Hejnice – legenda o zázračném místě

V malebném údolí Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na
vás čeká Mezinárodní centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem
skrývá zajímavou a nepřehlédnutelně dávnou historii. V současné
době prožívají Hejnice renesanci a rozkvět. V malebném údolí
Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na vás čeká Mezinárodní
centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem skrývá zajímavou a
nepřehlédnutelně dávnou historii.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Miluji cestování všeho druhu, ať už jde o výpravy do dalekých krajin, nebo o obyčejné, každodenní dojíždění do zaměstnání. Ovšem ze všeho nejraději sednu do auta, pokusím se uvést ho do chodu a pak už se jen kochám. Ano, jsem prostě kochací typ. Milovníky českého filmu „Vesničko má středisková“ ubezpečuji, že já i mé vozítko jsme zatím v pořádku.

Jedním z míst, kde jsem se rovněž náležitě pokochal a kde si na své přišlo nejen mé oko toužící po kráse, ale lecjaké pamlsky nalezla i má duše, byla severočeská Hejnice. V malebném údolí Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na vás čeká Mezinárodní centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem skrývá zajímavou a nepřehlédnutelně dávnou historii. Jako takové bylo zřízeni litoměřickým biskupstvím v místním bývalém františkánském klášteře (přilehlém k baroknímu chrámu Navštívení Panny Marie) a slouží k pořádání seminářů, duchovních cvičení, ale neopomíná ani programy setkávání a poznávání kultur národního trojmezí (Čech, Německa a Polska), které v sobě Hejnice svojí geografickou polohou spojuje. Ale jak to vlastně všechno v minulosti vzniklo? Nuže vydejme se proti proudu času do dob tak vzdálených, že jejich události dnes nazýváme pouhými legendami.

Již od 13. století bylo toto místo čile vyhledáváno všemi, kteří toužili po pomoci a uzdravení. Jejich cílem byl malý gotický kostelík, který v sobě ukrýval dřevěnou sošku Madony s Dítětem. Čím bylo toto místo tak zvláštním, že se mnozí uchylovali do jeho náruče? A jak vzniklo? O tom právě vypráví legenda.


V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem jakýsi řemeslník. Ten chodíval přes hejnické lesy za prací a na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou si vždycky odpočinul. Podle tradice tak jednoho dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí. Ve snu uviděl lípu jak zalitá nebeskou září, hostí ve své koruně sbor andělů, kteří k němu promluvili. „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ A jelikož není sen jako sen, našemu řemeslníkovi to nedalo a usilovně o něm přemýšlel. Nakonec usoudil, že není výplodem jeho fantazie, ale Božím vnuknutím. Rozhodl se tedy, že jakmile se při své další cestě dostane do Žitavy a prodá zboží, koupí za utržené peníze sošku Panny Marie a přinese ji sem. Jeho radost byla ještě větší, když na cestě nalezl groš, který chápal jako pomoc nebes ke splnění svého poslání. Jaké však bylo jeho zklamání když zjistil, že mu peníze na novou sošku nestačí. Řezbářova žena si ale vzpomněla, že mají jednu starou a tak koupil tuto a vrátil se s ní k lípě. Do jejích dutých útrob sošku vložil a prosil se vší vroucností o uzdravení své milované ženy. Dalšího dne ji na povoze i s jejich dítětem k lípě přivezl a prosili společně znovu. A stalo se tak, jak mu bylo ve snu přislíbeno. Jeho žena byla uzdravena.

Ačkoliv tehdy neexistovaly žádné sdělovací prostředky, snad s výjimkou upovídaných sousedek, přesto se zpráva o této události roznesla do širokého okolí. Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc. Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes.

Zajímavé události však toto místo neopustily ani v pozdějších letech. Když frýdlantské panství získali po Bibrštejnech protestantští Redernové, okamžitě se řídili podle tehdejšího panského práva cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství) a změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Pouze mariánský poutní kostel v Hejnicích nemohl být kvůli četným poutím z okolních katolických panství změněn. Byl tedy uzavřen. Ačkoliv byly činěny nejrůznější pokusy a prosby i z nejvlivnějších míst, pan Melchior z Redernu se přesvědčit nenechal. Dokonce jeho žena Kateřina poručila převézt poklad hejnického chrámu i slavnou sošku na jejich liberecký zámek. Ten však lehl 2. května 1615 popelem. Jako zázrakem nebyla milostná hejnická soška zničena. Mezi lidmi se vyprávělo, že to byl Boží trest za Kateřininu zpupnost. Ta ještě téhož dne vrátila sošku zpět do hejnického kostela, kam patřila. Svých původních práv se hejnický kostel dočkal až po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Ta znamenala porážku i pro rod Redernů, jehož členové proto prchají z Čech. Roku 1622 získal koupí frýdlantské panství, do jehož správy Hejnice patřily, vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Brána toužícím poutníkům byla opět otevřena a zázračná soška mohla opět slýchávat výkřiky vděčné radosti uzdravených věřících.

Když byl roku 1634 vévoda zavražděn, jeho manželka Isabela Valdštejnová darovala hejnickému kostelu gotický křídlový oltář z roku 1500, který dnes stojí na původním místě zjevení. Ten je tzv. křídlový, tedy uzavíratelný, aby byl schopen převozu. Albrecht si o bral na svá válečná tažení a je tedy někdy nazýván jako „Valdštejsnký polní oltář“.

Roku 1636 získali panství Gallasové, za jejichž přítomnosti dosáhl věhlas poutí svého vrcholu. Příliv poutníků byl zejména o mariánských svátcích, kdy se jich nezřídka sešlo i šest až sedm tisíc. Mnozí z nich vážili dlouhou cestu se skromnou postní stravou a radovali se, když mezi stromy zahlédli věže kostela. Proto se hrabě František Ferdinand Gallas a jeho žena Emerenciána rozhodli zastřešit obvod kostela ambity, které by poutníkům poskytli přístřeší a klid pro odpočinek po cestě. Ty kolem gotického kostela zbudoval v roce 1676 A. Leutner. Ambity slouží dodnes jako křížová cesta, jsou zde krásné dřevěné zpovědnice a malé kaple věnované patronům. Protože již nešlo takový nával zvládnout pouze s klasickou duchovní správou, povolali Gallasové bratry františkány. Dne 9. ledna 1691 píše František Ferdinand Gallas provinciálu františkánů P. Antonínu Hartmannovi, aby vyslal do Hejnic několik páterů. Těm se Gallasové zavázali hradit náklady spojené s topením a stravou. Za to měli sloužit jednou týdně mši za všechny zemřelé členy rodu a to na věčné časy.


