Spoléhej se a bude ti spolehnuto.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy. Hledat nějaké příjemné a měkoučké místečko uprostřed nepříliš příjemné příměstské čtvrti, za tmy, unaven a hladový, je už celkem dobrodružství. Když jsme se vraceli z oné klidné přírody na severu Skotska, zvolili jsme cestu tak, aby protínala alespoň nějaké zajímavé výše zmíněné výtvory lidské. Každý den končil tak, že jsme s kamarádkou Petrou procházeli po podivných ulicích podivných čtvrtí podivných měst (v noci je všechno neznámé a cizí poněkud podivné) a i několik hodin hledali to příjemné a měkoučké místečko na spaní. Vždycky se něco našlo. Někdy to bylo více komfortní (golfové hřiště v St. Andrews), někdy méně (pole za jedním supermarketem), ale pokaždé jsme spali dobře a dlouho. Jeden nocleh jsme měli jistý. Ke konci jsem dokonce i já měl těchto večerních vzrůš docela dost a těšil jsem se, jak strávíme noc u kamaráda v Londýně. Znáte to, Londýn je velké město s poměrně slušně vyvinutým podsvětím, pořád tam prší a každý park je tam oplocený nebo nechutně přehledný. Zkrátka neměl jsem vůbec náladu hledat místo na spaní v tom Loonydýně a už vůbec ne moje sice neuvěřitelně statečná (tou dobou však hrozně unavená) Petra. Taky jsme se moc těšili na sprchu. Teplou. A tak jsme se toulali po městě, obdivovali památky a žili v přesvědčení, že nocleh je jistý. Jediná naplánovaná věc celého výletu (dokonce i jízdenky na autobus do Prahy jsme kupovali až těsně před odjezdem) a prostě a jednoduše nevyšla. V osm večer jsme se po telefonu dověděli, že nemáme kde spát. No co vám mám povídat, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.

P.S. Docela dobrý a zatím nehlídaný (zvládli jsme to i se stanem) je nový park u Dómu na poloostrově Greenwich.

Maloskalsko – Vranský hřeben, Frýdštejn a Drábovna

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku

Obec Malá Skála se nachází nedaleko města Turnova, které je srdcem Českého ráje. Vesnicí protéká řeka Jizera.

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku. Přejdeme most, silnici a stoupáme na Vranský hřeben. Asi po 300 metrů chůze vystoupíme na cestu. Vydáme se do leva, jen co překonáme nebezpečný úsek a sestoupíme po několika schůdcích stojíme na skále vysoké 55 metrů, jsme na vyhlídce.

Přímo před námi se na obzoru tyčí hradba Suchých skal, pod skálou šumí splav. Zde můžeme vidět, jak se řeka kroutí a na jejich březích stojí domky vesnice.

Po nemalém zážitku se vydáváme po červené značce směrem na hrad Vranov (Pantheon). Z vyhlídky je to asi 500 metrů. Chvilka chůze a čteme tabulku s informacemi o hradu. Hned vedle nás je bývalá, oplocená studna hradu. Kdysi prý byla až šedesát metrů hluboká, ale dne je to okolo deseti metrů. Pomohli tomu hledači pokladů a pak taky takoví, kteří si tam prostě musí hodit kámen.

Od studny je to již kousek k hradní bráně. Vyletíme po schodech, projdeme železnými dvířky a již stojíme na nádvoří hradu. Po pravé straně jsou historické zbytky hradu a na levé straně spatříme opravenou kapli. Z nádvoří je pěkný výhled, ale to nejhezčí nás teprve čeká.

Pokud je nás víc než deset lidí, máme štěstí, hradem nás provede průvodce. Vstupné je 20 Kč. Pokud ne, máme dvě možnosti, buďto počkáme až se sejde deset lidí a nebo dostaneme klíč a dějiny a hrad si prohlédneme sami. Druhá varianta je lepší, tam kde se nám bude líbit, můžeme zůstat jak dlouho chceme. Nebudu se zde rozepisovat a všech částech hradu, ale jenom o těch důležitých.

Hrad Vranov byl postaven na 22 metrů vysokém a 400 metrů dlouhém skalním hřebenu. Nejvyšší bod je u tzv. kříže. Odtud je přenádherný výhled do kraje, za hezkého počasí můžeme spatřit Trosky. Na jednom ze sklaních bloků spatříme cedulku oznamující, že tu v roce 1953 přepadla dívka přes zábradlí a spadla dolů.

