Hraniční kontroly nejen v bývalém SSSR

Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu
vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem
připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou
si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a
vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.


Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.

Při cestě do Ruska na lotyšsko-ruském přechodu na ruské straně hranice nastoupila do vlaku celá delegace pohraničníků – šest lidí: jeden byl náčelník delegace, další kontroloval pasy, další platnost víza, čtvrtý byl celník a šel se psem, pátá se zajímala o zdravotní pojištění a šestá vybírala vstupní dotazník. Všichni byli důležití a Rusové ve vlaku ani nedutali. Celá kontrola vlaku trvala asi dvě hodiny, ale nakonec pustili do Ruska všechny.

Když jsme se vraceli z Ruska přes Pobaltí domů, museli jsme každému na hranicích vysvětlovat, co to má bratr za cestovní doklad (viz foto). Většinou stačilo říci, že se jedná o duplikát pasu, protože mu originál ukradli v petrohradském metru. Ruští policisté nevěřili a vzali si doklad do boudy na peróně a zkoumali jeho originalitu tak dlouho, až měl vlak kvůli tomu asi půl hodinové zpoždění.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/


Když dostala tento doklad do ruky lotyšská celnice vyštěkla „Što éto?“ takovým způsobem, že jsme se všichni lekli. Neskutečně arogantní ženská a ještě k tomu na hranicích. Kdyby byla alespoň pěkná, ale to ne. Byla tlustá a u policie byla určitě už za Brežněva.

Poučné je opouštět naši republiku v autobuse s ukrajinskou SPZ, který je plný Ukrajinců. Byli jsme tam jediní Češi a dva Ukrajinci mající již český pas. Jeli jsme přes Polsko na Ukrajinu. Řidič se na hranicích v Českém Těšíně zařadil do řady autobusů. Asi po dvou hodinách jsme se dostali na řadu a do autobusu vstoupil český policista. Řidiči dbali na to, aby ulička byla vyklizená. Vzadu do ní někdo položil tašku a policista nemohl projít(?) a ukončil kontrolu. Řidiče seřval, že to nebude překračovat a že si klidně může příště vybrat jiný autobus a že my budeme čekat. Okamžitě byl v autobuse pořádek a řidič šel s prosíkem za policistou. Ten vybral pasy a další dvě hodiny je „kontroloval“. S ženou jsme přemýšleli, zda-li se ozvat či mlčet. Kdo ví, jak by to dopadlo. Buď bychom byli rychle odbaveni, anebo bychom tam stáli ještě déle. Raději jsme byli zticha. Místo plánovaných 40 minut jsme byli na hranicích čtyři hodiny

Pražské zahrady, zastavení třicáté čtvrté – park Bezručovy sady

Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi
ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký
2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů.


Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký 2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů. Krom toho, že zde najdete veřejné dětské hřiště s houpačkou a kovovou prolézačkou, výše nepřehlédnete v severní části parku věž Vinohradské vodárny a modlitebnu Husova sboru s vysokou úzkou věží, dílo Pavla Janáka z roku 1933.

Park je ve tvaru dvou téměř obdélníků na sebe kolmých. Tam, kde se stýkají je velké hřiště. V části parku u ulice U Vodárny je uváděna socha Petra Bezruče, prvního barda z Beskyd, kterému osud lidí nebyl lhostejný a podle kterého jsou sady pojmenovány. Socha zde již dnes není. Každý si ze školy vzpomene na Slezské písně, nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu nebo markýze Gera ale i na Stužkonosku modrou, můru, kterou básník toužil najít a podařilo se mu to až ve stáří. Zajímavé je, že podle slov jeho známých Petr Bezruč, původním jménem Vladimír Vašek, narozený v Opavě, byl velice plachý člověk, nerad se fotografoval a stýkal s cizími lidmi. Červenému domku, ve kterém žil v podnájmu u učitelky Trnkové, říkal jeskyně, protože sám sebe někdy nazýval starým ještěrem. Také jeho dvě místnosti, ve kterých bydlel prý připomínaly trochu jeskyni. Nebyl ženatý a neměl ani děti. Místo svého podpisu maloval ještěra. Prý to byl přírodní člověk, trochu podivín, který nikdy nenosil šálu, deštník ani nic teplého na sebe. Petr Bezruč zemřel v olomoucké fakultní nemocnici 17.2.1958. Pohřben byl v Opavě, ale jeho tělo bylo převezeno do Kostelce, aby se s ním i lidé z Kostelce mohli rozloučit. Na jeho pohřeb přišlo více než 2000 lidí. V den jeho pohřbu 21.2.1958, byl pověšen na Červeném domku černý prapor na znamení smutku. V Červeném domku v Kostelci je dodnes odlitek jeho pravé ruky.

Bezručova socha, která bývala tady v Praze v sadech je od Jaroslavy Lukešové a sem do parku byla instalována roku 1965. Musím se přiznat, že sochu jsem hledala a nenašla. Není také divu, když už tam není. Hledala jsem podstavec a bustu podle dobových fotografií. Podstavec jsem nakonec našla. Je stále na svém místě, ale bez busty Bezruče. Kolem podstavce je zbudován kruhový parter s lavičkami a květinami ve zcela nové úpravě. Proč byla odinstalována a kam socha Bezruče zmizela, netuším, jméno sadů ale zůstává stejné.V parku v Kostelci na Hané má ale Bezruč svůj velký pomník v nadživotní velikosti, bronzovou sochu od Karla Otáhala z roku 1967.

Park byl založen roku 1903 na pozemcích bývalé usedlosti Šafránka. Tenkrát se nazýval Městský sad, až roku 1928 byl přejmenován na Bezručovy sady. Park je plný laviček jak na slunci, tak ve stínu vzrostlých stromů, je volný a přístupný ze všech stran a zejména místními Pražany hojně využíván. Posezení zejména v kruhovém prostoru na dvou dřevěných lavičkách je velmi příjemné. Pod nohama máte kostky z žuly a okolo kruhu další kruh plný květin. V parku je velké množství starších stromů.V areálu Bezručových sadů se nachází i mateřská školka, je tady už od roku 1956.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Tasmánie na kolech

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme
opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a
podél něj na jih. Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil
celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho
v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt.
Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde nacházíme parádní přístřešek. Postavíme si stan, kola dáme pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se počasí umoudří. Jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku po strmě klesající štěrkové cestě, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás zajímavější sýrárna nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem. Během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly otisky i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, dále povídá o svém otci, který velmi rád běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme na úplně druhém konci ostrova, Zanedlouho totiž dostáváme email od otce-sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání – od tak výjimečného člověka – nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní tedy přijíždíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běžecké výpravy. Například okolo Tasmánie, nebo z jihu Tasmánie na sever Austrálie (cca 5500 km). Tuhle šílenou trasu bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku bere. Nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a poznali opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z těch, které jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písek, málo lidí, pohoda. Také je tu ráj pro surfaře. Mnohokrát jsme obdivovali, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na infocentra

Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Odtud jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli stejnou cestou zpět. V infocentru nám bylo řečeno, že loď už nejezdí. Čas na objíždění jsme neměli, rozhodli jsme se tedy tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že lodní doprava běžně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet se bohužel ale nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit. Zda kratší šotolinu, či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok a není do kopce. Vydáváme se dle její rady. Zatím nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to, a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení dorazíme po 30ti km do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. Navíc při jednom z nejúžasnějších západů slunce, který jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Za navštěvu určitě stály. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí, která později vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v propadlině. Délka tunelů bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní tůru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla po útesech. Vylezli jsme na dominantní vrchol Mt. Brown a slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jako v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující. Do cesty se nám dokonce postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi, mučeni a napravování trestanci z Anglie. Věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dnů se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců – návštěvník prochází muzeem jako jeden z nich a velmi věrně prožívá osudy onoho ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie, především kvůli postupně čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali před dvěma týdny na trajektu. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory, s působivým výhledem na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o Tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci, predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal jeho spatření. Další zajímavá expozice je věnovaná tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, především kvůli nádorovému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším důvodem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá umírají pod koly aut, když na okrajích cest požírají sražené klokany. Úbytek těchto tvorů je tak značný, že je během pár let očekáváno jejich úplné zmizení z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci přežívat, ovšem pouze několik málo kusů. V jednom z parků jsme se na ně byli podívat a opravdu je to velká škoda.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti šílenému větru. Celkem utrpení.