Stavba kláštera byla dokončena v roce 1696 a o něco později byla započata stavba barokního chrámu, který byl vysvěcen 1. července 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie. Dodnes jsou v kostele označena žehnací křižma na stěnách po obvodu vnitřku kostela. Chrám mohl pojmout na 1.000 poutníků. Podle františkánské kroniky v letech 1699–1725 putovalo do Hejnic 1 381 176 poutníků se svými prosbami o přímluvu Panny Marie. Pod místem zjevení nechali Gallasové postavit tři hrobky. Jedna sloužila jejich rodu, druhá rodu Clam – Gallasů (roku 1757 vymírá rod Gallasů po meči a veškeré jmění dědí synovec Kristián Filip Clam, ovšem pod podmínkou, že rodové jméno Gallas a rodový erb budou nadále zachovány. Tak vzniká nová rodová větev (Clam-Gallas) a poslední otcům františkánům.

Budoucí léta tomuto místu připravila ještě nejednu krušnou chvilku. V období panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II., byla zakázána všechna procesí (kromě Božího Těla) a poutě. Rovněž veškeré cennosti z chrámu byly odvezeny do Vídně. Opravy chrámu a nové zvony byly použity pro potřeby 1. sv. Války a stejný osud se opakoval ve válce další.

Nevím jaké události ještě Hejnice čekají, ale je možné říci, že v současné době prožívá renesanci a rozkvět. Zřízení Mezinárodního duchovního centra a rozsáhle opravy chrámu tomu jedině nasvědčují. Přestože se proud poutníků nezastavil ani dnes, pravděpodobně už nikdy nedosáhne takových rozměrů jako v období rodu Gallasů. Ale to nebrání tomu, abyste zde prožili nejednu krásnou chvilku ve stínu stromové aleje, nebo alespoň na okamžik poseděli v tichu chrámu. Kdo ví, možná i vy budete osloveni jako kdysi dávno onen řemeslník. Ztište proto svá srdce a naslouchejte.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Gastropouť v Jižních Čechách

V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná
příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek.
Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po
dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem
adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho
svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a
tím je zážitek gastronomický.

V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek. Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a tím je zážitek gastronomický.


Samozřejmě, jíst a pít se musí i při cestování. Ale nejde jen o to, hodit něco do žaludku. Čím dál tím více lidí touží si jídlo a pití užít. Myslím tím, ochutnat krajové speciality, vyzkoušet novinky i užít si typické jídlo. Ale jíst chtějí i naše oči, takže oceníme i lákavý vzhled jídla a završíme zážitek příjemným prostředím.

V létě jsem se toulala po Jižních Čechách a ochutnávala a často i vychutnávala svou gastropouť. Nejvíc mě lákaly pokrmy tradiční české kuchyně. Ale nejen to. A tak se se mou vydejte za gastronomickými zážitky do podmanivého koutu naší země.

A čím začít v kraji rybníků než rybou, která vám sice nesplní žádné ze tří přání, ale která je chutná, zdravá a typicky česká. Samozřejmě, že je to český kapr. Bohužel si ho většina lidí spojuje jen s vánočními svátky a to je moc škoda. Abych se ale přiznala, nikdy jsem „kapromilem“ nebyla. Ale to se změnilo po návštěvě restaurace Šupina v Třeboni. Nechala jsem si poradit zkušeným panem provozním a objednala jsem si kapří hranolky. Páni, v životě by mě nenapadlo, že by kapr mohl tak úžasně chutnat. Vážně jsem moc litovala, že nemám alespoň tři žaludky, abych je mohla vystlat touto dobrotou, kterou na jídelní lístek přivedli rodiče nynějších majitelů restaurací Šupina a Šupinka. Samozřejmě, že vám nikdo rodinný recept nedá, ale dozvěděla jsem se, že kapří kousky se nejprve máčejí v pikantní marinádě, potom se obalují v mouce, která se přesívá přes speciální filtr. Lahůdku si můžete ještě doplnit skvělou houbovo-koprovou omáčkou nebo říznou česnekovou s mandlovými plátky. Už se vám sbíhají sliny, že? A představte si, že se jen za víkend v plnou sezonu sní v této restauraci 140 kg kapřího masa.


Kdo dává přednost jiným rybám, přijde si také na své. Jen namátkou jmenuji rybí šampiony jako amur, lín, candát i vzácný úhoř, který pochopitelně patří k nejdražším jídlům, ale fajnšmekry dostává do extáze.

Restaurace jsou plné celý rok, protože jsou velmi populární nejen u domácích obyvatel, ale hojně je navštěvují lidé i z jiných krajů a samozřejmě i z nedalekých německy mluvících zemí.

A co vaří dobrého v Českém Krumlově v restauraci U malého Vítka? Řeknu vám, že samé dobroty a porce jsou královské. Protože je restaurace v srdci historického města, tak sem samozřejmě zavítá spousta zahraničních turistů. Ale nebojte se, že by ceník jídel zruinoval vaši peněženku. A pro milovníky historie je tady zvláštní, trochu nostalgická atmosféra, která člověku připomene, že se nachází v opravdu historické budově, která člověka dokáže přenést do časů dávno minulých, kdy tady hodovali naši předkové. A protože oni se kuchařskému umění oddávali v černé kuchyni, která je (světe div se) stále ještě funkční, tak je volba jídla asi jednoduchá. Přece si nenechám ujít delikatesu z pravé černé kuchyně. Podle pohádek pana Pingizera Krumlošovy pohádky se tady podává skvělé Krumlošovo překvapení a zapíjí se stejně skvělým českokrumlovským pivem Eggenberg. A protože bylo krásné slunečné počasí, pošmákla jsem si na svém jídle na letní terase. K zažívání šťavnatého stejku jsem přidala okukování plastik ozvláštňujících volné prostory a úsměv mi vykouzlily i poskakující děti, které tady mají možnost si pohrát.

Takže, když to shrnu, U malého Vítka najdete historii, umění, dětský smích, černou kuchyni, výborné mňamky a milé a ochotné lidi.

