Chorvatsko. Nejoblíbenější destinace Čechů. Během sezóny se stačí
zařadit do kolony aut a otevřít oči až ve Splitu. Nebo Dubrovníku. Pláž
a grilovaný ryby. Ale co si takhle Chorvatsko trochu připepřit třeba….
Bosnou a Hercegovinou?
Chorvatsko. Nejoblíbenější destinace Čechů. Během sezóny se stačí zařadit do kolony aut a otevřít oči až ve Splitu. Nebo Dubrovníku. Pláž a grilovaný ryby. Ale co si takhle Chorvatsko trochu připepřit třeba…. Bosnou a Hercegovinou?
Chorvatsko je, přeci jen, trochu profláklá destinace. Spoustě lidí se vybaví úmorná jízda autem, kličkovaná přes Slovinsko, přeplněné kempy i pláže a mořští ježci. Jaký si to kdo udělá, takový to má. Já na Chorvatsko vzpomínám jako na hrozně příjemnou, slunnou zemi, s městy z bílého kamene, chlazeným pivem s vyhlídkou na moře, teplými večery a hromadou pěkných holek v bikinách.
Je k tomu potřeba nenechat se strhnout davem, v klidu se vydat dál, než k plotu ohraničující kemp. Změna je často ohromná.
14 dní? Ani náhodou!
Vypnout, trochu se zrelaxovat u moře, vosmahnout kancelářský tělo do růžova. Jo, to jo. K tomu má každý hromadu příležitostí v podstatě kdekoliv po celé délce pobřeží. Od miniaturních kempů, až po ty největší letoviska, kde už člověk úplně neví, jestli je ve městě nebo ještě v kempu.
Jasně, projít se po historických městech, zažít nějakou tu romantiku, k tomu je vhodný Rovinj, Dubrovník, Split, nebo třeba Poreč. Koupat se a potápět v křišťálově čisté vodě na jednom z četných ostrovů nebo poloostrovů stojí určitě za to.
Vyrazit od pobřeží do vnitrozemí, a nejen na Plitvická jezera, to už asi pár lidí taky napadlo. Ale co takhle skočit do auta a zajet si do Bosny a Hercegoviny?
Překročit hranice na jihu Chorvatska, u města Metkovič, trvá pár hodin. Po pár kilometrech už uvidíte první mešity a dojde vám, že tahle země je opravdu jiná. Smutná historie hledání společného místa k životu pro křesťany a muslimy je občas připomínána dírami po střelách v některých fasádách starších domů. Naštěstí je to snad už skutečně historie.
Turistů trochu ubyde a silnice jsou trochu horší oproti Chorvatsku, ale cestovat se dá stejně pohodlně a lidi jsou stejně milí. Navíc, je tu levněji. Dojeďte až do kouzelného města Mostar. Obrázek mostu, ze kterého při zkoušce dospělosti skáčou kluci, určitě znáte. Ze Splitu je to sem 200 kilometrů a tři hodiny jízdy. Tam si dejte čaj, kafe, zmrzlinu. Město je to parádní a hodně fotogenické.
Budete-li mít chuť na vícedenní výlet, zkuste strávit jednu, dvě noci v Sarajevu. Tak poklidnou atmosféru historického centra, ohraničeného mešitami, čajovnami a stánky s kebabem nikde blíž nezažijete.
Dovolenou, a to nejen v Chorvatsku, můžete zkusit najít na specializovaném webu www.travelportal.cz.
Chorvatsko – země ostrovů, poloostrovů a historie.
Byť pod mrakem, večery jsou v Chorvatsku teplé.
Mostar a jeho světoznámý most. Rozbit a postaven znovu.
V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se
nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti:
údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám
s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO.
V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti: údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO. Mezi turecké divy patří Göreme rozhodně na první příčky a i ve světovém srovnání jde o památku nepřehlédnutelnou. Na rozdíl od řady jiných méně známých tureckých destinací je proto v Göreme i slušná turistická infrastruktura.
Za svou současnou slávu vděčí Göreme pravěkým erupcím sopky Erciyes, která zaplavila své široké okolí lávou. Jak postupem doby sopečné tufy zvětrávaly, lidé začali využívat místní jeskyně, které dále upravovali a rozšiřovali, až v měkké hornině vytvořili celá skalní a podzemní města. Igor Možejko v knize Poselství mrtvých měst napsal o Göreme: „Tak vzniklo město, přesněji celý fantastický svět, připomínající současně měsíční pohoří, sbírku gigantických termitišť, provokující výtvory avantgardního sochaře a lože obřího fakíra, poseté hřeby odpovídající velikosti. Jsou tu domy připomínající houby, pyramidy, obelisky, kupole, hradby, cukrové homole, a dokonce rakety.”
Historie s otazníky
Klasická historie praví, že historie osídlení Göreme nebo Koramy (jak se jmenovalo ve starověku) je dlouhá několik tisíciletí. Kolem 4. století po Kristu tu začaly vznikat první kláštery, zdejší křesťanská komunita se rozrostla a bohatla. V podzemních městech, která si tu křesťané vyhloubili, úspěšně přečkali různé dějinné zvraty. Postupem doby křesťanů však ubývalo, nebo přecházeli na islám, a poslední křesťanští Řekové opustili Göreme roku 1923 na základě lausannské smlouvy o výměně obyvatelstva, kterou mezi sebou podepsalo Turecko a Řecko.
Alternativní historie praví, že podzemní města jsou mnohem starší a kromě toho mohla sloužit k dosti netradičním účelům. Podle Ericha von Dänikena sloužila jako úkryty před létajícími stroji mimozemšťanů, které tu ve starověku brázdily oblohu. Arnošt Vašíček předkládá teorii, podle níž podzemní architektura v Göreme je dílem Chetitů. Ti prý do Anatolie připutovali ze severní Indie, kde byli svědky výbuchů jaderných bomb mimozemšťanů. Podzemní města v Kapadocii měla tedy Chetitům sloužit jako obří protijaderné kryty.
