hodinách procházky a jízdy městem vyslovíme souhlas s těmito předloženými fakty.

Nejprve tedy to nejslavnější – hradby. Byly zbudovány Římany, jsou 10 až 13 m vysoké, 5 až 6 m silné a 2 km dlouhé. Obepínají celé staré město v neuvěřitelné zachovalosti. Nejprve je objedeme – netrefili jsme se totiž do správné brány – potom se po nich projdeme. Z této hradební perspektivy se nám staré město představí jako směsice především břidlicových střech, nové město je skutečně skryto z převážné části v zeleni parků. Ta je rušena jen přímými širokými ulicemi.

Potom přijde na řadu katedrála. Je opět pompézní, až trochu vyumělkovaná. S její stavbou se začalo ve 12. století, dokončena však byla až v 18. století, takže se na ní podepsaly všechny stylové epochy. Základ románský z roku 1129, gotická a barokní přístavba a novoklasicistní fasáda. Tak nějak by ve stručnosti zněla základní charakteristika její podoby. Interiér – zase na náš vkus příliš tmavý – nabízí též mnohé připomínky starých časů. Chórové lavice pocházejí ze 17. století a jsou dílem Galicijce Franciska Moure. Oba konce příčné lodi jsou vyzdobeny starým oltářním obrazem ze 16. století, který byl nejdříve rozřezán a potom na místě znovu pospojován a instalován. Patron a ochránce San Froilán je na něm vyobrazen s vlkem. Pověst vypráví, že vlk napadl na poli světcova osla, který nesl světci zavazadla, a sežral ho. Froilán vlkovi domluvil, toho jala lítost a nesl pak světcův náklad sám.

Po ranní, ještě poněkud ospalé prohlídce Luga, odjíždíme na pobřeží, do města La Coruňa. Správní, více než dvěstětisícové město se nachází na úzkém pruhu země, vybíhajícím do moře a oddělujícím dva zálivy. Jeho historie je – jak jinak – než starodávná. Keltské počátky, římská nadvláda, středověké doby rozkvětu i dočasné nepřízně osudu, střídající se doby míru a věčných válek. I do nich se město zapojilo. Vždyť například v roce 1588 zde více jak měsíc v důsledku nepříznivých plavebních podmínek musela čekat tzv. Nepřemožitelná armáda, největší flotila té doby, než se vydala k anglickým břehům.

Nás vítá město přívětivě. Podaří se nám zaparkovat v podzemních garážích v blízkosti pobřežní promenády a můžeme se vydat do městských ulic. Kolem přístavu směřujeme k hradu sv. Antonína. Než k němu dojdeme, opět se nestačíme divit. Příbřežní promenádu zdobí nejen stylové lampy a lavičky zvoucí k posezení, ale i odpadkové koše ve tvaru lodní „trubky“. Nutno říci, že nám chvíli trvalo, než jsme pochopili účel těchto „trub“. Chvíli postojíme u pevnosti sv. Antonína ze 16. století a pak se vydáme do městských ulic. Zatím vůbec netušíme, jaké překvapení nás v nich čeká.

A co nám tedy křivolaké uličky starobylého města nabídnou? Nejprve nefalšovaný středověký trh. V časném ránu se sice všechno teprve chystá, ale i tak je vskutku na co se dívat i co ochutnávat. Přes ulice jsou nataženy ozdoby z barevných papírů a látek. Stavějí se dobové stánky a v nich se nabízí všechno možné. A kdo by této nabídce odolal? Ani my nejsme tak silní a ochutnáváme. Tedy alespoň něco. Nejvíce nám chutná klobása zapečená v listovém těstě, místní podoba perníku a slisované fíky s ořechy a mandlemi. Ty si také odvážíme domů. Ach, těch chutí a vůní. Ale provázejí nás nejen vůně a chutě. Ve stáncích najdeme i lidovou keramiku, batikovaný textil, lidové malby a nádherné masky z kůže. Kličkujeme od jednoho stánku k druhému a dost dlouho nám trvá, než se vzájemně přesvědčíme o skutečnosti, že čas je pro nás až příliš drahý a že proto i na něj musíme brát ohled. Pokud rychle neopustíme všechna tato lákadla, nestihneme prohlídku místních pamětihodností.

Brzy zjišťujeme, že i toto město je především plné kostelů. Ať zamíříme do kterékoliv ulice, narazíme na kostel. Přestože máme podrobný plánek města, i při sebevětší snaze se v tom kostelním množství nedokážeme orientovat. Pouze některé dokážeme identifikovat. K těm identifikovaným tedy patří následující. Je to především kolegiátní kostel Panny Marie, postavený v románsko – gotickém stylu a skrývající umělecká díla z 12. – 15. století, dále pak kostel sv. Dominika postavený v barokním slohu, kapucínský kostel z 18. století, románský klášterní kostel Santa Maria del Campo, románský kostel Sv. Jakuba staršího, údajně nejstarší ve městě, a kostel San Jorge s barokním průčelím.

Ale nejen církevními stavbami se může toto město chlubit. Když pomineme pozoruhodnosti ukryté ve zdejších muzeích – bohužel nám na ně opět nezbyl čas – jsou tu ještě další krásy. Srdce města tepe na náměstí Plaza de María Pita vroubeném podloubím. Náměstí nese jméno hrdinky, která v boji proti Angličanům pod Drakeovým vedením dopomohla městu k vítězství. V té době však Angličané vypálili celé staré město i s přístavem. Svůj půvab mají i mnohé domy zdobené zasklenými balkóny. A co by to bylo za pobřežní město, kdyby se nemohlo pochlubit plážemi. Ty zdejší jsou krásné, písečné a nazývají se Riazor (500 m dlouhá, 30 m široká, se středně jemným pískem, bez chaluh), Orzán, Santa Cristina (1 km dlouhá, 30 m široká, s jemným pískem a též bez chaluh) a Bastiagueiro (7 km dlouhá od města, 400 m dlouhá, s jemným a pevným pískem, bez chaluh a příboje).

Staré město nejen projdeme, ale i projedeme, když míříme k nejznámější a nejstarší architektonické památce v La Coruni. Na nejzazší špici ostrova hlídá město maják Herkules zvaný též Herkulova věž. Byl postaven Římany na skále vysoké 56 m v 2. století našeho letopočtu, aby střežil bezpečnost lodí v této divoké oblasti. Aby se dobře uchoval, byl v roce 1791 obložen kamenem. Uvnitř věže je dodnes patrný pozůstatek původní římské stavby. A nejen to. Kromě prodejny suvenýrů je tu i malé muzeum věnované bezesporu těm, kteří zde po staletí bojovali s nepřízní přírodního živlu. Fotografie dokumentující ztroskotání jedné lodi na místních skaliskách jsou toho výmluvným dokladem. I nás od parkoviště k samotnému majáku nedoprovází jen nabídka prodavačů suvenýrů a pohlednic, ale i věčný ostrý vítr. Jsme rádi, když se můžeme před ním na chvíli schovat u zdi majáku. Jak to zde musí fičet v zimě, to nechceme raději ani domyslet. Život zde je plný dobrodružství, ale především neskonale nebezpečný a náročný. Do zdejšího větru nám jen poněkud nezapadají palmy, které spolu se zářivě červenými lampami pouličního osvětlení střeží komunikaci směřující z města až na tento cíp země.

A teď už nás skutečně čeká ten nejzápadnější výběžek španělské země. Neustále střídáme cestu vnitrozemím s občasnými zajížďkami k moři. Západně od La Coruni se rozprostírají nádherné pláže, na něž vyjíždějí lidé z měst. Jedním z turistických center zde je i Malpica de Bergantiňos. Městečko krčící se na úpatí nevysokého kopce, překrásná písečná pláž, mořská hladina, která zná snad všechny odstíny modré barvy. Za Malpikou se táhne tzv. Costa de Muerte (Pobřeží smrti). Jeho jméno připomíná nesčetná neštěstí, kdy na skalnatém pobřeží ztroskotaly lodi, a zároveň ukazuje na zakořeněnou pověrčivost místních obyvatel. Krajina kolem mysu Finistere, která byla až do konce 15. století pokládána za konec světa, je rozeklaná, těžko přístupná. Jsou v ní však krásné osamělé pláže, k nimž se dá často dojít jen dlouhými polními cestami. Až sem došlo v 15. století poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad, vedené Václavem Šaškem z Bířkova, známé z Jiráskova zpracování v knize Z Čech až na konec světa. Na zdejším pobřeží jsou prý k nalezení nejrozmanitější „plody moře“ a nejlepší krabi z celé Galicie.

Než ale dojedeme na onu nejzápadnější výspu, ještě několikrát zastavujeme. Navíc bychom se rádi i zde vykoupali. Pravdou je, že teplota vzduchu je nižší, než by mnozí turisté očekávali, a teplota bouřících vodních mas bude asi také dost hluboko pod dvaceti stupni. Nejpůvabnější z přímořských středisek nám připadá Laxe a tak tu chvíli zůstaneme. Okamžitě však zjistíme, že koupání je zde pouze pro otužilce – voda může mít tak 15 stupňů. S dlouho drkotajícími zuby si tedy začneme všímat jiných půvabů tohoto místa. Laxe je asi původně malá rybářská osada, která se v současnosti proměňuje v turistické středisko.Vzniká tady široká příbřežní promenáda, nové hotely, koutky pro děti. Očima bloudíme po rozrůstajícím se osídlení, odhadujeme, jak toto místo bude vypadat za 5 či 10 let. Bude stále tak panenské, nebo se promění v uniformní centrum cestovního ruchu se všemi svými zápory?

Podobně vypadá i Muxia. Jen těch turistů je zde už trochu více. Ale jinak stejně bouřící moře, krásná pláž, skaliska. A na té nejrozeklanější skále kostel jako důkaz existence lidského pokolení po mnoho generací i v těch nejzapadlejších končinách, i v těch nejdrsnějších podmínkách. Usedneme na jeden z kamenů – každý si vybere ten „svůj“ – a necháváme se unášet půvaby krajiny i svými poněkud zmatenými myšlenkami. Co všechno se nám prožene hlavou! Tam v dálce na obzoru za zálivem Cabo Vilán s majákem, zpěněné spousty vod, modř hladiny přecházející až do téměř černé barvy a pak už jen obloha. Ze slastného rozjímání nás vytrhne až štěbetající skupina Japonců.

Solidní silnice nás dovede až do městečka Corcubión. Tam se z ní vydělí silnička, či spíše širší cesta, a ta vede zaříznutá do travnatého svahu až na „konec světa“. Tak to je tedy Cabo Finistere. Travnatý a kamenitý kopec, maják, vyhlídková terasa, stánek se suvenýry, vítr prohánějící se ve sporadických křovinách. Až úplně nahoře na kopci vojenský prostor a – nechutná skládka. A rázem je po romantice.

Zpět přes Corcubión, zatím několik kilometrů na jih, kolem zálivů, nových i starých lidských sídel, travnatou i křovinatou krajinou, jen s minimálním množstvím stromů. A k tomu všemu slunce sklánějící se k obzoru tak dlouho, až se vykoupe v nekonečném oceánu a předá jeho hladině lesk svých paprsků. Že by se opět v nás probudila romantická duše? S touto nejistotou, příjemně unaveni, v tichém prostředí vesnice Carnota – v této vesnici je prý nejdelší špejchar v Galicii a jen tak mimochodem, galicijské špejchary jsou jiné než asturské, jsou především z kamene a nám připomínají spíše hrobky – usínáme.

3. část

Ráno se budíme velmi brzy a naše první pohledy patří obloze. Zdá se, že nás už přestala pronásledovat smůla. Nebe je čisté, nikde ani mráček, ani známky po požáru. Na autě ale ještě máme popel. Večer bylo auto čisté, popel se sem tedy musel dostat během noci. Teď je už krásně, nic neukazuje na včerejší katastrofu. I my jsme už klidnější. Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.

Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Pyrenejským poloostrovem a ostatní Evropou. Větší část tohoto horského masívu patří právě ke Španělsku, menší částí se pyšní Francie. Ve Španělsku se také nacházejí masívy s nejvyššími vrcholy, jako je např. Montes Malditos s horou Aneto (3404 m), Tres Sorores (3350 m) a Posets (3375 m). Pyreneje se táhnou od provincie Guipúzcua přes Navarru, Huescu a Lleidu až k provincii Girona, kde končí u Port Bou na středomořském pobřeží. Jejich délka činí více než 450 km, šířka od 5O do 15O km. Pyreneje jsou královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. Oblast Pyrenejí je královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. To vše s mnohotvárnou, bohatou vegetací dává kraji vysoce romantický charakter. Na úpatí hor leží louky, pole a lesy. Oblast nad 2200 m n.m. je královstvím mohutných skalních masívů. Toto doplňují toky bystrých potoků a říček a vysokohorská jezera.

Půvabnou a opět divokou soutěskou Congosto de Ventamillo dojíždíme do městečka Campo a za ním se vydáváme do Ainsy. Než do Ainsy dojedeme, odbočíme ještě k přehradní nádrži de El Grado a ke klášteru Torreciudad. Obojí, přehrada i klášter jsou mohutné. Pak už nás vítá Ainsa. Průvodce ji představuje jako živou vesnici pod Pyrenejemi, my ji vnímáme spíše jako městečko. Je půvabně rozloženo mezi řekami Cinca a Ara, které se tu vlévají do přehrady Mediano. Je obchodním střediskem pro celé široké okolí a základnou pro horolezce, turisty a rybáře. Dolní, nová část obce je doslova přeplněna hotely, restauracemi a obchody – nutno dodat, že v obchodech mají i pro nás příznivé ceny – a stará část je jako soubor románských staveb na náměstí i s kostelem z 12. století památkově chráněna. Hrad je maurského původu. Ještě dlouho po reconquistě tu žilo mnoho morisků, čili pokřestěných Maurů. Jejich existenci dodnes připomíná každé dva roky pořádané představení hry La Morisma, v níž vystupuje na 500 místních občanů převlečených za „moros y cristianos“, za Maury a křesťany. Město nás skutečně mile překvapí svým klidem i svým zvláštním rázem – dáme mu přídomek „kamenné“. Všechny stavby ve starém městě jsou totiž z kamene. Pouze v jedné jediné záležitosti nám zde nevyjdou vstříc. Chtěli jsme zde poobědvat, jenže jsme zapomněli, že ve Španělsku se obědvá nejdříve od půl jedné a teď právě je teprve půl dvanácté. Vracíme se tedy k autu a pokračujeme v cestě do jednoho z turistických center Pyrenejí, do Národního parku Ordesa.

Cestou se nám neustále připomíná venkov. Míjíme někdy až polorozpadlá obydlí, dáváme přednost ovcím. Příroda je přímo panenská. Dojíždíme až do výchozího místa do parku Ordesa, do města Torla. Projeli jsme údolím řek Ary, údolí stoupá až do výšky zhruba 700 m. Torla samotná připomíná při celkovém pohledu středověké město. Vévodí jí starý kostel, také domy mají středověký ráz. Po bližším seznámení se s městem ale měníme názor. Středověké ulice lemují hotely, penziony a restaurace. Prostě vše pro blaho návštěvníka konce 20. století.

Před pohodlím nabízeným všemi možnými institucemi dáváme přednost alespoň letmé prohlídce národního parku. Začneme pátrat po tom, jak se dostat co nejdále do jeho centra. Brzy zjistíme, že pro soukromé automobily je silnice uzavřena, ale že pravidelně jezdí autobusy. Do jednoho z nich nasedneme a stoupáme a stoupáme. Pohled nahoru – ty skály jsou úchvatné – pohled dolů – tak tam se raději nedívat. Dno rokle je téměř v nedohlednu. Za čtvrt hodiny jízdy jsme se vyšplhali do místa, odkud vycházejí základní turistické trasy.

Národní park Ordesa se nachází na jihu masívu Mont Perdu (3355 m), zaujímá se svými celkem čtyřmi údolími téměř 16 000 hektarů a byl založen roku 1918. Jeho jádrem je impozantní kaňon s 1000 m vysokými vápencovými stěnami. Turistické stezky vedou k vodopádům, jeskyním i za dalekými výhledy. Ten, kdo chce vystoupat právě k místům s výhledem, musí překonat strmé stěny, přes něž vedou exponované stezky. My však na takovouto procházku nemáme už dost času ani síly a tak se spokojíme s procházkou kolem typické horské říčky. I tato nenáročná trasa má něco do sebe. Ze skal vyletují orli, krouží nad námi, z lesního porostu se ozývají neidentifikovatelné zvuky. Množství přítomných lidí dokládá, že toto místo je oblíbené pro všechny věkové kategorie.

Vracíme se zpět až před Broto, a protože počasí slibuje krásné rozhledy, vyjíždíme do průsmyku Portalet do výšky 1794 m. Je to jeden z průsmyků, jimiž od pradávna lidé překonávali hřeben Pyrenejí. Vlevo i vpravo od silnice se zvedají vrcholky, v blízkosti silnice se tu a tam objeví vysokohorská louka, míjíme přehradu de Búbal. A za ní je opět opuštěná vesnice. Na parkovišti nad přehradou je překrásně. Ani se nám nechce pokračovat v cestě. Dojedeme až na španělsko – francouzské hranice, ještě několikrát se rozhlédneme a pak už sjíždíme zase zpět pod španělské Pyreneje.

Jedeme k jihu, aby se nám otevřel pohled na Pyreneje – teď už na západní Pyreneje – tak říkajíc z druhé strany. A skutečně. Když vystoupáme na Puerto de Monrepos, zastavíme. Hradba Pyrenejí na obzoru je monumentální, velkolepá. Nové a nové panoramatické pohledy se otevírají za každou další zatáčkou.

Potom nás čeká už jen pozvolné klesání a rovina před správním střediskem stejnojmenné provincie, před Huescou. Huesca byla nejprve maurskou pevností, potom hlavním městem Aragonie. O tom, že se jednalo o poměrně významné město, svědčí i fakt, že od 14. do 19. století město mělo univerzitu. Město jako mnohá jiná prožilo i své tragické chvíle. Odezvou jedné z nich je i hrůzostrašná legenda o zvonu. Za Ramira II. ve 12. století se šlechtici odmítali podrobit královské moci. Král je pozval na svěcení zvonu, který měl být údajně slyšet po celé zemi. Jak šlechtici vstupovali do sálu, kde se mělo svěcení konat, byli ihned stínáni a jejich hlavy rozvěšovány ve věži do kruhu symbolizujícího zvon a jedna do středu jako srdce zvonu.

Naše kroky vedou nejdříve k nejznámější městské stavbě, ke gotické katedrále. Ta byla původně obrannou stavbou, dodnes ji zdobí krásný portál, v jehož tympanonu je ztvárněna Panna Marie s dítětem a Klanění tří králů. Uvnitř můžeme obdivovat alabastrový oltář od Damiana Formenta, renesanční lavice a malby na skle. Naproti katedrále stojí renesanční radnice. Celé náměstí je bedlivě hlídáno policisty.

Dalšími kostely jsou Templo de San Pedro el Viejo (chrám sv. Petra Staršího) s křížovou chodbou, která je perlou románského umění, a kostel San Lorenzo (kostel sv. Vavřince). Se svátkem svatého Vavřince je ve městě spjata srpnová slavnost s tradičními tanci. V budově bývalé univerzity je dnes umístěno muzeum s prehistorickými a římskými nálezy a gotickými malbami. Stará část města však dnes působí opuštěným a zanedbaným dojmem. Jakoby zde kromě zmíněných staveb nic nepřipomínalo slavnou minulost města.

Bez problémů se dostaneme z ulic nového města a hned za ním se silnice narovná jako stříbrná stužka. Z letargie nás vyburcují skály Los Mallos de Riglos. V podvečerním slunci vystupují strmé, 200 m vysoké, červeného zabarvení ze svěže působící zeleně. Skály necháváme vlevo a vjíždíme do kaňonu. Není dlouhý, ale minimálně stejně působivý jako ty, kterými jsme už projeli. Úterní cestování tedy končíme se značným podílem romantiky.

Středeční ráno je chladné, ale prosluněné. Ze silnice vedoucí do města Jaca odbočíme a prudkými zatáčkami s příkrým stoupáním se dostaneme ke klášteru San Juan de la Peňa. Klášter sedí v kotlince hory Pano. Pověst vypráví, že lovec Voto tu v divokém loveckém zápasu pronásledoval jelena a jen zázrakem nespadl do hluboké strže, kde by se býval zabil. V blízké jeskyni našel pozůstatky zemřelého poustevníka a z vděčnosti tu v 8. století založil první klášter. Návštěvníci zde najdou raně románský dolní kostel z 10. století a zhruba o 150 let mladší horní kostel. Zadní stěna obou kostelů se opírá přímo o skalní stěnu. Z křížové chodby, kterou kolem roku 1140 vytesal kameník z Francie, se dochovaly části se zobrazeními scén z Písma svatého. Stará aragonská krypta dostala barokní vzhled a později bylo přistavěno ještě několik kaplí. Z tohoto místa ukrytého vysoko v horách na nás dýchne atmosféra z dob, kdy se sem dovlekli poutníci a našli v klášterních prostorách vytoužený nocleh.

I zdejší lesy pro nás skrývají mnohé záhady. Zajíždíme na jednu z lesních cest a co nevidíme. Přímo na cestě před našima očima roste kopeček hlíny. Ten se najednou otevře jako sopka a vyletí z něho hmyz připomínající naše „vosičky“. Než se vzpamatujeme z údivu, opakuje se stejné představení o pár centimetrů dál. Jsme tímto divadlem tak překvapeni, že rázem zapomínáme, že jsme chtěli svačit. Když vyjedeme z oblasti lesa do polí, dnes stejně jako včera si všimneme, že zde i ve výškách přes 1000 metrů se běžně pěstuje obilí.

Město Jaca, které obtéká řeka Río Aragón, bylo vždycky vojensky střeženým pyrenejským přechodem. Jaca byla v 11. století prvním hlavním městem Aragonie. V jejích ulicích zbylo dodnes mnoho připomínek slavné minulosti. A čím jiným začít než církevní stavbou, neboť v minulosti se celý život člověka řídil církevními předpisy. Jaca má jednu z nejstarších katedrál na tzv. Svatojakubské cestě, po níž se poutníci vydávali do Santiaga de Compostella k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella = campus stellae). Katedrála byla postavena na konci 11. století a silně ovlivnila ostatní církevní stavby, které podél cesty vznikaly.

Projdeme kolem dalších památek, z nichž asi nejvýznamnější je radnice ze 16. století. Další dominantou města je citadela postavená v podobě pěticípé hvězdy za Filipa II. Tu však jen dvakrát objedeme, než se „trefíme“ do té „správné“ ulice, v níž nakonec zaparkujeme.

Naše cesta vede dále na západ. Po silnici do Pamplony, místa naší další zastávky, jedeme kolem pevnosti Berdún, která trůní na tabulové hoře v dolní části údolí Ansó. Za sebou necháváme pohoří Sierra de Leire a vylidněnou vesnici na pravé straně silnice a přehradní jezero Yesa na levé straně. Této vodní ploše se dost nevýstižně říká „pyrenejské moře“. Proč nešťastně? V letech chudých na dešťové srážky jezero totiž téměř zcela vysychá. Řada opuštěných vesnic prozrazuje, kolik zkultivované země pohltila voda. Nad jezerem stojí pod strmou skálou klášter Leyre s turistickou cestou k prameni mnicha San Virila, jenž se proslavil tím, že tu podle pověsti strávil tři sta let, protože ho očaroval zpěv jakéhosi podivuhodného ptáčka. Podobně jako v San Juanu de la Peňa se i zdejší kostel skládá z dolní a horní budovy z 11. století. Alabastrovými okny sem proniká jen sporé světlo a nízké klenbové oblouky na krátkých sloupech představují jednu z nejkurióznějších stavebních památek raně románského období.

Dostali jsme se do kraje Navarra, do kraje, který býval samostatným královstvím založeným v r. 857 Garcíou Jimenézem. V roce 1512 byla Navarra připojena králem Ferdinandem Aragonským ke Španělsku. Správním střediskem této oblasti je město Pamplona. Jeho pozoruhodnostem chceme věnovat několik hodin.

Pamplona leží na levém břehu řeky Agra, v centru samotné Navarry, uprostřed široké pánve, lemované horskými masívy. Ve zdech jejího starého i nového města dnes žije kolem 170 000 obyvatel. Pamplona vznikla ze staré baskické osady, kterou Římané přestavěli na malou pevnost. Ta se později stala hlavním městem Navarrského království. Od 12. do 15 století město patřilo k francouzskému království. Po reconquistě se tu usídlili Frankové, Židé i Navařané. Všichni zde vytvořili samostatné čtvrti obehnané zdmi a byli zčásti vybaveni privilegii, která jim například dovolovala obchodovat s poutníky. Tato skutečnost však vyvolávala nepřetržité spory a rozmíšky. Teprve Karel Šlechetný dal koncem 15. století zdi strhnout a skoncoval se stále hrozícími občanskými válkami. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 14. a 15. století. Po připojení Pamplony ke Španělsku se ji Francouzi pokusili získat zpět. Při těchto bojích utrpěl zranění baskický šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Dodnes dochované městské hradby dal postavit Karel V., pevnost pak v 16. století Filip II. Vypráví se, že roku 1808 Francouzi pevnost dobyli sněhovými koulemi.

Patronem a ochráncem města je San Fermín. Ten zavdává důvod k velkým červencovým slavnostem, které ve světě proslavil Ernest Hemingway svým románem Svátky. Slavnost začíná 7. července na svátek sv. Fermína hromovým vyzváněním a jejím programem jsou prastaré rituály kolem býčích zápasů. Přesně v osm hodin ráno začíná nahánění býků z ohrad do arény. Mladí muži, kteří pro slavení nezamhouřili celou noc oko, si zkoušejí svou odvahu tím, že běží kus před býky, ale velice brzy se pak vyšvihnou na bezpečné bariéry.

Každý rok dochází ke zraněním. Španělé tvrdí, že ta si ale většinou přivodí nezkušení zahraniční turisté. Po nahánění býků se může ten, kdo chce, procvičit v boji s mladými býčky, kteří však mají na ostrých rozích chrániče. Pak se město na několik hodin uloží ke spánku. Ve dvanáct hodin přicházejí obři obklopení dětmi a spáče vzbudí. Po obědě se lidé znovu vydají do ulic, v šest hodin začnou býčí zápasy a noc pak naplní tanec, zpěv a ohňostroj. Domorodci jen k tomu všemu dodávají, že v těchto dnech se počet obyvatel i ceny ve městě vždycky ztrojnásobí. Tyto slavnosti v Pamploně jsou považovány za nejslavnější z těch, jež se točí kolem býka. V údolích řek Duero a Ebro existují „peňas taurinas“, to jsou kluby mladých lidí, pro které jsou tyto slavnosti vším.

Nám v těchto dnech bohudík zranění býkem nehrozí, neprožijeme sice asi zvláštní atmosféru výše zmíněných slavností, ale toto vše nám nebrání v tom, abychom se vydali do poklidných ulic města. Vždyť má bohatou historii a z každého období zde zůstala jako odkaz budoucím generacím nějaká památka.

