Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.
Dnes již nevím, zda mi bylo 16 či 18 let, když se mi knížka James Hiltona Ztracený obzor dostala do ruky, hodně knih prošlo mýma rukama, a1e Ztracený obzor jako by vypálil do mé duše nezhojitelné znamení. Myšlenka na Šangri-la, buddhistický klášter v horách, se vracela neustále, filmové zpracování oživilo moji fantazii – a léta ubíhala, nežil jsem v Šangri-la a na rozdíl od jeho obyvatel jsem stárnul.
Převalila se druhá světová válka, existenční problémy, transport na práci do Říše, nálety, útěk z Německa, účast na pražské revoluci a po dlouhé době opět svoboda. Jiskřička vzpomínky na Šangri-la a1e nikdy zcela neuhasla.
Po válce se mi dostalo do ruky mnoho německé literatury, mezi ní i několik cestopisů švédského cestovatele Sven Hedina. V třicátým letech se několikrát vydal na cesty do Asie, procestoval Tien-Schan a část pouště Gobi, severně od Himaláje a na jedné z cest se dostal i do západní oblasti Tibetu. Povolení doputovat až do tajemné Lhasy ale nedostal.
Ani po druhé světové válce se Tibet světu neotevřel, zůstal tajemnou zemí, do které nevedou žádné cesty, po kterých by turisté mohli putovat. A přece občas někdo pronikl až do Lhasy a přinesl nová poselství.
Téměř po neuvěřitelně dobrodružné cestě se až do Lhasy dostali dva horolezci, Rakušan Heinrich Harrer a jeho přítele Peter Aufschnaiter. Začátek vá1ky je zastihl při návratu od Nanga Parbat, byli internováni v britském táboře v Indii, ze kterého se po dramatickém útěku vydali do Tibetu a byli přijati ve Lhase. Po sedmiletém pobytu ve Lhase a navázání přátelství se čtrnáctým Dalaj Lamou, museli Tibet v roce 1950 opustit.
Má jiskřička myšlenek na Šangri-la opět vzplála. Harrer vyda1 své vzpomínky v knize Sedm let v Tibetu, vzpomínky na cestu, která začínala dramatickým útěkem pokračovala pobytem ve Lhase a končila opět útěkem.
Co si mám já nyní, téměř na konci své životní pouti počít s romantickou představou o Šangri-la a zvědavostí skrytou za touhou na vlastní oči spatřit tajemné město Lhasa a vejít do šera tibetského kláštera? Literární díla patří minulosti, vzdáleně a nepochopitelně zní dílo Jean Marqués-Riviéry Ve stínu tibetských klášterů, když tyto kláštery jsou v troskách a mniši pryč. Spíš románově než autenticky vyznívá kniha A. David-Neelové Mipam, lama s paterou moudrostí.
Můj sen má náhle konkrétní podobu a změnit sen ve skutečnost je na dosah ruky, když i tentokrát je cesta trochu křivolaká.. Místo na připravovanou cestu do Mexika odlétám na jaře 1994 do Nepálu s čínským vízem v cestovním pase. Autobusem z Prahy do Frankfurtu n.M., odtud letadlem nejdřív do Spojených arabských emirátů s přistáním v Dubai s krátkým pohledem na bohatství země těžící ropu. Opak toho představila Dhaka v chudé Bangladéši. Z tohoto nejvýchodnějšího bodu letu zpět na západ do Kathmandu v Nepálu a za několik dnů kolem himalájských osmitisícovek letadlem směr Tibet. Nebe bez mráčku a Mt.Everest s okolními osmitisícovkami jako na dlani. Že budu moci někdy spatřit na vlastní oči nejvyšší vrchol světa spolu s Lhotse, Čo Oju a Makalu, je naprosto neuvěřitelné. Bílé vršky a ledovcové srázy se pod námi pomalu přibližují k hnědému pásu zaoblených hor tibetského území, do kterého se občas zařízla hluboká údolí. Z naší výšky ani stopa po lidském osídlení a přece tam h1uboko pod námi, většinou na břehu řeky probíjející své vody pásy několik tisíc metrů #vysokých hor, jsou osady Tibeťanů.
