Rubrika: Cestopisy

Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu, malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých podmínek dojít suchou nohou. Ne vždy se to podaří za bílého dne, my máme ale štěstí, dle informací na internetu odliv tentokrát vychází na dopolední hodiny. Neprší, ale počasí tady ve Skotsku dokáže překvapit a během několika minut se změnit k nepoznání. Doufáme však, že nám dnes nepřipraví žádné nemilé překvapení. I přesto jsme raději vybaveni nepromokavými bundami s kapucemi, které nás před případným nevlídným počasím ochrání. Později se nám budou ještě hodit, nikoliv však kvůli dešti.

Od poslední autobusové zastávky procházíme kolem vysoké zdi, za kterou dle stromů a keřů odhadujeme park. Tato cesta je pravděpodobně méně obvyklá. Zvolili jsme ji ale, abychom nemuseli čekat na navazující autobus. Ten nám bohužel ujel přímo před nosem a další měl jet až za několik desítek minut. Jestli vůbec! Řidiči autobusů se v Edinburghu, jak jsme již několikrát zjistili, jízdními řády moc neřídí.

Zástavba lišící se od domů v centru

Přicházíme k prvním domkům. Tato čtvrť se zcela vymyká obvyklé edinburské kamenné zástavbě. Nízké domky, před kterými stojí drahé automobily, se nám líbí. Představujeme si tiše, že bydlíme v jednom z nich. Namísto toho si platíme pokojík v bytě s dalšími nájemníky. Jinak tady ani ti, kdo do Edinburghu nebo i kamkoliv jinam do Skotska či do Anglie, většinou zpočátku nebydlí. Nájmy jsou zde oproti Londýnu nebo jiným větším městům sice nižší, na české poměry však stále poměrně vysoké. Dva týdny ve sdílném bytě vyjdou dvě osoby na zhruba 300 liber, což je v přepočtu přes devět tisíc korun.

Suchou nohou až na ostrov

Přicházíme k místu, odkud už je vidět ostrůvek, na nějž jsme se vydali. Jsme plni očekávání. Dostat se na ostrov suchou nohou bez použití plavidla, v sobě nese nádech čehosi neobvyklého. Ranní slunce prosvítá skrz poslední stromy. Teď už nás čeká jen kamenitá cesta, která se v průběhu změní v betonový val. Jsme tu sami, nikde není vidět živáčka. Později ale přeci jen potkáme pár usmívajících se tváří.

Obklopuje nás vůně moře a křik racků. Kromě nich potkáváme také volavku stojící v mělké vodě vedle valu. Se zájmem pozorujeme odkryté dno moře. Ještě před chvílí tu byla všude kolem voda. Nyní je ale možné vidět obnažené mořské řasy, mušle, malé krabíky prchající do nejbližších úkrytů. Více než míli dlouhý val pomalu končí. Jsme na kamenitém břehu Cramond Islandu. Rozhlížíme se, kudy se dostaneme na vrcholek. Za jedním z nízkých keřů vidíme právě probuzené dobrodruhy, kteří i přes chladné skotské počasí na ostrově nocovali. Možná však jen nestihli odejít, než přišel příliv…

Zajímavosti ostrova

Na ostrově kromě polorozpadlé budovy a skotské fauny nic není. Neznamená to však, že by to místo bylo nezajímavé. Naopak. Ona nicota je pouze zdánlivá a bližší prozkoumání nás přesvědčuje o opaku. Pomalu se dostáváme na vrcholek ostrova. Je odsud opravdu zajímavý výhled. Větrné počasí nás donutí nasadit na hlavu kapuci. Ze silného větru nás začíná píchat v uších. Využíváme kamenité cestičky, okolo kterých jsou náhodně rozesety větší kamenité bloky. Obdivujeme houževnaté keříky nucené dennodenně bojovat s nepřízní počasí. Všude tady také roste vřes. V dáli vidíme další ostrov. Na ten se však bez použití lodě dostat nedá. Na druhé straně je možné zahlédnout část známého ForthRailBridge. I sem se možná vypravíme, budou-li nám okolnosti přát.

I přes to, že nám cedule na budově nedoporučuje vstupovat dovnitř, zvědavost nám nedá. Výsledkem naší sondáže je ale drobné zklamání, v budově nic zajímavého není. Nejsme schopni ani rozeznat, k čemu dřív tyto zdi sloužily. Nevadí. Shledáváme, že hodina strávená průzkumem ostrovu nám stačí k tomu, abychom byli spokojeni. Vracíme se tedy zpět na pevninské pobřeží. To už ale potkáváme rodinu s dětmi a několik lidí venčících své psí miláčky. Udivuje nás, jak jeden ze skotských gentlemanů poctivě uklízí po psovi nepořádek. Později však zjišťujeme, že je to tady naprosto normální. Kdyby to majitelé psů nedělali, hrozila by jim obrovská pokuta. Kéž by něco takového platilo i u nás.

Cesta zpět

Na konci betonové cesty si ještě fotíme velkou dřevěnou ceduli. Je na ní fotografie ostrova, který je uvězněn ve vodě. Protože takový obrázek nemůžeme vidět na vlastní oči, fotíme si alespoň tento. V ústí malé říčky, kterou nedokážeme pojmenovat, kotví menší plachetnice a motorové loďky. Je to milý pohled. Skoti i Angličané jsou mořeplavci každým svým coulem. Přijde nám to velmi sympatické, ale možná jen proto, že v naší vlasti to není obvyklé.

Konečně dojdeme k autobusové zastávce. Autobus nás tam za několik okamžiků vyzvedne a odveze zpět do centra skotského hlavního města. Těšíme se, až si dáme horký čaj, nad kterým budeme plánovat další výlet. Možná že bude do Glasgow. Možná ale jinam, kdo ví…

Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující přednosti polynéské civilizace. Mořeplavec se sice nestal největším objevitelem historie, přesto však lidstvu věnoval něco mnohem cennějšího, v podobě Tahiti dal lidem nekonečné sny a představu ráje na zemi.

Celé souostroví známé pod jménem Tahiti je složeno ze dvou menších oblastí nazvaných Závětrné a Návětrné ostrovy, každé oblasti potom z řady menších ostrůvků. Spojení je možné lodí i letecky, jelikož jsou však vzdálenosti velké, většině turistů nic jiného než letadlo stejně nezbyde. Většina ostrůvků má své nepatrné letiště, většinou se jedná o pozůstatky polních letišť, které zde zůstaly po americké posádce z dob bojů o Tichomoří. Loď lze doporučit pouze v případě cesty mezi hlavním ostrovem Tahiti a ostrovem Moorea, kde přívoz jezdí denně a trvá jen asi hodinu, ostatní ostrovy leží příliš daleko od sebe. Samotný ostrov Tahiti je známý především postavou francouzského malíře Paula Gauguina, který sem v roce 1891 přijel a celkem neúspěšně pobyl několik let. Vyčerpaný chudobou, těžkou nemocí a neustálými boji s úřady a církví nakonec Gauguin prchá na Markýzy, kde po necelých třech letech umírá.

Papeete zůstává rušným a překvapivě moderním městem, i když Francouzi v posledních letech ukončili nukleární výbuchy a tím i výrazně omezili provoz námořní základny. Město si tvrdošíjně zachovává tradiční ráz s nezaměnitelným francouzským šarmem. Městský trh by si nikdo neměl nechat ujít, nabídka květin, ovoce, ryb a zeleniny je opravdu nepřeberná. O své místo se hlásí i stovky pestrobarevných oděvů pareo, což je univerzální polynéský oděv používaný jako sukně či šaty.

I když je mezinárodní letiště v Papeete, takže každý návštěvník přiletí právě sem, většina míří rovnou na další ostrovy. Těch je celá řada, ale z turistického pohledu jsou nejdůležitější dva ostrovy, Moorea a Bora Bora. Moorea je tak blízko od Tahiti (pouhých 17 km), že přelet letadlem, poněkud připomínajícím letadlo práškovací, trvá jen 5 minut letu nízko nad vodou. Pro turisty je zde připraveno vše, co si mohou přát, od solidně vybavené infrastruktury, spočívající především z luxusních pětihvězdičkových hotelů, až po nejrůznější atrakce jako safari do vnitrozemí nebo cesty lodí kolem ostrova. Nicméně počet firem nabízejících tyto atrakce je omezen, takže musíme volit šikovně a několik dní dopředu, firmy většinou nabízejí jeden den cestu jeepem, druhý den cestu lodí. Vnitrozemí je značně hornaté, jednotlivá pohoří a údolí jsou hustě porostlá tropickou vegetací, a většinou patří francouzské vládě. Pravou perlou souostroví Tahiti je však malinký ostrůvek s kouzelným jménem Bora Bora. Je tvořen půlkruhovým zbytkem kráteru, korálový útes obklopuje celý ostrov a ohraničuje překrásnou lagunu. Život zde je neuspěchaný, hodiny snad nikdo nezná, takže pokud potřebujeme nějakou službu, raději ji objednáme o půlhodiny dřív. Okolo celého ostrova je čarokrásná laguna, lákající k snorklování či potápění. Je zde i několik písečných pláží, většinou se ale doporučuje vstupovat do vody v botách, korály bývají nepříjemně ostré. Není snadné se vytrhnout ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z jednoduchého způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem.

I tomuto ráji ale v poslední době hrozí problémy. Ještě nedávno regulovaný počet hotelů prudce narůstá. S tím rostou i ceny. Na baťůžkáře si zde moc nepotrpí a počet kempů každoročně klesá. Levnou alternativou je možnost bydlení v soukromí, ale i zde je počet pokojů omezen. A kdo si chce opravdu dopřát (a sáhnout mimořádně hluboko do kapsy, může si rezervovat bungalov na soukromém ostrově La Tahaa.

Většina lidí kombinuje návštěvu několika ostrovů najednou. Vzhledem k tomu, že letadla z Papeete do zámoří odlétají brzy ráno, spojení lze stihnout pouze prvním ranním letem z blízkého ostrova Moorea, a ti, kteří si vybrali některý ze vzdálenějších ostrovů, musí před odletem zpět přespat v Papeete.

Ostrovy, které i nadále patří Francii, povětšinou tvoří v Karibiku určitou výjimku, neboť si i v době dnešního turistického molocha drží vlastní tvář. Platí to i o ostrově St. Martin (jeho druhá polovina patřící Holandsku nese název St. Maarten). Ten si svoji dobrou pověst udržuje hned ze dvou důvodů – je považován za gastronomický ráj a ještě k tomu má nejlevnější alkohol v celém Karibiku.

Jako je tomu u celého Karibiku, ostrov objevil v roce 1493 Kryštof Kolumbus. Dlouhých sto řicet let se o ostrov nikdo nezajímal, takže bojovní Karibové pocházející z amazonských pralesů mohli v poklidu pokračovat ve sbírání soli. V polovině 17. století se ostrovu i soli zmocnili Holanďané, kteří několik desetiletí o ostrov bojovali se Španěly a Francouzi. Nakonec převládl zdravý rozum o obě země se dohodly na poklidném rozdělení ostrova, které platí dodnes a nikomu přitom nevadí, že se to kdysi nedělilo na dvě přesné poloviny. Holanďanům zůstala menší jižní část, a menší rozloha byla nahrazena lepším přístavem a velkými solnými jezery. Existuje mnohem lákavěji znějící verze rozdělení ostrova, kterou opakují v každém turistickém průvodci – Francouz a Holanďan se z jednoho místa vydali kolem ostrova a kde se zase setkali, tak vznikly hranice. A jelikož si Holanďan tehdy zřejmě popíjel, Francouz šel rychleji a Francii tak dnes patří větší část ostrova.

Rozdělení ostrova poznáme především po stránce gastronomické, neboť decentní cedule u cesty je jedna. Holandská část je orientovaná zejména na turisty ze Spojených států, velké hotelové řetězce a na každém rohu nějaké hamburgerové království. Musím ale po pravdě přiznat, že tohle byla již moje třetí expedice a holandská strana své kuchařské umění výrazně vylepšila, zřejmě začalo hoteliérům lézt na nervy, že většina turistů utrácí v hospodách na druhé straně.

Letiště, a přiznejme díky hurikánu, který před lety staré letiště důkladně poničil, zbrusu nové, je na holandské straně. Ti dobrodružnější si mohou vyzkoušet štěstí na blízké pláži Maho, která končí přistávací dráhou. Chvíle, kdy nám Jumbo přistává pár metrů nad hlavou, bude zlatým hřebem dovolené na ostrově. A pokud budeme mít štěstí, ulovíme unikátní fotografií, všichni ostatní si potom půjdou koupit nový objektiv – letecké motory pravidelně zvednou lavinu kamínků.

Bez auta se asi neobejdeme, řízení patří mezi dobrodružnější, silnice jsou úzké a domorodci řídí jako piráti. A když už jsme u těch aut, rozhodně se vyplatí v autech nic nenechávat, domorodci kradou jako straky a jsou ochotni vykrást auto i kvůli zapomenutému ručníku. Jednou z příčin velkého množství krádeží (ostatně vysoké ploty s ostnatým drátem kolem každého lepšího domu o také něčem svědčí) je právě dvouvládí – zlodějům stačí překročit hranici a než se policejní složky dohodnou, jsou dávno pryč. Pronásledovat přes „hranici“ se totiž nesmí. St. Marten proto není žádným rájem pro stanování.

Poněkud nejasný je i systém placení. Holanďané zde nepřešli na euro, takže v obchodech se setkáme hned se třemi cenami – první je ve florintech, druhá v dolarech a třetí v euro. Ve skutečnosti je ale na holandské straně univerzálním platidlem dolar. Na francouzské straně zase vládne euro, nicméně dolar přijmou všude a často se mi stalo, že jsem kasírující obsluhu dvacetieurovou bankovkou přivedl do rozpaků, protože v kase prostě nebyly eura. Evropanovi to může být jedno, ale mne, coby cestovatele z dolarové země mimořádně těšilo, že nejméně polovina francouzských restaurací uměle udržuje kurz dolaru k euru na 1:1. To ale neznamená, že by St. Martin byl nějakým levným rájem, ba naopak. Není se čemu divit, oběd s předkrmem z dovážených žabích stehýnek a novozélandským jehněčím bude něco stát.

Hlavním městem holandské části ostrova je město Phillipsburg, malebně rozložené na úpatí několika kopců a na úzké šíji mezi zálivem a velkým solným jezerem. Vedle již zmíněného mezinárodního letiště je zde i velmi kvalitní přístav, takže v přístavu pravidelně kotví několik mamutích výletních lodí, které zahltí město tisíci nákupuchtivých turistů. Po poklidném rozjímání v bistrech francouzské části ostrova je to téměř šok pozorovat stovky turistů v tričkách inzerujících názvy jejich plovoucích hotelů. Milovníky filmu může potěšit, že právě zdejší přístav byl místem filmování závěrečné scény filmu Speed 2.

St. Martin rozhodně není nějakou oázou klidu v Karibiku. Holanská strana je klasickým příkladem masové turistiky se všemi výhodami a nevýhodami, od módních butiků, kasín, a diskoték. K tomu přidáme nějakou tu palmu, hrstku pláží a slavnou Orient Beach, kde se procházejí naháči a kam se sjíždí pohoršovat kypré Američanky z výletních lodí, a máme Sint Maarten.