Nejprve podnikneme třikrát okružní jízdu kolem citadely, než se „strefíme“ do ulic starého města. Za pomoci pohledné policistky zaparkujeme pod arénou – pravda, že s jistými problémy – a vydáme se do ulic a uliček. Jsou úzké, lemované vysokými domy. Mnohé z těchto domů mají zajisté bohatou a možná i pohnutou historii. To ale jen tušíme, protože zase tak podrobného průvodce nevlastníme. I tak zhlédneme zajímavé stavby.

Naši zvýšenou pozornost si vyžádá především katedrála. Byla postavena v gotickém slohu nad svou předchůdkyní, katedrálou románskou, ve 14. – 15. století. Založil ji král Karel III. Vznešený v roce 1397. Jedná se o chrám přísného vzezření, postaven byl zcela zjevně pod francouzským vlivem, nese však i typické znaky navarrské gotiky. Za pozornost stojí také nejbližší okolí katedrály i její interiér. K tomu všemu patří kaple Barbazana, refektář a kuchyně ze 14. století, vynikající křížová chodba a uvnitř především chórové lavice J. de Anchiety ze 16. století a mauzoleum samotného krále Karla III. a jeho manželky Leonor de Trastamara, provedené v alabastru, jehož tvůrcem byl v 15. století Jehan de Lome. Do hlavní ulice je orientováno hlavní průčelí poněkud mladšího data. Zbudoval ho v klasicistním stylu v r. 1783 Ventura Rodríguez.

I v tomto městě se nacházejí další sakrální stavby. Kostel sv. Fermína byl postaven v gotickém slohu ve 13. století. Je jednolodní, zdobí ho dvě věže, z nichž jedna má na vrcholku korouhvičku s kohoutem (gallico), tak populární v celém městě. V kostelním tympanonu je ztvárněn námět Posledního soudu. Kostel sv. Mikuláše byl několikrát přestavován, i přesto nese stále rysy románského i gotického slohu. Více stavebních slohů se překrývá i v kostele San Saturnino. Zajímavé jsou i další kostely.

Také mnohé světské stavby pamatují staletí. Snad každého upoutá místní radnice se svým klasicistním průčelím z konce 18. století. Mnohem staršího data jsou hradby, i ony ale prošly mohutnou přestavbou právě v 18. století. Ve staré nemocnici s renesančním průčelím ze 16. století je dnes instalováno navarrské muzeum. Údajně obsahuje nejkrásnější sbírku nástěnné gotické malby ve Španělsku a cenné archeologické nálezy. Na procházku jeho sály nám však nezbývá čas.

Znaveni usedáme před restaurací pod podloubím na jednom z náměstí. Neodoláme vábivým vůním připravovaných jídel a i my se rozhodneme posilnit se. Každý ochutná něco jiného, nakonec řekneme, že vše bylo výborné. A je nám o něco lépe. Vydáváme se k autu, abychom pokračovali v cestě. Těšíme se jako snad každý „středozemec“ na mořské vlny. Tentokrát by to měly být vlny dosud nepoznaného Atlantského oceánu.

Vjíždíme do kraje Guipuzcoa, jenž je považován za vstupní bránu do tolik diskutovaného Baskicka. Hustotou osídlení patří k nejobydlenějším částem státu, jeho obyvatelé, Baskové, jsou potomky původního obyvatelstva Iberského poloostrova. I my se přesvědčujeme o tom, že mnozí si dodnes uchovávají znalost svého jazyka, jenž nemá v Evropě obdoby. O původu Basků existuje mnoho dohadů. Jsou snad kmenem z dob předindoevropských a v jejich jazyce se údajně objevují kavkazské a africké prvky? Jazykovědci hovoří zejména o příbuznosti se severoafrickými Berbery. Baskický jazyk a kultura však úspěšně dosud odolávají všem seriózním pokusům jazykovědců, historiků a etnografů o nalezení přesnějších příbuzenských vztahů. Na poloostrov přišli Baskové v době bronzové a zdá se, že svůj původ mají v kromaňonském člověku. V hornaté oblasti, v dnešním Baskicku, tento kmen přečkal a přežil veškeré invaze, zvláště invazi keltskou, která jinak poznamenala vše na tomto poloostrově.

Baskičtina dnes prodělává svou renesanci. Tento jazyk zakázal generál Franco, dnes se s ním ale docela běžně mluví. Aby vyhovoval potřebám moderního světa, musí však neustále tvořit nov a nová slova. problémem je však skutečnost, že vzhledem ke značné izolovanosti jednotlivých osad v horách je baskičtina jako jazyk natolik nářečně různorodá, že ani obyvatelé dvou sousedních vesnic se nemusí dostatečně rozumět.

Správním městem provincie Guipuzcoa je San Sebastian (Donostia). Průvodce nám slibuje, že uvidíme město v nádherném zálivu mezi mušlovitou zátokou moře zvanou La Concha s ostrůvkem Santa Clara a vrcholky Monte Urgull (135 m) a Monte Igueldo (184 m). Od roku 1845, kdy se díky Izabele II. San Sebastian stal známý a přitažlivý, až do roku 1923, kdy Primo de Rivera zakázal provozovat kasina, patřilo město k nejmondénnějším mořským lázním na pobřeží Atlantiku. Z těchto důvodů je městu často přezdíváno „Kantaberská perla“. Přestože pravděpodobně svůj vrchol ve výše zmíněné době „belle epoque“ má již za sebou, nepřestává soupeřit především s francouzským městem Biarritzem o nejvyhledávanější a nejkrásnější letovisko na pobřeží Atlantiku. Určitě k tomu přispívá i konání jednoho z nejprestižnějších filmových festivalů. Dnes má město kolem 250 000 obyvatel a patří k průmyslovým městům. Protože průvodce také praví, že San Sebastian je sice staré město, ale nenalezneme zde tolik památek, kolik bychom čekali, vyjíždíme nejprve na jeden z vrcholků, na Monte Igueldo, odkud se nám má město představit jako na dlani.

Je podvečer a pohled na město i zátoku je skutečně úchvatný. Méně úchvatně však působí mořská hladina. Proč? V několika místech se po ní táhnou pruhy bílé pěny. Ne, nejedná se o vodu zpěněnou nárazy o skálu, ale je to známka přítomnosti saponátu. Není to zrovna příjemný poznatek. I tady se podepisuje člověk neblaze na přírodě. Důsledky tohoto počínání je lepší nedomýšlet.

Z vyhlídkové terasy přehlédneme nejprve celé město, potom soustředíme pozornost na jednotlivé památky. Krásu starého náměstí, které údajně patří k nejtypičtějším ve Španělsku, nemůžeme na tu dálku ocenit, ale rozeznáme některé z těch nemnoha dochovaných staveb. I z té dálky poznáváme novogotickou katedrálu Dobrého pastýře a další kostely. Jen se nám nedaří určit, který je který. Ale co na tom záleží? Hlavní je působivost celku. Romantiku podtrhuje – alespoň pro nás – loď s označením A 31 vyplouvající právě z přístavu na širé moře.

Do města nezajíždíme, namíříme si to na atlantské pobřeží a po něm pokračujeme v cestě ve směru na Bilbao. Opět nevyužíváme dálnici, chceme si vychutnat pohledy na moře a pobřeží. Vjíždíme na tzv. Zelené pobřeží, jak je nazýváno celé pobřeží Atlantického oceánu až k portugalským hranicím. Dnes si ho už příliš neužijeme – pro pokročilou dobu se musíme porozhlédnout po místě na přespání – ale od zítřka ho budeme s menšími zajížďkami poznávat. Hned po několika ujetých kilometrech však už dnes zjišťujeme, že baskické pobřeží je divoce rozeklané, s kolmými skalnatými stěnami, zálivy bičovanými vlnami a jen malými a úzkými písečnými plážemi. Projedeme obcemi Zarautz a Getaria. U Getarie také znovu uvidíme loď A 31. Potom už uhýbáme do vnitrozemí, protože na pobřeží je v létě skutečně nemožné sehnat ubytování.

2. část

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte. Z mlčení nás vytrhne až moment, kdy v naprosté pustině, navíc v těsném sousedství věznice, spatříme další hotel Formule I. Srdečně se zasmějeme a rázem z nás spadne všechno napětí. Míjíme město Frontignan a dojíždíme do Séte. Toto město je údajně světoznámé nepřeberným množstvím restaurací nabízejících rybářské speciality. Této gurmánské nabídce se ovšem nemáme čas věnovat. Spěcháme, proti itineráři máme zpoždění. Navíc nás město uvítá objížďkou. A řiďte se dodatkovými tabulemi, když si nedokážete jejich rady přeložit. Jedeme doslova „podle čuchu“. I tak dáváme za pravdu průvodci Polyglott, který praví, že město se rozložilo na 182 m vysokém pahorku a že leží mezi lagunou a mořem. Séte je město na kanálech. Bylo skutečně založeno r. 1666 podle plánů stavitele kanálů Pierre-Paula Riqueta. Pro nás v této chvíli zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Protože objížďka vede někdy krkolomnými přístavními cestami, vidíme množství velkých zvedacích mostů, které mají umožnit obřím lodním kolosům vjíždět do překladišť zboží.

Ze Séte do Agde jedeme po úzké šíji mezi mořem a lagunou Bassin de Thau. Silnici po celé její délce v těchto místech lemuje překrásná pláž. Můžeme si jen říkat: „Kdyby svítilo slunce, to by bylo koupání“. Trochu smutní alespoň počítáme, kolik je českých automobilů mezi parkujícími, kteří zde určitě i přespávají. A opět je nutno konstatovat, že Čechy najdete všude. Se smíšenými pocity dojíždíme do města Béziers. Jsme zvědaví, jak asi vypadá město, které průvodci charakterizují následujícími slovy: „Stále ničené a opět stavěné“.

Béziers leží na řece Orb a na kanálu Du Midi, asi 15 km od mořského pobřeží a jeho počátky sahají do dob vlády starých Římanů. Římané zničili staré keltské oppidum a postavili na jeho místě nové město s forem. A tato situace se opakovala ještě několikrát. Někdo zničil, pak postavil. V 19. století se město stalo centrem obchodu s vínem. Dodnes město působí romantickým dojmem. Nese rysy středověkého města – křivolaké uličky – a zároveň chce být moderním městem.

Naše zastávka v tomto městě je krátká. Navštívíme pouze nejznámější a asi i nejvýznamnější památku, katedrálu Saint-Nazaire. Její počátky sahají do doby, kdy vládnoucím stavebním stylem byl styl románský. Její podoba byla pak dotvořena v době vlády gotiky. Tehdy vznikly překrásné gotické okenní růžice na západní fasádě. Samozřejmě se zastavíme u radnice z 18. stol. a u arény. Potom projdeme kolem dalších kostelů, jejichž zasvěcení nám zůstává bohužel utajeno. Procházku ukončíme v tržnici, která je doslova pastvou pro naše oči. Tu nejrůznější rybí speciality, tam maso už ochucené i neochucené, mnoho ovoce a zeleniny. Právě ovoce a zelenina nás zajímá. Předzásobíme se na nejméně tři dny za celkem přijatelné ceny a pokračujeme v cestě. Než město opustíme, zastavíme se ještě u starého mostu, od kterého se údajně naskýtá nejhezčí pohled na město. Postojíme v parčíku za mostem, vychutnáme pohledy na město a jedem dál.

Uhýbáme kousek do vnitrozemí. I tady je zajímavá krajina. Každé vesnici i městečku vévodí kostel, nad mnohými se vypínají více či méně zachovalé hrady. Téměř do nedohledna se táhnou vinice, silnice v okolí Capestangu jsou lemovány krásnými platany. Jízda po okresních silnicích má vskutku své kouzlo.

Naším dalším cílem je město Narbonne. Toto starobylé město bylo také kdysi přístavem, dnes leží ve vzdálenosti 16 km od moře, u jezera Etang de Bages. Přístup k moři ztratilo už ve 14. století. Počátky města sahají do doby vlády Římanů. Tehdy se město jmenovalo Narbo a sloužilo jako přístav pro část Galie. Později bylo hlavním městem Západogótské říše, potom sídlem arcibiskupství ovládajícího celý jih Francie až k řece Rhoně. Tato církevní moc městu zůstala i v době, kdy už upadl jeho význam jako přístavu. Plavecký kanál dělí město ještě dnes na „občanské“ město a na biskupské město.

Město nás vítá velkým zmatkem. Ulice zacpané, všude policisté, živě gestikulující. A co je příčinou tohoto zmatku? Co jiného než trh. Na obou březích kanálu de la Robine rozložili trhovci své stánky. Zastavujeme na velkém parkovišti poblíž ulice Rue de la Parerie a hned se vyskytnou komplikace. Turniket u vjezdu na parkoviště nám vydal lístek s udáním času, zvedla se závora. Ale co dělat, až budeme chtít odjet? S tímto systémem placení parkovného jsme se zatím nesetkali. A tak pozorujeme ostatní. Podaří se nám úspěšně odhalit systém platby a pak spokojeně vyrážíme do městských ulic. Na parkovišti je totiž jakási „automatická kasa“. Tam se zaplatí, kasa označí lístek a turniket na výjezdu vás pustí ven.

Po starém mostě, jehož počátky sahají do římské doby (mimochodem s odkazy Římanů se budeme ve značné míře setkávat po celém městě), přejdeme do té části města, v níž se nacházejí nejznámější památky. Sice ani tady neodoláme a prohlédneme nabídku na trhu, brzy se ale ocitneme na náměstí Place de l Hotel de Ville s nejpůsobivějšími památkami – se Starým palácem, Novým palácem a katedrálou. Tyto architektonické památky tvoří skutečně působivý celek.

Střed náměstí je zadán pro odkryté zbytky známé staré římské cesty Via Domitia. Tato cesta byla zbudována kolem roku 12O př. n. l. Její část byla zrestaurována v 90. letech tohoto století o od roku 1997 ji mohou obdivovat návštěvníci Narbonne. Přímo do náměstí se hrdě dívá původně arcibiskupský palác, který se později stal radnicí. Jeho prostor je ovládán třemi věžemi. Ve věži de la Madeleine z roku 1273 může návštěvník zhlédnout fresky ze 13. století, terasa věže Donjon de Gilles Aycelin pocházející z přelomu 13. a 14. století poskytuje návštěvníkům panoramatický pohled na město a jeho okolí, třetí věž, věž Saint Martial pochází ze 14. století. Mezi věžemi la Madeleine a St. Martial se otevírá Passagede l Ancre, jejímž úkolem je oddělit dvě části paláce. Vpravo se nachází tzv. Starý palác (pochází z 12. – 13. století) a vlevo stojí tzv. Nový palác (pochází ze 14. století). V obou palácích se v současnosti nacházejí muzea s mnoha záviděníhodnými exponáty. Ty nejvzácnější dokumentují i dobu pobytu Římanů na tomto území.

V těsné blízkosti těchto pozoruhodných světských staveb se vypíná i nejvýznamnější městská církevní stavba, katedrála Saint Just a Saint Pasteur. Základní kamen k této mohutné stavbě byl položen v roce 1272 a práce probíhaly souvisle až do roku 1340. Stavba vznikala na místě tří starších kostelů, konstantinské baziliky, latinské baziliky a katedrály z doby Karlovců. Na přelomu 13. a 14 století byla dokončena pouze část baziliky a to chór, ten je však dodnes vynikající ukázkou gotického umění této doby. Jeho rozměry jsou impozantní. Je 48 m široký, 55 m dlouhý, 40 m vysoký. Vyšší jsou pouze katedrály v Beauvais (48 m), v Amiensu (42 m) a v Metách (41 m). Se stavbou se pokračovalo od 16. do 18. století, část je ale dodnes nedokončena. K nebi ční pouze nezastřešené zdi.

Také vnitřní zařízení svědčí o téměř neomezené moci církve. Hlavní oltář tvoří šest korintských sloupů z červeného mramoru, které nesou baldachýn. Velké varhany jsou dílem Moucherela a pocházejí z roku 1741. Nahradily starší varhany, jež padly v roce 1721 za oběť ohni. K nejstarším památkám v kostele patří nádoba na svěcenou vodu. Ta pravděpodobně pamatuje 10. století. Alabastrová madona je o něco mladší, pochází ze 14. století a je umístěna v jedné z kaplí. V kaplích najdeme také mnoho cenných obrazů. Pozoruhodné jsou i náhrobky, nejkrásnější z nich je asi náhrobek kardinála a arcibiskupa Pierra de la Jugie z konce 14. století. Zvláštní atmosféru celého prostoru umocňuje světlo deroucí se dovnitř okny s malbami ze 14. – 16. století. Další cenné předměty jsou uloženy v katedrální klenotnici. V ní prohlížíme především práce ze zlata, dřevořezby a bruselské tapiserie.

Oslněni nádherou právě prohlédnutého prostoru i ostrým sluncem venku se vydáváme ještě na chvíli do městských ulic. Kromě jiného přejdeme na druhou stranu kanálu a tam se nám podaří najít baziliku Saint Paul Serge. Bazilika nese jméno prvního biskupa města, mučedníka z 3. století a je jakýmsi protějškem katedrály. Pochází z 12. – 13. století, svou podobu ale později změnila. Při vykopávkách v těchto místech byly objeveny sarkofágy z raně křesťanského období.

K pokračování na jih jsme opět dali přednost okresní silnici před dálnicí. Počasí nám zase přestalo přát. Celý dnešní den je střídavě polojasno a zataženo, občas spadne i pár kapek. Provázejí nás laguny i moře. Kouzlu jeho vln bychom neodolali, jen kdyby bylo lepší počasí. A tak nám nezbývá nic jiného, než že se vypravíme do městských ulic. Tentokrát jsme zvolili město Perpignan. „Bedekr“ tvrdí, že se setkáme se starobylým městem oblasti Rousillon.

Perpignan je pokračovatelem prvního hlavního města Rousillonu Ruscina, které bylo iberským městem. V dnešní době zde probíhají vykopávky. Perpignan byl ve 13. století hlavním městem království Mallorca, a k tomuto království tehdy patřily i Baleáry, Rousillon, Cerdagne a pobřeží až k Montpellieru. Toto království trvalo pouze 64 let. Perpignan změnil pána, ale vedle Barcelony i nadále zůstal centrem obchodu v Katalánsku. Katalánský charakter mu zůstal i v době, kdy byl přičleněn k Francii, a zdejší obyvatelé pěstují dodnes katalánský folklór. Dnes město žije z obchodu s vínem, ranou zeleninou a ovocem.

Do města přijíždíme před druhou hodinou odpolední. Navíc je neděle a tak je v městských ulicích poměrně klid. Přestože nemáme mapu a Perpignan je velké město – má kolem 120 000 obyvatel – zaparkujeme v ulici, z níž je do historického centra jen kousek cesty. Navíc objevíme i otevřenou informační kancelář a tak získáme mapu. Ta nám usnadní orientaci. A protože se zase počasí umoudřilo, chceme podniknout jen krátkou procházku a pak se vydat k moři. Dnes totiž od moře odjedeme na několik dní do francouzského a španělského vnitrozemí, proto bychom se rádi vykoupali.

Nejprve se vrátíme k památce, kterou jsme minuli těsně před zaparkováním. Tou je tzv. Castillet. Tato původní městská brána vznikla ve 14. století a stojí mezi starým městem a jeho novou zástavbou. Dnes je v ní umístěno muzeum lidového umění oblasti Rousillon. Potom se vydáváme na náměstí Gambetta, jehož kratší straně vévodí katedrála Saint Jean. Se stavbou katedrály se začalo už v roce 1324, dokončena byla až v 16. století. Zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř, otevírají ji až ve 3 hodiny. Vydáváme se tedy k dalším památkám.

Do druhé, kratší strany náměstí nesměle nahlíží komplex domů „Loge de Mer“, „Hotel de Ville“ a „Palais de la Députation“, ve volném překladu „konzulát pro mořské záležitosti“, radnice a „palác návštěv“. První ze zmíněných staveb byla původně burzou (vznikla ve 14. století, k její úpravě došlo v 16. století), radnice nese rysy stavby ze 14. století i úprav ze 16. a 17. století, třetí budova vznikla v polovině 15. století. Značně staré základy mají i domy v nejbližším okolí tří zmíněných.

Pomalu se vracíme ke katedrále, celou ji obejdeme a konečně se dočkáme jejího otevření. Chvíli trvá, než naše oči přivyknou tmě uvnitř. Prostor působí až nezvykle tmavě. Teprve po chvíli, až naše oči přivyknou šeru, rozeznáváme výzdobu jednotlivých kaplí i hlavního oltáře. Jeho retabl z bílého mramoru je prací pozdní gotiky z počátku 17. století. V pravé kapli chóru stojí za pozornost velmi pěkný gotický oltář Panny Marie od Mangrany z Granady a obrazy na dřevě dvou různých umělců vzniklé kolem roku 1500. Z náhrobků je asi nejvýznamnější náhrobek prvního francouzského biskupa Louise de Montmort z bílého mramoru. I přes tyto skvosty na nás celý příliš tmavý prostor působí až deprimujícím dojmem. Možná i to bylo účelem. Člověk je malý, bezmocný, ztratí se ve tmě, církev je mocná.

Závěr naší prohlídky je věnován citadele, která je památkou na panství Mallorky. Stavba započala v roce 1276 a byla určena pro Jacquese I. z Mallorky. Poslední rozsáhlé práce proběhly za jeho následovníků, za králů aragonských. Stavba je typickou pro středověké umění jižní Francie.

Protože je stále docela pěkné počasí, jedeme k plážím. Jenže než dojedeme na pobřeží, počasí na nás opět zanevře. V Canet-Plage to ještě ujde, ale v St. Cyprien-Plage je obloha už úplně zatažená. I tak jdeme zkusit vodu, ale vzdáváme se přesvědčení, že se vykoupeme. Fouká studený vítr a v mořských vlnách vidíme jen ty nejotrlejší. My mezi ně určitě nepatříme.

Obracíme do vnitrozemí a teď už směřujeme do francouzských Pyrenejí. V Ille-sur-Tet najíždíme na hlavní silnici a ta nás má dovést až na hranice ministátečku Andorra. Zatím ještě několik desítek kilometrů vnímáme krásy Francie. A co jimi je? Především vinice, pomalu se zvedající kopečky a starobylá města. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh.

I dnes chceme přespat mimo kemp, zdá se nám, že zdejší krajina nám v tomto směru vychází vstříc. Skutečně nám hledání noclehu nedá ani moc práce. Pod klášterem Saint Michel-de-Cuixa je to pravé místo. Než sjedeme k bystré říčce, prohlédneme si alespoň zpovzdálí předrománský klášterní kostel z 10. století a hodinovou věž postavenou v lombardském stylu a uvědomujme si, že tento klášter zde stojí už od konce 9. století. Potom sjíždíme k řece a nejprve využijeme jejích chladivých vod. Po namáhavém dni přijde ochlazení vhod. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Potom nás z relativního klidu vyruší pohyb venku. Co to kolem auta lítá? No ano, jsou to netopýři. Nejprve se na nás přiletěli podívat „netopýří rodiče“, a když tito došli k závěru, že jsme pravděpodobně neškodní, povolili i svému početnému potomstvu, aby se také podívalo. A že všichni mladí jsou zvědaví, dokazují i netopýři. Zatímco staří se drželi v uctivé vzdálenosti, mladí nalétávají na vzdálenost několika centimetrů k autu a doslova s námi laškují. Je to pro nás neobvyklá podívaná.

Pondělní ráno nás také nevítá příliš přívětivě. Pošmourné počasí přijímáme rezignovaně a tajně doufáme, že ve Španělsku bude lépe. Nicméně Francie si chce asi u nás vylepšit svou pověst – alespoň co se týče počasí – a tak se postupně vyjasňuje na obloze i v naší duši. Zastavujeme na parkovišti u malebného městečka Villefranche-de-Confluent. Kopce nad ním jsou ukryty v mracích. I tak vyrážíme brzy ráno do městských ulic, či spíše uliček. Toto město založené kolem roku 1090 nese dodnes všechny rysy středověkého sídla. Dochovaný souvislý pás hradeb, úzké uličky, domy se starými základy, kostel z 12. století, strážní hrady nad městem. To všechno přece patřilo do středověku.

Než se vrátíme na parkoviště, mraky odpluly kamsi do dáli a nám se představují kopce a kopečky v celé své kráse. Jsme rádi, protože víme, že za několik desítek kilometrů bychom měli spatřit vrcholky Pyrenejí. Zatím ještě sledujeme řeku Tét, silnice začíná však stoupat a řeka za Mont-Louis nám mizí z dohledu. Zato se začínáme přibližovat k vrcholkům Pyrenejí. Jejich majestátní krásu si chceme vychutnat, protože hory jsou naše slabost a navíc počasí je překrásné.

V Mont-Louis jsme se vyšplhali nejen na výšku téměř 1600 m n. m., ale také na závratnou průměrnou spotřebu. Oktavie si „baští“ 10 litrů na 100 km. Uznáváme, že musí odvést kus práce, tak ať se také „nají“. Zatím jí jsme vděční za bezchybné služby.

Čeká nás další stoupání a to výjezd do průsmyku Pas-de-la Casa do výšky přes 2000 m n. m. Nejedeme tunelem, který by nám asi cestu urychlil, ale starou silnicí, z níž se otevírají krásné pohledy na mnohé horské velikány. Turistická sezóna dosahuje svého vrcholu a tak stejný nápad jako my mělo mnoho dalších mototuristů. Výsledkem tohoto nápadu je „zácpa“ na silnici N 20. K vrcholu stoupání se suneme krokem, času na prohlížení krajiny máme tedy dost. Pohledy na horské velikány i do hlubokých údolí můžeme tedy prožívat dosti intenzívně.

Na hranice Francie s Andorrou přijíždíme něco málo po desáté hodině a zastavujeme na parkovišti za hranicemi. To jsme totiž vystoupali téměř na Port d Envalira ve výšce více než 2400 m n. m. Nejen pohledy zdola nahoru stojí za to, ale i pohledy shora dolů jsou úchvatné. Hluboko pod námi se kolem celnice choulí shluk sídel jménem Pas de la Casa – tvoří ho většinou hotely a obchodní domy – a do nich i od nich se vine stříbrná stužka silnice. Po ní se hlemýždí rychlostí posouvá množství aut. Tento stav je zde prý úplně normální.

A čím nás především překvapí Andorra? Nízkou cenou benzínu. Hned u první pumpy tankujeme a jsme mile překvapeni. Benzín stojí 92 peset, to je v přepočtu na náš poněkud dosti vyděračský kurz něco málo přes 20,- Kč. Toto zjištění je sice příjemné, ale není pro nás tím hlavním. Brzy dospějeme k názoru, že Andorra, i když je jedním z nejmenších evropských států, má své kouzlo i v jiných ohledech.

