Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá
historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko,
abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých
každý rok míří miliony turistů z celého světa.
Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko, abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých každý rok míří miliony turistů z celého světa. Co se týče Egypta, představíme vám destinaci Hurghada, kam každou sezónu zamíří rovný milion lidí. V Řecku vás pak pozveme na ostrov slunce Rhodos a na Krétu, kde se psala tisíciletá historie.
Hurghada: Panenské pláže a korály s tisícovkou živočichů
V egyptské Hurghadě, kterou omývá Rudé moře, se protíná duch starých civilizací a moderní komfort. Letovisko bylo před několika desítkami let jen malou rybářskou vesnicí, díky turismu ale bohatlo a teď představuje oblíbenou destinaci s krásnými plážemi pro celé rodiny. Hurghada je vzdálená 500 kilometrů od Káhiry a disponuje vlastním mezinárodním letištěm, kam samozřejmě míří linky i z Prahy.
Pokud vás v Hurghadě omrzí povalování se na pláži s lahodným mojitem v ruce, můžete zamířit pod hladinu. Potápění má v tomto letovisku dlouhou tradici. Není se čemu divit. Kolem celého pobřeží se linou úchvatné korálové útesy, nedivte se proto, až kolem vás z čista jasna proplave delfín či obří želva. Pokud tedy holdujete potápění, rozhodně si do kufru nezapomeňte přibalit brýle, šnorchl a ploutve!
Rhodos: Romantika, hotelové komplexy i UNESCO
Řecko je sice sužováno ekonomickou krizí, rozhodně se však nemusíte bát, že by se to odrazilo na turismu. Řekové si svých návštěvníků váží, což je vidět na službách. Zkuste letos zamířit třeba na řecký ostrov Rhodos, kterému se přezdívá ostrov slunce. Proč? Podle místních tu slunce svítí neuvěřitelných 300 dnů v roce, i proto sem turisti míří také v podzimních měsících.
Východ ostrova je turistickým letoviskem jak ze žurnálu, najdete tu hotelové komplexy i nádherné písčité pláže. Směrem na západ si naopak užijí romantické povahy. Ostrov je tu divočejší, najdete tu zastrčené zátoky přímo stvořené pro noční koupání. Bez plavek, samozřejmě.
Hlavní město ostrova je navíc zapsané na listině památek UNESCO, monumentální památky (jako je Sulejmanova mešita) si užijí milovníci historie.
Kréta: Kolébka civilizace, gastronomie a historie
Pátý největší ostrov ve Středozemním moři vám nabídne 5000 let historie, panenské pláže a úchvatnou přírodu s horami a olivovými háji. Ostrov, který je dlouhý 260 kilometrů, tvoří na západě hornatá krajina, na východě potom planiny. Malé zátoky, úchvatné pláže a perfektní servis na vás pak čeká všude na pobřeží. Nejen last minute zájezd na Krétu se stane zážitkem, na který budete dlouho vzpomínat.
Na Krétě si navíc užijete množství výletů a historických památek. Ostrov je totiž kolébkou civilizace: navštivte proto komplex Knossos, kde dějiny psala minojská civilizace. Na výlet vyražte klidně do hor, zastavte se v nějaké malé vesničce a ochutnejte místní speciality. Co jsou to suvlaki či dolmades vám neprozradíme, ochutnat budete muset sami!
Prosluněné pláže, úžasné moře, sportovní vyžití, tisíciletá historie a gastronomie, která nemá obdoby. Nemusíte jezdit nikam daleko, abyste tohle všechno zažili. Egypt a Řecko jsou destinacemi, do kterých každý rok míří miliony turistů z celého světa. Co se týče Egypta, představíme vám destinaci Hurghada, kam každou sezónu zamíří rovný milion lidí. V Řecku vás pak pozveme na ostrov slunce Rhodos a na Krétu, kde se psala tisíciletá historie.
Hurghada: Panenské pláže a korály s tisícovkou živočichů
V egyptské Hurghadě, kterou omývá Rudé moře, se protíná duch starých civilizací a moderní komfort. Letovisko bylo před několika desítkami let jen malou rybářskou vesnicí, díky turismu ale bohatlo a teď představuje oblíbenou destinaci s krásnými plážemi pro celé rodiny. Hurghada je vzdálená 500 kilometrů od Káhiry a disponuje vlastním mezinárodním letištěm, kam samozřejmě míří linky i z Prahy.