Francouzská strana je o něčem jiném – jediné trochu větší městečko je Marigold mající na každém druhém rohu nějaké bistro, lákající na na osvěžující drink. Podle nálady přitom můžeme pozorovat buď francouzskou trikolóru pyšně vlající nad pevností, nebo milionářské jachty v přístavu. Zbytek francouzské části ostrova jsou pak ospalé vesničky, pravidelně prošpikované čtyřhvězdičkovými kaplemi výtečného jídla s kuchaři školenými v Paříži. Nejsou zde výletní autobusy, jen pár odvážlivců se vydá taxíkem z Phillipsburgu opatrně otestovat, co na tom jídle ti Francouzi mají.

Takže jet nebo nejet? Záleží na tom, co si od ostrova představujeme. Pokud hodláme s batohem na zádech získat levnou dovolenou v kempu u pláže, St. Martin nebude pro nás. Pokud máme na hotel střední kategorie a nevyhýbáme se restauracím, budeme na ostrov vzpomínat s láskou. A ještě nám při zpáteční cestě bude v kufru šplouchat nějaká ta unikátní a přitom velmi levná lahvinka.

Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil, těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou je, že ostrov z letadla motýla připomíná, tvoří jej totiž dva ostrovy – Basse-Terre a Grande-Terre, které jsou odděleny tenkým proužkem moře, kterému se tradičně říká Slaná řeka. Dnes je sice spojuje most, takže pokud mrkneme, ani úžinu nezaregistrujeme, ale je to tak.

Obě části ostrova se snad nemohou více lišit. Basse-Terre je ostrovem vulkanickým a díky tomu, že je často hustě porostlý tropickým dešťovým pralesem, po pravdě řečeno velice připomíná blízký Martinik. ostrov, zarostlý tropickým dešťovým pralesem. Druhá půlka motýla, ostrov Grande-Terre (který je navzdory názvu menší), leží na vápencové plošině, takže je plochý jako lívanec, pokrytý třtinou a jeho pobřeží je jedním velkým turistickým centrem.

Objevitelem byl samozřejmě Kryštof Kolumbus, a to již v roce 1493. Španělsko ale tato část Karibiku příliš nezajímala, takže se objevili čiperní Francouzi a od roku 1635 zde s krátkými přestávkami, kdy se zde snažili usadit Angličané, zde vlaje vlajka s francouzskou trikolórou. Po několika změnách je dnes Guadeloupe nedílnou součástí Francie a spolu s ostatními francouzskými ostrovy Karibiku tvoří od roku 2003 zvláštní zámořský kraj. Proto je zde také králem euro a na rozdíl od většiny Karibiku si dolary můžeme nechat v kapse. Necelých 450 tisíc obyvatel mluví francoužštinou a zdejším dialektem kreloštiny, s jinými jazyky se příliš nechytneme, byť já se mohl uplatnit italštinou (kdybych ji uměl), protože majitelé a zároveň jediná obsluha hotelu, ve kterém jsem bydlel, byl italský manželský pár.

Kolumbus ostrov pojmenoval po Panně Marii Guadeloupské, a už se to chytlo. To ale neznamená, že se zde nesetkáme s původním názvem ostrova – Karukera, když už nikde jinde, tak na lahvi rumu. A když už jsme u rumu, zatímco Martinik je po právu označován za rumového krále, Guadeloupe má zatím co dohánět, byť jsou oba ostrovy geologicky a teplotně prakticky identické. Přece jenom jsou místní rumy o stupínek méně kvalitní, snad pro jejich kratší stárnutí. Pokud ovšem seženeme rum z vedlejšího ostrůvku Marie Galante, třeba značku Pere Labat, zjistíme, že destilovny pracující stejně jako v 19. století dokáží vyprodukovat rum skutečně dokonalý i přes jeho poměrně malé šestileté stáří. A tato menší kvalita rumů se odráží i v nabídce v obchodech, zatímco na Martiniku se procházíme kolem nekonečných polic s produkty všech destilovan, tady jsme v obchodě rádi, když mají tři různé lahve.

To ale neznamená, že lze odolat tradičnímu nápoji Ti Punch, který je tradičně podáván velice přívětivým způsobem – na stůl se položí lahev 55 procentního bílého rumu, trochu cukru a citrónu. Koneckonců, při ceně 7 euro za litrovku si to může hospodský dovolit. Úspěch zaručen, tento nápoj rozjasní i ten nejzamračenější den.

Na ostrov většinou jezdí dva typy turistů – většina touží po plážích, zbytek po přírodě. Obě skupiny si přijdou na své. Pláží je na ostrovech víc než dost. Ty nejkrásnější jsou celkem pochopitelně na té placaté části, druhá část má zase pláže prakticky prázdné. Pokud ale trváme na bělostném písku až oči přecházejí, musíme jinam, Basse-Terre má písek nejrůznějších odstínů, od špinavě žluté až po úplně černé. Místní ale přísahají, že pláž Grande Anse je na celém Guadeloupe tou nejhezčí. Za zády palmy, při troše štěstí můžeme pozorovat kolibříky a moře tak akorát. Největší město Pointe-a-Pitre a celkem pochopitelně i velice moderní letiště je na východní části motýlka. Tento ostrov připomíná spíše Evropu než Karibik a pochopitelně i zalidněnější a bohatší na turisty a jim sloužící infrastrukturu.

Pro zájemce o přírodu a klid je zajímavější západní ostrov. A pokud někdo inklinuje ke stanu či batůžkáření, bude tady pro něj pravý ráj. Kempů sice není příliš, ale stanovat na prázdných plážích není nic neobvyklého a místo, kde se stanovat nesmí, jsem nenašel. Jen se musíme předem ujistit, že je stan patřičně voděvzdorný, protože zde přece jenom prší častěji, než jsme zvyklí. Hornatá západní část nabízí vedle klid také dvě turistická lákadla. Jedním je zázrak tropické přírody v podobě velikého parku Parc National de la Guadeloupe, kde si za cenu vlastního potu můžeme prohlédnout nejen dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a ve vzácném případě štěstí také téměř 1 467 metrů vysokou sopku La Soufiere. Druhým lákadlem je botanická zahrada v blízkosti města Deshaies. Za vstupné sice zaplatíme nehoráznou částku, ale zato se budeme několik hodin procházet uprostřed opravdu okouzlující zahrady, ve které kvetou snad všechny rostliny, které si můžeme představit a ještě to vylepšují desítky kolibříků.

To všechno neznamená, že by byl Guadeloupe rájem na zemi. Pro některé bude zklamáním neexistující noční život, s vyjímkou barů velkých hotelů je po sedmé hodině všude naprosto mrtvo. Náruživí fotografové zase zapláčou nad tím, že se domorodci velice neradi fotografují. A když už jsme u toho negativního, pozor si musíme dát na stromy Manchineel, především pak při dešti, neboť z nich kape šťáva, která může pěkně popálit. Většina stromů již je vykácena a na zbytku bývají varovné nápisy, nicméně některý určitě unikl bdělému oku domorodce. Nedoporučuje se ani koupání ve většině místních řek, neboť hrozí nebezpečí parazitů.

Guadeloupe sice na první pohled vypadá jako sourozenec Martiniku a pokud bychom je navštívili po sobě, budeme mít chvíli pocit, že jsme Martinik neopustitli – řada měst má stejná jména a západní ostrov jakoby Martiniku z oka vypadl. I jídlo je téměř identické. Po delším putování ale začne být jasné, že je zde mnohem méně restaurací i hotelů a vůbec zájem o nějaké podnikání je mnohem menší. Stejně tak je menší i zájem mateřské země, která do rozvoje Guadeloupu investovala neporovnatelně méně nežli do ostatních ostrovů, což je o to méně pochopitelné, když si uvědomíme, že až do nedávné doby bylo správní středisko francouzské části Karibiku právě zde.

Přes to všechno je ale na tomto ostrově krásně a pokud bych se mohl zase vrátit, poletím bez váhání.

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.

Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je hřibů nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švedsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.

Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen vyjímečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jesti je ráno či večer a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétavali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.

Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, kterým jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojíštěni atp. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.

Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.

Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPRS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.

Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam. Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou.

Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.

Istanbul, Kapadocie, Ala Daglar, Nemrut… všechno to vonělo dálavou a zážitky, ale zároveň to bylo takové ploché, jako vystřižené fotky z časopisu. Ten třetí (čtvrtý, pátý…) rozměr, ten jsme tomu museli teprve dát. Bylo nás devět, povětšinou studenti vyšších ročníků VŠ, šest borců a tři holky. Právě o ty tři holky jsme měli před odjezdem největší strach, pročež se jediná světlovláska rozhodla změnit barvu, ale zpětně jsme uznali, že to nebylo potřeba. Jídla jsme si vezli minimum (většina padla na Pirinu), a vystačilo tak akorát do hor a liduprázdných končin. V civilizaci jsme žili hlavně z místních kebabů, vodu na pití jsme kupovali. Od střevních potíží nám úspěšně pomáhala domácí pálenka, problémy nastaly, až když došla 🙂

Istanbul, tři dny

Do Istanbulu je nejlepší přijet vlakem na nádraží Sirkeci, hlavně proto, že je přímo v centru. Ihned na vás dýchne atmosféra přímořského velkoměsta, které se až tak moc neliší od svých západoevropských kolegů. Rozdíly tu samozřejmě jsou – islámská architektura se nezapře, kam se člověk podívá uvidí široké kopule a štíhlé věže mešit. Nejkouzelnější je Istanbul při západu slunce a v noci.

Naše první kroky vedly do Velkého Bazaru, ale ten je dnes především turistickou atrakcí. Dokonce i proslulé smlouvání s zde smrsklo v pouhé divadélko. Jak poznamenal Kubáč: „Málo křiku, harampádí a bordelu.“ To vše jsme našli o kus dál směrem ke Galatskému mostu, kde se rozkládá bazar pro místní a egyptský trh s kořením. Tyhle končiny určitě stojí za návštěvu. Mešita Süleymaniye je největší v Istanbulu, ale na rozdíl třeba od Modré mešity je méně navštěvovaná turisty – proto se vyplatí sem zajít. Vedle je navíc malý klidný park.

Největším lákadlem Istanbulu a místem, které bych doporučil navštívit každému, je Aya Sofya. Původně křesťanský chrám byl postaven v roce 537 (!) a až do dobytí Istanbulu v roce 1453 byl největší křesťanskou stavbou na světě. Osmané jej pak přestavěli na mešitu a roku 1935 z ní Ataturk udělal muzeum. Mezi hlavní klenoty patří mozaiky s křesťanskými portréty z 10. století. Vyjížďka lodí po Bosporu se nám příliš neosvědčila, ale zahlédli jsme delfína a podjeli dva obří mosty. Před návštěvou stadionu Besiktas můžu jedině varovat, je totiž na úrovni našich prvoligových stadionů.

Ala Daglar, tři dny

Z Istanbulu jsme se autobusem (dálkové autobusy jsou v Turecku poměrně luxusní) přesunuli do stotisícového města Nigde, které i přes svou lidnatost dělá čest svému jménu. Tranzitem jsme zajeli do nedalekého kláštera Gümüsler, který je srovnatelný s kostely v Kapadocii (včetně starých křesťanských fresek), s několika výhodami: vstup je mnohem levnější a máte možnost si ho prolézt odshora až dolů podle libosti.

Odtud jsme zamířili k Ala Daglaru, téměř čtyřtisícovému pohoří, které je zároveň národním parkem. Už zdálky působí majestátně, zblízka se jen tají dech. V půlce léta je Ala Daglar vyprahlým pohořím bez vegetace, proto je potřeba si cestu dobře naplánovat tak, abyste měli dostatek vody. Vyplatí se spát u tábořišť (Sukulpinar, Yedigöller), kde máte pitnou vodu a nechají vás tu přespat zdarma. V Sukulpinaru je dokonce studená sprcha a za příplatek i kropený trávník. Místní pastevci jsou ohromně přátelští.

Žádnou horu se nám nepodařilo zdolat, mj. kvůli špatné navigaci :-), i tak jsme ale vystoupali do 3 500 metrů. Pokud chcete chodit natěžko mimo hlavní cesty, určitě se vyplatí lano, minimálně na spouštění báglů. My jsme je neměli a udělali jsme si zbytečnou půldenní zacházku.

Ala Daglar je asi nejkrásnější pohoří, ve kterém jsem kdy byl. Jeho kouzlo je právě v té pustosti a rozlehlosti. Občas si připadáte jako v Mordoru, v tom nejlepším slova smyslu 🙂

Takže tedy váhám jestli lístek na loď do Porto Velha koupit nebo ne. Když koupím, pojedu, když nekoupím, zůstanu v tomhle městě navěky. Nebo aspoň do té doby, než znova zprovozní patnáct let zavřenou silnici přes Amazonii. Prý můžu do zítra přečkat na lodi. Aspoň něco. Už mě vede uličkami do vedlejšího přístavu, posadí na motorový člun a šátečkem zamávám. Ujedeme asi pět set metrů, vysadí mne na palubě a natáhne ruku se slovy pět reálů. V tom moje nervy, tolika prohrami natažené a nesnesitelným vedrem vyšponované k prasknutí, povolily. To už je vážně moc! Obořím se na něj, co si to jako dovoluje, že nic neřekl předem a že jsem si myslel, že je to v ceně jízdenky a tak dál, no, stejně si nerozumíme, on portugalsky, já napůl španělsky, napůl anglicky. Nakonec odchází s jedním reálem a já mám dneska první dobrý pocit z první vyhraný bitvy.

Konečně se můžu pořádně rozhlédnout po lodi. Zatím jsem tu skoro sám. Loď je to jako každá jiná v přístavu, asi patnáctimetrová, tříposchoďová. Jak později uvidím, systém přepravy je tento: první poschodí se naláduje nákladem. Od zemědělských plodin po těžkou techniku (představovanou dvěmi motocykly značky Yamaha). Druhé podlaží se zaplní lidmi, kteří si na háčky u stropu připnou houpací sítě – hamaky a to tak na husto, že hamaky vytvoří naprosto neprostupnou pavučinu, zvláště nebezpečnou, když v noci spěcháte na záchod (zrovna v tom čase takhle na záchod spěchávám víc než často a častěji, než mi je příjemné). Vrchní patro, které je kryté jen z části se využívá na odpočinek a socializaci s ostatními cestujícími. Je tam pár kajut, bar, židle a podél zábradlí lavičky.

Pojedeme zítra. To je jediné, co jsem následných několik dní slýchám. Proč nejedeme a jestli skutečně zítra pojedeme zjistit nedokážu. Jak jsem napsal, oni portugalsky, já česky…

Jedinou společnost mi dělá černý kněz z Guayany, který taky neumí portugalsky, ale hovoří plynně anglicky, francouzsky, španělsky a kdo ví jak ještě. Bohužel, naše náhledy na fungování světa a vesmíru se rozcházejí natolik, že se po několika rozhovorech snažím frekvenci našich konverzací držet na jediné únosné míře, tedy nekonverzovat vůbec. Nechápu, jak takový vzdělaný člověk může tak neskutečně plýtvat svým potenciálem a místo, aby třeba učil děti psát, když už chce být v životě užitečný, vykládá nesmysly pramenící z jeho víry. Na druhou stranu, křesťanství tvoří důležitou součást jihoamerických kultur a člověk se po nějaké době naučí onu středověkou nemoc tolerovat.