Nejprve jako vždy při vjezdu do státu, který jsme dosud nenavštívili, si zopakujeme základní informace o něm. Rozloha asi 462 km čtverečních, obyvatel nevíme kolik – každý průvodce udává jiný údaj (ten se pohybuje v rozmezí 30 000 – 60 000), poloha ve Východních Pyrenejích ve výšce nad 900m ve dvou horských údolích. Jednou nohou na francouzské a druhou na španělské straně Pyrenejí stojí Andorra už přes sedm set let. V roce 1278 získala omezenou suverenitu pod společnou správou biskupa z nedaleké španělské diecéze v Seu de Urgell a francouzského hraběte z Foix. Na jeho místo později nastoupil francouzský král a ještě později prezident. Unikátní institut spoluknížat jako hlav státu – sídlících navíc mimo jeho území – se udržel dodnes, byť v mnohem symboličtější podobě než kdysi. Je zakotven i v andorrské ústavě, která byla schválena v roce 1993. Tento rok se díky první psané ústavě v dějinách země stal převratným mezníkem. Společnost zakládající si na středověkých pravidlech se zřekla řady zvyklostí. I sem přišla lidská práva počínaje náboženskou svobodou a zrušením trestu smrti konče. Byly povoleny civilní sňatky a také vyznání jiné než katolické, zatím však neexistuje možnost rozvodu, natož pak potratu. Nedlouho po přijetí moderní ústavy byla Andorra přijata do OSN a následující rok jako 33. člen i do Rady Evropy.

Předpisy pro udělení státního občanství jsou ale stále přísné. Z celkového počtu obyvatel ho má pouze pětina. Základní podmínkou pro jeho získání je dvacetiletý trvalý pobyt nebo sňatek s Andořanem či Andořankou a složení zkoušek z dějin země a z katalánštiny. Proč právě z katalánštiny? Sice se v této zemi běžně domluvíte španělsky a francouzsky, úřední řečí je však katalánština. To souvisí s tím, že prapůvodním obyvatelstvem země byli katalánští pastevci.

Moc vykonává lid prostřednictvím parlamentu, 28členné Generální rady, do níž se v každé ze sedmi farností (čili okresů) volí po čtyřech zástupcích. Jednou měsíčně na půl dne se parlament spolu s devítičlennou vládou schází v Casa de la Vall, Údolním domě ze 16. století, který je nejvýznamnější památkou hlavního města.

V Port d Envalira potkáváme koně, živý důkaz toho, že pastevectví ještě stále zde hraje významnou úlohu. Koně mají zvonce jako krávy. Spolu s koňmi se i v této výšce pase stádo krav. Z průsmyku sjíždíme po prvních kilometrech hlavní silnice, která má údajně délku 45 km. A po prvních kilometrech dáváme za pravdu průvodci, který tvrdí, že v Andoře je množství historických památek především církevního rázu a navíc především románského slohu. Zastavujeme u románského kostela St. Joan de Caselles před Canillem. Tento kostel je právě jednou z typických románských staveb.

Přijíždíme do lázeňského střediska Les Escaldes, které tvoří téměř nerozpoznatelný celek s hlavním městem Andorra la Vella (Stará Andorra). Město bylo založeno r. 839 a leží v údolí řeky Valira v nadmořské výšce 1085 m n. m. Architektonických historických památek nemá město mnoho. Patří k nim už zmíněný dům Casa de la Vall a románský kostel, v jehož okolí je i několik křivolakých uliček, které jsou skromným pozůstatkem starého města. Kolem hlavní silnice jsou soustředěny především banky a obchodní domy. Už po prvním nahlédnutí do plných výkladů shledáváme, že ceny jsou zde příznivé i pro nás. Je to s podivem, ale je to tak. Kromě toho naši pozornost upoutávají policisté a především policistky ve slušivých červených sakách. Prý jich je zapotřebí, protože hlavní město je téměř stále ucpané.

Rozmýšlíme, zda se máme vydat do dalšího údolí, do center Ordino a El Serrat. Je totiž podivně zamženo a stav se ještě zhoršuje. Nakonec řekneme, že jsme tady třeba poprvé a naposledy a tak že pojedeme. Protože vrcholky hor se nám ukrývají v šedém oparu, věnujeme pozornost všemu, co se nachází v bezprostřední blízkosti silnice. Míjíme pole vysokohorského tabáku. Ten patří k největším překvapením Andorry. Na cigarety se prý moc nehodí, ale dělají se z něj vyhlášené doutníky. S pěstováním tabáku se začalo v 18. století, ale naplno se pěstování rozvinulo během posledních padesáti let. Rostliny se sázejí od poloviny května do poloviny června a už od poloviny srpna začíná sklizeň. Listy vyvěšené ve svazečcích se pak do prosince suší na slunci a v podkrovních sušárnách, které jsou takřka ve všech venkovských domech.

Zastavujeme ve vesnici Llorts. Tvoří ji kamenné domy téměř stejného typu, z kamene je i zdejší kostelík. Neoddělitelnou součástí domů jsou garáže. Jak by také ne. Vždyť v Andoře údajně na 1000 obyvatel připadá více než 500 aut. Také hotel, i když asi vznikl o mnoho let později než vesnické domy, se přizpůsobil jejich charakteru.

Vracíme se na hlavní silnici a kolem dalších supermarketů i ostatních obchodů – průvodce tvrdí, že Andorra je jedním velkým supermarketem, a asi v tom je kus pravdy – směřujeme ke španělským hranicím. Tam se tvoří dlouhá fronta. Odevzdaně se do ní zařazujeme. Fronta se jen pomaličku sune k celnímu prostoru a my máme čas na to, abychom zkonstatovali, že počasí je divné. Cosi je doslova cítit ve vzduchu. V první chvíli máme podezření na smog. Když vjedeme do kryté celnice, zjišťujeme, že auta jsou pokryta vrstvou šedého poprašku, který neumíme specifikovat. Brzy na jeho původ zapomeneme, protože se nestačíme divit důkladné španělské prohlídce. Musíme zajet do vyznačeného „chlívečku“ a pak to začne. Otevřít zavazadlový prostor, vypakovat zavazadla, na která „celní dáma“ ukáže, pak ještě prohlídka batohu a konečně můžeme odjet. Netušíme, co celníci hledají.

Jsme tedy na španělské půdě a můžeme zase věnovat pozornost nepřízni počasí. Nezastavujeme ani v prvním větším centru, v městečku Seo de Urgel, v němž bychom mohli vidět malebné uličky a nejstarší katalánskou katedrálu. Raději jedeme dále a doufáme, že zítra bude snad lépe. Zastavujeme na parkovišti, abychom se najedli. A v tu chvíli máme jasno v otázce počasí. To, co jsme pokládali za smog, je kouř. Někde hoří. A musí se jednat o rozsáhlý požár. Než se najíme (snažíme se tak učinit co nejrychleji), jsme plní sazí a jemného popela. Na východě se na obloze tvoří zlověstný mrak popela a sazí a postupuje k západu. Požár musel vypuknout někde na hranicích Španělska s Andorrou a Francií, vždyť při čekání na proclení kolem nás projela houkající hasičská auta. Teď si teprve dáváme všechny detaily dohromady.

Usedáme do auta a poněkud měníme plán naší cesty. Chceme totiž ujet požáru a zvětšujícímu se mraku. Z Adrallu uhýbáme na západ, do Sortu a neustále se otáčíme. Mrak nás však stále dohání. Jeho šeď přikrývá vše. V Sortu se vydáváme na jihozápad do Pobly de Segur. Jedeme podél řeky Noguera Pallaresa a ta před Poblou vytváří divoce působící soutěsku. Skály zbarvené do červena se příkře zvedají z říčního koryta, voda přeskakuje balvany, rozstřikuje se do všech stran. Až sem zatím mrak popela nedorazil a tak můžeme tento přírodní skvost plně „vychutnat“.

Před Poblou opět uhneme na západ a ocitáme se na jedné z vedlejších silnic. Tyto silnice údajně nejsou příliš kvalitní, často jsou ještě prašné a tak máme strach, protože nevíme, co nás čeká. Raději ale riskujeme problematický průjezd, chceme se dostat co nejdále od centra požáru. Silnice je skutečně mizerná, ale to ještě není všem nepříjemným překvapením pro dnešek konec. Za Senteradou vjíždíme do jednoho velkého staveniště. Občas ani nevíme, kudy projet, chybí i jen náznak silnice. „Driblujeme“ mezi vyčnívajícími kameny, výmoly, silniční technikou a dělníky a za námi zůstávají oblaka prachu. Máme strach z odletujícího kamení. Prostě cesta spíše pro terénní vůz.

Oddechneme si až u průsmyku Alt de Viu ve výšce 1385 m. Sem ještě přestavba silnice nepokročila a my s úlevou přijímáme starou silnici, byť je úzká a plná zatáček. Když se trochu vzpamatujeme, začínáme zase vnímat přírodu kolem sebe. První, co nás zaujme, je skutečnost, že i v těchto výškách je bujná vegetace včetně listnatých lesů. Vesničky jsou přitisknuté ke skalám, jakoby se bály, že je prudký vítr odfoukne. Působí velmi chudě, život zde je asi nelehký. Příroda je ale krásná.

Protože se už neodbytně hlásí večer a protože věříme, že jsme ujeli všem průvodním jevům doprovázejícím požár (ujeli jsme přes 150 km), začínáme se ohlížet po místě na přespání. Kempy v těchto zapadlých končinách asi nejsou a tak nám zase poslouží palouček nedaleko silnice. Protahujeme si ztuhlé údy a zhluboka se nadechujeme. Plni zděšení zjišťujeme, že stále cítíme kouř. Nevíme, zda nám načichlo auto, či zda až sem zanesl pach kouře vítr. Jsme neklidní, nejistí. I přes tento vnitřní neklid unaveni usínáme.

„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“
„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“

Nějak podobně vypadal rozhovor členů naší rodiny brzy po příchodu nového roku, neboť my myslíme jen na cestování.

Na nějaký čas tyto a podobné úvahy ustoupily do pozadí před návalem pracovních povinností, ale nezapadly úplně. Když jsme se doslechli o veletrhu cestovního ruchu, úvahy o dovolené opět vypluly na povrch. Tam by se přece daly sehnat materiály.

Od slov k činům u nás není daleko a tak se vypravím do bývalé „Fučíkárny“ a tam sbírám rozumy. Podaří se mi protlačit se davem k delegátovi jakési madridské turistické centrály a začínám: „Víte, chtěli bychom se v létě vydat do vaší země a tak bych byla ráda, kdybyste mi mohl poskytnout nějaké informační materiály.“ Než se zmůžu na pokračování, už přede mnou leží prospekty o pobřeží Středozemního moře. „Ne, tam my asi nepojedeme. My bychom chtěli do Pyrenejí a na pobřeží Atlantického oceánu.“ Onen muž chvíli zaváhá, pak sáhne pod pult a navrší přede mne kupu úplně jiných prospektů. Je očividně potěšen tím, že někdo má zájem také o další kouty Španělska než jen o místa, jejichž názvy jsou pro většinu lidí tím pravým synonymem pro rekreaci. Ptám se na vše, co mě momentálně napadne, a dostávám vyčerpávající odpovědi. A nutno dodat, že odpovědi jsou často zajímavé a že mně doslova vyrážejí dech. Dozvím se, že mnoho silnic – zvláště v Pyrenejích – je prašných, úzkých a plných zatáček, že nemusíme mít strach z Basků, že Atlantik není tak studený, jak se traduje a že na západě Španělska i v létě klesají noční teploty pod 10 stupňů a denní se často vyšplhají s bídou na 17 stupňů.

Nabita vědomostmi se vracím domů a postupně se k informacím vracím. Pak zase přijde období, kdy nikdo z nás nemá na dovolenou ani pomyšlení, a než se nadějeme, je tady červen a ten je přece jakousi bránou do období sladkého „nicnedělání“. A znovu je tady otázka, kam vyrazíme. Skeptici špitnou, že třeba i nikam, ale tato alternativa je okamžitě zavržena. Nezbývá tedy nic jiného, než učinit konečné rozhodnutí – v této rozhodující chvíli zvítězilo Španělsko – a rychle připravit itinerář cesty a nutný finanční rozpočet.

Než jsme schopni si to uvědomit, je 15. července. To je právě ten den, v němž máme na 20 dní opustit klid domova a vydat se po cestách necestách na prázdninové putování. „Oktice“ je připravena, stav jejího „sčítače kilometrů“ je 14 394. Až se vrátíme, měl by se zvednout o asi 8 000 km. Odjíždíme se smíšenými pocity. Jednak počasí v celé Evropě není zrovna letní a jednak přece jen máme před sebou dlouhou cestu a nejsme si tak docela jisti, jak nás bude po všech trablech Oktavie poslouchat. Jsme optimisté a věříme, že vše proběhne v pohodovém duchu.

Ráno vyjíždíme za slunečného počasí. Šumava se nám už ale halí do tmavých mraků a před německým Degendorfem spadne i pár kapek. Najíždíme na dálnici, chceme se dnes dostat co nejdále. Rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu je pro Oktavii hračkou. Kolem nás ubíhají vesnice, města, pole, louky, lesy. V rychlém sledu míjíme Pilsting, Landshut, Freising a záhy se ocitáme ve spleti dálnic a jejich křížení v okrajových částech Mnichova. Stejně rychle se dostaneme před Garmisch-Partenkirchen, kde dálnice končí. Po kvalitní silnici za neustálé asistence horských velikánů dojedeme do pohraničního Griesenu. Hranice jakoby neexistovala, přírodní scenérie jsou také stále stejně uchvacující, jen stát se změnil. Jsme v Rakousku. Směřujeme k jihozápadu. Neodoláme však přírodním krásám a zastavujeme alespoň na parkovišti nad jezerem Blindsee. Za Landekem, po ujetých více než sedmi stech kilometrech, se ukládáme ke spánku. Pod námi plynou vody řeky Inn, na kopcích nad ním se rozsvěcují okna roztroušených usedlostí.

Ve čtvrtek ráno je slunečno, ale chladno. O to se stará především řeka Inn, která nás ještě několik desítek kilometrů bude dnes provázet. Spolu s ní překračujeme rakousko – švýcarské hranice a hlubokým kaňonem se zalesněnými svahy dojíždíme do prvního švýcarského městečka Martiny. Oceňujeme dílo lidských rukou. Silnice se od rakouských hranic vine v mnoha zatáčkách, zaříznuta do skal. Na druhé straně kaňonu – tam je ještě Rakousko – jsme sledovali též silnici s mnoha tunely a galeriemi.

Za Martinou se údolí rozšiřuje a nám umožňuje stále nové a nové pohledy. Údolí je střeženo nejen horskými velikány, ale i mnoha hrady. Z nich do dnešního dne zbyly často jen tajuplné a hrdé zříceniny. I ty však vypovídají o moci tehdejších jejich pánů. Jen na nich kdysi záleželo, zda pocestným umožní průchod divokým údolím. Názvy mnoha vesnic a městeček v této části Švýcarska nám připomínají, že jsme v oblasti s početným italským obyvatelstvem. Tomu odpovídají i mnohé stavby. Ramosch, Bad Scuol, Susch, Zernez, Brail, Samedan. Různorodost názvů, různé osudy jejich obyvatel, všude však stejně krásná příroda. Slibujeme si, že do tohoto koutu se musíme někdy vypravit k podrobnějšímu „průzkumu“. Mondénní centrum turistiky St. Moritz nás neláká, zato dvě nedaleká jezera, jezero Silvaplaner See a Silser See, jsou i pro nás lákadlem nad jiné silným. Pobyt v půvabné Maloji nad jezerem Silser See by určitě nebyl k zahození. Dnes ale tímto městečkem jen projedeme a spěcháme k italským hranicím. Brzy je ale po spěchu. Sjezd průsmykem Malojapass je příšerný. Prudké klesání, zatáčka střídá zatáčku. Oči máme jen upřené na silnici a tak si ani nestihneme všimnout, že se nám opět zatáhlo.

Na švýcarsko – italských hranicích si chvíli počkáme, zastavíme v Chiavenně, městečku nad průzračnou řekou. Pokračujeme už známou trasou kolem jezer Lago di Como a Lago di Lecco. Jen občas je nám dovoleno zahlédnout vodní hladinu a zdejší turistická centra, protože jedeme objízdnou silnicí, která vede více v tunelech než po denním světle. Před Monzou vjíždíme na italskou dálnici, jejíchž výhod i nevýhod jsme zatím nikdy nevyužili. Placení mýtného na ní je nám zatím záhadou a nutno dodat, že nám trvá dost dlouho, než tento systém pochopíme. Po prožitých zmatcích zvládneme průjezd „tangenciálou vest“ a „tangenciálou ovest“ kolem Milána a podaří se nám najet na dálnici A 7 směřující k středomořskému pobřeží. Dlouhá jízda nás značně unavila a tak se rozhodujeme, že zastavíme ve starobylém městě Pavii. Z dálnice sjíždíme na odbočce na Binasco. Patrně všem našim „kopancům“ není ještě konec. Nevíme jak, nevíme kudy, ale sjeli jsme bez zaplacení mýtného. Notnou dobu strávíme více či méně úspěšnými „domluvami“ – tedy domlouvejte se, když neumíte italsky – s místními usedlíky, kteří nám velice ochotně radí, co máme udělat se stvrzenkou na 2 500 lir, jež jsme na jednom úseku nezaplatili, protože jsme vjeli do špatného „chlívečku“. Italové nám vysvětlují, že tyto stvrzenky se platí na poště, ale prý by se takovouto sumou vůbec nezabývali. A navíc neustále nechápavě kroutí hlavami nad tím, že jsme sjeli bez placení. To se jim prý ještě nepodařilo.

Téměř stotisícové staré lombardské město Pavia, hlavní město stejnojmenné provincie, leží v západní části severoitalské nížiny, nedaleko ústí řeky Ticino do Pádu. Splavným kanálem Naviglio di Pavia je město spojeno s Milánem. Jeho historie se začíná psát už od římských dob, kdy zde vzniklo město Ticinum. Potom bylo oblíbeným sídlem ostrogótského krále Teodoricha, po pádu Ravenny se na krátký čas stalo dokonce hlavním městem Ostrogótů. V letech 572 – 774 byla Pavia hlavním městem langobardského království, od 7. století bylo město známé pod názvem Popia. Až do 11. století bylo rezidenčním a korunovačním městem italských králů v rámci římsko – německé říše. Byli tu korunováni císaři Jindřich II. a Fridrich Barbarossa. Do města zavítal i císař Karel IV., ten ho v roce 1359 přenechal milánským Viscontiům.

Podaří se nám dobře zaparkovat – v blízkosti starobylého centra – a můžeme se vydat do rozpálených městských ulic. Prohlídku začínáme u zámku Castello Visconteo, obrovského stavebního komplexu z r. 1365. Jeho mohutnost nám doslova vyráží dech. Naše další kroky vedou na nejznámější náměstí, na Piazza della Vittoria, lemované domy ze 14. a 15. století. Nejvýznamnější stavbou je zde bezesporu stará městská radnice Broletto. Její zdi pamatují tak dávné 12. století, průčelí je o 4 století mladší.

V blízkosti náměstí se nachází poněkud ponuře působící dóm. Ten je údajně významným dílem lombardské renesance ze 16. století (průčelí a kupole dómu ale pocházejí až z 19. století). S jeho stavbou začal v r. 1488 Cristoforo Rocchi, dále se na ní podíleli mimo jiné Bramante a Leonardo da Vinci. Prostor kolem dómu je obehnán polorozpadlým plotem, v jeho blízkosti je množství sutin. Že by byly ještě připomínkou neštěstí z roku 1989? Vedle dómu totiž až do tohoto roku stála Torre Civica (městská věž), 78 m vysoká z pálených cihel, pocházející z 11. století. Ta byla původně zvonicí staršího kostela. Ráno 17. března 1989 se však zřítila a v jejích troskách našli smrt čtyři lidé.

Jako v ostatních městech i v Pavii se návštěvníkům nabízejí ke zhlédnutí především kostely. K nim patří hlavně románský kostel San Teodoro z 12. století s pěknými freskami uvnitř, z nichž nejznámější je obraz Pavie z roku 1522, dále korunovační kostel San Michele, románsko – lombardská stavba, dokončená v roce 1155, a konečně románský chrám S. Pietro in Ciel d Oro z 12. století, jehož strop byl původně zdoben zlatem. V posledně zmiňovaném chrámu je v chóru nad oltářem gotický náhrobek z roku 1362 z bílého mramoru, v němž jsou uloženy ostatky sv. Augustina. V kryptě jsou uloženy též pozůstatky římského filozofa Boetia, zavražděného v r. 524 z příkazu ostrogótského krále Theodoricha. Kroky návštěvníků města vedou také často ke krytému mostu Ponte Coperto z r. 1354. Zajímavostí je kaple sv. Jana Nepomuckého, umístěná v jeho středu. Pavia se také pyšní komplexem univerzitních budov. Univerzita zde vznikla v roce 1361 rozšířením právnické školy, pocházející z 11. století. Dnešní stavba univerzity je ze 14. – 15. století, konečnou podobu získala po rozšíření v 18. století. Na pěti nádvořích jsou památníky slavných profesorů a studentů, z jednoho z nádvoří se naskýtá pěkný pohled na tři staré věže z pálených cihel, pozůstatky šlechtických hradů. Nedaleko univerzity stojí další kostel, kostel Santa Maria del Carmine, raně gotická cihlová stavba s věncem kaplí z r. 1390.

Po silnici kolem kanálu se vracíme zhruba 10 km ve směru Miláno. Tam někde tušíme další významnou církevní stavbu, kartuziánský klášter Certosa di Pavia. Klášter založil v r. 1396 Gian Galeazzo Visconti jako mauzoleum rodu Viscontiů. V roce 1784 byl klášter zrušen, v letech 1843 – 1881 obnoven, pak znovu zrušen a k jeho konečnému obnovení došlo v r. 1968. Za průchodem se nám představí v celé své kráse klášterní kostel, jehož fotografii najdeme v mnoha uměleckých publikacích. S jeho stavbou v gotickém slohu se začalo v r. 1396, v r. 1453 byl kostel za vedení Guiniforta Solariho dostavěn. Proslulé mramorové průčelí, údajně nejskvělejší příklad severoitalské rané renesance, které navrhl Giovanni Antonio Amadeo, se začalo stavět v r. 1491, stavba pokračovala až do r. 1550, v letech 1500 – 1507 ji řídil proslulý Benedetto Briosco. Sokl zdobí medailonové podobizny římských císařů, dále je průčelí zdobeno množstvím soch. Bílý mramor je vykládán mramorem dalších barev.

Interiér hlavní lodi tohoto trojlodního chrámu si zachoval gotický ráz, v příčné lodi, chóru a kupoli nad křížením je už patrný vliv renesance. Oltářní malba a výzdoba bočních kaplí pochází většinou ze 17. století. Z bohaté umělecké výzdoby vynikají především ležící mramorové postavy Lodovica il Moro (Sforza, + 1508) a jeho manželky Beatrice d Este (+1496) od Christofora Solariho, v chóru je bohatě zdobený oltář z r. 1568 a lavice z let 1486 – 1498, které navrhl Bergognone. Vpravo od chóru je renesanční fontána z r. 1490, v pravé příčné lodi je překrásný náhrobek Giana Galeazza Viscontiho (+ 1402), na kterém pracovali od r. 1494 Gian Cristoforo Romano a b. Briosco, ale až v r. 1562 ho dokončil Galeazzo Alessi. V nové sakristii je Nanebevzetí Panny Marie od Andrea Solaria, ve staré sakristii polyptych ze slonoviny s výjevy ze Starého a Nového zákona.

Pravá příčná loď je pěkným raně renesančním portálem spojena s Přední křížovou chodbou s mramorovými sloupky a keramickými ozdobami z let 1462 – 1472. Ze západní strany je pěkný pohled na delší stranu kostela a jižní příčnou loď. U Velké křížové chodby stojí 24 mnišských domků. Teprve na zpáteční cestě si všimneme, že v předním nádvoří kláštera je stará lékárna, v níž se nabízejí všechny možné i nemožné bylinky a též zde vyráběný likér.

Po šesté hodině na večer odjíždíme. Tentokrát už bez problémů najedeme na dálnici a míříme k jihu. Dálnici A 7 zaměníme za A 26, z ní sjedeme u Ovada. Po úzkých silnicích, neustále stoupajících a klesajících a především se samými zatáčkami, pokračujeme směr Ácqui Terme. Opět se stáčíme k jihu a hledáme vhodné místo k přenocování. Kemp jsme nikde „nepotkali“ a tak budeme spát „nadivoko“. U řeky Erro objevíme to pravé místo. Pak už jen večeře, pohled na „palubní počítač“, který nám prozradí dnešní průměrnou spotřebu, pohled na mapu, abychom si oživili, kudy jsme dnes jeli, zopakování itineráře na zítřek a – spěte sladce. Usínáme se zapadajícím sluncem.

Ráno nás probudí šustění v křoví. Ne, nic se neděje. Jen se na nás přišel podívat místní ušák. Asi jsme vetřelci v jeho revíru. Když zjistí, že pro něj nejsme zajímaví, „odhopká“ o kus dál. Než se nasnídáme a připravíme k odjezdu, podívá se na nás ještě několikrát.

Po místních komunikacích sjíždíme k moři. Když řeknu, že to je jeden z nejkrkolomnějších sjezdů, jaké jsme kdy zažili, tak to stále nevystihuje situaci. Silnice je samá zatáčka, snad ani metr není rovný. Nejvíce nás vždy pobaví značka „konec padesátky“. Jedeme sotva třicítkou a i tak si v autě připadáme jak v přesýpacích hodinách a rychlost se nám zdá až příliš vysoká. Občas kolem nás profrčí s mohutným troubením domorodec a my se jen modlíme, aby někdo nejel v protisměru. Bez újmy se nám podaří dojet k moři. Nenajíždíme zatím na dálnici, chceme si vychutnat kouzlo probouzejícího se mořského pobřeží.

Albisolu Marinu jenom projedeme, zastavíme až ve větším středisku, v Savoně. jsme svědky otevírání krámků, ranní úpravy pláží, příchodu prvních rekreantů na pláže, křiku racků peroucích se o kořist, vplouvání lodí do savonského přístavu. Plnými doušky vychutnáváme tuto atmosféru, nám, středozemcům, tak vzdálenou a vzácnou. Smočíme nohy v teplé mořské vodě a pomalu pokračujeme k francouzským hranicím po silnici téměř věrně kopírující pobřeží. Projíždíme jedním centrem za druhým, každé z nich se může pochlubit něčím zajímavým a především neopakovatelnými přírodními scenériemi, v nichž hlavní roli hraje moře a příkře se zvedající skály.

Vado Ligure leží v místech, kde se spojovaly stará Via Aurelia a Via Julia Augusta. Státní silnice s přímo symbolickým číslem 1 odtud vede úsekem vysekaným ve skále kolem mysu Vado s majákem. Vlevo v moři je skalnatý ostrov Isola di Bergeggi s římskou věží na vrcholu. Přímořské lázně Spotorno mají – jak také jinak – překrásnou pláž. Při další cestě se nám otevírá pohled na mys Noli. K němu bychom se dostali ze stejnojmenné půvabné rybářské vesničky, která je též lázněmi. Projedeme 114 m dlouhým nolským tunelem a dále podél vysokých převislých stěn. Silnice zde se prý nazývá Malpasso. Obsah tohoto názvu nám zůstává utajen. Passo je průsmyk, co znamená první část slova, nevíme. Ostatně, na tom vůbec nezáleží, důležitá pro nás je krása krajiny.