Z letadla a1e krajina vyhlíží pustá, jako z jiné planety. Zdá se neuvěřitelné, že v této horskými pásy a zářezy hlubokých údolí rozbrázděné krajině se nalezne místo pro přistání velikého letadla. Ale stalo se, po dvou hodinách přistáváme v této pustině. Přistávací dráha, několik moderně vyhlížejících budov, z části zřejmě kasárna, na letištní ploše muži v uniformách, na budově nápis v čínštině. Naše letadlo je zde jediné, stranou auto na zavazadla, žádný letištní personál, jen v půlkruhu stojící muži v uniformách pod schůdky z letadla. Z něj vystupuje větší skupina švýcarských turistů, starší generace, dva mladí turisté s tornami a muž v obleku, vyhlížející, že je na služební cestě.
V hale letištní budovy je prázdno. Mimo nás žádní jiní cestující. Švýcaři čekají na zavazadla a já objevuji přepážku s nápisem EXCHANGE a za ní dva pracovníky. Vyplňuji žádanku s čínským a anglickým textem, na které je dole uvedeno, že nespotřebované yuany mi budou opět vyměněny za cizí měnu, pokud opustím Čínu během šesti měsíců. Ne každý stát se chová takto velkoryse, pokud jeho měna není konvertibilní. Se 400 yuany v peněžence vycházím před letištní budovu s vědomím, že letiště se nalézá v místě 80 km vzdáleném od Lhasy. Nedaleko stojí oni dva mladí turisté a přichází i muž ve společenském obleku, zřejmě znalý poměrů. Všichni tři se na něj obracíme s dotazem, jak je možné se dostat do Lhasy a jak se lze ve městě ubytovat. Do dvou připravených autobusů zatím již nastupují členové švýcarské výpravy, opodál stojí tři či čtyři mikrobusy, snad pro zavazadla výpravy. Muž v obleku radí pokusit se vyjednávat, zda nás někdo vezme sebou, řidiči prý budou požadovat nejméně 10 USA dolarů. Zkoušíme štěstí v autobusu s turisty, ti a1e okamžitě odmítají s tím, že autobus je určen pro členy výpravy. Opouštím dvojici turistů a snažím se najít vedoucího švýcarské skupiny. Objevuje se u druhého autobusu a na moji prosbu reaguje kladně, pokud nebude mít námitky přidělený čínský průvodce. S ním bych se a1e nerad domlouval a nastupuji do druhého autobusu, v němž Švýcaři neprotestují, viděli, že jsem mluvil s jejich vedoucím, usedám na malé sedátko vpředu v prostoru pro řidiče, zaplněném zavazadly. Nesedí se mi příliš pohodlně, a1e problém, jak se dostat do Lhasy, mám vyřešený. Jak dopadli mladí turisté, nevím.
Počasí stále slunečné, teplotu odhaduji kolem 25°C. Opouštíme letiště, míjíme řadu obytných budov, jednoduchých krámků a po ne příliš kvalitní silnici vjíždíme do pusté krajiny. Stav silnice nedovoluje jet rychleji než čtyřicet až padesát kilometrů v hodině, často i pomaleji. Asi po půl hodině jízdy se objevuje skupina bílých, přízemních domků, několik desítek stromů a pod nimi se pase stádo černých jaků. První tibetská vesnička jako oasa v hornaté poušti. Autobusy zastavují a fotografové vystupují udělat několik snímků, raději z bezpečné vzdálenosti, nevíme, jak budou chlupatá zvířata reagovat. A opět spíše kodrcáme, než ujíždíme dále. Čtvrtá zastávka je u skalní stěny nad vodou. Na stěně jsou barevné obrazy Buddhů, tři malí, čtvrtý v nadlidské velikosti. Údolí se rozšířilo, jedeme po břehu široké řeky, na březích jsou zelené háje a písčité pláže, nikde a1e žádní koupající se ani rybáři. Zato u mostu musíme zastavit, vojenská hlídka kontroluje provoz. Záškodníci zde snad žádní nejsou, naposled se zde snad bojovalo v době, když Číňané okupovali Tibet. O bojích svědčí i po čtyřiceti letech trosky pevnosti na jednom z vrcholů nad silnicí – příliš daleko pro můj fotoaparát.