Dnešní Göreme návštěvníkům nabízí řadu zážitků – levných i drahých, případně příjemných i nepříjemných. Do kategorie těch drahých bezesporu patří vyhlídkový let horkovzdušným balónem, který stojí 120 eur. Návštěvník, který stráví noc v kempu, bude ráno zřejmě probuzen hlučným sykotem pocházejícím od desítek balónů, které zde každé dopoledne zaplňují oblohu. Krajina s rojem balónů, vznášejících se nad bizarními tufovými skalami, tak získává až surrealistický nádech.
Levnějším zážitkem je túra po údolí. Návštěvníci tak mohou shlédnout jeskynní architekturu, která zde vznikala přinejmenším půldruhého tisíciletí a stále je často dobře zachovaná, což platí i o freskách ve zdejších křesťanských kostelech vytesaných v nitru měkkých tufových skal. Památek tohoto druhu je v celé oblasti nepřeberně. Příjemnost tohoto zážitku může však komplikovat místní podnebí, neboť teploty zde i koncem září přes den stoupají přes 30 °C.
O zážitky není ochuzen ani takový návštěvník, který trpí kupříkladu silným průjmem, což je typický neduh, kterým jsou zde sužováni Zápaďané. Svaly mu jistě nezakrní, neboť je nucen v nepříliš dlouhých intervalech odbíhat na toaletu, což může být v závislosti na topografii terénu v kempu adrenalinová disciplína, připomínající překážkový běh. Na rozdíl od jiných destinací hlavně na východ odtud je však v Göreme možné využívat pohodlí záchodů západního typu, tj. záchodové mísy i s prkýnkem a funkčním splachováním. Tento výdobytek západní civilizace jistě ocení každý, kdo učinil zkušenost s balancováním nad dírou do podlahy, což je obvyklá podoba tureckých WC.
Přestože jsem si z výše uvedených typů zážitků užil hlavně ten třetí, podařilo se mi zhlédnout aspoň jeden z význačnějších divů Göreme spolu s ostatními účastníky poznávacího zájezdu, kteří se odpoledne do kempu vrátili z túry po údolí. Po zhruba patnácti kilometrech pochodu ve vedru a bez možnosti doplnit vodu (a v kombinaci s nevalným zdravotním stavem řady z nás) bylo rozhodnuto, že na poslední prohlídku v Göreme – návštěvu skalního „hradu“ Uçhisar – se nepůjde pěšky, nýbrž pojede dvěma najatými dolmuši (mikrobusy), což je poměrně levný způsob dopravy pro turistické skupiny v celém Turecku.
V podvečer jsme se všichni nechali odvést k Uçhisaru, připomínajícímu termitiště, ze kterého se naskýtá pěkný výhled na okolní krajinu. Na vrcholu jsme hodlali sledovat západ slunce doprovázený zpěvem muezzinů. Zatímco první fenomén se dostavil, druhý nikoliv. Místo toho přiběhl agilní chlapec, který zde už nějakou dobu pobíhal s plastovým samopalem, a byl zřejmě v příbuzenském vztahu se správou této památky či zdejšími prodavači předražených nápojů (nabízeli „Big Tea” za 5 lir, tj. asi 60 Kč). A tak jsme si místo muezzinského zpěvu „Alluhu akbar!” vyposlechli jeho volání: „O.k.! Time to go!”
Autorem článku je Václav Kozina, spolupracovník CK Mundo, která pořádá letecký zájezd do Turecka.
Stravování – Při cestách do exotických krajů je lépe vyhnout se stravování na ulici. Hygienická úroveň pouličních kuchařů a místního obyvatelstva je ve většině případů velice nízká a ani jejich zdravotní stav nemusí být zcela uspokojivý. Vyhýbejte se nedostatečně tepelně upraveným pokrmům, zvláště z masa, ryb a mořských živočichů. Některé ryby (ulovené v blízkosti přístavu) mohou být nositeli parazitů a žloutenky A.
Pozor dávejte i na ovoce a zeleninu: co lze loupat, oloupejte, ostatní řádně omyjte. Pozor na listovou zeleninu a saláty z ní připravené (může být nedobře očištěná nebo omytá v nekvalitní vodě). Při nákupech dávejte přednost kvalitním dovozovým potravinám z rozvinutých zemí. Nepijte vodu z neznámého zdroje, používejte pokud možno balenou pitnou vodu (kontrolujte těsnost a perforaci uzávěrů).
Koupání – Při pobytu v exotických zemích se vyhýbejte koupání v povrchových stojatých vodách s bohatou vegetací. Upřednostněte koupání v tekoucí vodě. Při koupání v moři a potápění nepřeceňujte své síly (při dlouhém plavání může dojít k vyčerpání, křečím a podchlazení). Pozor na velké vlny, víry a spodní proudy. Nepodceňujte vliv alkoholu.
Při koupání a potápění v moři hrozí riziko setkání s nepříjemnými, dravými i jedovatými tvory – mořskými ježky, medúzami, rybami. Mějte s sebou pinzetu, dezinfekci, účinný prostředek. Používejte boty do vody.
Zvířata a hmyz – Při cestách nepodceňujte kontakt se zvířaty. Zvlášť nebezpeční mohou být toulaví psi a kočky, opice, netopýři – mohou být zdrojem životu nebezpečné vztekliny. Divoce žijící zvířata jsou většinou plachá.
Pozor na štíry, pavouky a hady – používejte kvalitní pevnou vyšší obuv. Nejjedovatější hadi žijí v tropické Asii, Jižní Americe a v Austrálii. Při soumraku narůstá aktivita komárů přenášejících malárii, žlutou zimnici a horečku dengue. Používejte vhodné oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi, kvalitní repelenty. V rizikových oblastech použijte po poradě s odborníky na cestovní medicínu vhodnou antimalarickou profylaxi. Mnohé oblasti a země rovníkové Afriky a Jižní Ameriky vyžadují povinné očkování proti žluté zimnici. Na spaní používejte impregnované moskytiéry. Mouchy mohou být aktivním i pasivním zdrojem infekcí, jako jsou například spavá nemoc nebo průjmová onemocnění.
