Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se
přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si
vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner
Bros.
Nikdy jsem nebyl cestovatel a popravdě nebýt lákavé nabídky, která se naskytla, tak bych svojí tříměsíční cestu do Austrálie a Tasmánie asi ani nepodnikl. Onou nabídkou byla skutečnost, že v Tasmánii jsme měli známé, kteří mně nabídli pobyt u nich. Tímto chci pozdravit manželé Hrabalovi, v současnosti už do Jižní Austrálie, kam se letošní rok přestěhovali. Po nějaké době přemýšlení jestli přerušit dálkové studium, skončit s prací, kde sehnat peníze, aniž bych měl vůbec konkrétní představu na kolik to vše přijde a v neposlední řadě i přemáhání pohodlnosti, jsem se rozhodl, že právě tohle bude to pravé, co člověku osud nachystal a čeho by byla škoda nevyužít.
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner Bros.
To samozřejmě nestačilo, takže jsem si začal shánět potřebné informace, co tam vlastně žije dalšího. V práci mně vyhověli a nakonec jsem původní výpověď změnil na neplacené volno. Škola se tak nějak neplánovaně přerušila sama a pár peněz se do začátku podařilo sehnat. Další problém byl s vízem, Austrálie si dává pozor na to, kdo jí může navštívit, a tak si člověk musel vyplnit vše potřebné. Např. potvrzení o hotovosti na účtu, v případě turistického víza potvrzení od zaměstnavatele že se po návratu máte kam vrátit / studovat, záměr cesty a místo kde budete – v tom jsem to měl jednodušší, jelikož jsem odcestoval na pozvání.
Vyřízení jsem přenechal agentuře se kterou jsem byl spokojený a sehnal si skrze ní i letenku. Takže vše potřebné již bylo přichystané, nakoupené a už jen počkat do 7.února (2006) na den D.
Onen den nastal, a tak jsem ještě za sněhu vyrazil v letní bundě a botách směr Praha a na letiště. Let samotný, směr Londýn – Singapoure – Melbourne, byl dlouhý, ale v pohodě. Společnost mně dělala postarší Angličanka, která, když zjistila, že se mnou moc nepokecá kvůli mojí angličtině, tak byla paradoxně ještě více upovídaná a vehementně se mě snažila zatáhnout do nikam nevedoucí diskuze. Alespoň jsem se nenudil. O co jsem měl štěstí cestou, o to jsem měl smůlu na místě. To bych nebyl já, aby v něčem nebyl problém a tak jsem čekal a čekal až dostanu batoh z pásu a ono nic… Docela blbej pocit s přihlédnutím na fakt, že angličtinou jsem brilantně zrovna nevládl a byl jsem od domova dost daleko. Nakonec jsem ale s maximálním vypětím všech sil reklamoval problém a dozvěděl se, že batoh je ještě někde v Singapuru. Takže s ujištěním že dorazí později a že se neztratil, jsem pokračoval dál „o batoh kratší“ směr Tasmánie.
Po dvouhodinovém letu malým letadlem z Melbourne jsem přistál na letišti v Devonportu. První co člověka uhodí při příletu do Austrálie do nosu je všudypřítomné aroma eukalyptů, na které si ale během krátké doby zvyknete. Devonport (21 tis. obyvetel), ve kterém jsem díky známým na pár prvních týdnů zakotvil, je hlavní lodní spojnicí s Austrálií. Je zde přístaviště pro trajekty Spirit of Tasmánia I.,II. a III. (ten je v současnosti ale prodaný do Řecka), které zajišťují přepravu lidí do Sydney a Melbourne na kontinent. Mimo zmíněného přístaviště, stojí za zmínku skalní útvar jménem Mersey Bluff, na němž je starý maják a v jeho okolí jsou v kamenech vyryté kresby původních obyvatel Tasmánie, mnoho tisíc let staré. Současní obyvetelé Tasmánie jsou velmi přátelští a nezřídka se vám stane, že vás na ulici, nebo ze zahrady někdo zdraví a nezávazně se s vámi dá do řeči. Dost často, a s tím jsem měl z počátku problémy pochopit, co to vlastně je, na vás někdo volá „hej gan“ (how are you going) jako pozdrav. Jelikož jsem ani neměl žádný pevný itinerář cesty a radil jsem se až na místě, co vlastně všechno navštívit, první kroky vedly do Informačního centra.
Dostal jsem víc informací nežli jsem vyžadoval, a tak mě to ještě více zkomplikovalo rozhodování. Jedna věc byla ale jasná, dva měsíce je krátká doba! Navíc překvapení, žádná autobusová nebo vlaková doprava se v Tasmánii nekoná, akorát pro turisty jezdí pár společností.
Největší, Tassie Link, zajišťuje dopravu mezi turisticky zajímavými místy. Takže nebylo moc na výběr a volba padla právě na tuto možnost. Nicméně nelitoval jsem, někteří řidiči byli nezapomenutelní. S jedním jsme například otáčeli autobus v lese, přičemž pár plechů tam asi i zůstalo. Další nezvyklou věcí pro českého turistu je fakt, že za návštěvy národních parků se v Tasmánii platí peníze. To jsem vyřešil „permanentkou“ na vstup do všech parků v ceně 25. dolarů a musím říct, že se to velice vyplatilo, jelikož jenom samotný vstup do nejznámějšího národního parku Cradle Mountain stál tu samou částku (v ceně je i rozvoz minibusama ve vstupu do parku). Do ostatních parků vás nikdo vesměs nekontroluje, ale v případě kontroly rangerem na pochuzce by asi problem byl.
Po prvních dnech, si člověk zvyknul na nové prostředí a využíval blízkost moře. Dal jsem dohromady itinerář pro nadcházející měsíce a připravoval se na odjezd. Dlužno ještě podotknout že i během prvních dnů jsem díky známým navštívil dost míst a podnikl velmi pěknou tůru do národního parku Walls of Jerusalem o kterém napíši zvlášť článek jindy.
Mezi pěkná místa která stojí zato navštívit v blízkém okolí Devonportu, určitě patří a doporučuji „Penguin Viewing“, kde časně ráno a za soumraku vylézají houfně z moře malí tučňáci (fairy penguins) a kde se na to všechno mohou lidé potichu dívat, dále okolí Port Sorellu, Leven Canyon, deltu řeky Tamar, malebné městečko Sheffield hned u výrazné dominanty okolí – hory Roland, nebo o něco dál okolí vesnice Mole Creek kde je spousta zajímavých míst a Wildlife park. Nebudu ale citovat názvy a vrátím se k původnímu itineráři a začátku mojí samotné okružní cesty po Tasmánii. V osm ráno před Informačním centrem v Devonportu již stál autobus společnosti Tassie Link a v něm kolem dvou desítek natěšených baťůžkářů, takže jsem se hned přidal „mezi své“. Za půl hodinky jsme odjížděli. První zastávkou byl Sheffiel, malebné městečko poblíž Mount Roland, která dominuje okolí. Město je turistům známé kvůli Cradle Mountain malbám, které jsou opravdu hezké a zdobí každou volnou stěnu ve městě. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr národní park Cradle Mountain Lake st Clair se svým hlavním lákadlem, horou Cradle Mountain (1545 m.nm.). Mimochodem právě Cradle Mountain je asi nejprofláknutějším přírodním útvarem na fotkách a propagacích Tasmanie, setkáte se s nim i v supermaketu na mléce, jogurtu, prostě na všem, co má punc „made in Tasmania“.
Samozřejmě hned po Čertovi a Tygrovi, kterého teprve po jeho smrti začli mít všichni rádi. V parku jsem strávil asi 5 dní a o něm napíši více v jiném článku, věnovaném právě tomuto krásnému místu. Je zde i začátek slavného 80km pochodu který je ale za 120AUD – částka že vůbec můžete jít tuto tůru! Neboli nic pro mě. Po pár dnech stravených zde, jsem po ukončení své kratší verze Overland Tracku vyrazil autobusem směr Strahan. Strahan je jediné významější městečko, které je na západní části ostrova. Už při příjezdu do města na vás dýchne atmosféra opuštěného místa, které už žije hlavně turismem. Před více jak stopadesáti lety zde byla jedna z prvních, dost tvrdých trestaneckých pracovních káznic. Tehdá na ostrově, který je nedaleko v zátoce a vězni tu těžili dřevo. Dnes tuto skutečnost připomíná výstava v Informačním centru.
Po příjezdu do Strahanu jsem upustil od postavení stanu v kempu a zaplatil si hostel. Jelikož jsem z Cradle M. docela prochladl a nebylo mně dvakrát moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostal rychle a druhý den jsem hned vyrazil na návštěvu místa zvaného Hogarth Falls, kde mimo malého vodopádu je velmi zajímavý les s velkou spoustou kapradin. Mimochodem kapradiny tu rostou na rozdíl od nás (a konrétně druh který místní nazývají Fern Tree), do výšky. Některé, které už žijí například přes 40 let, mají listy ve výšce tří a víc metrů. Další zajímavostí tohoto místa je už prostý fakt, že jste tu blízko západního pobřeží ostrova. Bohužel 7 km daleko a k mojí smůle vzal za své plán, že si tam vezmu stan a mrknu na západ slunce – většinu času pršelo nebo bylo zamračeno. Nicméně vydal jsem se tam a alespoň si vychutnat tu atmosféru místa. Jelikož další pevnina je až 19 000 Km daleko v Jižní Americe a moře je tu divočejší než jinde. Po třech dnech odpočinku jsem přes hornické město Queenstown vyrazil směr Národní park Franklin–Gordon Wild rivers a na zajímavý pochod směrem k hoře Frenchmens Cap.
Ještě se ale vrátim k řidičům Tassie Link, zde si člověk užil také své. Dost nepříjemný zážitek jsem měl, když nestandardně přehazovali lidi z jednoho autobusu do druhého, který čekal na odpočívadle. Nějak jsem špatně porozuměl a po pár okamžicích jsem zjistil, že můj batoh jede jiným směrem a jiným autobusem než já. Po prvotním rozdejchání se z mírného návalu tepla jsem taktně naznačil řidiči, že asi sedím ve špatném autobuse. Fakt jsem netušil jak to dopadne, tušil jsem že mám akorat velkej problém. Nicméně řidič zavolal kolegovi, otočil autobus a přehodili si mě na nejbližším možném místě. Podobná historka se stala i jinému turistovi na jiném místě, zde to měl ale řidič komplikovanější s otočením, a tak bez dlouhého přemýšlení zajel do lesa, ve kterém se otáčel. Naneštěstí autobus na tuhle věc nebyl stavěný. A tak to odnesl se strženým plechem a poškrábaným podvozkem. Chudák turista pak celou dobu snášel připomínky od všech jaký je to blbec. (To si pak člověk říkal, jaké má štěstí a to samé si vybral už jinde.) Celkově ale musím říct, že autobusáci v Tasmánii jsou opravdu dobří řidiči.
