Poslední díly španělské mozaiky

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když
jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými
autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady
a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Nový Zéland: NP Abel Tasman

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších
národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na
severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem
zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde
se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou
vegetací.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.


Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.


Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.


Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.


Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.


Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.


Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Cestování a pitná voda

Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům,
neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy
podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních
zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace
(WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu
cestovatelů.


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Hop sem, hop tam po Americe

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky.
Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za
slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé
země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a
zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Rozhodnutí odjet


Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.


Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas


Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.


Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na


Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.


Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Rozhodnutí odjet


Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.


Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas


Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.


Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na


Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.


Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Ivana Filipová a Martin Lejsal pokračují na stránkách Českého rozhlasu

Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy
z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu
několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových
autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.


Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Zkuste navštívit dvě nové rubriky na stránkách Českého rozhlasu, Parky, zahrady a arboreta a Přírodní krásy české republiky.


Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.


Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Zkuste navštívit dvě nové rubriky na stránkách Českého rozhlasu, Parky, zahrady a arboreta a Přírodní krásy české republiky.


Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.

Čveni sachme: benefiční večery s gruzínskou tématikou

„Čveni sachme“ – tak se jmenují dva benefiční večery
s gruzínskou tématikou, které proběhnou v rámci sbírky na
podporu centra pro mentálně postižené v gruzínském Qedeli. Večery
organizují dvě Češky, které na místě pracovaly jako dobrovolnice,
záštitu nad sbírkou převzala Nadace Divoké Husy.


Kulturní večery v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v Gruzii

Praha – „Čveni sachme“ – tak se jmenují dva benefiční večery s gruzínskou tématikou, které proběhnou v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v gruzínském Qedeli. Večery organizují dvě Češky, které na místě pracovaly jako dobrovolnice, záštitu nad sbírkou převzala Nadace Divoké Husy.

„Čveni sachme znamená gruzínsky „naše věc“. Název jsme zvolili proto, že Qedeli je jediným zařízením pro mentálně postižené v Gruzii, které se snaží své klienty skutečně zapojit do běžného života,“ vysvětluje Šárka Zahradníková, hlavní organizátorka sbírky, která v Gruzii působila více než měsíc jako dobrovolnice.

Kulturní večery, jejichž návštěvníci se dozvědí mnoho zajímavého nejen o Qedeli, ale i o gruzínské kultuře proběhnou 7. dubna v Kavárně Vesmírna a 22. dubna v Cestovatelském klubu Karavanseráj. „Zpíváním, vyprávěním a dobrým jídlem a pitím, tedy tím, čím je Gruzie vyhlášená, chceme podpořit tento dobrý úmysl,“ dodává Zahradníková. Podle ní totiž zaměstnancům Qedeli nechybí nadšení, ale horší už je to s financemi. Prostředky ze sbírky tak půjdou na nutné stavební úpravy a volnočasové aktivity pro klienty, například náklady na výlety nebo výstavbu hřiště.


Systém sociálních služeb v Gruzii má zatím velké mezery. Instituce pro dospělé s mentálním postižením v zemi prakticky nejsou, a proto musí tito lidé zůstávat v dětských ústavech. Ty ale jejich potřebám naprosto nevyhovují. „Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde by lidé se zvláštními potřebami dostali nejen střechu nad hlavou a jídlo, ale kde by se také každý z nich mohl rozvíjet a naplňovat svoje schopnosti,“ říká Lali Chandolišvili, zakladatelka Qedeli. Mezi každodenní činnosti tak patří práce na farmě i v domě nebo výroba drobných předmětů. V současnosti centrum plánuje rozšíření své činnosti o tkalcovské a řezbářské dílny a také projekt chráněného bydlení pro lidi s lehčím postižením, kteří mohou žít prakticky samostatně.


Čveni sachme – gruzínské večery

  • česko-gruzínský sbor T. Ošakmašviliho zazpívá gruzínské lidové písně
  • gruzínské pohoštění, čaj a víno
  • Gruzie pohledem a slovem těch, kdo odtamtud pocházejí nebo tam různou dobu působili (promítání a vyprávění)

Úterý 7.4. v 19:00 Kavárna Vesmírna, Ve Smečkách 5, Praha 1.

Středa 22.4. v 19:00 Klub cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.

Vstup 80 Kč

Sbírka NÁZEV, číslo účtu, (www)

Čveni sachme, číslo transparentního účtu 2600030771/2010, pohyby na účtu možno sledovat na http://www.fi­o.cz/…ni_ucty­.itml

Další informace poskytne:

Šárka Zahradníková, tel. 605 864 493, e-mail: zahradnice (at) web­foto.cz

Kristina Maršálková, tel. 777 814 072, e-mail: marsalkovak (at) gma­il.com

Jeden den v Qedeli

(vypráví Kristina Maršálková, v Gruzii působila jako dobrovolnice na podzim 2008)

Qedeli původně fungovalo jako denní centrum, postupně začalo nabírat klienty na stálý pobyt a od roku 2006 v komunitě žije a pracuje 10 klientů. Každodenním zaměstnáním je nošení vody na asi kilometr vzdálenou farmu. Úkoly jsou rozdělené, dávno naučené. Míša pomalu a důkladně naplní nádoby na vodu a vyrovná je na zápraží. Ti, co se rychleji obouvají, popadnou kanystry, které se lépe nesou v ruce, a vyrazí napřed. Sopiko běhá od sklepa po půdu a hledá své boty. Nebo klobouk. Nebo hřeben. Nebo hračky. Na ni a na ostatní pomalejší zbudou PET pětilitrovky, jejichž držadla se zařezávají do dlaní, a proto nejsou příliš oblíbené. Stoupáme přes dva vršky, na každém odpočíváme. Dato se opožďuje. Jeho volání zní ze stále větší dálky. Jen poprvé mi to nedá a vracím se pro něj. PETky stojí na cestě, mohutná postava v trní, Dato se oběma rukama láduje ostružinami a svoje zoufalé „Počkej!“ vykřikuje, když má zrovna chvilku pusu prázdnou. Ale i on dvakrát denně na farmu vodu donese, jen mu cesta trvá déle a déle, protože ostružiny jsou zralejší a zralejší.