Pokud vás v Hurghadě omrzí povalování se na pláži s lahodným mojitem v ruce, můžete zamířit pod hladinu. Potápění má v tomto letovisku dlouhou tradici. Není se čemu divit. Kolem celého pobřeží se linou úchvatné korálové útesy, nedivte se proto, až kolem vás z čista jasna proplave delfín či obří želva. Pokud tedy holdujete potápění, rozhodně si do kufru nezapomeňte přibalit brýle, šnorchl a ploutve!
Rhodos: Romantika, hotelové komplexy i UNESCO
Řecko je sice sužováno ekonomickou krizí, rozhodně se však nemusíte bát, že by se to odrazilo na turismu. Řekové si svých návštěvníků váží, což je vidět na službách. Zkuste letos zamířit třeba na řecký ostrov Rhodos, kterému se přezdívá ostrov slunce. Proč? Podle místních tu slunce svítí neuvěřitelných 300 dnů v roce, i proto sem turisti míří také v podzimních měsících.
Východ ostrova je turistickým letoviskem jak ze žurnálu, najdete tu hotelové komplexy i nádherné písčité pláže. Směrem na západ si naopak užijí romantické povahy. Ostrov je tu divočejší, najdete tu zastrčené zátoky přímo stvořené pro noční koupání. Bez plavek, samozřejmě.
Hlavní město ostrova je navíc zapsané na listině památek UNESCO, monumentální památky (jako je Sulejmanova mešita) si užijí milovníci historie.
Kréta: Kolébka civilizace, gastronomie a historie
Pátý největší ostrov ve Středozemním moři vám nabídne 5000 let historie, panenské pláže a úchvatnou přírodu s horami a olivovými háji. Ostrov, který je dlouhý 260 kilometrů, tvoří na západě hornatá krajina, na východě potom planiny. Malé zátoky, úchvatné pláže a perfektní servis na vás pak čeká všude na pobřeží. Nejen last minute zájezd na Krétu se stane zážitkem, na který budete dlouho vzpomínat.
Na Krétě si navíc užijete množství výletů a historických památek. Ostrov je totiž kolébkou civilizace: navštivte proto komplex Knossos, kde dějiny psala minojská civilizace. Na výlet vyražte klidně do hor, zastavte se v nějaké malé vesničce a ochutnejte místní speciality. Co jsou to suvlaki či dolmades vám neprozradíme, ochutnat budete muset sami!
V egyptské Hurghadě, kterou omývá Rudé moře, se protíná duch starých civilizací a moderní komfort.
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické pralesy hostí více než
polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo
větší než 5 % celkové plochy pevniny.
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.
Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.
Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).
K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.
Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.
Sloní trpaslíci
Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.
Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.
Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.
Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.
Pralesní Tabin a jeho fauna
Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).
Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.
Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.
Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.
Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).
Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.
Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.
Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.
Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.
Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.
Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.
Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).
K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.
Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.
Sloní trpaslíci
Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.
Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.
Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.
Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.
Pralesní Tabin a jeho fauna
Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).
Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.
Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.
Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.
Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).
Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.
Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.
Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.
Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.
Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.
Divoké grimasy mohutného samce orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) jasně dokazovaly, kdo je v pralese vládcem
Samice slona indického trpasličího s mláďaty (Elephas maximus borneensis)
Slon indický trpasličí (Elephas maximus borneensis)
Samice slona indického trpasličího (Elephas maximus borneensis)
Sloni indičtí trpasličí (Elephas maximus borneenis)
Slon indický trpasličí (Elephas maximus borneenis) nořící se z džungle
Samec divokého orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) kráčející po korunách stromů
Gibon Müllerův (Hylodates muelleri) létá v korunách stromů neuvěřitelnou rychlostí
Poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista) patří mezi velké noční veverky
Nosorožec sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a jeho kožovitý roh
Lepoještěr bornejský (Bronchocella cristatella)
Bahenní pralesní sopka Lipad je bohatá na minerály a přitahuje slony i ostatní obyvatele džungle
Binturong ( Arctictis binturong) spící vysoko v koruně stromu
Bojga rajská (Chrysopelea paradisi) se snesla z korun stromů přímo před vchod našeho bungalovu
Bojga stromová (Boiga dendrophila) odpočívá nad našimi hlavami ve větvích stromu
Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou,
několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik a hrůzostrašně
pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do
údolí, patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se
nezapomíná.
Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.
Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.
Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.
Kolumbie – je dobré býti řidičem
To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.
Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?
Ekvádor – není třeba spěchat
V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.
Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.
Peru – luxus za bůra
Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.
Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.