Osmdesát kilometrů a dvě hodiny jízdy končí, vjíždíme na rozsáhlé, oplocené prostranství před moderní skupinou budov, nejvyšší s velikým nápisem Holiday Inn. Vystupuji jako prvý, nemám zavazadla, jen malý ruksáček, ještě jednou děkuji, loučím se s vedoucím výpravy a kolem jakési vrátnice, ve které sedí muž v uniformě, vycházím na ulici. V dálce na kopci stojí bílá a čokoládově hnědá Potala.
Se stavbou Potaly bylo započato za vlády 5. Dalaj Lamy v 17. století, kdy byla postavena spodní, bílá část. Cihlově červená a čokoládově hnědá část byla postavena za života 6. Dalaj Lamy. Vrcholové, malé nadstavby a zlaté střechy vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století.
Vlastní historii Lhasy lze vystopovat až do 7. století, kdy tibetský král Srong Btsan Sgam Po se oženil s dcerou čínského císaře ze Sianu, princeznou Won Tsan, a na místě dnešní Potaly vybudoval své královské sídlo. To byl i začátek čínsko-tibetských styků. V té době na místě dnešní Lhasy stál pouze jediný malý chrám. Později se do tohoto údolí dostali mongolští nomádi a současně i několik rodin tibetských pastevců a obojí se zde usadili. Čtvrtý Dalaj Lama, původem Mongol, byl pod ochranou mongolských usídlenců. Asi v 11. stol. byl královský palác vypálen. Přes úzké vztahy k Číně zůstával ale Tibet svobodným královstvím.
Co byla a je stále ještě Potala. Klášter a sídlo Dalaj Lamy, místo věčného odpočinku předchozích Dalaj Lamů, nejsvětější poutní místo všech Tibeťanů, symbol tibetské státnosti a dnes i symbol pasivního odporu proti čínské okupaci.
Blížím se k této monumentální stavbě po široké, rušné ulici. Volné, rozsáhlé území na úpatí Potaly zmizelo. Zmizely vysoké, štíhlé kamenné obelisky a dva malé pavilony v čínském stylu, které tvořily malebné popředí před Potalou. Obě památky Číňané odstranili při budování široké silnice. Obelisky snad musely zmizet i proto, že na jednom z nich bylo vytesáno, že Čína musí platit Tibetu válečnou daň 50.000 rolí hedvábí ročně, když v roce 763 by1a čínská vojska poražena a Tibeťané pronikli až před brány hlavního města císařství.
Podél silnice stojí dnes řada malých krámků, původní vchod do Potaly by1 uzavřen a vchází se jinou, železnou branou z nevábného, prašného prostranství. Zmizela i budova státní tiskárny, ve které se tiskly nádherné svaté knihy velkého formátu. Na protějším vršku hyzdí scenerii kovový, snad televizní stožár. Jen od jezírka proti Potale je pohled přijatelnější.
Kouzlu Potaly a1e nelze nepodlehnout. Je to zcela ojedinělá stavba budící obdiv velkorysostí koncepce, architektonickou jednotou, korunovanou zlatými střechami, tyčícími se proti modrému nebi.
Spolu se zástupem Tibeťanů, oděných do těžkých obleků, a s několika mnichy v hnědočervených hávech procházím železnou branou a vydávám se po dlouhém, stupňovitém svahu vzhůru. Vlevo se táhne bílá zeď, vpravo se tyčí do výše 360 metrů nad okolí třinácti poschoďový komplex paláců, 117 metru vysoký. V Potale je více než 1.000 místností, kaplí, slavnostních sálů, obytných prostor pro mnichy, atd.