Průjmy a poranění – Průjem patří mezi nejčastější onemocnění cestovatelů, postihuje až 80 % cestovatelů do exotických zemí. Průjem bývá často provázen bolestmi břicha, teplotou, zvracením, přítomností krve a hlenu ve stolici. Postiženi bývají častěji individuální turisté, terénní pracovníci, zdravotníci nebo geologové.
Nepřeceňujte ani pobyt v 5hvězdičkovém hotelovém resortu – neznáte zázemí, úroveň ubytování ani zdravotní stav personálu, který s vámi nebo vaší potravou přichází do kontaktu.
Na cestách může snadno dojít k lehčím poraněním i k těžším úrazům. Mějte proto na paměti platné očkování proti tetanu!
Pohyb ve skupině lidí – Necestujte zcela sami, raději se skupinou přátel. Při pobytu v rozvojových zemích se při kontaktu s místním obyvatelstvem vyhýbejte přeplněným hromadným dopravním prostředkům. Především v přeplněných prostorech hrozí riziko nákazy – hlavně vzdušné kapénkové nákazy, jako je chřipka, meningokoková meningitida, tuberkulóza atd.
Očkování a cestovní lékárnička – Před plánovanou cestou navštivte v časovém předstihu očkovací centrum, kde vám zajistí doporučená či povinná očkování. Některé země vyžadují povinné očkování proti žluté zimnici (státy centrální rovníkové Afriky a Jižní Ameriky). Běžným standardem pak je očkování proti žloutence typu A i B.
Nezapomeňte na vybavení cestovní lékárničky, kde by neměly chybět léky proti průjmům, teplotě, kvalitní repelent, analgetika, léky proti alergiím, obvazy, náplasti, dezinfekce. Nezapomeňte na léky, které užíváte pravidelně.
Očkování do zahraničí je ve vlastním zájmu každého cestovatele. Pokud si nejste jistí, jaká rizika vám hrozí ve vaši cílové destinaci, nabízíme vám přehled zdravotních rizik a povinných i doporučených očkování při cestování do všech zemí (dle kontinentů a krajin)
Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka.
Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou
uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách,
považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.
Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka. Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách, považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.
Cestovat na jihu Afriky se dá několika způsoby. Z Johannesburgu do Kapského Města se můžete přepravit letecky, autobusem, autem, ale i po železnici. A právě poslední možnost jsme si zvolili, přestože nebyla nejlevnější a navíc i časově nejdelší. Více jak šestadvaceti hodinová jízda začíná ve tři odpoledne, v Kapském Městě vystoupíte druhý den krátce po šestnácté hodině. Přestože část trasy projíždíte v noci, tu nejkrásnější krajinu Jižního kříže máte právě následující den.
Luxusních vlaků jezdí v JAR několik. Abychom měli jistou, že se svezeme tím „naším“ Shosholoza Meyl Train – Premier Classe, bylo nutné si s předstihem zakoupit jízdenku.
Hodinu před odjezdem jsme byli pozvání do nádražního salonku na přivítání a občerstvení. Kufry do vlaku nám odnesl poslíček a druhý nás zase zavedl až k naší dvojmístné „kajutě“ označené našimi jmény. Na stolku ležela obálka s jízdenkami, mapou kde pojedeme a jízdní řád. Když se vlak s téměř dvacítkou vagonu dal do pohybu, pozvali nás do luxusního barového salonku. Připili jsme si šampaňským, dostali každý talíř vynikajících sýrů, oříšky kešu i sušené maso, kávu, čaj, džus, zákusky a zmrzlinu.
V kupé nechybělo pod stolkem u okna umyvadlo, telefon, povlečení, bílý župan a stejné barvy i pantofle a ve všech vagonech byl čistý koberec. Toalety byly neustále vzorně uklizené, stejně jako sprchovací kout.
Krajina do setmění byla z Johannesburgu lemována pyramidami hlušiny z místích šachet i dlouhými ghetthy a teprve později nádhernou krajinou. Večeře i oběd v jídelním voze byly typické pro tuto část země. Veškeré pohoštění bylo v ceně jízdného. Po večeři jsme měli povlečené „hnízdečko“ k spánku. Kuřáci měli možnost vychutnat si cigaretu v jednom z vagonových barů. Před ulehnutím do postele, jsme si zazpívali společně s černošskou skupinkou lidí z kmene Svazijského. Oni afrikánsky a my česky.
Worcestr, bylo jedno z mála míst, kde vlak zastavil. Celou cestu nikdo nevystupuje, ani nenastupuje. Po dvacetiminutové přestávce se dal vlak do pohybu, aby ukrajoval další kilometry své cesty. Kolem samá vinice a neskutečná krajina plošiny Karroo, v dálce pohoří Langeberg i Outeniqua. Kolem tratě se na oplocených polích pásli koně, krávy, ale i pštrosi, opice, ovce a kozy.
Jedno z nejkrásnějších měst na světě, Kapské Město, i se Stolovou horou, máme na dohled. Vlak výrazně zpomalil, i když ani celou cestu nijak „nepelášil“. Nejdříve projíždíme tounshipy – předměstími a černošskými ghetty, které nejde přehlédnout. Jsou to oplocené plochy, kde vidíte nejnuznější domky ztlučené z různého materiálu, který byl zrovna po ruce. Střechy jsou z vlnitého plechu, zatěžkané starými pneumatikami i velikými kameny. Ovšem příjezd k nádraží, které je v centru města spolu s nákupním centrem Golden Acre, vás udiví čistotou, která je všude v Jihoafrické republice.
Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady
to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest.
A to bez nadsázky, pro každou generaci.