Čtyři noci trávím na lodi, která se nehýbe, každé ráno doufám, že teď už konečně vyplujeme a pokaždé jsem zklamán. Pátý den situace vypadá mnohem lépe. Přichází na loď více a více lidí, dokonce nějací mladí turisti ze Španělska a Mexika. Dávám se s nimi do řeči, vděčný za jejich bohatou slovní zásobu, jejíž nejčastějším slovem není ani „bůh“ ani „Ježíš Kristus“. Chvíli to vážně vypadá, že vyplujeme, ale po pár hodinách si opět všichni začínají něco šuškat a několik osob odvazuje a balí hamaky. Vůbec je zajímavé, že z těch přibližně patnácti dvaceti Brazilců, kteří na vyplutí čekají stejně dlouho jako já, čiší taková pohoda a odevzdanost. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, nikomu nevadí, že neplujeme. Jako by měli dost času. Nevím sice, jak to mají v Brazílii zařízené s dovolenýma, ale já z toho už začínám být lehce rozladěný. Tentokrát to ale byl planý poplach, loď odjela na nějakou inspekci či co a po třech hodinách se zas vrátila. Tak jsme zas navázali naše houpací sítě a čekali dál. Moji noví přátelé z mexicko španělské skupinky ale situaci chytají do rukou podstatně pevněji než já. Na večer už mají peníze nejen za svoje lístky zpět, ale po menších problémech i za lístek můj a odcházíme. Přespíme u jejich brazilského kamaráda a druhý den společně najdem jinou loď.

Z jedné noci u brazilského programátora se staly noci tři. Žádná loď připravená k odplutí není. Byly to ale příjemnější dny, než na lodi. Poznal jsem město, čerstvé džusy z druhů ovoce, o kterém jsem ani nevěděl že existuje, křesťanský obřad podle indiánských tradic s magickým nápojem z džungle. Taky jsem zjistil, jak jsou v Brazílii vybaveni na hosty. V každém domě mají různě po místnostech háčky, na které v případě potřeby zavěsí houpací sítě. Praktické. Moji zachránci dost pospíchali, proto nakonec zvolili letadlo a já se naloďuji na loď, která je nejenže za poloviční peníze, a hlavně, která druhý den skutečně vyplouvá.

Čtyři dny. Přesně tolik dní má plavba do Porto Velha trvat. Samozřejmě, že trvá sedm dní. Vody v řece je málo a kapitán si netroufá plout v noci. Snažím se mu naznačit, že to za něj vemu, ale jde to těžko. Skoro nevychází z kabiny. Jednou dokonce jede před námi motorový člun a borci s tyčemi zkoušejí, jak je řeka hluboká. Na téhle lodi už nejsem tak sám. Jsou tu tři holčiny z Nového Zélandu, jeden Izraelec (nebo Izraelita???), tři Argentinci, jedna Francouzska a asi třicet Brazilců. Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.

O jednu věc se z cesty musím podělit, a to je čistota, kterou posádka udržuje. Všechny odpadky, včetně PET láhví a plechovek od piva se schraňují ve velké plastové popelnici na horní palubě vedle baru a ta když se naplní, je vysypána do řeky. Když to vidím nezmůžu se na jedinou myšlenku. Nechápu. Prostě tomu nerozumím.

Pak, jednoho dne dopoledne, přirážíme k molu v Porto Velho. Balíme a je mi trochu smutno, že to končí. Byla to vážně prima jízda, úplně mimo čas a prostor. Házím batoh na záda a vyrážím přes město na autobusák. Odsud to do Bolívie už bude hračka, zbývá 200 kilometrů po silnici. S úsměvem si nakoupím takové ty malé sladké banány, s úsměvem přijdu na nádraží, s úsměvem požádám o jízdenku do Guayaramerin na brazilsko-bolivijské hranici a maník za přepážkou mi s úsměvem řekne, že žádný autobusy nejedou, že silnice je zavřená.

Napříč Amazonií

Sedím na náměstíčku v Santě Eleně, kousek od hranic s Brazílií. Zvažuju co dál. Můj původní plán zůstat ve Venezuele, najit si tam nějakou práci a učit se španělsky je v troskách už po 14ti dnech. Ne, že by Venezuela nebyla pěkným místem, mají tam hory, džungle, moře, litr benzínu za par korun, pěkný holky, vlastně všechno, co si můžete přát. Ale taky vysokou kriminalitu a celkově takovou nervózní atmosféru. Když i místňáci, u kterých jsem pobýval, se setměním zavřou na dveřích u domu mříž a začnou ukazovat starou, rezavou, ale tutově funkční pistoli, člověk si na dovolené moc nepřipadá. Ani to, že tu pistoli ukazuje padesátiletá paní domu v kostkované zástěře oblečené na ostro, člověka vůbec neuklidní. Přesto neodjíždím ze strachu, až tak horké to tu není, jen mi nesedí ta neuvolněná atmosféra. Možná jsem se nezdržoval na těch správných místech, možná je to rozdíl mezi tím, když ve Venezuele cestuju po venkově a tím, když chci ve Venezuele dlouhodobě pobývat, čili tak nějak krátkodobě žít.

Santa Elena je nudné městečko s vlhkým, horkým klimatem, trochou tradičních odpadků v příkopech, nefunkčními telefonními budkami, pod mostem uprostřed města v zarostlým potoce povalujícím se krokodýlem a s přejetým červeno černo bílým hadem na silnici (ne, nezjišťoval jsem, jestli to byl ten super jedovatý druh, nebo ten vychcánek, co ho imituje, jen jsem se od té doby držel dál od houští).

Můj nový plán přejet Brazílii a pobýt nějaký čas v Bolívii nabýval s každým ujitým metrem k Brazilské hranici jasnějších kontur. O Bolívii jsem slyšel samé pěkné věci a začínám se tam těšit.

Hranice s Brazílií byla dál než jsem čekal a tak jsem použil místní MHD. Už když otřískaná dodávka zastavovala, byla k prasknutí plná. Maminka s dětma, starší pán a já s velkým batohem jsme se však dovnitř nějakým záhadným způsobem vsublimovali. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych zůstal na chodníku. Dopravu totiž zajišťuje nespočet soukromých společnůstek a ty si nenechají ujít žádný kšeftík. Veřejnou dopravou jsem se po Jižní Americe něco nacestoval a musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s takovou nevraživostí mezi cestujícími jako v pražské tramvaji. Když už někdo vycení zuby (nebo oblast, kde normálně zuby bývají), je to vždy v přátelském úsměvu a ne proto, že vám chce ukousnout ucho. Tady za mne ona maminka s dětma dokonce zaplatila jízdné. Brazilská hranice. Hranice neznáma. První nenavštívená země latinské ameriky do které vstupuju sám. Navíc je Brazílie zemí, kde mluví portugalsky. Portugalština sice zní jako když se opilý Francouz snaží mluvit španělsky a já jim nerozumím ani slovo. Fakt. Přitom se říká, že je to španělštině velmi podobné. Není. I rodilý španělský mluvčí má s portugalštinou problémy. Ale naopak s Italem si Španěl povykládá téměř plynule. Pche. Ale ono to zas až tak nevadí. Oni se ti Brazilci baví stejně jen o fotbale a o tom českým vědí i tak víc než já a nepotřebují mne tedy kvůli novinkám v klubech. Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky, četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte, taková situace nepotěší. Chvilku si to však vysvětlujeme, až druhý úředník vytáhne stoh papírů, ze kterých se vyklube nejnovější aktualizace vízové povinnosti. Prý jak dlouho se hodlám zdržet. „jen přejíždím do Bolívie, takže pár dní“ odpovídám rozšafně. Mám ale velké štěstí, jak se teprve ukáže, že tentokrát se mým doporučením úředník s přimhouřenýma očima neřídí a mně v pasu zasychá razítko s měsíční platností.

Jako každé hraniční město, i tady to žije trhovci a obchodem. Já si jen měním venezuelské Bolívary do brazilských Realů a jdu na autobusák. Podle mé mapy v učebnici Španělštiny odhaduji cestu na hranici s Bolívií tak na tři, maximálně čtyři dny. Ze začátku ubíhá cesta pěkně, superluxusním autobusem do Boa Visty, přestup na další pěkný autobus do Manausu, klimatizace, za okny krajinka s výrazným zemědělským motivem a holandští spolucestující, kteří, když jim říkám o pověsti Nizozemců v ČR, ve který hraje v hlavní roli karavan, s úsměvem obracejí oči v sloup a odpovídají: „ach ne, tak u vás taky?“

Manaus, Město boží matky

Chci si v Manaosu na autobusáku koupit lístek do města Porto Velho, odkud je to do Bolívie co by kamenem dohodil. Ó, jak jsem narazil. Prodavač mi vysvětluje, že autobusy do Porto Velha nejezdí, že silnice je už 15 let zavřená a že mám jet lodí. Házím batoh na záda a přes všechny rady ohledně MHD jdu do přístavu pěšky. Vedro. Lepkavo. Nekonečné město. Vedro. Lepkavo. Jdu hodinu a scenérie se nemění. Rušná ulice, domy, takový paneláky. Jdu dvě hodiny. Ruce se mi kvůli batohu už ani neprokrvují, dávám odpočinky čím dál častěji, tričko můžu ždímat. Rozhoduju se přeci jen pro tu MHD. Né že bych to nedošel, to zas né, ale asi bych zdechnul vedrem a naprostým vyčerpáním.

Nejhorší na MHD je to, že v každém státě, někdy i v každém městě mají jiný systém přepravy. Kupují se tady lístky dopředu jako u nás? Nebo mně skásne řidič? Nebo pomocník? Leze se do autobusu předními dveřmi, nebo zadními? Zastavuje autobus na zastávkách, nebo na něj stačí mávnout? V Manausu lezu do autobusu zadními dveřmi, koupím si u sympaticky nevrlé paní s obočím jako Brežněv lístek a prolezu turniketem si sednout. Jednoduché. Jen v tom mrňavém turniketu, který sahá až po strop, si připadám s obrovským batohem jako ježek v kleci. Zašprajcnu se a už už začínám vzlykat. Ale po chvilce si vzpomenu na poučku „když nastavíme nejdelší osten tak…….“ a s úspěchem si sedám na židle.

Autobusem jedu ještě dlouho, proklatě dlouho, než se dostanu do centra do přístavu. Koupit lístek si člověk může na dvou místech. Jedno je oficiální, v klimatizované hale a druhé je sice taky oficiální, ale v sousední části přístavu, u různých obchodníčků a překupníčků. Ale o tom zatím nevím. Lístky v hale jsou proklatě drahé, ale ani se nestihnu pořádně porozhlídnout a už mě má ve spárech nahaněč a ptá se, kam jedu. Zavede mne ke „kapitánovi“ a ten hodí cenu 150 Realů (jeden Real v té době asi 14 Kč). To se mi zdá skutečně hodně a tak poděkuji a vyrazím hledat něco levnějšího do města. Centrum se rozkládá hned u přístaviště a já sázím na cestovky v okolí. Bezúspěšně. Nic. Nada. Jak zpráskaný pes se vracím do přístavu a před halou vyhledám kapitána. Vysázím 150 reálů a v duchu pláču. Ještě víc začnu plakat, když se dozvím, že loď vyplouvá až zítra. Zítra! To je přímo nehoráznost, takového času ztratit tady, uprostřed Brazílie. Jen ještě nevím, že dobrodružství právě začíná.

Západ slunce obdivujeme u řeky Ebro a potom už pro dnešek: „Dobrou noc“. Další den začínáme brzy po ránu v hlavním městě provincie Aragonie, ve více než půlmilionové Zaragoze. Původ města sahá až k Iberům, tehdy se město jmenovalo Salduba. Jeho existence pokračovala i v pozdějších dobách, jen název se měnil. Za Římanů to byla Caesaraugusta, za Arabů Sarakusta. Římské město čítalo v 1. století 16 000 obyvatel, z hradeb dosud zbývají některé části. Za arabské nadvlády v 11. století byla Sarakusta hlavním městem táifského království a významným kulturním střediskem. Po dobytí králem Alfonsem I. Bojovníkem se Zaragoza stala sídlem dvora Aragonského království a těšila se mimořádným právům. I tady jako na mnoha jiných místech se stále bojovalo. Tak například sňatek Katolických králů vyvolal nevraživost mezi aragonskou šlechtou a Kastilií, která skončila právě zabezpečením zvláštních práv (fueros) pro Aragonii. Když se sekretář Filipa II. Antonio Pérez po roztržce s králem roku 1590 uchýlil do Zaragozy a pod ochranu jejích fueros, zatkla ho zde inkvizice. Lid se vzbouřil a odvážil se dokonce povstat proti 12 000 vojáků, které vyslal král. Povstání však bylo potlačeno a starosta Lanuza byl na náměstí sťat.

Za renesance byla Zaragoza rovněž významným kulturním střediskem. Za francouzské invaze v letech 1808 – 09 čelila statečně pod vedením Palafoxovým obléhání francouzským vojskem, proti němuž se postavili všichni obyvatelé. Jméno Zaragozy tak přešlo do širšího povědomí jako příklad odporu proti dobyvatelům. Francouzi pak dobyli město, když už bylo naprosto zničené.

Křesťanské legendy spojují Zaragozu se jménem svatého Jakuba, který roku 40 putoval zemí s apoštolským posláním. Unavený a znechucený misijním neúspěchem se uložil na břehu řeky Ebro k odpočinku. Ve snu se mu zjevila na sloupu (pilar) Panna Marie a dodávala mu odvahy. O pravdivosti této legendy lze vést spory, ale Pilar je ve Španělsku právě tak hojné dívčí jméno jako Carmen. Na břehu Ebra se tyčí bazilika El Pilar, která tuto příhodu připomíná a u níž také my začínáme prohlídku města.

Základní kámen této trojlodní baziliky byl položen v roce 1681 na místě staršího gotického kostela, kde se údajně právě Jakubovi zjevila Panna Marie. Obrovitou stavbu navrhli Francisco Sánchez a Francisco Herrera mladší. Klenby byly dokončeny v roce 1725, hlavní kupole až v roce 1860. Siluetu baziliky tvoří 4 nárožní věže – zčásti dostavěné až ve 20. století – a řada drobných kupolí, osvětlujících vnitřek. Soška Madony Pilar je umístěna ve Svaté kapli (la Santa Capilla), kterou postavil Ventura Rodríguez z mramoru, jaspisu, bronzu a stříbra. Soška je vysoká 38 cm a každý den se jí vyměňuje dlouhé roucho, aby budila patřičný dojem už z dálky. Poněkud více vzadu leží kámen, na který si Panna Marie údajně stoupla. Miliony rukou, jež se do během staletí dotkly, zanechaly na kameni hlubokou stopu.

Klenbu katedrály malovali takoví umělci jako Goya, González Velázquez a bratři Bayeu. Uvnitř se nachází i sousoší Příchod Panny Marie do Zaragozy, k vynikajícím uměleckým dílům patří hlavní oltář s goticko – platareskním oltářem z alabastru. Chórové lavice z vlámského dubu jsou dílem řezbářů G. Moreta, E. de Obraye a N. Lobata. Bohaté poklady jsou soustředěny i v sakristii chrámu.