Z nádvoří stoupáme vzhůru ke vchodu do prvního paláce. Jako cizinec musím zaplatit 45 juanů a spolu s poutníky vstupuji do potemnělého prostoru. Je zřejmé, že zde pracují řemeslníci, tak rozsáhlá stavba nutně potřebuje stálou údržbu. Prvý dojem z vnitřku není příliš potěšující.
Někteří poutníci odložili své modlitební mlýnky, kterými nepřetržitě otáčeli a vysílali do éteru nekonečný proud modliteb napsaných na proužku papíru uvnitř mlýnku, Kuličky růžence ale nepřestávají propadati mezi prsty druhé ruky, zatímco mlýnek nahradil kovový pohár. Zde již s hořícím knůtkem procházíme dlouhou chodbou, při jejíž levé stěně je vchod do celé řady svatyněk. Žádnou nemíjíme, proud poutníků zvolna vstupuje v řadě po jednom do temné místnosti bez oken, osvětlené jen mnoha desítkami plamínků, knůtky plovou v kovových nádobách, do kterých poutníci přilévají vosk ze svých kalichů a kalíšků ze žlutého nebo bílého kovu. Jiní zapalují vonné koření a všichni tiše pronáší své modlitby. Sochu sedícího Buddhy uprostřed svatyňky obchází zástup zleva, stejnou pozornost a oběti věnuje i buddhistickým symbolům při stěnách po pravé straně. V dlouhé řadě poutníků, mužů, žen a mnichů nevidím děti ani mládež, neznalost tibetštiny mi a1e brání na cokoli se zeptat.
Promluvit jsem nemohl ani s mnichem, či dalšími třemi, kteří dole na silnici putovali do Lhasy tak, že vzdálenost z jejich východiska, vzdáleného desítky či stovky kilometrů, měřili délkou svého těla. Sepnuli ruce před tváří, uklonili se, poklekli, ruce položili před sebe na zem, dlaně chráněné dřevěnou destičkou táhli po zemi před sebe, až se celé tělo a obličej dotkly země a rukami nataženými vpřed. Pak povstali a pokročili na místo, kam dosáhli špičkami prstů na rukou, a celý ceremoniál se opakoval a totéž neúnavné opět a znova, od rána do večera, den za dnem, snad týdny a měsíce, až k dalekému, vytouženému cíli. Bez nároku na odměnu či poctu, jediné, co lze tímto martiriem získat, je zvláštní zásluha za spojení dvou míst na zemi délkou svého těla, položeného nesčíslněkrát do prachu silnic a cest, nechráněni ničím, jen vlněným hávem mnicha a dřevěnými destičkami na dlaních.
Zástup poutníků mne a1e vede dále, stoupáme vzhůru do dalšího pa1áce, na terasu a z ní se opět ponořujeme do nitra bez oken, do větších svatyní s nesčetnými soškami Buddhů, na mnoha místech jsou o ně opřeny barevné fotografie milovaného Dalaj Lamy, který musel toto své sídlo útěkem opustit a žije v exilu na severu Indie v Dharamsale. Sochy a sošky Buddhů i Dalaj Lamy jsou obloženy papírovými penězi, dary poutníků, kteří vesměs neoplývají bohatstvím. V uzavřených místnostech je vzduch těžký, z vonného kořeni stoupá dým a hořící plaménky se pohybují a jako by oživovaly usměvavé tváře kovových, barevných i pozlacených Buddhů. Každý poutník je ponořen do svého rozjímání, do své modlitby, naplňuje se zde základní myšlenka buddhismu, zbaviti člověka utrpení a neubližovat ničemu živému. Mne, cizince, jakoby vůbec nevnímali, splynul jsem s nimi, každý je zde pohroužen do modliteb a obětování drobných darů a také já se stávám součásti tohoto mikrokosmu neubližování.