Brzy nato nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se oteplilo během chvilky na více než 30°C, odpoledne a večer jsme měli opět během jízdy zmrzlé ruce. V noci byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ovšem velká nepříjemná oblaka kouře jsme museli překonat.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou továrnu na výrobu medu, kde jsme ochutnali asi třicet druhů zde vyráběného medu – malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a jiné.

Zajeli jsme také do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Na jeskynním stropě zde žijí červi “glow worms”, kteří jsou zajímaví tím, že produkují světlo. Při úplné tmě si připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.

Cradle Mountains

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahuje ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás udělali opravdu velký dojem. Příroda byla nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánií – jak jinak než se zvířátky

Na závěr našeho pobytu na Tasmánii, při odjezdu z Cradle Mountains, jsme zažili něco velmi výjimečného. Najednou nám přeběhl před očima Quoll – hnědobíle puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu mašíroval Wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde – kolem cesty běžel Tasmánský čert! K tomu všemu krásný západ slunce… Krásnější rozlučku s Tasmánií jsme si nemohli přát.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a Sydney.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny VIII. díl – Jordánsko (الأردن)

Dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska,
neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela. Tenkrát jsme cestovaly
s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme
neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů.
Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale
hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám
přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za
500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo
čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.

Doufám, že vám nebude vadit, když dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska, neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela

Tenkrát jsme cestovaly s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů. Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za 500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.

Na jordánských hranicích k nám přistoupil voják, který vypadal celkem přísně. Špatnou angličtinou se nás začal vyptávat, kam jedeme, jak dlouho chceme v Jordánsku zůstat, co tam budeme dělat apod. Začala jsem mu odpovídat plynulou spisovnou arabštinou, což muže opravdu zaskočilo. Se zděšeným výrazem se zeptal, kde jsem se tak dobře naučila arabsky. V tu chvíli jsem věděla, že máme vyhráno.

Se smíchem mě blízkým jsem mu odpověděla, že v České republice. Jeho o trošku zděšenější výraz v obličeji poté následoval otázkou, zda je normální, se učit v České republice arabsky. Opět jsem se začala smát a přiznala jsem se mu ke studiu na jazykové škole z důvodu koníčku a zálibě v arabském světě a kultuře. V tu ránu si oddechl a řekl: „Pojďte za mnou.“ Zavedl nás k okýnku pro VIP a víza jsme měly v pase během tří minut.

Myslím, že i bez znalosti arabštiny bychom víza pochopitelně dostali, jako ostatní cestovatelé, jen by to možná trvalo o něco déle a bylo více otázek. Minulý rok jsme již prošli bez těchto otázek. U jednoho okénka zaplatíte poplatek za výzum, u druhého dostanete razítko.

Jelikož jsme se na hranicích trošku zdrželi kvůli dvěma iráckým ženám, které s námi také cestovaly v autě, cesta do Ammánu trvala pět hodin. Dle plánu jsme hned sedly na první autobus do Aqaby (al-Aqaba, العقبة) a pokračovaly v cestě. Do přímořského městečka jsme dojely až v noci.

Hned po pár minutách, kdy jsme si ještě balily věci do baťohů na nádraží, k nám přišel muž v klasickém beduínském oblečení a zeptal se nás, zda nám může nějak pomoci. Řekla jsem mu, že hledáme nějaký levný hotel. A tak nám poradil hotel Green Oasis, který byl od nádraží možná ani ne pět minut cesty.

Cenu jsme usmlouvaly na 7 JD za dvoulůžkový pokoj (tenkrát byl kurz vyšší, ovšem v létě 2007 kurz vycházel po zaokrouhlení na 30 Kč/ 1 JD). Je pravda, že pokoj nebyl nic moc a zrovna čistý taky ne. Když jsem si sedla na postel, hned se pode mnou prolomila a do ruky se mi zabodly dva rezavé hřebíky. Když jsem viděla sprchový kout (pokoj byl i s koupelnou), rovnou jsem prohlásila, že do pokoje vlezu tak maximálně s potápěčskými ploutvemi, které jsem si nesla celý týdny na zádech včetně brýlí a šnorchlu. Ale Rudé moře jsem si natolik oblíbila, že mi to za to stálo.

Raději jsme vyrazily z hotelu něco sníst a po dlouhé době také vypít pár piv.

V hotelu nám bylo nabídnuto, že jestli budeme chtít, ráno kolem deváté objíždí místní mikrobus hotely a za 2 JD nás zaveze za město na nějakou pěknou pláž a večer nás zase přiveze zpět.

Ovšem ráno jsme trošku zaspaly a vzbudily se až po jedenácté. Tak jsme se oblékly, daly ploutve a šnorchl do igelitky a vyrazily do ulic, že si nějakou pláž najdeme samy.

Neušly jsme ani 200 m a při prvním pokusu o přejití silnice na druhou stranu před námi zastavilo auto. Z auta vykoukl usměvavý chlápek, který s překvapeným výrazem na nás koukal a zeptal se, odkud jsme. Rychle jsem odpověděla, že z České republiky a využili toho, že zastavil provoz na silnici a přeběhly na druhou stranu. Po pár minutách nás to stejné auto dojelo a ten stejný chlápek z auta vykoukl a s velkou omluvou a žádostí, že nás opravdu nechce obtěžovat, jen že se chce ubezpečit, že jsme opravdu z České republiky. Říkám, že ano, a on, že měl dlouholetou přítelkyni z Česka, která v Jordánsku studovala, a že od té doby jiné Čechy nepotkal. Poté se zakoukal na igelitku, kterou jsem držela v rukách, a zeptal se, kam že to nyní jdeme…? Říkám, no někam šnorchlovat. Jeho obličej se protáhl a nechápavě se zeptal, jestli jako tímto směrem, že kam? Že tam je jen velký přístav. Začaly jsme se smát a snažily jsme se mu vysvětlit, že jsme do Aqaby dojely teprve včera v noci, a že teprve hledáme nějaká místa. To jej zřejmě uklidnilo a nabídl nám, že o pěkném místě ví, a že nás tam rád doveze. Jelikož jsme byly na cestě již několik dní a neměly jsme doposud žádnou špatnou zkušenost, ani nás nenapadlo nabídku nepřijmout a po krátkém hovoru jsme klidně nasedly do auta k cizímu chlápkovi.

Khalid nás dovezl na vlastní pláž, kde měl postavený minikemp, kde žil se svými bratranci a živili se tím, že se potápěli s turisty nebo je jen vozili čluny s proskleněným dnem po moři. Byl to takový program, kdy jim dovezli skupinku, ta se v kempu naobědvala a poté se vyráželo na moře. Dali jsme si s Khalidem čaj a přijali jeho pozvání stát se jeho hosty a strávit s ním den.

Pláž byla krásná, bez lidí, korály 40 cm od břehu, miliony barevných ryb, malých, velkých, hejn – Rudé moře, prostě nádhera. Odpoledne nás vzal také se skupinkou maďarských turistů (kteří v té době výrazně převyšovali ostatní národnosti turistů) na člun, poté jsme šnorchlovali na širém moři, Khalid mně ukazoval nádherné korálové útesy, pomáhal s podvodním fotoaparátem na jedno použití, byl moc milý.

Když jsme se vrátili zpátky do kempu, Khalid nás seznámil s ostatními bratranci. Když se nás zeptali, kde že to v Aqabě bydlíme, po vyslovení názvu Green Oasis se všichni rozesmáli, včetně nás. Zeptala jsem se Khalida, zda bychom se s Marťou mohly na pár dní přestěhovat a spát na pláži. On hned souhlasil a hned jsme sedli do jeho auta a jeli si sbalit věci z hotelu. Nakonec jsme zůstaly na pláži místo tří naplánovaných dnů pět. Ale bylo to úžasné. Na jeden den jsme si také zajely do Wadi Rum (وادي رم), nádherné pouštní krajiny. Bylo mi hned jasné, že sem se musím jednou vrátit. Znala jsem egyptskou poušť jak na západní straně, tak i Sinai (سيناء), také syrskou poušť, ale tato krajina byla bezkonkurenční.