V Českých Budějovicích jsem schválně nezamířila do centra, ale žízeň jsem zaháněla – jak jinak – dobře vychlazeným Budvarem v motelu Pegast v Litvinovicích. To víte, že jsem také mrkla do jídelního lístku, kde jsem objevila osobité motto: Bůh stvořil jídlo a ďábel kuchaře. Fakt musím konstatovat, že se oběma dílo zdařilo. Ďábelský kuchař připravuje speciality na litěném roštu, jídla gratinovaná, teplé toasty, spousty palačinek a naprosto netradičně i pravý sibiřský boršč. Recept na něj má majitel od své babičky z Novosibirsku. Na dobroty sem chodí převážně domorodí obyvatelé, kteří se sem vypravují na víkendové rodinné obědy nebo jen tak, kvůli svému oblíbenému jídlu.

Majitel i kuchař v jedné osobě má ale v rukávu ještě jeden trumf. Mnoho let vařil v Rakousku, kde se naučil vynikající špecle – obdoba slovenských halušek. Já jsem si smlsla na restovaných špičkách ze tří druhů masa a k tomu špecle se smetanou. Mmmm, lahůdka. A protože ďábel je všudypřítomný, svedl mě ještě na sladké potěšení v podobě “ palačinky „: s ořechovou náplní s čokoládou a šlehačkou. I když bych předtím přísahala, že se do mně už nic nedostane, zmizela palačinka z mého talíře obdivuhodně rychle.

Když už člověk jednou je v Jižních Čechách, nemůže se dopustit takové hrozné chyby, aby nezavítal na Hlubokou, protože zdejší zámek je až notoricky známý. Po jeho návštěvě a příjemné procházce parkem mi vytrávilo, a tak jsem si vyhlížela nějakou osvěžovnu. Našla jsem ji v hráškově zelené budově, která nese jméno KA.PR. Ale pozor, nedejte se mýlit jménem, tady se nepodávají jen vodní živočichové na talíři, ale i živočichové z babiččina dvorečku. Stačí se rozhodnout. No ale jak, když nabídka v jídelním lístku je tak bohatá.…. ale když jsem se dozvěděla, že mají právě čerstvé pstruhy, tak jsem po jednom zatoužila a už mi ležel (ale ne u nohou) na talíři, a aby se na mně moc neusmíval, ďábel v podobě kuchaře ho přizdobil citronem a dal si práci se skvělými opečenými bramborami. Rybička si zaplavala v nealkoholickém pivečku a byla jím spokojená a ani jí žádné alkoholické grády nechyběly.

V restauraci bylo příjemně a mně také nic nechybělo. Ale svůdný hlas půvabné servírky mě zavál k představám kávičky a lívanečků s jahodami. No, odolejte úsměvu servírky a představám letní nadýchané sladkosti. Koneckonců jahody jsou ovoce, a to velmi zdravé. No, nejdůležitější je si svůj hřích zdůvodnit. A ke všemu ten hřích stál za to.

S plným bříškem a nádhernými gastro-vzpomínkami jsem ujížděla k domovu. Byla to krásná šťavnatá pouť. Ale abych se přiznala, provázeli mě vzpomínky i na krásnou přírodu, skvostné hrady a zámky, večerní romantiku i na představení sledované na otáčivé hledišti. Bylo toto hodně, na co jsem vzpomínala.

Chicago – město hříchu a gangsterů?

Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho
využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským
množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach.
V domorodém jazyce „chicagou“.


Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach. V domorodém jazyce „chicagou“.

Prvními bělochy, kteří objevili toto místo, byli francouzský jezuitský misionář a kanadský badatel, kteří se sem dostali uprostřed zimní bouře v roce 1674.

V dnešní době je Chicago třetím největším městem Spojených Států. Je proslavené „mýdlovým“ seriálem Chicago Hope a samozřejmě také basketbalovým týmem Chicago Bulls. Nachází se na břehu Michiganského jezera v oblasti Velkých jezer.

{{reklama()}}

Proč každý považuje Chicago za město hříchu a gangsterů? Zdá se, že to všechno začalo již na počátku 20 století. V té době jedny londýnské noviny napsaly, že „ostatní místa schovávají svou zkaženost, ale Chicago si ji hýčká v srdci obchodní čtvrti tak, že ji propůjčí lesklý povrch“. Obchodní čtvrt, o které se psalo, byla First Ward nazývaná the Levee. V této obchodní čtvrti jste mohli dostat jakékoliv zboží, prostě cokoliv – dokonce i ránu do hlavy nebo šok z „vybílené“ peněženky. Velmi módní byl saloon, který vedl Ike Bloom. O něm se vědělo, že vydělal víc peněz na svých holkách než na pití a často dělal možné i nemožné, jen aby se jméno jeho podniku často objevovalo v novinách, aby byl stále „in“.

Ale i ostatní nevěstince byly velmi nóbl a lákavé a pomocí svých brožurek rozdávaných v lepších částech města se snažily přivábit dobré zákazníky. Jednou při návštěvě jedné z nich se stala nemilá příhoda. Jedna z dívek se oddávala tanci tak vášnivě, že vykopla svůj střevíc a ten se zastavil o láhev šampaňského a docela ho zatopil svým perlivým vínem. Bylo to právě ten večer, kdy se sem zašel pobavit pruský princ Jindřich. Ale byl to gentleman každým coulem a nechtěl tu vášnivou holku zničit. Vzal střevíček a řekl: „to ubohé stvoření nemůže přece dát své nožky do toho mokrého střevíce“ a navrhl přípitek se střevíčkem naplněným šampaňským. Okamžitě každý muž v místnosti následoval jeho příkladu, a tak dalo Chicago světu nový zvyk.

Ten stejný nevěstinec byl také středem jednoho z největších skandálů v historii Chicaga. Ale jak se to všechno stalo, pokud se to vůbec stalo, zůstává stále tajemstvím. Podle jedné historky se to stalo takhle. Jeden prominentní člen známé rodiny zemřel v jednom bordelu a jeho majitelka přiměla své přisluhovače, aby jeho tělo odnesli do konkurenčního podniku a nacpali ho do pece. Potom zvedla telefon a zavolala na policii. Mezitím ale byla její potencionální obět varována a její muži strčili to tělo do taxíku a odjeli s ním k němu domů. Identita toho zemřelého muže se léty neustále měnila a celá historka byla prošpikována pikantními detaily. Stěží nějaká významná rodina v Chicagu unikla občasné fámě o zaručené pravosti jejího mrtvého člena. A pokaždé, když se vypravovala, ji lidé naprosto věřili, protože tato čtvrť byla velmi populární u mladých mužů všech sociálních vrstev.