Koala, maskot Austrálie

Koala je národním maskotem Austrálie. Toto milé zvířátko je milováno
všemi bez rozdílu věku. Její vzhled je nezaměnitelný, protože vypadá
jako plyšová hračka ve výkladní skříni. Její charakteristický nápadně
velký šedomodrý nos a kouzelné „plyšové“ uši z ní učinily
jedno z nejmilovanějších zvířátek na matičce Zemi.


Koala je národním maskotem Austrálie. Toto milé zvířátko je milováno všemi bez rozdílu věku. Její vzhled je nezaměnitelný, protože vypadá jako plyšová hračka ve výkladní skříni. Její charakteristický nápadně velký šedomodrý nos a kouzelné „plyšové“ uši z ní učinily jedno z nejmilovanějších zvířátek na matičce Zemi.

Koala není medvídek

Při procházce v některé z australských přírodních rezervací uvidíte v korunách eukalyptů roztomilé medvídky, které dorůstají do velikosti 68–82 cm Tento roztomilý „medvídek“ se stříbřitě šedou kožešinou je ve styku s lidmi velmi krotký. Není to ale medvídek, jak většina z nás ví, ale koala medvídkovitá a s medvědy má společné jen jméno. Je to totiž vačnatec.

Koalí mláďata

Koalí samice podobně jako i někteří jiní vačnatci nosí své mládě v břišním vaku. Tato informace asi pro většinu lidí není nová, ale možná pro někoho bude překvapením, že koalí mláďata se rodí slepá a bez srsti. A takovéto nedochůdče je ke všemu menší než 2 cm. V maminčině vaku jsou ovšem mláďata jako v inkubátoru, ve kterém se živí mlékem prvních 6 měsíců svého života. Při takovéto mateřské péči mládě doroste tak, že se může vozit na máminých zádech.

Obohacený jídelníček

Po půl roce už mláďata začínají pít matčino rozředěné mléko – jakousi tekutinu, která má v sobě vše, co mláďata potřebují. Potom až do 12 měsíců svého života se žijí jak mlékem, tak už i eukalyptovými listy.. Když se mláďata osamostatní, mléko už nepotřebují a jejich jídelníček už sestává téměř jen z eukalyptových listů.


Život každé koaly je nerozlučně spjatý s eukalypty, v jejichž korunách tráví většinu svého pomalého života. Tento strom ji poskytuje nejen útulek před hady a jinými nepřáteli, ale dává ji i potravu. Koala se živí listy eukalyptů, a to ještě pouze některých druhů. Z 500 druhů eukalyptů rostoucích v Austrálii jich jen 12 vyhovuje jídelnímu lístku koaly. Proto se nesmíme divit, že je v zoologických zahradách mimo Austrálii naprostou raritou, protože používá ke svému jídlu jen vrcholové lístky eukalyptů, které dopravou vadnou a koala už je nejí, protože v nich už není pro ni životadárná tekutina.

Eukalyptové listy mají nízkou dávku proteínů a jsou velmi hořké a pro většinu zvířat jsou nepoživatelné i z důvodu přítomnosti toxických látek. A že koala je dost velký jedlík dokazuje fakt, že v průměru za jeden den si pochutná až na 500 gramů eukalyptových listů. Nejoblíbenějšími druhy jsou modrý a šedý eukalyptus , ale pochutná si i na říčním červeném eukalyptu. Jelikož listy těchto stromů obsahují v některých obdobích jedovaté látky, musí koala dodržovat přesný jídelníček a pojídat zároveň listy různých stromů

Životní rytmus koaly

Koala svým životem připomíná lenochoda. Prosí celé dny na stromech, pohybuje se velmi pomalu a nedá se ničím vyrušit ze svého klidu. Kromě toho musí pravidelně slézat na zem, kde se dříve stávala lehkou kořistí psa dinga. Ke šplhání využívá nohy se silnými drápy. Většinu času tráví koaly podřimováním nebo spánkem na stromě.

Zajímavé triky

Příroda obdařila zvířata různými vlastnostmi a dala jim šanci přizpůsobit se různým podmínkám. A tak koaly na rozdíl od medvědů nebo tuleňů, nespoléhají na vrstvu tuku pod kůží jako formy izolace. Ale mají své vlastní triky, jak se ohřát nebo naopak ochladit. V chladném počasí si umí tělo koaly měnit krevní oběh tak, aby si uchovávalo teplo. V ještě chladnějším počasí se koaly dokonce dokážou třást tak, že si tím vytvoří teplo pomocí rychlých stahů určitých svalů.

Když teplota naopak dosáhne na 25 – 30 stupňů Celsia, koaly používají důmyslný trik, kdy pomocí zvýšení rychlosti dechu dokážou regulovat teplotu svého těla a ochlazovat ho. Mohou tím zároveň snížit i ztráty vody.

Kde koala žije

Kdysi byla koala rozšířena po celé východní Austrálii, a to od středního Queenslandu až po východní část Jižní Austrálie. V současnosti je, bohužel, její teritorium výskytu rozšíření velmi roztříštěné a v mnoha oblastech koala vyhynula nebo je vzácná.