Stoupáme výš, uzounká schodiště sotva pro jednoho člověka a opět další temné prostory, největší, se sochami Budhů v nadživotní velikosti. Zde odpočívají zesnulí Dalaj Lamové, zde vládne duch převtělení, reinkarnace, nesmrtelnosti duše, věčného života v mnoha podobách. Pro poutníky tady není podstatné práce umělce, který svůj um a zručnost vtělil do kovu s zlata, zde vítězí myšlenky a učení, spojující Tibeťany po staletí, bohaté i chudé, mnichy i novice, každý je tu sám a přece spojen se všemi žijícími i těmi, kteří již nežijí, prostor je plný vítězství myšlenky.
Poslední úzké schodiště vzhůru a zšera vládnoucího ve svatyních, z těžkého vzduchu z hořících knůtků a koření vcházíme do světla, jsme na nejvyšší terase a nad námi září zlaté stříšky a symboly proti modré obloze. Na zdech malby zelené krajiny luk a rýžových polí a rozhozených domečků, vše ne nepodobné kresbám na starém čínském porcelánu. Konce střešních trámů, nesoucích krovy, jsou zdobeny řezbami bájných příšer.
Putování Potalou končí, z šera svatyň jsme vkročili do světla, z meditací a modliteb zpět do života, ve kterém je čas odměřován minutami, hodinami, dny a roky a nikoli věčností.
Pro mne to bylo splnění snu, či mne sem přivedlo něco jiného, co mne mělo přiblížit k tajemství převtělení, nekonečnému koloběhu a nesmrtelnosti? Přišel jsem sem dobrovolně nebo to byla cesta osudu? Vím, že se sem budu v duchu vracet, i když tajemství Potaly zůstalo nepoznáno.
Vidě1 jsem jen nepatrnou část z oněch více než tisíce místností. Uzavřeny zůstaly obytné místnosti Dalaj Lamy, zasedací síně, nepřístupné je vše, co by mohlo jitřit a posilovat ducha odporu proti čínské okupaci, jen občas se objevil jeden z mála mnichů, kteří v Potale žijí, ale Potalu zničit nelze.
Domníval jsem se, že odletem z Kathmandu má cesta do Nepálu a Tibetu skončila. Zbývalo ještě nechat udělat z diapozitivů dvě fotografie a poslat je mému čínskému příteli do Lhasy spolu s děkovným dopisem za jeho pomoc při nalezení ubytování ve Lhase.
Asi za měsíc po návratu se v poštovní schránce objevilo najednou pět leteckých obálek. Schránku vybrala Věra, a aniž se podrobněji na obálky podívala, zůstala překvapená, kde se těch několik dopisů od Evy z USA toulalo. Teprve v bytě, při podrobnější kontrole, s úžasem zjistila, že všech pět dopisů přišlo z Tibetu. Každá adresa psaná jinou rukou, rukopisy dětské, jméno a příjmení po čínském způsobu, na některých obálkách rozděleno na Tamch yna Z denek. Odesílatelé 14 a 15 let staří žáci a žákyně střední školy ve Lhase v Tibetu. /class 2 Grade 2 traffica Middle school, La Sha Tibet China/.
Obsahy dopisů, k nimž za několik dnů přišel šestý, vesměs shodné. Můj čínský přítel přinesl do školy můj dopis, na který žáci odpovídají. Děkují za moji hodinu angličtiny na jejich škole, na kterou nikdy nezapomenou. Píší, abych jim pomohl učit se anglicky, protože angličtina je i pro ně obtížný jazyk. Někteří mne zvou na opětovnou návštěvu Tibetu spolu s manželkou a dcerou. Některé z dopisů podepsali 2 i 3 žáci či žákyně a všem budu muset odpovědět. Obtížné bude, co poradit, jak se naučit snadno anglicky, když i mé znalosti tohoto jazyka jsou značně omezené.
Po prázdninách se pokusím s pomocí učitelky angličtiny nalézt na škole zájemce o dopisování se studenty z dalekého Tibetu.
Vídeň nás vítá – objížďkou. Tu zvládneme bez problémů díky perfektnímu značení, vracíme se na Brünner Straße (Brněnskou ulici), z které nás objížďka odklonila, přejedeme Dunaj po Floridsdorf-Brücke a ocitáme se v centru města. Zaparkujeme v úzké uličce nedaleko vídeňské dominanty, chrámu sv. Štěpána, bereme plán města a nezbytné fotoaparáty a začínáme prohlídku hlavního města Rakouské republiky.