Po prohlídce hradu si můžeme v kapli zakoupit pohledy, suvenýry…

Naposledy se pokocháme nádherným výhledem a již sestupujeme k hradní studni a vydáváme se na 2 kilometry vzdálený hrad Frýdštejn. Cestou se obdivujeme přenádherné přírodě a občas se naskytne malý výhled. Po všelijakém stoupání a zase klesání dospějeme k Frýdštejnu. Je to malý i když hezký hrádek. Již z dálky je vidět jeho hradní věž. Několika schody dospějeme ke skalní bráně hradu, zaplatíme vstup 15 Kč a již máme volnost. Historie hradu je popsána na všelijakých tabulkách, které jsou rozesety po hradu. Výhled je omezen hradbou lesa, ale pokud máme štěstí na pěkné počasí můžeme spatřit Trosky.

Když skončíme s prohlídkou máme možnost poobědvat pod hradem. Po malém obědě se vydáváme po červené turistické značce do vesnice Frýdštenj, odtud pak přes vesnici Voděrady, ke 3 kilometry vzdálené Drábovně pravěkému Hradišti. Cestou si povšimneme obrovských sklaních bloků, které často připomínají zvířata. Pokud jdeme v době, kdy uzrávají borůvky, máme štěstí, protože jich tam jsou úplné plantáže. Přicházíme k Drábovně, a zjišťujeme, že k ní je to ještě 200 metrů. Zdoláme tuto vzdálenost a stojíme před mohutným skalním blokem vysokým 12 metrů.

Zde přichází nejobtížnější část cesty. Zde musíme postupovat co nejopatrněji. Velmi prošlapanými schody se dostaneme nahoru. Drábovna jsou dva vedle sebe stojící sklaní bloky, spojené betonovou lávku. Při přecházení lávky je nutné si dát pozor, zábradlí které zde bylo již vzalo za své. A také nikde jinde ho nenajdeme, kromě toho, které je u schodů. Přestože je Drábovna pravěké Hradiště najdeme zde pouze tabulku s tímto označením, jinak nikde jinde nejsou nějaké známky, že tu kdysi bývalo středověké tvrziště.

Z Drábovny máme dvě možnosti, pokud nás tlačí čas tak se můžeme vrátit zpět do Malé Skály po modré turistické značce (asi 2 kilometry). Ale pokud máme času dostatek, pokračujeme v pochodu po červené značce do Dolánek u Turnova (asi 3 kilometry).

Při cestě z Drábovny narazíme na odbočku, která nás dovede na skálu, odkud má být výhled na tok řeky Jizery. Ale pro značnou zarostlost odtud není vůbec nic vidět a ještě k tomu je zde pochroumané zábradlí a tím nebezpečí pádu za skály.

Poté již mírným klesáním přicházíme do vesnice Slapy, kde přejdeme silnici a opět se vnoříme do listnatého lesa. Tento poslední úsek cesty není příliš náročný, ale zato nikde není žádná přírodní ani jiná zajímavost.

Dorazili jsme do Dolánek u Turnova, pokud nám zbývá ještě chvilka času, můžeme se podívat na nedaleký Dlaskův statek, který se nalézá kousek od vlakové zastávky (asi 80 metrů).

Tímto naše putování končí, nasedneme na vlak a jedeme domů. Přeji vám šťastnou cestu.

Kilometráž:

Celkem (z Malé Skály do Dolánek u Turnova nezkrácená část) asi 11 kilometrů. Cesta trvá asi 8 8,5 hodiny. Celkem (z Malé Skály do Malé Skály zkrácená část) asi 9 kilometrů. Cesta trvá asi 7 hodin.

Náročnost:

Minimální věk účastníků doporučuji od 8-9 let. Měli by jste znát základní pravidla pro pohyb ve skalách.

Brána do Čech

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

Zemská brána, to je především státní přírodní rezervace o rozloze 88 hektarů, ale i naučná stezka podél toku Divoké Orlice, která na naše území přitéká právě zde, protože několik kilometrů před tím kopíruje státní hranici s Polskem. Pro lepší orientaci si popíšeme tuto lokalitu právě cestou po naučné stezce proti proudu řeky. Z Klášterce nad Orlicí (toto letovisko nese jméno po ciriackém klášteru Orlíku, jenž tu byl postaven již kolem roku 1260) se vydáme severním směrem (po modré turistické značce) až k okraji rezervace. Cestou míjíme objekty lidové architektury, ovšem naším cílem je především krajinářsky vysoce hodnotné území s jedinečnou modelací reliéfu (skalními výchozy vytvářenými migmatity a ortorulami i balvanitým řečištěm v horní části toku řeky). Setkáme se tu ovšem také s velmi zajímavým hrabošem mokřadním nebo se vzácným rejskem horským. Z květeny tu lze spatřit lokalitu unikátního a vzácného chráněného kamzičníku rakouského.