Krásný k procházkám ruku v ruce jak stvořený je tady Sad na Nebozízku, místo, které se rozprostírá mezi Hladovou zdí a lanovou dráhou až k vrcholu pod Štefánkovu hvězdárnu. Stejně kouzelná je i Seminářská zahrada. Je to ovocná zahrada založená v 17. století na východním svahu Petřína. Sousedí přímo s Nebozízkem na straně jedné a s Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na straně druhé. Právě v ní je studánka Petřínka, kam milenci chodí pít za horkých letních dnů, a nedaleko je i restaurace Petřínské terasy, kam se dá schovat za náhlých dešťů. Zahrada je dodnes plná ovocných stromů.
Schönbornská zahrada je terasovitá barokní zahrada, která se rozprostírá nad Vrtbovskou zahradou. Kousek z ní odtud možná zahlédnete. Jinak je veřejnosti nepřístupná. Patří od roku 1924 Spojeným státům americkým spolu s palácem, který je využíván jako velvyslanectví. Z různých částí Petřína je ale z dálky vidět bílý vyhlídkový pavilon s vlajkou USA v horní části zahrady. Palác i zahrada byly založeny kolem roku 1650.
Lobkovická zahrada (někdy zvaná Přehořovská zahrada) rovněž patřící k paláci. Vznikla v roce 1696, kdy F. Karel Přehořovský začal s budováním palácového komplexu na místě domu U Tří mušketýrů s pivovarem a pěti vinicemi. Roku 1723 přešel palác do rukou Antonie Černínové, od roku 1753 byl majitelem Augustin Josef Lobkovic. Za jeho éry došlo v paláci a zahradě k rozsáhlým úpravám, při kterých vznikla barokní zahrada italského typu osově provázaná na palác. Další úpravy byly až po roce 1790 v anglickém krajinářském slohu. V paláci se dnes nachází velvyslanectví Spolkové republiky Německo a část zahrady k ní patří a je nepřístupná veřejnosti. Zbývající část zahrady je na severním svahu Petřína bujně zarostlá vegetací.
Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout ozvučenou prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.
Strahovské zahrady a zahrady kláštera jsou v klášterním komplexu řádu premonstrátů. Leží jižně od ulic Pohořelec a Úvoz. Byly založeny spolu s kostelem roku 1140 knížetem Vladislavem II. jako užitkové. To znamená, že zde byly především vinice, zelinářské zahrady a zahrady potřebné k pěstění léčivých rostlin a koření. Jedná se o zahrady Konventní, Opatskou, Velkou strahovskou zahradu a Vyhlídku s vinicí.
Konventní zahrada přiléhá k jižní fasádě konventu, je maličká 0,27 ha, rozkládá se v nadmořské výšce 290 – 295 metrů na Strahovském nádvoří č.1. Je to jedna z mála dobře opečovávaných zahrad a není běžně přístupná veřejnosti.
Opatská zahrada je dnes využívána komerčně, a to pro účel letní restaurace s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Zahrada leží na Strahovském nádvoří č.1 a přiléhá přímo ke zdi konventu. Rozkládá se na velmi malé ploše a to 0,2 ha v nadmořské výšce 285 m.V zahradě je umístěna v kruhovém půdorysu kašna s vodotryskem. Pamatuji se na 80. léta, kdy byla zahrada pro svůj neutěšený stav nepřístupná veřejnosti. Až roku 1991 započala její obnova dle plánů architekta Kuči. Její plná obnova není dokončena dodnes, proto je v ní provizorně letní restaurace a dětské hřiště s velkými plastovými hračkami. Výhled na Prahu je tady ale opravdu skvostný a zahrada bývá plná cizinců, kteří si sem jdou posedět přímo po procházce po hradních nádvořích.
Přímo pod touto zahradou, označovanou také jako Strahovské nádvoří č.1, se nachází vyhlídka s vinicí, která má výměru 306 metrů čtverečních a nadmořskou výšku 276–284 m. Pečlivě obdělávaná vinice je oddělená plotem. Vinná réva se zde pěstuje na čtyřech sestupných terasách. Jsou tu lavice, stolky a židle a překrásný výhled na Prahu. Zahrada je velmi mladá, vznikla až v letech 1991–1995 podle návrhu architekta Kuči na místě tehdejší části Velké strahovské zahrady.
Velká strahovská zahrada se nachází jižně až východně od klášterních budov. Má rozlohu 11 ha a rozprostírá se v nadmořské výšce 225–320 metrů. Je to tedy velmi rozlehlé a krásné území z velké části přístupné veřejnosti, místy polodivoké s velkou plochou ovocných stromů podél Hladové zdi a s nezanedbatelnou plochou lesnatých porostů (duby a habry obecné) nad vyhlídkovou cestou. Podle návrhu Milana Bubenky a Luboše Gaudníka byla v letech 1996–1998 značná část ploch rehabilitována.
Na úplném vrcholu, náhorní plošině Petřína, okolo Petřínské rozhledny se nachází Park u rozhledny. Jeho výměra je 2,5 ha, nadmořská výška 300–326 m. Park je celý přístupný pro veřejnost. Jeho dominantou je právě Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince. Známá je nejen již zmíněná Hladová zeď, Bludiště ale i kaple Křížové cesty.
Na náhorní plošině Petřína, jihozápadně od Hladové zdi , na výměře 5,6 ha, v nadmořské výšce 320–328 m leží park Petřína a to Růžový sad. Ten je nejkrásnější v létě, od června do srpna. Dá se sem vyjet lanovkou a tak je jedním z nejvíce navštěvovaných míst Petřína. Skutečné rozárium zde vzniklo až po roce 1932 až 1943. Květnice, která navazuje na Růžový sad z jihu vznikla v letech 1935 až 1937. Prostory parku vymezují zdi barokního opevnění a Hladové zdi s vyhlídkovou věží. Zahradní cesty mají kompozici rozevřeného vějíře a kruhu. V Květnici je kompozice čtvercová a obdélníková.
Pamatuji, že v letech 1992 – 1997 probíhala rozsáhlá obnova sadu a porostů a vegetace. Kromě nových odrůd růží a vybudování jiných rozvodů vody, byly také nahrazeny ošklivé asfaltové cesty cestami z dekorativně barveného betonu a byly instalovány nové konstrukce pro pnutí růží.