Bolívie – všehomix
V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.
V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.
Chile a Argentina – nudný standard
V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.
Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.
10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:
1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.
2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody
3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And
4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.
5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.
6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?
7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.
8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.
9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.
10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,
Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.
Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.
Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.
Kolumbie – je dobré býti řidičem
To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.
Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?
Ekvádor – není třeba spěchat
V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.
Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.
Peru – luxus za bůra
Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.
Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.
Bolívie – všehomix
V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.
V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.
Chile a Argentina – nudný standard
V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.
Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.
10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:
1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.
2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody
3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And
4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.
5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.
6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?
7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.
8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.
9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.
10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,
Oprava na cestě.
V horských oblastech stále k zastižení tradiční Chiva.
Autobus trpělivě čeká, až úterní trh skončí.
…a všechny dámy se na korbu pohodlně vlezou.
Coroico highway
Autobusák v Chile. Velké autobusy už jsou fuč.
Kolumbijská HMD. Jiné kafe, než komfortní dálkové autobusy.
V latinsko-amerických autobusech nikdo hlady netrpí…
Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle
nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou
španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické
krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do
Andalusie.
Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.
Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.
Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.
Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.
Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.
V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.
Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.
Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.
Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.
Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.
Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.
V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.
Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginairports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima. Hledání nocležiště bude ještě docela zajímavé. Zmateně pobíháme sem a tam a marně se snažíme najít nějaký koutek k přespání. Po 10 minutách se nás ujímají afričtí „kamarádi“, dle jejich slov se spát na letišti nedá, ale za drobný úplatek by to šlo v jejich velké kanceláři. Vstupujeme tedy do kanceláře a rekapitulujeme: na 4m2 bydlí stůl, 4 židle, počítač, 2 Afričani, 2 Evropani a 2 baťohy. 5 hvězdičková kancelář vás vítá s otevřenou náručí.
Koukáme s africkým „kamarádem“ pozdě večer z balkonku dolů na příletovou halu letiště v Nairobi. Africký kamarád zaměřuje bílý pár, který se dostal do drobných obtíží. Zjišťují, že příletová hala je snad ještě menší než vlakové nádraží u nich ve městě. Dva rychlé pokyny a naháněči se ujímají bílého páru. Instruují je, že se nedá na letišti přespat, ale za drobný úplatek jim nabízí 5 hvězdičkovou kancelář. Odmítají. Lonely Planet nic o 5 hvězdičkové kanceláři na letišti neříká. Ztrácejí se v africké tmě, Nairobi se už o ně postará.
Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme okolní čilý vesnický ruch. Míjí nás jeden Land Rover za druhým. V tom posledním jsem zahlédl 4 bílé, nejspíš Evropany, možná Američany, lačnící po safari. Na nohou určitě mají pohorky North Face s membránou Gore-Tex. Vykukují z okénka, koukají na nás, my na ně. Tipoval bych je, že si zaplatili Luxury Safari, budou z bohaté rodiny, pitná voda jim v domě teče z 10 kohoutků. Za domem Tesco či Walmart a jejich dětem se dostává kvalitní zdravotní péče i kvalitního vzdělání. Aspoň na to vypadali, Tanzanie není pro chudé výletníky.
Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme neskutečné množství odpadků (plasty převažují) naházených podél silnice a na břeh řeky protékající skrze vesnici. Mezi tímto nepořádkem se pasou kozy spásající chutnou trávu kolem silnice. Minula nás kolona Land Roverů. Též nás minul i Masaj směřující kamsi do bushe, na nohou provizorní žabky vyrobené z pneumatiky. V jakých podmínkách žije, nevíme, nezeptali jsme se, ale vesnice Mto Wa Mbu má pár kohoutků užitkové vody stékající z hor. Hlavní činností je zemědělství a trochu cestovní ruch. Děti se vzdělávají ve dvou místních školách. Ve vesnici se nachází i sirotčinec, 12 dětí, 6 z nich se již narodilo s AIDS. Očka všem zářila stejně, když jsme jim přinesli drobné učební pomůcky…
Máme zaplacené 4 denní safari, to nejlevnější, a přesto, že vstáváme brzy ráno, nemusíme udělat téměř nic. Bohatá snídaně je již nachystaná, o sbalení spacáků a stanů se postará personál, náš stařičký Land Rover připraven, administrativa pro vstup do národního parku zajištěna. Čeká nás tzv. game driving v národním parku Tarangire, což znamená, že vás řidič vozí po parku a vy obdivujete různorodost fauny a flory, která vás obklopuje. Zpoza baobabu vykoukla žirafa, tam proběhlo prase savanové, vedle přežvykoval buvol africký. Samozřejmě je to fantastická podívaná, ale pořád je tam bariéra. Auto ve mně vyvolávalo pocit klece, stejně jako jsou návštěvníci zoo odděleni od zvířat zábradlím, příkopem či sklem. (Pozn.: V NP, kde se nacházejí šelmy, je zakázáno vysedat z auta).