Koala se stala ohroženým druhem zřejmě především z důvodu nadměrného lovu na konci 19. století, kdy byl její měkký kožíšek velmi žádaným artiklem.

Co je pro koaly hrozbou

V současnosti na koaly číhají mnozí nepřátelé. Tak kromě psů dingo je pro tyto chlupáčky nebezpečný stále stoupající silniční provoz. Ničení a kácení eukalyptových lesů je pro koaly asi tou největší hrozbou, protože tím mizí jejich přirozené prostředí a možnost obživy. Další hrozbou jsou viry, které způsobují slepotu, neplodnost a zápal plic. Toto všechno se může pro populaci koal stát osudné.

Toto milované zvířátko je stále více ohrožované civilizací, a proto je povinností člověka, aby mu pomohl. Australané zřídili jakési koalí krizové centrum, jehož součástí je i koalí nemocnice s výjezdní pohotovostí.

Koaly a vražedné horko

Koala v řeči domorodých Aboriginců znamená „nepije“ a je to pravda. Koala skutečně nepije, ale získává všechnu potřebnou tekutinu ze své potravy, eukalyptových listů – z těch vrcholových, které v sobě mají nejvíc tekutiny.

Ale v těchto dnech, kdy v Austrálii panuje vražedné horko, mláďata koal hledají pomoc u lidí. Jsou moc mladé, aby uměly regulovat svou teplotu a jsou hrozně přehřáté, a tak se od mámy vydávají hledat nejen vodu k pití, ale i možnost ochlazení svého mladého těla. a lidé pomáhají, jak to jde.

Australané oplakávají nejen tragický konec lidských životů v plamenech, ale i hrozivé ztráty životů milionů nejrůznějších živočichů. Nejdojemnější jsou obrázky popálených koal. Celý národ každý den sledoval zdravotní stav malé koaly Sam, která měla ošklivě popálené tlapky. Účinná pomoc lékařů ji tlapky zachránila a navíc si v nemocnici našla přítele. Love story dvou koal plní srdce Australanů něhou, dojetím a novou nadějí. A té mají v těchto pohnutých dnech zapotřebí opravdu všichni.

Jak poskládat Gaudího mozaiku aneb Španělsko za 14 dní

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova
k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými
vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou
mozaiku zážitků.

K poskládání mozaiky potřebujete: 4 páry zlatých českých ručiček, několik párů koní pod kapotou, 4× spací pytel, max 1.600 Eur (počet přímo úměrný počtu párů rukou) a nejdůležitější ingredienci Pyrenejský poloostrov.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.


Udělat si levnou dovolenou a přitom vidět mnoho už dnes není žádná věda. Proto jsme se k této možnosti přiklonili v září 2008 taky. S nízkonákladovou leteckou společností, která nelétá přímo do Barcelony, nás zpáteční letenka vyšla na 2.200 Kč (můžete letět i mnohem levněji, my však byli vázáni datem dovolené). Přistáli jsme na letišti v Gironě, vzdálené 92 km od Barcelony, což se nám vzhledem k záměru vidět také krásy Costa Bravy na severu hodilo. Z mnoha poboček autopůjčoven, nacházejících se v areálu letiště, jsme zvolili Goldcar Rental. Čtrnáctidenní půjčení Ford Fusion stálo 425 Eur (s plnou nádrží, pojištěním a příplatkem za druhého řidiče). Platit jsme museli kartou, ale kupodivu nevyžadovali žádný depozit. Největší výdaje byly za námi. S průvodci, poznámkami a několika tipy se naše 4000 km dlouhá trasa postupně vyrýsovala následovně: Girona – Costa Brava – Barcelona – Valencia – Costa Blanca – Granada – Siera Nevada (Mulhacén: 3478m) – Gibraltar – Ronda – Cordóba – La Macha – Toledo – Madrid – El Escorial – Segovia – Barcelona – Girona. Vzhledem k časovému presu a touze nasát atmosféru z co nejvíce míst jsme se samozřejmě nikde nemohli dlouze zdržovat – maximálně jeden den.

„English?“ – „NO!“

„English?“ odhodlala jsem se oslovit šlachovitého padesátníka obsluhujícího kasu u býčí arény. Rázná odpověď „NO“ (španělsky ne) na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě že jsme v autě pořád poslouchali španělská rádia: „Ké ora start, por favór?“ (mělo znamenat: „V kolik hodin dnes začínají býčí zápasy, prosím?“) Primitivní španělština lepší než žádná španělština, prodavač zabral. Troufám si tvrdit, že hned po Francii, pocítíte jazykovou bariéru znatelně právě ve Španělsku. Bez slovníku nebo alespoň praktické slovníkové sekce v průvodci byste se mohli při komunikaci leckdy i pěkně zapotit (stejně jako my). Za celých 14 dní jsme potkali jen jednoho anglicky mluvícího Španěla (pracovníky turistických informací, kde by schopnost užívání anglického jazyka měla být samozřejmostí, nepočítám). Na obranu domorodců však nutno uvést, že pokusíte–li se použít pár španělských slovíček doplněných o mezinárodní posunky, budou se snažit vám porozumět a pomoci. My jsme při našem cestování vystačili v podstatě s frázemi Hola (ahoj), por favor (prosím), gracias (děkuji), adiós (na shledanou) a La cuenta por favor! (Účet, prosím.). Upřímně se ale přiznám, že když přede mě v restauraci naservírovali bagetu s kuřecím masem, místo mnou představované many ukrývající se pod lákavým názvem Superbocata Juno (pollo, ensalada), jsem si předsevzala, že se španělštinu opravdu naučím.