Finale Ligure je opět vyhledávané lázeňské centrum s pěkným okolím. Nad městem se tyčí hrad Castelfranco z r. 1342, ve městě najde návštěvník i další historické památky. Pak následují lázně Pietra Ligure a Loano. Další cestu provázejí pohledy na Ligurské Alpy s vrcholem Monte Carmo (1389 m). Více než dvacetitisícová Albenga je starobylé město se zachovanými městskými hradbami a četnými věžemi starých šlechtických paláců. Pozoruhodná je románská katedrála z 11. – 14. století, na staré Via Aurelia je středověký most Ponte Lungo, pod nímž tekla kdysi říčka Centa.

V Albenze si uvědomujeme, že s naší dnešní dosavadní průměrnou rychlostí 38 km za hodinu bychom se daleko nedostali, a tak – byť neradi – se loučíme s příbřežní silnicí a najíždíme na dálnici. Pohledy z ní na mořské pobřeží nejsou také k zahození. Ty nás už ale nevyvádějí z míry, známe je z loňského zájezdu na Francouzskou Riviéru. Teď si všímáme spíše detailů, které nám loni unikly. Tak např. zjišťujeme, že dělící pás dálnice je hustě posázen oleandry, jejichž květy různých barev oživují strohost dálnice. Zase si přiznáváme, že návraty do míst, jimiž jsme už někdy projížděli, nám přinášejí vždy něco nového, zajímavého.

Na italsko – francouzské hranice přijíždíme téměř hluší. Dálnice tady stoupá a zase klesá a při vysoké rychlosti je především vjezd do tunelu a výjezd z něj – a že těch tunelů je zde nepočítaně – provázen praskáním v uších. Máme pocit, jakoby nám někdo dával rány do hlavy.

Chvíli nám zase trvá, než pochopíme systém placení na francouzských dálnicích. Nejzajímavější pro nás jsou koše – připomínají skutečně koše odpadkové – při vjezdu do „mýtných“ boxů. Do nich se hodí drobné – nad košem je vypsáno, které mince lze do něj házet – jakýsi přístroj si peníze „přebere“ a – zvedne se závora a my můžeme pokračovat v cestě. Pokud máme jen papírové peníze, musíme vždy zamířit k boxu, nad nímž je znázorněn „panáček“. Tam sedí obsluha v lidské podobě. Peníze nám rozmění a pak už se odehrává vše stejně. Závora jde nahoru a my jedeme dál.

Před Frejus sjíždíme z dálnice a pokračujeme silnicí po pobřeží. Děje se tak jednak z úsporných důvodů – mýtné na dálnicích je pro nás vysoké – a jednak se chceme někde vykoupat. U Port Grimaud uhýbáme do vnitrozemí a zastavujeme až v městě Hyéres. O městě téměř nic nevíme, chceme si ale odpočinout od únavného dlouhého jetí. Pomalu procházíme uličkami starého města, prohlížíme pohledy, na nich vždy najdeme vyfotografované největší zajímavosti. Pokusíme se sehnat plánek města, v tomto případě ale nejsme úspěšní. A tak se jen bezcílně touláme.

Opět se vyhneme dálnici a pokračujeme pobřežní silnicí. Chtěli jsme se ještě zastavit v Toulonu, na jeho návštěvu nám však nezbývá čas. Rádi bychom přespali v některém hotelu Formule. Víme, že ubytování máme naději sehnat jen tehdy, když budeme u hotelu v 17 hodin, kdy se tyto hotely otevírají. Zamíříme do Aubagne, města, které je jakýmsi předměstím Marseille a v němž se má nacházet právě jedna z Formulí. Přijíždíme něco málo po páté a máme štěstí. Mají ještě volné pokoje. Mladík, který nás ubytovává, zná dokonce i několik slov česky, jinak mluví dobře anglicky. Za deset minut už jsme v pokoji.

Navečeříme se, opláchneme a přemýšlíme, co s načatým večerem. Nakonec se dohodneme, že pojedeme ještě do Marseille. Vyrážíme. V mém mozku zahlodá na chvíli červíček nejistoty. Budeme vůbec trefit zpět? Jsem ale okamžitě umlčena. Tedy hurá do největšího francouzského přístavu a druhého největšího města Francie. V tomto okamžiku ještě vůbec netušíme, jaké horké chvilky nám osud připraví.

Marseille se honosí ještě jedním přídomkem s nej. Údajně je též nejstarším francouzským městem. Již kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové z maloasijského města Phokaia v místě dnešního starého přístavu obchodní kolonii Massalia, která velmi dobře prosperovala. Stala se výchozím bodem pro kolonizaci oblasti kolem řeky Rhony zvané potom Gallia Graeca. Obyvatelé Massalie záhy podnikali plavby k africkým břehům i na Island. Když Římané ve 2. století př. n. l. obsadili téměř celé Středomoří a vytvořili Zaalpskou Galii, Massalia – po „římsku“ Massilia – zůstala svobodnou městskou republikou. V době bojů mezi Caesarem a Pompeiem ztrácela na významu, podřadnou roli hrála i v době vlády Merovejců a v karolinské době. Středověk přinesl městu období klidu i tragédií. Ty byly spjaty především s řáděním moru, na který vymírala většina obyvatelstva právě nedostatečně hygienicky zajištěných měst. Takový osud postihl i Marseille. Nové úkoly postavilo před Marseille obsazení Alžírska Francií v roce 1830. Tehdy se stala nejvýznamnějším středomořským přístavem. Její význam stoupl ještě ve chvíli, kdy byl prokopán Suezský průplav. V nedávné minulosti přinesla Marseille smutné chvíle 2. světová válka. Město bylo silně poškozeno bombardováním Němců i spojenců. Dnes má Marseille milion dvě stě tisíc obyvatel a je nazývána bránou do světa.

Na kopci Moulins vyrostla čtvrť zvaná Panier, dnes nejvěrnější podoba staré Marseille. Panier je čtvrtí přistěhovalců. Vedle sebe tady žijí Vietnamci, Katalánci, Arabové, přistěhovalci z různých koutů Afriky. Prý už dávno tato čtvrť není čtvrtí pašeráků a prodejců drog. O čem se ale my okamžitě po vjezdu do Marseille přesvědčíme, je fakt, že zde žije většina „nefrancouzského“ obyvatelstva a že se zde jezdí příšerně. Že se neustále troubí, to nás tolik nevzrušuje, ale kromě toho se běžně jezdí na červenou, v protisměru, i když v něm právě někdo jede, na přechodu, byť pro chodce svítí zelená, se nedává přednost. A praktiky při parkování? Když se Marseillan nemůže vejít mezi už parkující auta, tak do nich naráží nárazníkem tak dlouho, až se mu podaří na vyhlédnuté místo se vecpat. Při bližším pohledu zjišťujeme, že snad každé druhé auto je nabourané buď zpředu, zezadu nebo z boku.

Pod vlivem těchto prvních dojmů se nám ani nechce vjet do vnitřního města. Zastavíme pouze u prefektury a pak stoupáme ke 162 m vysokému vrcholu, na němž stojí chrám Notre Dame de la Garde. Byl postaven v románsko – byzantském slohu v polovině 19. století na místě staré kaple zdejších námořníků, na jeho štíhlé věži stojí zlacená socha Panny Marie. Tento symbol Marseille slouží i jako zdaleka viditelný maják a zároveň vyhledávaná vyhlídka, poskytující pohled na město z ptačí perspektivy.

Nejprve si prohlédneme interiér kostela, teprve potom se věnujeme vyhlídce. Vnitřek kostela je zvláštní. Dole se nachází jakási krypta, vlastní kostel je až o patro výše. Stěny jsou pokryty obrazy a malými destičkami se jménem, letopočtem a často jediným slůvkem: „Merci“. Bohužel neumíme francouzsky, neumíme si přeložit další text. Jen odhadujeme, že se jedná o poděkování za šťastný návrat námořníka z moře či za klid jeho duše.

Po prohlídce kostela se věnujeme pohledu na Marseille. Naši pozornost upoutá nejprve hustý les stěžňů jachet, škunerů, rybářských bárek i výletních lodí, zakotvených ve starém přístavu. A pak už se náš pohled zastavuje na dalších zajímavostech. Hned vedle přístavu se nachází pevnost Saint – Jean, která chránila přístup do přístavu. Za přístavem se majestátně tyčí katedrála de la Major. Ve 12. století zde byla postavena stará katedrála, ta byla v 15. a v 17. století rozšířena. Přehlédneme změť střech a dohlédneme až na obzor, kde město obepínají hřebeny bělavých vápencových hor. Z města odjíždíme v době, kdy se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení.

Vracíme se do hotelu. Tedy přesněji, rádi bychom se vrátili. Bohužel mé pochybnosti o naší schopnosti bez problémů se vrátit se potvrdily. Absolvujeme anabázi hledání, necháváme si vysvětlovat od ochotných obyvatel cestu. Jenže – kdyby nebyla ta prokletá jazyková bariéra. Po dlouhém bloudění přece jen cestu najdeme a jsme rádi, když zajíždíme za bránu Formule. Večer ještě dlouho sedíme u okna, zjišťujeme, že brána se na noc zamyká a že ten, kdo chce vjet za ni po jejím uzavření, musí naklapat kód svého pokoje. Chytré zařízení. Nemůžeme dlouho usnout, začínají nás pálit některé části těla. Ramena a záda hnědnou, nos červená. Ach jo, to zase budou noci, než si naše těla zvyknou na přemíru slunečních paprsků.

V sobotu ráno proběhne rychle rituál „zcivilizování se“ a ani ne za hodinu následuje odjezd. Představa průjezdu Marseillí nás děsí. A průjezd také nedopadne nejlépe. Zabloudíme a tak si uděláme nechtěně okružní jízdu městem. Silnice nás zavede na pobřeží a nám se naskytne pohled na ostrovy v jeho blízkosti. Z nich je pochopitelně nejznámější ostrov If. Ve vězení na tomto ostrově se přece začal odvíjet příběh hrdiny románu Alexandra Dumase hraběte Monte Christa.

Ukazatelé konečně nabízejí směr na Arles, tam máme namířeno. Za sebou necháváme – a nutno dodat že rádi – Marseilles a za městem Martigues se ocitáme v nekonečné rovině jednoho z nejznámějších francouzských krajů, kraje Camargue. Nejprve míříme do starobylého města Arles, potom se chceme obrátit opět k jihu, do srdce tohoto zvláštního kraje.

Padesátitisícové Arles leží v místě, kde se Rhona rozděluje na tzv. Malou Rhonu a Velkou Rhonu. Po keltských a řeckých základech začalo město vzkvétat za vlády Římanů. Ve 4. století se Arles stalo hlavním městem Gallie a centrem pokřestění v této oblasti. Od r. 879 do roku 1032 zde vznikla královská říše Dolní Burgundsko. Potom bylo město městskou republikou, v roce 1239 přešlo pod panství Provence a v roce 1486 se připojilo k Francii. V polovině 19. století přispěl Fréderic Mistral s celou právě jím založenou básnickou školou k péči o provensálský jazyk a tím i k povznesení celé regionální kultury francouzského jihu. Arles je také neodmyslitelně spjato s působením malíře Vincenta van Gogha, který zde údajně namaloval více než 300 obrazů a jimiž se dnes pyšní mnohé galerie.

Zaparkujeme nedaleko řeky a vydáváme se do míst, kde tušíme historické centrum města. Než tam dorazíme, vychutnáme si ještě atmosféru pestrobarevného trhu po obou stranách jedné z hlavních ulic sledující okraj historického městského centra. Pod košatými stromy si své stánky rozložili obchodníci se vším možných. Nabízí se zde potraviny typické pro tuto oblast, oblečení, boty, výrobky lidových umělců, nechybí ani pro francouzská města tak typický „blešák“.

Když se dost „vynadíváme“ a „vynadivíme“, vydáme se do městského centra. Prohlídku začínáme na Náměstí republiky. Dominantami tohoto náměstí jsou obelisk, radnice a chrám Saint Trophine. Počátky stavby kostela sahají do doby karolínské. Karolínskou podobu pak ale setřela přestavba z 11. a 12. století, 12. století přidalo stavbě také známý hlavní portál. Ten jasně ukazuje, jak se románský sloh Provence nechával ovlivnit římskými vzory, především římskými triumfálními oblouky.

Zahneme za roh a opět se nám připomenou staří Římané. Římské divadlo vzniklo pravděpodobně v 1. století za vlády císaře Augusta a nabízelo místo pro 10 000 diváků. Jeho zbytky dodnes svědčí o jeho velikosti. Jen o kousek dál se nachází římská aréna. I ta pochází z 1. století a vzorem pro její stavbu se stala aréna v Nimes. Je 107 m široká, 136 m dlouhá a v této elipse se mohlo usadit 22 000 diváků. Nad původními dvěma arkádovými poschodími s 6O oblouky bylo později dostavěno ještě třetí patro. To ale bylo ve středověku strženo. Aréna potom také změnila své poslání. Uvnitř ní byla vybudována pevnost, byly zde vystavěny domy. Dnes aréna slouží pro býčí zápasy v provensálském stylu. Ještě o kousek dál se nachází prostor příznačně pojmenovaný Place du Forum. Název napovídá, že náměstí zde bylo už v římské době. Římany připomíná i další památka. Je jí tzv. Les Alyscamps, jakési starověké pohřebiště. Féničané, Keltové, Řekové a především Římané totiž pohřbívali své mrtvé před branami města. Raně křesťanské období tento zvyk pak zlikvidovalo. Část této památky padla v nové době za oběť stavbě železnice, mnohé hroby byly však zničeny už dříve.

Křivolakými uličkami se dostaneme na nábřeží Rhony. Pohled na její vodu není příliš vábný. Voda je špinavá, odnáší s sebou různý odpad. Ani domy nepůsobí upraveným dojmem, procházíme i kolem zřícených kostelů. Všude je mnoho psích exkrementů, takže procházka po ulicích se stává v tomto ohledu i dost nebezpečnou.

Vrátíme se k autu a za pár minut vjíždíme do centrální oblasti Camargue. Jedinečné přírodní prostředí unikátní bažinaté krajiny v deltě Rhony se vzácnými druhy flóry a fauny bylo již v roce 1927 prohlášeno národní rezervací a v roce 1970 oblastním přírodním parkem. Jeho nejpřísněji chráněná část, lagunové jezero Vaccares, je veřejnosti nepřístupná. Některé oblasti jsou však hospodářsky využívány, v mnoha kvete především turistický ruch. Parkem procházejí dvě několikakilometrové stezky s informačními tabulemi a maskovanými pozorovatelnami, všude se nabízí výlety na koních, projížďky terénními automobily, projížďky několika typy lodí. Toto a mnoho dalšího jsme se dověděli z propagačních materiálů a teď se na to vše těšíme.

Jedeme zase nekonečně rovnou krajinou a s netrpělivostí očekáváme, kdy se nám naskytne pohled na symboly Camargue, na polodivoké bílé koně a černé býky. Zatím vidíme jen osedlané bílé koně v ohradách. Tak tedy nevíme, jak to s tou jejich polodivokostí je. Jen občas zahlédneme bílá stavení s modrými okenicemi a dveřmi a rákosovými střechami, v nichž údajně žijí camarští pastevci nazývaní gardines.

Trochu zklamaní dojedeme do turistického centra na mořském pobřeží při ústí Malé Rhony, do Saintes-Maries-de-la-Mer. Nejprve vyzkoušíme kvalitu zdejšího moře a pak se rozhlédneme po městě. Všude mnoho lákadel pro turisty, především nepřeberné množství nabídek výletů na lodích do delty Rhony. Přemýšlíme, zda se i my necháme zlákat. Prohlédneme si opevněný kostel z 9. – 11. století, projdeme uličkami kolem nesčetných restaurací a nakonec přece jen neodoláme nabídce výletu lodí. O půl třetí nastupujeme na palubu lodi Les Quatre Maries a vydáváme se na hodinu a půl dlouhou projížďku.

Nejprve vyplujeme na moře, abychom mohli vychutnat romantický pohled na celé městečko, zároveň průvodce v pěti jazycích seznamuje s historií a přírodními zajímavostmi kraje. Asi za dvacet minut vplouváme do vod Malé Rhony, jejíž šířka zde podle průvodce dosahuje 80 až 15O m a hloubka 2 až 8 m. Posloucháme výčet vzácných zvířat, která zde žijí. Volavky, plameňáci, vodouši, rybáci, různé druhy racků a opět koně a býci. Podaří se nám zahlédnout volavku, racci jsou našimi křiklavými průvodci. A co se to bude dít? Loď se přibližuje ke břehu. No ne, to jsme nečekali. Z proutěné ohrady vyjíždí na koni pastevec a vyhání několik koní a býků, které láká na seno. Spouště fotoaparátů cvakají, jakoby návštěvníci tušili, že třeba tato zvířata vidí poprvé a naposled. Poněkud kýčovité, ale asi oblíbené a vynášející zisk.

Na řece panuje čilý dopravní ruch. Jedna loď tam, druhá zpět. Nejoriginálnější ze všech je asi kolesový parník TIKI III. Ten si dokonce veze i seno v balících pro koně a býky. Na příhodných místech ho pak přímo z prodlouženého můstku servíruje. A tak turisté snad uvidí býky i koně i mimo ohrady. Nutno přiznat, že na zpáteční cestě bylo toto potěšení dopřáno i nám.

V pozdním odpoledni, z pobytu na lodi spíše spáleni než opáleni projíždíme krajem směrem na sever a pak se stáčíme na západ. Chceme dnes ještě stihnout prohlídku opevněného města Aigues-Mortes. Najednou, až příliš neočekávaně, se před námi vynoří. A hned první dojem? Skutečně autor článku v časopise Lidé a země měl pravdu, když článek začínal slovy: „Jen málo míst dokáže vyvolat atmosféru středověku tak živě jako město Aigues-Mortes, schované za hradbami v kraji mokřin, jezer a salin.“ U zrodu města stál král Ludvík IX. Svatý. Ten dal v těchto místech stavět město – přístav, který měl v obchodě konkurovat flotilám Pisy a Janova. Zárodkem města se stala věž Constance (budovaná v letech 1241 – 1249) na dubových pylonech zapuštěných do močálu. Věž má podobu masivního kamenného válce, z něhož se ještě vypíná pozorovací věžička strážného. Moře bylo vzdáleno pouze 3 km a každý, kdo chtěl vjet do přístavu, musel řádně zaplatit poplatek.

Středověk připomínají především mohutné hradby. Jejich dobudování se však král už nedočkal. Zemřel před jejich stavbou na morovou nákazu, kterou onemocněl u tuniských břehů při křížové výpravě. Na konci 13. století doplnilo hradby dvacet mohutných věží chránících brány. Z historie těchto věží se nejčastěji připomíná krvavá příhoda z doby Stoleté války spjatá s historií věže Burgunďanů. V roce 1418 dobyli město Burgunďané. Po krvavé řeži se však žoldnéřům francouzského krále podařilo město dobýt zpět. Následovalo obvyklé vyvraždění nepřátel. Mrtvých těl však bylo tolik, že je vítězové nestačili pohřbívat. Protože se báli nákazy, naházeli mrtvé Burgunďany do věže a zasypali je solí, aby nedošlo k jejich rozkladu.

Do 14. století bylo Aigues-Mortes prosperujícím městem. Pak se ale začal kanál spojující město s mořem zanášet a moře ustupovalo.Spolu s ním opouštěla město i prosperita. Z věže Constance se stalo vězení, opevnění města pozbylo na významu, bylo však stále udržováno. A tak se dochovalo až do dnešních dnů. Uvnitř hradeb přežily staletí i středověké domky. Základy některých z nich sahají až do 16. století.

Znovu sjedeme na pobřeží a jedeme po šíji oddělující od sebe moře a četné laguny. Míjíme provozy na těžbu soli odpařováním mořské vody Salins de Midi. Na mnoha místech v blízkosti silnice se nabízí ve stáncích víno z kraje Camargue. Když potom objíždíme městečko Le Grau-du-Roi, uvidíme poprvé „létající květy Camargue“, neboli plameňáky. O několik kilometrů dále jsou plameňáci tak blízko vozovky, že je můžeme i bez problémů fotografovat. Jsou krásní, pohybují se lehce. Ani nám příliš nevěnují pozornost.

V okrajových částech města Montpellieru a v nedalekém Lattes hledáme nocleh v hotelu Formule. Všude ale slyšíme: „Bohužel, máme plno.“ Nakonec zamíříme do prvního kempu, který uvidíme. Jmenuje se Oasis a je označen čtyřmi hvězdičkami. Zaplatíme stejnou sumu jako ve Formuli, ale nelitujeme. Kemp je umístěn ve stínu stromů, každé místo pro auto a stan je obsázeno už poměrně vzrostlými stromky nebo keři a tím poskytuje i kus soukromí. Kemp nabízí i další příjemné služby. Nechybí zde samozřejmě restaurace, o kousek dál se prodávají hračky a další drobnosti pro zábavu dětí, dočasní obyvatelé si mohou pronajmout jeden z mnoha chladících boxů rozmístěných po celém kempu, v obchodě s potravinami je otevřeno ještě v 8 hodin večer. A co je vůbec v tomto kempu nejlepší? Je to bazén s krásně teplou vodou. Kdo by tomuto lákadlu po celodenní únavě odolal! A jak sladce se nám potom spí.

Rakousko po druhé

Rakousko po druhé se uskutečnilo pro nás v nezvyklém čase, v nadcházejícím podzimu. Po 20. září to vypadá, že vládu převzalo „svatováclavské“ neboli „babí“ léto, a tak neváháme a vydáváme se na další cestu do Rakouska. V 5 hodin ráno 23. září odjíždíme a do druhé hodiny odpolední absolvujeme kolem pěti set kilometrů po českých i rakouských silnicích na trase Česká Třebová – Brno – Mikulov – Vídeň – Graz – Wolfsberg. Počasí nám přeje a tak i když máme namířeno až do oblasti Villachu, rychle hledáme možnost alespoň krátké procházky ve zdejší oblasti.

Z jedné z ulic Wolfsbergu uvidíme v dálce vrchol a na něm jakousi stavbu. Usoudíme, že tam by se mohlo dojet a dojít. Využíváme svůj celkem dobrý orientační smysl a ačkoliv nevíme, v jakém směru se máme držet, jedeme neomylně za vytčeným cílem. Vše se zdaří a tak jízdu končíme na rozsáhlém parkovišti v blízkosti turistické chaty a množství vleků. Neklamný důkaz toho, že tady převažují především zimní turisté.

Z orientačního plánku u parkoviště se dozvíme, že se nacházíme v horské oblasti nazývané Koralpe a že vrchol, na který se chceme vydat, je Grober Speikkogel, jenž se zvedá do výšky 2 140 m. Neváháme, vezmeme si nejnutnější věci a hurá k vrcholu. Vede na něj silnička, my si cestu zkracujeme cestou po louce. Jak stoupáme výš a výš, otevírají se nám krásné pohledy, které máme tak rádi. Na chvíli usedneme u Koralpen Hütte, ani nám nevadí ostrý vítr. Díváme se na další vrcholek a hádáme, čemu nebo komu asi stavba s dvěma kopulemi slouží. Pak se ještě vyšplháme na samotný vrcholek, rozhlédneme se opět po kraji a vracíme se dolů. Potkáváme pár turistů, armádní auto a pak už nic. Je tu prostě mezisezónní klid.

V krásném podzimním podvečeru pokračujeme dále. Cesta rychle ubíhá, na dálnici směr Villach není už hustý provoz. Pouze v úseku nedostavěné dálnice před Klagenfurtem se jede trochu pomaleji, ale jakmile se dostaneme za Klagenfurt, než se nadějeme, už jedeme nad jezerem Wörther See a hledáme kemp na přenocování. Ne všechny jsou totiž v tuto roční dobu v provozu.

Sjíždíme k menšímu jezeru Faaker See, na jehož břehu by podle mapy měl být jeden kemp za druhým. Doufáme, že tady alespoň jeden bude ještě služby poskytovat. Na východním břehu, hned na začátku jezera, skutečně narazíme na kemp. Hned na první pohled vypadá dost přepychově, podle toho bude asi také cena. Nechceme ale riskovat další hledání a tak se ubytujeme. Paní v recepci je příjemná, vybaví nás informačními brožurkami o zdejších zajímavostech, poskytne nám igelitové pytlíky na odpadky, podá nám informace o tom, co kde v kempu najdeme, a za to vše zaplatíme jednou tolik, než kolik jsme obvykle zvyklí v rakouských kempech za jednu noc zaplatit.

V kempu je téměř prázdno, je zde pouze několik německých karavanů. Najdeme si místo na postavení stanu, připravíme vše potřebné a jdeme se projít po kempu. Dech nám vyráží nejen krásný pohled na zapadající slunce nad Villašskými Alpami, ale především vybavení kempu. Budova s „hygienickým zázemím“ není jen tak obyčejná. Nejdříve vstoupíme do prostorné chodby. Na nástěnkách je množství atraktivních nabídek toho, jak strávit volný čas. Nabízejí se zde koncerty, projížďky po jezeře, posezení v restauracích, nákupy v luxusních i méně luxusních obchodech nejen v blízkém Villachu, výlety do hor třeba i s horolezeckou instruktáží, zábavné programy pro děti. Prostě pro každého něco. Hned vlevo z chodby můžeme otevřít dveře a pohodlně se usadit při sledování televize. V koupelně nenajdeme jen umyvadla a sprchy, ale i mnoho dalších věcí. K použití zde jsou i sušáky na vlasy s pohodlnými křesly. Nejneobvyklejší, i když trochu kýčovitá, je koupelna pro rodiče s malými dětmi. Kachličky hýří barvami a zrovna tak i vše ostatní. Různá zvířátka mají upoutat pozornost „mrňousů“, kteří zatím neshledávají v koupání nic příjemného.

Zbytek večera strávíme „studiem“ obdržených materiálů. Máme sice základní představu o tom, kam bychom se chtěli podívat, ale brožurka o krásách Korutan by nám mohla nabídnout i lepší možnosti. Brožurka obsahuje přes stovku nabídek na poznání přírodních i kulturních krás. Nás zajímají především hory a jezera. Obojí podle brožury patří prý ke Korutanům jako guláš k pivu. Když listujeme knížečkou, s potěšením docházíme k závěru, že mnohá nej v této zemi jsme už poznali. Je toho ale stále ještě dost, co neznáme. Po přečtení se utvrdíme v tom, že místa, která chceme navštívit tentokrát, patří též k těm nej.

Páteční ráno nás vítá lehkým oparem nad jezerem a mraky napíchnutými na okolních horských velikánech. Není zcela jasné, jaký den se nám dnes „vyloupne“, a tak trochu měníme plán. Nejprve se jedeme podívat do Villachu, tedy i do jeho obchodů, a s výletem vyčkáme na pozdější dobu. Kolem jedenácté se oblačnost přece jen trochu zvedne a tak nasedáme do auta a vyrážíme k prvnímu cíli.

Objíždíme Faaker See a míříme k Arnoldsteinu. Kulturní památky Arnoldsteinu známe už ze svých dřívějších cest, vrcholky v jeho okolí ale nikoliv. Bez problémů dojedeme pod sedačkovou lanovku a necháme se během osmi minut vyvést do výšky 1 460 m. Ocitáme se na vyhlídkové terase u horní stanice lanovky a na cestě k hranici tří zemí. Z terasy se nám otevře překrásné panorama. Na severu dohlédneme do údolí korutanských jezer (Ossiacher See, Faaker See, Wörther See), k městu Villachu a též k Villašským Alpám s vrcholem Dobratsch – mimochodem, tam máme namířeno zítra. Na jihu se nám představují slovinské a italské vrcholy.