Jo, Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest. A to bez nadsázky, pro každou generaci.
Vyhlídka s vinicí
Park Růžový sad na svazích Petřína
Vyhlídka s vinicí
Kostel sv. Vavřince a petřínská rozhledna
Petřínská rozhledna je zdaleka viditelná dominanta
Park Růžový sad na svazích Petřína
Park Růžový sad na svazích Petřína
Park Růžový sad na svazích Petřína
Park Růžový sad na svazích Petřína
Petřínská rozhledna je zdaleka viditelná dominanta
Petřínská rozhledna je zdaleka viditelná dominanta
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole,
s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte,
tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních
prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad.
Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému
horku vysychají.
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole, s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte, tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad. Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému horku vysychají. Ale přesto je to obrovská zábava! Možná díky tomu, že na nás ve vesnicích mávají děti a vesničané. Možná díky tomu, že nás na křižovatce staví policisté a s úsměvem se s námi chtějí seznámit. A možná právě proto, že je strašně fajn sundat kravaty, košile a lodičky, a namísto nich narazit slamák, sluneční brýle a vyrazit na rozvrzaném kole do asijských ulic. Nevěříte?
Anurádhapura a hotel s domácí atmosférou
Když jsme večer před tím dorazili do bývalého královského města Anurádhapura v severní části Srí Lanky, byli jsme po šestihodinové cestě horkým autobusem k smrti unavení. Už se nám nechtělo hledat žádné ubytování, a tak jsme jednoduše stopli řidiče tuk-tuku a požádali, jestli nám může něco levného doporučit. Hned nás vzal a během pár minut jsme přijeli před polorozpadlý hotel (barák). Oprýskané zdi, spadlá střecha a rozvrzané židle nás naštěstí neodradily, a my se za více než slušné peníze ubytovali v „luxusním“ apartmá na břehu jezera, které, samozřejmě, v tu chvíli nebylo vidět. Kolem kvákaly žáby, zpívali ptáci a byly slyšet další prapodivné zvuky. Kouzlo tohoto místa, kde jste mohli ležet v houpací síti a pozorovat jezero, jsme objevili až druhý den ráno. Pohostinnost místních ale ještě týž večer. Hotel patřil místní rodině, která nám během chvíle připravila skutečně vynikající karí s rýží. Zatímco jsme se hladově vrhli na jídlo, sedl si Upali, majitel hotelu, k nám a dobrou angličtinou se zajímal, odkud jsme a co chceme na Srí Lance vidět. Kolem běhaly děti a s poťouchlými úsměvy si nás měřily, zatímco jejich matka se na nás ostýchavě usmívala. Kdyby bylo tohle místo v katalogu cestovní kanceláře, hned bych k němu připsala „hotel s domáckou atmosférou“.
Ještě ten večer jsme probírali všechny naše plány a na doporučení Upaliho se rozhodli půjčit na druhý den kola. Noc byla klidná a ráno už jsme snídali ve společnosti rybářů, kteří chodili v jezeře a holýma rukama chytali do sítí ryby. Paní domu nám připravila tradiční jídlo pittu. To se dělá z rýžové mouky a kokosu, směs se potom dusí v bambusové formě. A pokud do toho zamícháte ještě čerstvě rozmačkané ovoce, např. mango, je to opravdová lahůdka. Pak už zbývalo jediné, osedlat naše oře a vyrazit vstříc dobrodružství.
Kouzla královského města
Za půl hodiny jízdy přijíždíme k nádhernému jezeru. Tyrkysová voda nás okamžitě láká ke koupání a voda je tak příjemná, že skoro nemůžeme odejít. Když se konečně odhodláme a vydáme na cestu podél severního břehu, naskýtá se nám skoro až kýčovitý pohled na mnicha v hnědočerveném oděvu, jak s deštníkem kráčí podél břehu. Taková procházka sice zní lákavě, a pokud si město chcete doopravdy prohlédnout, lze kolo nebo tuk-tuk více než doporučit.
Anurádhapura má pověst jednoho z nejvýznamnějších kulturních měst na Srí Lance. Najdete tu nespočet památek, chrámů a jezer. Její paláce byly svědky jak vlád sinhálských králů, tak příležitostných jihoindických vetřelců. Svého času byla také nejrozlehlejším a nejdůležitějším královským hlavním městem Srí Lanky. Za návštěvu stojí především její starobylá část, která je poměrně rozlehlá a neuvěřitelně zajímavá. Obdivovat můžete mnoho památek, jako je Srí Mahá Bodhi (posvátný strom buddhistů), Dágoba (stúpa, obvykle jednoduchá kupolovitá stavba), Ruvanvelisaya, Dágoba Thuparama, Mosazný palác nebo Issarasamana Vihára (vihára je označení buddhistického kláštera).Až se budete večer vracet z vašeho výletu, s největší pravděpodobností budete stejně unavení, jako jsme byli my. Zatímco ráno vyjížděli na výlet dva energičtí mladí lidé, večer se vrátili dva ušmudlaní, unavení a hladoví jedinci. Co je však důležité, stálo to za to!
Na stole už voní opět domácí karí s několika druhy omáček. Nasajeme libou vůni a beze slov sedáme ke stolu. Jak říkala naše hostitelka: „Srí Lanka lasanai,“ (Srí Lanka je nádherná) a to měla pravdu.
Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají
mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele
jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie.
K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka,
Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní
medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny
Avenier.
Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie. K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka, Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny Avenier.
Cestovatelé, kteří podceňují prevenci a odmítají se chránit před svoji cestou, vystavují svůj imunitní systém v exotice obrovskému náporu. Než člověk sbalí kufr či batoh na cestu do exotiky, měl by se vypravit na konzultaci rizik za specialistou na cestovní medicínu. Infekční nemoci jsou totiž v rozvojových zemích, které zabírají převážnou část tropů a subtropů, stále nejčastější příčinou úmrtí.