Nemít v Brně přítele, myslím, že bych tam zůstala. Natolik si mě tenkrát Aqaba a život s kluky získal.

Jelikož jsme ale chtěly vidět ještě Petru, zajet si k Mrtvému moři (البحر الميت) a projít se Ammánem, bylo na čase odjet. Khalid má v Petře (البتراء) dobrého kamaráda, který náhodou přijel do Aqaby, a tak jsme s Ahmadem odjeli k němu do hotelu do Petry – do hotelu Valentine Inn.

Hotel stojí na kopci a z místní terasy, kde se také podává večeře je krásný pohled na celou vesnici a údolí Musa (Wadi Musa). Z hotelu vás před vstup do Petry dovezou, pešky to může být tak 20 – 30 minut. To, že je Petra nádherná snad ani nemusím říkat. Tenkrát tam naštěstí ještě nebylo tolik turistů jako nyní v létě, kdy byla Petra vyhlášená dalším divem světa a kdy také byla turistická sezóna. Ale i tak udělat fotku bez turisty nebylo téměř možné.



Když jsme z Petry odjížděly, přišel Ahmad a říká, že nám může za stejné peníze, které bychom zaplatily za autobus do Ammánu, kdy by se ještě muselo jednou přesedat, zařídit auto, které nás do Ammánu doveze, neboť ještě jeden pár z Nového Zélandu se rozhodl odjet s námi. Jelikož jsme se s řidičem po cestě skamarádili, pomohl nám najít i pěkný hotel v blízkosti starého teatru za 8 JD za dvoulůžkový pokoj.



Prošly jsme si divadlo, vylezly na blízký kopec, kde jsou ještě ruiny a zbytky antických sloupů. A také nás zavezl k Mrtvému moři, kam s námi jel také ten párek, a kde jsme strávili příjemné odpoledne. Pokud vám vyjde čas, určitě návštěva Mrtvého moře stojí za to. Je opravdu legrační, jak tělo leží na vodě, kdy zcela neohrabanými pohyby se přetáčíte a snažíte plavat. A pak ta sametová kůže, když se naplácáte bahnem. Je to báječné.


A tak když jsme ve škole měly po zkouškovém období a poté měly pár dní volna, využily jsme těch dnů pro návštěvu Jordánska. Už dopředu jsme to měly v plánu, proto jsme si rovnou vyřídily vícevstupové vízum.

Kontakt na hotel Valentine Inn jsem si schovala, a tak již týden dopředu jim zkusila napsat, zda si mě pamatují a zda by měli místo pro šest lidí, jelikož ještě přijel přítel Filip od Veroniky. Odpověď přišla hned, že si mě samozřejmě pamatují, že budou moc rádi, když mě opět uvidí, a že místo pro nás zařídí. Cena za postel byla 4 JD. Za další 4 JD jste si mohli objednat i večeři ve formě švédských stolů.


S Ahmadem jsme poté ještě domlouvali detaily, kdy přesně přijedeme, a protože nás bylo poměrně dost, poslal pro nás do Ammánu na autobusové nádraží řidiče s vozem. Když jsme do Ammánu dorazili, řidič nás již čekal, a jelikož neměl autobus žádné zpoždění a bylo pár minut po půl jedné, řidič prohlásil, že do večeře času dost, a že jestli chceme, má pro nás celý den a můžeme si vymyslet



Při cestě v autobusu si Veronika pročítala informace z průvodce od Lonely Planet. Najednou se ptá: „Lindo, jak se jmenuje ten hotel v Petře, kde budeme?“ Odpověděla jsem: „Valentine Inn. Proč?“

Vykulila oči a přečetla nám varování v průvodci, kdy přímo tento hotel nedoporučují z důvodu stížností na obtěžování a snad i znásilnění.

Do Petry jsme dorazili trošku později, ale nějaká večeře na nás ještě zbyla. Po večeři si k nám přisedl správce hotelu, také Ahmad, kterého jsem si sice nepamatovala, ale on tvrdil, že on si mě pamatuje velice dobře a byl velmi přátelský. Myslím, že všichni jsme se chtěli zeptat na to varování v průvodci, ale bylo nám to blbý, nehledě že správce Ahmad se za chvíli prořekl sám, že občas někteří turisti jsou citlivky, když je chce přátelsky poplácat, obejmout.

Večer jsme strávili na terase, popíjeli pivko a těšili se na druhý den do Petry. V ten večer jsem začala ostatní přemlouvat, že jeden den v Petře v tom horku, bude dostatečný, a že by bylo lepší strávit další den v poušti. Chvilku to trvalo, než jsem ostatní přesvědčila. Ahmad nám nabídl, že to může zařídit za 20 JD – celodenní výlet po poušti i s přespáním.

Ráno se vstávalo brzy, Ahmad nás vezl do Petry, po cestě jsme se ještě stavili v obchodě, abychom si koupili nějaké jídlo a pití. Rozhodně množství tekutin sebou nepodceňujte. V Petře se sice voda dá koupit, ovšem, se značnou přirážkou.



Vstupné není také zrovna levné. Jednodenní vstupné je za 20 JD. Dvojdenní si kupovala pouze Pavlínka, která se rozhodla zůstat v Petře a nejet s námi do pouště. Doufám, že si správně pamatuji cenu 25 JD. Natálku nepustili na novinářskou průkazku, což by prý měli, tak jen pro ty, kteří také novinářskou průkazku mají, raději na to nespoléhejte. Nad ceníkem jsme se museli pousmát. Vstup pro místní je pouze za 1 JD.



Postupně jsme procházeli chrámovými komplexy, ale často jsme odpočívali z důvodu velkého horka. Také jsme si po cestě ke Klášteru ad-Dajr (ad-Deir, الدير) na chvilku zdřímli.



Nahoře u Klášteru je ve skále malá čajovna, kde bylo příjemně chladno. Tam jsme se seznámili se skupinkou beduínů ze Saudské Arábie a jedním, Sabáchem z Wadi Rum. Když jsme se zmínili o tom, že zítra do Wadi Rum jedeme, hned se nabídl, že můžeme s ním. Poděkovali jsme, neboť jsme již měli výlet zařízený z hotelu.



Jaké překvapení pro nás pak bylo, když jsme po celém dni stráveném ježděním po poušti dorazili do kempu, ve kterém jsme měli přespat, když se Sabách objevil. Majitel kempu Zedan byl Sabáchův bratranec.



Zdejší pouštní krajina je pro mě opravdu jako balzám na duši. To ticho a krása. I když Damašek opravdu miluji a stal se mým druhým domovem, ten klid a ticho bylo nezpomenutelné.

Po západu slunce se připravovala večeře klasickým způsobem, který jsem již viděla i při první návštěvě. V zemi je velká díra, do které se dá speciální kulatý rošt, na kterém je maso, brambory a zelenina, díra se zasype rozžhaveným uhlím a zavře se. Tak cca za dvě hodiny se díra otevře, vyndá se rošt a je uvařeno.



Po večeři jsme si sedli za kemp k ohni, hrálo se, zpívalo, tančilo. Nakonec jsme s Markétkou přijaly pozvání a zůstaly i další den, kdy se už ostatní museli vrátit do Damašku, neboť Filip musel odletět zpět do ČR.


S Marky jsem se jen tak na moment svezly na velbloudu a pak se Sabáchem odjeli do pouště, ukazoval nám jiná místa, údolí. Také jsme odpočívali, spali, nabírali sil a energii.



Markétce pak přijel další den přítel a já už měla hroznou chuť vrátit se zpět do Damašku. A tak jsem využila toho, že Sabách se nabídnul, že Markétku do Ammánu doveze, aby mohla Michala vyzvednout, jela jsem s nimi a chytla autobus do Damašku.

Jak krásný jsem měla pocit, když jsem z dálky uviděla pohoří Qásijůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون), znáte takový ten vnitřní pocit štěstí – domov…zase jsem doma.