Vpravo od lanovky vede cesta k rozhraní tří zemí nazvanému Dreiländereck. Tam máme namířeno, neboť odtamtud budeme mít ještě lepší výhled na slovinskou a italskou stranu. Přes sjezdovku se během deseti minut dostaneme k chatě Dreiländereck Hütte a odsud dojdeme opět přes další sjezdovku až k vrcholu ve výšce 1 508 m. Kromě toho, že se zde stýkají tři státy (Rakousko, Itálie, Slovinsko), tři národy a tři kultury (německá, římská, slovanská), poskytne nám vrchol skutečně panorama v okruhu celých 360 stupňů. Na jihu leží západní a východní Julské Alpy nejen s nejvyššími vrcholy Mangart (2 678 m), Montasch (2 753 m) a Jof Fuart (2 666 m), ale i se známým údolím Planica. Na severozápadě přehlédneme italskou i rakouskou část Karnských Alp, Gailtalské Alpy na rakouské straně a údolí mezi Karnskými a Gailtalskými Alpami. A na severu vidíme opět Villašské Alpy a korutanská jezera.

Na vrcholku posedíme u dřevěného památníku zvaného Marterl, o něco níže se zastavíme u kamenného památníku. Ten je trojhranný a na všech plochách se nachází stejný text v němčině, italštině a slovinštině. Je zde konstatováno, že tato hora je symbolem míru a spokojenosti lidí a právě toto potřebuje lidstvo na své pouti ke světové harmonii. Na pomezí tří největších evropských kultur byl zde postaven památník na znamení rozumu a přátelství mezi národy. V tuto roční dobu zde není mnoho turistů, ale i tak slyšíme němčinu, italštinu i slovanskou řeč.

Projdeme se kousek na italskou, kousek na slovinskou stranu – to abychom mohli říci, že jsme zde byli skutečně ve třech zemích. Potom se pomalu vracíme k horní stanici lanovky, ještě tam se zastavíme a pak sjedeme lanovkou dolů. Trojmo si řekneme, že návštěva vrcholu Dreiländereck stála zato. Protože je něco před čtvrtou hodinou, nepojedeme ještě do kempu, ale vydáme se na další hraniční bod, tentokrát do průsmyku Wurzenpaß.

Sjedeme na silnici vedoucí do Villachu, brzy z ní však odbočíme k jihu a okamžitě začínáme stoupat. Vytáčíme jednu zatáčku za druhou, objevuje se před námi značka upozorňující na stoupání 18 %. Tak to bude chtít rychlostní stupeň „jedna“. Ze šesti set metrů nadmořské výšky v Arnoldsteinu vystoupáme na šestnáct set sedmdesát tři metry v průsmyku. Na chvíli zastavujeme. Čekali jsme, že nám průsmyk poskytne také pohled na okolní velikány. V tomto směru jsme se ale zklamali. Kolem dokola stromy a jen nad nimi se k nebi zvedají vrcholky.

Otáčíme a pomalu sjíždíme do údolí. Teprve teď si všímáme retardéry, které mají sloužit motoristům v nouzi nejvyšší. My bohudíky sjedeme bez problémů. Znovu objedeme Faaker See a věnujeme se hledání levnějšího kempu. Máme štěstí. V kempu Mittewald, asi 2 km nad Villachem, zaplatíme za noc polovic toho, co jsme zaplatili včera. Jsme unaveni a tak nás spánek přemůže velmi brzy.

V sobotu vstáváme do typické podzimní mlhy. Když sjedeme k silnici vedoucí do Villachu, nejen že nevidíme Villach, ale pochopitelně nevidíme ani Villašské Alpy, do nichž máme dnes namířeno. Projedeme okrajem Villachu, zaplatíme mýto u vjezdu na villašskou horskou silnici a můžeme jen doufat, že se počasí umoudří. Zastavujeme na prvním parkovišti a uznáváme, že počasí přece jen trochu rozumu pobralo. Viditelnost není sice ideální, ale přece jen alespoň obrysy hor vidíme. Pozornost věnujeme také propagačnímu letáčku, který jsme obdrželi při placení mýta. Z něj se dozvíme, že villašská silnice je 16,5 km dlouhá, 6 metrů široká, s maximálním stoupáním 10 %, že začíná v části Villachu zvané Möltschach ve výšce 550 m n. m. a vystoupá do výše 1 732 m. Krásy okolí můžeme ocenit, když využijeme k zastavení 11 parkovišť, neboť každé poskytne návštěvníkům něco zajímavého.

Z prvního parkoviště můžeme jako z ptačí perspektivy shlížet do údolí, kterému vévodí Villach. Ostružinové pole v blízkosti tohoto parkoviště je však už zbaveno plodů a tak si musíme nechat zajít chuť. Z třetího parkoviště dohlédneme k Faaker See a do Gailtalského údolí, čtvrté parkoviště nám nabídne dramatický pohled do propasti s množstvím suti, jež zde zbyla jako tichá připomínka zřícení skalního bloku v roce 1348, při němž bylo zničeno několik vesnic v údolí. Ze čtvrtého parkoviště bychom také měli ocenit mohutnost masívu Julských Alp. Z tohoto masívu vidíme ale pouze obrysy, detaily se nám skrývají v mlžném oparu. Také půvaby šestého parkoviště nemůžeme plně vychutnat. V jeho blízkosti, ve výšce téměř 1 500 m, na rozloze kolem 10 000 m2, se představuje více než devíti sty druhy rostlin flóra jižních Alp. V září je už ale tato alpská zahrada zavřena. A tak jen posedíme v závětří, nad stěnou „Rote Wand“, která vznikla při již zmíněném zřícení. Poslední, jedenácté parkoviště, dostalo příhodný název – Himmelsblick. Volně přeloženo – pohled k nebi.

Na tomto parkovišti i my odstavíme auto, najíme se, sbalíme potřebné věci – včetně rukavic, kulicha a pláštěnek, fouká zde ostrý vítr a počasí je nejisté – a zamíříme k informační tabuli. Fantastický pohled na rakouské, slovinské i italské Alpy se nám sice zatím neotevřel, jsme ale vděčni i za to, že zatím neprší, dokonce svítí slunce, byť pochybujeme, že tomu tak bude nadlouho. Na obloze se totiž kupí děsivě vyhlížející mraky, v nichž se ukrývá i náš dnešní cíl, vrchol Dobratsch. Uvědomujeme si, že vlastně včera, kdy jsme se z vrcholku Dreiländereck dívali i směrem k Dobratschi, se nám tento nejvyšší bod Villašských Alp ukázal pouze na chvilku.

Za slunného, i když větrného počasí se vydáváme na cestu. Nejprve projdeme kolem restaurace, pokračujeme po široké cestě až na rozcestí. Z něj doprava pokračuje široká cesta, po níž se dojde jednak k sedačkové lanovce jezdící na Höhenrain do výšky 1 957 m a jednak až na vrchol Dobratsch. Doleva uhýbá téměř neznatelná stezička, po které by měl poutník dojít též na Dobratsch. Ještě jednou se poradíme s mapou. V komentáři se dočteme, že stezička skutečně vede k cestě 294 A v tzv. medvědím příkopu, že ale není značená a je pouze pro zkušené turisty. Nad medvědím příkopem už pokračuje cesta k vrcholu. K odpovědi kudy dál se dobereme demokratickým hlasováním. V poměru 2 : 1 zvítězí varianta pokračování po neznačené cestě. Co se dá dělat, menšina se musí podřídit většině.

Stezička se ještě zúží ve chvíli, kdy vystoupí z lučního porostu a zmizí nejprve v jehličnatém lese a potom v kosodřevině. Navíc její zdolávání je ztíženo zátarasy z kulatiny. Ty mají asi překazit pohyb všude se pasoucímu skotu, pro který je nejspíše tato cesta příliš nebezpečná. Opatrnost při chůzi je bohatě vyvážena krásnými pohledy dolů i nahou. I když dohlednost není dobrá, v tuto chvíli nám to nevadí. Nad námi se neustále proměňuje úchvatné divadlo skalních scenérií, pod námi se střídá zeleň porostu s bílou a šedou barvou skal a kdesi daleko dole se vinou stříbrné stužky silnice a dálnice. Na tom podle našeho mínění nejhezčím místě si uděláme přestávku na občerstvení. Klid ale nemáme. Možnost občerstvení vycítili i místní stálí ptačí obyvatelé z rodu snad havranovitých. Nevíme, zda nálety na nás podniká havran, vrána nebo nějaký jiný jejich příbuzný. Tolik znalostí z této oblasti živočišné říše bohužel nemáme. Nejsme lakomí, a tak český rohlík s českou paštikou zmizí i v ptačím žaludku.

Ještě kousek cesty nás chrání lesní porost před náporem větru. Jakmile z něj vyjdeme na holé prostranství, vítr se do nás opře s plnou silou. Navlékáme na sebe vše, co máme. Stále více a více nám znepříjemňují pohyb nízko letící mraky. Ti, kteří šli před námi, se vracejí. My ale vytrváme. Vždyť k zážitkům z hor patří i toto nepříznivé počasí. Pokračujeme v cestě a jak stoupáme výš a výš, noříme se hlouběji a hlouběji do mraků. Několik stovek metrů, které nám ještě zbývají k vrcholu, už nevidíme vůbec nic. Pouze na chvíli se vždy clona mraků roztrhne a pak uvidíme nejen telekomunikační věž se stanicí nákladní lanovky, ale i turistickou chatu a tzv. německý kostel, jinak též kostel Panny Marie na kameni. Tento malý kostelík je údajně nejvýše položeným kostelem v Evropě a byl postaven v roce 1692 na paměť tragédie z roku 1348.

Turistická chata ve výšce 2 167 m n.m. nám poskytne příjemné teplo i typicky rakousky vydatnou gulášovou polévku s chlebem. Jako správní Češi však neodoláme pivu a tak při zpáteční cestě se nám budou poněkud plést nohy. To ale ještě v tuto chvíli netušíme, protože si vychutnáváme zasloužený odpočinek.

Pro návrat využijeme už širokou cestu. Stačí sestoupit o něco málo níže a opět nás pozdraví slunce. Prudký vítr je však naším vytrvalým průvodcem po celý zbytek cesty na parkoviště. Sjedeme do Villachu a nastoupíme zpáteční cestu. U jezera Ossiacher See se zastavíme na hradě, jehož jméno nám připomíná naši vlast. Ten hrad se jmenuje Landskron. Po silnici s mýtem vyjedeme na dolní parkoviště – semafor signalizuje, že horní je již obsazeno – a do hradní zříceniny dojdeme pěšky. Hrad nás však hluboce zklame. Část zříceniny je dostavěna, ovšem stalo se tak se značným nevkusem. Místní restaurace je ale pravděpodobně velice oblíbeným cílem turistů, snad ani místečko není volné. Nás v tomto místě upoutají pouze jiné dvě skutečnosti. Právě probíhá i zde vypouštění a krmení orlů za asistence mnoha diváků a z hradeb se otevírá pěkný rozhled po okolí.

Protože nejsme ještě unaveni, pokračujeme v cestě a dojedeme až do města St. Veit a.d. Glan. Mapa slibuje existenci kempu v tomto městě a tak v klidu zastavujeme a v podvečeru se vydáváme do městských ulic či spíše uliček. První stavba, před níž zůstaneme stát s ústy dokořán, je přepychový hotel Rogner Dorint Hotel Zodiac. Popsat ho je velice těžké. Snad na první pohled připomíná extravagantní stavby pana Hundertwassera, jen v jeho stavbě převládá barevné sklo. Stavba je to skutečně neobvyklá, ale ne podle našeho vkusu. Nám spíše učarují uličky historického centra, detaily starých domů, kostel s náhrobními kameny pamatujícími celá staletí.

Kemp najdeme lehce, potíž je pouze v tom, že nemůžeme najít správce. Když ho konečně objevíme a vyslovíme přání přespat, pouze mávne rukou na znamení souhlasu, zinkasuje od nás jen 100 šilinků, předá nám klíče k umývárnám a WC a popřeje dobrou noc. „A zítra dejte klíče tamhle do toho přívěsu“, dodá ještě a nedbale mávne rukou k přívěsu pod stromy. Tak tomu se říká důvěra.

Neděle je zamračenější než sobota. Tak co asi budeme s dnešním dnem dělat? Budeme se vracet a podle situace se vydáme do kopců nebo do měst. Brzy poznáme, že druhá varianta bude pravděpodobnější. Ráno se nejprve necháme unést historií. To ve chvíli, kdy doslova ze všech stran prohlížíme jeden z nejlépe zachovaných rakouských hradů, mohutný Hochosterwitz, jehož historie se začala psát už v 9. století. Změť hradeb, čtrnácti bran i obytných staveb se dodnes výstražně tyčí k nebi jako připomínka tragédií i radostí lidí mnoha minulých generací.

Naše cesta pokračuje do starobylého Althofenu. Jeho nejstarší část se usadila až na samém vrcholu kopce. Prokličkujeme úzkou uličkou, zaparkujeme u kostela a jdeme na terasu s vyhlídkou. Podle reliéfu na měděné desce může návštěvník určit, ke kterým alpským vrcholům při dobré viditelnosti dohlédne. My bohužel dnes štěstí nemáme.

Za Althofenem projíždíme zvlněnou krajinou. Stoupáme směr Guttaring, Mösel a Lölling a vyjedeme až na Klippitztörl do výšky 1 644. Silnička je úzká, klikatá, její okolí nám však zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Ještě si „odskočíme“ do Bad St. Leonhard i. Lavanttal, pak sjedeme na jižní dálnici a po ní pokračujeme až na odbočku na Vídeňské Nové Město. To ale tentokrát není naším cílem, není jím ani Eisenstadt či obce u jezera Neusiedler See. Zastavujeme až ve městě Hainburg an der Donau.

Toto město, i když leží jen kousek od Bratislavy, zatím unikalo naší pozornosti. V raném středověku zde vznikla hraniční pevnost a ta roku 1244 obdržela městská práva. Velkou slávu zažili obyvatelé města v roce 1252, kdy si zde budoucí český král Přemysl Otakar II. bral svou první manželku Markétu Babenberskou, poněkud starší dědičku rakouských zemí. Bez zajímavosti není ani to, že hrad je připomínán v slavném germánském eposu Píseň o Nibelunzích. Město však čekaly většinou jen méně radostné chvíle, protože bylo nárazníkovým bodem proti vpádům z Uher.

Slavnou i méně slavnou minulost připomíná ve městě mnoho staveb. Na kopci nad městem z minulosti přežila zřícenina hradu, z něhož se dochovala část paláce, obytné věže a kaple z 12. století. Od hradu k Dunaji se táhne opevnění, které pochází z velké části ze 13. století a které mělo poskytovat obyvatelům města i lidem ze širšího okolí bezpečí v neklidných dobách. Do města se dodnes vchází a vjíždí několika branami, jejichž názvy připomínají směry cest, které střežily. Vídeňská i Maďarská brána pocházejí ze 13. a počátku 14. století. Ve městě nechybí samozřejmě ani staré domy, farní, v jádře gotický kostel a mariánský sloup z roku 1749, jehož autorem je Martin Vogerl.

Podél Dunaje se vrátíme jen několik kilometrů na západ a zastavíme na okraji města Bad Deutsch-Altenburg. Jak už název dává tušit, město bude mít něco společného s lázněmi. Skutečně už staří Římané využívali zdejší jodové a sirné prameny s vodou teplou 25 stupňů. Nejstarším objektem ve městě je kostel na hřbitově, u něhož jsme právě zastavili. S jeho stavbou se začalo v době, kdy ještě uměleckou podobu staveb určoval románský sloh. Ve 14. století dali stavitelé kostelu gotickou podobu, především postavili nový, vysoký chór. Na hřbitově, v těsné blízkosti kostela, se nachází ještě druhá významná stavba. Je jí románský karner ze 13. století s krásným portálem.

Hned na hranicí města začíná areál vykopávek z římského období známý jako Carnuntum. Z původně nevelkého římského vojenského tábora vyrostlo město s 50 000 obyvatel a množstvím přepychových staveb se vším komfortem, který tehdejší doba mohla poskytnout jen někomu. Nechyběl zde rozvod teplé a studené vody, ani bohatá umělecká výzdoba. Z římských císařů se o rozvoj města nejvíce zasloužili filozof na trůně Marcus Aurelius a jeho syn Commodus, který zde kolem roku 200 n.l. nechal postavit amfiteátr pro 13 000 diváků. Při vykopávkách byly odkryty základy mnoha domů, z nichž mnohé měly mozaikové podlahy. Nejvzácnější nálezy jsou pak shromážděny v muzeu Carnuntinum v Deutsch-Altenburgu.

Po moderním mostě mezi Deutsch-Altenburgem a Hainburgem přejedeme na druhou stranu Dunaje. Ujíždíme typickou rovinou podél rakousko-slovenských hranic. Silnice je obyčejná, pouze její označení je romantické. Jedeme prý „cestou zámků“. A skutečně brzy se o této skutečnosti přesvědčíme. Některé zámky míjíme, na jiné nás upozorní ukazatelé. Tak dojedeme až za vesnici Dürnkruty a tam zastavíme u prostého pomníku. Na něm se nám v reliéfu představuje stylizovaný středověký rytíř na koni a s praporcem a pod ním text připomíná, že zde, mezi vesnicemi Dürnkruty a Jedenspeigenem, dne 26. 8. roku 1278 svedli bitvu český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. a německý král Rudolf I. Habsburský a že tato bitva připravila českého krále o život.

Hranice přejdeme na hraničním přechodu Břeclav a pak už nám domů zbývá tak kolem sto padesáti kilometrů. Co bude následovat po návratu domů, víme. Jako už tolikrát bude vypráno špinavé prádlo, budou vyvolány fotografie, uspořádány získané informační materiály a napsáno těchto pár stránek, které nám třeba někdy pomohou oživit vzpomínky na pěknou, i když krátkou dovolenou v Rakousku v roce 1999.

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ – tak by asi volně zněl překlad názvu – leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný – mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá – pohybuje se kolem 500 ve věku 16 – 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů – odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: „Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech“.

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna – studenti dostávají obědy zdarma – supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v „provozech“, na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento „bezdozorový“ systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí – Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou „prodávány“ odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu – chuť mu dodává pouze česnek – se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích – posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní – se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní – mimochodem nám není příliš sympatická – objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce – je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový „trhák“. Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu – loď prý „pendluje“ až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku – nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové – popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu – mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek – ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: „Dobrou chuť“.

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko – ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu „vlevo“, jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru – a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám – jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: „Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka“. První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se – pravděpodobně slečna – Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 – 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto „jazykovou bombou“ jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu – snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 – 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 – 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 – 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i „kontaktní“ hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 – 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba – tři týdny – a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor – to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem – a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak „nesedí“ voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova „šlágrem“ posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy – normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi „ven“, nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 – 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my – fotografičtí fandové – tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 – 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. – 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 – 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko – švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu – všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí – se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna „pěkně velkou bestii“ – tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat „ukrašlovatelem“. O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele – absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel „nepružný“, může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé „zrůdy“ pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch „šminek“ a dalších prostředků na „zkrášlování“.

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 – 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše „česká“ srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm – salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry – cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje – je jaksi obyčejný. Tedy až na ty „cloudberry“. Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 – 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí „stopička“ finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás – alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další – vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě „co tím chtěl básník říci“. Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě „placatičku“ tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm – jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo – sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek – sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí „střižené“ divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková „flexibilita“ je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase „psí“ počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli – jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky – a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu – poví nám jen to nejdůležitější – nás provádí „provozem“. O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu – krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh „obkreslit“. Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. – 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky „vykopávat“ a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku – krocana v omáčce – naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi – znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve „vajnkelerech“, pijeme v „bírštubách“, rychle se občerstvujeme v „imbisech“, oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska – to množství ostrovů a ostrůvků – Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na „ranvej“ ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně – Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především „strávit“. Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.

2. část

Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní hladinu. O půl desáté vyjíždíme. Během jízdy střídavě fotografujeme, i když víme, že kvalita fotografií při existujících nepříznivých světelných podmínkách nebude nic moc, a zároveň studujeme z průvodce historii Suomenlinny. Pevnost byla postavena na šesti ostrovech v roce 1747 a měla chránit město od moře. Její vznik je vázán na bouřlivý průběh válečných událostí v 18. století. Potom, co ztratila význam pevnost Hamina /Fredrikshamn/, a potom, co byla v roce 1743, po uzavření míru v Turku, upravena rusko – švédská hranice, bylo rozhodnuto o postavení nové pevnosti. Plány vypracoval Augustin Ehrensvärd, který rozhodl o stavbě celého pevnostního okrsku, jehož centrem by byla samotná pevnost. Práce začaly v roce 1748 a vedl je sám projektant. Dokončení svého díla se nedočkal, po jeho smrti se práce ujal Nils Mannerskantz.

Každý z ostrovů, jež pevnost zaujímá, je něčím zajímavý. Tak na Iso Mustasaari je ortodoxní vojenský kostel z roku 1850, který byl do dnešní podoby přebudován Einarem Sjöströmem z původního luteránského kostela. Pozornost si zaslouží i „Arche Noah“, kasárna z roku 1764, postavená podle projektu Carla Härlemana. Na ostrově Susisaari je samotný střed pevnosti a je zde i hlavní nádvoří. To bylo těžce poškozeno v roce 1855, kdy také dostalo současnou podobu. V jeho středu je náhrobek Augustina Ehrensväda, postavený v roce 1805 Johanem Tobiasem Sergelem. Zde je také Ehrensvädovo muzeum. Na Kustaanmiekka je tzv. královská brána z roku 1753 – 54, postavená Carlem Härlemanem. K muzejním účelům jsou využity i některé další prostory. V pevnosti dnes trvale žije asi 900 lidí.

Před desátou vystupujeme na břehu jednoho u hlavních ostrovů a vydáváme se na prohlídku hlavních částí pevnosti. Počasí je podmračené, díky bohu, fouká opět silný vítr, ale alespoň neprší. Vše je zamžené, nicméně i tak nás láká prohlídka historických pamětihodností. Máme na to něco málo přes hodinu, zpět odjíždí loď v 11 hodin. Dostáváme se až na kamenitou výspu ostrova a rozhlížíme se do dálky. Jen mlha a zamrzlé moře. Můžeme si jen představovat, jak krásně zde musí být v létě, kdy slunce zahřívá pevninu i vodní hladinu. Dnes se klepeme zimou, halíme se do šál a kloužeme se po zledovatělé cestě. Chvíli jako omámení hledíme na mořskou hladinu pokrytou ledovými krami, které do sebe neustále za doprovodu nepříjemného skřípání narážejí. I tak jsme rádi, že jsme Suomenlinnu navštívili.

Na Tržním náměstí nás opět zdraví déšť. Někteří z nás se zastaví ještě v pravoslavném chrámu a pak to bereme úprkem do hotelu. Tam je pro nás připraven oběd formou teplého a studeného bufetu. Máme možnost si vybrat z teplých jídel mezi pečeným lososem a hovězím masem ve velmi chutné omáčce, ze studených je nám k dispozoco maso, omáčky majonézového typu, rajčata, okurek, zelí s ananasem, meloun. K pití voda – na tu nejsme většinou zvyklí, my dáváme spíše přednost pivu – dále káva, čaj. Po obědě máme ještě chvíli času na odpočinek a potom se vydáváme do finského Národního muzea. Naším průvodcem je kdo jiný než opět déšť.

V prostorném sále se nás ujímá průvodkyně, která by nás ráda okamžitě provedla muzejní expozicí. Jenže nás zaujmou ukázky finských národních tanců, které zde předvádějí lidoví umělci. Zcela nezakrytě dáváme průvodkyni najevo, že právě teď máme zájem o něco úplně jiného než o dobu ledovou ve Finsku. Průvodkyně rezignuje a poslušně čeká, až jí budeme věnovat pozornost. Stane se tak zhruba po dvaceti minutách. Pak jsme ochotni poslouchat její výklad u jednotlivých expozic.

Začínáme dobou kamennou. První nálezy uložené v muzeu pocházejí z doby kolem 10 000 let př. n. l. Průvodkyně vysvětluje, že Finsko bylo v době ledové pokryto vrstvou ledu o mocnosti až 3 km. Potom se začalo oteplovat, led odtával a země – slovy průvodkyně – jakoby rostla. Tento jev zvedání se země prý lze pozorovat dosud v některých oblastech, protože se stále otepluje. Velký rozvoj pro oblasti dnešního Finska znamenala doba bronzová. Z tohoto období ale pochází až neskutečně málo nálezů. Prý je to z celého finského území pouhých zhruba 200 exponátů. A vysvětlení? Bronz byl v tehdejší době velice drahý, dovážel se. Proto se odbornící domnívají, že obyvatelé staré bronzové věci přetavovali a ze získané slitiny dělali věci nové. Zároveň se celkem přesně ví, že obyvatelé v této době znali zlato, našla se však jediná zlatá mince. Poměrně málo časté jsou prý i nálezy šperků. Ty pocházejí nejčastěji z hrobů. Jenže tehdy se pohřbívalo žehem a šperky byly po spálení značně zničené ohněm.

Nálezy z římské doby železné naznačují, že tato vzdálená severská země pro tehdejší obchodníky zase tak vzdálenou nebyla. Výmluvným důkazem této skutečnosti je nález překrásného skleněného poháru, který sem přišel až z oblasti Kolína nad Rýnem. V prvních deseti stoletích po Kristu se ke slovu v dnešním Finsku stejně jako v ostatních evropských zemích dostávají Vikingové, neohrožení bojovníci, kteří hledali nejen kořist, ale místa pro své trvalé usídlení v ostatní Evropě a jejichž cesty vedly až do Středozemního moře. Není proto divu, že průvodkyně mluví o vikingské době jako o jednom z nejúspěšnějších období v historii obyvatel Finska. Ukazuje vitríny s předměty upomínajícími na dávné obyvatele.

Počátek středověku je zde datován zhruba do poloviny 12. století. Ten je spojen i s počátkem švédské nadvlády. Švédský král Erich I. podnikl prní ze tří křížových výprav do Finska / jednotlivé výpravy se uskutečnily v letech 1155 – 57, 1249 a 1293 /. Podmanění Švédy znamenalo pro zemi příklon ke katolické víře a k západoevropské kultuře. K Švédsku pak Finsko patřilo až do r. 1809. Průvodkyně ještě dodává, že středověk měl tady skutečně jakýsi mezinárodní charakter. Finové navíc odcházeli studovat na věhlasné evropské univerzity, jako je pařížská Sorbona, někteří z nich se ocitli i na pražské Karlově univerzitě. Z pobytu v západoevropských zemích si samozřejmě domů přinášeli i nové návyky a nový životní styl. Z exponátů v jednotlivých vitrínách nás zaujme především rekonstrukce ženského oděvu z přelomu 1. a 2. tisíciletí, drobné předměty, které tehdejším lidem usnadňovaly i zpříjemňovaly život, i knihy, jež vždy a všude znamenaly vzdělanost. Z nich jsme upozorněni především na mešní knihu diecéze v Turku, která byla vytištěna r. 1488 speciálně pro Finsko v dalekém Lübecku. Byla to prý první kniha právě speciálně tištěná pro Finsko. I další památky, jejichž vznik souvisí s církevním životem, stojí za pozornost. Mnohé z nich se sem dostaly prostřednictvím hanzy, jejíž moc sahala až do nedalekého Tallinu. Tak např. překrásný oltář svaté Barbory, který k těmto exponátům patří, byl vyroben mistrem Francem a jeho spolupracovníky v dílně v Hamburku.