Láska prochází žaludkem

Chcete–li španělskou zemi dobře poznat, nesmíte se v žádném případě ochudit o zážitky gastronomické. My jsme se rozhodli, že ochutnáme, co nejvíce pravých španělských specialit, vyjma „rabo de toro“ neboli býčího ocasu (byť patří k největším andaluským lahůdkám, nás příliš neoslovil). Ze zbytku vám mohu doporučit opravdu všechno. Od krevet (gambas) na všechny způsoby přes studenou zeleninovou polévku gaspacho (v některých restauracích i jako nápoj ve skleničce), všeobecně známou paellu nebo tortillu espaňolu (bramborovou omeletu), jamón (sušenou šunku).


Rýžový pokrm paella se specifickou šafránovou chutí se připravuje na obrovské pánvi společně s plody moře, zeleninou a masem. Nejvyhlášenější je údajně paella valencijská, ale nám náramně chutnala i v Granadě. Jamón, specialita nevábně vypadající, vás bude bít do očí při každém nákupu. Enormní vepřové kýty s bílým povrchem by se lépe vyjímaly na kafilérii, ale omyl, je to delikatesa. V průvodci jeho jedinečnou chuť přisuzovali polodivokému pyrenejskému praseti, živícímu se žaludy, voňavými travinami a bylinami. Gurmánskou záležitostí je také queso manchego, nejznámější španělský sýr, který se speciálním způsobem vyrábí v donquijotské krajině Mancha. Veliký bochník ovčího sýra je převázán konopnými provazy, které černé kůře dávají svými otisky charakteristický vzhled. Podle doby zrání manchega si můžeme pochutnat na mladém (tierno) nebo zralém (veco) kousku.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Severní části poloostrova, Katalánii, vévodí šumivá lehká cava. Pěstování vína v Jerezu, odkud pochází druhá španělská vinařská rarita – sherry, je doloženo už z dob Féničanů. Sherry, které nám chutí připomínalo portské, se vyrábí jedinečným postupem. Ve sklepech, tzv. bodegas, jsou naskládány obrovské dubové sudy až do 7 vrstev. V nejspodnější vrstvě se nachází nejzralejší víno, které se částečně odebírá ke spotřebě. Volné místo v sudu se ihned doplní z nejbližší vrstvy, čímž vinaři zabraňují ovlivnění kvality vína špatným počasím. Ve městech tzv. Sherry trojúhelníku (Jerez de la Frontera, Sanlúncar de Barrameda a El Puerti de Santa María) můžete typické bodegy (zřejmě největší jsou bodegy Osborne) také navštívit a vidět proces vinné produkce na vlastní oči. Kulinářské a vinařské dovednosti Španělů jen umocní vaši lásku ke Španělsku, která opravdu prochází žaludkem.

Barcelona nebo Madrid?… jedině Barcelona

Co je vlastně k vidění v hlavním městě Madridu? Královský palác Palacio Real dosahující 10× větších rozměrů než londýnský Buckingham Palace; největší aréna pro býčí zápasy Las Ventas; Muzeum moderního španělského umění, kde můžete vidět slavnou Picassovu Guernicu; a pro fotbalové nadšence Real Madrid Estadio. Navíc jsou pro metropoli typické věčně ucpané výpadovky, dálniční okruhy a průmyslové objekty. Pro naši výpravu byl tento profil pramálo atraktivní, takže se Madrid stal jen tranzitním městem v našem nabitém programu. Asi třikrát jsme objeli kolem stadionu Real Madrid Estadio a konečně zamířili ven z rušných ulic směrem k paláci El Escorial, ležícímu 45 km od hlavního města. Toto habsburské a bourbonské sídlo může velikostí směle konkurovat Versailles. Palác, který nechal postavit Filip II. po vítězství nad Francouzi, sloužil také jako klášter, katedrála, knihovna, muzeum a hrobka. Vstup pro studenty činí 3,5 Eura.


Zato v Barceloně jsme stavěli hned dvakrát a ještě nám to bylo málo. Architektonicky výjimečné město vděčí za své unikáty zejména Antonimu Gaudímu, který navždy vtiskl městu svůj osobitý rukopis. Geniální architekt postavil v Barceloně několik obdivuhodných domů jako Casa Vincenc, Casa Batló, nebo Casu Milá, přezdívanou La Pedrera (kamenolom). Poslední zmíněnou stavbu jsme navštívili (5,5 € / student) a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o Gaúdího jedinečnosti. La Pedrera stavěl Gaudí za obytným účelem. Velice důmyslně architekt zde vyřešil vytápění a větrání, a to pomocí četných komínů a cirkulace vody. Nápaditě Gaudí vyřešil také osvětlení. Obytné prostory jsou po celý den osvětleny denním světlem, díky půdorysu domu. La Pedrera se skládá ze dvou bloků domů s oddělenými vchody, které spojuje vnitřní atrium. Za již zmíněnými zlepšováky nezaostává ani opěrný systém domu. Gaudí místo klasických základů použil pilíře a údajně by mělo být možné vnitřní zdi přesunovat. Přístupná je podkrovní a střešní část domu. Na střeše si pak můžete prohlédnout systém 30 komínů se specifickou ornamentální podobou.