Asi v jedné třetině od výchozího bodu trasy se nachází mezi okolními vysokými skalisky tzv. „Ledříčkova skála“. Ledříček, to byl podle místních bájí a pověstí jakýsi „Jánošík Orlických hor“. O kousek dále vidíme zase objekty lehkého opevnění, který zde byly vybudovány v rámci komplexního československého pohraničního opevnění před druhou světovou válkou (Panská stráň a Bleskovec). To se již nacházíme přibližně v polovině cesty a před námi je tzv. „Lusthaus“ (místo, kde byl v roce 1806 postaven v empírovém slohu zámeček stejného jmnéna – v březnu 1936 vyhořel a již nebyl nikdy obnoven) a především „Pašerácká lávka“ (název napovídá, k čemu kdysi sloužila). Přes ní se dostaneme na druhý břeh Divoké Orlice. Bohužel, právě v současné době byla tato lávka podle některých informací stržena ve druhé polovině března velkou povodní. To se již ale dostáváme po členitých skaliskách k poslední pozoruhodnosti rezervace – k Zemské bráně. Jedná se sice o poměrně malý kamenný most, ale je vystavěn velmi bytelně.

Nedaleko odtud při státní hranici s Polskem vystavěl hradecký odbor Klubu českých turistů z bývalého mlýna a hostince vlastní turistickou chatu s penzionem, kterou nazval „Hrádeček“ (neplést s prezidentovým Hrádečkem!). Východním směrem, asi 1,5 km odtud, se nachází sportovní a turistické středisko Čihák s empírovou kaplí z roku 1849.

Dnes stručně

Jak Milan hlásil v půli prázdnin, v současné době se nachází ve
Skotsku. Nedávno se ozval, žije, chystá se k návratu a následnému
zvelebování cestovatele.

Jak Milan hlásil v půli prázdnin, v současné době se nachází ve Skotsku. Nedávno se ozval, žije, chystá se k návratu a následnému zvelebování cestovatele.

Cyklistická miniškola

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá
cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou,
tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi
Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový
slovníček.

Každý, kdo někdy seděl na kole déle než deset minut, určitě mi potvrdí, že cyklistika je úžasná věc. Je škoda, že ne všichni tuto krásnou činnost za krásnou považují.

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou, tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový slovníček.

Začneme s obecnými termíny:

  • Bicykl – vynález, který dovoluje zničit se mnohem rychleji, než při pěším pohybu. Na bicyklu se obvykle sedí obkročmo tak, že se kola dotýkají podložky. Bicykly rozlišujeme na horské a silniční.
  • Horské kolo – vyznačuje se vysokou hmotností a je opravdu bytelné. Nenechte se nachytat tím, že Vám někdo bude tvrdit, že má lehké horské kolo. Opravdový horský cyklista má kolo co nejtěžší, aby po rozjetí mělo vysokou energii. Čím je kolo těžší, tím lepší má průchodnost terénem, dobře rozjeté horské kolo vyvrátí i menší pařez a láme klády.
  • Silniční kolo – vyznačuje se většinou tím, že pro dosažení co nejmenšího odporu vzduchu jsou z něho odmontovány všechny nepotřebné součástky a proto by podle vyhlášky nemělo vyjet na silnici.
  • Silnice – stavba, které umožňuje cyklistům pohybovat se z místa na místo a překážet motoristům. Z neznámého důvodu si motoristé myslí, že silnice tu jsou pro ně, ačkoliv se dá prokázat, že bicykly tu byly dříve než auta.
  • Cesta – zařízení, které umožňuje cyklistům pohybovat se místa na místo a překážet turistům.
  • Cyklistická stezka – bájný přírodní útvar, které umožňuje jízdu cyklistům bez toho, aby někomu překáželi. Zatím ji ještě nikdy nikdo neviděl, ale všichni cyklisté věří, že ji někde potkají. Výzkumy naznačují, že by se mohla vyskytovat v cyklistickém nebi, kde vládne velký Lepiduch.
  • Dopravní značky – okrasné objekty stojící okolo silnic. Slouží především k tomu, aby si o ně cyklista mohl opřít kolo. Patník taky není špatný, ale většinou se vylomí 🙁
  • Slalom – soutěžní disciplína, kterou provozuje více cyklistů jedoucích po cestě, kde chodí dost lidí. Po skončení bodovaného úseku si jednotliví cyklisté spočítají, kolik osob kdo srazili či vyděsili, a podle toho si rozdělí medaile.
  • Kopec – plocha, která má nenulovou derivaci ve směru pohybu. Dělí se na dva druhy: skopce (1.pád skopec) a dokopce.
  • Statistika – odvětví matematiky, které způsobuje, že na světě je více dokopců než skopců.
  • Brašna – vtipně sešité kousky textilu, které narozdíl od Kleinovy láhve mají vnější a vnitřní stranu. Na vnitřní stranu se umisťují zavazadla, z vnější strany se připevňuje bycikl.
  • Přízemní akrobacie – správný cyklista je podobný horákovi. (viz kniha Proč bychom se nepotili) Svoji výstroj neveze pasivně, ale každou chvíli se převléká. Přízemní akrobacie se přezdívá činnosti, při které se mění cyklista mění umístění svých oděvních součástek v prostoru a přitom nesleze z kola.
  • Oprava – činnost, při které si cyklista myslí, že zlepšuje technický stav svého kola. Výsledkem je obvykle přemístění špíny z kola na cyklistu. Je dokázáno, že není možné na jednom kole najednou jezdit a opravovat ho, proto je záhodno se této činnosti vyhnout.