Ve svém vyprávění jsem opomenula některá místa, která jsem také navštívila, ať již dříve nebo nyní. Ať již je to překrásná barevná vesnice Maalula (معلولا), nebo krásné parky se sochami v Aleppu (Halab, حلب), obrovská aleppská citadela (قلعة حلب) či nádherné staré město s tržištěm. Pěkné vesnice v horách v okolí Damašku, jako je Zabadání (Zabadani, الزبداني) či Blůdán (Bludan, بلودان). Nelze opomenout také křižácké kamenné hrady, jako je např. Krak Des Chevaliers (Crac des Chevaliers, قلعة الحصن‎) .

V Sýrii je spousta míst, které stojí za vidění, za prožití. Měla jsem to štěstí zhlédnout pohřeb, svatbu, oslavu narození dětí.

Ráda bych vám všem poděkovala, že jste vydrželi a četli mé vyprávění až do konce. Chtěla bych vám všem popřát samé hezké zážitky z cest a hlavně mnoho výletů, ať je stále na co vzpomínat, o čem psát a také možnost těšit se na nová putování.

Doklady a pojištění v Schengenském prostoru

Odstranění hraničních kontrol zjednodušuje pohyb po společném území,
ale neznamená, že se obejdeme bez základních dokladů. Po překročení
hranic se nacházíme na území jiného suverénního státu a doklady jsou
potřebné nejen při namátkových kontrolách. Dospělí to mají celkem
jednoduché. Stačí jim občanka a zdravotní pojištění. Trochu
složitější je to ale s dětmi.


Blíží se doba školních výletů, prázdnin, dovolených a letních táborů. V tomto období děti častěji než jindy cestují v doprovodu prarodičů, kamarádů, učitelů či vedoucích oddílů a zájmových kroužků. Mnozí z nich si kladou otázku, jaké doklady budou jejich svěřenci potřebovat, když budou chtít využít možnosti využít výhod Schengenského prostoru a podívat se třeba v rámci výletu na chvíli na území sousedního státu.

Odstranění hraničních kontrol je jen cestou ke zjednodušení pohybu po společném území, ale neznamená, že se obejdeme bez základních dokladů. Po překročení hranic se nacházíme na území jiného suverénního státu a doklady jsou potřebné nejen při namátkových kontrolách, ale samozřejmě i při zápisu v ubytovacím zařízení, jednání v bankách a podobně. Různým zájezdům nebo školním či oddílovým výletům tedy nestačí pouhý seznam účastníků.

Občanům starším 15 let stačí jako doklad pro cestování po všech státech Schengenského prostoru občanský průkaz. U dětí mladších je to trošku složitější. Možnost zapsat si dítě do cestovního pasu skončila 1. září 2006 a bude opět obnovena 1.3.2008. Kdo má potomka takto zapsaného, nemusí mu vyřizovat vlastní doklad. Pokud dítě mladší 15 let cestuje s někým jiným, tak se nevyhne povinnosti mít vlastní cestovní pas.

Podrobnosti o cestovních dokladech lze najít na stránkách Ministerstva vnitra České republiky

Další často diskutovanou otázkou je zdravotní pojištění. K čerpání zdravotní péče je třeba mít u sebe Evropský průkaz zdravotního pojištění, případně papírové Potvrzení, které jej nahrazuje. V současné době tuto úlohu plní běžně vydávaný platný Průkaz pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny. Jestliže u sebe žádný takový průkaz nemáte, je možné požádat místní zdravotní pojišťovnu o zprostředkování zaslání příslušného potvrzení. Tato alternativa připadá v úvahu při dlouhodobějším pobytu. Během týdenní dovolené se to prostě nestíhá.

V případě, že vyhledáte v zahraničí lékaře, postupujete podobně jako u nás. Pokud potřeba návštěvy není příliš akutní, je dobré vyžádat si od místní zdravotní pojišťovny seznam smluvních lékařů. Od 1.7.2004 nesmí být od vás vyžadována předchozí registrace u místní zdravotní pojišťovny. Jestliže se necháte ošetřit ve zdravotnickém zařízení, máte nárok na lékařsky nezbytnou zdravotní péči za stejných podmínek jako místní pojištěnci. To znamená, že místní systém zdravotního pojištění za vás zaplatí ošetření do té výše, jakou by zaplatil za svého pojištěnce. Počítejte ale s tím, že ve většině států se za péči připlácí a pojištění nekryje převoz zpět do České republiky. Spoluúčast na platbě za ošetření, převoz domů, případně další výdaje řeší komerční cestovní pojištění.

Informace týkající se zdravotního pojištění jsou na stránkách Centra mezinárodních úhrad Toto centrum také řeší problémy a nejasnosti týkající se zdravotního pojištění v zahraničí.

Samostatnou kapitolou je zásah horské, či jiné obdobné záchranné služby. Režim v různých zemích se liší. Ve většině zemí se za zásah těchto složek platí a někdy se platba týká nejen cizinců, ale i vlastních občanů. Naopak některá komerční cestovní pojištění kryjí i tato rizika. Podle té které pojišťovny bývají však z krytí vyřazené některé činnosti. Kromě sportovních soutěží bývají ze základního krytí prakticky vždy vyřazeny letecké sporty, často se pojištění nevztahuje na potápění, speleologii a horolezecké sporty, někde včetně vysokohorské turistiky nad určitou nadmořskou výšku. Neexistuje jednoduchý recept pro odhad toho, co jednotlivá pojištění pokrývají. Vždy je nutné si pečlivě prostudovat pojistné podmínky, aby se člověk divil před podpisem a ne až v případě nešťastné události.

Folklorní slavnosti a festivaly v ČR

Folklorní tradice v České republice stále žije. A co je
důležitější, žije nejen ve skanzenech a muzeích, ale především
v lidech. Dokazují to desítky folklorních festivalů a lidových
slavností. Hudba, tanec, gastronomické speciality nebo ukázky řemesel totiž
návštěvníkům o duši regionu poví více než nejlepší turistický
průvodce.

Folklorní tradice v České republice stále žije. A co je důležitější, žije nejen ve skanzenech a muzeích, ale především v lidech. Dokazují to desítky folklorních festivalů a lidových slavností, zájem domácího i zahraničního publika. Hudba, tanec, gastronomické speciality nebo ukázky řemesel totiž návštěvníkům o duši regionu poví více než nejlepší turistický průvodce.


Nejpestřejší ples roku

Velkou večerní a tlumené barvy nechte tentokrát doma. Na XI. národním krojovém plesu Folklorního sdružení ČR (www.fos.cz) v Žďáru nad Sázavou nejvíce zazáříte v lidovém kroji. Každý ročník představuje některý z regionů, letos (2. 2. 2008) to bude Opavské a Těšínské Slezsko. Z tohoto regionu sem přijedou hned dvě cimbálové muziky, rovná desítka souborů a dechová hudba.

Právě začíná období masopustů, fašanků a karnevalů. Více tipů na tyto folklorní slavnosti v ČR naleznete v našem starším článku: Masopust, nejbláznivější svátek roku

Jízda králů je jen jednou v životě

Takovou podívanou si nechá ujít jen málokdo. Vesnicí projíždějí chlapci na opentlených koních a vyvolávají veselé verše na oslavu svého krále. Ten, schovaný v jejich středu, nevydá ani hlásku. Růže pevně sevřená mezi rty mu velí mlčet, starodávný ženský kroj a bohatě vyšňořený bělouš podtrhují jeho výjimečné postavení ve skupině. Přitom je to jen chlapec, obvykle ve stáří 10–12 let. Králem ale bude pouze jednou v životě a stejné pravidlo platí i pro jeho doprovod, tvz. legrúty. Dříve to byli chlapci odvedení na vojnu, dnes letošní osmnáctiletí. Nedělní Jízdou králů (23.–25. 5. 2008) vrcholí v jihomoravském Vlčnově třídenní program (www.jizdakra­lu.cz), který zahájil v pátek soutěží o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku a v sobotu večer pozval návštěvníky na posezení při cimbálové muzice.

Ve Strážnici žije folklor už přes 60 let

Unikátní postavení mezi folklorními festivaly si vydobyl festival ve Strážnici (www.nulk.cz). Poprvé se konal v roce 1946 a z celostátních slavností se rozrostl na akci mezinárodního charakteru, kam se pravidelně sjíždějí desítky souborů. Amfiteátr v zámeckém parku, vinohrad a skanzen patří poslední červnový víkend (26.–29. 6. 2008) hudbě, tanci a uvolněné zábavě. Strážnice totiž představuje divákům folklor nejen v jeho přirozené podobě, ale také v různých úpravách a stylizacích. Pokud si toužíte vyzkoušet tance z celého světa, zazpívat si a zatancovat u některé z lidových muzik, je to pravé místo pro vás! Tradiční součástí programu je soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, o němž mohou rozhodovat i sami diváci. Tento mužský tanec je mimochodem první a zatím jedinou nemateriální památkou České republiky oceněnou organizací UNESCO.