K nejznámějším Gaudího stavbám nesporně patří chrám Sagrada Familia a Parc Güell. Neogotickou Sagradu Familii Gaudí po bezmála 25 letech plánování a realizování projektu už nedokončil, protože ho v roce 1926 srazila tramvaj. Poslední úpravy by měly být provedeny do roku 2026 k 100. výročí architektovy smrti. Chrám je charakteristický bohatostí křesťanských symbolů. Například 18 věží katedrály bude znázorňovat 12 apoštolů, 4 věže evangelisty, Pannu Marii a nejvyšší z věží Ježíše Krista. Je dobré si památku dobře prohlédnout i zblízka, protože co kousek to nápaditý detail nebo další zajímavý symbol.

Když jsme po celkem dlouhé pěší túře od Sagrady Familie dorazili ke kopci s Parc Güell, byli jsme nadšeni. Park, původně zamýšlené zahradní město, Gaudí vybudoval za podpory svého mecenáše Eusebi Güella. Hned u vchodu (vstup je zadarmo) stojí 2 domy, v kterých tito muži bydleli, dnes slouží jako muzeum. Mozaiková směsice barev jednotlivých keramických střepů a skla dodává místu hřejivou a optimistickou atmosféru. Ani zde však nechybí Gaudího důmyslnost a cit pro detail. Vchod do parku tvoří široké schodiště s velkou sochou mozaikového mloka, jehož miniatrapa je obvyklým turistickým suvenýrem. Po schodech vystoupáte až k Síni sta sloupů, kde se například můžete zaposlouchat do koncertu pouličního kytaristy a nechat čas líně plynout. Sloupy slouží jako opora rozlehlé terasy lemované lavicemi s mozaikovým okrajem, odkud budete mít výhled do ulic Barcelony, i na věžičky Sagrady.


Také po známé barcelonské Ramble by se každý turista měl několikrát projít. Tato tepna města vedoucí vyschlým říčním korytem (rambles arabsky znamená řečiště) směřuje až k soše Kryštofa Kolumba a přístavu. Dlouhý bulvár je plný ruchu a pouličních bavičů či živých soch, které potkáváte běžně i v jiných metropolích. Ovšem ty španělské byly obzvlášť zábavné a promyšlené. Rambla se dělí na květinovou a ptačí – tu bych ovšem milovníkům ptactva radila projít poslepu. Nejen gurmáni musí navštívit zastřešenou tržnici Boquería umístěnou nalevo od Rably, protože její sortiment ihned nemilosrdně zaútočí na všechny vaše smysly. Absorbuje vás směsice vůní, barev, tvarů v zelenino – ovocné sekci plné čerstvých plodů úhledně vystavených. Stejně tomu je i s mořskými plody, masem nebo čokoládou. Oči by jedly. Rozhodli jsme se vyzkoušet čerstvý osvěžující ovocný koktejl, obsahující snad 110% ovocné složky a nelitovali jsme. Dáte-li se z Rambly nalevo, dostanete se do Barri Gótic neboli gotické čtvrti s uzoulinkými uličkami plnými kytaristů a malířů, gotickými katedrálami a poklidnou atmosférou.

Byl by hřích nechtít vidět olympijský areál, který hostil XXV. letní olympijské hry v roce 1992. Areál vystavěný na barcelonském vršku Montjuïc zahrnuje volně přístupný fotbalový stadion, plavecký stadion či halu. Vyfotit si můžete i pochodeň, v níž vzplál roku 1992 olympijský oheň. Cestou z Montjuïcu do centra Barcelony se vyplatí zastavit u Placa d´Espanya, tedy pokud je čtvrtek nebo víkend. V tyto dny se od 21 hodin do půlnoci můžete stát svědky hry barev a vody při světelné show fontány Font Magica.

Stop osmibokým věžím

Nevýhodou kočovného způsobu cestování, kdy jste každý den na jiném místě a prohlížíte nové památky, je, že ty nevýjimečné za chvíli přestanete vnímat. Byť by to i byla hlavní památka navštíveného města, nezbude pro ni v paměti místo, protože je to další z mnoha katedrál s osmibokou věží. Čtvrtý den už jsme ve Valencii neměli sílu je obdivovat. Jako rána z čistého nebe nám bylo sesláno valencijské Ciudad de la Artes y Scientes. Konečně zástupce moderní architektury.


Centrum sestávající ze 4 obřích staveb vybudovaných ve vyschlém říčním korytě, sloužící k umělecko – naučným účelům. Hlavním stavebním artiklem futuristických děl je bílý beton a sklo. Lehkost jim dodávají také vodní plochy, v nichž se stavby zrcadlí. V první budově připomínající vlašský ořech se pořádají koncerty, opery, balety nebo divadelní představení, jde totiž o Palác umění. Následující L´Hemisferic ve tvaru zorničky jakoby prozrazuje svůj účel – promítání outdoorových, ale hlavně astronomických projekcí v kinech IMAX uvnitř tohoto Planetária. Vědecké muzeum prince Filipa vypadající jako obří kostra dinosaura nabízí didakticky zaměřené výstavy věnované vývoji života. Nejvzdálenější z komplexu je Oceanárium s mnoha expozicemi a sektory věnovanými vodním živočichům jednotlivých kontinentů.

Po poznání Valencie, míříme na jih, aby na nás dýchla andaluská historie.

Nenechte si ujít druhou část španělské mozaiky

Karibik – ano nebo ne?

Současná globální krize se podepisuje i na cestování.
S několika vzácnými vyjímkami začínají padat ceny hotelových
pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické
výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak
prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní.
Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.

Současná globální krize se podepisuje i na cestování. S několika vzácnými výjimkami začínají padat ceny hotelových pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní. Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.