Po odpočinku ve Strahanu jsem se přes Queenstown dostal až na silnici uprostřed ničeho, kde mě společně ještě s jednou turistkou vysadil autobus a jel fuč. Jediné co napovídalo trochu co tu vlastně je, byla cedule Frenschmans Cap Trek. Asi nejobtížnější jaký mě potkal v Tasmánii. K tomu ještě vydatně pršelo a představa nadcházejících 4 dní byla fakt lákavá. Po seznámení se s druhým baťůžkářem jsme vyrazili. Jelikož je to ale opět na delší psaní, pochodu na Frenschmans Cap se budu věnovat v některém z dalších článků zvlášť. Po skončení této tůry jsem byl fakt hotovej, absolutně bez jídla a pití, špinavej, unavenej, a tak příjezd ve večerních hodinách do Hobartu, nalezení Hostelu, teplé sprchy, měkké palandy byla opravdu slast. Pračky tu byly naštěstí také – na mince, takže jsem do jedné rovnou nasypal obsah celého batohu a v klídku relaxoval a počítal puchýře na noze.
Hobart je pěkné město, je hlavním městem Tasmánie a se svými 130 tis. obyvateli je to už velkoměsto na Tasmánské poměry. Muzeum tu má vstup zdarma, velmi hezké je místo zvané Salamanca Sq., které je ještě z dob velrybářských., tj. 30.léta 19.století. O těchto dobách je i dost připomínek v Námořním muzeu, zde je už ale vstup pouze za penízky. Centrum města je situované k přístavu, taktéž i většina turistů. Hlavním lákadlem jsou plovoucí prodejny rybích fast foodů v přístavu. Kde člověk, mimo jiné, může dostat zaručeně čerstvé Sushi, směs rybích potvor s hranolky a jiné dobroty. Zaleží jen na peněžence. Noční život je tu až překvapivě rušný na tak malé město. Je to hlavně díky turistům, kteří sedí v některé z mnoha restaurací na ulicích. (Uplně běžně tu je vedle sebe třeba Indická, Thajská, Italská a Irská hospoda) Po čtyřech dnech rekonvalescence jsem se vydal směr východní pobřeží. Na Tasmánský poloostrov se známou věznicí Port Arthur. Ale o tom až příště.
Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním
dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali
ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní
organizátoři si naskočili a odjeli.
IV. ČÁST:
Sobota 25. června: Přestože vyrážíme na Kateřinu těsně po 8.00 hod., předjíždíme asi 15 autobusů a na parkovišti jich je už nejméně dvacet. Parkujeme tedy dost daleko. Turistů je jak naseto, protože včera byl křesťanský svátek a bylo zavřeno. Jaké je naše překvapení, když při setkání nám JaJi vyčítají, že jsme je poslali na jinou horu. Vláďu totiž spletlo, že i na menší hoře postavili novou kapličku, která tam dříve nebývala a Vláďa přepokládal, že se jedná o Mojžíšovu horu, která dříve jako jediná, měla na vrcholu postavený kostelík. Chudáci Podzimkovi včera večer absolvovali tedy výstupy dva. Naštěstí to na nich nezanechalo velkou újmu a po společné prohlídce kláštera se s chutí pustili do snídaně, přivezené v cool boxu.
Mnich v pokladně výstavy ikon nám připomněl mýtného v rakouském tunelu, který měl také svůj osobní měnový kurz. Mnich chce 3 USD (což je v přepočtu 18 LE) nebo 25 LE a tak si necháváme ikony ujít. Viděli jsme už dost. Ještě fotografii u „hořícího keře“ a po občerstvení v beduinské krčmě honem zpět, abychom už byli v moři.
Objednaná slavnostní večeře u Létající ryby odstartovala loučení. Nacpáni rybou, jogurtovým dresingem, pečeným lilkem a orientální rýží a na závěr žlutým melounem, jsme se objetím rozloučili s kamarádem restauratérem.
S trochou nostalgie opouštíme hospůdku s oleandry a věčně hladovými kočkami, kde jsme týden byli vlastně jedinými hosty.
Neděle 26. června: Pokud byla včerejší večeře tečkou, je dnešní snídaně vykřičníkem. Na to, jak jsme se tady poměli, budeme dlouho vzpomínat. Ale co se dá dělat, nic netrvá věčně a tak pomalu se chýlí ke konci náš výlet za hranice všedních dnů.
Do Suezu jsme dojeli bez problému a k pozdnímu obědu si dopřáváme arabské speciality. K nim patří i muslimská modlitba, které se oddává majitel restaurace přímo v lokále. To jsme ještě nikde neviděli. Naposled jsme byly s Jaru svědky podobné scény na náměstíčku před mezinárodním hotelem Safir Etap v Káhiře. Být v Suezu a nevidět průplavem plující lodě je trestuhodné, ale nás tentokrát tlačí čas. Musíme být ještě dnes v Káhiře a lodě, které ráno jedou do Ismailie, projíždějí Suezem asi tak do 11.00 hod. a ty, které jedou opačně, se tu objeví až po 16.00 hod. A to už bohužel čekat nemůžeme. Tak alespoň koukáme na překvapivě úzký kanál a oddáváme se fantazii.
Cesta do Káhiry je celkem jednotvárná, míjíme několik hřbitovů, které jsou zakládány už dost daleko od Káhiry. Na sedmnáctimilionové město připadá samozřejmě i přiměřené množství zesnulých.
Je zvláštní, že káhirský byt, ke kterému máme sice spoustu výhrad, najednou dokonale supluje pocit domova. Unaveni, ale šťastni uléháme, aby nás za hodinu šíleným zvoněním vzbudil Baher. Je dost tvrdě vykázán, ale hlavně že se přesvědčil,
že jsme se živi a zdrávi vrátili a nezašantročili auto. Zítra bude opět marně apelovat na to, abychom zaplatili kauci a taxíka z letiště. Ale to bude až zítra.
Pondělí 27. června: Máme před sebou poslední tři dny pobytu a v nich spoustu povinností. Jednou je společná návštěva Mr. El Bendaryho v jeho kanceláři. Ženskýma očima hodnotíme značnou zanedbanost a zaprášenost vcelku reprezentační kanceláře a hlavně jejího sociálního zázemí. Asistentka Jaru s údivem hodnotí „sekretáře“, který nám přináší kávu s kardamonem.
Pak se touláme Babelukem, který k naší lítosti ještě vyspává a nemá tu šťávu, co míval k večeru, když jsme sem chodili nakupovat. Jezdívali jsme sem hlavně ke křesťanskému řezníkovi pro vepřové a uzené maso a hlavně uzené makrely, po kterých ještě vždycky tři dny voněla naše Toyotka.
Abychom ještě umocnili pro JaJi jejich orientální zážitky, bereme je „za koleje“, což je tržiště všeho možného za Sudan street. Původní prostor se trochu posunul vzhledem k nové výstavbě a tím také trochu ztratil původní patinu. Přesto kupujeme velice levné ovoce a vzpomínáme na Vaškovu Marcelku, která by při pohledu na prodej kachen při 50°C bez vody pravděpodobně vzbouřila mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Večer končí návštěvou Bahera u nás, který stále a zbytečně otravuje. Stejně už nic nedostane. Také my jsme se museli smířit s tím, že současný provoz dvou klimatizací vyhazuje pojistky a zapínáme je střídavě.
Úterý 28. června: Na dnešek jsme si naplánovali výlet do oázy Fayum, která je vzdálena asi 120 km od Káhiry. Její atrakcí jsou čtyři prastará vodní kola, kdysi používaná k zavlažování. Dřevěná kola v dřevěných ložiskách mají každé jiný počet lopatek. Jejich příjemné vrzání a zurčení vody navozuje hezkou melodii, která bývala zvlášť romantická při posezení v přilehlé zahradní hospůdce u kebabu nebo jiné dobrůtce. Dnes je v okolí zpívajících kol všechno jinak. Arabskou hospůdku trapně nahradilo bistro italského typu! Škoda!!
Arabský folklor nás zato čeká na protějším chodníku. Řada obchodníků s typickým košíkářským zbožím z listů místního rákosí a také s keramikou. Vláďa s prodavači si přišli na své úplným koncertem orientálního smlouvání a tak obě Jarmilky odcházejí s náručemi velice levného košíkářského zboží pro radost sobě a příštím obdarovaným. Všichni jsme nadšeni z úžasného prožitku.
Škoda, že už brzo opustíme Egypt, Vláďa se totiž dostává na vrchol svého umění smlouvat.
Při prohlídce stylizované malé zoologické zahrady, která je v sousedství zpívajících kol také nová, nás oslovil místní policista, který chtěl vědět, kde máme autobus s ostatními turisty. Dlouho nemohl pochopit, jak jsme se tam ocitli sami vlastním autem.
Na oběd zajíždíme do Auberge du lack, střediska zašlé slávy u obrovského sladkoslaného jezera Karoon. V zahradní restauraci na molu, kde jsme se usadili, se nevaří, ale to zjišťujeme, až když nám přinesou oběd v alobalu z blízkého hotelu. Také rozčarování! Porce jsou ale obrovské, zbylou rybu si necháváme zabalit s sebou, také ceny jsou rozumné, jen Vláďa se orosil, když ochutnal orientální rýži na sladko a ještě se skořicí.
Káva v blízkém hotelu je poznamenána nostalgií. Hotel kdysi hostil na příklad Winstona Churchila, Kadáfího a „novomanžele Mühlbachovy“. Ti tady kdysi prožili noc v krásně nasvícené zahradě, posléze v proleželých postelích s rudým přehozem, plným podezřelých skvrn a ranním probuzením s blechou. Rozčarování pokračovalo zahradou, která v denním světle byla celá zarostlá plevelem. Zahrada se nezměnila, jen bazén je bez vody a nové vrstvy prachu v čalouněných křeslech efektní haly.
Po návratu do Káhiry nás čekají nákupy, protože čas pobytu se už opravdu nachyluje. Na Khan el Khalilu nakupujeme papyrusy, dárky pro přátele a Podzimkovi chtějí pro svého Jiříka nejdříve orientální stolek, který ale při bližší prohlídce nevyhovuje. Proto volba padá na „kožené bobky“. Také jejich výběr není jednoduchý. Jaru má svoji představu, kterou se snaží vysvětlit prodavači a ten nás vláčí za zbožím děsnými prostorami, kam asi málokterý Evropan zavítal. Už začínáme mít strach, Vláďa ztrácí nervy, špindíru zahání a nás táhne pryč. V civilizovanějším úseku tržiště nakonec nacházíme zboží dle svých představ a opět přichází na řadu Vláďovo smlouvání, které končí oboustrannou spokojeností a zároveň oboustrannou lamentací, jak obě strany prodělaly.
Na zpáteční cestě kupujeme své oblíbené vojtěškové karboše a jedeme se rozloučit s Káhirou z výšky „koňského klubu“. Zdá se, že často používám označení zašlá sláva, ale ono to všude nejlépe vystihuje současný stav. Kopec Mocatam je nejvyšším bodem v okolí města. Klub Horse Stars na jeho vrcholku byl v době britské kolonizace velice elegantním střediskem místních Angličanů, vysokých důstojníků a jejich přátel.