Naše druhé, jednodenní safari si organizujeme na vlastní pěst. Vstáváme brzy ráno a musíme se postarat o spoustu věcí. Ráno chytnout tu správnou dallu-dallu pro přiblížení se k národnímu parku, najmout si osobního šoféra, vyřídit administrativu pro vstup do národního parku za sebe i šoféra, který se ukázal i přes všechny ty nálepky „autorizovaného“ řidiče jako totálně nepoužitelný. Čeká nás tzv. walking safari v národním parku Arusha, což znamená, že spolu se s ozbrojeným strážcem procházíte po parku a obdivujete různorodost fauny a floru, která vás obklopuje. Tyto bobky antilopy dik dik ohraničují její území, plody jablíčka sodoma se používají k zástavě krve, zpoza akácie vykoukly žirafy, tam se pase rodinka prasat savanových, vedle přežvykuje buvol africký. Je to fantastická podívaná, žádné bariéry, pouze vy a opodál stojící rodinka žiraf a prasat a stádo buvolů. Hledám slova, jak to popsat. Kupte si letenku, musíte to zažít.
Během dvou dní jsme viděli čtyři zástupce velké africké pětky – slona, lva, leoparda a afrického buvola. Šanci spatřit toho posledního máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery sem a tam. Náš průvodce nám sděluje vše, co o posledním zástupci ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé z velké pětky. Po půlhodině ježdění zastavuje a ukazuje po pravé ruce do dáli. Je tam, sám, nosorožec černý, atypicky na otevřené pláni. Pravda, neprochází se přímo kolem našeho auta jako lvi, ale dalekohled nám pomůže lépe rozpoznat jednotlivé tvary nosorožcova těla. Fascinující zážitek. Ano, viděli jsme celou velkou africkou pětku, hurá na tu malou…
Během dvou dní jsme nespatřili pouze jednoho zástupce z velké africké pětky, nosorožce černého. Šanci spatřit ho máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery od jednoho okraje k druhému. Náš průvodce nám předává vše, co o nosorožcích ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé tváře vykukující ze safari aut. Po půlhodině ježdění řidič zastavuje a ukazuje po levé ruce do dáli. Je tam, sám, poslední člen velké pětky. Bohužel my tu nejsme sami. Na prašné cestě je za sebou zařazeno dalších 40 safari aut, z otevřených střech vykukují objektivy od těl zrcadlovek. Cvak, cvak, cvak. Sledujeme více ty zástupy než samotného nosorožce i z toho důvodu, že řidiči aut, včetně toho našeho, se stále snaží najít to nejlepší místo na pozorování. Rozporuplný zážitek. Ano, zahlédli jsme černou tečku a víc jak 100 novodobých „lovců“ zvěře.
Kde? Kenya, Tanzanie (osa Nairobi, Asrusha area, Dar es Sallam, Zanzibar).
Kdy? Konec srpna až půle září.
Jak se tam dostat? Letecky Praha, Vídeň → Nairobi (letenka 15 000 až 17 000 Kč).
Privátní 4 denní safari zajištěné v Arushe (800 dolarů/osoba).
Všechny ostatní aktivity zajištěny za pomocí místních, místní ubytování, doprava a strava.
Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala hodně rozporuplné, lehce negativní pocity. Ale ve třech věcech mám velmi jasno: Walking safari bylo na plné čáře nejsilnějším zážitkem. Každý by měl navštívit Afriku, myslím tím AFRIKU, ne 4 hvězdičkový hotel kdesi v Egyptě. Chtěl bych lépe poznat africkou kulturu a lidi v dané oblasti, právě pro ty lehce negativní pocity, nedůvěřoval jsem místním lidem.
Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala…
Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginairports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima. Hledání nocležiště bude ještě docela zajímavé. Zmateně pobíháme sem a tam a marně se snažíme najít nějaký koutek k přespání. Po 10 minutách se nás ujímají afričtí „kamarádi“, dle jejich slov se spát na letišti nedá, ale za drobný úplatek by to šlo v jejich velké kanceláři. Vstupujeme tedy do kanceláře a rekapitulujeme: na 4m2 bydlí stůl, 4 židle, počítač, 2 Afričani, 2 Evropani a 2 baťohy. 5 hvězdičková kancelář vás vítá s otevřenou náručí.
Koukáme s africkým „kamarádem“ pozdě večer z balkonku dolů na příletovou halu letiště v Nairobi. Africký kamarád zaměřuje bílý pár, který se dostal do drobných obtíží. Zjišťují, že příletová hala je snad ještě menší než vlakové nádraží u nich ve městě. Dva rychlé pokyny a naháněči se ujímají bílého páru. Instruují je, že se nedá na letišti přespat, ale za drobný úplatek jim nabízí 5 hvězdičkovou kancelář. Odmítají. Lonely Planet nic o 5 hvězdičkové kanceláři na letišti neříká. Ztrácejí se v africké tmě, Nairobi se už o ně postará.
Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme okolní čilý vesnický ruch. Míjí nás jeden Land Rover za druhým. V tom posledním jsem zahlédl 4 bílé, nejspíš Evropany, možná Američany, lačnící po safari. Na nohou určitě mají pohorky North Face s membránou Gore-Tex. Vykukují z okénka, koukají na nás, my na ně. Tipoval bych je, že si zaplatili Luxury Safari, budou z bohaté rodiny, pitná voda jim v domě teče z 10 kohoutků. Za domem Tesco či Walmart a jejich dětem se dostává kvalitní zdravotní péče i kvalitního vzdělání. Aspoň na to vypadali, Tanzanie není pro chudé výletníky.
Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme neskutečné množství odpadků (plasty převažují) naházených podél silnice a na břeh řeky protékající skrze vesnici. Mezi tímto nepořádkem se pasou kozy spásající chutnou trávu kolem silnice. Minula nás kolona Land Roverů. Též nás minul i Masaj směřující kamsi do bushe, na nohou provizorní žabky vyrobené z pneumatiky. V jakých podmínkách žije, nevíme, nezeptali jsme se, ale vesnice Mto Wa Mbu má pár kohoutků užitkové vody stékající z hor. Hlavní činností je zemědělství a trochu cestovní ruch. Děti se vzdělávají ve dvou místních školách. Ve vesnici se nachází i sirotčinec, 12 dětí, 6 z nich se již narodilo s AIDS. Očka všem zářila stejně, když jsme jim přinesli drobné učební pomůcky…
Máme zaplacené 4 denní safari, to nejlevnější, a přesto, že vstáváme brzy ráno, nemusíme udělat téměř nic. Bohatá snídaně je již nachystaná, o sbalení spacáků a stanů se postará personál, náš stařičký Land Rover připraven, administrativa pro vstup do národního parku zajištěna. Čeká nás tzv. game driving v národním parku Tarangire, což znamená, že vás řidič vozí po parku a vy obdivujete různorodost fauny a flory, která vás obklopuje. Zpoza baobabu vykoukla žirafa, tam proběhlo prase savanové, vedle přežvykoval buvol africký. Samozřejmě je to fantastická podívaná, ale pořád je tam bariéra. Auto ve mně vyvolávalo pocit klece, stejně jako jsou návštěvníci zoo odděleni od zvířat zábradlím, příkopem či sklem. (Pozn.: V NP, kde se nacházejí šelmy, je zakázáno vysedat z auta).
Naše druhé, jednodenní safari si organizujeme na vlastní pěst. Vstáváme brzy ráno a musíme se postarat o spoustu věcí. Ráno chytnout tu správnou dallu-dallu pro přiblížení se k národnímu parku, najmout si osobního šoféra, vyřídit administrativu pro vstup do národního parku za sebe i šoféra, který se ukázal i přes všechny ty nálepky „autorizovaného“ řidiče jako totálně nepoužitelný. Čeká nás tzv. walking safari v národním parku Arusha, což znamená, že spolu se s ozbrojeným strážcem procházíte po parku a obdivujete různorodost fauny a floru, která vás obklopuje. Tyto bobky antilopy dik dik ohraničují její území, plody jablíčka sodoma se používají k zástavě krve, zpoza akácie vykoukly žirafy, tam se pase rodinka prasat savanových, vedle přežvykuje buvol africký. Je to fantastická podívaná, žádné bariéry, pouze vy a opodál stojící rodinka žiraf a prasat a stádo buvolů. Hledám slova, jak to popsat. Kupte si letenku, musíte to zažít.