Podřezání větve

Ve chvíli, kdy turisté začínají šetřit, by logika či zdravý rozum doporučovaly turisty hýčkat. Dva karibské ostrovy, které z turistického ruchu žijí, však posledních šest týdnů jdou přesně opačným směrem. Martinik a Guadeloupe otřásají bouře, vyvolané nejdříve masivními stávkami, později i denními demonstracemi a rabováním. Turisté se neodvažují z hotelů, časté barikády opakovaně blokují cestu na letiště. Není divu, že oba ostrovy zažívají masivní vracení zájezdů a je tedy jasné, že se ekonomická situace (která sice pro část populace lehká nebude, ale oproti většině karibských ostrovů je stále ještě velice solidní) jenom zhorší.

Sázka na bohaté

Pokud nepočítáme St. Bart, který již od padesátých let vsadil na ultrabohatou klientelu a běžný turista tam dostane dříve infarkt nežli se v restauraci nají, tak na bohaté sází také ostrov St. Lucia. Ještě donedávna navíc znechucoval turisty řady zemí tvrdošíjným vyžadováním vstupního víza, které bylo obzvláště nesmyslné pro ty, kteří chtěli na ostrově trávil pár dnů, pokračovat na blízký Martinik a potom se přes St. Lucii vracet. Tihle nešťastníci totiž potřebovali víza dvě, protože běžným turistům úředníci vydávali jen vízum s jedním vstupem. To je naštěstí minulostí, i když celkem nedávnou.

Nicméně ostrov se od počátku turistického boomu orientoval na movité zákazníky, malé hotely se prakticky nestaví a většina hotelových pokojů existuje ve formě pětihvězdičkových „all-inclusive“, kde se cena pokoje pohybuje kolem 500 dolarů na osobu a noc. Až do minulého roku to fungovalo, i když si místní obchodníci začali uvědomovat, že turista přiletí, přejede do hotelu a už jej neopustí, takže mimo majitelů hotelu nevydělá nikdo. Turistický průmysl si to částěčně kompenzoval předraženými službami, kde platíme snad i za vánek od moře.

I tohle je ale minulostí, hotely se sice nezměnily, ale jejich ceny ano. Luxusní Sandals už láká zákazníky na dříve neuvěřitelnou 55 procentní slevu.


St. Martin

Bída přišla i na tento francouzsko-holandský karibský hybrid. Procházka hlavním městem Phillipsburgem ve chvíli, kdy u přístavního mola stály hned tři gigantické výletní lodě (což v praxi znamená nejméně 6 až 7 tisíc lidí) byla v nádherný den doslova a do písmene depresivní. Hrstka turistů, která vůbec z lodí vylezla, si v hrsti držela pytlík s lodní svačinou a promenáda plná hospůdek a barů byla liduprázdná. Chvilku jsem to hemžení pozoroval ze stoličky v oblíbeném baru, kde snad jen moje přítomnost zabránila sličné barmance v sebevraždě, po chvíli mi ale pohledy turistů, kteří mne kvůli orosené sklenici s ginem s tonikem považovaly za Rotschilda, otrávily.

Ulice Phillipsburgu se dříve ve chvíli zakotvení výletních lodí zaplnily lidmi jako Letná při derby, teď nebyl v ulicích nikdo a místo rumu turisté kupovali zlevněná trička. Pryč byly nájezdy bohatých Američanek, které v hrstech držely tlusté paklíky dolarů a nadšeně na ulici hýkaly o tom, jak je jdou utratit.

Byl jsem na tomto ostrově již počtvrté, ale nikdy se se mnou v hotelu neloučili jako se ztraceným synem a neslibovali při příští návštěvě slevu. Když jsem vracel pronajaté auto a loučil se běžnou větou „Uvidíme se zase za rok“, dostal jsem od šoféra dvojitého Chruščeva a třásl mi rukou tak dlouho, dokud jsem neslíbil, že přijedu dřív.

Cancun

Jediné místo v Karibiku, které zatím odolává, je mexický Cancun (pro šťouraly upozorňují, že vím, že se nejedná o ostrov). Tam se staví dál, takže pláž z Cancunu směrem k Tulum už bude brzy zastavěná, navíc ceny hotelových pokojů rozhodně neklesají. Až dosud Cancun drží nad vodou američtí turisté, kteří se ve zdejší zamerikanizované kultuře cítí jako doma a ještě k tomu to sem mají letadlem nejblíže. Drogové války z mexicko-amerického pohraničí již však začínají americké noviny plnit varováním a pokud se toho chopí rodiče studentů, kteří si z Cancunu udělali dubnové místo kam se po desetitisích jezdí opíjet, zmizí první slepice snášející zlatá vejce. A ve chvíli, kdy začíná být Cancun z celého Karibiku nejdražší destinací, zmízí slepice číslo dvě. Evropané, kteří tam cestují prostřednicvím mnohem levnějších cestovních kanceláří (nezapomenu na to, že mne poslední výlet do Cancunu stál jenom na letence víc než přítomné německé turisty celý pobyt), ty stovky megahotelů nad vodou neudrží.

Takže co?

Takže sáhnout do prasátka a letět nebo ne? Hlavní sezóna ve většině ostrovů je u konce, v Evropě je ale stále zima (nebo alespoň nevlídně), proto je teď pro Karibik ta optimální doba. Pokud vynecháme nepříjemnou možnost, že nám všem bude finančně ještě mnohem hůř, je teď asi dobrý doba na cestu za karibskou exotikou. Francouzské ostrovy ale asi tou nejlepší volbou nebudou.

Karavanky „natěžko“

Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme
cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a
Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý
týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily.
Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do
Slovinska se rádi vracíme.