Naše poslední vídeňské zastavení patří zámku Belvedér, který dal na přelomu 17. a 18. století postavit rakouský vojevůdce princ Evžen, vítěz nad Turky. Vídeňáci o této stavbě tvrdí, že je nejkrásnější barokní stavbou na světě. Ze zámecké zahrady se díváme na Vídeň a ať chceme nebo ne, srovnáváme toto měst s Prahou. Vídeň je majestátní, císařsky velkolepá, chybí jí ale kouzlo křivolakých uliček, které právě v Praze jsou němými svědky toho, „jak šel čas“. A už se vůbec nedivíme, proč tolik cizinců vyslovuje slova obdivu k naší stověžaté.
Po druhém břehu Dunaje se vracíme z Lince kousek zpět, až k městu Enns, tam odbočujeme a ujíždíme kolem stejnojmenné řeky do Steyru (Štýru). Město si prohlížíme nejprve „shora“, protože ke staré části musíme sjet až dolů, k řece. Na náměstí jsme schopni tvrdit, že se zde zastavil čas nejméně před 150 lety. Z omylu nás vyvedou pouze zaparkovaná auta. Náměstí je z obou stran obestavěno domy, které pamatují více než století. Radnice pochází z let 1765 – 1778, naproti je „Bummerlhaus“ s fasádou z roku 1497. Jdeme dále po silnici ke kostelu Michaelerkirche. Na ní si všímáme užšího pruhu odděleného plnou žlutou čarou. Tento pruh jsme už registrovali na více místech. je určena pro cyklisty a auta v něm nemají co dělat. Jen mimochodem – cyklistů je v této zemi hodně a všichni je v silničním provozu plně respektují.
Do centra města přijíždíme Novou branou – Neutor, což je vlastně portál tunelu, vedoucího pod kopcem Mönchsberg. Za tunelem se rázem ocitáme v bezprostřední blízkosti staré části města. Zaparkovat není kde, proto přejíždíme řeku Salzach do druhé části města. I zde jsou všechna místa obsazena, volno je pouze na parkovišti s označením Kurzparkzone 60 min, tzn. že na tomto místě můžete parkovat pouze hodinu. Jinde ale místo není a tak riskujeme ( sice nevíme, jaký postih za delší dobu parkování by následoval, jen si domýšlíme), víme totiž, že za hodinu se ze staré části města nevrátíme.
Před Bischofshofenem dálnice uhýbá k východu, proto z ní sjíždíme, abychom asi po pěti kilometrech dojeli do Bischofshofenu, známého centra zimních sportů. I v létě má toto místo své kouzlo. Pokračujeme dálnicí do Brucku an der Großglocknerstraße a odsud ohýbáme na jih, na známou vysokohorskou grosglocknerskou silnici. Vjíždíme do Národního parku v srdci nejvyššího rakouského pohoří Hohe Tauern (Vysoké Taury) o rozloze přes 900 km2. Je to svět skal a ledu, zde se nachází nejvyšší hora Rakouska Großglockner (3 798 m n.m.). Čeká nás – či spíše naše auto – velká zkouška. Na nejvyšší bod silnice, na Edelweiß Spitze, musíme absolvovat zhruba 30 km, z nich 20 km prudkého stoupání. Bruck má nadmořskou výšku 757 m n.m., Edelweiß Spitze 2 577 m n.m. (někde uváděno 2 571 m n.m.), tzn., že vyjedeme téměř do výšky našeho tatranského velikána, Gerlachovského štítu. Bude nám chybět pouze 78 m.
S odjetím z odpočívadla máme problémy. Vůbec se nedivíme, sklon silnice i odpočivadla je citelný. Když jsme vystupovali, měli jsme pocit, že spadneme na zem. I ta nejnižší rychlost odmítá udržet auto v pohybu. Auto tedy musíme otočit a pomalu rozjíždět. Podaří se a tak znovu projíždíme jednu zatáčku za druhou. Každá zatáčka je označena pořadovým číslem a na tabulce si přečtete i nadmořskou výšku, v níž se právě nacházíte.