Čistá hotelová restaurace ani upravený pracovní oděv recepčního, číšníka nebo pokojské negarantují, že nemohou být přenašeči nejrůznějších infekcí. Způsob bydlení a minimální hygienické návyky těchto lidí jsou na hony vzdáleny luxusu, ve kterém pobývají turisté. Zejména v Asii se nelze spolehnout na to, že i na první pohled čistá restaurace dodržuje hygienické zvyky Evropanů, že seženete ubytování, kde bude použitelná toaleta. I když se ti lidé snaží, nikdy nevíte, v jakém prostředí žije kuchař a číšník a s jakými nemocemi přichází do styku.
Ze studie center Avenier vyplynulo, že výskyt zdravotních problémů u cestovatelů je v cizině poměrně častý. Nejrizikovější jsou individuální cesty s improvizovaným stravováním v pouličních restauracích a poznávací formy zájezdu, kdy cestovatel často mění ubytování i stravování.
Žloutenka
Alespoň základní ochranu pro všechny cestovatele představuje očkování proti žloutence typu A a B. Očkování probíhá 3 dávkami a chrání až doživotně! Importovaná nemoc z dovolené může Vás i vaše blízké vystavit karanténě.
Akce a příspěvky zdravotních pojišťoven na očkování proti žloutence A+B
Pojišťovna
Infolinka
Výše příspěvku
VZP
844 117 777
1 300 Kč
ČPZP
810 800 000
1500 Kč
VOZP
222 929 199
500 Kč
OZP
261 105 555
500 – 1 000 Kč
ZZP
800 209 000
1 000 Kč
ZPMV ČR
844 211 211
300 – 500 Kč
RBP
800 213 213
1 000 Kč
Příspěvky jsou aktuální od 1. března 2013. Informace o příspěvcích jsou pouze orientační – pro kompletní znění podmínek kontaktujte svoji pojišťovnu.
Sezónní sleva navíc
Kromě příspěvku zdravotní pojišťovny můžete využít aktuální slevu na očkování proti žloutence A+B, kterou nabízí centra Avenier. Sleva 700,– Kč se poskytuje na nákup všech 3 dávek najednou. Například pojištěnci VZP tak můžou získat toto očkování s konečným zvýhodněním až 2 000,– Kč, což je sleva téměř 40%.
Konzultace rizik a očkování
Všem cestovatelům doporučujeme objednat se před cestou do nejbližšího centra Očkování a cestovní medicíny. Seznam naleznete ZDE.
Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup
a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin.
Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer
zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách
se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest
legendárního norského polárníka Amundsena.
Je konec února, čas kdy se v Norsku slunce ukazuje opět na více než jen pár hodin denně. Balíme teplé oblečení a vyrážíme busem do Osla na týdenní zimní sněhový exkurz. Očekáváme zimu a spoustu sněhu. Chceme vyrazit na běžky a sněžnice. Naším cílem je okruh přes kraj Telemark a kolem náhorní plošiny Hardangervidda až do Bergenu a zpět.
Začínáme městem Drammen, asi hodinu jihozápadně od Osla. Vítá nás neskutečné jaro. Jasno, teploty kolem 10 stupňů a ve městě po sněhu ani vidu. Ach ten Golfský proud! Vyrážíme z údolí na protější kopce a vítá nás nejen panoramatický výhled, ale i obrovská síť připravených běžkařských tratí. Ale ani tady zas tak moc sněhu není. Na běžky to stačí jen tak tak. Doma v ČR jsme ho měli daleko více. Výlet si tedy užíváme v jarním bez lyží a alespoň zkoušíme místní síť cvičebních bodů, která tu protíná síť tras na běžky či běhání. Takto má za městem takřka každé norské město.
Temné městečko Rjukan
Další zastávkou je městečko Rjukan, na jižní straně největší náhorní plošiny zvané Hardangervidda. Město je známé dvěma věcmi. Za prvé svou vodní elektrárnou, která byla předmětem boje a partyzánských válek během 2. světové války, a za druhé svým umístěním v úzkém hlubokém údolí, kam slunce takřka celý den nenakoukne. Aby místní pracovníci nešíleli z temnoty, nechalo jim vedení elektrárny vybudovat lanovku, která je doveze během chvilky na vrchol údolí zdarma, tak aby mohli ze slunce načerpat sílu a psychickou pohodu. Dole v údolí je tedy temno a chladno, kdežto na kopcích kolem teplo a krásně slunečno. Využíváme lanovku za sluncem taky a vydáváme se pěšky po náhorní plošině. Příšerně fouká. Občas sníh vůbec není a občas zapadáváme po pás. To ten vítr. Chůze je díky němu značně obtížná a tak se po pár hodinách rádi vracíme dolů do temnoty údolí.
Na sněžnicích a běžkách Hardangerviddou
Pokračujeme dále na západ kolem jižní části Hardangerviddy. Přijíždíme do osady Haukelisaeter. Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin. Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest legendárního norského polárníka Amundsena. Ráno tedy nazouváme běžky a volíme výlet tak, abychom zčásti sledovali trasu závodu. Hnedka na úvod mají perný výstup do kopců, který jim opravdu nezávidím. Volíme objížďku přes sedlo a škrábeme se na okraj široké roviny a přes pár dalších kopců. Je to nádhera projíždět si vlastní cestu. Tady totiž žádné upravené stopy nenajdete. Je to taková kombinace skialpu a běžek. Po pár hodinách nám závodníci mizí z očí a začíná přicházet mlha. Radši se proto rychle obracíme a nabíráme kurz chata, abychom se tu v té směsici bílých ploch a mlhy neztratili. Pozdní odpoledne již trávíme v teple chaty sledováním kitařů, kteří se nechávají se svým padákem a prknem unášet přes zamrzlé jezero.