Vystoupíme teda v Lublani nebo v Celje? No, tak třeba v Celje… Tak rychle, už skoro zastavujeme!

Netušenou rychlostí vyskakujeme ze sedaček sklopených stylem „jedno velké letiště“, obouváme pohorky a uklízíme kupé, ve kterém jsme se půl dne zabydlovali. Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.

{{reklama()}}

Ale zpátky do Celje, na nástupiště vystupuje z vlaku pět Čechů s velkými batohy a vydávají se do knihkupectví koupit mapy (v Praze nebyly k sehnání) a následně na autobusové nádraží s nadějí, že pojede autobus do Logarské doliny, kterou si (v právě zakoupené mapě) vyhlédli jako počátek své cesty. Smůla, dnes už tam nic nejede, jedině do Solčavy – vesnice osm kilometrů pod Logarskou. Co se dá dělat, jedeme tedy tam. Za soumraku se ocitáme v pěkné, rakousky vyhlížející vesničce sevřené v hlubokém skalnatém údolí a začínáme přemýšlet, kde přespat. Nakonec se z průvodce učíme větu: „Ali imate prostor za šotor?“ (nemáte místo na stan) a hned u první chalupy slavíme úspěch. Přátelští Slovinci nám s úsměvem dovolují utábořit se na měkoučkém anglickém trávníčku před svým domem, i když se tváří poněkud překvapeně. Uspává nás zurčení horské říčky a my spokojeně usínáme.


Logarská dolina

Ráno nás budí sluníčko, energii dodává porridge a radostně vyrážíme do Logarské doliny, kterou průvodce označují za nejkrásnější dolinu Slovinska. A nejspíše nepřehání – mezi strmými horami se rozkládá široké údolí a v něm kvetoucí louky, hájky, bystřiny, pasoucí se krávy a z okolních skal padá několik vodopádů, tedy opravuji se, „slapů“. Nejvíce se nám líbil slap Palenk, který je vlastně obrovskou kaskádou, po které se řítí voda až do jezírka lákajícího ke koupání. Asi po dvou hodinách přicházíme na konec doliny a je to závěr skutečně velkolepý – napříč údolím se rozkládá červenavá svislá skalní stěna přes kterou padá říčka – to je onen slap Rinka. Zde však už nemůžeme přehlížet stále se horšící počasí – nejdříve zmizely v mracích vrcholky hor, následně i svahy a nyní se spustil vytrvalý déšť.

Nu což, nejsme z cukru, přeci nás ten déšť nerozpustí. Vytahujeme ponča a strmým kopcem lezeme na hřeben jako by nechumelilo (to tedy pravda nechumelí, ale je tak hnusně, že by se člověk ani nedivil). Po pěti stech výškových metrech míjíme Frischaufov dom, kde končí jednak les, druhak lanovka, která sem vyváží turisty, kteří nad sklenicí piva obdivují výhled. Teď tu není pivo, turisté ani výhled, ale zato tu je mlha, déšť a lezavá zima. Zahřeje nás dalších šest stovek výškových metrů, které nás dělí od Savijského sedla. Stoupáme skalnatou roklí, občas se mraky roztrhnou a sluneční paprsky vykreslí na skalních štítech podivuhodné obrazce.


Kamnické Alpy

Konečně jsme v sedle, přesně dva kilometry nad mořem. Počasí se trochu umoudřilo, už neprší a vidíme před sebou hlavní hřeben a mezi skalami malé tečky – horské chaty, zde nazývané kočy. Nejblíže je Krajnska, o něco dále Češka koča. Ne, není to jen shoda slov, chatu před sto lety nechal postavit Klub českých turistů. Na Kranjskou koču přicházíme hodinu před soumrakem a ptáme se správce, zda stihneme dojít na Českou, která nás láká už jen svým jménem. Odpovídá: „Je to asi hodinu cesty a je tam krátký obtížný úsek.“ To zní optimisticky, vyrážíme tedy na českou kóču. Najednou pěšina končí. Po chvilce hledání nacházíme ocelové lano vedoucí dolů po skále, která mizí v mlze. S nadějí, že je to onen krátký těžší úsek, za kterým bude rovná cesta, slézáme dolů. Avšak naše naděje nebyla naplněna – pokračujeme v lezení po skalách a suťových polích, společnost nám dělají jen rezavějící lana a na hlavu nám padají vodopády i na místech, kde je jindy jen suchá skála. Rychlost pohybu v tomto počasí a terénu je téměř nulová, takže slunce se už dávno uložilo ke spánku a my máme přibližně jednu čelovku na dva lidi (obyčejná baterka je v noci na skále opravdu k ničemu). Asi dvě hodiny po setmění konečně před sebou vidíme světýlko, které nás těší asi tak jako maják loď bloudící po moři. Lidé na chatě nechápou, jak může někdo přijít v takový čas v takovém nečase, ale to je nám jedno, ubytováváme se ve společné noclehárně (za 10 EUR za osobu) a jsme rádi, že jsme došli a už nemusíme nic dělat. Jak jsme později zjistili, přehnaně optimističtí jsou všichni Slovinci (a i místní rozcestníky), ale pokud si jejich časy vynásobíte dvěma až třema, docela to vychází.