Čas, který se na budovách a vyhlídkové restauraci podepsal, nemůže ovlivnit místo, kde je Káhira „jak na dlani“. Ne že by to byl okouzlující pohled. Vše pod námi je zahaleno hustým smogem, místy ještě zhuštěným o dým z odpadků, které se pálí na okraji pouště. Nicméně romantický západ slunce, dobré studené pivo s „kukuřičnou pučálkou“ a ochotná obsluha zajišťují příjemné posezení. Přikusujeme přinesené karboše a po očku pozorujeme, pro nás zajímavou, ale pro muslimy typickou, rodinu. Zřejmě velmi dobře situovaný muž, jeho matka a čtyři ženy, ke kterým patří tři děti, si sem vyšli na večeři. Všechny ženy, kromě tchýně, jsou až k očím úplně zahalené, v přepychových hedvábných, leč úplně černých hábitech. I kabelky a střevíčky, také černé, odpovídají vysoké úrovni rodiny. Muž, který sedí s „favoritkou“ u jednoho stolu, na první pohled neoplývá výraznou inteligencí. Jedná se asi o jmění a postavení zděděné. Ostatní tři ženy sedí u jiného stolu s tchýní a všechny bez rozdílu se starají o pobíhající děti. Snad je to podívaná, která představuje správnou tečku za různými večery, prožitými v zemi plné rozporů… .
Ještě si musíme připomenout, že cesta sem nebyla bez komplikací. Jízdou nahoru od Mrtvého města jsme se dostali na vrchol Mocatamu, avšak zde Vláďu objížďka kvůli rozkopané ulici odvedla z přímé cesty ke klubu. Kolem vrcholu kopce se náhle objevilo několik improvizovaných „vyhlídkových restaurací“, provozovaných místními špindíry. Všem tolik záleželo na tom, abychom použili jejich plastové sezení, že nám téměř lehali před auto. My jsme se ale nedali a nekompromisně mířili k tomu pravému koňskému klubu.
Středa 29. června: Probouzíme se do posledního rána. Vláďa s obavami, jak dopadne „předání auta“ mafiánským agentům z půjčovny.
Pijeme poslední ranní kafíčko s koňáčkem na zaprášeném balkoně a pozorujeme nepatrný ranní provoz na křižovatce pod námi. Z nadhledu osmého patra máme vše jak na dlani. Mnohé večery jsme tady fascinovaně sledovali prekérní situace na naší křižovatce, stejně „zasekané“ jako všechny ostatní v celé Káhiře. A tak jsme se stali svědky neřešitelného kolapsu, kdy před půlnocí úplně „zamrzl“ provoz ve všech čtyřech směrech. Zpravidla je provoz řízen v každém směru jedním policistou a jejich šéf uprostřed vše koordinuje. V noci však slouží na křižovatce pouze jeden policista. Ten zděšen neřešitelností situace to prostě vzdal a vzal nohy na ramena. Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní organizátoři si naskočili a odjeli. V následující chvíli, tentokrát přičiněním taxikářů, se opět vše zastavilo. To se opakovalo ještě několikrát a i když to vždy vypadalo neřešitelně, někdo s tím pohnul. Asi po půl hodině se přece jen vrátil policista s posilou a provoz znormalizovali, tj. zácpa byla jen občasná. Ale dnes to jsou už jen vzpomínky… .
Po snídani odcházejí JaJi rejdit po nové Káhiře, jde jim hlavně o procházku Zamalkem a také chtějí vyfotit sochu Ramsese před hlavním nádražím. K jejich lítosti je bohužel celá obklopena ježatým lešením. Lešení je vůbec místní specialitou. Staví se z břeven, posvazovaných provazy. Jedno takové lešení zdobí sousední dům a pro nás se stalo orientačním bodem při návratech domů. V té době já s Vláďou projíždíme nové sídliště Heliopolis a hledáme starého přítele Ahmeda Azima, se kterým jsme zažili spoustu příhod. Před odjezdem do Egypta jsme se s ním snažili spojit přes internet, ale marně. Stejně marně teď hledáme už v zabydleném sídlišti jeho tenkrát čerstvě dostavěnou vilu s bazénem. Pro zajímavost musím uvést, že mu ji projektovali dva mladí slovenští inženýři. Jejich dílo bylo dost povedené a my jsme si u něho užili mnohé hezké chvíle. Projíždíme křížem krážem úpravnou bohatou čtvrť. Víme, že vila byla postavena jako rohová, ale i takových je tu teď spousta. Zklamáni to vzdáváme a odjíždíme na Tahrir Street, kde se máme sejít s Podzimkovými. Přicházejí posilněni z arabské jídelny, kde na nerezových miskách (prý jako psích) pojedli typické jídlo košari, což je směs těstovin, rýže, čočky, rajské omáčky a do křupava osmažené cibulky. Společně vyrážíme do uličky stříbrňíků, aby Jarunka své potenciální snaše koupila dárek. Její představa se ale nenaplnila ani v jednom z krámků, jen my kupujeme kartuš, jako přívěšek pro naší novou vnučku Dorotku. Konečně se Jarunčina představa naplňuje u posledního stříbrníka na rohu Tahrir Street, v krámku, který dříve patřil Vláďovu příteli. Nového majitele se na něj snažíme zeptat, ale marně. Zato zboží má velmi pěkné a tak nakupuje nejen Jaru, ale neplánovaně i Vláďa pro mne. Jako pomalý přechod do evropské civilizace, předvádíme nakonec Podzimkům Tyrolskou restauraci v Mohandeseenu, do které jsem se chodila nadýchnout evropského ozonu, když se mi tady někdy stýskalo.
A odtud už jedeme „domů“: uklízet, pakovat… . Přestože byt je pronajmut až do půlnoci, majitel už od tří odpoledne posedá před domem. Pánové dávají do lesku auto a Jaru zase byt, který takovou čistotu nikdy nezažil. Zbylé ovoce, potraviny a prací prášek předáváme bulabce z vedlejšího domu, protože z našeho bulaba se během našeho pobytu vyklubal pěkný podrazák, i když na začátku dostal tučný bakšiš. Večer máme sbaleno a uklizeno a čekáme Mr. El Bendaryho, kterého Vláďa požádal o pomoc při předávání bytu a auta. Mafiáni z půjčovny oblézají auto ze všech stran a upozorňují na každé škrábnutí i když všeobecná odřenost a pomačkanost byla na Vláďův požadavek zaznamenána už do smlouvy při našem převzetí. Kontrolují novou baterii a při té příležitosti se proflákne, že si ji od nich včera nechal Baher zaplatit. Ten se dnes ani neukázal se svými požadavky, myslí si, že penězi za autobaterii si přišel na své. To se ale mýlí, hoši z půjčovny mu asi zítra dají co proto. Po delším dohadování jim předáváme záruční list, který potvrzuje, že baterii jsme koupili my. Znovu se tedy věnují oděrkám na kapotě až do chvíle, kdy přítomnost Mr. El Bendaryho a pravděpodobně jím předaný bakšiš, je uspokojí.
A teď už jde vše ráz naráz. Při předávání bytu a klíčů o půlnoci objede „baba majitelka“ ostřížím okem uklizený byt (jen se pozastavuje nad zaprášeným pokojem, který jsme nepoužívali a zůstal v původním stavu). Pak jsou jedním z mladíků z autopůjčovny bravurně naložena naše zavazadla do auta a stejně bravurně jsme tam narváni my všichni a na nás navršen zbytek zavazadel. Je nás méně jen o Bahera, ale na cestu z letiště sem jsme potřebovali auta dvě. A už se s tím arabským šoférem řítíme půlnoční Káhirou. Při vší úctě a obdivu – Vláďa má ještě co dohánět. Jen šoférova angličtina je natolik nedostatečná, že na letišti přejíždíme sem tam z jednoho terminálu na druhý.
Ale to je v této noci na letišti ten nejmenší problém. Asi půl hodiny po odbavení je nám oznámeno, že máme nárok na občerstvení na účet ČSA, protože náš let má zpoždění. Občerstvení obnáší jeden teplý nápoj, zato zpoždění několik hodin. Klimatizace je v tom horku na omezený čas příjemná, ale po hodině začíná obtěžovat. Noční chlad, nedostatečné oblečení, nevyspání a nervy z několikrát odkládaného odletu stlačují náladu na bod mrazu. Posíláme domů SMSky, že odlet je odložen. Později se také dovídáme, čím je zpoždění způsobeno. Arab, cestující s ČSA z Prahy do Káhiry prý odmítal při odbavení odložit objemné balíky do zavazadlového prostoru. Nechápeme, v čem je problém a proč se s ním vůbec pracovníci ČSA dohadovali, vždyť předpisy letecké dopravy jsou jasné a jednoznačné. Takto kvůli jednomu Arabovi čeká zhruba 150 převážně českých cestujících několik hodin na spoj. Tím se opozdil nejen spoj Praha – Káhira, ale následně i náš Káhira – Praha. Čas ubíhá a nervozita stoupá. Choulíme se do slabých svetříků a čekáme na další zprávy. Konečně k šesté hodině ráno nastupujeme do dvou autobusů, které s námi kousek popojíždějí na letištní plochu. Napětí roste, například já jsem z autobusu nasměrována k určitému vchodu do letadla a tam „seřvána“ naší letuškou, že mám nastoupit jiným vchodem. Let také není příjemný, zásluhou nevalného jídla, našich nestabilních žaludků a nervózních letušek. Trochu radosti představuje malá placatice koňaku, která mezi námi čtyřmi koluje a to, že se blížíme k domovu.
Ani po šťastném dosednutí v Ruzyni nervozita neopadla, protože na Vláďu „vyjela“ letuška u východu z tunelu, že neukazuje pas a letenku, protože se domnívala, že bude procházet tranzitem. A nakonec je i Jiří „seřván“ pohraničním policistou, proč předkládá se svým pasem zároveň pas své ženy a ne každý zvlášť … .
Ale to už se Podzimkovi vítají s Jiříkem a my s Markétou, protože Kája, který nás měl vyzvednout, si přečetl naší zprávu o zpoždění až v půli cesty na letiště v půl šesté ráno.
Hlavně, že už jsme všichni šťastně doma. Teprve v průběhu dalších dnů si uvědomujeme, že nás provázela hejna strážných andělíčků, protože je opravdu zázrak, že vše prošlo vlastně bez problémů.
Za prvé: Auto šlapalo mnoho set kilometrů pouští bez poruchy, která by v tomto prostředí byla obrovským malérem. Měli jsme velké štěstí, že příhoda s vybitou baterií se stala hned třetí den v Káhiře a nikoli někde v západní poušti.
Za druhé: V nesmírném dopravním provozu v Káhiře a Alexandrii jsme auto ani neškrábli. Kdo tamější provoz nezažil na vlastní kůži, nedovede si představit, jak je to obtížné. Nevím o jaký miliónek se rozrostl počet obyvatel, ale aut rozhodně přibylo, ale na druhé straně přibylo i nově postavených „flyoverů“. V přecpaných ulicích měst i na opuštěných pouštích jsme najezdili 6 200 km.
Za třetí: Neměl nikdo z nás větší zdravotní potíže, neměli jsme vůbec žádné průjmy, zásoba léků zůstala nedotčena, i když jsme kdekoli jedli vše, na co jsme měli chuť.