Podle nejznámějšího městského chrámu se nazývá i náměstí, jehož jednu stranu chrám zdobí, Pilar. V jeho rohu se nachází druhá zaragozská katedrála, katedrála La Seo San Salvador. Kdysi byla vizigótským kostelem, potom mešitou a v roce 1118 zde byl založen dnešní chrám. Z původní románské stavby zbyla pouze apsida, dnešní stavba je převážně mudéjarsko – gotická. Během staletí se katedrála rozrostla na pět lodí a nese znaky všech stavebních stylů od zmíněné románské apsidy přes gotickou hlavní kapli a kapli San Augustín, mudéjarskou zeď de Luny, renesanční zadní stranu chóru a kapli San Bernardo až po barokní věž.

Hlavní oltář s krásnými alabastrovými reliéfy je dílem Pere Johana z roku 1431. Významné jsou i obrazy ze života Krista za chórem ze 16. století umístěné pod vznosným baldachýnem. Z kaplí vynikají La Parroquieta (Farnůstka) s krásnou goticko – mudéjarskou kupolí ze zlaceného dřeva a kaple sv. Bernarda, v níž jsou náhrobky příslušníků královského rodu Hernanda de Aragón a jeho matky, provedené v renesančním stylu místními umělci. Ve velké sakristii je Katedrální muzeum, v němž převažují zlatnické práce, z obrazů jsou to díla J. de Ribery, J. Gossaerta-Mabusse, z okruhu Rubense a vlámské tapiserie z 15. století.

V přilehlé budově kanovnictví je jedna z nejbohatších sbírek vlámských a francouzských tapiserií ve Španělsku. Je zde celkem 72 nástěnných koberců, nejstarší z nich pochází ze 14. století.

Zaragoza je dále proslulá pozoruhodným souborem mudéjarských kostelů s malebnými věžemi, zdobenými cihlovými vzory a keramickými obkladačkami. K nim patří třeba kostel svatého Pavla se skvělým interiérem a pozoruhodným oltářem od S. Damiána Formenta. Tento kostel je považován za třetí zaragozskou katedrálu. Dalšími kostely podobného charakteru jsou kostel Maří Magdaleny, sv. Jiljí poustevníka a sv. Michala. Z renesančních vyniká skvělým platareskním portálem kostel sv. Engrácie a klášter sv. Mikuláše z Bari, z barokních kostely sv. Isabely, sv. Filipa a Jakuba.

K souboru renesančních šlechtických paláců patří Torrero, hrabat Lunů, Santiago, Argillo a Fuenclara. Jediným pozůstatkem muslimské architektury je palác Aljafería z 11. století, zvenčí připomínající svou strohostí pevnost, uvnitř bohatě zdobený. Původně byl letohrádkem místních maurských panovníků, Katoličtí králové ho pak dali přestavět a v jeho druhém poschodí se zřídili přepychové obydlí. Maurské doby připomíná dochovaná malá mešita. V pozdější době se zde usadila neblaze proslulá inkvizice. Palác vstoupil také do dějin hudby, odehrává se zde část Verdiho opery Trubadúr, zkomponované podle díla romantického španělského autora Garcíi Gutiérreze.

Zaragoza je také moderní město. Jeho tvář poznáváme při výjezdu. Široké ulice, plné aut. Jedni směřují do města, jiní z města. Ráno, když jsme sem přijížděli, město ještě spalo. Teprve teď v jeho ulicích pulsuje život. Otevírají se restaurace, bistra, bary, ožívají městské parky. Přijíždějí turisté, aby letmo i důkladněji poznali a vychutnali atmosféru Zaragozy patřící k největším španělským městům.

Jedeme jen mírně zvlněnou krajinou a opět nevidíme lidská obydlí. Pouze nás v poli zdraví osamocený kostel. Se smíšenými pocity dojíždíme do Léridy, katalánsky Lleídy, správního města provincie na řece Serge. „Bedekr“praví, že se jedná o starobylé město, a tak jsme zvědaví na jeho památky. Brzy ale poznáváme, že skutečnost je úplně jiná.

Zastavili jsme v centru města a první, co nás upoutá, jsou jednak zanedbané domy a jednak po ulicích se „poflakující“ pochybné existence. A tak míříme přímo asi k tomu nejzajímavějšímu, co nám může město nabídnout. Vyjíždíme na kopec, ze kterého střeží město původně maurská citadela Azuda, v 12. – 13. století místo korunovace aragonských králů. Uprostřed pevnosti se tyčí stará katedrála Seo Antiqua ze 13. století. Ta je asi právě tou největší zajímavostí Léridy. Byla postavena v románském slohu s gotickými a mudéjarskými prvky, její křížová chodba přečnívá jako balkón z původní pevnosti. Z terasy pevnosti je pěkný pohled na město i na protější kopec s pevností Panny Marie z Gardeny z 12. století.

Město nás příliš nenadchlo a tak z něj rychle ujíždíme. Protože se nám stýská po moři a protože máme podle itineráře trochu „předstih“, rozhodneme se zajet do nám už známé Taragony, kde se můžeme ještě vykoupat. Odbočíme ještě ke klášteru Pobled, jenž má být jedním z největších španělských klášterů. Jeho základy byly položeny ve 12. století a patřil řeholi cisterciáků. Po jejím rozpuštění v letech 1820 – 23 zpustl, restaurován byl až v tomto století. Klášterní kostel zdobí renesanční oltář, najdeme v něm sarkofágy a náhrobky aragonských králů od roku 1196 do roku 1497. Klášterní nádvoří s křížovými chodbami zdobí mnoho fontán, soch a barevnost mu dodává i bohatá jižní květena.

Samotnou Taragonu už tentokrát objevovat nebudeme, protože tak jsme učinili již před dvěma roky. Dnes nám jde jen o to moře. Pláž nedaleko vlakového nádraží je stejně přívětivá, jako byla před dvěma roky, najdeme i neobsazený stín pod jednou z palem. Jen vlny jsou menší než ty tehdy. Ve vodě rozpouštíme všechen pot, únavu a starosti spojené s naší téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestou jen po španělském území. Můžeme tedy bilancovat. Shodujeme se na tom, že to bylo krásné, ale bylo toho dost. Ještě necelých dvě stě kilometrů a budeme se se Španělskem loučit. Projeli jsme oblasti různého charakteru, ty neobydlené i „přecpaná“ města, poznali jsme mnoho pamětihodností, výtvorů lidských rukou i matky přírody, nahlédli jsme i trochu do životních zvyklostí místních lidí. A zase jsme si potvrdili staré známé: „Jiný kraj, jiný mrav“.

Jen neradi se loučíme s chladivou koupelí, čas je ale neúprosný. Směřujeme k hranicím. Zastavujeme ještě v malém městečku s poněkud zvláštním názvem Jmenuje se totiž Montblanc, byť po nějaké hoře zde není ani památky. Zato se jedná o město, které jakoby bylo do dnešní doby přeneseno přímo ze středověku. Novodobé v něm je snad pouze zavedení elektrického proudu. Město – tedy alespoň jeho stará část – je sevřeno mohutnými neporušenými hradbami, jeho úzké uličky nebyly určitě stavěny pro automobilový provoz, nikdo je do dneška nerozšířil. Zrovna tak hrbolaté dláždění pamatuje nejspíš staletí. Domorodci vypadají spokojeně, snad celé město se s nastávajícím podvečerem stěhuje do ulic. Lidé „korsují“, vyprávějí si, posedávají v kavárničkách u sklenky vína či něčeho jiného. Všude vládne klid, jakoby byla spíše sobota či neděle a ne pracovní den uprostřed týdne.

Projíždíme kopcovitou krajinou, na mnoha vrcholcích se tísní osídlení. Dnešní noc strávíme v předhůří Pyrenejí a zítra Španělsko definitivně opustíme. Hory budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme ještě vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení.

Druhý den ráno jsou hory zase úplně jiné. Teprve se probírají k životu z ranního šedého oparu. Brzy nás zase uchvátí jejich mohutnost, očarují nás propasti a průzračná voda na jejich dně. Jenže tentokrát vše vnímáme jen ze sedadel auta. Vystoupíme pouze na vrcholku nad andorsko – francouzskou hranicí, abychom se najedli. Klid a pohodu „pikniku“ nám však ruší silný vítr, ten se snaží nám odnést ze stolečku vše, co nedržíme. V nekonečném sjezdu na francouzské území upoutá pak naši pozornost vrtulník 1. pomoci, který vpravo od nás neomylně dosedá na skálu.

Za andorsko – francouzskými hranicemi uhýbáme nejprve na Toulouse, po zhruba třiceti kilometrech sjíždíme na „okresku“ a okamžitě vyjíždíme prudkým stoupáním do průsmyku Col de Chioula ve výšce přes 1 400 metrů. Je zde mnoho turistů, protože vládne příznivé počasí. Většina z nich se však shromažďuje na jednom místě a jejich zraky směřují do údolí a na protější vrchol. Připojíme se k nim i my. A co vidíme? Na protější straně údolí se rozhořívá na několika místech požár. Přeběhne nám mráz po zádech, vzpomeneme si na svůj vjezd do Španělska. Několik možná i nostalgických pohledů k Pyrenejím, jeden snímek pro dokumentaci a pak rychle pryč. Co kdyby se situace opakovala?

Přes Quillan a Limoux, po dost mizerných silnicích, se dostáváme do „středověku v současnosti“, do města Carcassonne. Průvodce nám slibuje zážitek, jakému není rovno, a tak kdo by odolal? Brzy však zjišťujeme, že dostat se do městské části zvané „cité“ – to je právě ono středověké město – nebude zase tak jednoduché. Ale všechno po pořádku.

Název pevnosti pochází už z dob Římanů – jak také jinak. Už za dob Caesara zde bylo opevněné město. Později tady vládli západní Gótové a v roce 725 město dobyli Arabové, kteří si ho pak nechali ve vlastnictví 25 let. Ve válkách s albigenskými stál kníže z Carcassonne na straně kacířů. A potom už i tady období bojů střídala krátká období klidu, v nichž se často město ani nestačilo vzpamatovat z válečných ran. Nicméně je štěstím pro současnost, že nikdo z těch, kteří město dobývali, ho nestihl zničit úplně. Dnes vlastní Carcassonne leží na druhé straně řeky Aude a „cité“ se stalo jakýmsi pozůstatkem starých časů, lákadlem pro turisty.

Nejprve zastavujeme u hradeb „dolního“ města a projdeme se jeho ulicemi protínajícími se vždy v pravém úhlu. I tady na nás dýchne středověk. Ulice jsou úzké, domy pamatují asi i několik staletí. Ze 14. století pochází kostel Saint Vincent, katedrála Saint Michel sahá svými počátky do 13. století. Jen lidé jsou dnešní. S neuvěřitelnou obratností se nejen na motorkách, ale i v autech proplétají uličkami, postávají ve dvou či v početnějších skupinkách, aby si sdělili zážitky dnešního dne, hubují své neposlušné děti, nakupují.

Po letmé prohlídce následuje čas hledání „cité“. Ukazatelé nás úspěšně dovedou na velké parkoviště pod touto atrakcí. Staré časy nám připomene už starodávný kolotoč před městskými hradbami, jenž hraje stále stejnou melodii, ale stejně proti městu samotnému je příliš mladý. Nejprve nás upoutá nezvykle mohutné, hned dvojité městské opevnění. Hradby údajně doplňuje 54 obranných věží a celý obranný systém vznikal po několik staletí. Cihly a malé kameny jsou románské, velké kvádry gotické z počátku 13. století a otesané bloky z konce 13. století

Když se dost „vynadíváme“ na hradby, vstoupíme do samotného města. Učiníme tak mohutnou narbonnskou branou ze 13. století a rázem se ocitneme alespoň zčásti o několik staletí zpět. Proč jen zčásti? Vysvětlení je jednoduché. Stavby jsou staré, „byznys“ zcela současný. V nepřeberném množství obchůdků se sice nabízí zboží připomínající staré časy, je to však často spíše kýč. Restaurace a hospůdky chtějí také na turistickém ruchu vydělat a tak ceny jsou o více než polovinu vyšší než jinde. Dobově je oblečen i loutkář, který v jedné z ulic předvádí své umění. Ať chceme nebo ne, připadá nám vše až příliš podřízené snaze o co nejvyšší zisk z turistů.

Město samo je ale skutečně architektonickou perlou středověku. Nejen hradby a staré domy, ale také hrad a kostel. To všechno se zde zachovalo. Procházíme ulicemi a u každé stavby odhadujeme nejen její stáří, ale i její „chod staletími“. V mnohém nám situaci umožňují informační tabulky umístěné na domech. Dojdeme k „pevnosti v pevnosti“. Tak je totiž nazýván zámek Comtal nacházející se v samotném městě. Byl postaven jako knížecí hrad ve 12. století a dnes je v něm muzeum, v němž najde návštěvník přehled o dějinách města a o jeho zrestaurování. Nedaleko se nachází katedrála Saint Nazaire. Ta vznikla už v 11. století jako románský halový kostel, ve 14. století byl upraven goticky.

Projdeme branou ve vnitřním opevnění a vracíme se prostorem mezi vnitřním a vnějším opevněním. Teď opět vyniká jeho mohutnost. Je až neskutečné, že toto monstrum mohlo být někdy dobyto. Město opouštíme se zacházejícím sluncem. Ještě sjedeme do míst, odkud by se nám měl naskytnout krásný pohled na město, a potom už hledáme camp, v němž bychom měli strávit dnešní noc.

Ráno je uplakané, dnešní déšť byl už signalizován včerejším větrem. Z kopcovité krajiny, kterou projíždíme, bohužel moc nevidíme. Vše je přikryto nízkou oblačností. Jedeme úzkou silnicí, plnou zatáček, s minimálním okolním osídlením. Oblačnost se přece jen trochu zvedne a tak z průsmyku Roc Suzadou se nám otevře nad očekávání pěkná vyhlídka. Po poněkud lepší silnici dojedeme do Béziers a přes Pézenas a okrajem Montpellieru směřujeme do Nimes.

Nimes patří ke starobylým francouzským městům, dnes je průmyslovým městem s více než sto třiceti tisíci obyvatel. Bylo založeno jako město římských vojenských veteránů v 1. století před Kristem, název pochází ale asi z keltštiny. Ve středověku se zapletlo ve válce s albigenskými, v 16. století bylo baštou hugenotů. Jeho nový rozkvět přišel v 2. polovině 19. století spolu s rozvojem průmyslu a obchodu s vínem.

Auto zaparkujeme v podzemních garážích pod náměstím u justičního paláce a těšíme se na to, jak nás město uvítá. Pravdou je, že nás uvítá poněkud nefrancouzsky. Ocitáme se nejprve u krásné bronzové sochy toreadora. Když se rozhlédneme kolem, je nám hned jasné, proč je zde tato socha. Jednak ke španělským hranicím to není tak daleko a zvyky nakonec neznají politické hranice a jednak za zelení, přes ulici, je starověký amfiteátr, který je dnes nejznámější jihofrancouzskou býčí arénou. Než se právě jí stal, byl vším možným. Amfiteátr v Nimes je menší než v Arles, ale zato prý daleko hezčí. Celkem sto dvaceti čtyřmi vchody do něj mohlo vcházet 21 000 diváků gladiátorských her. V raném středověku sloužil jako pevnost, později i jako obydlí pro armádu. Právě proto, že každé období našlo pro tuto stavbu využití – pravda, někdy trochu svérázné – zůstala aréna zachována dodnes a neproměnila se v hromadu kamení.