Probouzíme se s úmyslem zdolat bez batohů nejvyšší horu Kamnických Alp – Grintovec, ale správce chaty nás od toho odrazuje – prý přijde bouřka. Horalům je radno věřit, vzdáváme to tedy a jdeme dolů do Jezerska. Chceme pokračovat dále na hřeben Košuty, ale bohužel se to nepodařilo. Po dvou hodinách cesty po asfaltové silničce tato najednou končí a s ní i turistická značka zakreslená v mapě. Hledáme pokračování, ale po dlouhém snažení nalézáme jen několik vybledlých značek na starých stromech uprostřed mlází. Deset kilometrů podle buzoly nepůjdeme a už je pozdě, stavíme tedy stany u opuštěného rozpadlého stavení a rozděláváme oheň. Po setmění se najednou vynořují otázky: „Kdo tady kdy bydlel? A proč odešel a nechal dům spadnout?“ Oheň kreslí na stromech okolo strašidelné stíny a z nočního lesa se ozývá spoustu podivných zvuků. Divoká prasata? Prý tu žijí i medvědi. Nikdo nechce přiznat, že se bojí, ale všichni jsou zamlklí a každou chvíli se podezíravě koukají k lesu…


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Slovinsko pořádá.

Storžič

Ráno nám včerejší obavy přijdou k smíchu, vaříme rýžovou kaši a operativně měníme plán. Vrátime se po známé cestě do Jezerska a půjdeme na Storžič. Radeji se ptáme místních na cestu, abychom se zase nedostali do slepé uličky. Údolím podle pěkné bystřiny a několika vodopádů přicházíme k úpatí hory a začínáme stoupat nahoru. Pod hranicí lesa potkáváme loveckou chatu, kde se dá vařit na verandě a postavit stany na rovném trávníčku před zápražím. Rozhodujeme se této možnosti využít a raději zítra vyrazit dříve. Díky naší vrozené šikovnosti se daří i zprovoznit vodovod, takže pohodlí máme zajištěno.

Dalšího dne nás vítá sluníčko a modrá obloha. Radostně balíme a vyrážíme na vrchol Storžiče. Tato hora se svou výškou 2 132 m nepatří k nejvyšším, ale stojí stranou hlavních hřebenů a působivě vystupuje nad okolí. V sedle Pašeljski preval obdivujeme skalní štíty vystupující nad nízké mraky a vyrážíme po ostrém skalnatém hřebeni vzhůru. Konečně nahoře! Na východě vidíme Kamniško-Savinjske Alpy, na severu Karavanky, na jihozápadě Julské Alpy a směrem na jihovýchod se táhne rovina až k Lublani. Potkáváme i spoustu slovinských turistů. Na rozdíl od nás mají jen maličké batůžky – vyráží na jednodenní tůry či jdou od chaty k chatě, zato však mají farratové úvazky. Nabaženi výhledu i vrcholové čokolády vyrážíme dále. Část z nás po zajištěné cestě po hřebeni s nádhernými výhledy, zbytek po turistické cestě o něco níže. Potkáváme se u opuštěné salaše a obědváme.

Pokračujeme v sestupu, ale opět nás zklamalo slovinské značení. Po bloudění ve strmých křovinatých svazích a kličkování po lesních stezkách se ocitáme ve vesničce Goriče. Během večera definitivně určujeme plán budoucích dní – Vlaďka a Vojta pojedou stopem do Piranu k moři a my ostatní přejdeme nejvyšší část hřebenu Karavanek.


Karavanky

Naše tříčlenná horská skupina vyráží před sedmou do městečka Tržič a popojíždíme asi deset kilometrů do Ljubeljského sedla. Nejdříve navštěvujeme památník nacistického koncentračního tábora, jehož vězni kopali tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Pouhé základy budov sevřené mezi horami na nás silně zapůsobily.

Od celnice vyrážíme po sjezdovce vzhůru a v poledním horku se škrábeme na Dom na Zelenci, ležící pět stovek výškových metrů nad námi. Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Stol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Máme na to celé odpoledne, takže to působí celkem optimisticky.

Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom čokoláda nám dává energii nevzdat se…


Na Prešernově koče necháváme batohy a nalehko dosahujeme vrcholu Stolu. Jsme 2 236 metrů nad mořem, výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj a kocháme se výhledem, který se neustále mění. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z kýčovitého kalendáře. Po návratu na koču vaříme večeři a krom toho velké zásoby čaje, protože na chatě je pouze dešťová voda a tu nechceme pít přímo. Sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu a o chvíli později noční horský výhled. Je jasná obloha a úplněk osvětluje roztrhané mraky ležící v údolí; mezerami v této přikrývce vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky. Nádhera, ale mrazivá. Dovnitř, do tepla! Uléháme ve společné noclehárně a po náročném dni rychle usínáme.

Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Vaříme porridge, loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. Po dvou hodinách chůze po krásné hřebenovce se ocitáme v sedle Medvedjak, dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1 100 m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem a po chvíli přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Voda je čistá, ledově osvěžující (prý má celý rok jen 10 °C) a plavání v ni je nazapomenutelným zážitkem. Dál už klesáme po horské silničce do městečka Jesenice, odkud jedeme vlakem do Lublaně.

Z Lublaně domů

Na nádraží v hlavním městě potkáváme Vlaďku s Vojtou, vydáváme se do centra města a cestou si sdělujeme zážítky. Jako správný český turisti večeříme chleba s paštikou na kašně a pak se stavujeme v pizzerii na pivo. Následně se vydáváme do parku, kde plánujeme přespat. Je to takový rozlehlý lesopark, takže snadno nacházíme houští, ve kterém nás snad nikdo nenajde. Brzy ráno rychle mizíme, než na nás někdo přijde. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně ještě procházíme centrem okolo řeky. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak než v noci.

Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme. Opět obdivujeme alpské panorama i divoké řeky vedle trati a blížíme se domovu…