Za čtvrté: To všechno jsme absolvovali navzdory věku, vždyť nám je celkem 240 let !!
Nedávno Jarunka pořádala pro své přítelkyně fotografickou prezentaci naší cesty s vyprávěním. Když o tom s námi mluvila, posléze prohlásila: „Zítra bych jela znovu“… . Tak se těšme, autorkou příští reportáže bude ona. Po celé vyprávění jsem se snažila popsat zážitky celé výpravy, takže poslední pocity jsou jen a jen moje. Na to, že jsem do své čtyřicítky žila osud tuctové, zaměstnané maminky, jsem si potom užila dobrodružství víc, než mě kdy mohlo napadnout.
V této souvislosti mám před očima orientální ženu, která se díky své siluetě splývavého šatu, zdá být nejvěrnější podobou Madony s děťátkem na obrazech starých mistrů. Má stejné touhy jako Evropanka, jejíž postavu formuje lycrové prádlo? Cítí stejnou mateřskou lásku, když pak posílá své syny na smrt ve jménu svého náboženství? Tyto úvahy už ale nepatří do tohoto vyprávění.
Mému naturelu a hlavně stáří bude už spíše slušet kavárna ve Vídni nebo italská pláž.
Zkus projít jedním dnem, možná dnem svých schopností, snad ne dnem svých sil… S tímto sloganem v titulu se v Brně letos již po šesté připravuje městská a terénní orientační a šifrovací hra DNEM… I přes to, že se jedná o klon jiné, slavnější hry, je DNEM… mezi ostatními jedinečná.
Když se řekne šifrovací hra, mnozí si možná vzpomenou na své dětství a různé hrátky převážně s morseovkou nebo hry typu honba za pokladem, které absolvovali třeba na táborech nebo výletech pořádaných některou z dětských organizací. Princip her založených na postupném hledání šifrovaných zpráv obsahujících údaje o umístění dalšího stanoviště může někomu připadat docela banální. Když se ale trošku přitvrdí jak v obtížnosti šifer, tak v náročnosti a délce trasy a doba konání se přesune ze dne na noc, může za určitých okolností vzniknout bezmála fenomén.
Registrace účastníků hry DNEM… 2008 trvá od 1.4. do 16. 5. 2008. Vlastní hra proběhne 24. 5. 2008 od 9 do 17 hodin.
Obliba terénních šifrovacích her pro dospělé začala v listopadu roku 2000 prvním ročníkem hry Tmou. Ten spustil lavinu, která se začala velice rychle šířit i do dalších měst včetně zahraničních a pořadatelé musí omezovat počet účastníků, kteří jsou často kvůli účasti ve hře ochotni cestovat i stovky kilometrů. Popularita šifrovacích her pak vyvolala v některých místech i potřebu uspořádat hru pro lidi, kteří buď ještě nejsou plnoletí, nebo z různých důvodů nemohou trávit podzimní nebo předjarní noci v terénu. Jako první, přímo na žádost této skupiny lidí, tak vznikla v roce 2002 hra DNEM… , která je primárně určená pro týmy lidí starších patnácti let, ale má i dětskou kategorii. I přes to, že probíhá ve dne a šifry jsou připravovány tak, aby jejich luštění nevyžadovalo zvláštní znalosti (v prvních ročnících se dokonce pořadatelé vyhýbali i užití morseovky) a dětské týmy mají možnost použít nápovědu, nelze tuto hru považovat za méně obtížnou, než hry dospělácké. Rozhodující úlohu zde hraje omezený herní čas. O obtížnosti svědčí to, že celou trasu hry absolvuje v daném limitu obvykle kolem 20% dětských týmů a u starších kategorií bývá úspěšnost ještě nižší. To však nezbavuje hru přitažlivosti. Právě naopak. Do hry DNEM… se začali hlásit i účastníci dospělých šifrovaček a pořadatelé byli nuceni zavést pro ně exhibiční kategorii expertů.
Cestovatel.cz byl mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.
Ptáte se, proč v nadpise píšeme, že se Brno stává Mekkou šifrovacích her? Stačí si najít kalendář tohoto typu her a zjistíte, že největší koncentrace je právě v Brně. Co do počtu pořádaných her i účastníků pak následuje Praha a s větším odstupem pak další města. Nalákali jsme vás? Přijeďte si tedy třeba zrovna v květnu zašifrovat do Brna na DNEM…. Přihlásit se k účasti je ale potřeba už teď.
Šifra nemusí být jen papírek se záhadným textem. Může vypadat i takto.
Grafiti odkazující na Karáskovo náměstí v Brně bylo namalováno se souhlasem majitele domu. Přes to, že šifra zaujímá plochu několika metrů čtverečních a předchozí zpráva odkazovala na konkrétní dům, trvalo některým týmům její nalezení i více než dvě hodiny.
Hra DNEM… 2005
I poměrně nezáludná mapová šifra vyžaduje chvíli přemýšlení
Vyzvednout si papírek se šifrou, vyluštit polohu dalšího stanoviště a pokračovat. Jednoduchý princip her, kterým se věnuje stále víc lidí.
Odvézt účastníky do opuštěného lomu a poslat autobusy pryč, je jeden ze způsobů, jak zahájit hru…
Terénní šifrovací hry se v poslední době staly oblíbenou náplní volného času. Jak je vidět, někdy nejen pro lidi.
Hra DNEM… 2007 proběhne 12.5.2007 Přihlásit se je však nutno do 27.4.2007
Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem
Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento
článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.
Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.
Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…
Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.
Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.
Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.
U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“
Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!
Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…
Šestý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“.
Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.
Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.
„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.
Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.
A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!
Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.
* Původně jsem celý článek chtěla uvést krátkou definicí, co je to prasení. Ale definice se trochu zvrhla, takže z toho nejspíš bude celý další článek. Co je to prasení si asi každý, kdo trošku chodí po horách, dovede představit. Mottem pro tento novotvar budiž citace z jedné Nevrlého knihy: Kudy projde divoké prase, projdeš taky. ** Na doporučení jednoho mimobrněnského čtenáře: Když spadne šutr z hercny, spadne kámen ze srdce.
Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.
První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…
Pátý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je
na téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“
Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.
Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.
První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.
Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.
Do Anglie – ostrovního království, kde se tradice
ctí nade vše – zve diváky cestovatel a fotograf Martin Loew ve své
další celovečerní diashow. Tu nyní uvádí postupně ve 13 městech
České republiky.
Do Anglie – ostrovního království, kde se tradice ctí nade vše – zve diváky cestovatel a fotograf Martin Loew ve své další celovečerní diashow. Tu nyní uvádí postupně ve 13 městech České republiky.
Prostřednictvím výpravně pojaté diaprojekce, autentické hudby i cestovatelova živého vyprávění lze podniknout okružní cestu po „království červených telefonních budek“ během jediného večera: honosné katedrály, historické hrady i malebná městečka, stejně jako mořské útesy či divoké hory. Diashow Martina Loewa ukazuje Anglii jako zemi kulturně i přírodně neobyčejně bohatou, pestrou a plnou zajímavostí všeho druhu. Více informací najdete na internetových stránkách autora: www.promitani.cz
Ke své nové diashow o Anglii cestovatel Martin Loew říká:
„Od bílých útesů doverských se přes proslulá univerzitní města Oxford a Cambridge dostaneme až na samý sever Anglie, do horské jezerní oblasti Lake District. Nevynecháme ani návštěvu Walesu, země s krkolomnými názvy měst a vesnic. Shlédneme mnohé skvosty z celého království, včetně těch nejvýznamnějších, zařazených pod ochranu světové organizace UNESCO. Mezi ty patří například slavná a záhadná megalitická památka Stonehenge či méně známé zříceniny obrovského opatství Fountains Abbey v severní Anglii. Ačkoliv jsem po Anglii podnikl již několik cest, vždy znovu mě překvapí, kolik nových a krásných míst po každé objevím! V Anglii je skutečně co obdivovat. Přijďte se přesvědčit na vlastní oči!“, zve diváky Martin Loew.
Program celého diashow turné „Anglie 2007“ – únor až duben 2007
8. 2. 2007 Čt – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 18:30
22. 2. 2007 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
7. 3. 2007 St – Chrudim, Divadlo K. Pippicha – 18:00
21. 3. 2007 St – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
26. 3. 2007 Po – Brno, Kino Art – 18:00
28. 3. 2007 St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
4. 4. 2007 St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
5. 4. 2007 Čt – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
10. 4. 2007 Út – Turnov, Městské divadlo – 18:00
11. 4. 2007 St – Semily, KC Golf – 19:00
12. 4. 2007 Čt – Trutnov, Kino Vesmír – 19:00
17. 4. 2007 Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
18. 4. 2007 St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
25. 4. 2007 St – Olomouc, Divadlo hudby – 19:30
„Červené telefonní budky jsou dodnes synonymem Anglického království. Jsou roztroušené po celé zemi, včetně těch nejzapadlejších údolí hor na severu země.“
rozhodl jsem se uspořádat fyzicky náročnou akci jako za starých času,
kdy jsme organizovali akce někde v lese, hodně na nich běhali, máčeli
se v řece a váleli v bahně. Ano, hodlám opět uspořádat víkend plný her!
Z tohoto víkendu se domů jezdí špinavý, utahaný jako kotě, ale
plný zážitků.
Ahoj všichni,
Aktualizováno: Pro nedostatečný počet účastníků přesouváme akci na jindy, předběžně na říjen. Zřejmě jsem vybral nevhodný termín. Škoda
rozhodl jsem se uspořádat fyzicky lehce náročnou akci jako za starých (dobrých) časů, kdy jsme organizovali akce s názvem Země Fangor někde v lese, hodně na nich běhali, máčeli se v řece a váleli v bahně.
Ano, hodlám opět uspořádat víkend plný her! Pro ty z vás, kdo si pod tím neumějí nic představit, hned vysvětlím. Programem takové akce jsou hry. Hry, u kterých se člověk zapotí, unaví, znovu unaví a znovu unaví, ale taky potrápí svůj mozek. Z tohoto víkendu jezdí účastníci dom špinaví, utahaní jako koťata, ale plní skvělých zážitků.
Oprášíme staré dobré hry jako jsou Koňské dostihy, Nepálský pošťák či Sedmikvítek, recyklujeme je, přidáme další ingredience a namícháme do nového koktejlu překvapující chuti.
Kdy? Už brzy, za necelý měsíc. 20. 4. – 22. 4. 2007
Pro koho? Pro každého, komu už bylo 18 let, má rád aktivní pobyt v přírodě, dokáže občas hejbnout pr**lí a hlavně, dokáže si ještě hrát.
Proč? Ani nevím, já mám chuť to zorganizovat a doufám, že vy budete mít chuť se zúčastnit
Za kolik? Vstupné bude dobrovolné, to znamená na vašem uvážení a podle vašich možností, nikoliv zadarmo Ale přihlásit se je možné pouze tím, že mi na účet pošlete zálohu 100,– (kterou vám vrátím na místě, případně propadne, pokud nedorazíte)
Proč? Protože jsem to už dlouho nedělal a zdá se mi, že by to mohlo být to pravé pro setkání vás, čtenářů a přispěvatelů našeho časopisu a nás, redakce. Poznáme se aspoň osobně a při hrách, které plánuji, se poznáme i v trochu vypjatějších situacích.