Aréna není zdaleka jedinou antickou památkou ve městě, je však tou nejznámější. Při procházce objevíme asi všechny významnější z nich. Patří k nim Maison Carré, Castellum a Porte Auguste. Maison Carré je dobře zachovaný římský chrám z 1. století př. n. l., je 26 m dlouhý, 15 m široký, 17 m vysoký a je zdoben třiceti štíhlými sloupy s korintskými hlavicemi. Dnes je v něm výstavní síň pro antické nálezy z archeologických výzkumů ve městě samotném i v jeho nejbližším okolí. I on vděčí za své zachování tomu, že sloužil různým účelům. Byl radnicí, křesťanským kostelem i koňskou stájí.

Castellum je technickou památkou římské zručnosti. Jedná se o jakýsi rozdělovník vody přicházející do města velkým římským vodovodem. Voda se právě tady rozdělovala do deseti hlavních větví. A Porte Auguste je městská brána, zbytek římského městského opevnění z roku 15 př. n. l.

Nejen antickými památkami je Nimes proslulé. V jeho ulicích a na jeho náměstích najdeme otisky i dalších historických epoch. Srdcem starého města je katedrála, malá náměstí, ulice a uličky, do nichž okny jako očima hledí fasády starých patricijských domů. Katedrála Notre-Dame a Saint Castor byla budována od 11. století, v 19. století se dočkala rozsáhlé přestavby. Hodinová věž vznikla ve 14. století, cestou potkáme i několik kostelů postavených v různých stavebních stylech. Poněkud mimo historické centrum se nachází barokní zahrada Jardin de la Fontaine s mnoha stavbami. Návštěvník zde najde především klid a romantická zákoutí pro své rozjímání.

My moc času na rozjímání nemáme a tak pokračujeme v cestě. Míříme k další významné antické památce v tomto kraji, k mostu Pont du Gard. Ten se klene nad hlubokým údolím řeky Gardon a je asi nejslavnějším starořímským mostem na francouzském území. Byl součástí vodovodu, který přiváděl do Nimes pramenitou vodu z okolí Uzés, tedy ze vzdálenosti padesáti kilometrů. Výškový rozdíl mezi Nimes a pramenem byl pouhopouhých 17 metrů. Tento tříposchoďový most je 49 m vysoký, délka horního traktu dosahuje 275 m. Voda byla vedena ve třetím poschodí, na prvním poschodí byla zbudována cesta. Historie mostu byla pohnutá a málem nebyl zachován do současnosti. I on si zažil období ničení. Když skončila jeho základní funkce, stal se levným zdrojem kamene. Tak zmizelo 12 oblouků 3. mostního poschodí. Most byl také finančně výnosný, protože se u něho vybíralo nemalé mýto. Počátkem 18. století se započalo s jeho rekonstrukcí a tak zůstal zachován až do dneška. V roce 1986 ho dokonce UNESCO prohlásilo světovou památkou.

I dnes je most asi velkou turistickou atrakcí. Jen nám připadá, že pro mnohé turisty je to spíše snobství než touha uvidět unikátní historickou technickou památku. Vždyť si vzpomeňte, kolik lidí staví svou prestiž na tom, že může nad vašimi fotografiemi z cest říci: „Tady jsem také byl.“ Obvykle ale při tom dodají něco ve stylu: „A měli tam v restauraci výborně připraveného pstruha.“ To abyste si nemysleli, že jeho finanční prostředky by na něco takového nepostačovaly. V tu chvíli vám je jasné, že téma historických památek bude dotyčnému člověku značně vzdálené. My jsme však přece jen více zatíženi na ty historické památky než na pstruhy a tak oceníme technickou zdatnost Římanů a při té příležitosti nám hlavou proběhne hodně a ještě více myšlenek. Jen je máme poněkud neurovnané, takže se „nedají hodit na papír“. I tak odjíždíme spokojeni.

Spokojenost nám vydrží až do Avignonu, dalšího známého francouzského města. Že se na toto město těšíme, neboť má několik přídomků s „nej“, je celkem pochopitelné. A jak je typické pro naše cesty, nejprve si zopakujeme jeho historii a pak vyrazíme do jeho ulic. Ligurské sídliště se stalo v roce 48 n. l. římskou kolonií, v době římské však nemělo žádný větší význam. Ve středověku se stalo sporným objektem mezi hrabaty z Toulouse, hrabaty z Provence a biskupy z Avignonu. V roce 1309 se stalo sídlem papežů. Dnes jeho úspěch souvisí s hospodářskými výrobky kraje Provence.

Při procházce máme v těch všech historických stavbách poněkud zmatek. Nejprve zaparkujeme v uličce, jejíž jméno musíme pracně hledat na plánku města. Když se konečně zorientujeme, pátráme po cestě k dalším historickým památkám, především k papežskému paláci, katedrále a starému mostu. Vše se zdaří a tak můžeme vychutnávat krásu starobylé architektury.

Nejprve se propleteme uličkami k starému mostu. Vstup na něj je umožněn pouze z 1. patra budovy le Chatelet, v níž se také nachází kancelář turistických informací. Nicméně při vstupu na most se musí zaplatit dost vysoké vstupné a tak se rozhodneme, že jeho krásu vychutnáme z jiného úhlu, a to z nábřeží. Most se oficiálně nazývá Pont Saint-Bénézet. Byl postaven ve 12. století, byl opevněný, jeho stavba trvala údajně 11 let, byl 900 m dlouhý a sestával z devatenácti oblouků. Dnes stojí pouze čtyři z těchto oblouků a tyto byly zrestaurovány v 19. století. Zajímavá je na něm gotická mostní kaple.

Proti le Chatelet se rozkládá tzv. malý palác. Ten vznikl v roce 1317 a byl sídlem biskupů avignonských. Jan XXII. zde sídlil i jako papež. Později budova sloužila jako „hostinský dům“ papežství.

Vydáváme se k nejznámějším památkám. Nejprve se ale projdeme parkem v blízkosti dómu, pokocháme se pohledem na „druhobřežní“ část Avignonu a pak se vydáme ke katedrále. Její základ pochází z 12. století, později byla přestavěna. K jejím zajímavostem patří kaple, ve které návštěvník najde pozlacenou madonu z Blei ze 16. století, náhrobek Jana XXII. a biskupskou stolici z 12. století.

V těsné blízkosti katedrály se nachází papežský palác. Jedná se o mohutný komplex ze 14. století. Jeho základy položil Benedikt XII. v roce 1334. V protikladu k tomuto paláci stojí tzv. Nový palác, postavený Klementem VI. Oba paláce jsou vyzdobeny cennými uměleckými díly. Návštěvu paláce odkládáme na „později“, možná i na „nikdy“, zato kroužíme kolem dobově oblečených stráží, které nás po očku poctí krásným úsměvem. V duchu je ale litujeme. V tom parnu a tak důkladně navlečeni. No prostě, každý je za něco placen. Oni za to, že trpí v dobových kostýmech. Nejvíce se nám líbí jejich trojhranné, „péřaté“ klobouky.

Na náměstí před palácem zve „živý“ poutač na večerní dobové představení. Bohužel, tento požitek nám nebude dopřán, protože se nemůžeme zdržet, musíme jet dále. Ještě se projdeme ulicemi, zhlédneme několik dalších historických staveb, někdy nevíme, před kterou z nich se právě nacházíme, ale my vnímáme spíše celkovou atmosféru města. Pak ještě přejedeme most Pont Daladier, poněkud zabloudíme na ostrově uprostřed řeky Rhony, vrátíme se na tentýž most, na chvíli na něm zastavíme, byť je toto zakázáno, abychom si pořídili jeden či dva snímky, a potom odjíždíme nejprve po nábřeží, pak po výpadovce z města ve směru Apt a Digne po silnicích N 100 a N 85.

Před přejezdem přes řeku Durance dnes ještě jednou zastavujeme. Stane se tak u skalního města les Mées. Načervenalé skály tohoto přírodního útvaru se zvedají jako hradba ze zeleně stromů, jejich červenou barvu podtrhuje ještě nízké slunce pátečního podvečera. Neodoláme a alespoň na chvíli zastavujeme na přívětivém parkovišti pod touto přírodní zajímavostí. Je už pozdě, nemůžeme se vydat do skal, musíme spíše hledat nocleh. Několik snímků na památku a pak pro dnešní den dobrou noc.

Sobotní ráno je zase pěkně slunečné. Provensálské Alpy, do kterých jsme vjeli, se sice ještě skrývají v ranním oparu, jakoby se jejich vrcholkům nechtělo vystavit se intenzívním slunečním paprskům, ale i tak je skutečně na co se dívat. Ne nadarmo je silnice, po níž projíždíme, v autoatlase „opuntíkována“ a tak je dáno autoturistovi na srozuměnou, že to v těchto končinách skutečně „stojí zato.“ Rozeklané skály, bílý kámen, protkaný zelení nízkou i vyšší, modrá plocha jezera 24 Barrage de Castillon, rokle a na jejich dně hučící říčky a potoky, romanticky se vinoucí silnice, stejně romanticky vyhlížející železnice. Její zastávky jsou jako vystřižené z pohádky, k pohádkovým určitě alespoň celkovým dojmem nemají daleko i nepočetná osídlení. Z nich nás nejvíce zaujme Entrevaux.

Vykličkovali jsme totiž z horského masívu a údolí před námi se rozšířilo. V něm přitisknuté ke skále, se zachovaným opevněním se nám představilo toto seskupení lidských obydlí. Nejedná se o městečko, ani o vesnici, snad bychom ho mohli nazvat osadou. Mohutné hradby, ještě mohutnější strážní věže a navíc hluboké koryto řeky Var. Na předsunuté opevněné bráně se ve větru třepotá prapor, jakoby oznamoval, že pán tohoto kouzelného místa je doma a každý, kdo v dobrém přichází, je vítán. Hradby obepínají i kopec nad osadou a na kopci mohutná hradní zřícenina. Pouze ta nám říká, že nejsme ani ve středověku, ani v pohádce, protože tam i tam by na jejím místě stál ještě nedobytný hrad.

Podél řeky Var sjedeme k moři a přes nám už známé středisko Nice dojedeme do Monaka. Ne, tady už nechceme vyrazit do městských ulic, tady se chceme na nám už též známé pláži pod centrálním parkovištěm vykoupat. I když je pláž malá, nejsou zde téměř lidé a tak jsme spokojeni. Zkonstatujeme, že neteče sladká voda, která loni ze skály tekla (později ji přece jen odkudsi z „ústředí“ pustí), že stihli opravit žebřík, po němž se na pláž slézá, že tady jsou zase Češi v silné převaze, že tu jsme zase za přílivu. Dopřejeme si na naše poměry dlouhé sladké zahálení, a až když uvidíme, že přílivové vlny dosahují v pravidelných intervalech až na šestou příčku žebříku, rozhodneme se byť neradi pro odchod. Mořská voda si nás přece jen trochu „olízne“, nepodaří se nám před ní úplně utéci. Tentokrát se nelitujeme, že jsme mokří. Vždyť je to naše letošní poslední setkání se slanou vodou. Od této chvíle nás čeká už jen průjezd vnitrozemím. Takže: „Ahoj, Atlantiku, ahoj, Středozemní moře, prostě ahoj, všechna slaná vodo, která nás, suchozemce, dokážeš z nevysvětlitelných důvodů očarovat. Ahoj, někdy příště.“

Vyjedeme na parkoviště nad Mentonem a ve stínu stromů si zde při jídle posedíme. Hluboko pod námi se stříbřitě leskne mořská hladina, voní pryskyřice borovic a „řvou“ všude přítomné cikády. Mnohokrát jsme se nejen letos pokoušeli tyto tvorečky uvidět, ale zatím se nám to podařilo všeho všudy jedinkrát. S poněkud nostalgicky zasněným pohledem kamsi do dáli balíme a stoupáme dál a dál k francouzsko – italské hranici.

Před námi jsou zatáčky, propast Berghe nad řekou Roya, vysoko nad námi projede po elegantním novém mostě vlak, nevycházíme z údivu v tunelu de Tende a ani nevíme, že jsme přejeli hranice. Teprve za tunelem si tuto skutečnost uvědomíme. Jsme sevřeni horami a jejich síla zasahuje i nás. Už jsme zapomněli na smutek, který se nás zmocnil při odjezdu od moře, a plnými doušky vychutnáváme alespoň na chvíli kouzlo hor. Toto opojení netrvá však dlouho, protože několik set kilometrů pojedeme jen jednotvárnou italskou rovinou. Do hor se dostaneme až zase zítra.

Jenže“zítra“ nám počasí opět nepřeje. Ráno je mlhavé a mlha se jen těžko odlepuje od hladiny jezer Lecco a Como. Od jezera Como uhneme ve směru na Sóndrio. Kupodivu se počasí umoudřilo a tak neodoláme a narychlo se rozhodujeme pro výjezd do jednoho z méně známých průsmyků v italských Alpách, do průsmyku Chiaréggio na italsko – švýcarské hranici, pod masívem Bernina. Vyšplháme úzkou silničkou až na nejhornější parkoviště, cestou tajíme dech při pohledech do hlubokého údolí. A patníky nikde. Projedeme kolem lomu, kolem chudých stavení i pastýřských úkrytů a stojíme téměř v závěru údolí. Pohybuje se zde jen malá skupinka turistů, jinak tu není nikdo. Opravdu ještě zapomenutý kout v dnešní „přeturistizované“ době. Slibujeme si, že se sem někdy vydáme na delší dobu. Dnes to bylo jen letmé setkání, příště se možná spřátelíme.

Sjedeme do Sóndria a před Tiranem uhneme na italsko – švýcarskou hranici. Silniční odbočka je zde vedena společně s vlakovou úzkokolejkou, na švýcarské straně jedeme dokonce chvíli po kolejích. Výjezd do průsmyku Bernina ve výšce 2300 m n. m. je prudký, plný zatáček, ale také se z něho otevírají krásné pohledy. Nejprve sledujeme železnici, honíme se s vláčkem, který právě také stoupá do průsmyku a kterému dáváme několikrát přednost. Je půvabně červený a jeho okna jsou „obložena“ udivenými turisty. I my se dostáváme zcela do zajetí drsné krásy zdejších hor.

Protože je krásně – tedy když odmyslíme ten ostrý studený vítr – vyjíždíme do dalšího průsmyku, do průsmyku Livigno, a vracíme se kousek na italskou stranu. Otevře se nám krásný pohled na ledovcovou krajinu. Leč ledovcová zde asi není jen krajina, ale i švýcarští celníci. Při návratu do Švýcarska projdeme důkladnou zpovědí a neméně důkladnou prohlídkou. Celníky zajímá, zda nevezeme z Itálie víno, maso, salám, tvrdý alkohol. Když řekneme že ne, pro jistotu ještě prohlédnou některé tašky a pak nás s otráveným výrazem ve tváři pustí do země. Že by Italové měli závadné potraviny? Nevíme.

Na nepříjemnou kontrolu zapomeneme a věnujeme se dále přírodním krásám. I při sjezdu do St. Moritze několikrát zastavujeme. A je to nejen proto, že opět nám zkřížil cestu vlak. Den se chýlí k večeru, na oblohu vyplouvají zlověstně šedé mraky a my spěcháme přes Martinu na rakouské území, abychom poslední noc naší cesty strávili stejně jako první v blízkosti města Landecku, u řeky Inn.