Folklor v Praze?

Folkloru sluší nedotčená příroda a autentické prostředí skanzenů, do města nepatří. Proč to ale nezkusit? zeptali se organizátoři prvního Pražského jarmarku roce 2004… a uspěli. Přes své relativní mládí se festival (www.fos.cz) řadí mezi nejnavštěvovanější a v zastoupených souborech mezi nejpestřejší v celé zemi. Jeho návštěvnický potenciál je obrovský: podium na Ovocném trhu přitáhne okoloprocházející turisty, ale i Pražany, pro které je festival se stánky řemesel a gastronomických specialit nečekaným zpestřením. Popáté se spojení Prahy a folkloru představí od 26. do 31. 8. 2008.

Strakonice, město dudáků

Zahraničním návštěvníkům jméno Švandy dudáka asi moc neřekne, ale všechny české děti dobře vědí, že tento pověstný muzikant pochází ze Strakonic. Město je s dudáckou tradicí spjato natolik, že se právě tady od roku 1967 pořádá mezinárodní dudácký festival (www.dudackyfes­tival.cz). V rámci 18. ročníku (21.–24. 8. 2008) se na tento osobitý nástroj bude hrát na nádvoří strakonického hradu, v zámecké zahradě nebo i v kostele. Ani letos nebude chybět dudácký pochod městem nebo noční muzicírování.

Děti a folklor

V roce 1992 oslavovala Česká republika 400 let od narození „učitele národů“, Jana Amose Komenského. Právě tehdy vznikla myšlenka založit mezinárodní festival dětských folklorních souborů Písní a tancem (11.–14. 9. 2008). Vhodnější místo než Luhačovice by se hledalo jen stěží. Město leží ve specifické folklorní oblasti Luhačovického zálesí a navíc je jedním z kulturních center Moravy. O zájmu dětí o folklor svědčí i početná účast v celostátní soutěži Zpěváček. Každoročně se do ní zapojí až 6 tisíc zpěváků lidových písní do 15 let. Jen 50 z nich ale bude bojovat o přízeň poroty ve Velkých Losinách (9.–11. 5. 2008).

Navštivte také:

  • Mezinárodní folklorní festival Rožnovská valaška v Rožnově p. Radhoštěm (13.–15. 6. 2008)
  • Mezinárodní folklorní festival Plzeň (11.–15. 6. 2008)
  • Mezinárodní folklorní festival v Karlových Varech (4.–7. 9. 2008)

Mezinárodní folklorní festival Souznění v Ostravě (18.–21. 12. 2008)

Podrobné informace o významných folklorních akcích v České republice získáte na stránkách Folklorního sdružení České republiky (www.fos.cz).

Magická země na dosah

Sedněte si, zklidněte svůj činností vydrážděný tep, zavřete oči a
představte si… Jiskřivě čistý a osvěžující vzduch objímající
špičaté horské velikány, jejichž vrcholy se celý rok choulí
v bílém kabátci sněhu. Zelené louky hýřící pestrobarevným
kvítím, na nichž se s důstojností odpovídající hospodářskému
významu popásají stáda krav, dávající svým majitelům výtečné mléko
a lahodné maso. Roztomilé červené vláčky šinoucí si to pohádkově
dokonalou horskou krajinou…


Sedněte si, zklidněte svůj činností vydrážděný tep, zavřete oči a představte si… Jiskřivě čistý a osvěžující vzduch objímající špičaté horské velikány, jejichž vrcholy se celý rok choulí v bílém kabátci sněhu. Zelené louky hýřící pestrobarevným kvítím, na nichž se s důstojností odpovídající hospodářskému významu popásají stáda krav, dávající svým majitelům výtečné mléko a lahodné maso. Roztomilé červené vláčky šinoucí si to pohádkově dokonalou horskou krajinou, sjíždějící do údolí a poté stoupající až k nebesům, aby svým pasažérům umožnily shlédnout magickou krásu čtyřtisícových vrcholů a květinových lučních koberců, aniž by znečistily sebemenší kousek této země. Ledovce plazící se údolími, vlnivě kopírující všeobjímající horské masivy, ledové jazyky, jejichž monumentálnost a také kontrast s rozkvetlou florou až dech vyráží. A k tomu všemu nečekané aleje palem lemující rozsáhlá nížinná jezera, jakoby tančící v horkém rytmu jižanské hudby.


To vše doplněné dřevěnými, kamennými, strohými i bohatě malovanými domečky a domy. Malými vesnickými kostely, starobylými i ultramoderními. Honosnými katedrálami. Důstojnými hrady a zámky, z nichž dodnes mnohé mají své soukromé majitele. Nechybí moderní, bohatá a životem tepající velkoměsta, centra jedné z nejvyspělejších světových ekonomik, důkazy luxusního života a pohodlí. A proti tomu starobylé vesničky, kde se architektura ani život lidí za desítky či snad stovky let téměř vůbec nezměnil, místa dýchající nostalgickou atmosférou, která připomíná odkud to tu vše vzešlo… A do toho němčina, francouzština, italština, rétorománština… Poznáváte?


Možná ano, možná ne… Já se musela před necelými dvěma lety přesvědčit na vlastní kůži. Když už jsem si po shlédnutí dalekých exotických koutů této zeměkoule myslela, že mě na našem stařičkém kontinentu již nemůže nic zásadně překvapit, navštívila jsem zemi, o které jsem vlastně nic nevěděla. Švýcarsko. A nejednou zůstala s pusou dokořán. Někdy mi až rozum nebral, jak příroda mohla dokázat vykouzlit takovou různorodou fascinující krásu na tak malém území nedaleko naší matičky vlasti. A k tomu ještě místní lidé připojili úchvatnou a pestrou architekturu a to vše si jako v oko hlavě opečovávají a ochraňují. Vědí totiž, že jejich největším pokladem nejsou peníze uložené v bankách a benevolentní daňové zákony, ale jejich neposkvrněné a dech beroucí přírodní bohatství. V jeden okamžik tu můžete stát na vrcholu čtyřtisícovky, shlížet na nekonečný ledovec lemovaný pestrobarevným kvítím a o hodinu později si lebedit mezi palmami na břehu gigantického jezera a opalovat své natěšené tělo v žáru slunečních paprsků. A je tu toho mnohem více, co nabízí příroda, ale i neuvěřitelná architektura… V jedné části této malé zemičky vás uchvátí barevně malované domy, každý jiný, jako byste se najednou ocitli uprostřed přehlídky velkých uměleckých děl. O kousek dále vás pohladí sympatické a teplo vyzařující dřevěné domy načančané vyzývavě červenými muškáty až oči přechází. A ještě malinko dál vás ohromí kamenná stavení jak ze středověku, u kterých si marně lámete hlavu, proč v jedné z nejbohatších zemí světa tolik lidí ještě žije v takovýchto starobylých domech a v tak těsném spojení s přírodou.

Více informací o autorce i švýcarském projektu na www.photoexpo.cz

Obdivovat tuto zemi můžete dny, týdny i měsíce a stále budete něčím překvapováni. Mě tato část Evropy uchvátila natolik, že jsem vytvořila autorský projekt, který nám Čechům snad alespoň trochu představuje tuto zemi a nastiňuje krásy, které nabízí. Projekt zahrnuje fotografickou výstavu, kalendář 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA pro r. 2008, který si ještě můžete zakoupit a připravuji i knihu plnou fotografií, krátkých příběhů a zajímavých fakt. A rozhodně doporučuji… jeďte tam a objevujte!

12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA

Kalendář 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA na rok 2008 je součástí autorského projektu Ing. Hany Růžičkové o Švýcarsku zahrnujícího rovněž fotografickou výstavu 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA a knižní publikaci ŠVÝCARSKO – CESTOPIS VE FOTOGRAFII. Projekt nese záštitu švýcarské turistické centrály Switzerland Tourism.