Další informace budu zveřejňovat v tomto článku, aktuality budou červeně. Do diskuse mi pište nadšené ohlasy. Pokud se nepřihlásí dostatek lidí, aspon 20, tak akci bez milosti zruším Kontaktovat mne můžete na emailu tomas/ZAVINÁČ/cestovatel.cz
Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.
Je už březen (2006), mám za sebou pěknou várku výletů na sněžnicích, prošel jsem kupu krásných míst, ale stále nejsem spokojen. Před rokem jsem se hodně namlsal při březnové tůře kolem Labského dolu, ale tentokrát stále čekám na svůj „majstrštich“. Fotky se sice hromadí, ale uvnitř cítím takové to napětí. V hlavě mi klíčí nápad na dvoudenní tůru s ranním focením východu slunce. S přibývajícími dny se noc zkracuje a musím počítat s tím, že je potřeba vyrazit dřív. V půlce března už začínám být zoufalý. Je stále šeredně, mlha, mraky, sněžení. Všude hromady sněhu, hezky mrzne, ale na focení to není. Začínám být netrpělivý. Nakonec se na víkend 18. a 19. března rýsuje zajímavá kombinace, v neděli ráno by mělo být krásně, v sobotu sice bude šeredně, ale předpověď je hodně optimistická. V sobotu dopoledne padá rozhodnutí. Jako tradičně, bágl připraven, fotovýbava taky. Už mám zabalenou novou D200, je nutno ji ozkoušet v náročných zimních podmínkách.
Plán je jasný – ještě v sobotu dorazit na Martinovku (volno mají), v neděli ráno úsvit na Smielci a pak se uvidí – buď Polsko nebo courání po hřebenech. Ale lákají mě Sněžné jámy, je tam tolik sněhu, že to musím vidět zdola….. Uvidíme. Ve dvě odpoledne parkuji ve Špindlu, o půl třetí odjíždím autobusem na Špindlerovku. Tentokrát nejde o výškové metry a našlapané kilometry, ale o pohodu a o focení. Mám kupu času, tak moc nespěchám.
Nahoře je totální mlíko. Mlha, nevlídně, vlhko, námraza se tvoří na všem rychlostí blesku. Nikde nikdo, stopy na Petrovku jsou sice prošlapané, ale je to smutné pokoukání. U Petrovky uhýbám na Martinovku přes Ptačí kámen, jdu v mlze, vidět opravdu nic není, na focení je to velmi špatné. A to mám tu mlhu tak rád. Začínám propadat skepsi, jestli jsem to nějak nepřekombinoval… U Ptačího kamenu přece jen nějakou tu „mlhu“ nafotím, ale je to jen z povinnosti. Cesta mě nebaví, ťapu bez nadšení, kam se poděl můj elán a radost? Za chvíli jsem na Martinovce, ještě si prověřuji cestu na hřebeny, ale kdoví jestli tam vůbec polezu…. Klasika na horské boudě – ubytování, večeře, pár piv a radši spát. Ještě si všechno překontroluji a zabalím, ať ráno můžu déle spát. Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu. Konečně se v zimě podívám do jámy lvové….
O půl páté už nevydržím a vyskakuji z pelechu, dávám krátkou snídani, zabalím, čelovku nechávám v báglu a vyrážím na hřebeny. Je fakt nádherně, proč jsem jen neudělal pár fotek v noci… Za 40 minut jsem na rozcestí nad Martinovkou, už vidím na můj oblíbený kopec – Smielec. Do Polska ještě moc nevidím, v Čechách je to ale nezajímavé. Na Smielci koukám do Polska … a … koukám na mraky shora!!! Celé Polsko je pod příkrovem inverze, vyčnívají jen hřebeny Krkonoš, na východě začíná rudnout horizont. Stojím, koukám – spíš jen zírám – tak tohle je opravdu odměna i se šlehačkou a pixlou třešniček na tom dortu… V šest ráno je ale pekelná zima, navíc docela fouká, ale není čas na slabost. Konečně se proberu, stavím stativ a fotím, fotím, fotím. Uvnitř se rozlévá takové to teplo uspokojení, jo, tohle je ono, sezona může skončit. Východ slunce je opravdu famózní, na východě je světlo a západ se topí ve tmě. Užívám si sobecky svého osamění, nemusím se s nikým dělit o své zážitky. Po sedmé balím nádobíčko, liju do sebe dva hrnky teplého čaje a poskakuji jako cvičenec na spartakiádě…
Scházím po úbočí Vysokého kola do Polska v dostatečné vzdálenosti od lavinových svahů, nikde žádná stopa. Vše je panensky čisté, Sněžné jámy se probouzejí do nového rána. Úchvatný pohled. Sluníčko je už výš, ale přesto vrhá nádherné stíny. Paprsky osvětlují inverzní mraky, sníh má nádhernou strukturu, krásný prašan hraje všemi barvami. Zase se neudržím a fotím. Najednou mě přepadnou 3 Poláci – samo – od Horské služby…Kde se tu vzali? No, to je průs… Chlapi nejdřív pouštějí hrůzu, pak už jen tak brblají, že jsem sám, že v zimě jsou polské Krkonoše úplně pusté a že Sněžné jámy jsou velmi nebezpečné. Nakonec uznávají, že jsme dost daleko od lavinové oblasti, dostali odkaz na moje fotky z Polska a bylo dobře 🙂 Docela jsme si pokecali o sněžnicích, skialpech a snowboardistech – a ti to mají v Polské části Krkonoš opravdu těžké. Ničí tam hodně vršky smrčků a ty pak špatně rostou. Pokuty jsou prý dost vysoké. Loučím se s prima kluky, ještě mi popřejí šťastnou cestu a už si to mašíruji směr Czarny Kociol Jagniatkovski, česky Černý kotel. Je to nádherné místo jak v létě, tak v zimě. Jsem tu asi popáté, v zimě ale teprve podruhé a takto brzo poprvé. Je devět hodin, sluneční paprsky už perou, sedím v pustém kotli, kam za celou zimu přijde pár nadšenců na skialpech. Černý kotel má tak jako Sněžné jámy jednu špatnou vlastnost – špatně se tam fotí. Je to severní svah, takže je stále ve stínu nebo je to v poledne přesvětlené. Nejhezčí vzpomínky tak zůstanou jen v hlavě. Zdržím se skoro hodinu a půl, mám výčitky, že zanechávám stopy a ničím ten nádherný „aljašský“ kout Krkonoš. Ale létat neumím…
Čeká mě cesta zpět. Buď na Rozcestí nad Martinovkou, ale tam to už znám nebo po severním hřebeni směrem k Petrovce. V létě tam vede značená cesta, ale ta je v zimě neidentifikovatelná. Severní hřeben Krkonoš je v této části Polska jeden velký mrtvý les. Mezi suchými kmeny začínají růst nové smrčky, postupně se vše opět zazelená, ale bude to ještě dlouho trvat. V létě je hlavně část svahu u Černého kotle hodně neschůdná, tlející stromy porostlé mechem a travou jsou pro nohy nebezpečnou pastí. Hromady sněhu a mráz ale vše překryjí pevným příkrovem. Sněžnice jen kloužou po povrchu, stoupám nahoru. Je to docela fuška, ale šlapu si jen v triku, sluníčko pálí, sníh měkne a něco se vytrácí. Vytrácí se zima, kterou někteří označují za šílenou, protože byla dlouhá a možná i trochu studenější. Ale byla krásná, nádherná a… krátká 🙂 Ze stromů opadává námraza, smrčky se nesměle narovnávají, skály na Hutnickém hřebeni se zbavují sněhu… Courám se Polskem, nasávám zbytky těch krásných zimních pocitů a mísí se ve mně euforické pocity s těmi smutnými. Jsem v místech, kde to znám – kolem Špindlerovky. Hledám nějaké podněty pro focení, ale po tom dnešním ránu to fakt už nemá cenu. Těším se domů, musím se podívat, co jsem vlastně s tím foťákem napáchal. V jednu odjíždím autobusem ze Špindlerovky, lidi trochu nechápou, proč se v zimě poflakuji po horách jen v tričku… je to jen taková drobnost… vysvětlete pak dětem, že musí mít rukavice, čepici, šálu a tlustou bundu, když ten pán je taky svlečenej… Babička byla nekompromisní, já bych v tom nevydržel. Pak mají být dnešní děti odolné proti nemocím.
Ze Špindlu odjíždím bez placení, parkoviště je i při vícedenním stání zadarmo. Potěšující… Večer doma „vyvolávám“ fotky z digitálu, fotospoušť můžete vidět v galerii – hodně fotek z této cesty je ve fotogalerii k článku Začínáme na sněžnicích – trasa č. 6.
Shrnutí: Jestliže nechcete vidět východ slunce, celá trasa se dá zvládnout za jeden den. Nebo musíte vyjít hodně brzo ze Špindlerova mlýna. Variant cesty je opravdu hodně – např. Špindl – Martinovka – Smielec – Sněžné jámy – Černý kotel – Petrovka – Špindlerovka – cca 18 km, nebo vyjít ráno ze Špindlerovky přes Petrovku na Smielec a dále stejnou trasou. Kombinací je hodně. Obtížnost odpovídá délce trasy a převýšení – od středně těžké po velmi těžkou.
Občerstvení: Chata na Martinovce a pak dlouho, dlouho nic. Až v závěru trasy Petrovka nebo Špindlerovka. Sebou hodně pití a energetických potravin.
Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, doporučuji GPS navigaci s vyznačenou trasou a záchytnými body. Záložní prádlo – další vrstvu pro případ zhoršení podmínek. Znalost místních poměrů – počasí, sněhové podmínky – více než vhodná.
Čas: Od 6 do 10 hodin podle zvolené trasy. Ale pozor na sníh. Při větší vrstvě čerstvého sněhu se může prima výlet zvrhnout na hodně vyčerpávající až krutou tůru naprostou pustinou bez možnosti pomoci (až na Horskou službu). Když se Vám začnou bořit sněžnice po kolena, je pohyb po severním hřebenu opravdu extrémně náročný.
Vhodná doba: Konec února až březen (duben) – spíše ten březen. V každém případě je nutná velká opatrnost s ohledem na lavinové nebezpečí.
Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě téměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.
Přinášíme předposlední díl ze čtyřdílného seriálu
o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě
v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě
naučíte efektivně smlouvat…
Sobota 11. června:
Z Khargy do Luxoru už vede pěkná asfaltka celých 360 km, i když jsme byli informováni, že polovina je stále písčitá. Na této trase je sedm policejních zastávek a potkáváme pouze devět aut.
Poměrně snadno jsme našli v Luxoru předem rezervované apartmá v hotelu Gezira Garden, což je jediný hotel s bazénem v dost děsné arabské vesnici.
Odpoledne již bydlíme velice přepychově. Následuje procházka na druhý břeh, převoz motorovým člunem za 5 LE pro všechny, večer se koupeme v bazénu, je to úžasné.