V roce 1920 přijel do Chicaga Capone a v tom samém roce se prodej a pití alkoholických nápojů stal v Americe ilegální. Capone toho využil ve svůj prospěch. Ale nebyl sám. Ve městě byli další bohatí muži – Torrio a O´Banion. Jenže Chicago nebylo dost velké pro všechnu tu moc a ctižádost.

Jednoho dne, když O´Banion řezal chryzantémy do pohřební kytice, zastavilo před jeho obchodem velké modré auto. Vystoupili z něj tři muži a vešli dovnitř. Jeden z nich mu potřásl rukou a pak dřív než bys řekl švec – padlo šest výstřelů. Pět bylo rychlých a zasáhlo O´Baniovu hruď. Potom ten, co mu potřásl rukou, uvolnil sevření a vypálil šestou ránu z milosti do jeho hlavy. Pohřeb, který následoval byl jedním z největších, jaké kdy Chicago vidělo. Z New Yorku byla přivezena speciální rakev pro tuto příležitost a 26 nákladních aut plných květin a také koš růží s označením „od Ala“. Capone a Torrio se pohřbu zúčastnili také. Byli tam ale i jiní zabijáci a ti hledali odplatu. Jakmile bylo po pohřbu, Torrio zmizel s O´Baniovými muži v patách. Pronásledovali ho cestou na Kubu a pak zpět do Chicaga, kde ho nakonec zastřelili před vchodem do jeho vlastního domu. A tak zůstal jen Al Capone. Válka o kontrolu nad černých trhem trvala čtyři roky. Během té doby zemřelo mnoho lidí a mnoho lidí také tvrdilo, že vinu na tom má právě al Capone. Celý svět také věděl, že nařídil masakr v den sv. Valentýna, který mu získal mezinárodní věhlas a také kontrolu nad Chicagem. Čím byl tenhle masakr jiný než ty ostatní? Byl zastřelen i nevinný návštěvník garáže a lidem už došla trpělivost a začali se domáhat toho, aby se s tím něco udělalo.

Během několika roků se skutečně něco stalo. Al Capone byl obviněn a také odsouzen k 11 letům ve vězení a pokutě 70 000 dolarů. Ve vězení také zemřel.


Dnes je Chicago známé jako jedno z nejlepších urbanistických sídel ve světě. Výstavné centrum s moderní architekturou je dílem tzv. chicagské školy. Po požáru roku 1871 začala skupina architektů projektovat nové výškové administrativní budovy s novými konstrukčními a výtvarnými prvky jako průčelí prosklená v pásech, litinové sloupy, ocelové skelety staveb, výtahy a mnoho dalších. V Chicagu se zrodily takto první mrakodrapy Ameriky. Dnes je největší chloubou i mrakodrap Sears Tower, který má 110 podlaží a měří 442 metrů. Celá Michiganská ulice se nazývá „nádherná míle“ a není divu, protože je to jedna z nejvýstavnějších ulic na světě s překrásnou parkovou úpravou. A tam, kde končí „nádherná míle“ začíná Zlaté pobřeží, což je jedna z nejskvělejších obytných čtvrtí ve městě s budovami, které nabízí pohled na Michiganské jezero a jeho pláže. Dnes je to město mírumilovné a elegantní. A v noci jsou jeho ulice bezpečnější než ulice mnoha jiných amerických měst. A jeho obyvatelé jsou velmi přátelští a také hrdí. A proč ne. Je toho mnoho na co mohou být v Chicagu pyšní – třeba na svých 58 vysokých škol. Nebo na další atrakci – „chicagské pobřeží“. Město totiž půlkruhem lemuje břeh Michiganského jezera v délce přibližně 100 kilometrů. Kolem jezera leží mnoho nádherných parků, které jsou protkány množstvím cyklistických stezek i stezek pro kolečkové brusle. Do jezera vybíhají zábavní mola s mnoha útulnými kavárnami plnými zeleně.

Roku 1869 byla uvedena do provozu první železniční trať spojující východní a západní pobřeží USA. Železničním uzlem bylo Chicago a je jím dodnes. Každý, kdo chce jet vlakem z New Yorku do Los Angeles, musí přestoupit právě v Chicagu. Bohužel, dnes už neexistují ty luxusní vagóny, kde cestující chodili po červených kobercích a měli k dispozici i kadeřnictví a holičství a také žehlírnu. Díky železnici se město stalo městem obchodu. A také největším vnitrozemským přístavem na světě zásluhou řeky svatého Vavřince, která jej spojuje s otevřeným mořem. Na O´Harově mezinárodním letišti denně startuje a přistává přibližně dva tisíce dopravních letadel. Na březích řeky Chicago stojí také budova počítačového giganta IBM. V tomto městě je i proslulé Muzeum vědy a průmyslu.

V Chicagu vedle sebe žije více než 70 etnických skupin a politicky nejsilnější skupinou jsou Irové. Žije zde také početná česká menšina – Bohemians. A jeden její člen – Antonín Čermák vešel i do dějin města. Stal se podnikatelem a v roce 1931 byl zvolen starostou Chicaga. A byl to právě on, kdo se velkou měrou podílel na boji proti mafii. Zemřel jako hrdina dva roky na to. Stal se totiž obětí atentátu na prezidenta F.D. Roosevelta, kterého zaštítil svým vlastním tělem. Na radnici má pamětní desku.

Pokud byste chtěli Chicago navštívit, pak vězte, že průměrné teplota v červenci se pohybuje kolem 24 stupňů Celsia a v lednu kolem minus 3,5 stupňů.

Soutěž s Pelikánem

Na slevy, akční nabídky, nadstandardní služby, výhodné ceny letenek a
ubytování jsme si již zvykli. Ale my Vám dáme víc! Váš oblíbený
prodejce letenek Pelikan.cz vyhlašuje velkou soutěž.