Odjíždíme a klesáme na jih, směrem na Heiligenblut. V prvním úseku není klesání tak citelné, někde je dokonce vystřídáno opětným stoupáním. V tomto úseku kromě zatáček musíme projet také tunely Mittertörltunnel (2 327 m n.m.) a Hochtortunnel (2506 m n.m.). Za každým z nich najdeme překvapení v podobě nových pohledů. Na malém parkovišti nás překvapí jakási „minivýstava“ minerálů, z nichž je utvořeno zdejší pohoří.
Neúprosně se hlásí večer a nám nezbývá nic jiného než spěchat dolů. po patnácti kilometrech soustavného brzdění – i když máme zároveň zařazen 2. rychlostní stupeň – dojíždíme do Rossbachu (1 727 m n.m.), kde je mýto pro vjezd na silnici z jihu. Žena opět v místním kroji kontroluje naši jízdenku a rychle nám dává volno k odjezdu. Příčina jejího rychlého jednání je nám jasná. Z brzd se nám valí kouř, jako kdyby vedle každé z nich kouřilo několik vyznavačů tabákových výrobků. V této chvíli „máme za zlé“ naší přítelkyni, proč se nás raději nezeptala, jak nám auto brzdí. Určitě jsme měli větší problémy se sjezdem něž se stoupáním.
Uhýbáme z hlavní silnice a přes Mozartovo náměstí a po ulici Františka Josefa sjíždíme do centra. Na ulici není možné zaparkovat, zajíždíme tedy do krytých poschoďových garáží (Parkhaus). Jsou ukryty za domem Austria, takže tento ve skutečnosti betonový nevzhledný dům není z hlavní ulice vůbec vidět. Vjezd do garáží a výjezd z nich hlídá počítač, černý pasažér tak nemá ani tu nejmenší naději na úspěch.
Na východním okraji Alp, na obou březích řeky Mur (Mura) leží druhé největší město Rakouska a hlavní město spolkové země Štýrsko Graz (Štýrský Hradec). Toto starobylé město několikrát za dobu své existence změnilo majitele, není tedy divu, že ve městě najdeme velké množství různých památek. Ze světských staveb to jsou zemský dům (Landhaus), zbrojnice, hrad, šlechtické paláce, z církevních staveb stojí za shlédnutí dóm a františkánský kostel. Kolem staré části města se rozrůstá moderní výstavba. Ve staré i nové části města není nouze o parky a další zelené plochy. Na ulicích ještě i dnes hojně potkáte muže v tzv. štýrském oblečení, tzn. v šedém nebo hnědém obleku se zelenými výložkami, lampasy na kalhotách a s kloboukem se štětkou.
Ráno jsme se okolo deváté hodiny nasnídali a začali balit stany. Potom přišla paní domu a pozvala nás k snídani. Nasnídali jsme se u tabule vpravdě bohatýrské s výhledem na Balaton a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Nakonec se žádné dobrodružství nekonalo, sebrali jsme se a odjeli na pláž. Jako zasloužilá bludička jsem jel vepředu a nemaje přesných instrukcí, čekal jsem na ohon výpravy na jednom kruhovém objezdu. Maďary jsme asi trošku zmátli, ale co se dalo dělat. Nakonec jsme zdárně dojeli na pláž, tam se usadili a čekali až zatmí. V té době bylo slunce už nakousnuté. Čekali jsme a čekali, čas jsme si krátili máčením v Balatonu. Zkusili jsme ve dně vyhrabat díru a prohrabat se do Austrálie, ale nepovedlo se nám to. Výsledkem byla jenom nerovnost dna. Bude-li se někdo z čtenářů koupat v Balatonu u Balatonkenese a narazi na díru ve dně ve vzdálenosti asi 30 metrů od břehu a bude-li to moci řádně prokázat, bude zařazen do slosování o cenné ceny.