Neděle 12. června:
Open buffet tu sice není, ale jinak slušná snídaně s vaječnou omeletou. Podzimkovi vyrážejí do Karnaku a my po starých známých místech. Hotel Pola už neexistuje, také přívoz pro auta už není, ale jezdí se po 10 km vzdáleném (prý kontraverzním) mostě. Přes poledne se máčíme v bazénu, protože je tu děsné vedro. V podvečer jdou Podzimkovi do Luxorského chrámu a my se necháváme zblbnout od koňského „špindíry“ k projížďce kočárem do bazaru prý za 2 EL.
Dovezl nás nikoli do bazaru dle našich představ, ale do nóblesního obchodního střediska, kde jsme bohužel asi naletěli majiteli při koupi stříbrných Nefertit pro naše holky. Já jsem dostala domácí botičky. Když nás koňař dovezl zpátky, chtěl zaplatit nikoli dvě, ale dvacet liber. Ovšem to měl smůlu !!! Stále smlouváme, čím dál tím více nás chtějí natáhnout: Například dědek s vojtěškovými karbanátky, jiný dědek se šavernou, děti a všichni otravují. Ale na Vláďu si nepřijdou. Dokonce nám ten dědek dal karbanátků plný pytlík, když jsme ostentativně už po několikáté chtěli odejít. Je vidět, že se Vláďa již dostává do dřívější formy.
Podzimkovi kupují lístky na vlak do Asuánu na pozítří, zítra bude Údolí králů. Já jsem nalitá Barakou, že mi ani nechutná večeře. Ve stejný den ještě hůře dopadli Podzimkovi, protože v Karnaku si nechali vypálit na CD digitální fotografie a ke svému zděšení zjistili po návratu do Prahy, že jednu ze dvou SIM karet „špindírové“ zapomněli vypálit a žánrové snímky z celého prvního týdne prostě nebyly.
Mám krizový den. Na snídani se nemohu ani podívat, i když se rozproudila diskuse, zda jsou lepší omelety nebo míchaná vajíčka, ale ani Vláďa nedonutil místního kuchaře k tomu, aby je umíchal. Včera jsem snědla sice jen jeden karboš, ale v břiše mám tři Baraky pravděpodobně i s lahvemi ….. .
V Údolí králů je 57°C. Nahoru už se nejezdí autem, ale na parkovišti nastupujeme do vláčku, což je přestrojený traktor. Tři hroby, obsažené ve vstupence jsou spíše podprůměrné a já chvílemi vypadám na kolaps. V jedné hrobce má Jirka konflikt se zakázaným focením, který se spravil pěti librami. Je to už podruhé, na Opera square fotil jezdeckou sochu s pozadím ministerstva! Tam si ho naštěstí nikdo nevšiml. Přes úmorné vedro se Podzimci vydávají přes hory k „Hatšepsutce“. My to objíždíme okolo a na parkovišti jim poskytujeme první pomoc formou ledového melounu a Baraky z coolboxu. Obzvášť pro Jaru je to více než nutné. Je na tom dost špatně, že dokonce jednoho špindíru po cestě česky poslala do p……. . Sama to hodnotí jako „sáhnutí na dno svých sil“. Ovšem Jiřík se vzhledem ke svému tréninku tváří jako „geroj“.
Ještě jsem se zapomněla zmínit o nové vymoženosti toalet v Údolí králů: Středně velký autobus, bez motoru, plus cisterna. Aby z ní moc neubývalo, tak se nesplachuje, ale obsluhující špindíra před, nikoli po použití, naleje kbelík do mísy a řekne OK. To vše za jednu libru. Ale už jsme viděli horší i v hotelech, na příklad v hotelu Luxor a k oddálení kolapsu to pomůže.
S obdivem sledujeme metrákové Japonky v třívrstvém oblečení a v pohorkách, s vějířem a kloboukem a někdy i s rouškou na nose a ústech. Zdají se v daleko větší pohodě, než já v šortkách, pantoflích a v té nejlehčí halence.
Ale teď zpět k Hatšepsutce. Z prohlídky jsou Podzimci brzy zpět. Jednak jsou devastováni po horském výstupu, jednak je objekt částečně uzavřen. Vyrážíme do Údolí královen se zastávkou v alabastrové dílně. Po oboustranně úspěšném smlouvání odcházíme s několika suvenýry. K naší spokojenosti snad, k jejich určitě.
Při vstupu ke královnám zjišťujeme, že se jejich údolí stydlivě zahalilo do písečného chamazínu. Ještě že až teď. Podzimci nepřišli alespoň o zářivý výhled při přechodu hor. V roce 1999 nově otevřený hrob Nefertari je dnes zavřen. Je prý úžasný, ale stejně bychom asi nedali za vstupné 100 EL na osobu. Ostatní tři přístupné hroby jsou velmi hezké, hlavně jeden a já mám pocit, že jsem tu tenkrát nebyla … . Je to hrob manželky Setiho z doby kolem roku 1200 př.n.l. Končíme dost zničení, že ani nechceme vidět Ramsseseum. Doma je odpočinek a parádní bazén, takže k večeru osvěženi, přece jen vyrážíme znovu za starým Ramssesem. Je už zavřeno, ale stejně jako u zříceniny u Khargy, se po chvíli objevují tři hošíci, jeden osel a dva hlídači. Čiperný a od prvního pohledu inteligentní asi 13 letý hošík, prý syn průvodce, mluví tak dobře anglicky, že naši angličtináři nikoli tiše, ale nahlas závidí. Dojednává nám tajnou prohlídku za dvacet liber celkem za všechny. Sám nechce ani bakšiš. Vystupujeme schodištěm v úzkém tunelu a přikrčeni máme průhledem ve zdi před sebou celý areál jako na dlani. Pouze ucho Ramssesovo, Jiřímu tolik doporučované, je na opačné straně.
Sestup po zřícených kamenech je dost artistický a já na to nejsem vhodně obuta.
Po příjezdu domů zjišťujeme měkkou pneumatiku a tak s pomocí recepčního jedeme hledat do vesnice pomoc. Podzimci pakují na zítřejší Asuán. Vracíme se s opraveným kolem i rezervou, se suvenýrem v podobě dvou hřebíků a lehčí o 60 EL ! Ale za to jsme zítra připraveni stihnout vlak. Večer se koná na restaurační terase rozlučková večeře s Luxorem. Díváme se kolem sebe na orientální noc, stejně jak to viděl Oldřich Nový očima Kristiána, agenta prvorepublikové cestovky.
Úterý 14. června:
Ráno odvážíme na Luxorské nádraží Ja-Ji vybavené z hotelu krabicemi se snídaní a také kontakty na ubytování a výlety v Asuánu, které zajistil recepční z našeho Gezira Garden. Po popřání krásných zážitků se rádi vracíme „domů“ k bazénu, abychom si užili oddychový den. Ale i zde, alespoň přes hotelové zaměstnance, otravuje felukář, který nám vnucuje projížďku po Nilu. Nakonec aspoň zanechává vizitku.
Doma obědváme špagety s lečem a k večeru jedeme do Luxoru raději autem, abychom se felukáři vyhnuli.
Cesta přes deset kilometrů vzdálený most vede tam i zpět velmi úpravným venkovem, který stojí za zevrubný popis. Zdejší políčka či spíše záhonky, protkané zavodňovacími kanály jako podle pravítka, lahodí oku každého zhýčkaného českého zahrádkáře. Několikanásobná roční sklizeň nutí ke střídání obdělávaných plodin, takže vedle sebe roste v přesných rozestupech maličká kukuřice, hned vedle se
večerním větříkem čeří už povyrostlé štětičky rýže, způsobně rostoucí ve svých loužičkách. A hned vedle jim poskytují ochranu pubertálně klátivé slunečnice. Všude se půvabně brodí volavky. A což teprve křoví podél cest. Jakoby se spojil Starkl s Bakkerem proti ostatním konkurenčním firmám. Bouganvilie vedou, následovány oleandry, fikusy klasickými i benjaminy, místy roste štědřenec střídaný jakýmsi druhem janovce. A nad tím vším datlové palmy. Ve všech námi projetých vesničkách existuje pouze jedna hospodyně, která by se mohla přihlásit do soutěže „moje rozkvetlá zahrada“. Pěstuje totiž před svými rozeklanými dveřmi kaktus v květináči z „vkusně uříznutého kanystru“. Políčka ostře kontrastují s neupravenými a nikdy nedokončenými domky, odkud se vše, co se nehodí, vyhazuje z okna.
Prašné cesty, na které se rychle pokládá soumrak, jsou svědky návratů rodin, zřejmě spokojených svou celodenní prací. Ženy jdou pomalu s nákladem na hlavě, někdy jedou na oslíku, někdy za vozíkem, naloženým vojtěškou a kupou malých dětí. Jejich představa ejše s cibulí a rajčetem na prahu neupraveného domku i v nás navozuje útulnost domácích večerů.
S touto náladou přijíždíme do Luxoru. Známe to tu dost dobře a tak vyhledáváme tentokrát opravdový bazar s různými krámky a za velice slušnou cenu kupuji sobě, a jako suvenýr pro přítelkyně, hezké skleněné flakony, ale bez parfému, který je pro mne příliš silný – orientální. Ale jsme tu hlavně za jiným účelem. Pro naše vnoučata Davídka a Emmu máme jako dárek chlupatého, dokonce hrajícího, velblouda. Terezka už stejného velblouda dostala od druhých prarodičů a tak jí chceme koupit hračku stejně typickou – oslíka. Oslíků je tu spousta, ve všech provedeních, ale žádný vhodný pro pětiletou holčičku.
Po smršti, kterou v bazaru způsobili dva námi oslovení prodavači, je nakonec sehnán hezký dřevěný oslík s vlněným orientálním sedlem. Nasazená cena je astronomická a daleko převyšuje úsilí, vynaložené prodavači. Mnohokrát na oko odcházíme a mnohokrát jsme strháváni zpět s jejich mnohoslovným doprovodem, ze kterého jak bublinky ze sodovky vyskakuje donkey, donkey a vždy o trochu nižší cena ….. . Nakonec odcházíme spokojeni s oslíkem za přijatelnou cenu, ujišťováni oběma „špindíry“, že jejich děti nebudou mít Vánoce.
Úspěšný výlet do Luxoru pokračuje objevem velice hezkého křesťanského kostelíku, který jsme předtím neznali. Děkujeme tady za zatím bezproblémový průběh cesty a prosíme o další ochranu. Z jednoho internetového krámku posíláme domů další informace a pozdravy z naší expedice.
Den končí večeří v hospůdce se šavernou, která se významně zapsala do zlatého fondu našich arabských historek. V tomto krámku byl Vláďa s Jaru na šaverně již včera. Vláďa usmlouval cenu z deseti liber na libry tři za jednu porci (už se dostal do formy) a moc si pochutnali, zatímco já s Jirkou jsme se připletli k sexuálnímu zážitku, o kterém se zde ovšem nemůžeme šířit.