Pokud jste se prokousali předchozími jednoduchými poznatky, napijte se pořádně z cyklistické láhve. Další část jsou technické termíny:

  • Brzda – zařízení kromě výroby různých zajímavých zvuků umožňuje za příznivých povětrnostních podmínek snížit rychlost. Opravdoví cyklisté se však řídí zásadou: „Kdo brzdí, prohrává“
  • Rám – nejdražší součást kola. Byly zde sice snahy rám právě pro tuto nectnost z výroby vyloučit, ale zatím nebyly úspěšné.
  • Řetěz – šikovná věc na zvyšování ztrát energie při přenosu mezi šlapátky a zadním kolem. <!–
  • Sedlo – jedno z míst, kde je člověk v dotyku se svým strojem. Narozdíl od dalších čtyř kontaktních ploch si tohoto v 
    • –>
  • Řidítka – součástka, která byla původně určena k ovládání směru pohybu. Dnes slouží především jako nosič na různé páčky a hejblátka, k zavěšování různých předmětů při přízemní akrobacii.
  • Rukavice – při jízdě po nerovném povrchu (prakticky všechny) se přenáší vibrace z předního kola na řidítka. Rukavice tlumí nárazy. Při letu přes řidítka většina lidí natahuje ruce před sebe, kvalitní rukavice snesou i pád na asfalt. Mohu zodpovědně prohlásit, že totéž se o holé kůži na rukách říci nedá.
  • Helma – oděvní součástka, která způsobuje, že cyklista nepadá na hlavu. Je proto hojně využívána. Lepší helmy mají odrazné barvy a způsobují, že se pod nimi hlava nepotí a nedostane úpal ani úžeh.

Vím, že tento slovníček nenahradí zkušenosti získané naježděním několika tisíců kilometrů. Pokud však někoho přesvědčím, že cyklistika je to pravé a ubude aut v ulicích, budu rád.

Úzkokolejná železnice Třemešná – Osoblaha

V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná
železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících
úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují
České Dráhy.


V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují České Dráhy.

Nejlepší doprava je po železnici do stanice Třemešná ve Slezsku. Když vystoupíte z vlaku v této stanici, stačí obejít nádražní budovu, na druhé straně se nachází roztomilé malé koleje.


Celková délka této železnice je 20km, nachází se na ní 105 oblouků o malém poloměru, nejmenší z nich má poloměr 75m. Trať byla postavena na začátku tohoto století a je velice dobře udržovaná. Vcelku podrobné informace o historii se nacházejí v nádražní budově ve Slezských Rudolticích.

Pokud začnete své putování v Osoblaze, doporučuji ke shlédnutí zříceninu, která stojí kousek za Bohušovem. Cesta je značená od bohušovské pošty. Na zřícenině se dá i přespat, nachází se tam několik stojících kamených oblouků, pod které nezatéká. Další šikovné místo na přespání je čekárna v Horních Povelicích.

Pokud hodláte projít trať po kolejích, předem upozorňuji, že místy je okolí tratě osekané pouze do průjezdného profilu lokomotivy a nemusíte mít před vlakem kam uhnout – nezapomeňte si proto prostudovat jízdní řád – je téměř na každé zastávce či v jízdním řádu.