Noční Levoča nás svými osvětlenými památkami opravdu nadchla. Protože jsme byli vysazeni na křižovatce pod „starým městem“, tak jsme vyrazili do centra (světlo láká nejen můry), kde jsme vůbec nic nezjistili, ale čím dál víc se nám osvětlené ulice se starými domy a náměstí líbily. Najednou jsme došli k hradbám a uviděli na kopci další kostelík, pod hradbami byla tma a než zhasla lampa, pod kterou jsme stáli, tak jsme věděli, že kolmo dolů to nepůjde. Začali jsme obcházet hradby a našli jsme pěšinku, která vedla z hradeb dolů. U betonového mostu, který nikam nevedl, jsme se rozhodli, že půjdeme po cestě k osvětlenému kostelu a tam někde zkusíme přespat. Místo jsme našli už po půl kilometru chůze a i když jsme při povídání v autě zaslechli něco o kempu, tak jsme jen konstatovali (asi únavou), že nás nějaká vyšší tráva nerozhází (nevypadalo, že by jí někdo někdy sekal) a ulehli ke spánku.
Ráno jsme se probudili s výhledem na hradby a po studiu naší „skvělé“ mapy (proč skvělé se zmíním jindy) jsme si řekli, že si Levoču projdeme ještě ve dne. Na náměstí se zrovna chystal start nějakého automobilového závodu, takže tam byl docela zmatek. Do chrámu sv. Jakuba po nás chtěli vstupné a tak jsme si vyřezávaný oltář z principu prohlédli na fotce. Přesyceni památkami jsme se vydali směrem z města hradní bránou. To co jsme uviděli za ní, nás opravdu dostalo… Co může člověk očekávat za hradní bránou – přece hradby, ty už jsme viděli, ale tyhle byly opravdu dokonalé. Pocházejí již ze 13. století a původně jich bylo 2,5 kilometru.
Co o hradě říct, opravdu dobrý tip. Obrovské množství vápence a travertinu poskládané do 4 nádvoří (rozloha 4 ha). Za 10 Sk ke vstupnému se mohlo fotit i v expozici. Hrad je z části opravený a na jeho dalších opravách se pracuje, přece jenom turistická atraktivnost se trochu staví před historickou hodnotu. Po prohlídce zbytků paláců jsme se vydali na obchůzku po hradbách. Hradby byly pěkně opravené a dost dlouhé, na nádvoří byl jakýsi kruh o kterém jsme se dozvěděli, že to bylo vojenské ležení z doby, kdy hrad ještě skoro neexistoval. No jestli se něco takového zachovalo, tak možná jako náznak, ne jako půlmetrový perfektně opravený kruh. To samé se dá říct o další naznačené stavbě, někdejší pohanské modlitebně.
Z hradu jsme sešli na opačnou stranu, protože tam byla autobusová zastávka a taky jsme se chtěli podívat na hrad z druhé strany. Autobusová zastávka sice byla na svém místě, ale autobus nás dostal. V čase, který se zhruba shodoval s časem odjezdu autobuse se k nám blížila Karosa – linkáč, bohužel 150 m před námi řidič provedl úhybný manévr a odbočil do vesničky, jejíž okraj nám mapa ještě ukazovala… No po 10 minutách ujišťování, že tam autobus jenom zajel a že se vrátí, jsme ho uviděli – nevracel se, ale blížil se k 1,5 km vzdálenému nájezdu na „naší“ silnici. A tak jsme šli…, zkoušeli stopovat…, došli k Sivé bradě…, nabrali smradlavku a pomalu vyrazili po rozpálené asfaltce směrem k Levoče. Asi po 3 kilometrech nám jaksi podivně zastavilo auto a jeho 84 letý řidič (podle sutany nějaký kněz nebo mnich), pomalu, trochu nejistě, ale bezpečně vysadil v Levoče. Prošli jsme se kolem hradeb a vyrazili směrem na Spišskou Novou Ves.
Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.
Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.
Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.
To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.