Když jdeme dnes kolem, už na nás majitel z dálky volá a zve nás dále. Šaverna je stejně dobrá a cena stejná už bez smlouvání. Poté následuje od majitele nabídka piva. Nevěříme svým očím, ale po krátkém dohadování o ceně, přináší pomocník z nedaleké restaurace studenou láhev, ukrytou v novinách. S chutí se napijeme a v láhvi zbývá poslední sklenka. O tu nás však požádá majitel a když mu ji tedy s údivem nabídneme, odchází si ji vypít do temného kouta za ledničkou – aby Alláh neviděl.
Když při návratu do Geziry přijíždíme na jedinou, silně frekventovanou křižovatku, je řízena uprostřed stojícím policistou. V okolí Luxoru existují různá opatření pro zpomalení provozu. A tak jsme se nevědomky dopustili dopravního přestupku. Zábranu na naší straně bylo nutno objet zleva, když k tomu dá policajt pokyn. Vláďa předpokládal, že když stojí po směru jízdy, můžeme jet, ale dle zdejších pravidel jsme měli jet, až když odmávne. Takže když přímo běsnil, zastavili jsme. Teprve potom poznal, že jde o nechápající cizince, popadl se za hlavu téměř s pláčem, ale přesto mávl, abychom mu co nejrychleji odjeli z očí.
Středa 15.června:
U snídaně máme konflikt s číšníkem, když vymáháme omelety pro nepřítomné Podzimky. Zvítězili jsme a jim přijdou večer k chuti. K obědu ohříváme polévku a špagety, což dnes Vláďa zajídá cholagolem. Jinak trávíme den u bazénu a já hlavně ve své bublinkové „vaničce“. Večer jedeme naproti Podzimkům k vlaku kolem zdejších smutných a neútulných krčem, kde mě neustále udivují dědkové se šišou a zároveň s mobilem. Po cestě kupujeme 14 kg meloun na přivítanou z výletu. Před nádražím v Luxoru se nám nějak nezdá dlouho opuštěný kufr, stojící na chodníku a tak raději ze strachu před bombovým atentátem přeparkujeme auto do vzdálenější ulice. Podzimkovi přijíždějí s téměř půlhodinovým zpožděním. Padá nám kámen ze srdce, protože dotazovaní železničáři i policisté a vlastně i jízdní řád nás ujistili, že vlak z Asuánu už dávno přijel.
Ja-Ji jsou nadšeni výletem a my později sdílíme jejich nadšení nad fotografiemi. Přesto nelitujeme, že jsme se nezúčastnili, protože Vláďovi se tam nikdy moc nechtělo. Večer vyrovnáváme účet v hotelu a balíme, abychom ráno vyrazili za dalšími zážitky.
Čtvrtek 16. června:
Vyrážíme z Luxoru v 8.00 hodin ráno, s vidinou příjemné cesty s koupáním. Po padesáti kilometrech míjíme bez problémů fundamentalistickou Qenu a jednu policejní stanici. Po dalších 65 kilometrech přijíždíme v poušti k dalšímu checkpointu. Upozorňují na jakýsi problém v oblasti Safágy, nepouštějí nás dál a telefonují pro doprovod. Všichni jsou děsně důležití a tak v horku v autě trávím s Jaru téměř dvě hodiny, zatímco muži se vykecávají s policejním kapitánem, který je pozval na čaj. Po příjezdu eskorty, se musí policisté ještě prý posilnit a tak teprve nyní objevujeme skromnou kavárnu, před kterou zastavil i autobus, jedoucí v opačném směru. Naštěstí, když už vyrazíme, cesta ubíhá dost rychle (100 – 110 km v hodině). Brzy jsme v Safáze a tam nás doprovod mávnutím ruky opouští. Safágu jen projíždíme, i když je to teď výstavné město s velkým přístavem a Jirkovo hodnocení „není to žádná prdel, má to dva minarety“ to zcela přesně vyjadřuje.
65 –ti km úsek do Hurghády je bez problémů a tak brzy přijíždíme do „malého New Yorku“. Výstavba je tu přímo výbušná a kdysi útulné rodinné letovisko se táhne 30 km po pobřeží. Když se prý dvě spřátelené rodiny, jedoucí s různými cestovkami chtěly sejít, museli použít taxi. Shodujeme se, že tady by se nám dovolenou trávit nechtělo.
Kousek za Hurghádou je opět problém. I zde musíme čekat více než dvě hodiny na konvoj. Čekání si krátíme cachtáním v moři blízko prý nejelegantnějšího střediska El Gouma.
Den se chýlí a před námi je ještě 450 km do Suezu. Jirka už je z policajtů na hlavu a dělá trochu dusno a my se snažíme uhlazovat hrany. Konečně vyrážíme z parkoviště za přítomnosti černých střelců v neprůstřelných vestách. Jako první jede policejní jeep, za ním my, pak autobus s polskými turisty a nakonec německý kamion. Zdá se, že v této sestavě bychom se stali spíše jistým terčem případných teroristů, než kdybychom projížděli sami v autě s egyptskou značkou. Přestože jedeme jen 70 – 80 km/hodinu, kamion časem odpadne. Na další stanici Ras Ghareb se eskorta vítá s místními policisty polibkem, což je alespoň „oživení v sále“. Zároveň se osádka jeepu mění a nová eskorta s námi pokračuje stejně pomalu až do Za Farány. Zde odbočují polští turisté na Káhiru a nás policisté opouštějí, protože další 130 km úsek na Suez je plný zatáček, padá tma a na to oni už asi nemají nervy.
Následuje opravdu hrůzná cesta oblastí Sochny, přerušována oslňujícími světly, která občas v naprosto nečekaném okamžiku na nás pouští protijedoucí auta, hlavně náklaďáky. I ve tmě, plné klikatých zatáček vidíme, že pobřeží je zcela zastavěné rekreačními vilkami, většinou nedodělanými. Tak opět smutníme, jak se změnila naše kdysi často navštěvovaná romantická pláž „pod deštníky“. Cesta je stále horší a nebezpečnější, Jaru bojuje se žlučníkovým záchvatem ze stresu a tak se pokoušíme zakotvit někde na nocleh. Je to marné, vše je ještě neobydlené.
Zatáčky se kroutí stále víc, čím víc se blížíme k Suezu, ale Vláďa opět předvádí své nesporné řidičské kvality. Předměstí Suezu také doznalo obrovských změn, takže zase trochu bloudíme, ale pak díky Jiříkově orientaci v mapě, končíme vysíleni ve starém známém a stále více zašlém White Hotelu, pocházejícím pravděpodobně ještě z koloniálních dob. Ještě si dáváme večeři a zcela zmoženi se o půlnoci dostáváme do hajan.
Pátek 17. června:
Po snídani opouštíme White Hotel a zajíždíme k opraváři pneumatik. Sotva otevřel, dopřál mu Alláh úžasný obchod, spravil nám dvě pneumatiky, do jedné musel dát duši a i se slevou pro nás, vydělal třicet liber. Po načerpání benzínu opouštíme Suez. Ale ještě včas se vracíme, protože Jaru je hvězda a vzpomněla si, že jsme na recepci nevyzvedli své pasy. Potom už je podmořský tunel a jsme na Sinaji. Potkáváme hrabač písku, který funguje jako u nás hrabač sněhový, ale na rozdíl od našich silničářů je vždy připraven. A pak už vjíždíme do Nakhlu, což byl před třinácti lety puntík na mapě, představující benzínovou pumpu a jednu hospodu, kde kromě hostinského obšťastňovala hosty i přítulná koza.
Dnešní skutečnost je ovšem jiná, i ta hospoda je přestavěna a tak v poměrně rušném městečku usedáme v kavárně a tiše pobrukujeme „…a jen vzpomínky mi zůstanou …“. Opouštíme Nakhl s trochou dojetí kolem bouračky náklaďáku s rozházenými chladničkami. Tabu míjíme objížďkou, ale až sem dosahuje výstavba nových rekreačních středisek. Také naše stará vyhlídka nad krásnou modrou lagunou zaznamenala podnikatelské úsilí. Je upravena a je tu draho (3× káva s limonádou 35 LE).
Pokračujeme podél pobřeží do Nuweiby a po levé straně míjíme hustě naflákané turistické vesničky, jedna vedle druhé, ale všechny dosud nedokončené. Konečně Vláďa poznává benzinovou pumpu a odbočku do naší Tourist village. A tady s radostí zaznamenáváme příjemné překvapení. Dřívější Helnan village se přejmenoval na Nuweiba village a proto ho Vláďa doma na internetu nemohl najít. Vše je na svém místě, ale úžasně vylepšené, prostě přepych, nová recepční budova, nová jídelna, bazén, plážový bar, hřiště a dnes už vzrostlá krásná zahrada. Cena 40 USD denně, za přepychový bungalow s ranním open buffetem. Trochu nás ta cena zaskočí a tak se jdeme ještě podívat na vedlejší El Waha village, která inzerovala na internetu. Rozdíl kvality je propastný a cena po slevě 32 USD. Jsme s Jaru ochotny vyrovnávat cenový rozdíl vlastními těly a tak se pokorně vracíme. Jiřímu se sice zdá ubytování v přepychovém areálu příliš snobské, ale je jednoznačně přehlasován. Tím, že jde o starý areál, je na rozdíl od všeho novějšího, tady krásná, vzrostlá a velká zahrada. Z dnešního hlediska, kdy je už nutné šetřit prostorem na úkor větší zástavby asi příliš prostorná.
Po ubytování se noříme do neuvěřitelně teplého moře, lemovaného růžovými horami Sinaje a na opačném břehu Aqqabského zálivu horami Saudské Arabie. Ocitáme se na vrcholu životního blaha. Večeře v protější rybí restauraci je báječnou tečkou za tímto dnem.
Sobota 18. června:
Skvělá a přebohatá snídaně za zvuků Maláskových melodií ve skvělé restauraci narušila silně i Jiříkův protisnobský postoj a tak snídáme velmi, velmi dlouho … . Dopoledne podnikáme výlet do krásných skal směrem k vnitrozemí a přitom hledáme vjezd do Barevného kaňonu. Konečně jsme narazili na odbočku a u ní na policejní hlídku, pro kterou jsme příjemné zpestření služby a tak nás zvou na čaj. Za velmi silný čaj, dle Jaru „magoráček“, jsme se jim odměnili pytlíkem cucavých bonbónů. Potvrzují, že s naším autem cestu do Barevného kaňonu podniknout nelze, protože je nutný jeep s náhonem 4×4. Na zpáteční cestě se zastavujeme v city centru, což je prašná náves se třemi obchody, hospodou a krámkem s internetem. Po průzkumu se vracíme zpět, abychom se věnovali slunění a koupání. Jiří nevydržel a přece jen zakoupil šnorchl od místního špindíry za nekřesťanských 115 LE. Oděl se do bílého trika a celé odpoledne jsme občas na obzoru viděli jen světlou skvrnku k nelibosti Jaru a posléze nás všech, protože vylovil nádhernou 15 cm mušli se živým rakem poustevníčkem, čímž ohrozil přírodní rovnováhu Aqqabského zálivu a naši dobrou pověst. Samozřejmě, že vše vrátil zpět do moře. Den jsme opět zakončili v rybí restauraci, tentokrát velkým přejedením, protože jsme si dali všichni po jedné porci, což se nedalo téměř sníst. Ale už jsme se poučili, takže dobrou noc.