16. století bylo v dějinách Finska dalším přelomovým obdobím. Ve Švédsku, a tím i ve Finsku se změnila vládnoucí dynastie. Léta 1523 – 1654 jsou léty vlády příslušníků rodu Vasa. A vláda především Gustava Vasy znamenala nástup reformace. Katolicismus byl vystřídán i zde luteránstvím. A to je důvod, proč se dnes skoro 90 % Finů hlásí právě k tomuto náboženství. Památkám z doby švédského panství kraluje portrét krále Gustava II. Adolfa Vasy, který padl v bitvě u Lützenu roku 1632. Na švédské panství se ve Finsku asi příliš příznivě nevzpomíná. Průvodkyně jen stručně podotýká, že Švédové i u nich v této době kradli umělecké předměty prý stejně jako u nás. V 18. století však švédská moc už musela často zápasit s nastupujícím zájmem Ruska o tyto končiny. Tehdy už dokonce bylo Finsko dvakrát okupováno Ruskem / stalo se tak v letech 1714 – 21 a 1741 – 43/.

Události 18. století byly jakousi předzvěstí toho, co se mělo odehrát ve století následujícím. Švédskou nadvládu vystřídala nadvláda ruská. Již po několikáté slyšíme, že počátek ruské nadvlády nebyl tak zlý. Finsko mělo rozsáhlou samosprávu /razili si vlastní peníze, mohli mít svou armádu/, zároveň ale luteránství zůstalo v podstatě státním náboženstvím a švédština úředním jazykem. V roce 1812 přeložil ruský generální guvernér navíc své sídlo z Turku do Helsink a ty se staly hlavním městem země. V roce 1828 sem byla přenesena i univerzita z Turku a začal velký rozvoj nového hlavního města. Neblahá rusifikace přišla až později, Finové pochopitelně na ni vzpomínají neradi. Zastavujeme se před velkým obrazem a průvodkyně vysvětluje jeho historii. Na tomto symbolicky pojatém obrazu z roku 1919 je znázorněna žena představující Finsko. V rukou drží knihu zákonů a tu se jí snaží vyrvat orel, symbol Ruska. Reprodukce tohoto obrazu prý byly ve všech možných velikostech v mnoha finských domácnostech. I průvodkyně si pamatuje, že reprodukce tohoto obrazu nechyběla ani v rodině jejích prarodičů.

Počátek 20. století přinesl mnoho převratných událostí. V roce 1906 byla finským parlamentem odsouhlasena nová ústava. Zároveň poprvé v dějinách země mohly politicky vystupovat i ženy /navíc jako první v Evropě/. Když v roce 1916 získala sociální demokracie převahu v parlamentu, byl již jen malý krůček k tomu, aby se země začala přiklánět k dění, jež probíhalo v Rusku. V říjnu 1917 byly vyhlášeny parlamentní volby. Ve dnech 13. – 19. listopadu vypukla nová generální stávka a začal boj o podobu nového Finska, jehož vznik nebylo možno již odvrátit. Prvním finským říšským správcem se stal P. Evind ze Svinhufvudu. Sovětské Rusko uznalo finskou nezávislost již koncem roku 1917, zemi však terorizovaly stále Rudé gardy. Proto vláda požádala začátkem března o pomoc německé císařství. V prvních dnech dubna se zde vylodil německý expediční sbor a Rudé gardy byly poraženy. Republika zanikla a 1. 8. 1918 byla vyhlášena monarchie. Králem se stal Fridrich Karel Hesenský, říšským správcem a velitelem armády byl zvolen C. G. E. Mannerheim. V roce 1919 byla přijata nová ústava a v polovině téhož roku opět vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl 27. 7. 1919 zvolen K. J. Stahlberg.

I další námětově pojaté expozice jsou docela zajímavé. To už se s námi průvodkyně rozloučila, řekla nám ve stručnosti, co ještě všechno v muzeu můžeme vidět, a je dána volnost našim zájmům. Vydávám se do oddělení věnovaného oblékání. Jsou zde shromážděny ukázky módy pro různé příležitosti svatbou počínaje a pohřbem konče. Najdeme zde oblečení chudých i bohatých, nechybí ani různé módní doplňky a ukázky jejich využití. V dalších místnostech se můžeme seznámit s novějšími dějinami Finska, můžeme nahlédnout do starého finského obydlí, podívat se, s jakými hračkami si hrály finské děti a expozice v suterénu seznamuje návštěvníky muzea se specifikou života ugrofinských národů. Jen expozice s ukázkami ze života v Indii nám do tohoto muzea jaksi nezapadá. Postojíme ještě na ochozu v centrální hale, prohlížíme fresku Akseli Gallen-Kallela inspirovanou finským národním eposem Kalevala a pokoušíme se odhadnout děj ztvárněný na jednotlivých částech této mohutné fresky.

Čtvrtá hodina odpolední, hodina, kdy se v zimním období muzeum zavírá, je tady. Opouštíme prostory muzea, procházíme městem, nahlížíme do výloh obchodů a vracíme se do hotelu. Máme čas na večeři a o půl sedmé se znovu vydáváme do helsinských ulic. Počasí se opět zhoršilo, prší a začíná foukat silný vítr. Cílem naší cesty je Sibeliova akademie. Od půl osmé se zde koná absolventský koncert, na programu je hudba francouzských skladatelů. Debussy-Sachs, Pierre Boulez, Edgar Varése, Philippe Hurel a Maurice Ravel. Po první části koncertu jsme poněkud na rozpacích, většina z nás totiž tomuto typu vážné hudby zrovna nefandí. Přetrpíme ještě druhou polovinu – poslední část, tři Ravelovy poémy – nám poněkud spraví náladu. Jakmile ale vyhlédneme ven, naše nálada je zase pod bodem mrazu. Z oblohy se spouští šňůry deště, vše za doprovodu bouřlivého vichru. Použití deštníku je téměř nemožné, vítr ho okamžitě obrátí. A tak uháníme do hotelu, někteří se zastávkou v restauraci. V restauraci u Hemingwaye čepují černé velkopopovické. K zahození není ale ani finské pivo, už jsme byli seznámeni s tím, že nejlepší značky jsou KOFF a KARHU. Jejich pivo má poměrně vysoký obsah alkoholu, 4,6 %. Tzv. lehké pivo má 2,5 % alkoholu.

V pondělí pro nás začíná tvrdá práce. Za pět dní zvládnout návštěvu dvanácti škol a dalších institucí, to bude útok nejen na mozkové závity, ale i na naše nohy. V osm hodin máme přistaven před hotelem pohodlný autobus a můžeme vyrazit. Opět nás provází zatažená obloha a vítr. Dnes nám to nevadí tolik, jako nám to vadilo včera a předevčírem. Jedeme na samý okraj Helsink, na Malmi Commercial College, v překladu zní název Obchodní kolej. Při vystupování před moderní budovou školy nás už dokonce zdraví severské slunce. Jsme uvedeni do světlé místnosti, je nám nabídnuto malé občerstvení – káva, čaj, sendviče se šunkou a zeleninou, později nám je odhaleno, že finským zvykem je diskutovat právě při občerstvení a ne u prázdného stolu – a dovídáme se základní informace o škole.

Škola byla založena v roce 1944, jako obchodní působí od roku 1957. Jejím majitelem je soukromá společnost – prý to není obvyklé – hlavní část jejího rozpočtu ale platí samotné město Helsinky a stát. Vzdělání až po doktorský titul je totiž bezplatné. Ve škole studuje zhruba 700 studentů v denním studiu, stejný počet ve večerním studiu a 1 000 studentů v dalších formách vzdělávání. Studium v nižším stupni trvá 3 roky, ve vyšším 3,5 roku. A obory nabízené ke studiu? Marketing, účetnictví, informační technologie, cestovní ruch /pro úspěšné uplatnění studentů tohoto oboru se nabízí výuka 10 jazyků/, dále zde lze studovat obor sekretářka, zahraniční obchod, v denním studiu navíc ještě marketing pro basketbal a voleybal. Aby škola udržela sepětí s obchodním světem, musí studenti za dobu svého studia absolvovat zhruba 6 měsíců praxe v podnicích a dalších institucích. Toto vzdělávací zařízení patří údajně k nejlepším v zemi hned z několika hledisek. Je mezi pěti nejlepšími podle průzkumu, který sledoval, kolik studentů vystudovavších na této škole v letech 1987 – 92 nalezlo práci. Škola na tom není špatně ani z pohledu výše nákladů na studium jednoho studenta. „Nejdražší“ školy vynakládají na studenta i 40 000 marek, oni necelých 20 000. Přitom se jim ale prý také nežije lehce, potýkají se s mnoha problémy. Sami si musí i něco vydělat. Mají sportovní zařízení, to pronajímají. Dále tím, že v roce 1974 zavedli večerní studium, využili efektivně budovy, jejíž velikost byla pro 700 studentů denního studia předimenzovaná. I tady podobně jako u nás se potýkají s problémem odměňování aktivnějších pracovníků. Odbory a učitelská organizace jim nedovolí velké rozdíly v mzdách. A na hrazení práce navíc připadá málo, jen 5 – 10 % z celkových finančních prostředků.

Po těchto zajímavých informacích se vydáváme na prohlídku školy a při tom se ptáme. Zvláštností je zde pro nás až dost. Tak např. vedle prosklených učeben procházíme i učebnami bez oken, s uspořádáním prostoru, které připomíná starořecké divadlo. Stupňovité hlediště, kulaté jeviště a to je určeno pro učitele a technické zázemí jeho výuky. Sborovna je rozdělena na jakési boxy pro jednotlivé učitele. Každý z nich tam má k dispozici skříňku, telefon a počítač. Jsme upozorněni, že toto uspořádání je netypické, na jiných školách se s ním skutečně už nesetkáme. Dech nám vyrazí i úzké točité schodiště, po němž se vystupuje do patra. Co by tady řekla naše hygiena? Navíc i učebny jsou poměrně nízké. Zaujme nás počítačová učebna. Je veliká, s hnízdovým uspořádáním počítačů. Učitele však nevidíme. Proč? Ten působí jen jako poradce, pomáhá žákům řešit konkrétní problémy, s nimiž se při samostatné práci setkají. Průvodce nám říká, že je ve škole celkem 300 počítačů, že toto množství je nadměrné, počítače nejsou plně využity. Navíc prý každý rok kupují zhruba 100 nových počítačů pro inovaci. Trochu nám vadí svrchní oblečení pohozené vedle každého studenta. Ti zde totiž nemají povinnost svlékat se a zouvat v šatnách. Ještě v rychlosti nahlédneme do prostorné tělocvičny i do místností pro provozování tance a squashe. Pak už nás vedoucí honí, že máme zpoždění, že musíme dodržet časový harmonogram jednotlivých návštěv, že se nesmíme nikde zdržet, byť by to zde bylo sebezajímavější. Finové si prý potrpí na přesnost. V rychlosti se rozloučíme a už nás autobus odváží na Národní výbor školství do Helsink.

Tam nás přijímá paní Marietta Sarimusaka a omlouvá paní Tuiju Kirveskari, o níž jsme byli informováni, že to je ta paní, která „sedí na penězích“. Paní Marietta vypráví, že příslušníci její rodiny jsou velkými obdivovateli České republiky. Jejich devatenáctiletý syn studoval celý rok na gymnáziu v Blansku a bydlel tam v rodině Svobodových. Ve Finsku studuje ruštinu, letos se připravuje k maturitě a chce studovat češtinu na univerzitě v Helsinkách a pak i v Praze. Syn i oni sami prý vzpomínají na krásné zážitky z české rodiny, kterou všichni už navštívili. Jsme docela mile překvapeni. Koho by nazahřálo u srdce, když slyší, že někdo v tak vzdálené zemi se zajímá o jeho rodnou zem.

Paní Tuija Kirveskari nás informuje o práci Národní vzdělávací jednotky, která patří pod ministerstvo školství a pomáhá mu uvádět do praxe jeho cíle. Dokládá to sporadickým komentářem: „Oni mají nápady a my pracujeme“. Vysvětluje, že současný vzdělávací systém nevyhovuje a že by měl být do roku 2 000 přebudován. Nejdůležitější reforma by měla proběhnout právě v oblasti odborného školství. Chtějí připravit hlavně širší odborné vzdělání a součástí reformy je i snaha dosáhnout toho, aby studenti z odborných škol mohli studovat dále na všech typech škol vysokých. Za tímto účelem má být zavedena „odborná“ maturita. Zkoušky, které uzavírají studium na odborných školách, zatím nejsou považovány za rovnocenné s maturitou a studenti z těchto škol mohou pokračovat ve studiu pouze na polytechnických akademiích, nikoliv na univerzitě. Zájemci o univerzitní studium prý těžko dodělávají maturitu. Zatím nevědí, jak toto vše v budoucnu dopadne, prý je to horká politická otázka, všichni vědí, že bude muset být ještě popsáno mnoho papírů a odzkoušeno mnoho nápadů.

Další informace se týkají přehledu vzdělávacího systému. Jedna jeho část je určena mladým, druhá dospělým. Právě dospělým a jejich vzdělávání je ve Finsku věnována velká pozornost, protože Finsko má vysokou míru nezaměstnanost. V zemi činí nezaměstnanost 15 – 17 %, v samotných Helsinkách dokonce 20 %. Aby nevzrůstala např. kriminalita, musí dospělí mít dost možností rekvalifikace. Paní upozorňuje, že asi i pro nás se stane problém vzdělávání dospělých v dohledné době žhavým. Nabízí, že – pokud bychom měli zájem – mohou poskytnout informace, neboť v této problematice se dokáží už slušně orientovat.

V pravé poledne opět sedáme do autobusu a hurá na třetí „štaci“. Jedeme asi 30 km na sever od Helsink, do Keravy. Zdejší Obchodní kolej patří do polytechnického sdružení Espoo – Vantaa, jehož členy je celkem 11 škol. Do školy vstupujeme se smíšenými pocity. Toto že je škola? Budova připomíná spíše továrnu. Brzy nám je jasno. Skutečně původně zde byla gumárenská továrna, kolej byla založena v roce 1989 a je tak nejmladší ve Finsku. Dlouho prý však v těchto nevyhovujících prostorách nepobudou, během dvou let se budou stěhovat do nové budovy ve městě. Jaký bude další osud této budovy, ředitelka školy Tuija Hirvikoski-Uitto, která se nám věnuje, neví.

U vchodu si prohlédneme informační centrum. Pracují v něm studenti, mají k dispozici počítač, fax a monitor a jejich úkolem je předávat důležité informace studentům i učitelům. Na nástěnce vedle centra jsou i mezinárodní informace. Paní ředitelka říká, že jich tu je zatím málo, čekají, až je přivezou studenti právě pracující v cizině. Nahlédneme také do obchodu obsluhovaného studenty – tedy nic moc výběr zboží – a do jedné z učeben a pak nás čeká chvíle klidu při obědě. Všichni se už docela těšíme, úvod prvního pracovního dne byl náročný. K obědu si můžeme vybrat, co chceme. Někteří zůstávají seversky věrní rybě, jiní si dávají cosi jako bramboráky ozdobené brusinkami nebo hovězí kousky s mrkví a omáčkou. K tomu si v boxu vybíráme pečivo, brambory – jsou vařené ve slupce a s touto slupkou se i servírují a konzumují. Nechybí zeleninové saláty, kečup, majonézové omáčky, k pití pivo, limonády, káva, čaj a je tu též něco málo sladkého. Že se nám po obědě nechce do další práce, je celkem logické.

Posadí nás do auly a v následující tři čtvrtě hodině se nám věnuje pan Pentii Rauhala, předseda již zmíněného polytechnického sdružení. Mluví především o změnách, které přineslo posledních 15 let vývoje, i o problémech školství. Před 15 lety byl prý ředitel pouhým vykonavatelem vyšší moci, dnes je skutečným ředitelem. Důkazem toho je i skutečnost, že ředitel dostane peníze a může si s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Je ale pochopitelné, že i v současnosti se musí řídit některými závaznými předpisy. Je např. dána výše platů, existuje závazné rámcové kurikulum. O závěrečném kurikulu si však už rozhoduje sama škola. Za 15 let se také rozvinuly vztahy s cizinou. Zatímco dříve byly kontakty téměř nulové, dnes probíhá v této oblasti čilý ruch. V cizině se snaží i leccos přiučit. Slovy pana Rauhaly: „Proč pracně ověřovat to, co už jinde zkusili“. Proto je také kladen takový důraz na mezinárodní projekty. Opět slyšíme o financování studia. Náklady na studenta, které škola dostane, jsou závislé na charakteru školy i na oblasti, v níž se škola nachází. Zde jsou náklady na studenta asi 20 000 finských marek, někde činí i 35 000 marek a v lesnictví např. až neuvěřitelných 70 000 marek.

Potom se nás zase ujímá ředitelka spolu se studenty, začíná prohlídka školy a dostáváme i další informace. Nejvíce nás zajímá to, že ředitel neučí a nemusí učit ani zástupce ředitele, pokud spolu uzavřou patřičnou dohodu a ředitel uzná, že zástupce má dost práce. Celý sbor je rozdělen do tří jednotek a je určen vedoucí každé jednotky. Ten každoročně uzavírá s ředitelem dohodu o tom, co jeho jednotka bude celý rok dělat, čili předkládá jakýsi plán práce. Pokud chce ředitel učinit nějaké důležité rozhodnutí, musí se ptát jednotek na jejich názor. Ředitel také sleduje spokojenost studentů ve škole a úspěšnost studentů při zajišťování si zaměstnání. Ministerstvo dělá každoročně hodnocení této situace, výsledky poskytne škole a ta se rozhodne, jaké předměty dostanou třeba vyšší hodinovou dotaci, aby se studenti lépe a snáze uplatnili v praxi. Škola je hodnocena z mnoha hledisek. Ředitelka uvádí, že např. loni bylo hodnoceno celkem 16 oblastí. Ve čtrnácti byli hodnoceni na výbornou a pouze ve dvou na dobrou. Jednou z hůře hodnocených oblastí bylo právě prostředí. Budova továrny skutečně není vhodná pro výuku. Vzhledem ke každoročnímu hodnocení ředitelka ví, že musí vždy ukázat něco nového, aby uspěla v konkurenci.

V současnosti zde studuje asi 550 studentů a vědomosti jim předává přes 30 učitelů. Škola nabízí svým studentům nejrůznější zaměření. Je to především obchod, marketing, zahraniční obchod, účetnictví, ekonomie, knihovnické služby, služby v dopravě a další. Studentům jsou během studia přidělovány kreditní body, hodnota jednoho kreditního bodu odpovídá zhruba čtyřiceti hodinám práce a o udělení kreditního bodu rozhoduje učitel. Započítává se práce ve vyučovacích hodinách, samostatná práce, úspěšnost v různých testech, pomoc studentům nižších ročníků, účast v mezinárodních projektech, práce v cizině. Studium trvá 3 – 4 roky a student, pokud chce získat diplom, musí dosáhnout 140 kredítních bodů, z toho 80 ve své specializaci. Pokud je v některém kurzu neúspěšný, opakuje ho tak dlouho, dokud nezíská body. Tím si ale pochopitelně prodlužuje studium. Na náš dotaz, zda z této školy mohou studenti odejít studovat na univerzitu, odpovídá průvodkyně, že jen ti nejlepší, po dosažení 160 kreditních bodů. Tato informace se nám poněkud neshoduje s informací z Národní vzdělávací jednotky.

Po celou dobu naší návštěvy jsou s námi i studenti. Zatím příliš nemluvili, i když jsme se jich ptali. Více se rozpovídají až o účasti v mezinárodních projektech, především o projektu Leonardo. Mají zájem i o spolupráci s naší zemí, ředitelka zve naše studenty na práci na jejich škole. My si jen v duchu říkáme: „Kdyby nebyla ta velká vzdálenost. Tu překonat je pro naše studenty finančně příliš náročné“.

Po třetí hodině se vracíme do Helsink. Počasí se umoudřilo – na jak dlouho nevíme – a tak máme i chuť sledovat krajinu ubíhající za okénky autobusu. V tuto roční dobu působí ještě šedě, ale v létě to musí být samá zeleň. Smrky, borovice, břízy – typický porost finské krajiny. Souvislý les je jen občas přerušen větším či menším shlukem domů, popřípadě budovami některého podniku. Ze všeho dýchá pro nás neobvyklý klid a pohoda. Ani provoz na dálnici není nijak silný, přestože se vracíme v dopravní špičce.

Relativně pěkné počasí – alespoň ve srovnání s počasím uplynulých dvou dnů – nás vyláká do ulic ještě večer. Vítr sice neustal, ale svítí slunce. A je to pro nás nezvyklé severské, ještě nízké slunce, které vytváří i uprostřed městského osídlení nezapomenutelné scenérie. Dlouhé stíny, zvláštní oranžové zabarvení budov i vodní hladiny, nízké tmavé mraky. Před šestou se pomalu stmívá, rozžíhá se pouliční osvětlení a celá atmosféra se opět mění.

1. část

Je pátek, 28. února 1997. Hned po ránu se sluníčko prodírá přes mraky, jakoby chtělo dokázat, že to s tím brzkým příchodem jara myslí vážně. Vždyť jsme si letošní zimy užili až dost. Na ruzyńském letišti se pomalu scházejí účastníci vzdělávacího kurzu pro management škol zařazených do programu PHARE, aby čekali na let OK č. 480, který je dopraví do hlavního finského města Helsink k osmidennímu pobytu. Před desátou přicházejí obě vedoucí, dr. Kazeleová a dr. Tomancová. Obě skutečně v dobré náladě – požadavek „dobrou náladu s sebou“ byl zanesen do prvního informačního letáku, který účastníci cesty obdrželi, vedle vskutku neocenitelné rady nezapomenout si cestovní pas. Dr. Kazeleová nám rozdá letenky a oznámí nám, že let je o půl hodiny posunut, neodlétáme tedy v 11, 05, ale až v 11, 35. Dostavujeme se k odbavení, zhruba na tři hodiny se loučíme se svými kufry a v duchu se modlíme, aby se snad někomu nezachtělo nám kufry odeslat na druhou stranu zeměkoule. Mnozí z nás již dříve něco podobného zažili. Procházíme přísnou kontrolou, někteří musí svléknout ze sebe všechno kovové, aby bezpečnostní zařízení bylo spokojeno a „neřvalo“. Pak teprve čekáme jako mlsní psi u dveří, až nám vydají palubní lístky a odvezou nás autobusem k letadlu.

Dočkáme se a usedáme na rezervovaná místa. Ještě dříve, než se letadlo rozjede po ranveji, studujeme, čím že to do Helsink poletíme. Propagační materiál ČSA nám praví, že se jedná o Boeing 737 – 500 s následujícími technickými údaji. Délka 29, 79 m, šířka trupu 3, 76 m, rozpětí křídel 28, 89 m, počet sedadel 108, užitečný náklad 15 130 kg, maximální cestovní rychlost 790 km za hodinu a výška letu 11 300 m. Než stačíme vše prostudovat, vítá nás na palubě letadla posádka v čele s kapitánem a letušky s každodenní rutinou seznamují cestující s bezpečnostními opatřeními. Jak a kdy použít kyslíkovou masku, kde je uložena plovací vesta, jak ji použít, především kdy zatáhnout za červený terčík, aby se vesta nafoukla. Jen proboha tak neučinit v prostorách letadla, protože pak by se všichni cestující s nafouklými vestami do letadla snad ani nevešli. Doufejme, že nic z těchto pomůcek nebudeme potřebovat.

Letadlo rozvážně „naroluje“ na startovací dráhu, motory zvyšují otáčky a než se nadějeme, jsme ve vzduchu. Pod sebou máme Prahu a stoupáme. Počasí není až zase tak příliš ideální, vidíme ale ještě Krkonoše a až někde nad polským územím se vnoříme do mraků. Z nich potom občas vykoukne ještě záblesk pevniny, pak moře a až začneme opět klesat, registrujeme zase pevninu. To je už však pevnina finská. Mezi tím nám je v letadle nabídnuto teplé občerstvení /dušená zelenina, trojúhelníček těstovin zapečených s uzeným, jakási nádivka ze zeleniny a masa/, k tomu kompot, jako zákusek banán se šlehačkou a čokoládou, k pití si lze vybrat pivo, bílé a červené víno, džus, kolu, čaj či kávu. To vše je ještě obohaceno sýrem, máslem a malou porcí smetany do kávy. Stevardky také nabízejí další zboží k nákupu.

Pod námi se vlevo objevuje finská pevnina, vpravo moře. Obdivujeme z výšky pohled na nekonečné lesy, občas přímo ukázkově finsky doplněné jezery a na některých místech přerušené lidskými sídlišti. Ojedinělé ostrůvky sněhu signalizují, že tady, na severu, se zima ještě nevzdala své vlády. Klesáme níž a níž, posouváme hodinky o hodinu dopředu a přistáváme na letišti Helsinky – Vantaa, necelých 20 km od centra hlavního finského města. Posádka letadla se s námi loučí, přeje nám příjemný pobyt a zve nás znovu na paluby letadel ČSA. Sluníčko se pomalu schovává za mraky, my se dostavujeme k odbavení, vyzvedneme si kufry – sláva, žádný se neztratil – a v hale na nás už čekají finští lektoři. Vítá nás paní Pirkko Uotila a k ní se potom přidává i pan Mika Vepsäläinen, kterého už známe ze školení v Brně – Šlapanicích. Je pro nás připraven autobus a ten nás doveze do hotelu Arthur, který se na osm dní stane naším přechodným domovem. Při cestě na hotel nás paní Pirkko upozorňuje, že jsme přicestovali ve vskutku významném dni. Všude totiž visí finské vlajky. 28. únor je ve Finsku slaven jako den národního eposu Kalevaly.

Během dvaceti minut autobus zastavuje před hotelem téměř v centru města. Ani rozdělení pokojů netrvá dlouho. Scházíme se v 18 hodin, aby nám finští přátelé předali první informace, aby si s námi připili sektem /mnozí z nás ho oceňují dost tvrdě jako něco, co připomíná rozpuštěné bon pari/ a aby nás pozvali na večeři. Ta je připravena v hotelu formou studeného a teplého bufetu. Jako předkrm se podává studený uzený losos se zeleninou podle vlastního výběru, pak následuje teplé jídlo, hovězí maso v omáčce podobné vzdáleně našemu guláši a k tomu rýže. Jídlo si pochvalujeme, vše je chutné, většinu z nás láká především losos, který je pro nás vzácností. Mnozí páni kolegové však protestují proti přemíře zeleniny. Prý tak zdraví zase být nepotřebují.