Během dvou dní jsme viděli čtyři zástupce velké africké pětky – slona, lva, leoparda a afrického buvola. Šanci spatřit toho posledního máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery sem a tam. Náš průvodce nám sděluje vše, co o posledním zástupci ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé z velké pětky. Po půlhodině ježdění zastavuje a ukazuje po pravé ruce do dáli. Je tam, sám, nosorožec černý, atypicky na otevřené pláni. Pravda, neprochází se přímo kolem našeho auta jako lvi, ale dalekohled nám pomůže lépe rozpoznat jednotlivé tvary nosorožcova těla. Fascinující zážitek. Ano, viděli jsme celou velkou africkou pětku, hurá na tu malou…
Během dvou dní jsme nespatřili pouze jednoho zástupce z velké africké pětky, nosorožce černého. Šanci spatřit ho máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery od jednoho okraje k druhému. Náš průvodce nám předává vše, co o nosorožcích ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé tváře vykukující ze safari aut. Po půlhodině ježdění řidič zastavuje a ukazuje po levé ruce do dáli. Je tam, sám, poslední člen velké pětky. Bohužel my tu nejsme sami. Na prašné cestě je za sebou zařazeno dalších 40 safari aut, z otevřených střech vykukují objektivy od těl zrcadlovek. Cvak, cvak, cvak. Sledujeme více ty zástupy než samotného nosorožce i z toho důvodu, že řidiči aut, včetně toho našeho, se stále snaží najít to nejlepší místo na pozorování. Rozporuplný zážitek. Ano, zahlédli jsme černou tečku a víc jak 100 novodobých „lovců“ zvěře.
Kde? Kenya, Tanzanie (osa Nairobi, Asrusha area, Dar es Sallam, Zanzibar).
Kdy? Konec srpna až půle září.
Jak se tam dostat? Letecky Praha, Vídeň → Nairobi (letenka 15 000 až 17 000 Kč).
Privátní 4 denní safari zajištěné v Arushe (800 dolarů/osoba).
Všechny ostatní aktivity zajištěny za pomocí místních, místní ubytování, doprava a strava.
Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala hodně rozporuplné, lehce negativní pocity. Ale ve třech věcech mám velmi jasno: Walking safari bylo na plné čáře nejsilnějším zážitkem. Každý by měl navštívit Afriku, myslím tím AFRIKU, ne 4 hvězdičkový hotel kdesi v Egyptě. Chtěl bych lépe poznat africkou kulturu a lidi v dané oblasti, právě pro ty lehce negativní pocity, nedůvěřoval jsem místním lidem.
Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala…
Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady uprostřed
krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky
opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském
poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné
spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské
kultury.
Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.
Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.
Historie Granady
Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.
Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.
Albaycín a Sacromonte
Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.
Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.
Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.
V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.
Autorem článku je Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Andalusie a Kastilie.
Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.
Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.
Historie Granady
Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.
Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.
Albaycín a Sacromonte
Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.
Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.
Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.
V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.
Autorem článku je Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Andalusie a Kastilie.
Informace o blížícím se festivalu, který se odehrává
v Moravské metropoli. Jeho největším lákadlem je opět mezinárodní přehlídka ohňostrojůSTAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která
probíhá od 25.5. do 8.6.
Hned na začátku musím podotknout, že i přesto, že jeden český film hlásá něco jiného, tak v Brně rozhodně nuda není. Tento rok to bude již po patnácté, co se sjedou lidé z celé české republiky a dokonce i ze zahraničí, aby se zúčastnili tradičního festivalu BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY… festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří.
Festival trvá sedmnáct dní a užijete si během nich dostatek z divadla, hudby, sportu, ale i trošku jiné podívané. V období mezi 25. květnem a 10. červnem, kdy se festivaly konají, si z lákadel bohatého programu vybere opravdu každý.
Co tento rok bude opravdu stát za to (tak, jako každý rok) je mezinárodní přehlídka ohňostrojů STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která probíhá od 25. května do 8. června. Tento rok se zúčastní světové špičky ze Španělska, Austrálie, Číny a Rakouska.
Prelude se vrací zpátky na Kraví horu, přesně tam, kde to před patnácti lety začalo. Tento ohňostroj mají na starosti Theatrum Pyroboli (Česko) a uvidíme jej v pátek 25. Května, v 22.30 a celá tato podívaná bude věnována opatovi Gregoru Johannu Mendelovi k 190. Výročí jeho narození.