„Naše“ poslední ráno je uplakané, kopečky se skryly v mracích, pomalu se z nebe snášejí dešťové kapky. Dnes nám to moc nevadí, protože máme před sebou jen drobné nákupy a především ještě zhruba 700 km. Neodoláme půvabům města Innsbrucku, jenže i to pláče ze střech a okapů. A navíc nevidíme ani slavnou „Zlatou stříšku“, ta se právě opravuje. I tak projdeme alespoň několika málo ulicemi v historickém centru, nahlédneme do obchodů a pak se vracíme na dálnici směr Linec a rakousko – české hranice. Několik zastávek na rakouské straně, hranice a něco málo přes 250 km domů. Potom už jen fotografie, vzpomínky na tu letošní dovolenou a plány pro dovolenou příští.

Letošních 20 dní bylo náročných. Projeli jsme osm zemí a cestu jsme absolvovali bez větších zdravotních i technických problémů. „Oktice“ nás dovezla na mořské pobřeží, do horských průsmyků i do městských ulic a uliček. Přitom „našlapala“ více než osm tisíc kilometrů. I tato cifra je úctyhodná. Jsme si vědomi toho, že některá místa, která jsme navštívili, by si zasloužila prohlídku důkladnější, ale i tak jsme bohatší o mnoho nových dojmů. A taková má být podle našich představ správná dovolená.

Další den až do města Noia ještě sledujeme pobřeží. Noia byla přístavem města Santiago de Compostela, dnes je však přístav zanesený pískem. I přesto jsou zde přece jen patrné stopy z dob, kdy sem na lodích připlouvali mořeplavci ze severních zemí. Nedělní ráno ale věnujeme přímo symbolicky návštěvě nejznámějšího poutního místa ve Španělsku, městu Santiago de Compostela. Toto korunovační město bývalého královstní Galicie a dnes sedmdesátitisícové město patří k nejstarším ve Španělsku. Podle legendy se po evangelizaci Judee vrátil svatý Jakub do Španělska a po smrti byl pochován na místě nynější katedrály. V 9. století se nad místem objevila hvězda, která přesně označila místo posledního odpočinku slavného apoštola. Z Campus Stellae se později stalo Santiago de Compostella.

Putování k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella – campus stellae) bylo v středověku jedním u mála důvodů, aby se člověk vydal na cesty. Vydat se na pouť znamenalo odpoutat se od pozemských statků, napodobit Krista, absolvovat svou životní cestu v pokoře. Středověcí poutníci nastupovali svou dlouhou, nejistou cestu jako pokání, aby si zaopatřili duševní blaho, nebo aby splnili složenou přísahu. Nebo také někdy byli na cestu posláni v okovech. Existovali však také placení poutníci, kteří za úplatu podstoupili časově náročnou a často i velice nebezpečnou pouť místo někoho, kdo se na tak dlouhou dobu nemohl uvolnit. Do Santiaga prý přicházelo až 200 000 poutníků ročně, mnozí z nich dorazili nemocní nebo zcela vyčerpaní. Mnoho kamenných svědků, v nichž často poutníci nacházeli nocleh nebo se zastavovali k modlitbě, se zachovalo dodnes a mnohé z nich jsme už také poznali. Když pominula vlna poutnického cestování, upadlo toto území v zapomnění. Nicméně svatojakubská cesta se stala velice důležitým komunikačním prostředkem pro kulturu i obchod.

Tato poutnická cesta byla tedy nejen spojnicí, po které proudilo do země bohatství, ale také stimulem pro zakládání nových měst. Na rozdíl od jiných měst tato nová města neměla opevnění ani nedobytné hrady a rozkládala se právě podél této poutní stezky. Kolem ní rozkvétala řemesla i obchod a cesta často vyústila na mosty přes říční toky. Mnoho z těchto měst založili frančtí přistěhovalci, kteří za to, že se v této krajině usadili, dostávali rozsáhlá privilegia. Kvetoucí obchod přitahoval křesťany i Židy. Už z historie Pamplony, města ležícího též na svatojakubské cestě, víme, že každá etnická skupina žila ve své čtvrti a že často mezi obyvateli docházelo k prudkým střetnutím. Přestože čtvrti byly od sebe odděleny zdmi, občanská válka mezi místním obyvatelstvem a privilegovanými přistěhovalci zuřila po staletí. Na osídlení měly zásluhu i rytířské řády. Zejména řád templářů, který se upsal ochraně poutníků do Svaté země i na cestě do Santiaga, obdržel rozsáhlé pozemky a za to měl povinnost střežit cestu. Rovněž řád svatého Jakuba staršího (Santiago) měl své osady podél cesty. Toto byl ale spíše bojovný řád a jeho poslání spočívalo v něčem úplně jiném.

Stavební formou velkého poutnického období byl románský styl. Setkáváme se s ním od Navarry až po Galicii v nejsevernější části poloostrova. Brzy poznáme, že románské kostely byly budovány z těžkých hrubých kamenů, jejich půdorys tvoří často latinský kříž, mají valenou klenbu, kopule nemají střešní krytinu, vše je pouze kámen. Ano, takové kostely jsme už viděli v několika městech a vesnicích, jimiž jsme projížděli. Okna těchto kostelů jsou velmi malá a tak jimi prochází jen nepatrný pruh světla. Okrouhlé apsidy sloužily nejčastěji k ubytování poutníků. Hlavní kapli za oltářem většinou zdobily malby, často s motivem pantokratora (Všemocného). Pro románské umění však byla určující síla skulptur. Najdeme zde portály, oltáře a hlavy krokví plné basreliéfů a skulptur, jejichž funkce nebyla ani tak dekorativní jako spíše informativní. Prvky, které měly pozorovatele zaujmout, byly dokonalost, často ironie a popis biblických příběhů. Obracely se k obyčejnému, pověrčivému divákovi, hledajícímu v kostele útěchu.

Dnes je tato poutnická cesta opět dobře značená. „Přátelé cesty“ pečují nejen o značky, ale zřizují i poutnické noclehárny. Jinde se o ubytování poutníků starají obce a kláštery. Dne 25. července je svátek svatého Jakuba. Roky, kdy toto datum připadne na neděli, se nazývají svaté roky a příliv poutníků v těchto letech stoupá. Tento den se každoročně v Santiagu koná slavnost a ohňostroj, který se v noci 24. července rozzáří nad katedrálou a stane se tak vrcholem cesty po stopách svatojakubských poutníků.

Poutníci vcházeli do města po Rúa de San Pedro branou Puerta del Camino. Procházeli kolem Casas Reales, kaple ubohých duší, přes Cervantesovo náměstí, po ulici Azabachería, kde se místní černé drahokamy zpracovávají na šperky. U severního portálu katedrály se poutníci mohli u kašny umýt a převléknout. Staré šaty se spálily na střeše kostela, na tzv. „hadrářském kříži“. A jak nás uvítá toto město údajně nádherných kamenných staveb, úzkých uliček a malebných náměstí, vyhlášené za městskou památkovou rezervaci?

Nejprve samozřejmě projedeme novými částmi města, z nich vystoupáme ke starému městu a hledáme místo k zaparkování. Za asistence policistů – ocitli jsme se v blízkosti policejní stanice – sjedeme do podzemních garáží. Už několikrát jsme se totiž přesvědčili, že podzemní garáže jsou hlídané a parkování v nich není o moc dražší než v městských ulicích. Ve zdejších garážích mají dokonce sami policisté zaparkována svá auta a motocykly. I tak provedeme naše tajná bezpečnostní opatření, prohlédneme plán města, ještě se posilníme a pak vyrážíme. Skutečně úzkými uličkami se ve chvíli dostaneme na náměstí Plaza del Obradoiro, v samém centru „svatého města“. A hned toto náměstí nám nabídne snad ty nejlepší architektonické lahůdky. Nejprve je zběžně přehlédneme, potom se jim začneme věnovat důkladněji.

Jestliže necháme za našimi zády katedrálu, pak po naší levé straně uzavírá plochu náměstí kolej svatého Jeronýma. Budova byla postavena v 16. století a byl do ní zakomponován románskogotický portál někdejšího špitálu. Sloužila jako kolej pro chudé studenty a umělce, kdežto palác Fonseca ze 16. století, kolem něhož jsme na náměstí přišli, byl rezervován pro bohatší adepty vědy. Naproti nám, na delší straně náměstí, se předvádí elegantní fasáda klasicistního paláce Rajoy, v němž dnes sídlí správa města a galicijská autonomní vláda. Průčelí paláce je zdobeno reliéfem znázorňujícím bitvu u Clavija a název mu dal arcibiskup Rajoy y Losada. Za budovou paláce, o „poschodí níž“, se vynořuje „churrigueristická“ fasáda kostela svatého Fructuosa. A odkud se vzal ten zvláštní přívlastek charakterizující podobu průčelí tohoto kostela? Churriguera je jméno tří bratrů – umělců: Josého Benita (1665 – 1725), Joaquína (1674 – 1724) a Alberta (1676 – 1750). Ti vytvořili churriguerský styl, který se vyznačuje ornamentální přesyceností a demonstrováním bohatství a nádhery. Uplatnil se nejen na kostele svatého Fructuosa, ale především na místní katedrále.

Ale rychle zpět na náměstí. Druhou kratší stranu náměstí zabírá Hostal de los Reyes Católicos, neboli špitál Katolických králů. Jedná se o bývalou královskou nemocnici a útulek pro poutníky. Dnes je z něj přepychový hotel, ale prý dosud poskytuje v souladu s ustanovením zakládací listiny opravdovým poutníkům zdarma jídlo. Projekt vypracoval architekt Enrique de Egas. Práce začaly v roce 1501 a během deseti let byla stavba dokončena. Dodnes se do ní vchází platareskním portálem mistrů Marina de Blase a Guilléna Coláse připomínajícím v mnohém oltář, dodnes má čtyři velká nádvoří a gotickou kapli uprostřed.

O katedrálu se jakoby opírá palác arcibiskupa Gelmíreze. Palác je důležitým příkladem civilní románské architektury z 12.století. Nechal ho postavit po roce 1120, po zničení dřívějšího arcibiskupského paláce, biskup Gelmírez. Dnešní fasáda se však na něm objevila až v 18. století. O kráse románských sálů uvnitř se bohužel přesvědčit nemůžeme.

Když nahlédneme do uličky Calle San Francisco, objevíme klášter svatého Martina Pinario. Tento starobylý benediktinský klášter byl založen v roce 1590. Ještě o kousek dál najdeme františkánský klášter s barokním kostelem.

Na programu prohlídky je konečně katedrála. Jenže kde s prohlídkou začít. Z Plaza del Obradoiro je výhled na barokní průčelí katedrály s oběma vysokými věžemi. Jinak je ale katedrála pokládána za jednu z nejkrásnějších románských památek. Byla postavena v letech 1060 až 1211 na místě kostela z 8. století. Byla několikrát přestavována a dostavována, z dalších uměleckých slohů ji nejvíce poznamenalo právě baroko. V něm bylo přebudováno i hlavní průčelí. První barokní přístavbou byla Hodinová věž z roku 1680, dílo A. D. de Andrade. Podle ní pak vznikly obě věže v průčelí, nejprve jižní, kterou postavil Peňa de Toro v letech 1670 – 76, pak severní z let 1738 – 50 od Fernanda Casas y Novoa. Druhý stavitel zvedl mezi oběma věžemi kamennou oponu, která je spojuje a sjednocuje. Dnes je katedrála 94 m dlouhá a 30 m vysoká a je obklopena čtyřmi náměstími, z nichž každé má svůj vlastní charakter.

Vnitřek katedrály je doslova přeplněn vším možným, co demonstruje bohatství a moc církve. I on je nepřekonatelnou směsicí nejrůznějších stylů, což odpovídá dlouhé stavební historii katedrály. Vstoupíme-li do kostela vchodem z Plazza del Obradoiro, zastavíme se určitě před Portálem slávy (Pórtorico de la Gloria) mistra Matea z roku 1188, románským mistrovským dílem, které si i v době překotného barokního přestavování nikdo netroufl strhnout, ať už z uměleckých nebo statických důvodů. I další portály jsou bohatě zdobené. Zlatnický portál (Fachada de Platerías) je důležitý sochařský soubor z 12. století. Otevírá přístup ze stejnojmenného náměstí, kde se tyčí Koňská kašna (Fuente de los Caballos). Další přístup do kostela zajišťují i tzv. Svatá brána (Puerta Santa) a brána Quintana z 18. století.

Uvnitř katedrály je množství kaplí. K nim patří především tzv. Relikviářová kaple. I my vystojíme dlouhou frontu, abychom se do ní úzkým průchodem dostali a zhlédli bohatě zdobenou relikviářovou skříňku. Ostatky sv. Jakuba tu jsou uloženy od roku 1884, kdy byly podruhé objeveny. Při prohlídce dalších pozoruhodností neustále pokukujeme po tom, co se zde chystá. Ve 12 hodin bude sloužena poutnická mše a tu asi bude přenášet televize. Všude lešení a na něm filmová technika. Mniši věnují také zvýšenou pozornost známé „kadidelnici“. Tato obrovská nádoba se svěcenou vodou zvaná botafumeiro je umístěna na speciální konstrukci v osmistěnné kupoli hlavní kaple. Při zvláštních příležitostech – tedy i při poutnických mších – projíždí příčnou lodí rychlostí budící úzkost. Říká se, že toto osvěžování vzduchu má svůj původ ještě v dobách, kdy se tu tisíce poutníků nejen modlily, ale kdy tu i spaly.

Z přítmí kostela vycházíme do zářivého dne. Nejprve bloudíme v bezprostřední blízkosti katedrály, pak zamíříme do dalších ulic. Kolem kláštera svatého Pelaya s překrásnými barokními oltáři dojdeme ke kostelu svatého Augustina z roku 1648. A pak se už jen bezcílně touláme. Ochutnáme místní sladké speciality a narazíme na další svědky minulosti. Zádušní kaple (Capilla de las Animas), kostel Panny Marie Cesty (La Vigren del Camino), kostel sv. Felixe (San Félix – Fiz de Solovio), univerzita z roku 1532, přestavěná v 18. století, kostelík Panny Marie Salomé z 12. století, kanovnický dům, děkanství, kapitula. A tak dále a tak dále. Pozorovací ostražitost nás už úplně opustila, prostě čeho je moc, toho je příliš. A těch kamenných monumentů bylo skutečně už příliš. Ještě chvíli nahlížíme do výloh především zlatnických obchodů – a že jich tady je neuvěřitelné množství, v každé ulici nejméně tři – a zavítáme i do dalších obchodů.

Je téměř poledne, slunce je už zase jižansky horké, vždyť také stále ještě jedeme k jihu, k portugalským hranicím. Než se vydáme na cestu napříč španělským vnitrozemím, naposledy se koupeme v Atlantiku. Tentokrát to je u Bueu. Voda je tak akorát, ani teplá, ani studená, vlnky příjemné. Tedy prozatím. Při tom sladkém zahálení a povalování se v písku pozorujeme, že se nasouvá fronta. Pevnina na druhé straně zálivu nám mizí z očí v šedém oparu, z vlnek se stávají vlny. A pořádně velké. Nestačíme se divit té proměně během jedné jediné hodiny. Sbalíme věci a hurá do ulic města Viga. Okresní silnici vyměníme za dálnici, abychom nemuseli objíždět celý záliv a mohli použít služeb ladně klenutého, 1558 metrů dlouhého mostu. 50,- peset za jeho přejezd není zase tolik. Stovkou profrčíme okrajovými, moderními městskými čtvrtěmi, z poutače stihneme zjistit, že zdejší letiště nese „zaoceánský“ název – jmenuje se Buenos Aires.