Na slevy, akční nabídky, nadstandardní služby, výhodné ceny letenek a ubytování jsme si již zvykli. Ale my Vám dáme víc! Váš oblíbený prodejce letenek Pelikan.cz vyhlašuje velkou soutěž.

Soutěžte s námi o dvě letenky do světa

Při příležitosti spuštění nové verze www.pelikan.cz Vám přinášíme soutěž, ve které můžete vyhrát dvě letenky do světa dle vlastního výběru. Zpáteční letenka pro Vás a druhou osobu, se kterou můžete navštívit svou vysněnou destinaci. Bangkok, Singapur, Dílí, Johanesburg, Cape town nebo Dubai a mnoho dalších můžete mít když navštívíte Pelikánovy stránky a zodpovíte 3 jednoduché otázky.

Tak neváhejte a zkuste to na soutez.pelikan.cz

Kdo je Pelikán?

To jsou nejlevnější letenky, do celého světa, za fantastické ceny a to rychle, levně, rozumně. Společnost pelicantravel.com přichází při příležitosti spuštění nové verze internetového portálu www.pelikan.cz s novinkami, které přinesou běžnému klientovi řadu výhod. Nový grafický design a technický update umožňují rychlejší vyhledávání a lepší výsledky. Je to první a jediný rezervační systém v ČR, který zahrnuje mimo klasických dopravců také nejširší nabídku nízkonákladových leteckých společností. Na stránce www.pelikan.cz tak klienti najdou nejen nejznámější nízkonákladové společnosti jako Ryanair, Sky Europe, Easy Jet, BMI-baby, ale i ty méně známe jako Smart Wings, Wizz Air, Aer Lingus, Jet2Com, Sterling a mnoho dalších.

Užitečnou novinkou jsou také akční kalendáře. Jejich prostřednictvím si klient velmi snadno najde data, pro která akční ceny platí, a přizpůsobí si tak datum odletu výhodné ceně. Toto a mnohem více, jako novinky z leteckého průmyslu a možnost registrace a vytvoření vlastního účtu, to jsou výhody, které od tohoto dne najdete pouze na www.pelikan.cz

Istanbul

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se
rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel
Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát
založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej
naproti země slepých“.

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.


Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.


Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.

Soutěž na víkend: Poznejte rostlinu (výsledek)

Po delší době tu máme další soutěž na víkend. Připomínáme, že
v těchto soutěžích se nic nevyhrává a kdo ví, tak to nemusí hned
vyzvonit, ale třeba jen náznakem ukázat, že ví, aby se i ostatní
mohli pokusit hádat.

Po delší době tu máme další soutěž na víkend. Připomínáme, že v těchto soutěžích se nic nevyhrává a kdo ví, tak to nemusí hned vyzvonit, ale třeba jen náznakem v diskuzi pod článkem ukázat, že to ví, aby se i ostatní mohli pokusit hádat.

Copak je toto za rostlinu?

Aktualizováno – dobrá rada nad zlato: vsadím boty, že rostlinu všichni znáte. Necháme tomu ještě týden, pak přidám poslední fotku a vyluštění


Jak se ukázalo pod článkem, rostlina je skutečně Bromélie. Co však všichni netuší, plod je znám pod jménem ananas. Takže se mrkněte, jak že ananasy vlastně rostou…

Hrad – zámek Frýdlant

Pokud zavítáte do těchto kouzelných míst, jistě nezůstanete
u pouhé kávy, nebo dobrého piva. Vaši pozornost bezesporu upoutá hrad
– zámek. Naleznete ho nedaleko centra města a dojdete k němu pohodlně
pěšky z náměstí. Jak bývalo v minulosti zvykem, stojí na
vysokém čedičovém ostrohu nad říčkou Smědou, jejíž břehy byly
slovanským obyvatelstvem osídlovány již velmi záhy v ranném
středověku.


Znalci díla Járy Cimrmana jistě velmi dobře znají jeho převratný objev tzv. „akustické konstatnty“, kterou obohatil nepřehledné a mnohdy nudné operetní texty. Uplatnila se především v památném mistrově díle O kuplířce z Frýdlantu. Jeho slavné „dýjadýjadá“ snad není třeba naší kulturní veřejnosti nijak zvlášť připomínat.

S veselým popěvkem na rtech, jsem onoho památného dne upíjel kávu a spokojeně se rozhlížel po nádherném náměstí města Frýdlant v Libereckém kraji. Počasí bylo více než krásné, atmosféra příjemně maloměstská a k mé radosti se z útrob místní historické radnice ozvala netušeně melodická zvonkohra. Opakovala se každou hodinu a k mému překvapení zazněla pokaždé jiná melodie. Kdo ví, zda tuto atrakci nevěnoval městu sám český velikán.

Pokud zavítáte do těchto kouzelných míst, jistě nezůstanete u pouhé kávy, nebo dobrého piva. Vaši pozornost bezesporu upoutá hrad – zámek. Naleznete ho nedaleko centra města a dojdete k němu pohodlně pěšky z náměstí. Jak bývalo v minulosti zvykem, stojí na vysokém čedičovém ostrohu nad říčkou Smědou, jejíž břehy byly slovanským obyvatelstvem osídlovány již velmi záhy v ranném středověku.

Hrad měl na tomto místě nesmírně významnou úlohu, neboť střežil obchodní stezku do Žitavy. Není bez zajímavosti, že dle archeologických nálezů, zde probíhal čilý obchod již za dob Římanů. Prvními nám známými vlastníky Frýdlantska a Žitavska byl rod Ronovců. Kdy založili náš hrad, a který z nich to byl, však není přesně známo. Přídomek „z Frýdlantu“ užíval už v r. 1257 příslušník tohoto rodu Častolov. Je-li tím míněn tento Frýdlant, spadaly by jeho počátky nejspíše do doby kolem r. 1241, kdy české země byly ohroženy vpádem Tatarů a kdy přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady.