Soutěžní blok ohňostrojů, bude tradičně probíhat na hladině brněnské přehrady. Důležité také je, že tento rok jek olympijský a v tomto duchu se ponese úvodní povinná dvouminutová kompozice ode všech soutěžících. Jako hudba k této kompozici byla vybrána část skladby „THE OLYMPIC SPIRIT“ z tvorby Johna Williamse.
26. května uvidíme dílo od Flash Barrandov SFX (Česko), začátek bude (stejně jako u všech ohňostrojů) 22.30 hodin. 30. května, se nám představí Španělsko, které budou reprezentovat Pirotecnia Ricardo Caballer.
Další soutěžící, kteří se předvedou 2. Června přijedou až z daleké Austrálie. Foti international fireworks jsou světově uznávání a z jejich tvorby můžeme například uvést ohňostroj na olympiádě v Sydney.
Následovat budou 6. června soutěžící z Číny, kteří pro změnu dělali ohňostroj pro olympiádu v Pekingu. Panda fireworks budou poslední v soutěžním bloku.
Poslední co nás z ohňostrojů čeká, bude finále na hradě Špilberk. Design a produkci zajistí společnost Flash Barrandov SFX, která je několikanásobným účastníkem a vítězem brněnské přehlídky. Je nositelem prestižních ocenění z řady mezinárodních ohňostrojných festivalů v Evropě i zámoří. Ve spolupráci s renomovaným rakouským týmem PYROVISION (v soutěžní části se zúčastnil brněnské přehlídky ohňostrojů v roce 2009) předvedou mezinárodní „olympijské“ ohňostrojné finále.
V přehlídce ohňostrojů mohou diváci hlasovat ve veřejné slosovatelné anketě „Cena diváka STAROBRNO-IGNIS BRUNENSIS“. Ve dvou kategoriích mohou fotografové (amatéři i profesionálové) přihlásit své snímky ve festivalové fotosoutěži.
Pokud vás zajímá jak správně vyfotit ohňostroj, tak se můžete zúčastnit speciální fotokurzů a workshopů. Informace o nich naleznete na stránkách fotokurz.cz.
Další informace o tom co všechno můžete během festivalu vidět, slyšet a zažít se dočtete na stránkách Ignis brunensis.
Hned na začátku musím podotknout, že i přesto, že jeden český film hlásá něco jiného, tak v Brně rozhodně nuda není. Tento rok to bude již po patnácté, co se sjedou lidé z celé české republiky a dokonce i ze zahraničí, aby se zúčastnili tradičního festivalu BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY… festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří.
Festival trvá sedmnáct dní a užijete si během nich dostatek z divadla, hudby, sportu, ale i trošku jiné podívané. V období mezi 25. květnem a 10. červnem, kdy se festivaly konají, si z lákadel bohatého programu vybere opravdu každý.
Co tento rok bude opravdu stát za to (tak, jako každý rok) je mezinárodní přehlídka ohňostrojů STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS, která probíhá od 25. května do 8. června. Tento rok se zúčastní světové špičky ze Španělska, Austrálie, Číny a Rakouska.
Prelude se vrací zpátky na Kraví horu, přesně tam, kde to před patnácti lety začalo. Tento ohňostroj mají na starosti Theatrum Pyroboli (Česko) a uvidíme jej v pátek 25. Května, v 22.30 a celá tato podívaná bude věnována opatovi Gregoru Johannu Mendelovi k 190. Výročí jeho narození.
Soutěžní blok ohňostrojů, bude tradičně probíhat na hladině brněnské přehrady. Důležité také je, že tento rok jek olympijský a v tomto duchu se ponese úvodní povinná dvouminutová kompozice ode všech soutěžících. Jako hudba k této kompozici byla vybrána část skladby „THE OLYMPIC SPIRIT“ z tvorby Johna Williamse.
26. května uvidíme dílo od Flash Barrandov SFX (Česko), začátek bude (stejně jako u všech ohňostrojů) 22.30 hodin. 30. května, se nám představí Španělsko, které budou reprezentovat Pirotecnia Ricardo Caballer.
Další soutěžící, kteří se předvedou 2. Června přijedou až z daleké Austrálie. Foti international fireworks jsou světově uznávání a z jejich tvorby můžeme například uvést ohňostroj na olympiádě v Sydney.
Následovat budou 6. června soutěžící z Číny, kteří pro změnu dělali ohňostroj pro olympiádu v Pekingu. Panda fireworks budou poslední v soutěžním bloku.