V celkem 60 fotografiích a 12 motivech typických pro tuto nádhernou a neuvěřitelně zajímavou evropskou zemi představuje kalendář především její přírodní, kulturní a architektonické krásy, kterými je pověstná. Každému měsíci je věnován jeden motiv v pěti fotografiích (jedné titulní a čtyřech ilustračních): LEDEN provázejí LEDOVCE, ÚNOR symbolizují sněhem pokryté vrcholky HOR, BŘEZEN je věnován FAUNĚ, v této době často březí, DUBEN, aprílový měsíc plný šprýmů a překvapení alegorizují překvapivé ZAJÍMAVOSTI, KVĚTEN se nemůže obejít bez květeny, tedy FLORY, ČERVEN provokuje k začervenání zajímavými pohledy na SOCHY, ČERVENEC je první prázdninovou inspirací k návštěvě HRADŮ A ZÁMKŮ, SRPEN pak tou druhou lákající do typických KOSTELŮ A KATEDRÁL, ZÁŘÍ se nostalgicky ohlíží za létem PŘÍSTAVY A NÁBŘEŽÍMI, ŘÍJEN provází atmosféra podzimních barev promítnutá do DŘEVĚNÉ A KAMENNÉ ARCHITEKTURY, LISTOPAD nabízí chladivé zrcadlení JEZER A ŘEK a v PROSINCI nemůže chybět vánoční motiv na MALOVANÝCH DOMECH. První strana kalendáře nabízí titulní fotografie všech motivů. Fotografické provázení Švýcarskem je završeno zajímavými informacemi o této zemi na zadní straně (cover) kalendáře.


Kromě tématu a grafického pojetí je kalendář jedinečný především svým kombinovaným knihařským zpracováním „2 v 1“ jako stolní a nástěnný zároveň. Podle libosti si jej tak můžete postavit na stůl nebo zavěsit na zeď. Závěsný mechanismus je řešen klasicky kroužkovou vazbou s očkem, postavit na stůl jej pak lze díky dvěma pevným kartonovým deskám elegantně spojeným silonovým vláknem. Toto zpracování je chráněno jako užitný vzor u ÚPV.

Zpracování kalendáře je luxusní, 14 stran na matné křídě s černým podkladem, na němž barevné fotografie příjemně vynikají. Rozměry kalendáře jsou 30 cm š. x 33 cm v. Kalendář je zabalen v průhledném pevném igelitovém obalu.

Více informací na www.photoexpo.cz, kalendář si lze prohlédnout na http://www.pho­toexpo.cz/gale­rie.php?… . Kalendář si můžete objednat na: photoexpo (at) pho­toexpo.cz, NOVOROČNÍ SLEVA – 100 Kč/ks namísto původních 150 Kč/ks

Pražské zahrady, zastavení třicáté třetí – Kampa a Nosticova zahrada

Kampu zná dobře nejen každý Pražák, ale i mnoho návštěvníků
města mimo jiné proto, že je používána jako spojnice mezi Karlovým mostem
a mostem Legií. Každý, kdo se projde po Karlově mostě, většinou spočine
po znavujícím cestování po historické Praze právě zde, kousek pod
Karlovým mostem na Kampě.


Nedaleko od Vojanových sadů na Malé Straně leží mezi tokem Vltavy a jejím umělým ramenem Čertovkou park Kampa. Její celková rozloha je 2, 65 ha a leží v nadmořské výšce 190 metrů. Dnes už nikdo přesně neví, zda Kampa vznikla postupným zanášením meandru Vltavy či byl ostrov uměle oddělen náhonem pro malostranské mlýny.

Kampu zná dobře nejen každý Pražák, ale i mnoho návštěvníků města mimo jiné proto, že je používána jako spojnice mezi Karlovým mostem a mostem Legií. Každý, kdo se projde po Karlově mostě, většinou spočine po znavujícím cestování po historické Praze právě zde, kousek pod Karlovým mostem na Kampě.

Původ názvu Kampa je vykládán různě. Podle některých je toto slovo odvozeno z latinského campus (ploché pole, planina) nebo ze staročeského zákampí (stinné místo), druzí zase tvrdí, že souvisí se jménem měšťana Gangsela z Campu, který zde v 17. století vlastnil dům. Každopádně nejstarší písemné zmínky o Kampě jsou z roku 1169 kdy byla zmíněna v zakládací listině kostela maltézského řádu. Přirozené náplavy a navážky, především po velkém požáru Hradčan a Malé Strany roku 1541, ostrov časem navyšovaly. Břehy Vltavy byly zpevněny až v 17. století. Na místě Kampy vznikaly zahrady, ale už od 15. století zde byly stavěny mlýny a mlýnské zahrady, které byly nahrazovány honosnými zahradami šlechtickými. Podle dochovaných pramenů tady vznikla ze zahrad Huťské, Zlomkovské a Glauchovské největší barokní zahrada zvaná Michnovská nazvaná po hraběti Michnovi z Vacínova. Dalším známým vlastníkem této zahrady byli Schwarzenberkové, kteří ji zvelebili zatímco jejich další majitel Jan Borschein ji nechal úplně zpustnout, v tomto stavu ji zakoupil roku 1762 vojenský erár.

Ve 20.století byla Kampa využívána různými sportovními kluby a soukromým zahradníkem. Po 1. světové válce byly vykáceny dožívající stromy a pozemky byly majetkem pražské obce. Sjednocený „všelidový“ park vznikl ve čtyřicátých letech, kdy nejprve pro cvičiště a později i kvůli přístupu k řece pro požárníky byly zbourány zdi starých zahrad. Tak odešla do nenávratna důležitá a kouzelná část Malé Strany i půvabná křivolaká ulička U Sovových mlýnů. Tak zmizela celá kompozice zahrad, které v té době ještě patřily k blízkým palácům. Byl urovnán terén, vykáceny další stromy a ponechány jen ty významné a zdravé. Do novější podoby byl park uveden v letech 1947 až 48, kdy byl zvolen volnější anglický krajinářský sloh. Pozemek je rovinatý, hlavní průchozí cesty jsou podél Vltavy a podél Čertovky. Perlou prostorové kompozice je průhled na severojižní ose. Dodnes zde můžete najít tři stromy z původního osazení parku, platan javorolistý, tis červený a sloupovitý dub letní. V 80. a 90. letech 20. století byla v parku zavedena závlaha a ořetřeny a prořezány dřeviny a přemístěno dětské hřiště. Při záplavách roku 2002 byla celá Kampa pod vodou.


Sovovy mlýny jsou na Kampě od roku 1589. Jméno mají podle Václava Sovy z Liboslavě, který původní mlýn vlastnil. Kolem Sovových mlýnů se nachází Odkolkovská zahrada, jíž v 19. století obývala pekařská rodina Odkolků, která mlýn koupila a nechala novogoticky přestavět. Po požáru v roce 1896 pak nebyl provoz obnoven, ale došlo k adaptaci na dílny a byty. Po roce 1959 zde nějaký čas sídlila Československá akademie věd . Dnes v nich najdete Muzeum Kampa z nadace Jana a Medy Mládkových. V Muzeu moderního umění najdete abstraktní umění Františka Kupky ale i českého kubistického sochaře Otty Gutfreunda, Jana Koláře a dalších umělců. Celkově je zde celoročně vystaveno na 1200 děl.

Poslední rekonstrukce Sovových mlýnů na pražské Kampě probíhala v letech 2000 až 2001. Byla financována z prostředků daňových poplatníků a konečná částka, kterou město vložilo do této akce, činila sto dvacet milionů korun. V této sumě však nebyly náklady na nejdiskutovanější část, krychle ze skla a kovu. Jedná se o návrh sochaře prof. Mariana Karla, který je renomovaným umělcem, jehož návrhy již byly s úspěchem realizovány doma i v zahraničí. Nad původním renesančním zdivem umístil tvar vycházející z prostupu dvou vůči sobě pootočených krychlí. Takto se mu podařilo nejen prosvětlit schodiště, které je do věže vloženo, ale i vytvořit její funkční završení krytou vyhlídkovou plošinou. Tato kostka spolu s obří židlí Magdaleny Jetelové je ryze moderním architektonickým prvkem tady na Kampě. V protilehlé nízké konírně se střídají výměnné výstavy. Původně plánované otevření tohoto prostoru po rekonstrukci na konci léta 2002 se v důsledku povodní oddálilo o jeden rok. Před budovou galerie, ve dvoře kde jsou umístěny různé moderní plastiky, byl vytvořen moderní vodní prvek. Jedná se o svažující se vodní příkop. Voda přetéká z jedné strany příkopu přes mělký přechod překrytý mříží a po vlnité kaskádě stéká mezi budovami k Vltavě. V hlubší části je voda prosvětlena relfektory.