Vigo, kdysi římské Vicus espacorum a později rybářská vesnice, zažilo v 19. století neuvěřitelný rozkvět. Dnes je nejdůležitějším přístavem početné španělské flotily specializované na lov sardinek a centrem pro jejich průmyslové zpracování. Od vstupu Španělska do Evropského hospodářského společenství se tu rozvíjejí i jiná průmyslová odvětví, takže se Vigo stalo centrem průmyslové Galicie. Na tomto vzestupu mají svůj podíl i umělci, oděvní návrháři a také galicijská „galerka“ v přístavní čtvrti Barrio de Berbés. Tato čtvrť se jako jediná ze starého města dochovala a dnes je zde plno restaurací nabízejících speciality z těch nejrůznějších „darů moře“ a nechybí zde ani noční podniky často s pochybnou pověstí. Vše si zachovává sebevědomou domácí atmosféru.

Tentokrát jsme se rozhodli nevěnovat se duševní potravě – tedy „konzumaci“ krás historických památek – ale nasytit zcela reálnou potravou naše žaludky a to právě v některé z restaurací v Berbés. Kupodivu čtvrť najdeme bez velkého bloudění. A teď už jen si vybrat tu nejlepší restauraci a pak: „Dobrou chuť“.

Usedneme v rybářské restauraci – marisquerii s názvem El pescador – Rybář. Okamžitě je u nás číšník a my můžeme studovat jídelní lístek. Požádáme o jídelní lístek v němčině a tak alespoň něčemu porozumíme. Poručíme si tác pro tři se sedmi dary moře a k tomu tác zeleniny. Číšníkovi poněkud tvrdnou rysy, to ale ještě nevíme proč. Samozřejmě se rozhodneme ochutnat i zdejší prý velmi dobré víno. V tomto ohledu dáme na radu poněkud rozpačitého číšníka. Ten se usměje a dodá, že doporučuje ribeiro, které se rodí v tomto kraji. Než nám donesou jídlo, rozhlížíme se po hostech. Víme, že je neslušné koukat druhému do talíře, ale jsme pochopitelně zvědaví, co jedí ti ostatní. Pak se už před námi objeví tác zeleniny – je dost velký – a vzápětí ještě větší tác s dary moře. Teď zase tvrdnou rysy nám. Tak tolik jídla jsme si nepředstavovali. S přísahou, že není Čecha, aby od nezkonzumovaného jídla odcházel, se hrdě vrháme do boje s obsahem obou táců. Rozlupujeme a vyjídáme malé a velké kraby, čtyři druhy mušlí, krevety, langusty. Jíme pomalu. Ona to je i dost velká dřina, než se člověk probojuje přes tvrdé skořápky k té trošce masa uvnitř. Hora celých tvorů se pomalu mění v téměř stejně velkou horu odpadu. Vyjíme téměř vše, až na několik dlouhých, tzv. amerických mušlí, které nikomu z nás příliš nechutnají. A co si ještě dáme? Jednu kávu a jeden zákusek. Za chvíli se však číšník vrací s omluvou, že vybraný zákusek bohužel už není. Přichází s ním kuchař a nabízí jiné dva druhy. Dcera si nakonec vybere exoticky vypadající „cosi“ ve velké mušli. A obsah? Ve směru shora dolů šlehačka, puding, slabá vrstva třené buchty a kandované ovoce.

Zaplacenou sumu raději nepřepočítáváme a pomalu se suneme k autu. Jak dlouho jsme zde vlastně seděli? Určitě déle než dvě hodiny, protože máme v autě vynulovány všechny dnešní údaje. Mávneme rukou a s definitivní platností se vydáváme na východ. Od této chvíle se budeme jen přibližovat k domovu. Je neděle, 26. července, 18,45 hod, dvanáctý den našeho putování.

Projíždíme vinařským krajem proslaveného ribeira. Je skutečně lahodné, ještě teď cítíme jeho chuť na jazyku. Víno se pěstuje v závratných polohách na dlouhých, strmých stráních nad řekami Río Miňo a Río Avia. Projedeme kolem města Ribadavia, jehož staré jádro se tísní právě pod průjezdní silnicí. Po osmé hodině se rozhodneme ještě zabloudit do ulic města Orense. Orense bylo proslulé svými horkými prameny Las Burgas již v keltských a římských dobách. Ještě dnes prý mohou hospodyně přicházet k prameni pro horkou vodu. Musí se ale k němu vydat až na okraj města, kam byl pramen sveden.

Ve městě na nás okamžitě dýchne přátelská atmosféra. V ulicích a uličkách je mnoho lidí. Nikdo nikam nespěchá, nikdo se nerozčiluje, připadá nám, že většina lidí se usmívá. Lidé se jen tak procházejí, posedávají v cukrárnách a kavárnách vysunutých často na chodník. Vychutnávají víno, kávu, či diskutují u krásných zmrzlinových pohárů. I my se přesvědčíme o tom, že zmrzlinu tady připravují výtečnou.

Bez předem vytčeného cíle se touláme městem a zastavujeme se u některých významných staveb. Jimi jsou zase především kostely a těm kraluje katedrála San Martín. Byla zbudována na základech pozdně antické baziliky ve 12. a 13. století, v pozdějších dobách byla několikrát přestavována a rozšiřována. Proto také její nová fasáda zakrývá románské sloupořadí Pórtico del Paraíso, které figurou svatého Jakuba obklopeného proroky a čtyřiadvaceti mudrci z apokalypsy připomíná katedrálu v Santiagu. Centrum města tvoří Plaza Mayor ležící na prudkém svahu. Ale je zde nejen toto náměstí. Půvabná jsou i Plaza del Cid, Plaza del Hierro a Plaza de la Magdalena. Všude starobylé domy, tradiční hospůdky i moderní kavárny a bistra. Když Orense opouštíme, shodneme se na tom, že dvě hodiny strávené ve městě byly příjemným zakončením dne.

Pondělní ráno je podmračené, pravděpodobně nás dostihla fronta, které jsme včera úspěšně ujeli. Monforte nás vítá zvukem zvonů. Město se ještě nestihlo probudit, jen na stavbě se už pracuje a ženy jdou do kostela. V ulicích je liduprázdno. My vyjíždíme na vrcholek, odkud je prý krásný výhled na město a na němž se nachází klášter San Vicente del Pino ze 16. století a hrad. Z ptačí perspektivy se nám představí nové městské centrum, římský most a zlatě se lesknoucí mohutná budova koleje Colegio del Cardenal postavená v herrerovském stylu. Následuje krátká zastávka ve městě a po ní zase ukrajujeme další desítky kilometrů ze zbývající části cesty.

Silnice pomalu stoupá, projíždíme kopcovitou krajinou. Z tunelu nás občas pozdraví železnice, směrem k severu vystupují z ranního oparu jižní svahy Kantabrijských vrchů, spadajících do hlubokých kaňonů jednotlivých řek. V Ponferradě zajíždíme jen k obrovskému obchodnímu domu Continente, abychom doplnili zásoby. Nabídka všech druhů zboží je zde široká, údiv v nás vyvolá místní obsluha. K rychlému přesunu totiž využívá kolečkové brusle.

Za Ponferradou se ocitáme v centru stavebního ruchu. Staví se zde dálnice, která spojí Madrid s Atlantikem a odlehčí tak středomořskému pobřeží, dnes už přeplněnému turisty. Brzy po poledni jsme v Astorze, starém biskupském městě ležícím na úpatí leónských hor. Nad římskými hradbami se tyčí ze všech stran viditelná katedrála ze 16. století a modernistický biskupský palác od A. Gaudího v kuriózním novogotickém stylu. Dnes je v něm umístěno muzeum, jehož sbírky vypovídají o umění oblasti Leónu a o historii Svatojakubské cesty. Na radnici odbíjejí hodiny dvě maragatské figury, Colasa a Zancudo, oblečené do místních krojů. Maragatéria je chudý kraj na jih od Astorgy a táhnoucí se až k Monte Teleno. Jeho obyvatelé putovali zemí jako obchodníci s koňmi nebo potulní muzikanti. Jsou pokládáni za národní menšinu, která až do 19. století žila naprosto odloučeně a jejíž příslušníci uzavírali manželství jen mezi sebou. Jeden z nejroztodivnějších zvyků této menšiny byla „covada“: ženy rodily děti a muži s velkými bolestmi leželi v posteli. Mnoho vesnic ve zdejším kraji je napolo rozpadlých, v jiných se našli nadšenci, kteří dávají zdejší typické kamenné domy znovu do pořádku.

León je se svými asi sto dvaceti tisíci obyvatel správním městem provincie a leží na soutoku řek Bernesga a Torie, v úrodném lánu, obklopeném loukami, které se v samotném městě mění v zahrady. León byl hlavním městem starého království, které se pyšní tím, že mělo 24 panovníků už před tím, než vůbec vznikla Kastilie, oblast, odkud vyšel španělský sjednocovací proces. Název není motivován lvem ve znaku, ale pochází od sedmé římské legie, která si tu roku 70 po Kristu zřídila tvrz, jejíž hradby se zachovaly dodnes. Získala brzy na významu jako nejdůležitější opevněné sídliště na severu Hispánie.

Slunce už zase praží, plán města nemáme a tak není divu, že se nám ani příliš nechce do ulic. Pohodlnost ale přece jen překonáme a vydáváme se za architektonickými památkami. Nejprve míjíme dům Casa de los Botines, což je budova dnešní městské spořitelny, která byla před více než sto lety postavena podle plánů Antónia Gaudího. Kolem radnice dojdeme k renesančnímu paláci Guzmánů ze 16. století, v němž je umístěno sídlo provinční správy. Širokou ulicí plnou luxusních obchodů se dostaneme k nejvýznamnější památce, ke katedrále.

Katedrála, leónská kráska, la pulcra leonina, je dokonalou ukázkou gotického umění 12. až 14. století. Na rozdíl od jiných španělských katedrál byla stavěna ve francouzském duchu a tak připomíná katedrály v Remeši a Amiensu. Má půdorys latinského kříže a tři fasády. Hlavní je orientována na západ, její obdélníkové průčelí je zakončeno vimperkem mezi dvěma štíhlými věžemi. Hlavní průčelí s jemnými sochami apoštolů a znázorněním ráje a pekla v tympanonech je jednou z nejlepších ukázek středověkého umění na světě. Umělecky působivé vstupní portály tak vyprávějí v názorných kamenných obrazech o posledním soudu, příběh o Marii a Janu Křtitelovi i o svatém Pavlovi.

Také interiér se může pyšnit svou krásou. Katedrála má údajně nejkrásnější gotická okna na celé Svatojakubské cestě. Květinové vzory, ornamenty a části biblických příběhů na více než 1700 metrech čtverečních okenní plochy a tři veliké rozety vyvolávají v hlavní chrámové lodi kouzelnou hru světel, která se zvlášť působivě rozprostírá v prostoru oltáře s torzem starého gotického oltáře, který byl nalezen na půdě biskupského paláce. Barevně rozehrává i renesanční chór, kapli patronky Bílé Panny a bezprostředně vedle ní se nacházející kapli zřídka viděné těhotné Panny Marie. Počet růžic a výplní skleněných oken dosahuje 737, převážně původních, i když jsou tu k vidění ukázky všech období, od 13. až do 20. století. Tento soubor podle názoru odborníků představuje nejlepší a nejúplnější celek tohoto druhu nejen ve Španělsku, ale v celé Evropě. Ve stínu těchto krás si mnozí návštěvníci ani nevšimnou krásné gotické chórové lavice z 15. století a s očima zvednutýma k oknům projdou lhostejně kolem náhrobků zdobených neméně krásnými reliéfy a sochami.

Katedrála však není nejstarším městským chrámem. Tím je kostel svatého Isidora, pro změnu mistrovské dílo románského umění z 12. století. Právě tento kostel byl cílem poutníků, kteří měli namířeno do Santiaga. Ti, kteří pro nemoc nebo vyčerpání už neměli dostatek sil a obávali se, že by do Santiaga už nedošli, mohli dosáhnout úplného odpuštění už zde. Stačilo, když prošli branou odpuštění (Puerta del Perdón). Nad hlavním vchodem je zobrazen biskup Isidoro ze Sevilly jako maurobijce, ačkoliv zcela jistě nebyl válečník, ale jeden z nejvýznamnějších učenců vizigótského období. V kostele se uctívá schránka s jeho ostatky. Ty prý v daleké maurské zemi promluvily a prosily o přenesení na sever, který už byl v reconquistě osvobozen od maurského panství. Bazilika je trojlodní, v královském panteonu, také trojlodním, se dochovaly hrobky leónských králů a infantů. Klenby kostela jsou zdobeny skvělými malbami z 12. století. V jedné z věží je muzeum obsahující nepředstavitelně cenné předměty – zlatnické výrobky, smalty a řezby ve slonovině z 9.- 12. století.

O tom, že se zatím nacházíme v tzv. římské čtvrti, nás přesvědčí částečně zachované římské hradby. Teď naše kroky povedou do staré čtvrti San Martin, zvané „mokrá čtvrť“. V jejím středu je Plaza Mayor, náměstí založené v 17. století, na němž se konají trhy včetně blešího. Asi nejvýznamnější stavbou zde je Stará konzistoř též ze 17. století. Míjíme zřetelně neudržované domy i nesčetné malé hospůdky a bistra. Tak dojdeme k další církevní památce, ke kostelu Santa Maria del Mercado, trojlodnímu, postavenému ve 12. století v románském slohu.

I když se už neodbytně hlásí večer, horko neustává. Zpocení usedáme do auta, odjíždíme z města a hledáme nějakou říčku či potok, jejichž voda by nás osvěžila. Všude kolem nás až k obzoru se rozprostírá bezútěšně působící planina s nepatrným množstvím zeleně a s trávou uschlou „na stojačku“. Tak tady vodní ráj asi těžko najdeme. Vytouženou vodu nám může poskytnout pouze kemp.

Ráno je až příliš svěží, teploměr ukazuje pouhých 11 stupňů. A zimu doprovází navíc ostrý vítr. Málem by člověk hned zapomněl, že je ve Španělsku. Po co nejrychleji připravené a zkonzumované snídani a trochu „odfláknuté“ ranní hygieně pokračujeme v cestě k jihu, do Valladolidu. Jedeme krajinou, v níž se setkáváme s minimálním osídlením, zato s ohromnými lány obilí protkanými mohutnými buky. Pokud projíždíme osadami, pak se nestačíme divit velkému množství románských kostelů v této oblasti. Starou Kastilii totiž v době zvané repoblación – to byla doba po vyhnání Maurů a jednalo se o 11. století – osídlovali jednak křesťané přicházející ze severu a jednak křesťané žijící pod arabskou nadvládou, tzv. mozarabové. Tito noví obyvatelé vždy vybudovali ve své osadě nejprve kostel a odtud pramení to neuvěřitelné množství románských stavebních památek. Z tohoto období pocházejí i hrady rozeseté nejen kolem řeky Duera, která je tepnou kraje. Hrady sloužily k obraně proti Maurům i jako příbytky hrabat. Z mnoha těchto opevnění zbyly už jen trosky, ale duch této doby přežívá v básních, romancích a legendách.

