Cestovatel.cz

Já se celkem snažím dělat dobré skutky. Když vidím nějakého staříka (myslím opravdového staříka a ne nějakého šedesátníka v rozpuku mládí a síly), neberu žádné ohledy na svou chatrnou a věčně unavenou tělesnou schránečku a pustím ho sednout. Tedy nabídnu mu své místo (pokud jsem si zrovna náhodou nekoupil jízdenku [nebo pokud jsem si tu náhodou koupenou jízdenku náhodou neoznačil], protože to se mi z toho místa moc nechce). Většinou to staříci s úsměvem na bezzubých tvářích vděčně přijmou a ztěžka dosednou na předehřátou sedačku. A mne na chvíli (než mě únavou začnou bolet nohy) zaleje nádherný pocit právě vykonaného dobrého skutku.

Co mě však může nasrat je, když stařík nabídnutým místem pohrdne. Nedávno jsem nabídnul takové pěkné, předehřáté místo jedné opravdu vetché stařence. Odmítavým a pohrdlivým gestem mne usadila zpět. Ne však proto, že by vystupovala na další zastávce. Ne. Jela pěkně dlouho, dokonce déle než já. Jednou rukou se tak tak držela madla, druhou hole, v zatáčkách to s ní házelo, šedivé vlasy jí vlály ve větru (to jsem si tak trochu vymyslel) a smála se jako šílená (to jsem si také vymyslel). Nevím, jestli si ta paní něco dokazovala, nebo se jí jenom tak špatně ohýbaly nohy v kolenou, ale pro ostatní pozdějipřistoupivší cestující jsem vypadal jako hulvát, který neví, co se vůči starým lidem sluší a patří a jen jsem čekal, kdy mě někdo (zase) seřve.

Dříve, vždy když Pámbů dal a napadlo jen trochu víc sněhu, jen těžko jsem odolával hlubokým závějím a místo prošlapanými cestami jsem se brodíval sněhem. Připadalo mi to strašně dobrodružný. Viděl jsem se jako velký polárník a dobyvatel pólů severních, jižních, ale i východních a snad i západních. Myslel jsem si, že musí být ohromná zábava celý den se tak brodit, občas zapadnout po pás (a občas nakrmit psi a navoskovat lyže) a přitom se nebát, že budu od polárního přemrzlého sněhu skrznaskrz promočený (jako jsem byl vždy, když jsem si hrál před barákem ve sněhu, který už byl ve stavu tání nebo ve stavu natavení blízkém).

Byly to představy skutečně mylné. Teď už to vím. Ne, nevrátil jsem se z cesty za polární kruh, ani jsem nezažil něco podobně zajímavého a dobrodružného. Pouze jsem se vrátil z jednoho třínočního (tedy čtyřdenního) vandru po zasněžených krajinách českých. Abych své dětské fantazie uviděl jako opravdu jen pouhé fantazie, stačil jeden desetikilometrový úsek po neprošlapané červené turistické značce velmi zasněženým lesem. Tíha batohu a OSP (odpor sněžné pokrývky) vznikající při každém kroku mě vyčerpávaly nejen fyzicky, ale také psychicky, když jsem věděl, že šance odpočinout si není (nebylo kam se posadit ani kam položit batoh, aby ani jeden z nás nezačal okamžitě provlhat) a několik nejbližších kilometrů ani nebude.

Ne, polárníkem být nemůžu (a ani nechci).

Ve městech už je všechno nazdobeno, na stromech nahusto svítí světýlka různých velikostí, všude je to samá hvězda, samý stromek, teď ještě do toho ten předvánoční (s)hon na dárky a na všechna, alespoň trochu kaprovitá zvířátka. Vánoční koledy znějí ulicemi a vůbec každý mluví jen a jen o vánocích. Né, že by jsem byl nějak zaujatý proti vánocům a vánočním časům, to vůbec ne. Ani vánoční atmoška mi v zásadě nevadí. Problém je v tom, že přes veškeré a každoroční vánočnínáladunavozující snahy na mě ta pravá vánoční nálada padne až tak v půlce ledna. Ona se totiž nenechá navodit uměle. Většinou stačí, abych přijel ze školy, byla tma, spousta sněhu, padaly macaté vločky a v ulicích žlutě svítily lampy.

Jako správný student se snažím naplňovat odkaz Jana Amose Komenského o cestování jako nedílné součásti vzdělání. Jednak mě to fakticky baví, ale taky jsem zjistil, že když člověk pozná cizí kraje, lidi a zvyklosti, pozná teprve zemi svoji a hlavně sebe.

Protože cestování je dosti nákladná záležitost, cestuji jak jen to jde. Spím pod stanem, jezdím nejlevnějšími dopravními prostředky, stopem nebo chodím pěšky, jídlo tahám z domova a tak. Je to sice větší dobrodružství, ale přeci jenom bych byl rád, kdybych mohl skočit na letadlo a odletět třeba do Peru. Tam si půjčit auto a odjet do hor. To teprve jsou kraje, které pořádně rozšíří obzory.

No zanechme bezvýznamného snění, protože je tu jedna reálná možnost jak si trochu zacestovat. Možnost, která mi nedává spát od té doby co jsem o ní slyšel. Pravda, musel bych pro to něco udělat, hlavně něco (nejspíš několikrát) podstoupit, ale určitě by to stálo za to.

Slyšel jsem totiž, že Miss World získala jednoroční, úplně volnou jízdenku po celém širém světě…