Poněkud jistější datum, je rok 1278, kdy podle latinské listiny ze 7.2. od krále Přemysla Otakara II., koupil hrad za 800 hřiven stříbra do dědičného držení jakýsi Rudolf z Bibrštejna (pochází z rodového sídla Biberstein na řece Bobritsch nedaleko Freibergu v Sasku, kde se uvádějí již v l. 1218 a 1228). V tehdejší době byl poměrně známým válečníkem a král jeho služby potřeboval pro blížící se střetnutí s Rudolfem Habsburským. Rod Bibrštejnů zde pak vládl až do roku 1551. Bibrštejnové byli zajímaví tím, že své Frýdlantské panství nikdy nedělili mezi členy rodu, ale uchovávali ho vždy v plné celistvosti. V českých dějinách patřil tento rod k předním zástupcům panského stavu a často vystupovali v popředí tehdejších událostí. Tak se v r. 1344 setkáváme při založení pražského arcibiskupství s Bedřichem I., který pak v r. 1348 provázel Karla IV. do Braniborska, v r. 1354 ke korunovací do Říma a r. 1357 s ním byl v Bělé pod Bezdězem.

V době husitského povstání zaujímali jednoznačně katolický postoj a také z toho důvodu se jejich hrad a i město Frýdlant stal nejednou terčem husitských nájezdů, zejména v r. 1427 a v listopadu 1428, kdy bylo vypáleno. Zdá se však, že hrad nedobili, jinak by dobové prameny uvedly, že zde husité ponechali vojenskou posádku. V pohusitském období stáli dokonce proti Jiřímu z Poděbrad, který v roce 1466 držel v zajetí na Karlštejně Václava z Bibrštejna. Po tomto bouřlivém období se Biberštejnové ve zbývajících desetiletích 15. století zaměřili na hospodářské využití své državy a na počátku 16. století k ní získali ještě panství Kost, Trosky a Děvín. To však již byla závěrečná fáze biberštejnské vlády na Frýdlantě, protože v r. 1551 jejich frýdlantská větev Kryštofem z Biberštejna vymřela.

V roce 1558 se hrad dostal do majetku císařskému radovi Bedřichu z Redernu, pocházejícímu ze Slezska. Ačkoliv zde tento rod sídlil pouhých 70 let, bylo to období velkého rozkvětu. Nejvýznamnější postavou rodu byl Melichar z Redernu (1555 – 1600), který na svých cestách navštívil všechny významné země pevninské Evropy a účastnil se celkem jedenácti válečných výprav. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila tažením proti Turkům v době, kdy již byl prezidentem císařské vojenské rady a polním maršálem. V době, kdy zde vládl tento rod, byla započata přestavba gotického hradu ve šlechtické, renesanční sídlo. Z významných umělců je třeba vedle stavitele Spazzia jmenovat Ambrosia Fritsche a Bartoloměje Sprangera, kteří se podíleli na výzdobě kaple.


Rederny na zámku vystřídal Albrecht z Valdštejna, který o toto místo usiloval s nezměrnou energií. Po jeho zavraždění v Chebu v únoru 1634 se stal majitelem frýdlantského panství hrabě Matyáš Gallas (na přípravě odstranění Albrechta z Valdštejna se Matyáš aktivně podílele, byl dokonce pověřen zakročit proti spiknutí, které připravoval a díky tomu pak následně obdržel i toto Valdštejnovo sídlo). Jím se dostal na Frýdlant rod, s jehož jménem je spojen až do r. 1945. Clam – Gallasové již v roce 1801 zpřístupnili veřejnosti sbírky, které zde uchovávali. Když byl hrad převzat do majetku státu, byly ještě doplněny a rozšířeny. Dnes jsou ke shlédnutí nejen v prostorách hradu, ale i v komnatách zámku. Kromě nábytku, zámeckého zařízení, skla a porcelánu, obsahují především bohatou sbírku zbraní od doby husitské, přes renesanci, dobu Albrechta z Valdštejna až do období baroka. Velmi zajímavá je i zámecká obrazárna, v níž jsou díla V. V. Reinera, K. Škréty, P. Brandla, zajímavý dobový portrét Albrechta z Valdštejna pocházející údajně od Christiána Kaulfersche z r. 1626 a množství portrétů Gallasů a Clam-Gallasů. Zdejší knihovna zahrnuje přes 13 000 svazků většinou cizojazyčné literatury.

Na prohlídku hradu a zámku si vyčleňte dostatek času. Trvá totiž 1,5 – 2 hodiny. Osobám s dobrými ledvinami vřele doporučuji navštívit nejprve toaletu v předhradní restauraci. Až vejdete do prostor hradu, budete žasnout na jeho nesmírnou rozmanitostí. Snoubí se zde nejen prvky původní gotiky, ale i zámecké renesance. Dohromady tak tvoří zajímavý celek, ve kterém vám každý jeho kout přinese stále nová překvapení. Hrad působí velmi impozantně a mohutně. Nejlépe si to uvědomíte, když po prohlídce odbočíte u Pokladny vlevo a vydáte se kolem jeho hradeb.

GROSSVENEDIGER – 3666 m.n.m.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit
pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska –
GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází
v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“.
Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska – GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“. Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.


Den: 31.7.2008

Sraz všech účastníků byl stanoven v Brně u hl.nádraží na 17:00 hodinu. Autobus byl přesný, naložili jsme věci a vyrážíme směr Znojmo… Čeká nás přejezd do Vysokých Taur, příjezd je předpokládán na 6 – 7 hodinu ranní.

Den: 1.8.2005

Čas na hodinkách ukazuje 6:40 hodin a skupina „Grossvenediger“ vystupuje v osadě Tauer. Skupina „Grossglockner“ pokračuje ještě dále.. Skupinu „Grossvenediger“ tvoří celkem 12 účastníků. Začínáme si pomalu chystat věci na výstup k chatě, převlékáme se, snídáme… V 7:20 hodin začínáme vyrážet směr chata Alte Prager Hutte (2469 m.n.m.) respektive k chatě Neue Prager Hutte (2782 m.n.m.), která nám bude sloužit k uskutečnění noclehů a jako hlavní útočiště.