Z Haukelisaeter, kde jsme zažili tu pravou norskou zimu, projíždíme dlouhatánským tunelem, na jehož druhé straně nás opět vítá jaro. Po několika hodinách jízdy dorážíme k moři do Bergenu. Prý je tu krásně slunečno tak šest až sedm dní v roce. Máme neskutečné štěstí, a tak se kocháme výhledem na záliv, krásné domečky i přístav.
Mystickou krajinou vlakem
Po dvou dnech sedáme na vlak a objíždíme Hardangerviddu druhou stranou jednou z nejznámějších vlakových tras světa přes Dale i Geilo. Opět přijíždíme do sněhové říše snů a míjíme obrovské zasněžené plošiny s pár rozesetými chalupami. I z vlaku to působí mysticky a dojemně. Škoda, že už musíme zpět. I z této strany by to určitě stálo za to.
Náš zimní exkurz do sněhového království Norska nás tedy zaskočil poněkud jarním počasím a nedostatkem sněhu. Ale i tak jsme si našli krásné partie a osady zejména v okolí Hardangerviddy, kde bylo sněhu kvanta a kde jsme si mohli užít se vším všudy zimní radovánky. A to zejména na běžkách napříč zasněženými obrovskými pláněmi. To opravdu nemá chybu!
Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod
země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu
zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set
kilometrů.
Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set kilometrů. Největší kaňon je k vidění v Americe, známý Grand Canyon a v Nambii je druhý největší, Fish River Canyon.
Blyde River kaňon a Krůgerův Národní park
Projíždíme provincii Mpumalanka a Limpopo, která nám nabízí nádhernou panoramatickou cestu. V dálce s pohořím a kolem cesty se střídají plantáže banánů, slunečnic, smíšené lesy, na loukách se prohání koně i pštrosi. O pár kilometrů dále si zase připadáte, jako v Kalifornii. Příroda podél cesty se neustále mění a je se nač dívat. Jelikož jsme páni svého času a nikdo nám nic nenařizuje, volíme prohlídku pohádkového kaňonu obráceným způsobem, jak nám radí tištěný průvodce.
Přehrada Blydepoort Dam leží na horním konci kaňonu a nám se nabízí útesy horské scenérie Escarpmenu, které vyrůstají z nízkého úrodného veldu. Přes všechny vyhlídky nás čeká ujet třicet kilometrů a k tomu dvě řeky s poetickým názvem Radostná – Blyde a Smutná – Treur.
Stojím na okraji vyhlídkové terasy a sleduji dokonalé dílo přírody. Kaňon pode mnou dosahuje hloubky více jak sedm set metrů. Celé to dílo je dlouhé téměř třicet kilometrů a tvořila ho po staletí pomalu a klikatě tekoucí řeka Blyde, v břidlici a křemeni. Před sebou mám tři okrouhlé útesy se špičatým zakončením. Hned vedle nich je hora Mariepskop, měřící 1 945 metrů, která při trošce fantazie připomíná letadlovou loď. Krása je pode mnou i vedle mě, je prostě všude kolem a já si to plně vychutnávám.
Gold´s Window – Boží okno je na světě jen jedno
O pár kilometrů níže, po proudu řeky, je soutok řek Radostné a Smutné. Vyhlídka pojmenovaná podle stařičkého zlatého dolu, Jámy šťastného Bourkeho. I zde si příroda neskutečně vyhrála a vytvořila díry do skal. Voda se v nich točí a vytváří krásnou bílou pěnu. Tom Bourke zde jako první našel a rýžoval zlato.
Stát na okraji Božího okna ve výšce sem set merů a dívat se na krajinu, budete si připadat stejně jako její první obdivovatelé, kterým připomínala ráj na zemi. A pokud jste viděli film Bohové musí být šílení, kdy se bushman domnívá, že došel na konec světa, když je Boží okno zahaleno v mlze, tak i my tak málem dopadli. Mlha nám neudělala radost u vyhlídky na jámy, kde se Bourke radoval z prvního zlata a málem se jí to podařilo i tady.
Pokud je výhled bez oparu, můžete tady stát dle libosti a maximálně si vychutnávat nádheru celého okolí. Žádná fotografie zde pořízená nemůže dokonale vystihnout tuto podívanou, když každou chvíli výhled zahalí mlha. Ale jelikož jste tam nebyli a neviděli tu krásu na vlastní oči, nic jiného vám nezbývá, než si pár fotek prohlédnout. K ústí kaňonu už to není daleko, stejně jako k branám NP Kruger.
Národní park Kruger
Jedním z mála míst v Africe, kterou se před lidským vlivem podařilo uchránit, je právě Krugerův národní park. Vidíte zde zblízka a bez mříží africká zvířata. Po noční bouřce se ráno řádně ochladilo, ale vypadá to, že bude krásně. Je půl šesté a zatím, co jiní si užívají teplo postele, my vyrážíme vstříc zvířatům. Snad si konečně budeme připadat jak v africkém ráji zvířat, která nám, doufejme, zprostředkují neuvěřitelné zážitky.
Lepší začátek a přivítání jsme si přát nemohli, jako první se na cestě objevuje levhart. Prohlíží si nás svýma nádherně zelenýma očima. Jen o pár metrů dál se před námi ze zatáčky vynořuje slon, další, celé stádo, je v nedaleké buši. V těsné blízkosti vidíme množství antilop, mezi kterými jsou lehce rozpoznatelné antilopy kudu. Pokud jste milovníky sušeného masa, tak právě z nich je to nejlepší. Ke koupi je v každém krámku a chutná opravdu skvěle.
U velké louže, kterou tu vytvořila noční bouře, popíjí stádo pruhovaných zeber vypadajících, jako by si zapomněly sundat pyžama. Společně s nimi se ve vodě čabrají volušky, které zase mají ozdobené svůj zadek bílým půlkruhem.