Také pěstování obilí na těchto rovinách má své kořeny hluboko v minulosti. Když reconquista postoupila dále na jih, stal se tento kraj obilnicí Španělska. Ve 13. století už produkovala oblast kolem Valladolidu obilí na export. Přes Santander se rozvíjel obchod s vlnou, vínem a obilím, zejména s Vlámskem. Z této doby pochází i tradice pěstování vína a skvostné jídlo cordero asado, pečené jehně, které se dodnes připravuje v hliněných pecích, tzv. hornos.

Dnes téměř třistatisícový Valladolid je administrativním střediskem Staré Kastilie a leží v rozsáhlé nížině, zavlažované řekami Pisuerga a Egueva. Jeho původní arabský název zněl Vella Baled. V 11. století se stalo majetkem hraběte z Carriónu Pedra Ansúreze a poté nejdůležitějším kastilským městem. Koruně město připadlo ve 13. století. Právě v tomto městě došlo ke sňatku Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské vedoucí k pozdějšímu sjednocení Španělského království. Ve Valladolidu také zemřel slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus a část svého života zde prožil Cervantes. Ve 14. století se sem přestěhovala palencijská univerzita. Za vlády Filipa III. byl Valladolid na dvacet let hlavním městem Španělska. Bylo by tedy nelogické, kdyby tak bohatá historie nezanechala ve městě své doufejme ještě dlouho nesmazatelné stopy.

Ráno bez problémů zaparkujeme přímo v centru města a hned „za rohem“ můžeme začít s prohlídkou pamětihodností. Tou první je kostel Santa Maria la Antigua (Panny Marie Starší) z konce 11. století s vysokou věží, nádhernou ukázkou kastilské románské architektury. Venkovní opěrný systém je už gotický, kostel byl ve 13. století přestavěn.

Stavbou, v níž se odrážejí celé dějiny města, je katedrála. Stavba byla započata za krále Karla V., ale Filip II. přikázal svému architektovi Juanu de Herrerovi (jinak též staviteli proslulého Escorialu), aby plány pozměnil. Tuto obrovskou renesanční stavbu však Herrera nedokončil, nedokončili ji ani jeho bezprostřední nástupci. Když Herrera zemřel, práce se zastavily. Pokračoval v nich – už za Bourbonů – Churriguera a ten v roce 1729 dokončil fasádu. Jedna z věží byla dostavěna až v 19. století. Také vnitřní zařízení je cenné, nám však zůstává skryto. Dnes je ještě příliš brzy na to, aby už kostely byly otevřeny.

Hned za katedrálou se nachází univerzita, krásná barokní budova, dílo Narcisa Tomé, tvůrce slavné „průhledové“ kaple v toledské katedrále. Barokní základy mají i některé domy, kolem kterých procházíme při cestě na náměstí Plaza Mayor. Náměstí nechal zbudovat Filip II., ale zničil ho obrovský požár, jemuž padlo za oběť 440 domů. Ještě v 16. století se začalo se stavbou dnešního náměstí, které zdobí působivé arkády. Ty jsme obdivovali už v jedné z ulic. Na náměstí kromě jiného prohlížíme systém španělské výstavby. Jeden z domů strhli a teď ho dostavují. Nestačíme se divit tomu, jak slabé trámy ke stavbě používají.

Další zastávka patří kostelu San Benito. Jeho fotografii jsme viděli v propagačním materiálu a nemohli jsme uvěřit, že takto vypadá kostel. A tak se chceme přesvědčit, zda se skutečně jedná o kostel. Je to tak. Vyjdeme z jedné z ulic a naráz se před námi tyčí cosi, co připomíná spíše pevnost než kostel. Po stranách dvě několikaboké věže zakončené stroze rovnou střechou, prostor mezi nimi zaklenut ve dvou patrech. Portál se skrývá daleko uvnitř stavby.

Přímo protikladem ke strohosti kostela San Benito je podoba kostela při klášteře svatého Pavla. Klášter byl postaven ve 13. století a nejzajímavější je na něm právě zdobné pozdně gotické a platareskní průčelí. Na něm před námi defiluje nekonečné množství postav, celkový dojem dotváří typické gotické krajkoví dalších zdobných prvků.

V jeho blízkosti se nachází další klenot gotického umění, kolej svatého Řehoře. Byla založena Fray Alonsem de Burgos, biskupem z Palencie a zpovědníkem královny Izabely Kastilské, a postavili ji Juan Guas a Diego de Siloé. Ze strohé kamenné zdi je vytažen bohatě zdobený portál. Vnitřní dvůr koleje zdobený krajkovými kružbami údajně patří k nejkrásnějším výtvorům izabelské architektury ve Španělsku.

Při cestě za církevními památkami jsme nezapomněli ani na památky světské. Ve Valladolidu je hned několik zajímavých paláců. V Palaciu de los Vivero se konala tajná svatba Katolických králů, v Palaciu Pimentel se narodil Filip II., v Casa de Colón je dnes Kolumbobo muzeum, neboť tento objevitel zde roku 1506 v chudobě a osamění zemřel, v Casa de Cervantes žil jeden z nejznámějších španělských spisovatelů – i v tomto domě je dnes muzeum.

Opouštíme Valladolid a stáčíme svou cestu k východu. Slunce vystoupilo už vysoko a vysoko vyšplhala i rtuť teploměru. Je zase úmorné vedro a tak po asi šedesáti kilometrech zastavujeme, abychom si odpočinuli. Navíc nás upoutala už z dálky obec Peňafiel na úpatí hory s hradem. Nejprve se projdeme po městě, chybí nám totiž ještě známky na pohlednice. Když si na poště poručíme známky do České republiky, žena za přepážkou nás poněkud překvapí otázkou: „A je to v Evropě?“

Potom hledáme příjezdovou cestu k hradu. Hrad působí mimořádně mohutným dojmem a tak nám nedá se k němu nevyšplhat. Serpentinami se dostaneme až pod hradby a opět nevycházíme z překvapení. To, co zdola vypadalo mohutně, zblízka vůbec tak mohutné není. Hrad je postaven na skalnatém ostrohu připomínajícím lodní příď a tvoří ho vlastně pouze obranné zdi a jedna větší obytná věž. Zase jsme si potvrdili, že zdání může velice často klamat. Přemýšlíme, zda hrad v dávných dobách klamal své dobyvatele stejně úspěšně, jako oklamal nás.

Když opouštíme Peňafiel, zahlédneme velký podnik s názvem PROTOS. Je to stáčírna vína. S touto značkou jsme se už setkali v obchodech a nutno říci, že tato vína patřila k nejdražším. Vždyť prý vinice mezi Valladolidem a městečkem El Burgo de Osma jsou nejskvělejšími v celém povodí řeky Duero.

Teploměr ukazuje 33 stupňů ve stínu a tak zase v autě dlouho nevydržíme. Zastavujeme v již zmíněném El Burgo de Osma. Městečko je iberského původu a od 11. století je také obchodním centrem. Z této doby si do dnešního uspěchaného života přineslo romantické uličky a náměstíčka v typickém kastilském stylu. Jsme rádi, že i tady si oblíbili stavět domy s podloubími. Ta podloubí jsou ale jiná, než jaká známe od nás. Je to skutečně něco mezi naším podloubím a arkádami. Podloubí je podepřeno sloupy nejčastěji dórského stylu a v noci jeho osvětlení zajišťují stylové lampy. A k tomu všemu opět stylové krámky a nepřeberné množství hospůdek. A v tuto chvíli pro nás vytoužený stín.

Dojdeme na náměstí a zastavujeme před katedrálou. S její stavbou bylo započato ve 12. století a kromě gotiky se v její podobě odrazily i další umělecké směry. V 16. století ve městě fungovala i univerzita, jejíž renesanční budovy se zachovaly do dnešních dob. I jednotlivé domy by jistě mohly mnoho z historie vyprávět.

Pod stromy na náměstíčku před bývalým špitálem (dnes hotelem) posedávají místní obyvatelé i turisté. Těch druhých je zde málo, asi sem jen náhodně zavítali stejně jako my. Městečko v žádném případě nepatří k turisticky propagovaným cílům. Nám se ale moc líbí. Nakonec se rozhodneme v jedné z hospůdek posedět a ochutnat i něco z nabídky jejího jídelního lístku. Smažení kalamáři v bagetě, hranolky a plato combinado. Vše chutná perfektně, tři druhy masa na „platu combinadu“ se jen rozpadají. Proč bychom se divili, vždyť prý město je proslavené kulinářskými specialitami, jen vepřové maso tu údajně připravují na 32 způsobů.

Naše cesta pokračuje stále téměř k východu. Už neprojíždíme jen nekonečnou rovinou, krajina je oživena kopečky, silnice už není jednotvárná rovná linka až k obzoru, občas musíme točit volantem. V podvečeru zastavujeme v městě Soria. Ta je druhým nejmenším hlavním provinčním městem, má jen něco přes 30 000 obyvatel. Vznikla blízko iberské Numancie. Tu v roce 133 př.n.l. obyvatelé statečně bránili před římskými legiemi vedenými Scipionem Emilianem a nakonec město raději sami zničili. Dnes odkryté zbytky zdí pocházejí z města znovu postaveného Římany a archeologické nálezy keltoiberské kultury jsou uloženy v Muzeo Numantino v Sorii. Když Fernán Gonzáles osvobodil Sorii od Arabů, zažilo město za Alfonse III. ve 13. století období velkého rozkvětu. Stalo se hlavním městem tehdejší Extremadury (tak se nazývala frontová linie na Dueru). Dnes Soria není bohaté město, ale má svou atmosféru a své neopakovatelné kouzlo. Návštěvníka láká projít se parkem La Dehesa, vypít pivo na náměstí Tubo obklopeném bary, dát si v některé hospůdce grilované jehněčí kotlety, zvané tortilla espaňola, nebo se porozhlédnout po okolí, které ve svých básnických legendách o nešťastné lásce Hora neklidných duší nebo Měsíční paprsek zvěčnil španělský romantický básník Gustavo Adolfo Bécquer. Rovněž Gerardo Diego a Antonio Machado, dva významní básníci Generace 27, jsou svázáni s tímto krajem: Machado se narodil v Seville a dovedl mistrně a přitom střízlivě popsat duši krajiny. Jako gymnaziální profesor francouzštiny v Sorii, která tehdy, v roce 1911, čítala 7 000 obyvatel, se zamiloval do třináctileté dcery své bytné. Oženil se s ní, když jí bylo čtrnáct let, ale žena mu brzy poté zemřela. Památka na ni – jmenovala se Soledad – se objevuje ve všech spisovatelových dílech.

Machado také zcela ojediněle vylíčil promenádu na kraji města mezi San Polo a San Saturio, „kde Duero vykresluje svůj oblouk luku…“. Ještě dnes chodí milenecké páry po nábřeží Duera k San Saturio a do aleje topolů, které lemují cestu. Milenci vyrývají srdce, své iniciály a významná data svých vztahů. Nejstarší zápisy jsou už dávno nečitelné, povyrostly do výšky a vytvářejí kroniku lásek, které ve městě vzplály.

Sorijská slavnost v červnu na svatého Jana Křtitele už není typicky kastilská, spíše se podobá oslavám, jaké se konají v oblasti Rioja nebo Navarra. Těch pět slavnostních dnů má pevný a přesný rituál a vše se točí kolem býků. Ve čtvrtek „La Saca“ se přiženou býci z pastviska na okraj města, v pátek „de Toros“ se dopoledne i odpoledne konají býčí zápasy, v sobotu „Agés“ se občanům z dvanácti spolků „peňas“ rozdělí dobré kusy masa z dvanácti býků a méně hodnotné a poživatelné části jako uši, ocas a nohy se vydraží. V neděli zvané „Calderas“ (kotlářské) se pak koná průvod, v němž členové spolků „peňas“ nesou v průvodu své ozdobené kotle na vaření.

Ulice starého města jsou úzké a křivolaké stejně tak, jako byla často křivolaká cesta města dějinami. Nechybí zde ani náměstí se stromovím a pochopitelně kostely, kostely a zase kostely. Tím nejvýznačnějším je dóm svatého Petra s platareskním portálem z roku 1587, v interiéru dómu pak zaujmou vyřezávané barokní oltáře a nejkrásnější malířské dílo Sorie, vlámský triptych Ukřižování z roku 1559 v kapli svatého Saturnina. Nechybí zde ani románská křížová chodba.

Kostel svatého Dominika je národní kulturní památkou a byl postaven ve 12. století v nejčistším románském slohu. Jeho průčelí zdobí slepé arkády, překrásná růžice, portál a figurální výzdoba v tympanonu. Kulturní památkou je i kostel svatého Jana (San Juan de la Rabanera), velmi originální románská stavba pod byzantským vlivem. Portál svatého Mikuláše sem byl přenesen ze zničeného kostela. A do třetice – kulturní památkou je též křížová chodba svatého Jana na Dueru (San Juan del Duero), která náležela k bývalému templářskému klášteru. Její pozoruhodností je originální románsko – mudéjarský ambit.

Světské stavby i zde jsou reprezentovány především paláci. K nim patří Alcantarský palác, palác Ríosů, palác vévodů Gomarů a další. Často jsou zdobeny překrásně vypracovanými erby, jak bývá ve Španělsku zvykem.

V podvečer odjíždíme do města Tarazona. Ano, čtete skutečně dobře. Tarazona, nikoliv Taragona. Toto město leží na úpatí hory Moncayo, nejvyšší v iberském hraničním pohoří (2316 m). I tady je vliv maurských stavitelů, kteří působili v celé Aragonii, jasně patrný. Město bylo krátce i sídlem aragonských králů.

Zastavujeme u katedrály, nedaleko informační kanceláře. Přestože je už sedm hodin večer, informace jsou otevřeny. Ochotná slečna nám poskytne plán města, omlouvá se, že ho mají pouze ve španělštině. Na plánu nám ukáže nejzajímavější místa, doporučí jejich zhlédnutí. Prohlídku začneme tedy hned u katedrály. Ta je gotická, ve stylu mudéjar s cimbuřím z červených cihel a portálem, který zhotovil Juan de Talavera. Se stavbou bylo započato ve 12. století, k dalším úpravám došlo ve 14. století a potom i v 15. a 16. století. Není tedy divu, že zde objevíme i vliv renesance. Uvnitř je obzvlášť vzácná kaple rodu Calvillů s oltářem od Juana Leviho a renesanční křížová chodba se zřetelnými arabskými prvky.

Přejdeme přes vyschlé koryto řeky a ocitáme se v samotném středu starého města. Křivolakými uličkami vyšplháme do kopce, k církevním i světským stavebním skvostům středověkého umění. Strmé uličky jsou překlenuty oblouky, zachovala se i část městských hradeb. Domy ve městě jsou mimořádně vysoké. Kostely Svaté Magdaleny a Neposkvrněného početí (Concepción) mají krásné věže. Oba kostely jsou jednolodní a cihlové, nikoliv kamenné, s kachlovou výzdobou a představují stejně jako katedrála klasické příklady aragonského stylu mudéjar. Dnešní radnice je bývalá burza ze 16. století, překrásný výtvor renesance. Má bohatě zdobenou fasádu se znaky Tarazony, Aragonie a Karla V., který sem přivedl bankéře z rodiny Fuggerů. Ve městě nechybí ani biskupský palác, zvláštností je tzv. judérie a staré náměstí pro býčí zápasy. To má kuriózní tvar: je osmihranné a uzavírá jej třicet dva domů, které pocházejí většinou z 18. století.