Cesta údolím vede ze začátku po asfaltové cestě kolem řeky Gschlossbach. Cestou míjíme i dva vodopády, které si fotíme. Počasí nám neukazuje zrovna vlídnou tvář, místy nám i jemně prší…:o( Procházíme kolem chatové oblasti Venedigerhaus. Na konci asfaltové cesty si dáváme větší pauzu a odpočinek. Nyní nás čeká prudká část výstupu (k chatě Alte Prager Hutte), při které však budeme nabírat rychle výšku…Vyrážíme směr chata. Stezka v těchto místech je dobře značená, jdeme proti vrstevnicím. Pohledy do údolí jsou krásné. U chaty Alte Prager Hutte jsme v 12:40 hodin. I zde odpočíváme delší dobu. Na této chatě se pouze vaří, nelze zde přespat! Od tohoto místa se nám již naskýtají vcelku krásné pohledy do okolí. Před námi je v plné své kráse ledovec Schlatenkees s vrcholy Kristalwand (3310 m.n.m.), Schwarze Wand (3505 m.n.m.) a Hoher Zaun (3451 m.n.m.). Chata Neue Prager Hutte je od Alte vzdálená cca hodinu chůze při převýšení 313m. Po cca 20 minutové přestávce se vydáváme k našemu dnešnímu cíli – k chatě Neue Prager Hutte.


Je 14 hodin a náš dnešní cíl se stal skutečností, jsme na chatě Neue. Jdeme objednat noclehy, domluvit podmínky apod. Cena jednoho noclehu bez žádných slev činila 20 euro. Správce chaty nás ubytoval do dvou pokojů ve II.patře chaty. Nutno přiznat, že chata je v perfektním stavu. Uvnitř je krásně vyzdobená, vše je čisté…Odpolední čas jsme chtěli využít k možnosti nácviku chůze a chování na ledovci. Pro tuto metodiku nám měl posloužit prostor za chatou, konkrétně sněhové pole. Počasí se nám však značně pokazilo, začíná se blýskat, akci musíme zrušit…Rychlokurz bude muset proběhnout ráno před samotným výstupem na Grossvenediger. Večer společně u občerstvení a večeře probíráme možnosti výstupu, přípravu na výstup apod. Cesta po ledovci je zdlouhavá, budíček stanovujeme na 5:30 hodin, odchod od chaty pak na 6:30hodin. Cca ve 22 hodin unaveni uléháme s vidinou lepšího počasí po dobu zítřejšího výstupu na vrchol…

Den: 2.8.2008

V pět hodin nám klepe správce na dveře a sděluje nám, že venku je zataženo a hodně prší, že musíme výstup časově posunout na pozdější hodinu, že snad se to umoudří. Značně rozladěni přetáčíme budíček na 6:30 hodin a na chvíli usínáme s velkým očekáváním, že při probuzení bude situace venku vypadat úplně jinak…. Hodinky pípají, my vstáváme, balíme, sraz před chatou je v 7:30 hodin. Při odchodu z chaty máme všichni na sobě již sedací úvazky, abychom se zbytečně nezdržovali na samotném ledovci při navazování.


Přesně o půl osmé vyrážíme směr vrchol. K nástupu na ledovec je to ještě cca 30 minut cesty. Tempo je docela rychlé na led.poli obouváme mačky a připravujeme si lana. S kolegou vysvětlujeme chůzi s cepínem a mačkami, ukazujeme brzdění cepínem apod. Pak následuje malá zkouška. Následně se rozdělujeme do dvou družstev po 6 lidech. Počasí je zatažené, vrchol nejde vidět, viditelnost je tak na 300 m. Rozhodujeme se zkusit vrchol zdolat. Samotný výstup na Grossvenediger je docela nezáživný, jedná se o stoupání přes ledovec Schlatenkees. Monotónní výstup nám „zpříjemňují“ trhliny, kterých je po cestě docela hodně. Naštěstí šly vidět. Počasí se mírně kazí, viditelnost je menší. V sedle Rainertorl (3421 m.n.m.) nás dochází skupina německých turistů, kteří nás předbíhají a razí nám takto stopu. Sníh je rozbředlý, stopa měkká. Ze sedla je to již kousek na vrchol. Chybí poslední výšvih na hřebínek nahoru, pak „malý a krátký vzdušný hřebínek“ a ocitáme se na vrcholu.

Hodinky ukazují čas 12:40 minut. Navzájem si gratulujeme, děláme společné fotky. Ani téměř žádná viditelnost nám nekazí poctivou radost z výstupu na tento vrchol. Doba strávená na tomto místě byla cca 15 minut a pak ihned míříme dolů. Cesta dolů již utíká mnohem „veseleji“, v nižší výšce se nám otevírají pohledy do okolí a začíná pokukovat sluníčko. Dáváme pozor na trhliny a už je tu konec ledovce… Jelikož je teprve 15:30 hodin rozhodli jsme se ukázat kolegům nácvik lezení v ledu pomocí lezeckých cepínů a následuje simulace vytahování kamaráda z trhliny. Počasí nám v tuto dobu již přeje, na chatu zpět to máme cca 45 minut cesty. Všem se tato metodika líbí…Na chatu přicházíme před sedmou hodinou. Následuje hygiena a posléze zasloužená odměna v podobě občerstvení v místní „restauraci“. Sdělujeme si dojmy, na mnohých jde vidět opravdový pocit radosti z výstupu. Pro mnohé je to doposud nejvyšší dosažená výška!!! Uleháme se zavírací dobou restaurace cca ve 23:00 hodin.

Den: 3.8.2008

Tento den lze nazvat „sestupový“. Čeká nás sestup do údolí do Osady Tauer, kde nás čeká autobus se skupinou „Grossglockner“. Sraz s busem byl stanoven na 11 hodinu.

Budíček máme v 6:30 hodin, v 7:30 hodin odchod od chaty směr Alte Prager Hutte. Zpáteční cestu však nevolíme jako výstupovou, odbočujeme těsně pod chatou na stezku Gletscher Schaupfad. Cesta vede pod samotným ledovcem. V blízkosti plesa Salzbodensee si dáváme delší pauzu. Sestupujeme značným tempem dolů do údolí. Cesta je pro nás zajímavá a příjemnější, jelikož nesestupujeme stejnou cestou. Poslední „asfaltový“ úsek nám již nemže pokazit celkový dojem ze skvělé výpravy. Počasí je navíc v tento den nejlepší. K autobusu dorážíme v 11:10 hodin. Nabalení zavazadel, nasednutí a během okamžiku se ztrácíme v Fellber-Tauern Tunelu a tímto se s námi loučí i velikán GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). D Brna přijíždíme kolem 20 hodiny, loučíme se s pozdravem „tak zase někdy na horách AHÓÓJ“..:o)

Yucatán

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme
o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista
si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do
mexického vnitrozemí.