Večer si každý z nás volí „soukromý“ program. Většina se rozhoduje pro procházku po nočních Helsinkách. Do centra je to pět minut pěšky a tak nám nic nebrání, abychom procházeli ulicemi, nahlíželi do výkladních skříní, seznamovali se alespoň přes sklo se zbožím ve finských obchodech i s jeho cenami, mnozí se také rozhlížejí po nabídce restaurací, protože i jejich služeb budeme muset využít. Večeře si totiž musíme zajišťovat sami. Přecházíme přes hlavní helsinské náměstí, jehož dominantami jsou Národní divadlo a budova nádraží. Budova Národního divadla odráží vliv národního romantismu a byla vybudována z granitových bloků v roce 1902 podle návrhu Onni Tarjanne. Hlavní nádraží je monumentální budova z let 1906 – 14, postavená podle návrhu Eliela Saarinena. Jí končí ve Finsku národní romantismus a začíná severská secese. První seznámení s Helsinkami je celkem příjemné, docházíme k poznání, že orientace ve městě nebude ani pro méně zdatné v tomto směru problémem. První procházku nám pouze znepříjemňuje silný vítr. A to ještě nevíme, co nás v tomto směru čeká v příštích dnech.

První březnový den, sobota, se „vyznamená“ psím počasím. Po ulicích prohání vítr, či spíše vichřice, loňské listí i chodce. Rozednívá se kolem sedmé a při pohledu ven máme náladu ještě horší, než je to počasí. Vydatně posnídáme, švédský stůl nám nabízí skutečně všechno možné. Na podnosech se předkládá salám, šunka, něco mezi tlačenkou a huspeninou, tvrdý sýr i měkké sýry, kyselé nebo čerstvé okurky, rajčata, jogurt, müsli, lupínky typu corn flakes, máslo, džem, tmavé a světlé pečivo /lze si ho i opéct v opékači/, střídavě se v nabídce objevují i banány, pomeranče, jablka, popřípadě kompot. A k tomu všemu káva, čaj, džus. Jsme si vědomi toho, že dny budou svou náplní náročné, a tak většina z nás se snaží snídat co nejvíce.

V deset hodin je přistaven autobus a v něm na nás čeká překvapení. Průvodkyně mluvící česky. Ihned hlásí, že zná Prahu, že naše hlavní město je krásné a že Helsinky se mu svým historickým významem nemohou zdaleka rovnat. I přesto jsou prý Finové na své hlavní město hrdi, mimo jiné i proto, že zde neexistuje těžká kriminalita. Nějaký ten kapsář a drobný zlodějíček se prý občas objeví, ale k těžkým kriminálním zločinům tu téměř nedochází. Důkazem toho je fakt, že i v noci se může sama žena vydat na procházku do městských ulic a nemusí se obávat o svou bezpečnost. Je to pro nás příjemné zjištění, protože právě večery chceme věnovat procházkám po městě. Autobus se pomalu rozjíždí a nám se dostává hlavních informací o Finsku i samotných Helsinkách.

Finská republika /finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland – ve Finsku totiž užívají dvou úředních jazyků, finštiny a švédštiny, proto všechna označení – i označení ulic – jsou v obou jazycích/ je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v celé Evropě. Rozlohou 337 032 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale má pouze 5 milionů obyvatel. Není také bez zajímavosti, že téměř čtvrtina finského území se rozprostírá za polárním kruhem.

Samotné Helsinky rozložené na břehu Finského zálivu, někdy přezdívané bílé město severu nebo dcera Baltu, mají půl milionu obyvatel. Byly založeny r. 1550 švédským králem Gustavem I. Vasou v místech, kde se vlévala řeka Vantaan do Finského zálivu. Brzy po dokončení výstavby se staly obchodním střediskem, jež bylo rivalem nedalekého Talinu /v této době nazývaného Reval/. Na příkaz královny Kristiny byla při něm v r. 1639 postavena pevnost, která měla chránit celou provincii. Ta, spolu s pevností Suomenlinna u Helsink se měla stát dostatečným štítem proti ruské rozpínavosti.

V roce 1713 byly však Helsinky v době tzv. severské války velmi těžce poškozeny. Po uzavření míru v roce 1721 se obyvatelé vrátili a začalo nové budování města. Především bylo zdokonaleno opevnění a obnoveny pevnosti. Po uzavření míru po dalším střetnutí s Ruskem bylo Finsko připojeno k Rusku a tak r. 1809 skončila švédská nadvláda. V roce 1812 prohlásil car Alexandr I. Helsinky hlavním městem nového velkoknížectví. Průvodkyně zdůrazňuje, že na počátku ruské nadvlády se Finové měli dobře, protože získali rozsáhlou autonomii. Všechny tyto změny vedly k rozsáhlé výstavbě Helsink, jejíž výsledky můžeme obdivovat dodnes. Jednotný plán výstavby byl svěřen architektu Johanu Albrechtovi Ehrenströmovi, který spolu s berlínským stavitelem Carlem Ludwigem Engelem vytvořil monumentální empírové centrum města. Na pracích se zde podíleli i jiní stavitelé, jež přinášeli další prvky moderní architektury.

I v 19. stol. bylo však město sužováno menšími lokálními požáry ničícími již dokončené stavby /vyhořela např. i opera a jiné významné stavby/. V roce 1828 byla do Helsink přenesena univerzita z nejstaršího finského města Turku, začal se mohutně rozvíjet i průmysl. Do místních dějin se významně zapsaly i události roku 1917. Po pádu ruského cara vyhlásilo Finsko vlastní republiku. Během 2. světové války se pak Helsinky staly jedním z mála měst, která nebyla obsazena cizími armádami. Z novodobých dějin nám je především připomenuto, že v roce 1952 se zde konaly letní olympijské hry a v roce 1975 byly Helsinky místem mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě.

Projíždíme helsinskými ulicemi, jsme upozorněni na Dům tří stavů. Budova, obměňující klasicistní ráz, byla postavena pro tři stavy – sedláky, klérus a měšťanstvo. Projektantem i stavitelem byl v roce 1891 Gustav Nyström. Z vnějšku je zajímavý především ryzalit nesený mohutnými sloupy a pilíři s korintskými hlavicemi. V jeho tympanonu je bronzový reliéf, jehož ústřední postavou je car Alexandr I. Byl zhotoven v letech 1892 – 1903 Emilem Wilkströmem. Dnes patří dům přírodovědecké společnosti.

Propleteme se dalšími ulicemi a uličkami a než se nadějeme, už autobus stojí na nábřeží. Je nám doporučen sobtoní ranní trh a je nám dán na chvíli rozchod, abychom vychutnali atmosféru ranní tržní nabídky. A skutečně se zde dá koupit všechno možné. Pochopitelně to jsou především ryby a co jiného než především lososi. Mimo nich je nabízená škála ryb také velmi pestrá. Snad téměř všichni ani netušíme, jak se všechny ty „potvory“ jmenují. Se zájmem prohlížíme ryby uložené v ledové tříšti, pozorujeme zručnost prodavačů při porcování ryb a s údivem sledujeme, jak jeden z prodavačů právě jednu z mořských ryb doslova „svléká z kůže“. Po jeho zásahu zůstane ryba – striptýzačka připravená jen ochutit, dát na pánev a pak, žaludku, měj se dobře. Na trhu se však dá koupit i mnoho dalších užitečných věcí. Atrakcí pro nás, středoevropany, jsou sobí kůže. Další obdivují svetry s norskými vzory, vlněné severské rukavice či teplou domácí obuv. Pozornost žen upoutá cosi mezi šálou a kapucí, ušité z flauše a lemované kožešinou. Ihned si uvědomujeme praktičnost tohoto nepatrného módního doplňku a některé z nás neodolají. Cenu nelze přepočítávat na české koruny – pak byste si určitě tuto věc nekoupili. Ještě vyzvídáme na prodavačce, které zvíře darovalo svou kůži na náš módní doplněk. Tak na té vínové kapuci je kůže z lišky a na té černé – toto zvíře žije na severu a nemá ani český název. Tak nám překládá slova prodavačky naše milá průvodkyně.

Z místa trhu se také rozhlédneme po okolí. Vrcholku nad přístavem vévodí ortodoxní Uspenská katedrála. Je to velkolepý kostel, postavený podle návrhu Alexandra Gornostajeva v roce l868. Projektant vycházel ze staroruské architektury, stavebním materiálem se stala cihla. Interiér kostela má pojetí ruských ortodoxních kostelů. Vlevo od hlavní silnice najdeme prezidentský palác. Průvodkyně nás upozorňuje, že v tomto paláci prezident jen pracuje, nebydlí zde. Budova byla postavena v letech 1814 – 18 Pehrem Granstedtem pro obchodníka Heidenstraucha, v roce 1837 byla přestavěna jako carova helsinská rezidence. Od roku 1918 zde pracuje prezident. Naše oči sledují siluety dalších budov – jim vévodí městský dóm, tam se za chvíli vydáme – a sklouznou i k mořské hladině. Ledová tříšť, která ji pokrývá, je neklamnou známkou toho, že zima tady ještě zdaleka nepředala vládu jaru.

Autobus nás veze podél přístaviště, tam v dálce – jak upozorňuje průvodkyně – jsou připraveny finské ledoborce uvolňovat cestu lodím do přístavu. Bez nich si finská plavba nedovede život představit a jejich výroba je pravděpodobně i dobrým artiklem pro vývoz. Finsko prý vyrábí 80 % ze všech ledoborců na světě. Podmračený, deštivý den nám však brání vychutnat všechny krásy přístavu, z mlhy se vynořují jen obrysy kotvících lodí. Pouze těsně u břehu se nám předvádějí ve své ladné kráse soukromé lodi bohatších majitelů.

Další naší zastávkou je nejznámější prostranství Helsink, Senátní náměstí. Jeho dominantou umístěnou na vysokém schodišti je dóm. Byl vybudován v první polovině 19. století stavitelem Carlem Ludwigem Engelem. Stavba stojí na půdorysu řeckého kříže a zdobí ji velkolepé průčelí s korintskou sloupovou halou. Určité problémy nastaly při výstavbě kopule a věže. Proto se stavitel Ernst Bernhard Lohrmann potom, co Carl Ludwig Engel zemřel a on převzal dostavbu, rozhodl pro vybudování menší kopule a čtyř rohových věží. V roce 1839 byla před chrám postavena velkolepá terasa s rohovými pavilóny, postavenými B. Lohrmannem. Průčelí i boční fasády chrámu mají sochařskou výzdobu, která je dílem berlínského sochaře Augusta Wredowa a Hermanna Schievelbeina. Protože se jedná o chrám luteránský, nechybí uvnitř sochy reformátorů Martina Luthera a Jiřího Melanchtona. Pozornost ve strohém empírovém interiéru zaslouží i socha finského reformátora Mikaela Agricoly a překrásné luxusní varhany.

Západní část Senátního náměstí vyplňuje budova univerzity. Objekt byl navržen a postaven v letech 1828 – 32 Carlem Ludwigem Engelem pro vysokou školu, přestěhovanou do Helsink z Turku. Boční trakty byly postaveny v r. 1937 podle projektu S. Siréna. Při bombardování v roce 1944 byla část budovy s aulou těžce poškozena, po ukončení války byla opravena v původní podobě.

Z terasy kostela přehlížíme horizont. Ten lemují střechy přilehlých budov a v dálce i siluety lodních velikánů společností Silja Line a Viking Line. Pokud náš pohled sklouzne poněkud níže, uvidíme další domy lemující náměstí – z nich nejstarší pochází z 18. století – a naši pozornost zaujme i socha cara Alexandra II. odhalená r. 1894 uprostřed náměstí. Mnozí z nás, kteří znají prostory a zástavbu dřívějších sovětských, dnes ruských měst, podotýkají, že tento prostor se jim velmi podobá. Průvodkyně nám dává za pravdu. Vždyť v ruských městech i v Helsinkách pracovali stejní stavitelé. A toho prý dříve hojně využívali různí, především američtí filmaři. Pokud potřebovali exteriéry z ruských měst, hlavně z Petrohradu, filmovali právě zde, na helsinském Senátním náměstí.

A pak se vracíme opět do přístavu. Jedem podél mořského pobřeží a od průvodkyně se dozvídáme další zajímavosti, které nám doslova vyrážejí dech. Autobus např. zpomaluje u jakýchsi lávek nad mořskou hladinou, na nichž jsou dřevěné lavičky. Průvodkyně se nás poněkud škodolibě ptá, zda tušíme, na co lavičky jsou. Pochopitelně netušíme. A ona rozzářena vypráví o finském národním zvyku. Tyto lavičky prý slouží k praní koberců. A to je ten národní zvyk. Finové mají v bytech malé koberce – ne jak u nás koberce pokrývající celé plochy – a když je pěkné počasí, vyrazí celá rodina a její nejbližší příbuzní právě na toto místo a zde se věnují drbání koberců. Baltské moře a jeho úžiny vůbec totiž nejsou příliš slané, protože Balt byl kdysi jezerem, a tak vyprat koberce není problémem. Tímto způsobem se někdy ještě pere i prádlo. Průvodkyně ale zároveň upozorňuje, že tuto očistnou kobercovou lázeň asi brzy úřady zakáží, protože i zde dochází k většímu a většímu znečišťování moře.

Při pomalém průjezdu přístavní oblastí se dozvídáme další a další zajímavosti. Například to, že v okolí Helsink se nalézá mnoho ostrovů. Tyto ostrovy prý nejsou téměř soukromé. Patří buď městu – pak jsou určeny pro rekreaci helsinského obyvatelstva, jsou zde kavárny, divadla a další podobné zábavní podniky – nebo jsou státní a pak na nich sídlí vojsko. Než se stačíme vzpamatovat z „kobercového“ šoku, je tu šok další. Ve své poněkud železné kráse se nám předvádí kotvící ruská ponorka. Proboha, kde ta se tu vzala. Vysvětlení je jednoduché. Jejím majitelem je dřívější manžel dcery bývalého finského prezidenta. A komentář k této skutečnosti? Jak prosté. Vyměnil ženu za ponorku.

Než dojedeme k olympijskému stadiónu, informuje nás průvodkyně o průměrných platech a výdajích finské rodiny. Tedy průměrný plat se pohybuje kolem 10 000 finských marek, ale daně jsou podle slov průvodkyně poměrně vysoké. Činí 35 – 40 procent. Vzápětí na to však dodává, že každý pracovník má na každý rok vypočítávány jakési „soukromé“ daně. Každý totiž platí daň sníženou o úlevy vzhledem k půjčkám, majetku a podobným náležitostem. Při tomto výkladu projíždíme oblastí nejdražších bytů v Helsinkách. Jedná se o domy zhruba čtyř až pětipatrové. Je nám vysvětleno, že se ve městě nesmí stavět výškové domy. Nejvyšší je totiž věž olympijského stadiónu a nic ji nesmí převýšit. Chloubou Helsink je také nebývalé množství zeleně. Smíšené lesíky, břízy – to je symbol zdejší „přírody“. My tuto skutečnost příliš nevnímáme, protože v tuto dobu nás zdraví spíše hněď se zbytky špinavého sněhu.

Projíždíme kolem hlavního helsinského hřbitova. Průvodkyně upozorňuje, že zde spí svůj věčný sen vedle sebe luteráni, pravoslavní, katolíci, židé i muslimové. Všichni najdou ve městě i své kostely, nikdo nikoho zde v jeho víře neomezuje. Všichni žijí v míru vedle sebe. Na hřbitově Hietaniemi je pohřbena celá řada významných politiků i umělců, na výzdobě jejich náhrobků se podíleli přední sochaři Finska. V části zvaní Pohřebiště hrdinů je nejznámějším náhrobek Carla Mannerheima, který v roce 1953 vytvořil Väinö Aaltonen. A my zatím zastavujeme u Sibeliova pomníku. Průvodkyně přirovnává finského skladatele Sibelia k našemu Antonínu Dvořákovi a vypráví historii vzniku tohoto pomníku. Jeho autorkou je sochařka Eila Hiltunenová , která v roce 1967 tento monument vytvořila. Tehdy jí nebylo ani 30 let. Výsledek její práce je značně abstraktní. Ona sama řekla, že pomník tvořila podle toho, jak sama cítila Sibeliovu hudbu. Pomník připomíná silně varhany i katedrálu dohromady. Ještě než se rozběhneme k pomníku, průvodkyně nám doporučí, že máme vstrčit hlavu do některé z trubic – máme si ale pro svou bezpečnost vybrat takovou trubici, do které se nám naše hlava bezpečně vejde – a máme do této trubice příšerně řvát. Pak prý odhalíme kouzlo tohoto monumentu a budeme slyšet Sibeliovu hudbu. Mnozí z nás samozřejmě poslechnou rady, nelení a do trubic skutečně příšerně řvou. Všichni se potom shodneme na tom, že zvuk je opravdu zvláštní. Finové však v době vzniku tento pomník nepřijali s uspokojením, vadila jim jeho přílišná abstraktnost. To byl jeden z důvodů, proč sochařka byla donucena vedle pomníku vytvořit realističtější Sibeliův portrét. Když se na něho zadíváme, řekneme si, že ani ten není tak úplně realistický. Sibelius má kolem hlavy cosi jako oblak. I to má být prý vyjádřením jeho hudby.

Kloužeme se parkem kolem pomníku k autobusu a jedeme dál. Autobus zpomalí až u olympijského stadionu. Historie jeho vzniku je také zajímavá. Byl stavěn už v roce 1938 pro olympiádu, která se měla konat v roce 1940. Jenže tehdy byla v plném proudu válka a tak se olympiáda nekonala. Stavba, jejímiž projektanty byli Yrjö Lindgren a Toivo Jäntti, byla využita až o 12 let později. V roce 1952 se olympijské hry v Helsinkách skutečně konaly. Pro ně byl stadion zvětšen a doplněn i o funkcionalisticky pojatou, 72 m vysokou bílou věž. Průvodkyně nezapomene připomenout, že tyto hry byly šťastnými i pro tehdejší Československo. Tady přece slavil největší úspěch náš Emil Zátopek. A prý každý Fin ho zná. I když pochopitelně Finové znají především svého, finského hrdinu těchto her, Paava Nurmiho, jehož socha se nachází před stadionem. A průvodkyně přidá hned něco zajímavého. Běžec Paavo vyhrál v jednom dni na hrách běh na 1 500 m i marathón. To bylo něco neobvyklého. A proč byl tak zdatný? Prý měl dívku v Turku a často za ní běhal. A tento trénink mu přinesl zlato z olympiády. Tváříme se nevěřícně, průvodkyně však tvrdí, že to je pravda, žádná lež.

Při další jízdě si především vyslechneme ještě stížnosti paní průvodkyně na letošní zimu a zároveň politování i pro nás, že počasí nám totálně nesvědčí. Letošní zimu charakterizuje jako divnou – jeden týden je prý -15 stupňů, druhý rázem + 5. Celý minulý týden pršelo, ba prý přímo lilo, ale ani my jsme si nepřivezli ideální počasí. Za onoho špatného počasí jsme jakoby mimo řeč upozorňováni na další významné stavby hlavního finského města. Míjíme budovu nové opery. Všímám si, že právě dávají Borise Godunova – to by mohlo být zajímavé. Můj šestý smysl velí : zapamatovat si, pokusit se sehnat si lístky. Při tomto přemýšlení pochopitelně vnímám i slova průvodkyně. Vybavení této opery patří k nejmodernějším na světě. Stejně moderní zařízení má údajně jen opera v Tokiu. Bez problémů se sem dá vjet kamiónem na scénu a přímo z něho instalovat dekorace a podobně.

Dále míjíme koncertní halu a Národní muzeum. Jeho návštěvu máme v plánu na zítřek odpoledne. Nedaleko, vpravo ve směru naší jízdy se nachází budova parlamentu. Jedná se o monumentální budovu v novoklasicistním stylu, postavenou v letech 1927 – 31 podle plánů Sigfrieda Siréna. Průčelí je zdobeno mohutným sloupovím. A průvodkyně se opět chlubí finskými „vymoženostmi“. V současnosti je ve finském parlamentu celkem 200 členů, z toho je 67 žen. Poměrně vysoký počet, že? A kdy získaly finské ženy volební právo? Prý dávno tomu. Už v roce 1906 jako jedny z prvních žen v Evropě.

A opět. Vpravo vidíte, vlevo vidíte. Tentokrát to je Sibeliova akademie – tam půjdeme zítra na absolventský koncert – a Ramada Presidentti hotel, v němž je jediné kasino světového typu ve Skandinávii. Tak po jeho poznání zrovna netoužíme, naše peněženky se nenadouvají množstvím dolarů, německých marek, či jiných tvrdých měn. Zastavujeme až u další městské pozoruhodnosti, u skalního chrámu. Máme pět minut na jeho prohlídku. Poněkud šibeniční čas. Vrháme se do jeho útrob a jsme mile překvapeni. Skalní chrám je jednou ze stěžejních moderních staveb města. Projektanti Timo a Tuomo Suomalainenovi navrhli v roce 1960 kostel, který byl doslova spojen s materiálem, z něhož vyšel – se skálou. Ženy údajně na této skále sušily prádlo a obyvatelé chtěli, aby na skále vznikl kostel. Architekti se však rozhodli pro netradiční řešení – kostel postavili nikoliv na skále, ale ve skále. Jako stavební materiál byl použit granit a beton, velkolepě řešená moderní prostora je završena plochou kopulí. Dnes je chrám považován za hlavní dílo architektonického expresionismu a je využíván i pro konání koncertů. Jeho obdivuhodnou akustiku budu mít možnost ještě plně ocenit. Kostel pochopitelně slouží především svému původnímu, církevnímu účelu. V neděli se v něm např. konají bohoslužby nejen ve finštině, ale i v angličtině.

Kolem poledne naposled vystupujeme z autobusu. Tentokrát před čínskou restaurací, v níž se máme naobědvat. Restaurace je prázdná, jsme zatím jejími jedinými hosty. Paní Pirkko nám říká, co budeme všechno jíst, a pak už přicházejí jednotlivé chody jídla. Předkrmem je jarní rulička. Jedná se závitek z těsta podobného listovému naplněný směsí pečeného masa a zeleniny. K ruličce je přidán plátek rajčete a zelí polité majonézou. Obsluhující personál nám doporučuje, abychom si ruličku polili čímsi, co má hodně blízko ke kečupu. Hlavní jídlo je servírováno na trojdílné míse. V jedné její části se nám nabízí vepřové v těstíčku se sladkou omáčkou – je v ní kečup a ananas – v další části čeká na nás hovězí se směsí zeleniny /hrášek, cibule, zelí/ a třetí část je určena pro pečené kousky kuřete s arašídy, zeleninou a houbami. K tomu všemu se podává správně „matlavá“ rýže – matlavá proto, aby mohla být úspěšně konzumována tyčinkami. My však v tomto směru zůstáváme raději u osvědčeného evropského příboru. Nápojem je třetinka čínského piva. Není špatné, ale na požadavky typických Čechů ho je poněkud málo. Za obědem by neměl chybět ani zákusek a tak se brzy i ten objevuje před námi. Mnozí jsme už více než „plní“ a banán se zmrzlinou dojídáme z posledních sil. Z restaurace odcházíme po půl druhé – tedy spíše se „valíme“ – a zbytek dne můžeme strávit každý podle svých představ.

Počasí se poněkud umoudřilo, už tak vytrvale neprší, občas vykoukne z hustého příkrovu mraků i slunce. Většina z nás se na chvíli zastaví na hotelu a pak se vrací do helsinských ulic a obchodů. Stejně tak činím i já. Procházím místy, kterými jsme ráno projížděli, a docházím k poznání, že orientace ve městě skutečně není tak náročná ani pro můj téměř neorientační smysl. Dostávám se zase až na Tržní náměstí u přístavu, postojím u kašny a pozdravím se s dívkou Amandou, jejíž socha kašnu zdobí. Amanda je dívka vystupující z moře, symbol Helsink. Kolem čtvrté hodiny s trochou napětí telefonuji domů. Nejsem si totiž jista, zda můj pokus bude úspěšný. Na telefonu v hotelu jsem si přečetla, že předvolba do ciziny je 990, ve zdejší budce se tvrdí, že předvolba do ciziny je 999. Že by existovaly různé způsoby volání do ciziny? Následující okamžik je toho dokladem. Dceru slyším v telefonu úplně perfektně, za 10 finských marek si i dlouho povídáme.

Pomalu se vracím zpět k hotelu, nijak ale nespěchám. Nahlížím do výloh luxusních obchodů na třídě Esplanade i do méně luxusních, i tak ale na naše finanční poměry drahých na Mannerheimově třídě. Neodolám ani návštěvě dvou velkých obchodních domů, jeden nese název Sokos a druhý Stockmann. A opět mohu – tak jako už tolikrát v cizině – žasnout nad cenovými relacemi. Cena pánského obleku se pohybuje mezi 1 000 a 1 500 finskými markami, cena kravaty mezi 400 a 1 000 marek. Sobí kůže stojí na trhu 200 marek, v obchodě 300 marek a více. Doplňky z kůží jsou vůbec drahé. Např. ceny dámských čepic se pohybují od 800 marek nahoru. Levné nejsou ani ručně pletené výrobky. Svetry, čepice, rukavice, ponožky, podkolenky. Široká škála vzorů, barev i cen, typická krása a praktičnost severu.

Jsem na severu a tak mě zajímá především nabídka rybích výrobků. Na žádnou speciální prodejnu při své procházce nenarážím, proto beru za vděk oddělením potravin v obou obchodních domech. Zatímco nabídka ve Stockmannovi mě zklame, v Sokosi jsem plně uspokojena. Nabídka konzerv je široká, ještě širší je škála nabízených zmrazených ryb. A všem těm rybím specialitám pochopitelně i tady vévodí losos. Nechybí ani škeble – ty jsou dovezeny z Francie – našli by se i chobotnice, krabi, humři, krevety. A ten výběr různých past z mořských živočichů. Oči přecházejí, chuťové buńky dostávají zabrat.

Do hotelu se vracím už za tmy. A na pořad přichází otázka, co s načatým večerem. Počasí se zase zhoršilo a tak volím seznámení s prostředím pokoje a vším, co se zde nabízí. Prohlédnu televizní kanály – je jich celkem devět /první nabízí hotelové informace, pak následuje Tv 1 -3, 5. kanál je vyhrazen pro švédské vysílání, na 6. kanálu vysílá televize Helsinky, na 7. se usídlila francouzská televize, 8. kanál si zadalo vysílání Super Chanel a z 9. kanálu zní nepřetržitě hudba/ a potom se věnuji „studiu“ informací, které jsou sepsány v úhledných deskách. Jedná se o informace o hotelu Arthur poskytnuté ubytovaným ve finštině, švédštině, v menší míře i v ruštině, angličtině a najdu zde i něco málo v němčině. Např. cena dvoulůžkového pokoje od pondělí do pátku je 495 finských marek, od pátku do pondělí 400 marek. Cena jednolůžkového pokoje činí 395 a 330 marek. V této ceně jsou započítány snídaně. Ty se podávají od pondělí do soboty mezi 6,30 a 9,30 hod, v neděli mezi 7, 30 a 10,30 hod. Na oběd mohou zájemci přijít od 11 do 2, 30 hod. Večeře se nevaří, přáním zájemců může vyhovět pouze jednoduchý bufet. V informacích se zdůrazněno, že v hotelu je k dispozici i sauna. Pro 1 – 2 osoby stojí 40 marek. Chvíli se ještě dívám na televizi, zajímají mě především informace o počasí. Hlasatelka neslibuje nic optimistického. Teptoly pod nulou, déšť a sníh, silný vítr. Tedy pokud bude pokračovat dnešní vichřice, před níž neobstály ani pokrývky hlavy, ani deštníky, máme se zítra na co těšit. Ráno chceme jet na nedaleký ostrov s pevností Suomenlinnu a tak abychom se patřičně nabalili.