Poslední co nás z ohňostrojů čeká, bude finále na hradě Špilberk. Design a produkci zajistí společnost Flash Barrandov SFX, která je několikanásobným účastníkem a vítězem brněnské přehlídky. Je nositelem prestižních ocenění z řady mezinárodních ohňostrojných festivalů v Evropě i zámoří. Ve spolupráci s renomovaným rakouským týmem PYROVISION (v soutěžní části se zúčastnil brněnské přehlídky ohňostrojů v roce 2009) předvedou mezinárodní „olympijské“ ohňostrojné finále.
V přehlídce ohňostrojů mohou diváci hlasovat ve veřejné slosovatelné anketě „Cena diváka STAROBRNO-IGNIS BRUNENSIS“. Ve dvou kategoriích mohou fotografové (amatéři i profesionálové) přihlásit své snímky ve festivalové fotosoutěži.
Pokud vás zajímá jak správně vyfotit ohňostroj, tak se můžete zúčastnit speciální fotokurzů a workshopů. Informace o nich naleznete na stránkách fotokurz.cz.
Další informace o tom co všechno můžete během festivalu vidět, slyšet a zažít se dočtete na stránkách Ignis brunensis.
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce
indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a
jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu.
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.
Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.
V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.
Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“
Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.
Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.
Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.
Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.
Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).
Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.
Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.
Cesta džunglí „Do nebes“
Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.
Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.
Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.
Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).
Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…
Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.
Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.
V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.
Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“
Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.
Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.
Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.
Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.
Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).
Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.
Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.
Cesta džunglí „Do nebes“
Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.
Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.
Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.
Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).
Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…
Epifytní druh Aeschynanthus speciosus
Mt. Kinabalu 4095m
Láčkovka Nepenthes villosa
Příkrý výstup na Mt. Kinabalu stezkou Mesilau
Rhododendron fallacinum
Hmyzumilovná konvice Nepenthes tentaculata
Láčkovka Nepenthes villosa
Láčkovka Nepenthes tentaculata
Schody do Nebes
Ve světlinkách džungle vykukuje vrchol Mt. Kinabalu
Cestou necestou vzhůru na Mt. Kinabalu
Divoká orchidea Cryptostyllis clemensii
Divoká orchidea Phaius subtrilobus
Divoká orchidea Trichotosia ferox
Gravitační past Nepenthes tentaculata
Hornaté vrcholky Bornea
Horská láčkovka Nepenthes tentaculata
Horská láčkovka Nepenthes villosa ukrytá v pralesním podrostu
Kmeny stromů jsou obaleny mechy, kapradinami, tropickou bujnou vegetací
Kmeny stromů obalují divoké orchideje
Liána se pne za světlem v půvabné spirále
Lokalita výskytu láčkovky Nepenthes villosa
Medinilla speciosa- rostlina Starého světa
Nepenthes tentaculata
Nepenthes tentaculata se pohupují jako štíhlé lampionky na lianě
Poesie mlžného pralesa
Pralesní orchidea Cryptostyllis clemensii
Pralesní orchidea Trichotosia ferox
Příčně pruhované obústí láčkovky navádí hmyz
Stezka Mesilau na Mt. Kinabalu
Stromové kapradiny dosahují až 15 m
Stromová kapradina Cyathea havilandii
Vysoká druhová rozmanitost v horském mlžném pralese Mt. Kinabalu
Argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která
leží ve srážkovém stínu And a většinou má polopouštní a místy až
pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá
travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali
z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je
písčitá či štěrkovitá.
Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.
Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.
Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.
V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.
Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.
V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.
Město Puerto Madryn
Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.
Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)
Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.
Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.
Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.
Rezervace tučňáků Punta Tombo
107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.
Malebné městečko Gaiman
Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.
Dopravní uzel Rio Gallegos
Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.
Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.
Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.
Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.
V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.
Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.
V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.
Město Puerto Madryn
Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.
Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)
Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.
Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.
Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.
Rezervace tučňáků Punta Tombo
107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.
Malebné městečko Gaiman
Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.
Dopravní uzel Rio Gallegos
Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.
Velryba jižní u polostrova Valdés
Tučňák magellanský v rezervaci Punta Tombo, v pozadí typická krajina v argentinské Patagonii
Trelew dinosaurus v paleontologickém muzeu
Tučňák magellanský v rezervaci Punta Tombo, v pozadí typická krajina v argentinské Patagonii
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel.
Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především
Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a
přímořským životem.
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.
Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.
Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.
Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.
Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!
Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.
Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.
Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.
Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.
Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!