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do mexického vnitrozemí.


Pro většinu bude opěrným bodem město Merida, což z Cancunu představuje dobrých 300 km po placené dálnici, která je sice docela kvalitní, ale zato zcela mimořádně nudná. S o to větším nadšením se konečně dostáváme do Meridy, které kdysi daly bíle natřené domy přezdívku Bílé město. Podle tištěných průvodců by měla být něčím jako Osmým divem světa. Pravda není ani jedna, bílých domů je hrstka a na pár zajímavých uliček nám bude stačit jedno odpoledne. Zbytek města tvoří rušná a značně nepřehledná směs jednopatrovových budov, často ve větším či menším rozkladu.

Merida, založená v roce 1542, má přitom v historii velice důležité místo, vždyť v jejím okolí vzdorovali Mayové neuvěřitelně dlouho, až do roku 1855. Není proto divu, že na jejich potomky narazíme opravdu na každém kroku a často je poznáme podle tradiční bílé blůzy huipil s výšivkami kolem krku.

Meridy ale budeme mít brzy dost, takže nastane čas na expedice po okolí. Na výběr máme hned dva typy památek – buď se vydáme za ruinami Mayů, nebo po katolických památkách koloniálních měst. Začal jsem v Uxmalu, považovaném za perlu památek na mayskou minulost. Třikrát vystavěné město je pravděpodobně nejstarším dochovaným mayským městem a začátky jsou datované až do 6. století. Nejvíce zaujme oválná 28 m vysoká Kouzelníkova pyramida, bohužel se na ní už nesmí. Palác králů je asi nejkrásnější stavba předkolumbovské Ameriky, 98 metrů dlouhý palác měl 24 místností a řada reliéfů se zachovala dodnes. Před palácem je kamenný oltář se zbytky trůnu v podobě dvouhlavého jaguára. Zatímco ruiny stavby příslovečně nazvané Holubník překvapí svojí krásou, o to nepříjemněji překvapí pelotové hřiště, kde známý kruh, do něhož se hráči trefovali těžkým míček, je z velké části dostavěný z gypsu a připomíná tak sádrové parohy trofejního šestnácteráka z filmu Když Burian prášil.


O kus dál si můžeme prohlédnout další ruiny s nevyslovitelným názvem Dzibilchaltún. Za dob největší slávy zde bylo téměž devět tisíc budov, ve kterých našlo domov kolem 200 000 lidí, dnes si vychutnáme zejména archeologicky významné stély a Chrám sedmi panenek. Pokud budeme mít mimořádné štěstí a přijedeme v den rovnodennosti, uvidíme, jak slunce zasvítí dveřmi chrámu a připomene tak sestup boha slunce. A protože ve vnitrozemí Yucatanu je opravdové vedro, můžeme se ochladit koupelí v mimořádně fotogenické cenote Xlacah, která je jednou z největších a nejhlubších cenote v celém Yucatánu. Vykoupání stojí za to, voda je průzračná a koupajícího zvědavě okukují rybičky nejrůznějších velikostí i barev.

Vedle těch nejpopulárnějších ruin, kde bývá v plné sezóně hlava na hlavě, je zajímavější vypravit se za sice méně monumentálními, nicméně zajímavými památkami, které budeme mít sami pro sebe. V ruinách Labna, pouhých 27 km od turisty přecpaného Uxmalu, jsem se procházel sám. O co méně je zde staveb, o to jsou unikátnější a zachovalejší, navíc se na nich nevyřádili archeologové, kteří v turisticky známějších lokalitách některé pyramidy prakticky postavili znovu. Nádherný je zejména slavný Oblouk z Labna, což je dnes prakticky nejlépe zachovalou a dekorovanou stavbou starých Mayů ve stylu Puuc a zvláště masky boha deště Chac vypadají, jakoby je jejich tvůrci zhotovili před pár lety.

Dovolená Mexiko – s cestovní kanceláří ESO Travel se můžete vypravit nejenom na poloostrov Yucatán, ale také na spoustu dalších magických míst této jedinečné země. Toto sdělení spolu s odkazem bylo zakoupeno za účelem propagace.

Když už se mi začaly mayské památky plést, začal jsem se zajímat o památky z dob Španělů. Samozřejmě jsem musel začít v městě Izamal, jehož historie sahá až do 5. století. I zde najdeme pyramidy, sice již ze sedmi původních zbyly jen dvě, ovšem pyramida Kinich Kakmo o rozloze 4 hektarů je největší stavbou prehistorického Yucatanu. Na základech další pyramidy postavili Španělé krásný kostel a klášter San Antonio de Padua. Ten je věnován Paně z Izamalu a je dnes největší v celém Yucatánu. Dvůr je ze všech stran lemován podloubím se 75 sloupy a byl ve své době po Vatikánu druhý největší.

Samotné město rozhodně stojí za návštěvu, a své přezdívce „Zlaté město“ dělá čest, protože okrovou barvu má nejen klášter, ale i většina ulic města. Nevelké městečko dýchá zvláštní směsí tří kultur, prehistorické, koloniální a současné, na rozdíl od jiných. Turistu navíc příjemně překvapí, že na rozdíl od a jen nevalně udržovaných měst v Yucatánu je centrum výtečně zrenovováno.

Výlet do středního Yucatánu stojí rozhodně za námahu. Mexičané i potomci Mayů jsou hrdí, ale současně velice pohostinní, a pokud zvládneme alespoň pár španělských slov, udělají pro nás cokoliv. Na rozdíl od zamerikanizovaného Cancunu na nás dýchne atmosféra dávno zapomenutých časů a připadáme si, jakoby sisal byl stále králem. Pokud se nechceme spokojit se sterilními hotely mezinárodních řetězců, k dispozici je ubytování v desítkách haciend přebudovaných na více či méně luxusní hotýlky. Bez auta se ale neobejdeme, neboť haciendy jsou bez vyjímky daleko za městy. Auto se ostatně bude hodit pro návštěvu všech památek, protože jsou od sebe většinou pěkně daleko. Milovníci dobrého jídla navíc jistě ocení, že v malých, rodinných restauracích se dodnes vaří tak, jak se vařilo za doby Mayů. Jídla sice nejsou nejpestřejší, o to je ale chuť unikátnější.

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.


Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.


„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.


Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvo­vanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.