Neděle 19. června:
Protože jsme včera brzy usnuli, probudila jsem se už v pět hodin a na terásce čekám na východ slunce. Kromě východu slunce kdysi na Mojžíšově hoře jsem nikdy žádný neviděla, protože dávám jednoznačně přednost západům! Teď ve čtvrt na šest jsou ještě vidět dvě hvězdičky a přelet jedné velmi jasné družice. Východ má lehce oranžový nádech ale v tak širokém horizontu, že vlastně nevím, na kterém místě se kotouč boha Ra vynoří. Po chvíli se probouzejí ptáci a trochu se zvedá větřík, takže palmy při ranní toaletě mávají pernatými listy a shazují písečný prach. Ptáci rozvíjejí své štěbetání nikoli do šíře koncertu, ale jemného intenzivního ladění velké filharmonie, které klesá a stoupá v téměř pravidelných vlnách.
Nebe mění barvu z tmavomodré na modrošedou a tak to chvílemi vypadá jako před deštěm. Asi ve tři čtvrti na šest ptáci tichnou a začínají přelétat, větřík se utišil. Jarunce se povedlo vykulit z postele přesně minutu před tím, než se vykulilo slunce jako pomeranč z kamenné misky horského hřbetu sauďáků, aby po chvíli spočinulo na bleděmodrém ubruse oblohy. Snídaně je opět opulentní, což nám ani po včerejším večerním přejedení nevadí a vymýšlíme si obměny: kakao, ham and egs, salám se sýrem apod. V jídelně je nás jen pár a pinglové se snaží.
Moře je ve velikém odlivu, protože je úplněk a tak couráme po korálových ostrůvcích, pozorujeme obrovské kolonie ježků, korály všech barev a v dírách zalezlé chobotničky. Vláďa si také půjčuje šnorchl a s Jirkou objevují barevné ryby. Jak ukazují fota, jsme v celém areálu téměř sami. Zaujati přírodními krásami se místy připalujeme a tak se častěji uchylujeme do stínu slunečníků, které jsou ve tvaru slaměných klobouků. Přesto musíme k večeru ošetřit krémem některé části svých tělíček, kromě otužilého Vladimíra.
Před večeří se jedeme podívat na přístav, kde toho ale k vidění moc není. Jen zdálky dvě lodě za železnými vraty. Zato v nepořádném přístavním městečku objevují naši bystrozrací muži „beer shop“ a ke své velké radosti nakupují místní Stelu za 5,50 LE. Pro dnešní večeři jsme vybrali Bedeckrem doporučovaného Dr. Siš kebaba v místní Nuweiba City, ale jsme zklamáni. Menší porce, přílohy účtované zvlášť a k vyšším cenám ještě 10% přirážka. Z toho plyne poučení – nevěřte vždy Bedeckrům!
Vláďa se ještě dost marně snaží e-mailem odeslat domů fotky. Podzimci nervově nevydrželi jeho počítačové umanutí a jdou domů pěšky. Večer končí na terásce se studeným pivem a „irským bejlísem“. Naše bungalowy jsou samozřejmě opatřeny klimatizací a ledničkou.
Pondělí 20. června:
Chceme si dát oddych od opalování a tak vyrážíme po snídani na výlet do Sharm el Sheiku. Krajina je pustá a jednotvárná až na občasné hromady odpadků a roztroušené beduinské vesnice. K dalším paradoxům zdejšího života se přiřadili beduini, kteří řídí „pickupy“ a pod turbanem z beduinského šátku tisknou k uchu mobil. Míjíme odbočku na Kateřinu a uvědomujeme si, oč je cesta na Colour Canyon hezčí. Potom míjíme odbočku na Dahab, kde podle literatury, ač přísně stíhán 25 lety vězení nebo až trestem smrti, bují obchod s marihuanou a hašišem. Konečně se složitou silnicí dostáváme do Sharm el Sheiku ve stejný den jako Condoleezza Rice. Vláďa zjišťuje, že i zde se všechno změnilo k nepoznání. Protože se jedná o přírodní rezervaci korálů, rozrůstá se přepychové rekreační město spíše do vnitrozemí a tak mnozí hosté hotelů a vilových apartmánů jezdí na pláž taxíky nebo hotelovými mikrobusy. Výstavba se nám však ve srovnání s Hurghádou zdá trochu vkusnější. Jinak je to snobské místo, plné světových samoobsluh, casín, pizzerií a cukráren. Při nákupu potravin do ledniček nás pokladní chtěl lohnout o 15 EL, leč já jsem bdělá a ostražitá! Jen si lámu hlavu, zda to dělají každému a málokdo na to přijde, nebo ty podvodníky doma i ve světě přitahuji svým nekonfliktním zjevem. Ale to se mýlí !
Pro osvěžení jsme našli romantickou cukrárnu na útesu nad zálivem, kde kromě kávy mají, snad jako jediní v celém Egyptě, pravou mangovou zmrzlinu, prý nejlepší, kterou Jaru kdy jedla . Jinak všude vládne Algida. Zpáteční cesta je i přes klimatizaci v autě únavná a tak se rádi doma noříme do svého, téměř soukromého moře.
Na večeři jdeme do restaurace Flying Fish, kde jsme byli poprvé a kterou jsme shledali nejlepší, nejlevnější a nejpříjemnější. Řekli jsme to majiteli a ten nám kromě obrovské ryby snáší téměř modré z nebe v podobě vázy s živými květy, ovocem zdarma a na závěr i dárkem – flakonem pro každou z nás.
Úterý 21. června: Během dopoledne je zase velký odliv a tak couráme zase mezi korály a rybičkami. Ani nepotřebuji šnorchl. Koupeme se ve 35°C teplé mořské vodě a občas se jdeme osvěžit do trochu chladnějšího bazénu.
Chytáme bronz a ozdravný jodizovaný vzduch a pomalu začíníme počítat dny … . Při cestě na večeři nám Beduin s jeepem nabízí výlet do Colour Canyon. Začíná se stopadesáti dolary, posléze slevuje na padesát za osobu. Protože v hotelu je cena 80 USD, domlouvají si JaJi výlet na páteční ráno. Při večeři nám náš, dnes už kamarád, restauratér přivádí jiného beduina s cenou 200 LE za stejný výlet a obě osoby, což je znatelně levnější. Výlet je tedy domluven na zítřejší ráno s tím, že pátek s omluvou zrušíme.
Středa 22. června:
Jsme první na snídani, protože v osm hodin odjíždějí JaJi s beduinem a jeho synkem do kaňonu. My zůstáváme na pláži, barevný kaňon jsme si užili již při minulém pobytu. V poledne se s Podzimkovými scházíme v restauraci u zmrzliny a kafíčka a odpoledne opět trávíme na pláži. Po tentokrát lehčí těstovinové večeři odcházíme na procházku do místní City. Končí další den, kdy největší atrakcí procházky je velbloud s hlavou v odpadkovém kontejneru.
Čtvrtek 23.června:
Špindírové dokončují uhrabání pláže, sekání trávníků, úpravu tenisových kurtů a plotostřižny. Od 1. července je očekávána arabská a izraelská turistická sezona, dá-li Pán Bůh, to už my budeme ve své klidné Třebce. Dnes je poslední celý společný den na pláži. Proto Vláďa dojednává na 15.00 hod. projížďku člunem se skleněným dnem. Korálů je při odlivu vidět dost, ale těšíme se na barevné ryby, které jsou ve větší hloubce. 230 LE je dohodnutá cena na hodinu. V 15.00 hod. jsme všichni připraveni, jen kapitán člunu ne. Když po chvíli přichází, říká, že loď bude připravena k vyplutí za pět minut. Nakonec ale vyrážíme až v 15.00 hod. Motor člunu dělá dost velký rámus, který plaší chytřejší a asi také krásnější rybky. Přesto zážitky stojí za to. Seskupení korálů různých barev a tvarů by snad nevymyslel ani renomovaný výtvarník. Překvapující jsou modré korály, ty jsme neviděli ani na obrázku. Klasicky růžových je tu kupodivu málo, jsou více na povrchu při odlivu. Když člun v 16.00 hod. přiráží ke břehu, bohatě nám to stačí. Mně se točí hlava a Jaru žaludek. Ještě dohadujeme cenu za pouze ľ hodiny a Vláďa opět vítězí s konečnou cenou 175 LE. Jen ještě složitě sehnat drobné.
Končíme u „Létající ryby“, tentokrát „s dary moře“ a s domluvou na pozítří – na rozlučkovou večeři.
Pátek 24. června:
Dnes dopoledne před námi konečně beduinka, každý den chodící po pláži, vysypala své korálkové poklady.
Neomylně sahám po růžovém náhrdelníku a pak ještě po antracitovém náramku. Vláďa je opravdu ve formě a z původních 25 LE za kus, platíme 15 LE za obojí celkem. Chce ještě 10 LE za to, že si ji Jiří vyfotil, ale jeho nezdeptá. Zato Vláďa se u ní stal „number one“, neboť ozdobil svou ženu a ještě k tomu došel dvakrát do apartmánu pro peníze.
Před 13.00 hod. vyjíždíme na Sv. Kateřinu, kde JaJi stráví noc na Mojžíšově hoře. I zde se mnohé změnilo, zavedli vstup do areálu ve výši 17,50 LE za osobu, které my budeme muset platit zítra znovu. Vláďa ještě ukazuje Podzimkům kostelíček na vrcholku hory, kam musejí vylézt a ponecháváme je osudu. S radostí zjišťujeme, že beduinská hospůdka, kde jsme se před 13 lety po sestupu z Mojžíšovy hory občerstvovali, se vůbec nezměnila a zachovala si i lidové ceny. Za dvě kávy s kardamonem a dvě coly platíme 10 LE.Jinak tu všude vyrostla spousta obchůdků, hospod a dokonce i malé sídliště. Na večer jsme si s Vláďou naplánovali soukromou oslavnou večeři, protože nám Kája SMSkou sdělil, že dokončil 4. ročník VŠE poslední zkouškou za jedna. V místním večerním „open buffet“ si tedy prožíváme krásné životní pocity. U přebohatých stolů nás poznává vrchní, který nás zde prý obsluhoval před třinácti lety jako 35ti letý číšník. K naší lítosti nám sdělil, že námi často vzpomínaný Mr. Hamdi, majitel tehdejší místní rybí restaurace, zemřel před rokem po operaci srdce. Snad jsme si projedli každý svých 10 USD, protože teď už nic nemůžeme. Vyzvedáváme pro JaJi jejich zítřejší snídani a jdeme spát. Arabům však již začínají prázdniny, takže „village“ je naplněna jejich hudbou do pozdních nočních hodin a také muslimkami, koupajícími se v šátku a kalabě v bazénu.
Ale přihlásit se je možné pouze tím, že mi na účet pošlete zálohu 100,– (kterou vám vrátím na místě, případně propadne, pokud nedorazíte)