Také na Kampě, v sousedství Nostického paláce ve Zlomkovském domě, najdete ještě unikátní Centrum historie Praha XVII. Století, které je zde otevřeno od roku 2005. Nabízí ojedinělou a uměleckou expozici historických řemesel. Najdete zde šperky z kůže, mědi i stříbra, kovolitecké umění, zejména historické zvonky, spony i přezky, ale i nože, svíčky, hrnce a hrníčky, staré mince nebo brašny, to vše z éry panovníka Rudolfa II. Zástupci cechu cínařského vystavují dobové poháry a modely rytířů včetně jejich výzbroje. Jedním z vrcholů expozice je ukázka vojenské výzbroje z období třicetileté války s dobovými kostýmy a nábytkem. Vše je ruční práce, stejně jako výrobky z historického skla či keramiky. V Centru se rovněž nachází knihovna s historickými knižními tituly a informační koutek Moravskoslezského kraje. Specialitou objektu je občerstvení podávané dobově oděnou obsluhou.

Kampa je středem pestrého kulturního dění během celého roku. Pořádají se zde velké kulturní akce jako Velikonoce na Kampě, Čarodějnice na Kampě, Svatojánská pouť, Řecký a Kyperský den, Staropražská veselice. Proslavené jsou Mikulášské na Kampě a Předvánoční konané vždy 5. a 15. prosince.

Na Kampě také najdete jedno z nejkrásnějších posezení v Praze v restauraci Kampa Park na atraktivní terase u řeky Vltavy s překrásným výhledem na Karlův Most a Staré Město. Je to skvělý, dá se říci prvotřídní podnik, kde se setkávají velmi často známé osobnosti nejen z Česka, ale ze všech kontinentů světa. Tato restaurace byla otevřena již v létě 1994 a brzy proslula svým prostředím, vášní pro detail, skvělou obsluhou.

Dá se říci, že Kampa si na kulinářské umění potrpí. Dokonce i Sovovy mlýny zažily Prague Food Festival pořádaný Pavlem Kauterem a byl první svého druhu. Oficiální program slíbil jedinečnou „gourmetí zábavu“, která započala 7.9.2007. Po tři dny každý den úderem dvanácté hodiny až do večerní desáté probíhala gastronomická šou. Denně se prezentovalo dvanáct restaurací s předem specifikovanými pokrmy. Nicméně nejen jídlem je člověk živ, velká pozornost byla věnována i nápojům . Také proto, že partnerem festivalu byl Bohemia Sekt.


Roku 2005 byl dokončen úsek protipovodňové ochrany, který ochrání Kampu a Malou Stranu před dalšími případnými záplavami. Pak přišly na řadu kroky, jejichž účelem bylo celé toto území revitalizovat – a to včetně parku Kampa. Během roku 2006 došlo na řadu revitalizačních úprav většinového terénu včetně zkrášlení a zpevnění břehů Čertovky. Tato půvabná říčka je srdcem celé Kampy. Čertovka, navzdory nelaskavému jménu je kouzelným místem pro toho, kdo je jí schopen a ochoten naslouchat.

U vstupu do parku z náměstí Na Kampě je už od roku 1949 pomník Josefa Dobrovského. Babička mi kdysi vyprávěla, že před tím býval už od roku 1902ve Vrchlického sadech. Tuto sochu vytvořil roku 1902 z kararského mramoru sochař Ždárský dle návrhu profesora Tomáše Seidana.

Park na Kampě je spojen můstkem přes Čertovku s Nosticovou zahradou. Ta je maličká, pouhých 0,38 ha a patří k Nosticovu paláci. Stejně jako Kampa se nachází v nadmořské výšce 190 metrů. Zahrada je volně přístupná a je využívána především jako průchozí mezi náměstím Na Kampě a Karmelitskou ulicí. Dá se tudy dojít až k lanové dráze na zahrady Petřína. Po jejím obvodu je rozmístěno pár laviček ke krátkodobé relaxaci. Tuto zahradu založil hrabě František Antonín Nostic. Pozemky koupil jeho otec František Václav už roku 1765. Ví se, že rod Nosticů vlastnil zahradu téměř dvě stě let. Zahradní domek čp. 501 a kousek zahrady daroval Jan Bedřich Nostic svému učiteli Josefu Dobrovskému, který zde žil v letech 1798 až 1803. Dnes je Nostický palác sídlem Ministerstva kultury. Z můstku přes Čertovku, která dělí park na Kampě a Nosticovu zahradu uvidíte mlýnský náhon Čertovka i dřevěné kolo známé z Pražských pohlednic.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Vánoce v Melbourne a Silvestr na Tasmánii

K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým
dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den
odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně
spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii
neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a
lidé jdou běžně do práce.

Vánoce v australské rodině v Melbourne


K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a lidé jdou běžně do práce. Neprobíhá ani štědrovečerní večeře, ani se nerozdávají dárečky. Spíše se všichni na Vánoce připravují, shánějí poslední dárky, vaří se, zdobí atd. Jakási „štědrovečerní hostina“ je až 25.12. odpoledne a dárky se rozbalují hned po snídani, kterou pro nás byl ovocný salát s jogurtem. Mezi rozdáváním dárků a odpolední hostinou mnohé rodiny ještě chodí na procházku do parku, zahrát kriket atd. Nelze ale říci, že je toto typický průběh australských Vánoc. Ten v podstatě ani neexistuje. Austrálie je multikulturní, tradic je mnoho. Ale způsob, jakým svátky slaví naši hostitelé je prý nejčastější. Na hostině se podávají různé pokrmy – v mnoha rodinách ryby či mořské plody a také velmi často pečená krůta (náš případ).A abychom si trošku připomněli naše české Vánoce a ukázali Markovi a Prue naše zvyky, udělali jsme typický český bramborový salát. Pro nás netradičně na stole nebylo žádné cukroví, jenom ovoce a různé druhy oříšků a mandle.

Dlouho jsme s Renčou nevěděli, co našim hostitelům koupit za dárek. Nakonec jsme ale dostali super nápad – koupili jsme jim nádhernou knihu (průvodce) po České a Slovenské republice. Je tištěna na lesklém křídovém papíře s množstvím úžasných fotek československých zajímavostí. Fakt povedená kniha. No a jako doplněk se nám podařilo v Melbourne sehnat i plzeňský Prazdroj. Mark i Prue byli z dárku nadšeni, neboť příští rok plánují dovolenou na kolech do Evropy a tak tato kniha byla pro ně zároveň pozvánkou do naší země. Oba slíbili, že určitě přijedou.

Během následujících dní strávených v Melbourne jsme provedli generální revizi všeho vybavení, vše vyprali, vyčistili, seřídili kola atd. To vše je třeba jednou za čas udělat, aby se mohlo pokračovat dál.


Dalším, pro nás velmi netradičním, zážitkem byla návštěva mezinárodního utkání v kriketu mezi Austrálií a Indií. Kriket je totiž u Australanů velmi populární a zápasů se účastní desetitisíce fanoušků. Tenhle se zrovna konal na obrovském olympijském stadionu, kam se vejde přes 100 tisíc diváků. I když jsme si byli kriket na vlastní kůži vyzkoušet den předem, moc jsme pravidlům neporozuměli a hlavně nechápali, jak davy fanoušků mohou takto šílet. Nám tento sport přišel velmi nudný a zdlouhavý. Jeden zápas se totiž hraje třeba 3–5 dní! Co se nám ale strašně líbilo, byla atmosféra na stadionu. To byl fakt super zážitek. V jednu chvíli dokonce na hřiště mezi hráče vběhl nahý fanoušek a běžel po celém hřišti, než ho ochranka zpacifikovala a odtáhla do zákulisí. Tahle sranda ho prý přijde na 6000 AUD,v přepočtu asi 100 tisíc korun.