U písečné řeky Sabie vidíme Daniela, místního strážce zdejšího okolí v parku, v řece lebedícího si hrocha a několik metrů dál se na kameni vyvaluje krokodýl. Daniel, pětapadesátiletý černoch s puškou, dalekohledem a velikou svačinou, nám prozradil, že tady jezdí na kole, den co den z domova, odkud to má patnáct kilometrů a od rána do večera svěřený prostor hlídá dlouhých dvacet šest let. A dodal „Pokud chcete vidět lvy, tak ti zde chodí v zimní měsíce a na krokodýly, je třeba přijet ráno kolem sedmé hodiny. V zimě zde napočítáte až třicet pět hrochů, ale přiblížit se k nim je velmi nebezpečné“.
Všechna zvířata od buvolů, opic, pakoňů a těch, které jsem již jmenoval, byly nejkrásnější žirafy. Ne proto, že jsme viděli toto krásné zvíře, jak se stará a krmí své mládě, ale proto, jak ladně chodí, jak každého sledují, co provede. Pro mě jsou to modelky se vším všudy!
Poledne se blíží a zvířata vyhledávají stín pod keři. Teploměr se vyšplhal ke čtyřicítce. Asi jediným komu to žnoucí slunce nevadí, jsou opice. Poskakují, dovádí a pojídají ovoce na cestě, a ne a ne je napadnout odejít a cestu nám uvolnit. Nechtějí pochopit, že žnoucího slunce máme už i my dost a že máme před sebou ještě hodně k vidění.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
pohled na přehradu ve vrchní část třetího největšího kaňonu na světě
Boží okno je na světě jen v JAR
Tři rondavely a letadlová loď v oparu
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Daniel – místní strážce
Blyde River kaňon
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Národní park Kruger: Daniel – místní strážce
Národní park Kruger: Zvířata bez mříží
Pohled z Božího okna láká lidi z celého světa
Radostná řeka se prodírá kaňonem
V dešťném pralese kaňonu potkáte lidi z celého světa
Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem
turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika
o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a
strach.
Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a strach. Je pravda, že průzkumy vypracované OSN, před třinácti lety, opravdu lichotivé nebyly a zemi zařadily na přední příčky v trestné činnosti na světě. Od této doby žádné nové statistiky nedohledáte a „nálepku“, kterou zem dostala, jí zůstala po dnes a hned si jí tak neodpárá. Přetrvává, nebo zlepšila se v zemi, kde vládl dlouhá léta apartheid – doba temna, tato bilance?
Nejznámější černošská čtvrť Johannesburgu se nazývá Soweto, a tvoří ji nekonečná směsice chatrčí. Toto město ve městě má dvacet osm okrsků a žije zde více jak dva miliony lidí, převážně černochů, z různých kmenů země. Uvidíte zde rodiny chudé, chudší, i nejchudší, které bydlí v nejnuznějších chatrčích, z nichž řada je bez elektriky nebo kanalizace. Chatrče a zase chatrče, kde jen oko dohlédne, jsou postaveny z toho, co bylo zrovna po ruce.
Soweto bylo založeno v roce 1901, kdy byla zavedena brutální separace lidí. Černí se museli z Johannesburgu vystěhovat, a to i přesto, že bydleli ve svých vlastních domech. Do podvědomí světa vstoupilo Soweto v roce 1976, kdy poklidně protestující studenti dávali najevo nesouhlas se zavedením afrikánštiny (jazyka vládnoucí menšiny) jako vyučovacího jazyka. Policie zastřelila třináctiletého Hectora Petersona a potom ještě dalších dvě stě lidí. Dnes na tomto místě stojí Muzeum apartheidu, které ukazuje, jak složitý život v období apartheidu byl.
Aparheid: Oficiální státní politika v letech 1948 až 1990, která byla založena na rozdělení společnosti dle rasy. Projevovala se oddělením např. dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Více na Wikipedii
Nikde na světě nenajdete ulici, kde by žili dva nositelé Nobelovy ceny. Pouze Vilakazi Street se tímto může pyšnit, žili zde – Nelson Mandela a arcibiskup Desmond Tutu. Nedaleko stojí největší kostel Regina Mundi, který v době bojů, byl místem setkání aktivistů a politiků.
Johannesburg leží na velkých ložiscích zlata, většina dolů však už byla uzavřena.
Johannesburg, přezdívaný jako město postavené na zlatě, je po Káhiře a Lagosu třetím největším městem Afriky. Dopočítat se přesného čísla obyvatel se stále nedaří, ale hovoří se o více než třech miliónech obyvatel. Jedno je jisté, Jozi, jak mu místní říkají, dosahuje rozlohy Lucemburska. Jen v centru města žije dva miliony lidí, z nichž je šedesát procent bez práce. Státní podpora prakticky nexistuje, proto se lidé často „živí“ kriminalitou.
„Je mi osmadvacet let“, říká mi náš průvodce Charles a dodává, „tady už žiji šestnáct let a moc dobré to není. Přestože mám práci a od doby apartheidu je situace o něco málo lepší, lidé se stále dělí na chudé, chudší, a nejchudší. K násilným činům v takové mase lidí dochází. A já se ptám, je to jinde ve světě lepší? Stačí nahlédnout do států v Asii, kde jsou atentáty téměř týden co týden a umírá při nich mnoho lidí, nebo na opačnou stranu zeměkoule a pak můžeme porovnávat. Nemyslím si, že jsme horší národ. Rok od roku je násilností méně. Co nás trápí a štve daleko více je, jak se naše země jmenuje. Proč právě Jihoafrická. V Afice je přeci fůra států a každý má svůj název. Žádný z nich se nejmenuje Východoafrický stát, Západní, či Střední Afrika.“
K nejhezčímu místu velkoměsta patří bezesporu část Newtownu, kde jsou vyhlášené restaurace, noční kluby, divadla, muzea. Při projíždění z jedné části do druhé, vás ohromí všudy přítomná zeleň, kvetoucí keře, stromy, fialově kvetoucí jacarandy a hlavně, jak je všude neskutečně čisto.
Pod Jižním křížem jsem procestoval dva tisíce pět set mil. Příště se z Jozi podíváme na sever této „pruhované“ a krásné země, k třetímu největšímu kaňonu na světě a do NP Kruger.