7. část

Druhý den nám to stejně nedá, abychom vyspávali déle. Vstáváme v sedm hodin a po snídani děláme „špionáž“. Zapisujeme si všechny míry tohoto útulného domova, snažíme se odpozorovat ještě další detaily. Jenže pak je náhle čtvrt na devět a my se musíme loučit. Třeba někdy zase tady na shledanou.

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době, později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

Předchůdcem katedrály byl kostel z roku 604, současná stavba je ze 12. – 14. století a byla budována jako klášterní. Stavba pak byla silně poškozena v občanské válce, v 19. stol. byla nákladně restaurována. Zaujme nás především normanské západní průčelí s portálem z roku 1160, na němž jsou mimo jiné sochy krále Šalamouna a královny ze Sáby považované za nejstarší v Anglii. V interiéru se nacházejí pozůstatky fresek ze 13. století, chórové lavice z roku 1227 a raně gotická krypta, jedna z největších v Anglii. Vedle katedrály jsou zříceniny klášterních budov.

Na návrší naproti katedrále se má své místo hrad, jehož silueta nás vítala při příjezdu do města. Z ostatních městských památek už nevidíme nic, protože opět spěcháme. Vracíme se ještě jednou a naposled do Londýna. Na programu je návštěva Muzea voskových figurín Madame Tussaud’s. Jenže to ještě netušíme, že tento plán zůstane jen zbožným přáním.

To, co zažíváme při jízdě Londýnem, se nedá nazvat jinak než totální zácpa. Popojíždí se asi tak po pěti metrech, to není ani popojíždění od semaforu k semaforu. Sice máme možnost sledovat další detaily života tohoto velkoměsta, ale to neuspokojí všechny ty, kteří touží po návštěvě zmíněného muzea. Tak alespoň k těm zajímavostem. I v samotném Londýně pozorujeme a hodnotíme vozový park. Je poměrně nový, auta nejsou ani příliš poznačená šrámy po srážkách s jinými. Je to asi tím, že ceny aut nešplhají do astronomických výšek jako u nás. Tak např. z novin se dozvíme, že módní Renault Megane stojí 10 000 liber, přitom roční plat řidiče autobusu je právě oněch 10 000 liber, roční plat úředníka se pohybuje mezi 10 000 a 20 000 liber. Cenové relace v Británii jsou vůbec v mnoha směrech pro nás nepochopitelné. Film do fotoaparátu Kodak stojí více než 4 libry, zatímco nejlevnější pneumatiky na auta jsou už od 10 liber. Obyčejnou propisovací tužku koupíte za 2 libry. Zajímavé, že? V Londýně registrujeme také velmi málo motorek. Nejčastěji se na nich v hustém provozu proplétají policisté a také např. pracovníci pošt, aby byli rychlí. Při stání u jednoho ze semaforů pozorujeme policistu, jak zastaví u čekajícího auta, zaťuká na jeho okénko a upozorní řidiče, že nemá zapnutý bezpečnostní pás. Žádná pokuta, jen řidičovo pokývnutí na znamení poděkování. Málo lidí zde také jezdí na kole. Vidíme pár prodejců, u většiny z nich není zvláštností respirátor.

Nejdříve zastavujeme u největšího a nejznámějšího kostela v londýnské City, u St. Paul’s Cathedral. Na místě, kde se dnes tyčí katedrála, stál už v 7. století kostel a ve 12. a 13. stol. zde byl jeden z nejbohatších kostelů světa Old St. Paul’s, velká gotická katedrála se 170 m vysokou věží. Ta byla v r. 1561 značně poškozena požárem, pak byla opravována, ale požár v r. 1666 ji úplně zničil. Stavba dnešního kostela začala v r. 1675 podle návrhů Sira Christophera Wrena a byla dokončena v r. 1711. Původní projekt byl však několikrát změněn. Tak vyrostl chrám 170 m dlouhý a v kopuli 111 m vysoký. Po kopuli dómu sv. Petra v Římě je tato druhou nejvyšší na světě. Z vnějšku nás zaujme mohutné průčelí se dvěma věžemi, dominantou je však velkolepá Wrenova kopule. Bohaté je i vnitřní zařízení, vždyť katedrála je farním kostelem britského Commonwealthu, vdávaly se zde a ženily významné osobnosti a mnohé významné osobnosti zde také spí svůj věčný sen.

Potom se už zase vlečeme Londýnem. Když se konečně dostaneme před Muzeum voskových figurín, zavládne v autobuse zděšení. Fronta před muzeem je tam na dvě hodiny, prohlídka pak trvá také zhruba dvě hodiny. Co teď? Čekat zde a vynechat návštěvu města Canterbury nebo naopak. Nakonec se většina rozhodne pro variantu „naopak“. A tak odjíždíme a opět se vlečeme londýnskými ulicemi. S hlavním městem Velké Británie se loučíme spolu s prvními dnešními kapkami deště.

Dvě hodiny jízdy utečou rychle a my vjíždíme do historického středu hrabství Kent, do Canterbury. Zase víme, že na prohlídku budeme mít málo času, že vlastně stihneme historickým centrem města jen co nejrychleji projít a že větší pozornost budeme moci věnovat jen katedrále. A tak se ještě v autobuse seznámíme s bohatou historií města.

Jeho dějiny se začaly psát také už za Římanů. Ti zde založili město Durovernum. V 5. stol. vystřídali Římany Anglosasové a ti město přejmenovali na Cantwarabyrig. O jeho významu hovoří i ten fakt, že král Kentu Ethelbert je učinil v r. 560 svým sídelním městem. V r. 597 zde byl svatým Augustinem přišlým z Říma, aby obyvatele Britských ostrovů obrátil na křesťanskou víru, založen klášter. Do dějin města se významně zapsalo 12. století, kdy zde žil Thomas Becket, prohlášený králem za canterburského arcibiskupa. Becket však hájil zájmy církve proti králi a šlechtě a tak došlo mezi ním a králem k rozporu. Král poslal Becketa do francouzského vyhnanství, po návratu však pro jistotu nechává v r. 1170 král Becketa na posvátné půdě katedrály zavraždit. Becket byl pak brzy nato zproštěn všech obvinění a dokonce svatořečen. Tak se z Canterbury stalo anglické poutní místo. A při tom všem město bohatlo z rozvoje řemesel a obchodu. Katastrofou pro něj byla 2. světová válka, kdy bylo mnoho památek zničeno při bombardování.

Procházíme, či spíše uháníme kolem zajímavých historických domů, až se dostaneme na malé náměstíčko, jemuž vévodí zvláštní stavba. Je to tzv. Brána Kristova kříže. Byla postavena v letech 1505 – 1517 ve stylu tudorovské gotiky, pozornost návštěvníků poutá především bohatou výzdobou.

Projdeme touto branou a rázem se nám otevírá pohled na monumentální katedrálu, jejímž základem byl kostel založený sv. Augustinem v r. 597. Dnešní stavba pochází z 15. století, avšak někde je použito stavebních prvků z dřívějšího kostela. Zvnějšku zaujme především hlavní průčelí s portály, v interiéru pak barevná mozaiková okna, náhrobky arcibiskupů a dalších významných osob, zajímavá je i fresková výzdoba. Pozornosti návštěvníků pochopitelně neujde místo, kde byl údajně Thomas Becket zavražděn. To je označeno čtyřhranným kamenem. Prohlídku katedrály stihneme těsně před jejím uzavřením, už se vůbec nezlobíme, že jsme se městem tak hnali, aby nám tento zážitek nebyl odepřen. K autobusu se pak vracíme trochu volnějším tempem.

V pozdním odpoledni – nebo snad už je podvečer – přijíždíme tam, kde jsme na britskou pevninu vstupovali, do přístavu Ramsgate. Autobus musí být na místě tři hodiny před odjezdem trajektu, my máme ještě čas projít se městem. Vystoupáme po schodech nad bílé útesy, přehlédneme celý přístav a vydáváme se do města. Hned za rohem narazíme na nenápadný kostelík. A ejhle, je ještě otevřen. Nahlédneme dovnitř a v údivu staneme před krásným reliéfem křížové cesty.

Procházíme městem rozloženým nad útesy, míjíme jeden hotel za druhým, jeden penzion za druhým. Není divu, Ramsgate je lázeňským městem a má pěkné pláže. Část jich také zahlédneme. K příjemnému posezení zve množství restaurací nabízejících pochopitelně především rybí speciality. A tak procházka městem je nejen pastvou pro oči, ale i mukami pro čichové buňky.

Ve městě se pomalu rozsvěcují světla a reklamy a my se vracíme do autobusu, abychom najeli na trajekt a definitivně se pro tentokrát rozloučili s britskou pevninou. Využíváme opět služeb lodní společnosti Saly na Oostende Lines, trajekt, který nás vrátí na pevninu, se jmenuje Reine Astrid. Je poměrně malý, má jen jednu palubu pro cestující, připadá nám ale inteligentněji uspořádán, než byl Princ Albert. Usedneme do pohodlných sedadel na přídi, někteří z nás se „nadopují“ kinedrylem proti případné nevolnosti a všichni si pak čas před vyplutím krátíme „vodním“ humorem stylu, kdy se asi potopíme, jak dlouho bude trvat, než loď půjde ke dnu, a nechybí ani konstatování, že ke dnu je lépe jít v ne zcela střízlivém stavu. V těchto úvahách vede bezkonkurenčně pan „prezident“ Havel. Zábava v podobném duchu pokračuje i po 22. hodině, kdy trajekt vyplouvá. Jisté oživení a změnu do této zábavy vnese černoška, která si bez ptaní sedne na místo, z něhož si na chvilku odskočil jeden z účastníků našeho zájezdu. Ona černá krasavice si vůbec nechce dát vysvětlit, že místo je už obsazené.

Po vyplutí mnozí z nás – především ti „nadopovaní“ – usínají. Budí nás až výzva k nástupu do aut a autobusů a poděkování posádky za to, že jsme využili služeb společnosti Saly. Rozespalí projdeme odbavením, posuneme hodinky na středoevropský, přesněji letní čas a po rozjezdu autobusu kolem 4. hodiny ranní většina z nás pokračuje v příjemném spánku.

Průvodce nás budí až o půl osmé na parkovišti už na německé straně v blízkosti města Cách. Po nejnutnější ranní hygieně, skromné snídani a s konstatováním, že opět mrholí, pokračujeme domů stejnou trasou, jakou jsme použili pro příjezd. Po dalším spaní, jídle, čtení – dle zájmu a nálady každého – po zastávkách na protažení i na něco jiného dorážíme na česko – německé hranice. První zastávka na naší straně je pochopitelně kde jinde než u restaurace. Není nad teplé české jídlo a správně vychlazené točené české pivo.

Následuje Bor, Stříbro, Plzeň, Beroun, Praha, Hradec Králové a – Ústí nad Orlicí. Po půlnoci, už tedy v první hodině čtvrtka jsme doma. Pomalu vytahujeme zavazadla, rozespalí se loučíme. I když se nám celkem dobře v karavanech spalo, všichni se asi těšíme na své postele. A dojmy? Ty se oživí nad diapozitivy a fotografiemi, k mnohému se určitě vrátíme, až se po dovolené zase na konci srpna sejdeme ve škole.

6. část

Pokračujeme dále až na křižovatku s ulicí vedoucí na Westminster Bridge. Na ní se zastavíme a poslechneme si výklad k dvěma snad nejznámějším londýnským budovám, k Parlamentu a Westminsterskému opatství.

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII. dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem Parlamentu. Dolní sněmovna se nastěhovala do St. Stephen’s Chapel a Horní do sálu v jižní straně paláce. V roce 1605 chtěli katoličtí revolucionáři vyhodit budovu do vzduchu. Od té doby se zachovává tradice, že zaměstnanci v historických kostýmech před zahájením jednání parlamentu prohlížejí sklepní prostory, zda v nich není uložena bomba. Další zkázu přinesl objektu požár v roce 1834. Po něm objekt potřeboval nákladnou opravu. Té se ujal Sir Charles Barry, který v letech 1840 – 1888 vytvořil současný komplex budov. Přestavba byla provedena v módním novogotickém slohu, aby tvořila jakýsi protějšek k sousednímu Westminsterskému opatství. Sir Barry navrhl nejen fasádu a další zdobné prvky, ale celý komplex nechal ukončit na severu věží Big Ben a na jihu Viktoriinou věží. Big Ben je hodinová věž, jeden z nejznámějších symbolů Londýna. Big Ben je vlastně jméno zvonu (dostal ho po Siru Benjaminu Hallovi, který se zasloužil o jeho odlití), ale používá se pro celou věž, jejíž výška dosahuje 97,5 m. Ciferníky hodin jsou na každé ze čtyř stran a měří v průměru téměř 8 m. Zvuk zvonu Big Benu je známý téměř po celém světě, neboť ho používá britský rozhlas BBC jako zvukové znamení. Budovy byly těžce poškozeny německými nálety v období 2. světové války, ale v letech 1948 – 50 byly rekonstruovány do původního stavu. Celý komplex je také překrásně vybaven uvnitř a zajímavostí zajisté je, že veřejnost se může zúčastnit v určených hodinách zasedání Horní i Dolní sněmovny.

Neméně bohatou historii má i sousední Westminsterské opatství. Místo, na němž stojí tato nejvýznamnější církevní stavba Londýna, bylo osídleno již v římské době. Předpokládá se, že první kostel stál na místě dnešní katedrály už v 7. století a byl zasvěcen sv. Petrovi. Jeho zakladatelem byl údajně r. 616 první londýnský biskup Mellitus. Kostel byl zničen Dány a na jeho místě založil v r. 1065 král Edward Vyznavač kostel a určil ho za místo svého posledního odpočinku. Nový kostel se v roce 1066 stal také korunovačním kostelem anglických králů, a tím byla založena jeho sláva. Na místě normanského kostela dal počátkem 13. stol. král Jindřich III. postavit dnešní, francouzskou gotikou ovlivněnou stavbu. O její dokončení se však museli zasloužit i Jindřichovi následníci, protože stavba byla nad Jindřichovy síly. Chrám je dlouhý téměř 170 m (některé materiály uvádějí „pouze“ 156 m) a s výškou 34 m je nejvyšší gotickou kostelní lodí v Anglii. Na prohlídku chrámu, přilehlé křížové chodby i budovy kapitulního domu bohužel nemáme čas.

Spěcháme, abychom byli na smluveném místě přesně, aby na nás nemusel autobus čekat. Vydáme se cestičkami St. James’s parku, pozorujeme neuvěřitelné množství poloochočených čiperných veverek a na jezírku věnujeme pohled nejen přítomným labutím, ale mají zde i pelikány. To nás poněkud vyvede z míry. Kolem Buckinghamského paláce a Green parku se dostaneme k Hyde parku. Zastavíme se ještě u Wellingtonova monumentu a Wellingtonova muzea. Wellington Arch je triumfální oblouk postavený na paměť maršála Wellingtona v letech 1825 – 27 D. Burdenem. Na jeho vrcholu je umístěna kvadriga (starověký dvoukolový vůz se čtyřspřežím). Jezdecká socha vévody Wellingtona obklopená 4 vojáky z různých složek anglické armády je dílem Sira E. Boehma. Nedaleký Apsley House postavený v 18. století jako rezidence Wellingtonů je dnes muzeem. A to už je skutečně poslední z památek, které míjíme „po svých“. Zapadneme unaveni, ale přece jen šťastní do sedadel autobusu, abychom byli možná schopni ještě vnímat památky, které budeme míjet při jízdě „domů“.

Jakmile se autobus rozjede, hned na severovýchodním rohu Hyde Parku míjíme tzv. Marble Arch. Tento mohutný mramorový vítězný oblouk navrhl r. 1829 John Nash podle vzoru římského Konstantinova triumfálního oblouku jako hlavní bránu k Buckinghamskému paláci. Pak se ale zjistilo, že brána je příliš úzká, aby jí mohl projet královský kočár. Od roku 1851 tedy stojí na dnešním místě, na ostrově uprostřed kolem proudícího provozu. Toto místo se nazývalo Tyburn a na něm bylo od 12. stol. do r. 1793 popraviště. Sem přivedli z vězení nebo z Toweru delikventy, jejichž život skončil na šibenici, tzv. Tyburn Tree. Proti Marble Arch zahlédneme také plochu Speaker’s Corner. Zde může každý svobodně vyjádřit svůj názor.

Zase absolvujeme dlouhou jízdu londýnskými předměstími. Poznáváme, že Londýn není jen přepychové City, ale že to jsou také čtvrtě s „vybydlenými byty“, okna jsou rozbitá, omítka oprýskaná, některé byty jsou vyhořelé. Ve stejném nebo podobném stavu se nacházejí i některé obchody v přízemí těchto domů. A když se podíváme po lidech na ulici, rázem máme dojem, že jsme se snad ocitli na jiném kontinentě. Už věříme tvrzení, že Londýn se svým okolím má nejhustší osídlení barevných přistěhovalců v celém Spojeném království. Dnes je ve městě mnoho čtvrtí, ve kterých převládají určité skupiny obyvatelstva. Není to tedy jen Soho a Číňané. V Brixtonu v jižním Londýně žijí Jamajčané, v Notting Hillu přistěhovalci z Trinidadu, v East Endu se usadili Bengálci, v Southallu převládají Indové, bohatí Arabové upřednostňují Kensington. Spolu s úvahami o tom, jaké asi problémy všeho druhu toto pestré složení obyvatelstva přináší, dojedeme až do Greenwiche. Bohužel jen z dálky můžeme pozorovat park a v něm tušit observatoř s Greenwichským poledníkem, ale na vlastní oči už můžeme vidět greenwichskou pláň a nad ní se třepotat množství draků těch nejrůznějších tvarů. Jeden je mimořádně velký, má tvar přibližně matrace. A víte, co dokáže? Jak si jen tak poletuje, tahá po zemi svého majitele v blíže nepopsatelném vozítku.

Po sedmé hodině jsme ve „svých“ karavanech. Původně jsme se chtěli jít projít ještě k vodě, ale člověk míní a počasí plány mění. Zatím jsme dnes měli celý den pěkně a tak je nemyslitelné, aby alespoň večer nezapršelo. Ta chvíle přišla právě teď. Dáme se tedy do vaření večeře, po očku ale pozorujeme intenzitu deště. Co kdyby přece jen přestalo. Sníme polévku a – ono už skutečně neprší. A tak hurá k vodě. Ti nejotrlejší mají řeči o tom, že si zaplavou. U vody dost fouká, proto všichni zůstáváme raději jen při té procházce. Přehrabujeme se v oblázcích a zjišťujeme, že se mezi nimi dají najít i polodrahokamy, byť pochopitelně nekvalitní. I to je však úlovek na památku. Od vody nás vyžene až tma a nepříjemný chlad. V teple karavanu uvaříme hlavní jídlo, utřídíme dnešní „přehršel“ dojmů a věnujeme se ještě důkladné prohlídce karavanu samotného. Líbí se nám účelnost jeho zařízení poskytující přitom solidní pohodlí. Ve skříni je totiž ještě připraven kempingový nábytek (lehátka, křesílka, slunečník). Navíc v karavanu je zamontován hlásič plynu a je v něm dokonale zajištěné i větrání. V noci potom obsluha vymění plynové bomby a odveze odpad. Když všechno „prodiskutujeme“, zjistíme, že je už zase více než jedenáct a že bychom tedy měli jít spát.

Pondělní ráno je podmračené a mlhavé. Fouká studený vítr. Vstáváme brzy, rychle nasnídat, sbalit zase věci na celý den a už včera objevenou zkratkou mezi chatkami a karavany sbíháme na smluvené místo. Ostatní pochopitelně dodrží opět akademickou čtvrthodinku a tak místo o půl sedmé se odjíždí ve tři čtvrtě na sedm. Máme před sebou dlouhou cestu, téměř 300 km do města Ilkeston, kde je dohodnuta exkurze v závodě na pletené výrobky.

Londýn objíždíme po okruhu a obdivujeme dlouhý zavěšený most. Než se na něj stačíme „vynadívat“, mizíme v tunelu. Přemýšlíme, co to asi podjíždíme. Že by Temži? Snad. Provoz začíná nepříjemně houstnout a tak i my stále brzdíme a zase rozjíždíme, abychom za pár vteřin znovu brzdili. Hustý provoz je až do blízkosti města Lutonu, pak se situace přece jen zlepší. Dlouhou chvíli při popojíždění si krátíme sledováním okolních aut. Zajímá nás, jakým značkám dávají Angličané přednost. Nejčastěji nás míjejí automobily značky Vauxhall. Vauxhall Corsa, Vauxhall Astra, Vauxhall Vectra, Vauxhall Omega apod. Ale to nám něco připomíná. No ano. My přece známe Opel Corsa, Opel Astra. Takže Opel jen pod jiným jménem – z jakých asi důvodů – zvítězil na britském trhu. Továrnu Vauxhall potom míjíme za Lutonem. Z ostatních aut se často setkáváme s Fordy. I to je pochopitelné, továrna Ford je v Dagenhamu. Z typů Forda je zde asi také jako v Evropě módní Ford Mondeo. Ve větší míře tu jezdí ještě vozy BMW a Peugeot, ostatní vozy evropské i mimoevropské provenience jsou k vidění jen málo. Na silnicích ale samozřejmě nechybí všechny možné druhy typicky anglických Rowerů.

Dálnice je jednotvárná, stejně tak jednotvárná je i okolní krajina. pozornost vzbudí snad jen všude se pasoucí krávy, zámeček svítící do dálky svou bělostí i vyhořelé sídlo, které možná bylo také zámkem. Průvodce nás také upozorní, že tam v dálce vidíme Sherwoodský les Robina Hooda i věžičku hradu, na němž se odehrává Scottův román Ivanhoe. Míjíme velká města Luton, Northampton a Leicester, u města Nottingham uhýbáme do Ilkestonu. V továrně nás očekávají o půl jedenácté, máme trochu zpoždění. Na vrátnici nám řeknou, že jsme již očekáváni.

Rozdělíme se do tří skupin a s překladateli procházíme továrnu. Jmenuje se Charnos a soustředí se na pletené výrobky různého druhu. Průvodce nás seznámí s historií závodu, ukáže nám fotografie jeho zakladatelů a krátce pohovoří i o vyráběném sortimentu. Pak projdeme celou výrobou. Pletené výrobky zde vyrábějí jak na starých strojích – na nich si nemohou dovolit vzorování – tak i na moderních strojích řízených počítačem, které už umí leccos. Z výrobků uvidíme jak tradiční, pro nás až příliš konzervativní a jednoduché svetry a vesty, tak i výrobky s plastickými vzory či geometrickým vzorováním. Něco se nám líbí, něco ne, ale to je věc nejen vkusu, ale určitě i národních zvyklostí. Vše se zde vyrábí z kvalitní vlny, průvodce nás upozorňuje, že jejich výrobky patří mezi ty skutečně dobré, jejichž cena na trhu se pohybuje od 25 liber nahoru.

Po prohlídce jsme uvedeni do jídelny a pohoštěni kávou a sušenkami. Zároveň máme možnost zeptat se na vše, co by nás ještě zajímalo. „Padne“ několik dotazů, zároveň stíháme sledovat i dění v jídelně. Je něco po poledni a lidé přicházejí na občerstvení. Je pravdou, že Angličané neznají většinou oběd v naší podobě, ale i tak se trochu divíme nad tím, co vidíme. Jedna ze zaměstnankyň si koupí něco k pití, sedne si ke stolu a klidně rozbalí jídlo přinesené z domu, druhý zákazník si koupí zeleninový salát, třetí jakousi obloženou housku a k tomu připíjí nápoj z termosky atd., atd. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Na dvoře si také všimneme přepychových aut Vauxhall, která jsou k dispozici vedení podniku.

Návrat do Londýna je už rychlejší než jízda do Ilkestonu. Na večer máme naplánovanou noční projížďku městem a tak teď budeme mít až do tři čtvrtě na deset volno. Nechť ho každý zužitkuje tak, jak uzná za vhodné. Parkujeme opět u Hyde parku a sem se máme také vrátit. Někdo se vydává ochutnat speciality do některé z restaurací ve čtvrti Soho, jiní chodí po městě a prohlížejí obchody a zboží v nich, jsou i takoví, kteří se vydají do parlamentu a ve svém snažení jsou úspěšní. My patříme mezi ty, jež se vydají na průzkum ulic. Ale nejen to. Snažíme se také ulovit ještě nějaké fotografické záběry. Tu typická poštovní schránka, tam červená telefonní budka, samozřejmě nesmí chybět klasický poschoďový autobus „double-decker“ a londýnské taxíky. Přímo módní přehlídku „double-deckerů“ nám nabídne rušná třída Oxford Street, zatímco taxíky sledujeme spíše v okolních ulicích a uličkách, do nichž zabloudíme. Londýnské taxíky už nejsou jenom černé, i když ty ještě stále převládají. Ve výzdobě taxíků se skutečně fantazii meze nekladou. Své služby nabízí taxík napůl černý a napůl žlutý, kdo má rád sladké, zajisté se sveze zeleným taxíkem s namalovanou tyčinkou snickers v maxi velikosti atd. atd. My se však i nadále spoléháme na své nohy. Projdeme ještě několika uličkami, posedíme a povečeříme v parku s památníkem prezidentovi Rooseveltovi. Pak se vydáme zpět k autobusu.

Ač se nám doba do tři čtvrtě na deset zdála příliš dlouhá na „soukromé“ chození, téměř všichni jsme ji plně využili. Pomalu se rozsvěcují neony, město se odívá do nočního hávu. V deset hodin vyjíždíme a je skutečně na co se dívat. Přestože jedeme nám už známými místy, často je při nočním osvětlení ani nepoznáme. Nasvíceny jsou nejen významné budovy jako Parlament, Westminsterské opatství či Tower Bridge, ale zvláštní kouzlo získávají osvětlením i budovy, které nám ve dne připadaly až příliš fádní. Prostě město se tou noční hrou barev celé proměnilo. Občas se snažíme něco i vyfotografovat, ale to je možné jen ve chvíli, když zastavíme na červené. A těchto příležitostí je bohužel velmi málo.

„Domů“ se vracíme něco málo po půlnoci. Cestou pozorujeme krásně svítící dělící pruhy na silnicích. Jsou do nich vlepeny jakési kapky s dvěma odrazovými skly a ty v noci přesně označují střed vozovky. Dobrým vodítkem jsou také svítící bójky označující objezdové ostrůvky. Bójky jsou z umělé hmoty a tak pokud dojde ke střetu auta s takovouto bójkou, autu se nic nestane. Po návratu na ubytování se nám ani nechce spát, ještě vaříme a pochopitelně také balíme. Vždyť zítra bohužel toto krásné místo opouštíme. Spát jdeme o půl druhé. Nic se neděje, ráno si můžeme přispat, protože odjezd je ohlášen až na půl devátou. Takže krásnou dobrou noc.