Během týdne stráveném v tomto druhém největším městě Austrálie jsme také zavítali několikrát do centra, abychom si ho prohlédli. Melbourne na nás zanechalo velký dojem. Je to krásné, čisté a zelené město s evropským nádechem. Je tu totiž velká komunita Němců, Italů a hlavně Řeků. Pro cyklisty tu mají plno parádních cyklostezek a pro ostatní spousty parků atd. S Renčou jsme se shodli, že tady by se nám na bydlení opravdu líbilo. Velmi zajímavé je, jak zde celkem dobře k sobě zapadají staré kamenné stavby a obrovské skleněné mrakodrapy.


S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9ti hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili v lodním kinosále, kde proběhla velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichu jménem Tasmánský čert (Tasmanian devil).

První kilometry Tasmánií a první dojmy z ní


V podvečerních hodinách připlouváme do přístavu Devonport a odtud se vydáváme k východnímu pobřeží. Hned na prvních desítkách kilometrů poznáváme základní rozdíly mezi pevninskou Austrálií a ostrovní Tasmánií. Tasmánie je mnohem zelenější, je tu mnoho lesů, všude jezera, potoky, řeky… Také je zde hodně kopců a hor, svěžejší vzduch a s tím spojené nižší teploty. Řádově o 5–10 stupňů méně než na kontinentu. Pro cyklisty jedině dobře.

První noc v Tasmánii spíme na pozemku u místních farmářů a ráno když se probouzíme, u stanu vidíme černoušky. Farmářka totiž nemohla mít vlastní děti a tak spolu s manželem adoptovali tři děti z Etiopie. K snídani nás pozvali do sadu, kde bylo mnoho druhů ovoce – maliny, ostružiny, kanadské borůvky a další. To byla dobrota.

Silvestr na Tasmánii uprostřed buše na maďarské farmě


V podvečer před Silvestrem dorazíme do Lilydale na maďarskou farmu, kam nás naši hostitelé pozvali, když jsme se s nimi potkali před mnoha týdny na Nullarbor Plain. Tato, původem maďarská rodina emigrovala v 80. letech do Perthu a když už je komerční způsob života ve městě přestal bavit, koupili si část pralesa na Tasmánii a odstěhovali se tam. První měsíce žili ve stanu a postupně káceli stromy, z nichž si pak postavili srub, na vykáceném prostranství začali pěstovat zeleninu, ovoce a vinnou révu. Vše pouze pro vlastní potřebu. Pan domácí, Sandor, je technik a konstruktér a tak si sestavil svou vlastní vodní elektrárnu, která vyrábí energii pro celou farmu. Vodu mají přímo z pramene z hor, pečou si vlastní chleba, pěstují zeleninu a ovoce, takže jsou v podstatě soběstační. Tento život všichni velmi milují a jsou také patřičně hrdí na vše, co si sami uprostřed pralesa vlastníma rukama vybudovali.

S těmito přátelskými lidmi jsme strávili Silvestr a zůstali u nich celkem 3 noci. Na silvestrovský oběd jedeme všichni na další maďarskou farmu poblíž, kde je celkem asi 20 lidi různých národností, kteří se pravidelně setkávají. Oslava Silvestra probíhala u našich hostitelů ve srubu uprostřed buše ve velmi přátelském a klidném duchu. Žádné opíjení se nebo ohňostroje, prostě jen pohodové klábosení, hraní karet a celkově fajn atmosféra. Nový rok trávíme ještě na farmě a druhého ledna už vyrážíme dál vstříc dalším tasmánským zážitkům…

O Tasmánii více v další reportáži.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Domov objektivem cestovatelů na festivalech a veletrzích

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila loni
v říjnu na veletrhu Invex, kde byli vyhlášení vítězové. Snímky
z finálového kola jsme vytiskli na formát A3+ a vystavili na několika
cestovatelských akcích. Z prostorových důvodů ale nebylo vždy možné
vystavit všechny fotografie. Připravili jsme proto i menší
prezentační variantu výstavy.

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila loni v říjnu na veletrhu Invex, kde byli vyhlášení vítězové. Snímky z finálového kola jsme vytiskli na formát A3+ a vystavili na několika cestovatelských akcích. Z prostorových důvodů ale nebylo vždy možné vystavit všechny fotografie. Připravili jsme proto i menší prezentační variantu výstavy. Velké fotografie poputují převážně po galeriích a malou prezentační výstavu potkáte na dalších akcích, kterých se budeme účastnit.

Snímky z fotosoutěže, termíny výstav a informace o dalším ročníku naleznete na webu fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů, kde naleznete i mapy s vyznačenými místy pořízení fotografií a popisem místa. Získáte tak 363 tipů pro vaše další cesty po České a Slovenské republice.

Invex – vyhlášení výsledků

Na loňském Invexu (23.-27. 10. 2007) proběhlo vyhlášení výsledků v rámci doprovodného programu na stánku hlavního partnera soutěže – firmy ZONER sofware. Vítězové získlali program Zoner Photo Studio 10, knihy a slevové kupóny na kurzy IDIFu, kupóny na nákup u HUMI a knihy z vydavatelství Zoner Press a Oftis. Na snímcích z fotosoutěže se také prezentovala nová funkce Zoner Photo Studia 10 pro vyhledávání dalších snímků v okolí místa pořízení. Velké fotografie zbobily jednací prostory stánku a několik návštěvníků mělo vážný zájem o jejich zakoupení.


Rajbas – Outdoor – Kotlík, Blansko

Na tomto vydařeném cestovatelském festiválku v Blansku (23.-24. 11. 2007) se nám povedlo vystavit všechny snímky na velmi exponovaném místě v předsálí. Návštěvníky zaujaly nejen fotografie, ale i GPS souřadnice místa pořízení. Několik cestovatelů se zajímalo i o techniku tisku. Všechny snímky jsou vytištěné na fototiskárně EPSON Photo Stylus R2400, která tiskne pomocí osmi pigmentových inkoustů. Díky technologii tří černých inkoustů lze vytisknout i černobílé fotografie a perfektní světle šedá místa na snímcích s tekoucí vodou…

Po těchto akcích začala příprava snímků na výstavu. Některé z nich jsme museli vyčistit nebo přetisknout, protože se během převozu a instalací v exponovaných prostorách nechtěně poškodily. I z tohoto důvodu vznikla prezentační varianta výstavy, která se bude používat na akcích. Velké fotografie jsou nyní nalepeny na deskách a zapaspartovány. Vypadají tak elegantněji a mělo by se snížit i riziko poškození při přepravě.


RegionTour 2008, Brno

Na veletrhu RegionTour (10.-13. 1. 2008) jsme měli poprvé vlastní stáneček, kde jsme prezentovali naši činnost. Fotografie zdobily stěny stánku a také jsme promítali všechny snímky včetně popisků. Lidé se zastavovali a prohlíželi fotografie míst, o kterých často ani nevědí. Velmi častý dotaz zněl na místo, kde se nachází větrný mlýn Vrátno zachycený Tomášem Kyptou. Snímek v loňském ročníku zvítězil a jeho autor získal hodnotné ceny od partnerů. Správnou odpověď jistě naleznete pomocí mapy na stránkách fotosoutěže, ale malá nápověda zní: 50° 26′ 40″ N, 14° 42′ 05″ E.


Camera Slovakia 2008, Bratislava

Tento cestovatelský festival plný promítaní a výstav fotografií velmi dobře doplňuje slovenské veletrhy cestovního ruchu. Výstavu snímků jsme měli na stánku firmy Zoner, kde jsme podobně jako na RegionTouru promítali všechny snímky s popisky. Po této prezentaci „v cudzině“ se do příštího ročníku snad zapojí i více slovenských fotografů, kteří představí skrytá místa jejich domoviny…

Pořádáte cestovatelské akce nebo promítání? Máte nevyužitý výstavní prostor? Máme několik ještě volných termínů, kdy bysme u vás mohli uspořádat výstavu nebo prezentovat projekt. Napište mi na milank (at) ces­tovatel.cz nebo zavolejte na 733 518 070.